O obřích vlnách a bezdomovcích

Asi se shodnem, že Hawaii není pro našince  úplně běžná dovolenková země. Za prvý je to dost daleko - přeletět dva oceány a k tomu celý USA trochu času zabere. A  za druhý máme kvůli televizi vytvořenou falešnou představu,  že Hawaii je hlavně o Waikiki, takže pokud nemáte na kontě dost na pětihvězdičkový hotel na pláži, nemáte šanci. Tak na to pěkně rychle zapomeňte, protože vám dneska povim, že víc pohodovej backpacking sem asi na naší cestě nezažila. Hawaii je smíchaná z těch nejlepších ingrediencí. Vezmete přátelskost a otevřenost Amíků, smícháte s perfektně fungujícím veřejným transportem v Japonsku, přidáte pláže z Karibiku a doředíte exotickou místní kulturou.

Přesto...při mym prvnim pohledu na hawajský stránky to tak vůbec nevypadalo. Absolutně sem nemohla přijít na to, jak se bookujou kempy, podle všeho se do hawajskýho busu nesmí s krosnou a objemnejma nákladama a navíc nesmíme nic nechávat ve stanu, protože Oahu se hemží bezdomovcema a perníkářema (nemyslim tim Pardubáky). Vyděšeně zhasínám lampičku a du radši spát.

Vzhledem k našemu budgetu se budeme pohybovat jenom po hlavním ostrově Oahu, na kterym leží hlavní město Honolulu, i když takovej Big Island s aktivní sopkou a liduprázdnejma plážema by nás taky lákal.

S kempovánim je to na Oahu tak. Jediný komerční kempiště je tohle. Podle mě je zbytečně drahý a z dlouhýho listu pravidel, jak se chovat, by se člověk rozbrečel. 

Dál existujou State Parks. Jak se rezervujou sem úplně nepochopila, ale cena 18 dolarů za kempiště už není nic tak hroznýho.

Můj favorit jsou ale rozhodně County parks. Za paušální poplatek 52 dolarů smíte na vybranejch kempištích spát pět nocí, cože je podle mě hodně fér. Existujou i kempiště po třech nocích, což stojí 32 dolarů. Každý kempiště pojme až deset lidí, cena je pořád stejná. Stačí si udělat profil na jejich stránkách, a vybrat si, kdy chcete kempovat a kde (většinou podle toho, jak se vám líbí přiložená fotka). Potom si musíte vyčíhat přesně 14 dní předem v pátek odpoledne v 17:00, kdy se systém automaticky updatuje a otevře volný místa na váma vybranej turnus. No a pak už se jenom bojujue a místečko. Platební terminál funguje bezchybně.

Dramatické pohledy na Waimanalo Beach Park. Jenom ten vítr ne a ne jít někam.

Jediná vada na kráse hawajskýho kempování je fakt, že se kempuje od pátku do úterka. Středeční a čtvrteční noc sou všechny kempy zavřený. Teď už chápu, že je to z důvodu, aby si nikdo nemohl permanentně postavit někde stan a tam bydlet. Nicméně mi to samozřejmě trochu dělalo starosti, páč sme do Honolulu přiletěli akorát hezky ve středu a tim pádem neměli na první dva dny ubytko. Čalouník, ten můj poctivec, má chudák noční můry, kam ho zas zatáhnu squattovat a co do hledání ilegálního ubytka se mu nedá příliš důvěřovat. Naštěstí na tohle mám šestej smysl, chvíli se porochňám v Google Earth, zazoomuju, odzoomuju a vim, kam vyrazit. 

Dvě kempiště, co sem bookla, sou Waimanalo na jihovýchodě a Hauula na severovýchodě ostrova.

Na letišti sem se nejdřív trochu urazila, že mi hnedka holky s kokosovejma podprsenkama nevěšej kolem krku věnec lei. Ale nedalo se nic dělat, tenhle zvyk se přestal praktikovat asi před padesáti lety. Dneska si každej turista musí koupit vlastní někde ve stánku. Tak sem si aspoň nacpala kapsy letákama a brožurkama, což se ukázalo jako super užitečná věc, vzhledem k tomu, že ten nejlepší, časopis This week hawaii, obsahuje spoustu informací, co tady dělat a hlavně má vzadu sekci s kupónama, který sem se pozdějc jako správná hospodyňka jala vystřihovat a zakládat.

Na zastávce autobusu sme opravdu našli ceduli, že pokud se naše zavazadlo nevejde pod sedačku, nemůžeme s nima jet. Připravila sem si prosebnou speech na řidiče, ten se ale jenom usmál a Aloha. Batohy sme silou vůle strčili pod řadu sedaček a modlili se, aby nenastoupilo moc lidí. Samozřejmě sme se ale začali přibližovat centru Waikiki a nakonec při vystupování vzbudili rozruch, protože autobus byl napráskanej a my tak daleko od dveří. No nic, v centru sme nakoupili nějaký zásoby jídla na dva dny, co se budeme ukrejvat a sedli na autobus 57 směr Waimanalo. Vystoupili sme už za šera v polovnině cesty u krajnice před městem Kailua. Sešli sme kousek do vnitrozemí a můj instinkt mě nenechal na holičkách, objevili sme vysokou trávou a rákosim zarostlej oplocenej pozemek, kterej byl evidentně nechán ladem a hlavně měl díru v plotě. Prolezli sme, pochválili si místečko a postavili stan.

Druhej den sme vyrazili pěšky do Kailuy. Stan sme sebevědomě nechali stát na místě s tim, že ho nikdo nemá šanci najít. Méňě sebevědomě sme se cítili ohledně krosen, takže sme je radši vzali s sebou. V Kailue sme našli popořadě tato místa: 7/11 s donatama a čokoládovym mlíčkem, coin laundry, protože naše oblečení z Mexika bylo už zas nechutný, Mekáč kvůli internetu a hlavně obchod Armády Spásy, kde sme se strašně rozšoupli a za 12 dolarů nakoupili Hawajskou košili, tři trička a dvoje žabky.
Odpoledne sme se věnovali čumění na nádherný Kailua Beach.

Po příjemně prožitym čtvrtku sme se ještě jednou vyspali za plotem a druhej den byl pátek a od 8:00 se otevírá Waimanalo kemp.
Teď něco k dopravě po Oahu. TheBus je dlouhodobě právoplatně volen jako nejlepší servis veřejný dopravy v celý USA. Nejenže jezdí do všech koutů ostrova, je přehlednej a řidiči vžycky rádi poraděj, ale navíc je propojenej s GoogleMaps, takže se stačí někde připojit na net a je hrozně snadný naplánovat cestu a přestupy. Jeden lístek stojí USD2.50 a dá se na něj jet třikrát, než za dvě a půl hodiny vyprší. Každej bus má vepředu rošt na kola, což už je takovej pěknej bonus.

Příjezd na Waimanalo Beach byl trochu šok, protože sme zjistili, že naše kempiště číslo 9 je to úplně, ale úplně nejblíž komunitě bezdomovců, co si postavili stany v lesíku vedle. protože tam dole nemaj, kde vařit a sedět, většinou se srocujou u laviček nahoře, což je u nás. Řekli sme si, že budem mít koule a postavili stan s tim, že až přijedou ostatní lidi a postavěj si stany vedle nás, nebude to už tak divný.
Odpoledne sme se vrátili ke stanu a zjistili, že kemp už je plnej, ale všichni si postavili stany na jednu hromadu co nejdál od nás, na druhý straně kempu. Pohled na náš opuštěný staník musel bejt fakt smutnej. Pomalu se začali trousit bezdomovci a oťukávat si nás. Znáte mě, sem lidumil a mám vlídný slovo pro každýho.
Moje hierarchie lidí podle toho, jak ráda se s nima bavim, vypadá tak, že na vrcholu je Čalouník a rodina a pak kamarádi. Pak milí lidé, pak rozumně nebo aspoň polovičně rozumný bezdomovci a pak teprve stáda turistů z Waikiki beach.

Nasadila sem teda úsměv a dělala, že těm roztomilým bezzubým individuím rozumim. Ne, některý byli opravdu fajn a po tejdnu mezi nima sme je už i znali jménem a oni se nám vždycky snažili se všim poradit. Stmelila nás hned první noc, když přišla bouřka (my s Čalouníkem preferujeme slovo hurikán) a brutálně nám napršelo do stanu a málem nám popraskaly tyčky, jak jím lomcoval vítr. Nespali sme celou noc a ráno museli všechno vyklidit a usušit. S ostatníma stanama to vypadalo stejně, tak sem tu a tam přiskočila a pomohla vymejt písek ze stanu a tak.

Bezdomovci nás začali mít rádi a když přijelo auto z nějaký politický kampaně, že vezou zbytky jídla (kontejnery s míchanýma vajíčkama, rejží, párkama a palačinkama se sirupem), byli sme okamžitě přizváni a feast :) To se opakovalo ještě večer, kdy k nám naopak přišel Amík od "normálních" camperů, že ugrilovali moc masa a jestli jim nechcem pomoct. Patrně nás litoval, že tam sedíme tak sami vzadu a marně se snažíme ve větru rozdělat oheň na vařiči. Dostali sme nevídanou flákotu masa marinovanou v nějaký skvělý omáčce a k tomu brambory a zeleninu v alobalu. Abysme si ještě víc pojistili status socek, další ráno pro změnu přijela slečna z pekárny, že je neděle a vyklízí zbytky. Bohužel bylo na nás sníst asi dvacet muffinů, doughnutů a různejch sladkejch pečiv a baget. Bezdomovci si tentokrát nebrali servítky, aby si bedny odnesli ke svojí lavičce a rovnou si udělali sešn u nás.

Waimanalo beach byla trochu daleko od supermarketu, takže sme vždycky museli pro zásoby jídla busem nebo stopem, ale na druhou stranu sme měli v okolí spoustu vyžití. Z vejletů zmínim Valley of Temples, což je obří hřbitov/louka, kde sou rozmístěný všechny možný kostely všech možnejch náboženství. Měl lákala replika Bjódóinu z japonský Nary. Vstup byl asi 3 dolary a podařilo se nám tam i zpátky dostopovat většinou na korbách osobních aut. Tušim, že byla zrovna sobota a všude sme viděli cedule na Garage sales a podobně. Prošli sme se asi po třech a ukořistili šnorchlovací výbavy za pár dolarů, batoh, zlevněný opalováky a já objevila na jednom z věšáků úžasný hawajský retro šaty.

Pro šnorchlování je kousek odtud proslulá Hanauma Bay, kam se dá taky dostopovat. Vstupný 7.50.

I to zatracený Waikiki mělo svý kouzlo, i když pláž byla úděsně přeplněná. Utrhli sme se tady ze řetězu a nakoupili hromady dárků. Kromě toho sme taky našli happy hour bar a dopřáli si místní Mai tai koktejl.

Trochu divočiny sme si šli užít na Makapu´u Beach, kde se v zime pořádaj soutěže v bodysurfingu. vlny sou tady až čtyřmetrový. V létě se naštěstí moře uklidní a vlny sou jenom třímetrový, takže pohoda. Ne, co zas machruju...bylo to strašný a potom, že do mě bily bez ustání deset minut v kuse největší vlny co znám, sem to vzdala a seděla na pláži, jak buchta. Aspoň, že sem se odpoledne mohla věnovat disciplíně hajkování, protože hned vedle je Makapu´u maják a scénický pohledy na skalnatý pobřeží kolem.

Půjde si se mnou někdo rekreačně zaplavat?

Pearl Harbour má perfektní návštěvnický centrum tak obsáhlý informacema, že bych na místě mohla začít učit děják. Vstupný je sem zdarma a centrum obsahuje park s torpédama, raketrama, memorialem s plaketama všech ponorek ztracenejch během druhý světový, dvě muzea, kino a vyjížďku lodí k potopenýmu křižníku USS Arizona, kterej leží pohřbenej na dně Pearl harboru spolu s tělama vojáků, co se nepodařilo nikdy vylovit. Dneska na tom místě stojí pietní memorial. Pearl Harbour je neuvěřitelnej zážitek a je jedno, že nejste na muzea, tohle se prostě musí vidět, aby si člověk uvědomil tu hrůzu, co nám dneska připadá už jenom jako nějaká daleká historie. Mně osobně nejvíc dojely plakety s osobníma příběhama všech ponorek. Krásně napsaný kolego.

Pearl Harbour byl náš poslední výlet z Waimanala. Museli sme měnit prostředí a stěhovat se na sever ostrova, do Hauuly. Abych byla přesná, ve středu ráno sme samozřejmě museli vyklidit kemp. V tu dobu už sem se cejtila v komunitě naprosto v pohodě (stan sme přestali zamykat asi třetí den), že sme se normálně zeptali jednoho stařešiny, jestli jim nebude vadit, když se na dvě noci přestěhujeme k nim dolů. Nikdo nic nenamítal, dokonce nám slíbili, že nám budou hlídat stan :) Za celej tejden se nic neztratilo. Kromě toho sem si našla obdivovatelku a kamarádku, dvanáctiletou Shaunu, co bydlela se svojí matkou ve stanu kousek od nás. Jedinej důvod, proč se mi z její situace nechtělo bulet, bylo, že ona ta Hawaii vlastně není k bezdomovcům tak krutá. 

Navíc Shauna byla skoro drsnější než já a taky byla skvělym zdrojem informací, jako třeba, když nás jistej mladík Erin chtěl vzít na trek do okolních hor. Erin měl docela určitě dobrý srdce, ale sem celkem vděčná, že nám Shauna jen tak mezi řečí oznámila, že Erin se tu skrejvá před policií.