čtvrtek 16. srpna 2012

Purikura. A taky o kriminalitě v Japonsku...

Vidíte to, některý věci na Japonsku už mi připadaj úplně normální a třeba by mě nikdy nenapadlo o nich napsat. Kamarádka Bára se mě ale  takhle mezi řečí zeptala, jak vůbec funguje purikura. A já se jí nedivim, že jí to nebylo úplně jasný, mně to nebylo jasný ještě do poloviny japonskýho pobytu před 4 lety (!!!). Dnes už sem samosebou toto vzácné umění ovládla, takže vám povím, jak ze sebe holky v Japonsku dělají modelky s očima až ke krku a kluci tak trochu gaye...

A stejně jako sem vás obšírně poučila o indicko-pakistánské krizi nebo skotských vodních monstrech, ani dnes se nevyhneme lekci z historie Purikury.

Určitě ste to zkusili aspoň jednou, teda aspoň holky jo. I já si z mých telecich let pamatuju jeden den, kdy mě a další 4 kamarádky napadlo vlízt si v obchoďáku do fotobudky, ve který se dělaj fotky na pas a udělat si sérii "crazy" fotek. V roce 1997 tenhle nápad využila v Japonsku firma Altus a přišla s něčím, co se jmenovalo プリント倶楽部, tedy Purinto Kurabu, tedy Print Club. Byla to budka, kde si první zákazníci (středoškolačky a zamilované páry) mohli vyfotit jednoduchou fotku, dát si na ní nějakou veselou známku a vytisknout si ji jako samolepku.
Po 15ti letech se Altus už věnuje jenom hrám, nicméně jejich název se mezi mládeží transformoval z Purinto Kurabu na Purikura a používá se dodnes.

V roce 2000 purikuru jakýmsi způsobem v televizi zpopularizoval oblíbený (a naprosto otřesný) boyband SMAP. A začal boom. Cílem purikury bylo nalákat do heren okupovaných kluky na automatech taky nějaký holky. Začaly vznikat růžový koutky, kam se slézaly a dodnes slézají skupinky holek za cílem udělat si po návštěvě Mekáče nebo nákupech skupinovou fotku na památku na onen nezapomenutelný den.
Ten rok byl novátorský tím, že se například oddělila speciální samostatná obrazovka pro zdobení fotek. Přibyla další razítka, možnost měnit intenzitu světla atd. Sbírání purikury se stalo mánií asi jako sbírání známek. Ukažte mi na Japonku, která by neměla vlastní album na nálepky.
Postupem času zprofesionálněla technika focení. Začaly se používat stroboskopy a blesky pro profesionální fotky jako v magazínech. Super populární byl třeba stroj HITOMI, který vám do očí přidal hvězdičky nebo srdíčka.

holky shodily 5 kilo...
V roce 2003 přišla do módy příroda a začalo se ujíždět na kytičkách a mracích. Nějaký ty zvířátka...Tisknutí na speciální metalickej nebo třpytící papír bylo ale přebito mnohem lepší vychytávkou. Začal se upravovat vzhled. Stroj  udělal ze šikmookejch Japonek, toužících se přiblížit vzhledu Američanek, mimozemšťany tím, že jim zvětšil oči a vybělil pleť tak, že už skoro ani není vidět nos.


2004 - někoho napadlo přidat do fotobudky lavičku (která vám ve výsledku dokáže nasimulovat třeba koně, aby to vypadalo, že na něm jedete). Zatím jsem neviděla tyče, ale údajně jsou někde nainstalovány i ty, takže se lze vyfotit třeba zavěšenej jako opice.
Dobrou vychytávkou musí bejt třeba i větrák. Purikura reaguje na svátky a roční období. Na Halloween si do fotky přidáte strašidelný dýně, na jaře sakury.

Technologický zvrat kolem roku 2007 přinesly mobily, infrared a email. Fotky se nemusí jenom vystřihovat a lepit. Můžete si je nechat poslat na mobil a mít je na ploše počítače. 

2011 ovládla žebříčky popularity mašina zvaná Bambi-na, která se specializuje na koláže z jednotlivých obrázků.
Letos jsem si všimla, že se někde tiskne na speciální papír, kterej hází takový zvláštní pastelový odlesky...Nevim nevim, kam až to může zajít.

Tak a teď k tomu, jak se Purikura dělá.
Předem musim upozornit, že pro nejaponsky mluvící lidi to musí bejt pěkná fuška, protože celej proces probíhá na obrazovce, kde vám píšou pokyny znakama. S odesláním fotek do mobilu bych se rozloučila, ale pokud si chcete udělat purikuru hledejte herny v populárních čtvrtích Šindžuku, Ikebukuro, Šibuja, fotobudky budou někde vzadu v rohu a budou na nich princeznovsky vypadající holky. Anebo v podzemních obchůdcích na začátku Takešita Dóri, který jsou specializovaný jenom právě na purikuru. 

Cena za jedno focení je docela v pohodě, pohybuje se mezi 100-500 yeny, což není ani stovka. Třeba ve 4 vás to tedy vyjde na nějakejch 20, 25Kč na osobu. Těm 100 yenovejm budkám bych se ale určitě vyhnula, to bude humus jak z chinatownu v Jokohamě!...
Vlezete do budky za plentu a bundy a tašky hodíte na zem, aby nebyly na fotkách vidět. Na obrazovce si vyberete z různých formátů fotokoláží. To se dá poznat ještě bez znaků. Asi se vás japonsky zeptaj, jakej chcete styl. Velký oči vždycky zaručujou srandy kopec. Nebo superopálená pleť.Na řadu přichází výběr pozadí a ráměčků. Většinou si jich navolíte tak pět šest. Potom máte pár sekund vybrat si několik různejch pozadí. Čas vám většinou vyprší než si stihnete navolit třetí... a pak probíhá focení. Pojede asi šest fotek za sebou, po každý má skupinka trochu času se přeskupit a udělat jiný pózy.

Samozřejmě nezapomeneme na Victory prsty do véčka. Čím víc si je strčíte do ksichtu, tím víc ste jakoby japonský. A nečumte hlavně na obrazovku, ale do kamery! Po dofocení si nezapomeňte posbírat sakypaky. Teď přichází na řadu nejtěžší boj. Pobíhat kolem a snažit se najít svojí touch obrazovku s perama, na kterou budete psát, a která kdovíproč nikdy není v blízkosti vchodu do vaší fotobudky. Protože místo vás se už se do purikura budky okamžitě nastěhovala banda Japonek, máte omezenej čas na zdobení. To je strašně frustrující část, když ještě potřebujete nutně najít ty kočičí uši, ale už na vás bliká, že vám zbejvá posledních dvacet sekund času. Dobrý je, že můžou současně zdobit dva lidi naráz. Ale stejně tam pak ve zmatku omylem prdnete obřího delfína.

Když dokončíte tuhle část, můžete si nechat poslat emailem na mobil fotky. Za mejch časů se to ještě posílalo infraredem tak, že se přiložil mobil na světýlko. Pokrok nezastavíš. A pak už jenom počkáte minutku a za stroje vám vyjede každýmu purikura. Protože žádná holka by nechtěla čekat až na doma, než si ji rozdělíte, můžete se porozhlídnout po nůžkách. Někde tam budou na provázku připravený. Trochu nechápu, proč sou přidělaný na provázku...sme v Japonsku, kdo by to krad?
Bambi-na, neasi
Jak jsem předtim mluvila o tom boybandu...SMAP jsme poslouchali díky kvůli naší profesorce na konverzaci, Tanace-sensei. Museli sme zpívat Sekai no hitocu dake no hana a dělat, že rozumíme textu (byli sme prvňáčci). Jak já tu hudbu tenkrát nenáviděla. Ale ha! Teď, když jdu na karaoke, co myslíte, že zpívám?

P.S. Jednou, když sme s Waseďákama odcházeli z hospody, Tatsuya si všimnul, že maj dole v chodbě bedny hlávkovýho zelí. Jedno vzal, pak nás ho asi deset na ulici jedlo a pak ho někdo někam vzduchem zaklopnul. Doteď mě ta japonská krádež tíží...

Zdroje:
http://homepage3.nifty.com/shikis/primuseum.htm
http://purikura.blogspot.cz/2012/04/history-of-purikura.html 

6 komentářů:

ája řekl(a)...

néé, teď mi bude zas ta písnička znít pár dní v hlavě! :D
mj. víš, že Tanaka sensei bude v září v Praze?

radobyelfka řekl(a)...

Ha! příště ještě blognu Ue No Muite Arukó :D

Jj, slyšela sem, že se Pája vdává! Ale Tanaka si mě určite nepamatuje, nebyla sem s ní ani jednou na pivku...Ty si to ale určo užiješ za mě, hlavně pokud bude karaoke.

jarecek řekl(a)...

pane jo, ramazzotti meets japan. jeste ze jsem si to pustil az dnes rano v praci a ne vcera vecer zkourenej jak paprika. to bych se asi pekne nachytal ..

Anonymní řekl(a)...

Tak purikura je bezpochyb nejlepsi japonsky vynalez a diky za shrnuti historie:)
Zato SMAP je jedna z nejhorsich katastrof Japonska(a Kimutaku to fakt nezachrani:)

Kabukimono řekl(a)...

Das ist hrůza. Už aby povstal nějaký kabukimono a ukradl ty nůžtičky..šipka
..zástupy pištících Japonek páchajících před kamerkou seppuku...šipka..vesmír v rovnováze. :)

Kabukimono řekl(a)...

Ještě + za Satana :D na tom prvním výtvoru, ale ten penťák by měl být obráceně. Je to kozlí hlava.
http://www.telecable.es/personales/matius/bafomet.jpeg