Vipassana - hovory s bolestí

Zdravím všechny čtenáře Pandy! Ta byla tak hodná a vpustila mě Čalouníka (mé jméno je Lukáš mimochodem, těší mě:) na svůj blog, abych poreferoval o mé zkušenosti s kurzem meditace Vipassana, kterého jsem se ztenhle měsíc zúčastnil (a přežil).

O kurzu Vipassany, o kterém jsem předtím neměl ani ponětí, mi pověděla Emma, cestovatelka z Nového Zélandu, kterou jsme potkali s jejím přítelem Dannym na indonéském Pulau Weh. Ani nevím jak na to přišla řeč. Řekla nejspíš něco ve smyslu: "Byla to ta nejtěžší zkušenost v mém životě" a to asi rozhodlo. Challange accepted! Až si přečtete o co se na kurzu jedná, tak pochopíte.

Po nějakém čase, kdy jsem zjišťoval o co vůbec půjde, jsem se tedy ujal registrace a výběru místa, kde kurz provézt. Věděli jsme, že nejlevnější lety jsou s Air Asia do Kuala Lumpur, takže z těch 118 center, co mají jen v Asii, jsme šáhli po těch Malajských. Možnosti byly dvě: středisko Dhamma Malaya na východním pobřeží, zavedené velké středisko pro stovky lidí, nebo dočasné středisko Penang Hill East, který je na ostrově Penang poblíž města Georgetown na severozápadě Malajsie a který má Panda, pokud čtete její blog, tuze ráda. Bylo rozhodnuto.

Registrace byla zpočátku hladká, prostě jen vyplníte online nějaké formuláře. Ale jak se datum 29.10. blížilo, začaly chodit čím dál divnější emaily. Nejprve jestli se nechci přeregistrovat do většího Dhamma Malaya. Já že ne, že Penang nebo nic. 
Oni: "Ale je to tam větší, pohodlnější a vhodnější pro anglicky mluvícího cizince." Já že to je naprosto v pořádku, že to zvládnu i tam. 
A oni:" Zavolejte na číslo XY ať si můžeme ověřit Vaši znalost anglického jazyka". To už mi začalo být podezřelé, jako by nechtěli ať jedu do Penangu. Nenechal jsem se a řekl, že nemám fungující telefon a ať to vymyslí jinak a v reakci na to mi byla registrace potvrzena. Uff.

Výhled na Penang

Čas tedy plynul a po našem japonském dobrodružství už jsme zas vysedali v KL, skočili na bus směr Penang a po 7mi hodinách už nasávali atmosféru koloniálního a streetartového Georgetownu. Žanda to tady miluje jak jsem už říkal, takže se mi v pár hodinách snažila ukázat co nejvíc věcí. Čas byl nicméně neúprosný a druhý den už jsem si to po výtečném obědě, posledním mase na dalších 10 dní hasil busem směr místo setkání, z kterého se bude organizovat doprava do střediska. Do prudkého kopce nás kyvadlovým způsobem navozila milá asiatka a po pár minutách už jsme obdivovali shluk nenápadných baráčků, meditační středisko, můj domov a vězení na 10 dní, Penang Hills East.

Ani se nenadějete a už máte svou postel, místo v jídelně a v meditační místnosti a manager, btw. člověk který tam je na meditaci jako vy, ale je tam ne jako student, ale tzv. server (s krabici plnou koaxiálů to nemá nic společného) čili člověk, který "slouží" ostatnim, vás seznamuje s pravidly a omezeními, kterým se musíte upsat. Veškeré info o vipassaně, kurzu, pravidlech a časovém rozvrhu dám do odkazů dole, jejich popis tady by byl asi kontraproduktivní. Pro ty co budou líní to otevřít zmíním hlavně zákaz mluvení, alkoholu, drog, tělesné dekorace, segregace mužů a žen a hlavně ŽÁDNÝ MOBIL, FEJSBUK ANI NIC PODOBNÉHO. Nic co by Čalouník nezvládl!

Tak to bylo stručně (doufám?) na úvod, teď už rozpis událostí po jednotlivých dnech.

Můj meditační koutek

DEN 0

Příjezd na středisko, podepsání papírů, instrukce k pobytu a chování obecně. Na kurzu, který je zadarmo, financovaný z příspěvků studentů před vámi, je nás 12 – 5 mužů a 7 žen. Protože většinou neznáte jejich jména a v průběhu kurzu se nemůžete zeptat, tak si časem vymyslíte přezdívky. Tady uvádím ty hlavni (čti „ty nejvýraznější“, popř. „těch co mě nejvíc prudili“):

Merdeka Zvraceč Boží – postarší asiat, kterému k stereotypnímu vzhledu typického Číňana chyběl jen klasický kónický klobouk. Jeho specialitou byla škytavka, asi psychosomatická reakce na meditaci, kterou dostal pokaždé, kdy si sednul. Blbý je, že to znělo, jako když si nemůže odříhnout, popř. pozvracet. Nejhorší rušivý element.

Pytlík Prdů a Pytlík Krků (od slova „krkat“) – dvě starší Asiatky, které si nebraly servítky a jejich divoká flatuence a říhání byly každodenní realitou meditační haly. To nebylo až tak hrozné, kdyby ho nevydávaly tak nepokryté dvě celkem mile vypadající dámy!

Mr. Afekt – Viktor, Malajec, 27, měl jsem možnost s ním mluvit před kurzem, ale rychle získal tuhle přezdívku pro své neurvalé způsoby a neustálý kravál, který provázel celé jeho počínání na kurzu od chůze (dupal), přes čištění zubů (dávil se při něm), spaní (mluvil ze spánku), meditace (vzdychal, prděl), jídla (mlaskal, mlátil s nádobím), nicnedělání (blbě čuměl) atd. atd. Několiktát jsem měl chuť vzít ten neho kuřecí krk a omlátit mu hlavu o jídelní stůl (seděl vedlě mě). Ale jinak milý hoch!

Zbylí dva hlavní protagonisti byli Pilot a Anglán, což byli Angličani James (55) a Harry (21) kteří byli total na pohodu. Vidíte, že v Asii mají prostě jiné způsoby…

DEN 1

Budíček ve 4:00. Čekal jsem, že se proberu ve stavu podobném chodící mrtvole, ale nic takového se nekoná. První meditace, ve které také poprvé slyšíme hlas, který nám bude hrát v hlavách i dlouho po skončení kurzu - Mr. S.N.Goenka. Nasazuje chanting (ukázka ), který se podobá vyvolávání ďábla díky velké hloubce jeho hlasu. Po chantingu dává instrukce pro první část kurzu - meditační techniku anapana. Místo soustředění na můj dech ale mé ztuhlé tělo zápaďáka, který seděl posledních 25 let buď za lavicí nebo v kanclu, reaguje prudkou bolestí v kyčli a koleni na turecký sed, ve kterém by se mělo sedět celý dvouhodinový blok. Začíná uvědomění reality: budeš tady trpět chlapče! 
Zbytek dne pak při meditacích hledám vhodnou konfiguraci polštářků různých velikostí podkládající mě na různých místech tak, aby se posed dal snést alespoň pár minut, než se budu muset zase vrtět a měnit polohu. Rovněž se snažím ignorovat roztodivné zvukové projevy Merdeky, Afekta a obou Pytlíků. V 19:00 probíhá první video "discourse", kde Goenku vidíme na živo. Ty budeme vídat každý večer a v podstatě jde o shrnutí dne a teoretické části s plno příběhy a někdy i vtípky. Jediná multimediální zábava celého kurzu! Do postele jdu zbitý a děkuji za lahvičku koňské masti, kterou mi kamarádka přivezla do Japonska (Téro!).

Příjemný chlapík ten Goenka

DEN 2

Anapana pokračuje. Našel jsem si tři polohy, které měním po cca 15ti minutách a cítím zlepšeni při dýchání (cílem je vybudovat citlivost mysli na nejmenší podněty a zlepšit soustředěnost). Máme první pohovor s učitelem - Indkou Indirou, která mateřsky bdí nad našim progresem. Její angličtina není z nejlepších, ale z kontextu se dá leccos odtušit. Po náročném dni plném boje s vlastním tělem ulehám vyčerpaný a spánek přichází hned.

Tady, na konci druhého musím zmínit důležitou věc. Začnu ze široka: zkuste (ne teď, vy hlupáčci) zavřít oči. Tak a teď se soustřeďte tak, aby jste vnímali jen svůj dech, bez jakýchkoli myšlenek okolo, alespoň 10 minut. Impossible? O to v anapaně jde. Nedovedete si představit, co vám probíhá hlavou za blbosti, když máte zírat dvě hodiny na vnitřní stranu víček a totálně se koncentrovat. Vzpomínky z dětství i na věci nedávné, úryvky z filmů, fantazie, plánování budoucnosti, virtuální prohlídka míst kde jste byli, komentování situace (bože jak to zvládnu?, hmm, dal bych si něco sladkého..., kolik je asi hodin?,...) zpívání písniček, nemluvě o brutálně vlezlém chantingu Goenky, který vám opravdu zní v uších i když dávno skončil. A právě písničky a hudba se mi krádaly do hlavy snad každou druhou vteřinu. Proto vám ke každému dni připíšu tu, co celý den převažovala ať jsem se jí snažil zapudit sebevíc. Pro tento den to byla, a neptejte se  proč, Ghostbusters. Můžete si ke čtení pustit odkaz a vžít se tak víc do mé denní reality.  

DEN 3

píseň dne: Sledgehammer, Peter Gabriel

Cítím se čím dál lépe. Anapanu už mám prakticky zvládnutou - dokážu vypozorovat sebemenší záchvěv nozder při výdechu. Se získaným sebevědomím se do meditace ponořuji víc a víc. Bolest se snažím překonat v discourse s mnohokrát omílaným buddhistickým: "Realita je pomíjívá (impermanence, aničča), jediným defenitivem je smrt. Přijmi realitu i s jejími bolestmi a radostmi a nech je proplouvat, aniž bys na ně reagoval. Buď si jich vědom, ale tvá mysl je musí přijmout bez avarze či puzení" (moje formulace, neberte mě doslova - bylo to moje první setkání s buddhismem). 

Celý den tedy probíhalo přijímání bolesti s tím, že jednou přejde. A to se lehčeji říká než dělá. Večer přichází tropická bouře, která dělá z poslední meditace v kombinaci s voláním muezzínů z okolních mešit nesoucím se údolím (už jsem zmiňoval že jsme na kopci?) neuvěřitelný zážitek. Den 3 končí a já s povznesenou náladou očekávám zítřek, kdy má přijít to hlavní, vipassana.

DEN 4

píseň dne: Reflektor, Arcade Fire

Ok vipassano, předveď se! První polovina dne se ovšem nese ve stejném duchu jako předchozí 3 dny. Jedinou změnou je můj přesun z otevřeného prostoru meditační haly k její zadní stěně, abych se mohl opřít zády a v 15:00 to začíná. 

Goenka nás z repráků instruuje, ať pocity, na které jsme se doteď soustředili v oblasti nozder, máme přenést na vršek hlavy. Ok, jdu na to. Téměř okamžitě cítím lehké mravenčení! Nevsugeroval jsem si to? Znáte ten pocit, když má někdo tak příjemný hlas, že při soustředění na něj se vám ježí zátylek? Já jsem měl tyhle pocity, když jsem stál modelem ve výtvarce a poslouchal, jak se zhmotňuji tahy uhlu na papíře, nebo při bezpečnostních instrukcích letušek před odlety. Někdo to má dokonce při pozorování uklízeček při čištění podlahy (zdravím Janu!:)) Nevím o co jde, ale bylo to podobné. 

Zbytek dne jsem pocity snažil vnímat i na ostatních částech hlavy, ale moji soustředěnost rušili komáři a ostatní havěť, která mi způsobovala hotové peklo. A to nemluvím o prdících spolumeditátorech. Pytlík Prdů jednou vydal jednou tak mocný úfrk, že jsem povyskočil leknutím. Jak jsem psal, vipassana je o nereagování jak na příjemné tak nepříjemné podněty, kam se rozhodne komáří štípanec nebo averze k projevům ostatních řadí. Navíc dnešním dnem až do konce jsou zavedeny tzv. "hours of strong devotion" a to 3x denně, což se dá volně přeložit jako "masochismus po buddhisticku". Kousne tě komár? Neškrábej se, je to vžitá reakce tvého nevědomí, musíš to porazit a zbavit se jí. Bolí tě koleno, kyčel, záda? Bolest je jen dočasná, vše je přeci pomíjivé. A tak to začlo. Přišel jsem si jak voják hradní stráže, o kterých mám zažitý blud, že se nesmí pohnout i když je štípne vosa. Bolest byla někdy tak nesnesitelná, že jsem se v duchu začal hystericky smát v touze ji zahnat. OK tak to bude oříšek. Ulehám s pocitem, že na té vipassane fakt něco je.

DEN 5

píseň dne: Where the wild roses grow, Nick Cave & Kylie Minogue

Pokračuje pozorování vlastních pocitů v reakci na okolí (angl. sensations - může to být cokoliv, od komářího píchnutí po kapku potu stékající po zádech, tlak od sezení na zadku a bolest obecně, vánek na čele nebo ježící chlupy na rukou - důležité je nereagovat). Cítím, jak jsem koncentrovanější a moje tělo citlivější, jak se mysl zaostřuje. Taky už máme za sebou cca 40 hodin meditace, což prakticky způsobí, že máte 17 hodin denně zavřené oči. Hlavu a ruce dokážu procítit a pozorovat, co se děje, ale zbytek těla je tzv. zamlžený, čili buď necítím nic, nebo vnímám tupou bolest, přes kterou se nedostanu. Jedna z účastnic kurzu, mladá Australanka, odpadá. Z večerní videosession s Goenkou si odnáším poznatek, že většina bolesti a utrpení, které v životě cítíme, vychází z nesplněného chtění, nebo když nám někdo šlape na naše JÁ a MOJE. Je to tak, éra egocentrismu vládne světu.

DEN 6

píseň dne: I can´t dance, Genesis

Stále rozšiřujeme oblasti vnímání sensations na těle, tentokrát se snažíme "skenovat" více částí naráz. Představte si že si na hlavu vylejete kýbl vody, ta vám pak stéká po celém těle dolů a vy ji při tom samozřejmě cítíte. Asi tak to má vypadat. Spodek těla mám od sezení mrtvý, tak se uchyluji i k extrému, jakým je konverzace s bolestí ("Respektuju tvoji přítomnost tady, nechci a netoužím ať odejdeš, ale pro mě neexistuješ"). Sranda je, že to na pár okamžiků pomohlo. 
Podle Goenky má bolest odejít a "rozpustit" se pokud vydržíme dostatečně dlouho. Snažím se představit, jak ji zametám a ona mizí a mizí. Jako odměna za moji práci se v poslední devotion hour dne moje bolest kolene rozplývá v záplavě tepla a brnění. Začínám přemýšlet nad anatomickými pochody tohoto jevu a na mysl vyvstávají pojmy jako hormony a endorfiny. Ještě to musím nastudovat. Tento den, jsouc jedním ze dvou kritických, kdy to vzdává nejvíce lidí (tím prvním je den 2), jsem musel více času trávit na vzduchu, když to šlo. Při odpočinku v posteli po obědě jsem měl neustále pocit, že slyším Goenkův hlas a jeho chanting. Řekl jsem si že, pokud se nechci zcvoknout, tak musím začít něco dělat, takže nastoupila studená sprcha, kliky, strečink a chůze do kopce s prozpěvování mých oblíbených pecek. Lehoučký podvod, ale zachránilo mě to. Jede se dál.

DEN 7
píseň dne: Staid, Outside

Další den tvrdé dřiny. I po týdnu snažení jsou pro mě rána slabší částí dne a trvá mi pár hodin, než se dokážu soustředit natolik, že už mi před zavřenými víčky nelítají zběsilé obrazy a výjevy z gymplu (stále mě pronásleduje, jak jsem v primě místo diskotéky šel s Kubíčkem běhat okolo tábora). Spíš to jsou obrazce, které bych přirovnal k videoequalizéru WM Playeru, které se neustále mění, když hýbete očima. Bolest občas ustoupí v záplavě brnivého tepla, ale zatím se nekoná nic podobné tomu, co má přijít později.

DEN 8

píseň dne: Insight and the Catharsis (od 6. minuty), Dimmu Borgir 

Klasický průběh dne si zpříjemňuji pozorováním místní fauny, kde totálně svou epičností dominují mravenci. Nechci zabíhat do detailů, ale vydržel jsem koukat celou odpolední pauzu na chaotickou bitku všech proti všem černých mravenců, do které se postupně zapojovali mravenci červení a dokonce jeden zmatený pavouk. Vzhledem k míře dostupné zábavy na té ploše cca 100 metrů čtverečních, které jsme měli k dispozici to bylo to nejlepší k mání. Písni dne přikládám pro dnešek zvláštní význam, protože možná díky ní jsem se v průběhu rána a odpoledne dostal do stavu (má totálně magický refrén, od 6:00 videa), který mi při poslední "hodince utrpení" dovolil zažít nevídané, možná pro to, že mám husinu pokaždé, kdy to slyším. 
Bylo to už na konci, kdy jsem po 40ti minutách celkem klidného sezení začal cítit nastupující bolest spodku těla. Po 15ti minutách se to stupňovalo do míry, kdy už jsem myslel, že to vzdám, ale utěšoval jsem se, že už musí přijít konec. A taky že jo. Každá meditační session je zahájena, ale taky ukončena chantingem. Jeho nástup na konci sezení vás vyleká, protože přichází celkem zostra do naprostého ticha a soustředění, takže jsem s sebou pravidelně trhal. A při tomhle trhnutí, nevím co se stalo, se veškerá bolest mého těla rozplynula v mravenčení, ne nepodobné pocitu po prokrvování odkrvené a zalehnuté končetiny. Vibrace, rozlévající  se teplo... 
Není to moje sugesce? Seděl jsem na svém místě dalších pár minut s blaženým výrazem, snažíc si to moc neužívat, abych si nevytvořil další "sankharu", což se dá hodně hrubě přeložit jako "zakořeněná reakce", než mě učitel musel naznačit, že už je pět minut konec. Když jsem mu řekl, co jsem zažil a že mi to přerušil, tak ho to celkem mrzelo...
Důležitý byl pocit naprostého splynutí, kdy zažíváte lásku ke všemu a všem. Což pokud mě znáte, u vás nutně musí vyvolat ironický úsměv. Každopádně další motivační boost na mojí cestě.

DEN 9

píseň dne: Vermillion, Slipknot 

Situace, kdy zažíváte něco, co vaše tělo ještě nezná, se dnes už nekonala. To mi nicméně jako skoro-absolventovi kurzu nemohlo vadit, protože podstatou celé meditace je přijímat realitu tak jak je a nepídit se po libých pocitech. Takže jsem prostě jen dál piloval to, co jsme se naučili v předchozích dnech s vidinou toho, že zítra už je po všem.

DEN 10

píseň dne: Bleed, Meshuggah.

Poslední den, je to možné? Zákaz mluvení, "noble silence" končí v 10 hodin takže se začíná vesele diskutovat a seznamovat. Přezdívky jsou vyměněny za jména a staré averze zapomenuty. Dáváme dobrovolné příspěvky, z kterých se bude financovat další kurz a do postele jdeme s turistickou horečkou lidí, co se nemůžou dočkat až už vypadnou z rutiny.

DEN 11

Úklid a loučení. V 8:00 jsme už v civilizaci, protože budíček ve 4:00 vám přeci dovoluje být tak efektivní…

No a to je všechno, díky že jste vydrželi číst až sem. 
Závěrem ještě pár postřehů:

Dříve by mi dvě jídla denně a absence masa fakt vadily ale po 9 měsících na cestě už jsem byl "vycvičený", jak Žanda ráda říkává. Vybudovaná tolerance k jiným kultůrám taky pomohla, protože na to říhání a prdění na veřejnosti u nás fakt nejsme zvyklí. 
Dále fakt, že jsem se mohl přesunout z mého určeného místa a opřít si při meditaci záda, by naprosto zásadní. Když vidíte ta obrovská centra, kde se mačká 200 lidí, tak sem těch našich 12 fakt ocenil. Většina lidí končí právě kvůli nemožnosti se přesunout do lepší polohy, protože nevydrží sedět v tureckém sedu a zároveň se koncentrovat. No a to hlavní byla velikost střediska, které bylo svou intimností totální výhra. I když vše bylo otlučené a hodně základní, tak fakt, že nečekáte na jídlo s další stovkou lidí, byl naprosto super. Hodně příjemné.

A co se týče samotné vipassany, toho co jsem si odnesl do života a pokračování meditace v budoucnu?

Jsem z podstaty skeptik, realista, optimista a racionálně uvažující člověk. Mám rád důkazy, fakta a rád je analyzuji. I vipassanu sem podrobil detailní analýze – dříve jsem se ničemu takovému nevěnoval. V pátrání po náznaku nějakého podvodu, snahy Goenky si budovat kult osobnosti apod. jsem nic nenašel. Totiž první u čeho zbystříte je, že je celý kurz zdarma. Čech si řekne: „V tom je nějaká kulišárna! O co jim jde? Kde je háček?“ Ale ten tam není. Je to vědecká, racionální technika, kterým jediným cílem je takříkajíc hodit celý svět do klidu. A tím to hasne. Prostě chovat se hezky k ostatním, šířit dobrou náladu, pomáhat, být pozitivní a vyrovnaný. Zní to jak nějaké klišé? Asi trochu jo, ale je snad lepší vyznávat egocentrismus, honbu za penězi a pokrytectví? A to, že je to zdarma? Nejchytřejší věc na světě. Tím, že byste předem zaplatili, byste přišli o pocit úcty a vděčnosti k těm před vámi, díky kterým tu jste. A hlavně: vše by bylo podrobeno neustálé kritice. „Hmm, za ty prachy bych čekal lepší jídlo/ubytování/pohodlí/učitele…takhle prostě berete co je a jste vděční. Navíc vás to má na deset dní vrhnout do reality lidí žijících jako mniši apod. Žádná sranda! 
A samotná technika, pokud se úplně odprostíte od buddhismu a všeho kolem, je jen cvičení vaší soustředěnosti, vnímavosti a sebeovládání. Já osobně jsem teď více soustředěný, vyklidněný, mám neustálý pocit rovnováhy, kterou si, když ji něco naruší, nenechám rozhodit. Vipassana není jen kurz, něco co si dáte za rámeček s duševní poznámkou SPLNĚNO, je to životní styl. Už ji začínám aplikovat do každonenních situací, snažím se denně meditovat a při konfliktech využít co jsem se naučil. Jde jen o to se zaměřit na svůj dech, objektivně zhodnotit své pocity a reakce a hlavně si uvědomit: Nic není stálé… a ty jsi pánem svého života a štěstí. Nikdo jiný.

ODKAZY:

Rozvrh dne a popis techniky: https://www.dhamma.org/en/about/code

Středisko Penang Hill East: http://www.malaya.dhamma.org/en/penang.shtml

Wiki o vipassaně http://cs.wikipedia.org/wiki/Vipassan%C3%A1

PS. Pokud budete mít jakékoliv dotazy nebo poznámky k textu tak se na mě s klidem obraťte :)

Pandí průvodce po stěžejních tokijských čtvrtích

Hlavně se neztratit

...aneb 11 aktivit, bez kterejch nemůžete jet domů
Nechci si vystřílet všechny náboje před expedicí, takže dnešní post bude lehce picture heavy a míň textu. Pojďte si se mnou projít tokijské čtvrti a dozvědět se, kde si užít největší srandu!

Seznamte se s mutantníma havranama, zatleskejte tancujícím Elvisům a pomodlete se v Meiji Jingu

1. Yoyogi - 代々木

Svatyně Meiji je zasvěcená prvnímu modernímu císaři Japonska, který se ujal vlády v roce 1868 po několika staletích vlády šógunů. Díky tomu, že je skrytá hluboko mezi starými stromy, je to jedno z mála míst Tokia, kde uniknete hluku velkoměsta. Najdete ji v parku Yoyogi, kterej je taky jedním z nejvytíženějších míst v období kvetoucích sakur. Odkoukejte od místních, jak se modlí k šintoistickým božstvům a taky si obětujte jeden penízek pro štěstí. O víkendu máte navíc šanci narazit na vystoupení amatérskejch kapel nebo legračních imitátorů Elvise.

Hoďte 100 yenů do libovolného automatu a zpoťte se

2. Ikebukuro - 池袋

Japonsko je rodným domovem DDR (tančení na podložce podle šipek), Street Fighteru, Pokemonů i GuitarHero. Čtvrť Ikebukuro možní není tak trendy jako sestřička Shibuya, ale určitě je tu větší zábava.Ulice Sunshine Dori každý odpoledne přitahuje tisíce dětí, co se tu stavujou cestou ze školy. Tady nejdete SEGA hrad, Round 1, pačinko a všechny možné UFO automaty (to sou ty, kam hodíte peníze a marně se snažíte něco vylovit jeřábem). OK, míra gamblujícíchc dětí v Japonsku je celkem alarmující, odtrhnout se je ale opravdu těžký. Holky zamíří na dvě hoďky do Sunshine City za nákupama, kdo nic nekoupil v S.I2.C, musí příště.

Projděte se po jedný z mála " skoro pěších zón" v Tokiu, pofoukejte si takoyaki a podivte se neotřelým designům důvěrně známých věcí

3. Aoyama - 青山

Na Aoyamu se přestěhovali snad všichni všichni designéři a projít se po jejich rajónu znamená neustálé otáčení hlavy. Mě zaujaly jízní kola, ale je toho mnohem víc. Kdysi sme třeba s Eliškou našly obchod, kde prodávali merchandise k Krtečkem. A to nemluvím o přehšli hrabáků. Pouliční stánek s kuličkami takoyaki (chobotničky v těstíčku) poznáte podle obrázku chobotnice. Ale bacha! Jsou dost horký. A vůbec, pučit si kolo by mělo bejt na seznamu taky.

Vyvalte se na pláži, pošoupejte zadarmo fidlátkama v Panasonic showroomu a rozhlídněte se po nočním Tokiu z obřího ruskýho kola

4. Odaiba - お台場

Umělej ostrov Odaiba patří k víkendovým destinacích Tokijčanů, takže si kupte celodenní lístek na jednokolejku (Shimbashi station), sedněte si dopředu místo neviditelnýho řidiče a cvakejte fotky Raibow mostu. Nebo radši počkejte na večer, kdy se všechno nádherně rozsvítí. Panasonic showroom nabízí zábavu na i dvě hoďky, zvlášť pokud si připlatíte 500 yenů za třetí patro. Replika starých lázní z období Edo je spíš zábavní park, lepší možnost ponořit se do horký vody a ocitnout se o sto let zpátky, v Tokiu nenajdete. Edo Monogatari je pro nás s tetovánim ovšem zatim nedostižná destinace. Fotka se Sochou Svobody, anyone?

Dejte si kafe ve Starbucksu a sledujte mumraj na nejnepřehlednějšim přechodu pro chodce ever, pak očekujte, co se bude letos nosit. Podpadky s bambulkama?

5. Shibuya - 渋谷

Věrný psík Hačikó sice nebyl podle sochy žádnej krasavec, u jeho pomníku to ale všechno začíná. Doporučuju moc nekoukat na kvanta reklam na sebou a dávat pozor, aby do vás na přechodu  nikdo nevrazil hned z pěti stran. Majestátní kulatá budova 109 láká už zdálky a pohled na místní prodavačky/supermodelky je k nezaplacení. Holky vám ukážou, jak vy ve stejnym oblečení nikdy vypadat nebudete. Od nákupů to ale minimálně Žandu stejně neodradí.

Komu se podaří sbalit jednu z gyaru (subkultura prodavaček ve 109), může prozkoumat Love Hotel Hill. Ale dá se to i za dne a zvenku.

Dejte si pauzu od shoppingu, sedněte si do sedu seiza a vychutnejte úžasně hořky japonský čaj z prášku

6. Ginza - 銀座

I když nedaleká Ginza není zaměřená na nic jinýho než nakupování, nechte si ji na odpoledne a rána se dejte lodí do nejkrásnějších tokijských zahrad Hamarikyu. Až se před váma vyloupne jezírko s čajovým pavilonem na ostrůvku uprostřed, nebudete litovat. Miska čaje vás vyjde na 500 jenů a dostanete i sladkost. Další opšn je rybí trh a aukce tuňáků, ale v tak někřesťanskou dobu, jako sou tři ráno, neprobudíte pand ani za nic. Sushi teda podle mýho názoru rozhodoně vydrží čerstvý i na svačinku v deset. A jeden tip na dostupný obchůdek uprotřed předražený čtvrti, který vládne Vuiton - krásný papírnictví Kyukyodo. Pochopíte.

Objevte temnější stránky Tokia

7. Akihabara - 秋葉原

V tuhle chvíli už máte pravděpodobně naprosto zcestný dojem, že jsou Japonci totálně sweet a slušní díky všemu tomu uklánění se v obchodech. Tak to vám navrhuju svézt se do čtvrti osamělých geeků objímajících potištěné polštáře a píchajících umělé panenky. V sedmipatrovém Book Off (sekce manga nebo rovnou hentai) si kupte příslušnou literaturu. Stačí taky zabrousit do libovolnýho ochodu a můžete se podivovat, jako já, nad videem, kde mezi sebou válčí králící a lamy v uniformách nebo obdivovat desítky umělých vagín. Z dalších repráků pak řve další nejnovější hit, dívčí skupina AKB48. Zkuste prosím odolat! V Super Potato  se asi líp zabaví kluci, než holky, taky sem zatím ještě nezvažovala Maid Café, kde by mě slečny v kostýmech francouzské pokojské oslovovaly "master". Ale někoho to třeba rajcuje!

Zpívejte celou noc. Ale mimo víkend, jinak se nedoplatíte

8. Shinjuku - 新宿

Shinjuku je potřeba vidět během a po setmění. Tokio už prostě šílenější a zářivější nebude. Výjezd výtahem do 45. patra radnice Tokyo Tochó je zadarmo, tak proč se nerozhlídnout. Na dohled je Sky Tree, japonská Eiffelovka i okolostojící mrakodrapy. Dostat se na druhou stranu nejrušnějšího dopravního uzlu na světě chce trochu cviku, snad to půjde rychlejc s vidinou noční zábavy v Kabukichó. Čtrvť červených luceren skrývá špinavější tajemství (novela Ryu Murakamiho V polívce miso by vás mohla trochu poděsit), než byste na první pohled čekali, ale karaoke je totálně bezpečná zábava. Zastavte se v jednom z tisíců barů a kopněte do sebe před výkonem pár panáků. Nebo dva Strongy z kombini obchůdku. A začněte listovat nabídkou songů. Objevíte třeba Reflektor od Arcade Fire jako Panda tuhle. A nebuďte sakra nervózní, máte přece celou místnost sami pro sebe a svý kamarády. Třeba si to nebudou ráno pamatovat.

Čekejte na tajfun, až přijde, vraťte se do historie ve Fukugawa Edo Museum

9. Hirano - 平野

To je jedno, že ste o týhle čtvrti nikdy neslyšeli. Taky je významná jenom tim, že tam bydlí Shin. Ale když prší, nabídne jeden z těch zábavnějších indoor programů. Fukugawa Edo Muzeum je replika starý tokijský čtrvti u řeky Sumida. V obřím hangáru najdete asi 15 různých staveb od prodejny zeleniny přes hasičskou věž po čajovej domek. Super je, že si všechno můžete ošahat, zdvihnout a v případě rákosový "pláštěnky" i ponosit. Kolem se navíc motaj dobrovolníci, takže se vyplatí využít jejich služeb a nechat si anglicky vysvětlit, k čemu že například sloužil oltáříček v kupeckých domcích. Až se vyčasí, hned vedle je pěkná japonská zahrada. A dvě zastávky metra se tyčí momentálně nejvyšší televizní vysílač na světě - Sky Tree. 

Obklopte se rozjuchanými teenagery na nejpopulárnější a nejtěsnější uličce Tokia

10. Harajuku - 原宿

Podle mých posledních průzkumů pověstnej most ve čtvrti Harajuku, kam se chodily vystavovat děcka v kostýmech svých manga hrdinů, dnes zeje prázdnotou. Doba 00´s  je bohužel pryč a s ním i fotekchtivé lolity. Zajímavý osůbky se daj ale pořád najít právě na Takeshita Dori, kde se můžete inspirovat a rovnou si pořídit gothic sukni, krajkovou halenku s králíčky a mašličkou a k tomu Hallo Kitty brejle. Vyplatí se nebýt zbabělý a sem tam vylízt po schodech do obskurních obchůdků nebo naopak zalízt do podzemí a udělat si s kamarády taktéž obskurní purikuru. Na hlad jsou tu všudypřítomné palačinky v kornoutku. 

Vemte s sebou rodiče a ukažte jim taky trochu tý historie

11. Asakusa - 浅草

Provádět po Tokiu o generaci starší skupinku byl zážitek sám o sobě, protože rodiče byli samozřejme ze všecho paf ještě víc, než já! A bylo to skvělejch několik dní! 

Všichni si představujou, jak hrozně starý svatyňky a chrámy v Tokiu jsou, ale nesmíte zapomenout, že skoro celý město několikrát lehlo popelem, při velkém Kanto zemětřesení a pak při kobercovejch náletech spojenců. Jedna z mála dochovaných čtrvtí je právě Asakusa a její nádherný chrám Sensoji. Bránou Kaminari-mon vstoupíte do roztomile starobylý uličky Nakamise s obřím množstvím levných, ale i stylových suvenýrů a typickejch sezónních dobrot. Sice tady nedostanete moc ochutnávek zadarmo, rozhodně je ale dobrej nápad ukázat na pár sladkostí a třeba se trefíte do Čalouníkova oblíbenýho mochi nebo mých oblíbených bochánků plněných anko pastou z fazolí azuki. Z nedaleký říční promenády je pěkně videt Zlaté hovno (co to asi je, že?) a hlavně odsud můžete nasednout na loď, co vás vezme do Hamarikyu zahrad. Ale to už bych se opakovala :)

Chtěla bych moc poděkovat Čalouníkovým rodičům, mamce, Myšákovi a Neterďákům, že se za náma vypravili, dovolili mi vyzkoušet si průvodcovství větší skupinky a určitě nás ještě čeká jeden post o mimotokijskejch destinacích. Tentokrát sme jich zvládli hned několik.

Pan pan! (to je můj novej pozdrav)

O smutný podívaný na Sumatře

Gunung Sinabung se zlobí

Ahoj, 

o Sumatře se dneska rozepíšu jenom krátce. Za prvý už je to dost dlouho a zjistila sem, že si musim pomáhat google maps (což je trapas, páč se snažim pamatovat si každej milimetr země, kde sem prošla). Za druhý, ačkoliv sme na Sumatře strávili měsíc, zase tolik aktivit sme tu neprovedli z níže uvedených důvodů. A za třetí, tenhle post bude spíš naštvaně apelující na ekologii a obvyklý tři A4 by vás jistě zmučily.

Takže Sumatrá…co si představíte pod Sumatrou? Já teda až do minulýho září panenský pralesy, řeky, tygry, slony, nosorožce a orangutany, jak se hezky kamarádsky držej za ruce a zpívaj si. Pro každýho, kdo bere cestování trochu vážně je takovejch pár milníků. V Amazonii by rád potkal anakondu, v Himalájích yettiho a v JV Asii naše oranžové bratrance orangutany. Za orangutanama je totiž potřeba vypravit se pěkně do lesů a to už vypovídá o vašem drsňáctví. Orangutani sou dneska na pokraji vyhubení a najít je můžete už jenom na Borneu a Sumatře. Jen těžko ale ve volný přírodě, většinou musíte do záchranný stanice.

Na Sumatře, hluboko ve vnitrozemí v NP Gunung Leusser to jde!

Moc hezký, takovejch tu bylo asi deset

Ketambe

Po noci strávený v hostelu Sultan v Medanu vyrážíme ihned minibusem do Ketambe. Cesta je to sice na den a něco, odměna by ale měla bejt sladká. V minibuse nás sedí 11. Z toho pět chlapů, několik matek s dětma a my. 5 chlapů kouří se zavřenym okýnkem. No comment, vychovávat je asi moc nejde, takže se jenom 8 hodin snažim zakrejt blití a koukám, jak to foukaj miminkům do obličeje a matky dál bez řečí spokojeně štrykujou. Něco tady není v pořádku. V podstatě celou cestu jsou kolem nás domy a u nich hořej hromady bordelu. Pocit se ještě umocňuje, jak se blížíme k NP, kterej by už měl bejt blízko. Místo toho ale vidim jenom vykácený lesy, hořící pole a obydlení, kam člověk dohlídne. Ok, slyšela sem o odlesňování, ale tohle přece nemůže bejt pravda! 

Konečně sme v Ketambe a poprvý je tu trochu klidu.

Tricycle

V Ketambe nebyl problém najít hostel, já doporučuju Sadar Wisata, kterej je extrémně levnej, dobře vařej a majitel je mladík, co učí angličtinu. První den máme volno, kolem bungalovu teče řeka, takže bereme s Čalouníkem hůlky, tenisky a jdem na dobrodrůžo podél vody. Řeka má docela silnej proud, ale na jednom místě jde přeplavat na druhou stranu do lesa. No, nepředstavovala sem si, že cestou najdeme ruinu domu v lese se sbírkou mrtvejch hadů v zavařovacích sklenicích. Kontroluju hodinky, kolik času je do západu slunce, protože bych se tu nerada vyskytovala, až budou mít delší proslov. Čalouník mě uklidňuje: „neboj, tady pod postelema hadi nebudou, ty se spíš schovávaj na sluníčku v trávě“. Jdeme trávou.

Zaslouženej chilling po tříkilometrový chůzi pralesem

Další den sme si zaplatili třídenní výlet do pralesa za pozorováním zvířeny a k nějakejm horkejm pramenům. Náš průvodce je veselej vtipkující floutek Sáman, přes naše námitky, získáváme i portýra, protože „portýři přece taky musej z něčeho žít“. Na to nemám odpověď. Celej výlet je ale tak trochu podfuk, protože nejdřív jdeme asi dvě hodiny do džungle, načež ty tři dny vlastně trávíme kolem jedný řeky v dochodový vzálenosti k táboru. Ne že by to nebylo fajn, ale čekala sem trochu víc trekování. Spíme ve stanu umně zbudovanym z větví a plastový folie. Chodíme pozorovat orangutany a Thomas Leaf monkeys a vracíme se k hotovýmu jídlu. Zrovna je čas, kdy zraje ovoce a opravdu máme hrozný štěstí a hned na první výpravě objevujeme kluky v korunách stromů. 

Orang Utan = Člověk z lesa

Když si člověk uvědomí, že za pár let už nebudou mít, kde žít (nelegální těžba dřeva probíhá i v národním parku a nikdo s tim nic nedělá), je pohled na ně skoro dojemnej. Je to tlupa asi sedmi kusů a maj dvě mláďata. Odpoledne se objeví ještě jednou, když zrovna obdivujeme jiný opice. Orangutani neskáčou ze stromu na strom, místo toho ručkujou a my máme tu možnost vidět pěkně zblízka. Kdyby se mi zrovna nezaseknul foťák, měli bysme i nějaký fotky, že? 

Trek k horkejm pramenům a vodopádu je krásnej, ale musim konstatovat, že delší bych asi nedala, protože počasí je prvotřídní peklíčko a vidina ledový vody je až moc skvělá. Horký prameny si užíváme k večeru, kdy se teplota aspoň na chvilku uklidní. Na jednom místě je vytvořenej bazének, kde se obě vody míchaj a cejtíme se jako borci. Před večeří nás se v kempu sejdou asi 3 skupiny, takže se kluci průvodci domluví a předváděj nám jejich vesnickej tanec a zpěv.

Banda Aceh

Čalouník by si chtěl splnit aspoň jedno potápění během cesty a ostrov Pulau Weh se zdá bejt rájem. Jedeme na islamistickej sever, kde maj zavedenou šaríu. Následující dva dny se celičká zakrytá strašlivě potim. Ale lidi sou moc milí. 

Město Banda Aceh bylo prakticky smetený z mapy světa při obří tsunami 26. Prosince 2004. Určitě si na něj pamatujete. Zemětřesení se událo právě v moři kousek odtud a tsunami smetla všechno, co stálo v cestě. Zemřelo při ní asi 127.000 lidí. Byla to krutá, ale možná trochu potřebná daň za ukončení třicetiletýho konfliktu mezi indonéskou vládou a ismalistickejma povstalcema, co tu terorizovali celou provincii. Povstalci hned po tsunami museli složit zbraně, vpustit na sever humanitární pomoc a od té doby je tu klid. 

Jak říkám, je to krutý, ale taky "díky" tomu je dneska sever Sumatry neobjevenej masama turistů a ostrov Pulau Weh láká potapěče. Banda Aceh je nově vystavěný město, který se od ostatních asijských měst odlišuje tim, že je PĚKNÝ.

Čalouník si na Pulau Weh dává tři ponory, z nichž ten druhej označuje jako nejlepší v životě!!!J

http://iloveaceh.org/wp-content/uploads/weh-batee-tokong.jpg

Cestou. Člověk si zvykne?

Veranda našeho bungalovu vypadala o 300% líp než vnitřek

Berastagi

Kdo by odolal vidět sopku, když je zrovna aktivní?

V Berastagi, které je na vysočině, je příjemný podnebí. Sice celkem často prší a je těžký odhadnout, kdy zase začne, ale nad náma se tyčej dvě aktivní sopky. Sibayak a Sinabung. Pokus vylézt na tu menší, Sibayak, nám zkazí v první čtvrtině cesty brutální déšť. Chtěli sme na vrcholu spát jako na Telice, ale ještě sme ho ani jednou nezahlídli, takže poprvý vzdáváme svůj cíl. Druhej den si radši pučujeme skůtr a jedeme se podívat, jak 9 km od nás řádí Sibayak. Prej se kolem evakuuje. Při pohledu na opuštěný vesnice, konstatujeme, že je to asi pravda, nicméně, že by jako tekla láva a my před ní ujížděli a na poslední chvíli zachránili i psa, to ne. Dost to ale kouří a po obvodu hory sou vidět fumaróly, jak přezdíváme sopečnejm výparům.

Při 22 hodinový cestě autobusem na jih do Berastagi srážíme motorkáře, jak sem již informovala. Vzadu autobusu je místnost na kouření, což je moc milé, protože sedíme na sedadle 38 a 39 a vždycky, když někdo otevře dveře, line se odtamtud libý smrad.

Gunung Sibayak se zlobí

Bukittingi

Další vysočinový městečko s aktivní sopkou, tentokrát Merapi. V ovzduší je takovej špatně defiovatelnej žlutej smog, kterej nám několik dní brání sopku a vlastně cokoliv dál než 200 metrů vidět. Jeden den se aspoň seznamujeme s tradiční batak architekturou v nedalekých vesničkách, další jedeme na motorce k jezeru. Z doporučovanýho výhledu není na jezero pod náma pořádně vidět kvůli tomu smogu, při přiblížení k jezeru to taky není nic moc, protože všechny břehy sou obehnaný ošklivejma sádkama na ryby. Nebaví mě vůbec nic fotit, protože na fotkách stejně nic není. Sopka se za 6 dní neukáže ani jednou a shodujem se, že nemůžeme bejt bothered na ní lízt, když z ní stejně nic nebude.

Smog a hnus nás pronásledují i do Palembangu, odkud máme letenku do KL. Konečně. Ke smogu se přidává i smrad síry a něčeho, co neumim pojmenovat. Spánek před letištěm je příjemnej díky lesíčku a nulový security. S dejchánim je to horší. Počítám vteřiny do odletu. 

Pozitivní věc? Oříškovo člokoládovej Martabak na každym rohu!
http://dapuranda.com/wp-content/uploads/2014/06/Martabak-Manis-Bangka.jpg

Říkáte, že Jáva je ještě víc obydlená jo? Připadám si jako slečinka na svý první cestě, co dostane civilizační šok už v Istanbulu, ale do Indonésie mě na dlouho nikdo nedostane. .

Ještě že sem nejela na ten "panenskej" Kalimantan, to by mě asi úplně zabilo. 

Cejtili ste se někdy jako já?