Nervydrásající historka o pochodu k zakázanýmu vodopádu

Ach ta Hawaii, kéž bych na vás do Čech mohla fouknout trochu tý atmosféry a barev. Nemůžu si pomoct, když mluvim o Hawaji, lezou mi něžný růžový kytky i z uší. První fázi kempingu sme teda přežili bez toho, aby nás Erin někde v lese knockoutoval a vykuchal. Rozloučili sme se s ukulelistou Alikou, Shaunou a dalšíma a nasedli do busu 92 směr Hauula. Cestou sme míjeli spoustu děsně roztomilejch místních názvů, co se blbě vyslovujou jako třeba Kamehameha Highway nebo Kaaawa (fakt tři a po sobě?). Kemp v Hauule byl od prvního trochu odlišnej. Plus bylo krásný místo a míň lidí. Supermarket sedm ninut pěšky. Na druhou stranu je to kousek od silnice a nedá se tady moc dobře plavat kvůli skaliskům. Celkově se nám tu ale taky líbilo, protože Hauula, daleko od velkejch měst, měla takovej víc přírodní feeling. Asi největší překvapení bylo, když sme si jeden den stopli mladýho Kanaďana Jona, kterej nám prozradil existenci vodopádu Sacred Falls. Shodou okolností trek začíná asi dva kilometry od našeho kempu, což sme pozdějc hodně ocenili a přidali na seznam plusů.

Zatímco jižní část Oahu je hodně zalidněná, ta severní je plná různejch rezervací a údolíček. Silnice, která vede po pobřeží prochází jenom menšíma městečkama, který sou ze západu ohraničený vysokou hradbou pohoří Ko´olau a prostor se otevírá až na úplnym severu ostrova, jehož turistický cetrum je malebná Haleiwa. Právě tady na severnim pobřeží se v zimě lámou ty největší vlny a konaj nejšílenější mistrovství v surfování. Fakt bych chtěla vidět takovou Banzai Pipeline v plnym proudu. 

High five bro, až na tu helikoptéru přímo nad náma

První den sme se vydali na vejlet do Waimea Valley, která slibovala vodopády, plavání v řece a botanickou zahradu s ukázkama nějakejch domorodejch staveb. Turisti se můžou s místní kultutrou seznámit v Polynéskym kulturnim centru, což je taková předražená šaškárna vedená mormonama, která navlíkne studenty do plastovejch sukýnek a nechá je tancovat a předvádět, jak se rozdělává oheň a já nevim co. Tuhle atrakci sme si po přečtení pár webů odpustili a radši se rozjeli do Waimey. Cestou nahoru nám zastavil Jon a povyprávěl, jak právě jde z nějakýho strašně zakázanýho treku, což nás celkem zaujalo a po tom, co sme došli ke vchodu a zjistili, že chtěj za vstup do údolí patnáct dolarů, sem se celkem naštvala. Jako, já vim, že to není zas tak moc, ale za 30 dolarů sme já a Čalouník strávili TŘI dny v Grand kaňonu i s kempovánim. Ve světle předchozích zkušeností z USA, okolních obchodů se suvenýrama a faktu, že cedule nás ujišťovaly, že se nemáme čeho bát, protože u jezírka s vodopádem je lifeguard a dostaneme záchranný vesty, sme si řekli, že to asi taktéž nemáme zapotřebí. V hlavě se mi začaly rojit myšlenky za zakázanej vodopád...

A přitom to cestou k Waimea Valley vypadalo fakt slibně...

Ten den sme si nicméně udělali ještě výlet do Haleiwy. Tady musim zmínit krásnou tradici food trucků, což sou odstavený a pomalovaný dodávky, kde se prodávaj místní speciality. Nejčastějc sou to shrimp trucks a některý z nich maj celkem kultovní status. Mezi nima Camaronova dodávka. A tady přišel konečně vhod kupón, tak se nesmějte, jo? Za 9 dolarů sme si dali garlic shrip special a i přesto, že nám ho dali to plastový krabičky, tak provedení bylo prostě hawajský, radost se podívat. Není divu, když je skoro dvacet procent obyvatel japonskýho původu. A víme, že Japonci si na estetiku potrpěj. Z dalších mňamek bych doporučila ještě zkusit coconut shrimp. Ještě trochu slavnější je Giovanni shrimp truck, ale ten byl daleko od centra a my neměli auto. 

Druhá kultovní zastávka je Matsumotova Shaved Ice, což je nadrcenej led postříkanej různejma příchutěma. Tady sem dostala neskutečnou lekci, jak se podniká. To ste fakt neviděli. Nejenže před Matsumotovým obchodem stála front až ven, ale uvnitř to bylo úplně surrealistický. Kolik peněz musí vydělávat obchod se zmrzlinou, kterej zaměstná šest nebo sedm lidí? Obyvatelé Honolulu sem prej jezděj o víkendu jen tak! Cesta autem trvá asi dvě hodiny, jenom, aby si tady koupili zmrzlinu? A nejlepší na tom, je, že je to fakt pravda. Uvnitř obchodu si taky můžete koupit stovky různejch suvenýrů s logem Matsumoto Shaved Ice. Jako, kdo si proboha koupí jejich ručníky, surfový šortky a bločky? Krásně sme si naplnili břicha. Čalouník si dal nějakou ovocnou kombinaci, což byla od pohledu docela chemie, ale dobrá. Já sem nostalgicky sáhla po specialitě - zmrzlině ze zelenýho čaje s japonskejma mochi a azuko beans. Azuko fazole zbožňuju. A porce byly taky obří. Klobouk dolů teda. Kdo chce ušetřit a má kupón, super shaved Ice je i v general storu, kterej se snaží vcelku dobře dělat Matsumotovi konkurenci. 

Odpoledne smi si užili na širokánský písečný Waimea Beach, kde se dá skákat ze skalisek. Ke šnorchlování je na severu ideální Shark Cove, kde naštěstí žádný žraloci nejsou (ale ne, že mě pak zažaluješ, až ti jeden ukousne nohu). Jako vždycky platí, že šnorchlování je nejlepší brzo ráno. Na západy slunce, kterejch sme si we Waimanalu moc neužili, je pak Sunset Beach, i když, až vám ukážu fotky západů slunce z Filipín, asi budete víc nadšený z nich. Nicméně pláže na severovýchodě sou často poloprázdný a super na bodysurfing. 

Nádherný kempování v Hauule

 S internetem a nabíjenim foťáků a v mym případě počítače k blogování, může bejt problém. Ve Waimanalu sme po zavírací době chodili nabíjet na poštu, kde byla ve vejšce dva a půl metru z nějakýho důvodu zásuvka, takže mě Čalouník vždycky musel vysadit. V Hauule sme pak chodili do podniku Papa Olle, kde maj internet a nabíjeli ve vedlejším Domino Pizza, protože tam byla hodná obsluha. Vygooglila sem si, jak se dostat k Sacred Falls, uložila si info do hlavy a šli sme se vyspat na to zítřejší dobrodružství.

Sacred Falls, to je smutnej příběh... Dřív to bejval nejnavštěvovanější vodopád a vedl k němu nádhernej trek kolem řeky a džunglí. Bohužel v květnu roku 1999 se tady stala tragédie, kdy došlo k bleskový záplavě a obřímu sesuvu půdy. 8 lidí tenkrát umřelo a dalších padesát bylo zraněno. To je opravdu neštěstí. Jenže, co se nestalo, pozůstalí začuchali peníze a hromadně zažalovali stát Hawaii za to, že tu chyběly varovný cedule a vůbec, byl to prostě zbytečnej bullshit. Nicméně výsledek byl, že Hawaii prohrála a musela solit. V návaznosti na to se trek na neurčito zavřel a pokuta za vstup je dneska 25.000 dolarů. Takže díky moc. Celá cesta k vodopádu je posetá výstražnejma cedulema, který naváděj k obrácení se. Musim přiznat, že trochu těžko bylo i nám. Pocit, že děláme nějakej strašlivej přestupek, je všudypřítomnej. Na druhou stranu, nejsme s Jonem jediný na světě, kdo se tam vydal a od prvního pohledu na víc než zachovalou stezku džunglí je jasný, že si sem cestu minimálně každej den někdo najde.

Vyrazili sme teda brzo ráno podle návodu pěšky ke žlutý závoře, která značí začátek parku. Byla sem fakt nervózní, protože sem si na netu přečetla zkazky o tom, že vás můžou nabonzovat i rezidenti z okolních domů, když vás uviděj. To, že sme hned jako první museli přelízt vysokej plot, mi na sebevědomí moc nepřidalo. No ale byli sme uvnitř a ze začátku sme šli po široký provozní cestě a uši měli super nastražený. Za celou dobu sme nikoho nepotkali a to ani, když se cesta začala zužovat. Po chvíli sme si nepříjemně uvědomili, že se dneska musej konat nějaký vojenský manévry (a že je na Hawaji těch posádek mrtě), protože sme nad sebou neustále slyšeli dvě až tři helikoptéry. Nebyl to hezkej pocit, ale nebyl důvod si myslet, že by se o nás vojáci nějak zajímali. Stejně sme ale tu jednu mýtinu, která jako by vypadla z LOST, přešli hezky rázně a s radostí zase zalezli do rákosí. I když ne, že by to nebylo jedno, když nás stejně můžou zachytit na těch svejch termovizích, žejo? Pokračovali sme dál a cesta trvala asi 50 minut, než se před náma konečně otevřel výhled na Sacred Falls. 

Kromě toho, že je vodopád opravdu krásnej, je taky opředenej mýtama. Podle místního folklóru tudy totiž procházej tzv. Night marchers (jo, zní to jako něco, co žije za Zdí). Jsou to duchové pradávných zemřelých válečníků, co bloudí po nocích po ostrově. Nejčastěji na ně můžete narazit na místech dávnejch bitev. Na Night marchers nechcete narazit hlavně proto, že když se jim omylem podíváte do očí, tak vás nebo někoho z vašich příbuzných stihne smrt. Zachránit se před jejich smrtelným pohledem můžete dvěma cestama. 

Buď jste pokrevně spříznění s jednim z nich (což u nás asi nehrozí), a pak ste v bezpečí. Nebo si lehnout na zem tváří k zemi, dělat mtvýho a modlit se, abyste neupoutali jejich pozornost. Přítomnost Night marchers poblíž vás poznáte díky mrazení v zádech, náhle studenýmu větru a zvuku bubnů. Místo, odkud v noci průvody vyrážejí strašit, domorodci připisujou právě Sacred Falls, takže se věří, že celý místo je prodchnutý tajemnou energií, manou. Na místě sme se cejtili trochu stísněně. Skočili sme do vody, objali se, že máme první část za sebou a udělali pár fotek. Během toho nad náma asi dvakrát přeletěla helikoptéra a my se neměli kam schovat. Když přiletěla potřetí, už bylo celkem jasný, že koukaj přímo na nás, protože se nad náma na několik okamžiků zastavila. To už sme byli hodně nervózní a začali se urychleně oblíkat. Celou cestu zpátky sem měla nepříjemnej pocit, že za chvíli na nás vyskočí rangerův pes odněkud z křoví, kde už si na nás dávno číhaj. Pocit byl čím dál nesnesitelnější a sem si jistá, že i v Čalouníkově hlavě se začaly formulovat výmluvy a omluvy, co budeme za chvíli muset říkat nahlas. Šli sme mlčky až ke křižovatce s provozní cestou, která je dost široká na auto. 

V tu chvíli sme uviděli, že proti nám někdo jde. Zalétli sme do trávy, ale Čalouník si byl jistej, že to sou jenom výletníci. A měl pravdu, nějaký tři místní děcka nás jenom pozdravili a prošli. To už sem byla uvolněná, protože bylo jistý, že se u brány fakt nepořádaj nějaký šílený manévry, aby nás chytili. Jen, co sem se po deseti minutách uchlácholila, Čalouník mě zarazil, a zatáhnul za ruku znova do křoví. Padesát metrů před náma stálo auto. Nevěděli sme, jestli je těch děcek, ale vzhledem k tomu, že brána, přes kterou sme prve lezli, byla zamčená a klíče nemůže mít jen tak někdo, sme se rozhodli bejt opatrný. Taky bylo klidně možný, že ty tři měli obrovský štěstí a dostali se dovnitř těsně předtim, než si pro mě s Čalouníkem někdo přijel. Chvíli sme potichu zvažovali, co dělat a pak se rozhodli radši prolízt džunglí, než zjišťovat, komu auto patří. 

Hahaha, viděli ste někdy džungli? Následující hodinu a půl sme nejdřív strávili  plazením a proplejtánim lesním porostem tak daleko, aby nás nebylo od auta slyšet. Pak sme se dostali na obří podmáčenou louku a lezli skrz tři metry vysokou trávu na druhej konec. Tam sme zjistili, že sme v pasti, protože louka končila říčkou a pozemkem, kde si zrovna rodina hrála na zahradě a my jim jaksi nechtěli vysvětlovat, proč je stalkujeme z jejich remízku. Museli sme se vrátit a prolejzat mangrovama. To už sme byli podle doslechu kousíček od silnice, ale nebylo jak se přes mangrovy dostat. Nezbylo nám nic jinýho, než skočit i s našema pohorkama do řeky a bahnem se vybrodit na světlo boží. Dobrali sme k místu, kde se dalo vylézt z říčního koryta a tam sme naopak objevili, že sme uvízli mezi soukromejma oplocenejma pozemkama. Třešničkou na tomto povedeném výletu pak už byl jenom přechod (sprint) přes něčí pozemek s kozama a přelezení vysoký brány zpátky k silnici jako nějaký zloději. Teprv tam sem si konečně oddychli a vylili vodu z čvachtajících bot. 

Naše sladkovodní odměna

Zajímavý bylo, že když sme se blížili k závoře, odkud sme ráno vyráželi, zrovna odtamtud vycházeli dva ze tři teenagerů, co sme potkali před hodinou. Za prvý nevypadali moc vesele, za druhý nebyli komplet a za třetí nás od nich dělila asi hodina, což znamená, že za tu dobu nemohli stihnout dojít k vodopádu a zpátky. Jejich příběh se už asi nedozvíme, ale konečně sme docenili právě prožitý dobrodružství. 

Ačkoliv si nepřipadám jako kriminálník za to, že sem se šla podívat na nějakej vodopád, samozřejmě vám nebudu tenhle výlet doporučovat. Ať se každej rozhodne sám, jestli mu za to ten stres stojí. Pokud by někdo neměl dost překračování hawajských zákonů, mrkněte taky na další zakázanou trail Stairway to Heaven ;)

Asi nejlepší hawajská nezávislá Do It Yourself webovka je blog tohohle maníka. V sekci hiking najdete tady zajímavý tipy na treky a hlavně návody na ty zakázaný ;)

Tim bych vyprávění o naší cestě na Hawaii zakončila a konstatovala, že se nám tu strašně líbilo, protože nám Hawaii dala možnost cestovat si naprosto po svym s fajn základnim táborem v jednom ze svejch nezčetnejch friendly kempů.

A to nejfajnovější na konec. Náklady
Za 14  dní v jsme oba na Hawaji utratili 10.290 Kč.
Ubytko: 151 Kč za dvě osoby/ noc (deset nocí ofiko v kempu, dvě za plotem, dvě v bezdomovecký komunitě)
Jídlo: 439 Kč za dvě osoby na den (nákupy v supermarketech a vlastní vaření plus na celodenních výletech do civilizace sme kupovali dolarový burgery v Mekáči, dále cca 6 caramel frappucino ve Starbucks)
Doprava: 87 Kč za dvě osoby na den (žádný dálkový spoj, většina z toho byla za jízdy do Starbucksu, abych tam mohla blogovat, většina výletů byla stopem)
Ostatní (vstup do Bjódóinu, laundry, luggage storage u USS memorialu, Hanauma Bay): 58Kč za dvě osoby na den. To. že sme si nakoupili spoustu oblečení, včetně second hand plavek za dva dolary a dárky, nepočítáme.

Celkově sme si vystačili s rozpočtem 735 Kč za dvě osoby na den. To je o deset korun levnější rozpočet, než Nicaragua. Za přepodkladu, že bysme cestovali alespoň s dalším párem, rozpočítalo by se kempování a bylo by to ještě levnější, což je podle mě obrovsky povzbudivý a palec nahoru.

MAHALO. Díky za přečtení a případný komenty

Na rozloučenou dvě ukulele písničky, první je sice novozélandská, ale má hawajskou atmosféru a vtipný video. A je to Gin. Druhá je z Hawaje.