Nebohá Pandička na tři dny otrokem

Ne, nejsem mrtvá. To jen tak pro začátek.

Mám se dobře. To je dobrá věta, kterou říkám vždycky a ráda. Ale neznamená to, že se mám zas tak dobře. Dneska to bude trochu hardcore a takovej ten můj nadprůměr, co se týče historek.

Jak se teda stalo, že už skoro měsíc bydlim v autě na různejch parkovištích a děsně mě bolej ruce?

V Queenstownu, nádhernym turistickym městě na jihu Zélandu, kde sem plánovala strávit celou zimu, sem bydlela celkem tři tejdny. Dorazila sem pátýho května, sezóna měla začít na začátku června, takže sem si říkala, že budu mít aspoň čas rozkoukat se a začít hledat práci. První tři dny sme měli opravdu štěstí, že sme nemuseli spát v hostelu a místo toho nás k sobě vzal další kámoš z Pana, Nick Tweed. Vstup do jeho třípokojovýho bytu na Frankton Road byl překvapivej, protože nás rovnou přivítali další 4 kluci, který sem znala z Kanady. Největší radost sem měla z Little Johna, mýho prvního kolegy housekeepera, s nímž sme společně smejčili lidem pokoje a pozdějc, když odjeli, tak i ledničky. S Nickem sme si hezky zavzpomínali, jak k nám chodíval na návštěvu. Vždycky, když sme se Psem přišly večer utahaný z práce do našeho kanadskýho bytečku, překvapil nás Nick, sedíce v našem prázdnym obýváku a koukajíc na naší televizi s tim, že jeho je rozbitá. Nikdy sme úplně nepobraly, jak se dostal přes bezpečnostní kód. S Nickem sme teda zavzpomínali na doby, kdy v televizi běžel program s nadčlověkem MANTRACKEREM a my ho hrozně žrali (já dodnes).

Díky tomu, že sme měli fajn gauč na bydlení, mohli sme se s Lozem soustředit na další úkoly jako například najít si dům a práci. Dům sme díky neschopnosti místního Vodafonu zařídit nám sim karty dřív než za čtyři dny našli až po čtyřech dnech, ale zato stál za to! V krásnym baráčku blízko jedinýho většího supermarketu sme se skamarádili se spolubydlícíma Simonem, Annou a Arthurem. Nájem byl jenom 105 dolarů měsíčně na jednoho včetně elektřiny a vody a hlavně v noci neomezenej internet. Interenet je totiž tady v kiwilandu dost velkej problém, páč oni ještě nevynalezli normální neomezenj internet a všude tady dostenete jenom giga na měsíc. A nájem je většinou tak 135 plus inkaso. Jak se taky ukázalo při prvnim pokusu obejít místní restaurace s životopisem (dělala sem barmanku ve Skotsku kapiš?), najímat se mělo až na začátku sezóny. Vesele sme teda s Lozem zalezli do naší nový postele, koukali na seriály (Its Always Sunny In Philadelphia, Inbetweeners, Parks and Recreation a Better Off Ted), pekli muffiny, procházeli se po krásnym Queenstownu, dělali výlety, smažili kila okonomijaki a čekali.

To byly opravdu krásný dny, kdy sme ještě nevěděli, co nás čeká…

Do toho sme potkali lidi z českýho baráku a můj spolužák z první třídy, Honza, nám povyprávěl krásnou historku o zaslíbeném městě na severu ostrova jménem Blehneim (Blinem), kde roste strdí a víno a na pruningu (prostříhávání) vína se dá vydělat dvě stě dolarů denně. Práce zaručena!!! Minimální mzda na NZ je asi 13.50, takže to je dvakrát víc než sme si kdy mohli vydělat v Queenstownu a proto v nás začala hryzat myšlenka, že ten Queenstown zas tak úžasnej není, neb Remarkables a Coronet Peak resorty nejsou moc velký a stejně nebudeme mít peníze na sezónní ski pass za neuvěřitelných 1600 dolarů, nehledě na to, jak strašně draho v Queenstownu je (klidně bych srovnávala s Whistlerem). Od toho okamžiku sme se už ani neobtěžovali pídit se po normální práci a čekali na den odjezdu do Blenheimu, kde si během měsíce dvou vyděláme strašlivě sexy peníze a pak to všechno projezdíme na snowboardu po celym Zélandě.

Nadešel den D, 27. Května a poté, co se k nám přifařili i Lozovi kamarádi Coco, Sam a Kylie, nasedli sme do jejich auta a s pár kusama oblečení na DOČASNEJ pobyt na vinicích sme za noc ujeli 800 kilometrů, abychom se vynořili v Blenu, kde na nás už čekali Honza s Michalem. Ve dvou autech sme hned zkraje dne začali objíždět slavnou Marlboroughskou vinnou oblast a zastavovali u každý z tisíc vinic, co jich tu je. A na každý nám s úsměvem děkovali, že bohužel už maj svý lidi, popřípadě, že máme zavolat kontraktora a nechat se najmout jím.

Kdo je to kontraktor?

Doufám, že nebudu znít moc protikontraktorsky zaměřená, ale v podstatě sou to vypočítavý pičky, který přišli na to, že když farmářům nabídnou, že jim sami dodaj pracovníky a postaraj se o papírování, tak farmářovi ubude práce a oni budou moct krást peníze přímo od svejch zaměstnanců. Praxe je taková, že kdybyste například pracovali přímo pro farmáře, tak dostanete třeba 60 centů za jednu rostlinu. Počty jednoduchý. Protože se ale do tohohle procesu vetřeli kontraktoři, tak teď už přímo pro farmáře pracovat nemůžete. Musíte jít za kontraktorem, kterej s váma podepíše pro vás mrtě nevýhodnou smlouvu, strhne vám peníze za všechno možný a za rostlinu zaplatí 20 centů. Počítáte správně. Kontraktor si teda do kapsy strčí těch přebejvajícíh 40 centů a hodí nohy na stůl, zatímco vy dřete jako voli. Protože sou ale ceny nastavený tak chytře, tak ať pracujete sebevíc, stejně si nevyděláte o moc víc než je minimální mzda.

Asi chápete, že tohle sme teda fakt nechtěli. Největší úspěch, co se nám podařil, bylo ale jenom pár telefonních čísel, který sme po farmách rozdali s tim, že se nám kdyžtak ozvou. A pomalu padala noc. Odjeli sme teda na camping ground kdesi za Spring Creekem na mořskym pobřeží. Honza s Michalem byli v pohodlíčku, s velkym auťákem a postelí vevnitř, neměli problém. Coco měl taky ve svým autě místa na spaní dost.

Sam s Kylie si postavili stan a já s Lozem sme vyfásli stan od kluků. Taky karimatky, protože sme samozřejmě neměli nic svýho. Jediný štěstí bylo, že sme si před odjezdem ze Simonova baráku vyprosili od Simona jeden starej rozbitej, ale úžasně tlustej spacák, pod kterej sme se ve dvou skrčili. Teplota v noci padla na 8 stupňů a bez polštářů a pořádný přikrývky nám fakt nebylo hej. První noc teda byla hrozná.

Druhej den sme se začali rozkoukávat. Pro bezdomovce je v podstatě nejdůležitější lokalizovat Mekáč a zjistit, jestli tam maj zadarmo internet. Check. Druhej bod jsou nástěnky s inzerátama v nákupních centrech. Countdown supermarket check. Otevírací doba knihovny s internetem check. Charity shops check! V rámci příjemnějších nocí sme si teda koupili polštářky v sekáči po dvou dolarech. Nálseují další neúspěchy při hledání práce. Lozovi kamarádi začínaj bejt nervózní a já ještě víc. Vracíme se do kempu a trávíme další vysoce příjemnou noc ve stanu za poryvů větru. Vedle nás parkuje další parta seskupená okolo kluka jménem Jeremy, co tady stanuje už tejden, to nám na optimismu teda moc nepřidává. Ale aspoň se všichni sesunujem k jednomu ohni a je veselo. A vyměňujem si navzájem užitečný telefonní čísla.

Třetí ráno sme zas nevyspalí a taky nemáme vařič, abysme si aspoň udělali kafe. Po dlouhym rozvažování, co dělat, usuzujem , že sedm je moc velká skupina a nikdo nám nedá práci a musíme se rozdělit. Pro Coco, Sama a Kylie sme trochu moc přítěž a musíme je teda opustit a přidat se k českejm klukům, který sou ale ten večer pozvaný k nějakejm dalším Čechům na bramboráky a nevěděj, jestli mě a Loze můžou přivíst. Na google maps si nacházíme místo, kde budem stanovat, a kluci nás tam vyhazujou s našema ruksakama. Na Zélandě si samozřejmě nemůžete postavit stan, kde se vám zlíbí a okolí Blenheimu je navíc obklopený vinicemi a soukromýma pozemkama, takže najít místo je skoro nemožný. Přesto jedno máme a stavíme stan v malym lesíčku směrem na Nelson. Noc trochu lepší,aspoňže nefouká a máme nabitej notebook, takže můžem koukat na Better off Ted. Od týhle chvíle nevíme nic o druhý skupině a sme naprosto závislí na Honzovi s Michalem a jejich autu.

Čtrvrtej den je neděle, takže sehnat práci je bez šance. S Lozem probíráme všechna pro a proti a přemýšlíme, co dělat, protože takhle to samozřejmě nejde. Nabíraj nás kluci a jedem rybařit s těma Čechama, u kterejch včera byli na večeři. Hoši sou dost v pohodě, takže se nesměle ptám, jestli by jim vadilo, kdybysme si u nich dali po 5 dnech sprchu, ohřáli se a uvařili si nudle. Obdržíme pozvání do prvního českýho domu uprostřed vinic. Obyvatelé sou děsně milí, dostáváme první teplý jídlo po několika dnech - rybu s bramborama a nabízej nám, že se můžem vyspat v zimní zahradě, kde je trochu teplejc než venku. První noc na nafukovací matraci, kterou sme si koupili.

Další ráno zase nekonečný hledání práce, ale tentokrát nám zase všude říkaj, že musíme vydržet do královniných narozenin, protože s pruningem se začne teprve pak. Královniny narozeniny maj bejt přístí pondělí a vidina dalšího tejdne ve stanu bez práce a jakýkoliv aktivity, je smrtící. S Lozem přemýšlíme, že se vrátíme zpátky do Queenstownu, což se ná ale taky moc nechce protože víme, že naši kamarádi v Nickově bytě taky pořád marně hledaj práci.

Když sme pevně rozhodnutý vydat se příští den na stop, Honzu napadne, že má ještě jedno číslo na nějakýho kluka, co tu bydlí. Voláme Vaška a Vašek říká, že hladá spolubydlící a máme se přijít podívat na barák. Je sedm večer a Vašek očekává jenom Honzu a Michala. Místo toho přijíždíme ve čtyřech a ten večer stopem přijíždí i další českej pár z Queenstownu, takže je nás rázem šest. Vašek kulí voči, ale souhlasí, že tam můžem PÁR DNÍ přespat, než si najde nějaký jiný spolubydlící (Vašek totiž nechce bydlet s Čechama, aby musel mluvit anglicky) a my nějaký jiný bydlení. Pátou a šestou noc teda konečně trávíme ve skoro vlastním pokoji. Bohužel tím, že se k nám přidala Šárka s Kubou, už pro mě a Loze není místo v autě a sme úplně v háji, protože nemáme už žádnou šanci najít si práci. Ze zoufalství obcházíme kontraktory a upisujeme se u dvou. Práce přesto není.

Když už je nám úplně nejhůř, přichází zázrak: na nástěnce najdeme inzerát od paní, co prodává svý starý auto. Za 1000 dolarů, což je přesně hranice, kterou si ještě můžeme dovolit zaplatit, než budem úplně na mizině. Vsázíme všechno na jednu kartu a druhej den si odvážíme krásnou dvacetiletou Toyotku Coronu v perfektnim stavu a místem vzadu akorát tak na matraci. Jmenuje se LoZanda. Po příjezdu k Vaškovi nám Vašek oznamuje, že si to rozmyslel a můžem zůstat, nicméně my s Lozem už fakt nemáme peníze na nájem a stěhujem se do auta. A autem do Polard parku na první tři noci. Máme tam pěknou umejvárnu a krásnej park, kde ráno krmíme kachny a jíme čokoládu.

Potom následovalo pár dalších rozmazaných dnů, když sme konečně měli první štěstí a dostali sme práci u kontraktorů z Vine Power. Sice to bylo to poslední, co sme si přáli, ale nedalo se dělat nic jinýho.

Práce u Vine Power, největší kontraktorský firmy v Blenu, byla fakt legrace. Podepsali sme smlouvu, kde stálo, že první tři dny budou zkušební a pokud budem pracovat dost rychle a dosáhnem na minimální mzdu, tak si nás nechaj. Na minimální mzdu sem ani omylem nedosáhla a proto sem byla vyhozena. A fakt mě to nemrzelo, protože sem během těch pár dní doslova prožila kulturní šok. Každý ráno ve tři čtvrtě na sedm!!! sem byla s pár dalšíma holkama - sympaťačkou Marťou z Čech, Natalí z Francie a děvčaty z Wanuatu naložena do dodávky a odvezena na vinici, kde sme osm hodin bez přestávky stříhaly a wrapovaly víno. Wanuatky, který tady sou už několik měsíců, jedou asi stokilometrovou rychlostí, zatímco my, ostatní se mohly přetrhnout a stejně to jenom vypadalo, že se za nima mírně šinem. Supervisorku nám dělala OLALA Češka, Lenka. A propos, další fakt o Zélandu je, že nejhorší spodina, se kterou se setkáte, sou zde usazení Češi, co si tady dělaj "kariéru" a přiživujou se na ostatních. Lenka, opojená faktem, že se po 6 letech života v Blenheimu dokázala vypracovat na plantážnici s platem o dolar na hodinu vyšší než je minimální mzda, mě fakt pobavila:

Si takhle druhej den stříhám větev a zničeho nic se z řady o pět metrů dál ozve ječivé:"Žaneto, jestli to ještě jednou střihneš předtim, než to přivážeš, tak sedíš v autě!". Upřímně sem se tomu podivila, protože takhle na mě nevolala ani paní učitelka, když mi bylo deset. Třetí den nás Lenka nechala pracovat tři hodiny v dešti a to už sem teda fakt klela. Když mi bylo milostivě v jednu hodinu odpoledne oznámeno, že nejsem dost rychlá, s radostí sem zahodila nůžky a přestala se cejtit jako otrok.

Lozíček si v můžské skupině vedl podobně. Večer nám najednou zazvonil mobil a ozval se nám Brian z VinCon, jesstli chceme pracovat pro něj. Vyjednali sme si celkem fajn podmínky a po Vine Power sme ani nevzdechli.

O tom, jak se nám daří teď, napíšu příště. Už sme tady měsíc, pořád bydlíme v autě a nemáme teplý jídlo, ale víte co? Sem zamilovaná a moje city jsou OPĚTOVÁNY, což je něco, co se mi naposled povedlo asi v devatenácti. A když venku mrzne, tak v autě sice taky, ale je docela kůl mít si o koho zahřát nohy.

Takže jo! Mám se dobře!

P.S. Zdravím Výsonín a moc doufám, že vám to sestra čte nahlas a že se bavíte. Zdravím prarodiče a nešilte :). A zdravim hlavně taťku, kterej určitě teď nostalgicky vzpomíná na nádhernou dobu, kdy na vejšce nějakou dobu v autě bydlel on :)))