středa 14. prosince 2011

Mlčení jehňátek

(Ne)chi vám moc pít krev, takže to, jak je místo, kde pracujem úžasný, zdůraznim (jenom) jednou.

Je to tady fakt úžasný a pučujem si kola a čtyřkolky.
Před pár týdny se u nás na dvě noci zastavil náš americkej majitel se svojí družinkou gloden kids, jejichž hobby je 1) lítání na kafe helikoptérou a 2) střílení zvířat z helikoptéry (cenu za trapárnu desetiletí získává...). Dva dny před jejich příjezdem sme se vrhli na urputný cídění všeho, aby v pokojích nebyla ani skvrna na televiznim ovladači, tudíž sem pak byla na bosse natěšená asi jako pětiletej na čerta. Kromě toho, že nám teda pak dva dny nad barákama kroužily vrtulníkem (půlrok bez češtiny se na mě podepsal, slovo vrtulník sem si musela vygooglit!) a chodili na večeře v deset večer (woe, tohle není Manhattan!), měl jejich pobyt jednu výhodu. Majitel vytáh z nám dosud utajený boudy terénní čtyřkolky a jezdil na vejlety. Panda zaslintala... Noc před jeho odjezdem sem pak pracovala na baru, zrovna když tam seděl se svejma kamarádma a nějak se to seběhlo, že sem kolem půlnoci po sedmi sklenicích vína dostala povolení pučit si někdy čtyřkolku na vejlet.

Nejdřív ale došlo na horský kola, který sme našli zašouplý ve stejný boudě. Flock Hill Lodge je kdysi pučovala, ale poslední dobou si prej lidi vozej jenom svoje, taže horáčci skončili dost nekomerčně. Tak sem je vytáhla na světlo, napumpovala a vyrazili sme s Lozem na okružní vejlet po naší farmě a pak kolem Purple Hill, co se tyčí nad náma. Trasa 40 kiláků přes hornatou farmu údajně na 2-4 hodiny. Tak to určitě! Plazili sme to s Lozem ve 30stupňovym vedru šest hodin! Ale počítám do toho i koupání v Lake Pearson. Průjezd přes pastviny byl roztomilej, protože sme nechtěně plašili kůzlátka. A taky sme je litovali, protože ještě měli na zadcích ocásky a my věděli, že až přide období tailingu (od slova tail - ocas), bude to pro ně dost krušný. Kdo by byl taky rád za to, že mu někdo upálí ocas, že? Fuj, naštěstí se aktivit spojených s farmou nemusim účastnit.

Odpoledne sme se totálně spálený dovlekli domů a začali se svlíkat z kůže.
Dobrý na tom je, že Loz má úchylku na loupání klže, takže mě u televize každej den obírá.

O pá dní pozdějc přišel vysněný den D a švanda na čtyřkolkách. Protože sme den předtim koukali na 127 hodin (já po třetí, rozhodně patří mezi moje loňský oblíbence) a jedeme do divočiny, kde není signál, zodpovědně sme si vzali vysílačku a všem řekli, kam jedem. Taky sme dostali nějaký pokyny, jak se naklánět a tak. Danny Boyle sice naši jízdu nesestříhal do cool filmu, ale i tak to bylo cool. Hm, teda spíš pro Loze, neb já se ze začátku celkem šinula a byla vyjevená z každý díry na cestě, která moji motorku nepřeklopila.

Asi po 15ti minutách sme dorazili na Craigieburn road, což je cesta, která vede kolem CGB farmy. Tam sme se chvíli zasekli, páč sme nemohli najít cestu k Waimakariri River, kam sme měli namířeno. Vyřešil to za nás týpek, co v divočině opravoval koleje, a ukázal nám brod. Jezdit brody na čtyřkolce se ukázalo bejt nějzábavnější částí. No ale problém nastal, když sme deset metrů za brodem narazili na zamčenou závoru, o který nám nikdo nic neřek. Pozdějc sme se dozvěděli, že sme si měli vzít klíč. Aha. Možná kdybysme to věděli, tak jedna z čtyřkolek nemusela spadnout ze srázu...Ale neředbíhejme.

Teď když nad tim tak přemejšlim, musíte mít mě a Loze za děsný debily, kterejm byste nesvěřili ani koloběžku, ale ona to fakt nebyla naše vina!!!

Tak teda, cesta k řece byla zamčená, ale na mapě sem objevila jinej okruh vedoucí do kopce, odkud bysme při troše štěstí mohli traverzem přejet po trávě a objet závoru zvrchu. Vydali sme se směrem Avoca, což bejvala maličká kolonie těžařů uhlí spojená se světem jenom železnicí nebo koněm.

Nad Avocou sme se pak začali šplhat do kopců. Cesta byla spíš taková necesta. Rozježděná tráva, ale bylo jasně vidět, že tamtudy někdo někam jezdí a nelámali sme si s tim hlavu. Už už sme byli skoro na vrcholku, ale poslední úsek byl fakt prudkej. Zatimco Loz ho vyjel v pohodě, mně to v půlce chcíplo. Po pravý straně bylo křoví, po levý sráz dolů, tak sem nejdřív chytla hysterku, pak začala couvat a svojí přehlídku sem zakončila v křovinách plnejch trnů. Ječela sem nahoru na Loze, kterej zmizel z dohledu, ať mi pomůže a naštěstí se po pěti minutách přišel podívat, co dělám.

Našel mě křečovitě stojící na brzdě v křoví. Tak mi pomohl a vyjel nahoru za mě. Nahoře byl krásnej výhled! Chvilku sme se kochali, dali si sváču (kéžby řízek s chlebem!) a začali koumat jak dál. Pár metrů od nás byla brána a cesta se stáčela vlevo, takže bylo stopro jistý, že se na cestu k řece najet dá. Jenže to sme si zase nebyli jistý, kolik máme benzínu, takže sme plán řeka odpískali a rozhodli se jet zpátku. Navíc sme věděli, že z druhý strany je ta zamčená závora, takže nebylo zbytí. Dolů jel zase první Loz a to bylo štěstí, prtože to teda byl nakonec on, kdo zjistil, že je to moc prudký a na kamenech se kloužou kola a nemůže zastavit. Taky cesta byla lehce nakloněná, pročež mu to začalo ujíždět směrem ke srázu a pak už sem zvrchu jenom viděla muže přes palubu, čtyřkolka udělala saltíčko a zmizela mi z dohledu. Kurva. čtyřkolka za 17.000 dolarů. To tady budem muset zůstat dva roky a vydělat na ní...

Zděšeně sem doběhla za Lozem, zjistila, že si nic nezlomil a s úlevou uviděla motorku jenom metr a půl pode mnou v křoví. Zlatý křoví!!! No štěstí v neštěstí. Asi hodinou sme s tou mašinou bojovali, ale byla moc těžká, sráz prudkej a úplně sem netoužila bejt sežvejknutá někde v divočině. Ještě chvíli sme očumovali kolem snažíce se oddálit nezbytný rádiový styk, ale zavolat sme museli doufali sme, že naše S.O.S někdo v kuchyni uslyší. Když sme Jasonovi vysvětlili co a jak (hlavní otázka: je čtyřkolka v pořádku?!?), dostali sme pokyny na zbejvajícím prostředku dojet dolů k závoře, kde nás Jason přivítal s terénním autem, podal pivka, uchlácholil nás, že nejsme první ani poslední a jel se s náma podívat na místo zločinu. Tam si oddech, zasmál se a odvez nás dom s tim, že tam pozdějc pošle pár chlapů s lanama. Moc sme se radovali, jak skvěle sme z toho vyvázli.

Dodatek: Nevyvázli...Samozřejmě si z nás všichni dělali ještě pár dní legraci a já z lásky vzala vinu na sebe, páč blondýny sou všeobecně blbý a nikdo se tolik nediví, když někomu překlopěj čtyřkolku. Richie, majitel farmy, se smál taky, ale dal nám trest. On nám pomůže motorku vytáhnout zpátky na cestu, když se jeden den zúčastníme tailingu.

O tři dny později sme vstali ve čtyři (!!!), abychom byli v pět nastoupený v autě připravený vyrazit s ostatníma pracantama na tailing. Tailing se provádí na jehňátkách, protože když si kaděj na ocas, usadí se jim tam nějakej humusnej druh hmyzu a pak se dostane dovnitř a pak je sežere ze vnitř. Tailing se mi ani trochu nelíbí, ale představa jehňátka sežranýho zevnitř se mi nelíbí ještě trochu víc, tak sem souhlasila, že se tý kruťárny zúčastnim v pozici objímače jehňátek (ale nikdo mě nebude nutit do nich čimkoliv rejpat).

Říkám si, že v Čechách bych asi nic podobnýho nezažila, tak se s váma podělim, ale jestli ste mega velký milovníci zvířat, radši teď už nekoukejte na fotky a nečtěte. Nejdřív se teda ovce naženou do ohrádky, která se zužuje, až končí vrátkama pro jehňátka vedoucí do dalšího kotce a tady se oddělej mrňata od ovcí. Na plotu kotce je přidělaná taková železná konstrukce podobnýho ražení jako je gynekologicky křeslo, akorat se tam podélně vejdou tak tak tři jehňata a zašprajcnou se jim nohy nahoru. No a pak už to jede. Jeden člověk stojí v kotci a podává jehňata na pás. Další člověk rozliší jestli holka nebo kluk a podle toho jim proštípne ucho (krev), další jim pistolkou vstříkne do pusy očkování a meducínu (tenhle job vyfás Loz a byl nejmíň drastickej), další člověk zaváže kulky (klukům!!!) a poslední dva upálej ocas spešl nářadim a zacákaj to něčim hojivim. Samozřejmě největší obavy u mě panovaly z toho, že nebudu moct vydržet poslouchat, jak chudáčci kvílej a bečej, ale musim dát za pravdu farmářům, že je to asi fakt tolik nebolí. Vypadá to sice děsivě, údajně se to ale dá srovnat s propíchnutim uší u novorozenců. Taky to bolí strašnou chvilku a nepamatujou si to. Ze začátku sem se tak půl hodiny jako správná pipka odmítala přiblížit a hrála si se psy :D
Když sem viděla, že Loz na mě kejve, že to není tak strašný a taky sem neslyšela žádnej kvikot, popošla sem blíž a hladila jehňátka na pásu. Pak sem dokonce vlezla do kotce a jala se zdvihat ovečky do náruče a dávat na na pás. To mě docela bavilo a den by nebyl tak hroznej, kdyby ke konci jeden z kluků neutrhnul jednomu beránkovi rohy a tomu se nezačala řinout po hlavě krev. Pozdějci mi bylo vysvětleno, že roky beranům zarůstaj do hlavy a je to nebezpečný, tak se musej odstranit, ale vidět tolik krve byl pro mě šok a SERU VÁM NA TO! Mezi ovcema mi to nesluší a radši budu bafat fajfku a věnovat se próze!

Gumuju všechno, co sem napsala. Je to kruťárna a není to pro každýho, rozhodně ne pro slečny z Pardubic!!! Tak sem se šla vybrečet za kopeček a kolem jedenáctý přijela farmářova manželka Anna se svačinou a odvezla nás s Lozem z toho divočince. Tohle si do životopisu nedám.

P.S. Fotky motorky vypadaj na pohodu, ale je to prudší než to na fotce vypadá...

Co vy? Někoho to láká?


Žádné komentáře: