O ráji

Tradiční filipínský loďce se říká bangka

Filipíny se skládaj za víc než 7.000 ostrovů, z nichž prim azurově modrejch vod a zlatejch pláží držej předevšim dva: Boracay a Palawan. Zatímco Boracay je (dle nastudování z knížek) něco jako Koh Pi Pi, čili turistická hysterie s pětihvězdičkovejma hotelama, palawan je oproti němu minimálně rozvinutej ostrov s tak nádhernýma místama, že si je člověk nejdřív musí opravdu zasloužit.

Do hlavního města Puerta Princessy sme doletěli v poledne, takže byla spousta času se rozkoukat. Moc mě potěšil kluk v informacích, kterej mi byl schopnej vcelku obstojně odpovědět na otázka a dal nám mapu.

Sabang

Děti jdou do školy

Za základnu na jeden den sme si vybrali Pension Dutches kousíček od centra s double pokojema za 300 P. Ještě ten den sme museli zajet na radnici získat turistický povolení k navštívení podzemní řeky v Sabangu, bez kterýho je to NE-NE. Tenhle přírodní div světa je jedno z největších lákadel ostrova na leží příjemný dvě a půl hodiny od města. Permit sme obdrželi bez čekání a problémů, což se ovšem týká jenom low season. V high season jsou povolení vyprodaný mnohdy měsíc dopředu a neexistuje přijet jen tak a doufat, že povolení seženete bez pomoci ( a přirážky) od cestovky. 

S povolením v kapse sme druhej den brzo ráno vyrazili na New Market, odkud jezděj autobusy a jeepney. Stihli sme naskočit do jednoho velkýho jeepneyho směr Sabang. Čalouník se moc nevešel dovnitř a byl pozván na střechu. To sem kvitovala se závistným povzdychem. Načež mi bylo dovoleno vylízt si za nim a nechávat vítr hrát si s mými vlasy (což vyústilo v zašmodrchanej chuchvalec). Asi za půl hoďky vystrčila nahoru hlavu Lucka a přidala se k nám.

Jmenoval se Mentoska

V Sabangu to nežilo, takže vyjednat si ubytko přímo na pláži v bungalovu za 500 P pro všechny tři, nebyl problém. Říkám pro tři, ale myslim čtyři, neb nad Lucčinou postelí bydlel príma pavouk, kterej vzbudil nejen její, ale taky Čalouníkovu hrůzu a musela sem ho pacifikovat já. Pavouci se neplazej a nesyčej, takže s nima nemám problém. Pak sme se ale už mohli věnovat zábavě. Hned první den sme navštívili onu podzemní řeku. Je to fakt velká řeka plynoucí pomalu jeskyní, do který vás zaveze lodička. je to ale taková lehce nablblá turistická atrakce, mnohem lepší by bylo zahodit vesty a jít si tam mezi netopejrama zaplavat. To nám nebylo dovoleno, takže dávám mínus a opět zmiňuju podzemní řeku na NZ. Celkem nás překvapila místní pláž, která, ač nezmíněná v guidech a žebříčcích, byla absolutně liduprázdná a stejně tak krásná s fajnovým pískem. Počasí se na Palawanu udobřilo a užívali sme si čtyři dny modrýho nebe.

Kolem Sabangu je hodně vyžití (mangrove tour, zipline), my se vydali na doporučení majitelky bungalovů k vodopádu, kterej najdete asi půl hodiny chůze po pravym břehu moře. V jednu chvíli se prochází soukromým pozemkem, kde je dobrý hodit do kasičky pás pesos a zapsat se. Vodopád je to nádhernej, což bylo taky způsobený tim, že sme to vůbec nečekali. Tady voda padá z dvaceti metrů do maličkýho jezírka a odtýká hned to moře. Na vodopád se dá s trochou opičích dovedností vylízt po levý straně, nahoře přeručkovat na druhou stranu a pokochat se pohledem z vrchu. Kousíček je potřeba se prodrat křovím, kde rostou masozřavky, což stojí za povšimnutí prosím.

Sabang waterfall ze shora

V Puerto Princese sem Čalouníkovi "dovolila" koupit si mačetu. Že prej každej správnej chlap má mít mačetu, plakal. Ta nakonec bodla, protože se na pláži Sabangu povalovaly hromady kokosů. Shodou okolností sme si s sebou přivezli dvě flašky Boracay rumu a všichni tři trávili siestičky lehkým popíjením.

Vsuvka o jídle

Na Filipínách sme měli tak trochu problém se dobře najíst. Oproti okolním asijským zemím mám pocit, že Filipínci absolutně nepoužívaj zeleninu. Základem tady je rejže s masem. Vepřový maso je většinou zásadně tlustý. Kuřecí sou zase z valný většiny kosti. byla to pro nás občas docela prekérka, ale zjistili sme, že obecně se nedá nic zkazit, když se omáčka s mase jmenuje adobo (chicken adobo, pork adobo...). Jistotou je taky grilovaný maso lechon a hlavně mořský potvory. Plus taky se dá přežít jídlo vařený v kokosovym mlíku, protože to přebije jakoukoliv jinou chuť.

V Sabangu sme nicméně kousek od radnice našli maličkou restauraci a objevili nejlepší místní jídlo - vietnamský nudle. Ty sou pozůstatkem kdysi velký vietnamský minority, která tu dnes ale už nežije. Nudlová polívka se tu podává s kuřecím masem, bambusovejma výhonkama, malou limetkou calamansi a čerstvym peprmintem. A k tomu ještě rozpečenou francouzskou bagetu. Asi budu muset do Vietnamu jako ségra.

Na cestě zpátky sme se do Puerta ještě jednou vrátili a objevili sme ještě lepší místo. Jmenuje se Bona´s Chaolong. Jestli budete mít někdy cestu kolem, bezpodmínečně musíte ochutnat jejich beef stew s bagetou. My se tim s Čalouníkem krmili tři večery po sobě :) 

Když už sme u palawanských specialit, hecli sme se ještě do jedný pochoutky. S Luckou sme si z tamiloku nejdřív dělaly srandu, ale po jejím odjezdu sme nakonec šli do toho. Takže Luci, objednali sme si smaženej tamilok aka obří mangrovoví červi a talíř jich poctivě snědli. Nemůžu říct, že by mi jejich maso nějak zvlášť chutnalo (servírováno ve strouhance a s octem), na druhou stranu to bylo pořád lepší, než u vedlejšího stolu, kde se snažili sníst tamiloka nakládanýho, kde hezky vidíte očička a to už taková legrace není. A když už sme u nechutnejch jídel, tak musim zmínit balut, což je pro změnu vejce se zárodkem kuřete vevnitř, což byste měli sníst. Mně nikdo nedonutí sníst ani omeletu bez kuřete a Čalouník si zvlánul akorát trochu loknout.

Ale abych taky zmínila nějakou mňamku, tak na Filipínách hrozně frčej donuty, což je taková snídaňová jistota. No a abych si trochu shodila auru pravověrný cestovatelky, tak přiznávám, že sme dost času strávili ve dvou filipínskejch faastfoodech. Jednim z nich je Chowking a druhej je místní Jollibee s neuvěřitelně levnym jídlem.

Místňáci zabíjej čas komplikovanou stolní hrou

Příjezd k podzemní řece je dost dramatickej :)

El Nido
Po Sabangu nás Lucka musela opustit. Náš plán bylo El Nido na severu, který se pyšní nádhernejma skalnatejma ostrůvkama (trochu jako Thajsko) a zachovalejma korálama. Vzhledem k tomu, že v Sabangu ani El Nidu (!) není bankomat, museli sme zpátky do PP pro cash. Jinak se dá ze Sabangu jet přímo na sever minibusem za 700 P. Tam sme dali Luci pápá, ta slíbila, že dojede do Manily v pořádku a byli sme zase jenom dva.

Výborně. Můj snoubenec je water planking Miro Žbirka

V El Nidu sme se prošli až na konec zátoky a našli si ubytko za 450 P pro dva se slevou za to, že tam budeme bydlet aspoň tejden. V high season sou ceny mnohem mnohem vyšší a někdy se tu ani nedá najít bydlení. No, tak aspoň v něčem se nám rainy season osvědčila. Hlavní turistická atrakce sou okolní ostrůvky, kam se jezdí na jednodenní vejlety. Ve městě operujou desítky na chlup stejnejch agentur se stejnym programem a mimo high season tu probíhá obří boj o zákazníky. Mají tu celkem 4 okruhy slibující skrytý pláže, laguny, do kterejch se musí proplout dírou ve skále, božský pláže a podmořský zahrady na šnorchlování. Když člověk dojede takovou dálku na sever, chce to udělat aspoň dvě z nich.

Libovolná asociace na Hledá se Nemo

Budget byl jako vždy proti nám (v Bolívii sme prostě strašlivě přetahovali), takže, když sem spatřila na dveřích jedný restaurace, že najímaj servírku a myče nádobí, bylo jasno.

Paní majitelka byla Filipínka, co nějakou dobu žila v Tokiu, takže sme rychle našly společnou řeč. Místo práce v kuchyni nám ale nnabídla jinej deal. Sami mají agenturu, ale žádný lidi. Když najdeme aspoň 6 lidí, můžeme se k nim připojit na tour. Budeme pracovat tři hodiny ráno a čtyři večer, dostaneme najíst a můžeme si vymyslet strategii.
První den nebyl vůbec jednoduchej, věřte. Lidi neměli absolutně žádnej zájem, zčásti proto, že sme nenabízeli nic jinýho, než ostatní, jednak proto, že naše agentura nevypadala moc důvěryhodně, protože operovala z restaurace. Majitelčin syn Jeyo a synovec Owen se naštěstí ukázali bejt mladíkama na pravym místě. Probrali sme s nima naše nápady, oni získali souhlas. Druhej den sme si vytiskli letáčky a začali chodit mezi lidi. Na konci prvního dne sme měli 8 lidí a mohlo se jet! Že sme oba před cestou dělali v reklamce, vymysleli sme tour s brzkým odjezdem, aby se lidi vyhnuli koupání s dalšíma 150 lidma. Propojili sme ranní tour s kafem zadarmo v restauraci a dali jim pivko zadarmo. Druhej den se nám přihlásilo lidí 11! Výsledkem bylo, že sme dali do kupy bandu hrozně fajn lidí, co měli stejnej zájem jako my, vyhnout se ostatním turistům. Asi nechám hovořit obrázky.

V El Nidu sme strávili tejden, jeden den si půjčili skůtr a hledali prázdný pláže. Sice nás dva dny zastihla taky bouřka, bylo tam krásně. Bohužel sme ale nenašli moc míst, kde bysme se mohli najíst s místníma (většina restaurací je pro turisty), takže se nám začal tenčit svazek bankovek v peněžence a rozhodli sme sme změnit působiště.

Port Barton

K Long Beach se člověk musí přepravit na "voru"

V pohodový vesničce Port Barton sme našli všechno, co nebylo v El Nidu. Super levný ubytko, prázdný pláže a příjemnou místní restauraci. Nejkrásnější věc na PB jsou západy slunce, to je opravdová nádhera. Jinak s mořem to nebylo úplně ideální, hlavní pláž není v porovnání se Sabangem nic moc. Kus cesty na jih podél pobřeží se nachází Long Beach. Ta je sice nádherná, nicméně při odlivu je plná řas a přístup do vody je nic moc.

Západ slunce nad Port Barton

Jestli ste doteď nepochopili, že dělám velkou reklamu na Palawan, tak je to pravda.
Byli sme z něho nadšený, ale trvám na tom, že během hlavní sezóny bych sem nevkrročila. Do Puerto Princesa lítá z Manily Air Asia, letenka se dá za včasnýho nákupu stáhnout na cca 500 Kč. Filipínci jsou milej národ, co se vás nesnaží neustále scamovat. Většina lidí mluví obstojně anglicky a co nás praštilo do uší asi nejvíc, je, že všichni na Filipínách uměj skvěle zpívat. A že si zpívaj při všech denních úkonech! Jenom škoda toho jídla, no. O zbytku Filipín vám toho moc nepovim, jak víte, Manila je v období dešťů celkem provar, takže čím jižnějc, tím líp.

V Puerto Princesa sme při pohledu na stav našich bankovních kont museli s Čalouníkem přehodnotit naše plány na cestu přes jih Filipín (ostrov Minanao) lodí na Borneo a indonéskej Kalimantan. Místo toho sme sáhli po letence z Manily do Kota Kinabalu na severu malajský části Bornea s výhledem na setkání s ohroženejma orangutanama.
Jak nám tahle mise vyšla nebo nevyšla, si můžete přečíst příště.

Mějte se všichni krásně a dneska posílám pusu babičce s omlouvou, že sme si už hrozně dlouho nezavolaly. Svedu to na špatnej internet.

Its more fun in Philipines (když neprší...)

Na střeše autobusu

Na levnou Asii sme se s Čalouníkem třásli už někdy od Peru a opravdu, jakmile sme přistáli v Manile, dostavil se uvolňující pocit, že už sem skoro doma. Aby ne, v JV Asii sem už dvakrát byla, jenom z Malaysie mám v pasu 6 razítek, takže při pasový kontrole vypadám jako běžná pašeračka heroinu. Asii se vyznám líp než v jižní Americe. 

Na Filipíny sme se těšili ještě z jednoho důvodu. Moje kamarádka z bejvalý práce, Lucka, se hecla a koupila si někdy v dubnu letenku za náma.

30. srpna sme přistáli. Já už sem určitou prasárnu zažila například v KL chinatownu nebo v Indii, takže tentokrát čekal kultruní šok ze záplavy lidí, deště a odpadků jenom Čalouníka. V Manile je nelegální řídit taxík bez taxametru, což ale v praxi znamenalo, že nás taxikáři nechtěli brát, pokud sme na něm trvali. Takže sme se hned ze začátku naučili dojít si za nejbližšim strážníkem a nechat si od něho zastavit auto. Takovej taxikář je pak většinou pěkně napruženej a není radno si s nim zahrávat, ale  holt vás doveze, kam je potřeba. Pro nás to byla čtvrť Ermita, která se podle mýho fundovanýho, 5 let starýho Lonely Planet měla chlubit super levným ubytováním. Abyste se orientovali v místních cenách, stačí si každou uvedenou částku vydělit dvěma. Zatím sama s Čalouníkem sem se vypotácela z auta se super těžkym batohem (víte, kolik píčovin člověk nasbírá za půl roku cestování?_?) a hned sme  s díky odmítli pána, co nám přišel nabízet hodinky. 

Pension Richmond  nás měl očekávat s postelema v dormitory za 200Pesos. Byli sme tudíž docela překvapení, že nám na recepci oznámili, že to teď stojí 400P za osobu. Abych v Asii dávala 400 korun za noc, to se mi moc nezdálo, takže sme se vydali hledat štěstí jinam. 

Na ulici sme odmítli pána, co nám příšel prodat deštník a naopak uvítali pána, co se nám hned snažil pomoc s ubytkem a zavedl nás do třetího patra jakýsi budovy, která měla zpola zazděnej vchod. Po super úzkym schodišti sme se vydrápali nahoru, kde v poslednim patře měla paní jakoby ubytovnu s tak úzkejma uličkama, že se nám tam skoro nevešly krosny. Noc pro dva za 300P nakonec rozhodla, že tu zůstanem. Drobnej problém byl, že naše postel byla jenom metr a půl dlouhá, takže já se tam vešla jen tak tak se skrčenejma nohama a Čalouník by musel celou noc sedět. No a když říkám postel, tak myslim, prkna sbitý k sobě, přes který je přehozenej polopráznej slamník. Nakonec sme to vyřešili tak, že sme Čalouníka tajně strčili do jednoho prázdnýho odemčenýho pokoje a ráno po probdělý noci mi bylo domluveno, že to snad nemůžu myslet vážně a že až to tam uvidí Lucka, tak se z toho posere :D Pod tíhou docela pádnejch argumentů sme se teda po první strašlivý noci vrátili s prosíkem do pensionu a zabrali si pokoj pro 3 za 1000P. Lucka dorazila vcelku bez problémů někdy odpoledne a bylo to nadšený setkání. Chtěla sem udělat dobrej dojem, takže sem hned na další den naplánovala vulkanický dobrodružství.

Asi sto kilometrů na sever od Manily stojí Mt. Pinatubo. Název má možná roztomilej, ale nenechte se mýlit. Je to jedna z nejnebezpečnějších sopek, která se v roce 1991 postarala o to, aby byl její výbuch zapasán do historie jako nejhorší erupce dvacátýho století. Pinatubo si tenkrát ustřelila 300 metrů ze svýho vršku, smetla ze zemskýho povrchu nedalekou americkou základnu a v kombinaci se špatně načasovanym tajfunem. Hm, horký sopečný bahno, rozumíte? Sopečnej mrak byl navíc tak obrovskej, že totálně zahalil Manilu, a když se po čtyřech dnech usadil, byl to hrozně šedej pohled.

Teď je to oblíbená turistická destinace, protože se v kaldeře vytvořilo krásný fotogenický jezero. Trek nahoru navíc netrvá víc než tři hodiny. Vyrazili sme další den ráno z autobusovýho terminálu směrem Angeles a nechali se vysadit na křižovatce k Santa Juliana. Tam sme pak uhádali solidná cenu 300P za tricycle. 

Kouzelnej tricycle

Řidičovi se podařilo nějakou záhadou přivázat na svůj tricycle, což je motorka s přivařenou korbičkou, všechny tři krosny a naskládal si nás dovnitř. Mně s Luckou na korbičku a Čalouníka za sebe na motorku. Po nějakých 45 minutách už byla tma a řidič nás vyklopil u jednoho homestaye. Co sem neřekla, je, že sem naplánovala pěkný spaní ve stanu někde kolem vesnice. Vzhledem k tomu, že nebe nevypadalo zrovna vlídně a pan majitel nás naopak uvítal jako nějakou honoraci, Čalouníkovy a Lucčiny oči se na mě upnuly a byla sem demokraticky přehlasovaná, že zůstaneme v dormitory za 200P na jednoho. V noci mrtě pršelo a druhej den ráno se teprve ukázalo, co s sebou období dešťů přináší za nevýhodu, protože nám nepříjemná paní v turistickym kiosku oznámila, že je trek zavřenej kvůli dešti. Taky mi oznámila, že sme si tam měli zavolat den předem. Když sem se jí zeptala, jak to teda bude zejtra a jestli trek otevřou, prohlásila, že neví. 

Náš hostitel zachránil situaci tim, že povolala nějakýho známýho giuda, kterej nás může vzít na celodenní výlet po okolí. Souhlasili sme za 700P a vyrazili. Přes rozvodněný řeky, kolem dvou jezer a banánovejma porostama. Cestou sme potkávali rybáře, co nás nechali najíst se a schovat ve svý chatrči, obdivovali zeleň a brodili se asi padesátkrát řekou. Náš guide už nás k odpoledni začal docela prudit tim, jak nám vždycky řek, že další brodění už nebude, takže sme si všichni tři umyli nohy od bahna, nazuli pohorky a za zatáčkou se objevila další řeka. Navíc byl většinu cesty tak půl kilometru před náma musel se nám v duchu asi opravdu strašlivě smát, protože sám šel bos a my se za nim plížili bahnem jak největší blbci. Super byla návštěva domorodý vesnice, kde sme dětem rozdali nakoupený křupky. 

Z vesnice už sme mysleli, že se půjde do San Juliana dobře, ale ale  ve skutečnosti cesta mezi vesnicema nebylo nic jinýho než 30cm hluboký bahno. Chvíli sme se ještě snažili hopskat podél cesty a potkávali starší děti, co se bosý vracely ze školy. Po Lucčině odvážném skoku na něco, co vypadalo jako ztvrdlý bahno, ale nebylo, protože se do něho i s botama propadla askoro až po kolena, sme usoudili, že na čistotu asi kašlem. K dopoledni začalo pršet, takže zpátky hostelu sme došli úplně morký, ale paradoxně v docela fajn náladě. Ocenili sme sprchu, převlíkli se a tricyclem se zase dostali zpátky k zastávce autobusu, kde sme měli štěstí na starej autobus a dřevěnejma lavicema. Fakt, že je v autobuse  wifi, nás  psychicky vysílil a večer sme lehli jako mrtví.

Následující den sme si udělali pohodičku a vyrazili do akvárka. Čalouník je potapěč, ale já můžu vidět rybičky tak maximálně při šnorchlování v hloubce půl metru, takže mám akvárka ráda. Přes léto měli slevy na vstupný, takže sme tu strávili skoro celej den koukáním na divný ryby, rejnoky a mečouna. Asi nejpůsobivější byly medůzy v temný místnosti s nasvícenejma neonama, to bylo super. 

Manila Ocean Park tady.

V ceně byla i rybičková masáž

Následovat dvoudenní výlet na jih od Manily. Naplánovali sme si výpravu ke slavnýmu vodopádu Pagsanjal, kde F.F. Coppola točil scénu z Apokalypsy. Pro tenhle účel sme změnili hostel. Přes web sme našli jeden blízko letiště a výpadovky na jihozápad, kam sme přesně chtěli. Islas Guesthouse nicméně šokoval a dodnes nevim, co si o tom pobytu mám myslet. Nikdy v životě sem totiž neviděla tak strašlivě špinavej a zanedbanej hostel. A to sem prosim žila ve dvoudolarovym hostelu v Indii. Čínská majitelka a její japonskej manžel pro nás byli fakt oříšek. Oba vypadali děsně přísně a tvářili se dost upjatě, na bílý podlaze dormitory se válely chuchvalce černejch lidskejch chlupů (=dickhair), že byste se bez bot pozvraceli, záchod nemytej léta a bez kliky na zavření plus bonus v podobě příkazů a zákazů polepenejch na všech možnejch místech. Když sme je ale poprosili o info ohledně busů, v pohodě odpovídali. Nezbylo nám, než se smát, zhasínat jako hodné děti a nesexovat na patrových postelích, aby se nerozpadly. Cena 75 Kč za noc nicméně rozhodla, že dvě noci zůstaneme. Musela sem ocenit, jak statečně se Lucka držela. Možná líp než já.

NO NUDE!!!!!!!!!!!!!

Druhej den sme vyrazili autobusem přes Santa Cruz Laguna k Pagsanjanu. Jsou dvě cesty, jak se k vodopádu dostat: 

a) na loďce proti proudu řeky za asi za 800 pesos na osobu, což pro nás s Čalouníkem nebylo přijatelný 

b) přes  vesnici Barang El Pueblo, kde si za 270 pesos půjčíte sedák a s průvodcem k vodopádu sešplháte několik set metrů po cestičkách v kombinaci s požárnickejma žebříkama a slaňováním. Tahle cesta není pro lidi, co se bojej výšek, nám se ale líbila strašně. Dojet tam sice trvalo celej den a vystřídali sme asi pět dopravních prostředků, stálo to ale za to. Dole u řeky stojej kluci s vorama a vozej turisty za další poplatek až pod vodopád. Peníze na vor sme neměli, ale kluci nás strčili na jeden ke korejskejm turistům, což od nich bylo fakt hezký. Zpátky sme si zaplavali a dali si trochu do těla výstupem nahoru.

Večer sme nejeli do Manily, ale zastavili sme na noc ve městě Los Baňos, známý svejma termálníma pramenama z nedaleký sopky. Dojeli sme už po setmění a mrtě pršelo, takže sme nějakou dobu měli problém najít ubytování. Nakonec se nám podařilo ukecat pokoj v jednom hostelu s přistýlkou pro třetího za 1000 pesos, když slíbíme, že vypadneme do osmi ráno. Druhá důležitá věc, co se v LB nesmí minout, je buko pie, pod tím si představte něco hodně podobnýho štrůdlu, jen s mladým kokosem místo jablek. Koupili sme ho v krabici a pozdějc ho (zapomněli, našli a) snědli u bazénu.

http://frommomachie.blogspot.com/2011/08/original-buko-pie.html

Á propos...bazén. Protože už zase pršelo, ponořit se do horký vody nám přišlo jako fajn nápad, udělali sme ve třech brainstorming a web search a shodli se na La Vista Pansol. Filipínskej džoukům ale nebyl konec, protože nás vysadili v blátěný vesnici s volně pobíhajícíma psama. Vista pansol sme našli na úplnym konci, kousek na Neruda host spring a paní na recepsi se na nás fakt překvapeně podívala, co tam proboha děláme. Vyšlo najevo, že mimo hlavní sezónu a víkendy sem skoro nikdo nejezdí. bylo nám líto jet hned pryč, takže sme si vyjednali epesní slevičku a skočili do bizarně prázdnýho betonovýho bazénu. Celkem sme se tam pobavili, bylo to tam hodně divný a nebyl tam nikdo kromě nás. Navíc voda byla studená (prej "kvůli větru") a rozhodně se nekonaly žádný termálka.

Večer sme měli dost, byla nám zima a uznali sme, že to bylo dobrodružství pro lamy, tak sme se zjevili opět v Manile, kde sme přežili poslední noc a ráno hurá na letiště. Čekaj nás pláže ostrova Palawan!

Divný divný, je to tu divný