Its more fun in Philipines (když neprší...)

Na střeše autobusu

Na levnou Asii sme se s Čalouníkem třásli už někdy od Peru a opravdu, jakmile sme přistáli v Manile, dostavil se uvolňující pocit, že už sem skoro doma. Aby ne, v JV Asii sem už dvakrát byla, jenom z Malaysie mám v pasu 6 razítek, takže při pasový kontrole vypadám jako běžná pašeračka heroinu. Asii se vyznám líp než v jižní Americe. 

Na Filipíny sme se těšili ještě z jednoho důvodu. Moje kamarádka z bejvalý práce, Lucka, se hecla a koupila si někdy v dubnu letenku za náma.

30. srpna sme přistáli. Já už sem určitou prasárnu zažila například v KL chinatownu nebo v Indii, takže tentokrát čekal kultruní šok ze záplavy lidí, deště a odpadků jenom Čalouníka. V Manile je nelegální řídit taxík bez taxametru, což ale v praxi znamenalo, že nás taxikáři nechtěli brát, pokud sme na něm trvali. Takže sme se hned ze začátku naučili dojít si za nejbližšim strážníkem a nechat si od něho zastavit auto. Takovej taxikář je pak většinou pěkně napruženej a není radno si s nim zahrávat, ale  holt vás doveze, kam je potřeba. Pro nás to byla čtvrť Ermita, která se podle mýho fundovanýho, 5 let starýho Lonely Planet měla chlubit super levným ubytováním. Abyste se orientovali v místních cenách, stačí si každou uvedenou částku vydělit dvěma. Zatím sama s Čalouníkem sem se vypotácela z auta se super těžkym batohem (víte, kolik píčovin člověk nasbírá za půl roku cestování?_?) a hned sme  s díky odmítli pána, co nám přišel nabízet hodinky. 

Pension Richmond  nás měl očekávat s postelema v dormitory za 200Pesos. Byli sme tudíž docela překvapení, že nám na recepci oznámili, že to teď stojí 400P za osobu. Abych v Asii dávala 400 korun za noc, to se mi moc nezdálo, takže sme se vydali hledat štěstí jinam. 

Na ulici sme odmítli pána, co nám příšel prodat deštník a naopak uvítali pána, co se nám hned snažil pomoc s ubytkem a zavedl nás do třetího patra jakýsi budovy, která měla zpola zazděnej vchod. Po super úzkym schodišti sme se vydrápali nahoru, kde v poslednim patře měla paní jakoby ubytovnu s tak úzkejma uličkama, že se nám tam skoro nevešly krosny. Noc pro dva za 300P nakonec rozhodla, že tu zůstanem. Drobnej problém byl, že naše postel byla jenom metr a půl dlouhá, takže já se tam vešla jen tak tak se skrčenejma nohama a Čalouník by musel celou noc sedět. No a když říkám postel, tak myslim, prkna sbitý k sobě, přes který je přehozenej polopráznej slamník. Nakonec sme to vyřešili tak, že sme Čalouníka tajně strčili do jednoho prázdnýho odemčenýho pokoje a ráno po probdělý noci mi bylo domluveno, že to snad nemůžu myslet vážně a že až to tam uvidí Lucka, tak se z toho posere :D Pod tíhou docela pádnejch argumentů sme se teda po první strašlivý noci vrátili s prosíkem do pensionu a zabrali si pokoj pro 3 za 1000P. Lucka dorazila vcelku bez problémů někdy odpoledne a bylo to nadšený setkání. Chtěla sem udělat dobrej dojem, takže sem hned na další den naplánovala vulkanický dobrodružství.

Asi sto kilometrů na sever od Manily stojí Mt. Pinatubo. Název má možná roztomilej, ale nenechte se mýlit. Je to jedna z nejnebezpečnějších sopek, která se v roce 1991 postarala o to, aby byl její výbuch zapasán do historie jako nejhorší erupce dvacátýho století. Pinatubo si tenkrát ustřelila 300 metrů ze svýho vršku, smetla ze zemskýho povrchu nedalekou americkou základnu a v kombinaci se špatně načasovanym tajfunem. Hm, horký sopečný bahno, rozumíte? Sopečnej mrak byl navíc tak obrovskej, že totálně zahalil Manilu, a když se po čtyřech dnech usadil, byl to hrozně šedej pohled.

Teď je to oblíbená turistická destinace, protože se v kaldeře vytvořilo krásný fotogenický jezero. Trek nahoru navíc netrvá víc než tři hodiny. Vyrazili sme další den ráno z autobusovýho terminálu směrem Angeles a nechali se vysadit na křižovatce k Santa Juliana. Tam sme pak uhádali solidná cenu 300P za tricycle. 

Kouzelnej tricycle

Řidičovi se podařilo nějakou záhadou přivázat na svůj tricycle, což je motorka s přivařenou korbičkou, všechny tři krosny a naskládal si nás dovnitř. Mně s Luckou na korbičku a Čalouníka za sebe na motorku. Po nějakých 45 minutách už byla tma a řidič nás vyklopil u jednoho homestaye. Co sem neřekla, je, že sem naplánovala pěkný spaní ve stanu někde kolem vesnice. Vzhledem k tomu, že nebe nevypadalo zrovna vlídně a pan majitel nás naopak uvítal jako nějakou honoraci, Čalouníkovy a Lucčiny oči se na mě upnuly a byla sem demokraticky přehlasovaná, že zůstaneme v dormitory za 200P na jednoho. V noci mrtě pršelo a druhej den ráno se teprve ukázalo, co s sebou období dešťů přináší za nevýhodu, protože nám nepříjemná paní v turistickym kiosku oznámila, že je trek zavřenej kvůli dešti. Taky mi oznámila, že sme si tam měli zavolat den předem. Když sem se jí zeptala, jak to teda bude zejtra a jestli trek otevřou, prohlásila, že neví. 

Náš hostitel zachránil situaci tim, že povolala nějakýho známýho giuda, kterej nás může vzít na celodenní výlet po okolí. Souhlasili sme za 700P a vyrazili. Přes rozvodněný řeky, kolem dvou jezer a banánovejma porostama. Cestou sme potkávali rybáře, co nás nechali najíst se a schovat ve svý chatrči, obdivovali zeleň a brodili se asi padesátkrát řekou. Náš guide už nás k odpoledni začal docela prudit tim, jak nám vždycky řek, že další brodění už nebude, takže sme si všichni tři umyli nohy od bahna, nazuli pohorky a za zatáčkou se objevila další řeka. Navíc byl většinu cesty tak půl kilometru před náma musel se nám v duchu asi opravdu strašlivě smát, protože sám šel bos a my se za nim plížili bahnem jak největší blbci. Super byla návštěva domorodý vesnice, kde sme dětem rozdali nakoupený křupky. 

Z vesnice už sme mysleli, že se půjde do San Juliana dobře, ale ale  ve skutečnosti cesta mezi vesnicema nebylo nic jinýho než 30cm hluboký bahno. Chvíli sme se ještě snažili hopskat podél cesty a potkávali starší děti, co se bosý vracely ze školy. Po Lucčině odvážném skoku na něco, co vypadalo jako ztvrdlý bahno, ale nebylo, protože se do něho i s botama propadla askoro až po kolena, sme usoudili, že na čistotu asi kašlem. K dopoledni začalo pršet, takže zpátky hostelu sme došli úplně morký, ale paradoxně v docela fajn náladě. Ocenili sme sprchu, převlíkli se a tricyclem se zase dostali zpátky k zastávce autobusu, kde sme měli štěstí na starej autobus a dřevěnejma lavicema. Fakt, že je v autobuse  wifi, nás  psychicky vysílil a večer sme lehli jako mrtví.

Následující den sme si udělali pohodičku a vyrazili do akvárka. Čalouník je potapěč, ale já můžu vidět rybičky tak maximálně při šnorchlování v hloubce půl metru, takže mám akvárka ráda. Přes léto měli slevy na vstupný, takže sme tu strávili skoro celej den koukáním na divný ryby, rejnoky a mečouna. Asi nejpůsobivější byly medůzy v temný místnosti s nasvícenejma neonama, to bylo super. 

Manila Ocean Park tady.

V ceně byla i rybičková masáž

Následovat dvoudenní výlet na jih od Manily. Naplánovali sme si výpravu ke slavnýmu vodopádu Pagsanjal, kde F.F. Coppola točil scénu z Apokalypsy. Pro tenhle účel sme změnili hostel. Přes web sme našli jeden blízko letiště a výpadovky na jihozápad, kam sme přesně chtěli. Islas Guesthouse nicméně šokoval a dodnes nevim, co si o tom pobytu mám myslet. Nikdy v životě sem totiž neviděla tak strašlivě špinavej a zanedbanej hostel. A to sem prosim žila ve dvoudolarovym hostelu v Indii. Čínská majitelka a její japonskej manžel pro nás byli fakt oříšek. Oba vypadali děsně přísně a tvářili se dost upjatě, na bílý podlaze dormitory se válely chuchvalce černejch lidskejch chlupů (=dickhair), že byste se bez bot pozvraceli, záchod nemytej léta a bez kliky na zavření plus bonus v podobě příkazů a zákazů polepenejch na všech možnejch místech. Když sme je ale poprosili o info ohledně busů, v pohodě odpovídali. Nezbylo nám, než se smát, zhasínat jako hodné děti a nesexovat na patrových postelích, aby se nerozpadly. Cena 75 Kč za noc nicméně rozhodla, že dvě noci zůstaneme. Musela sem ocenit, jak statečně se Lucka držela. Možná líp než já.

NO NUDE!!!!!!!!!!!!!

Druhej den sme vyrazili autobusem přes Santa Cruz Laguna k Pagsanjanu. Jsou dvě cesty, jak se k vodopádu dostat: 

a) na loďce proti proudu řeky za asi za 800 pesos na osobu, což pro nás s Čalouníkem nebylo přijatelný 

b) přes  vesnici Barang El Pueblo, kde si za 270 pesos půjčíte sedák a s průvodcem k vodopádu sešplháte několik set metrů po cestičkách v kombinaci s požárnickejma žebříkama a slaňováním. Tahle cesta není pro lidi, co se bojej výšek, nám se ale líbila strašně. Dojet tam sice trvalo celej den a vystřídali sme asi pět dopravních prostředků, stálo to ale za to. Dole u řeky stojej kluci s vorama a vozej turisty za další poplatek až pod vodopád. Peníze na vor sme neměli, ale kluci nás strčili na jeden ke korejskejm turistům, což od nich bylo fakt hezký. Zpátky sme si zaplavali a dali si trochu do těla výstupem nahoru.

Večer sme nejeli do Manily, ale zastavili sme na noc ve městě Los Baňos, známý svejma termálníma pramenama z nedaleký sopky. Dojeli sme už po setmění a mrtě pršelo, takže sme nějakou dobu měli problém najít ubytování. Nakonec se nám podařilo ukecat pokoj v jednom hostelu s přistýlkou pro třetího za 1000 pesos, když slíbíme, že vypadneme do osmi ráno. Druhá důležitá věc, co se v LB nesmí minout, je buko pie, pod tím si představte něco hodně podobnýho štrůdlu, jen s mladým kokosem místo jablek. Koupili sme ho v krabici a pozdějc ho (zapomněli, našli a) snědli u bazénu.

http://frommomachie.blogspot.com/2011/08/original-buko-pie.html

Á propos...bazén. Protože už zase pršelo, ponořit se do horký vody nám přišlo jako fajn nápad, udělali sme ve třech brainstorming a web search a shodli se na La Vista Pansol. Filipínskej džoukům ale nebyl konec, protože nás vysadili v blátěný vesnici s volně pobíhajícíma psama. Vista pansol sme našli na úplnym konci, kousek na Neruda host spring a paní na recepsi se na nás fakt překvapeně podívala, co tam proboha děláme. Vyšlo najevo, že mimo hlavní sezónu a víkendy sem skoro nikdo nejezdí. bylo nám líto jet hned pryč, takže sme si vyjednali epesní slevičku a skočili do bizarně prázdnýho betonovýho bazénu. Celkem sme se tam pobavili, bylo to tam hodně divný a nebyl tam nikdo kromě nás. Navíc voda byla studená (prej "kvůli větru") a rozhodně se nekonaly žádný termálka.

Večer sme měli dost, byla nám zima a uznali sme, že to bylo dobrodružství pro lamy, tak sme se zjevili opět v Manile, kde sme přežili poslední noc a ráno hurá na letiště. Čekaj nás pláže ostrova Palawan!

Divný divný, je to tu divný