Jak se boardí v Japanu

Tenokrát to asi nebude moc exkurze po japonských zajímavostech, protože přece jenom píšu o svým výletu na hory, což všeho všudy zas tak strašně výjimečný není. Někdo z vás už možná i někdy na horách byl:)) Ale bylo to prostě v Japonsku a pár odlišností od Evropy by se našlo. A navíc to byl tak skvělej víkend, že to musim vykřičet.

Už je to dost dlouho, co sme se s klukama dohodli, že pojedem na hory. Původně sme to plánovali na nějakej lednovej termín, takže když nám minulou středu Kenzo napsal, že o víkendu jedem, byl to super vánoční dárek. Takže ve čtvrtek sme s Eliškou jely na jejich popud kamsi do Šimo-kitazawy k Alexovi do "bytu" nadělat plány a dohodnout podrobnosti. Musím to napsat do uvozovek, protože se tomu ani byt říct nedá. Odhlédnu-li od faktu, že tam Alex vůbec nebyl, nejvíc nás překvapilo, kolik odpadků se vejde do jednoho 3 krát 3 metry "velkýho " bytu. Ježiš, takovej klučičí brloh sem v životě neviděla. Eliška mi potvrdila, že i když by se největší bordel jejích dvou bráchů dal dohromady, pořád to nebude ani polovina. I já, co sem zažila pár Silvestrů na Pomezkách, sem měla trochu problém se usadit na zem ( o záchodě ani nemluvě). Pořád tak nějak doufám, že to nebyl ničí byt, ale třeba nějaký malý skladiště, kde shodou okolností byla postel a televize s videohrama (Pikaču rulezzz). No, tak sme se zhruba pět minut věnovali plánování a zbytek večera propili a prokouli na Terje Hakonsena a jeho fajn triky na U-čku a začali se těšit...

Páteční večer byl trochu nabitej. Stihly sme si vyjít se Studnou a jeho kamarádem/slavným japonským hráčem baseballu. (Díky Honzo). Udělaly nákup na hory a ještě dorazily na naší kolej party, která sice končila (bylo přece 11!) ale ještě sme si s Martou a Jamie poseděly a uklidily (rozuměj dojedly a dopily) zbytky. Obrázek toho, jaký sme rebelky si můžete udělat, když vám řeknu, že sme se odvážily zůstat ve společence až do čtvrt na jednu:))))

Následovalo balení a dvě hodiny spánku. Kluci měli přijet v 5 ráno Tsubasovým autem. V pět 10 sem zašla za Eliškou, jestli si ke mně chce dát nějaký věci do tašky a jestli kluci nepsali, že se zdržej. Eliška...ehm...spala. Tak sem jí vzbudila a šla se podívat na Jamie, jak je na tom ona. Tady přichází první předzvěst toho, jak bude následující víkend vypadat. Jamie totiž spala taky. Bylo přesně 5:20 a na Medžiru číslo 1-3-21 zastavilo červený auto. Eliška se opravdu pochlapila a byla za pět minut po vzbuzení schopná vyjet. Na Jamie sme počkali čtvrt hodiny a pak konečně vyrazili.

Madarao, naše destinace, bylo vzdálený asi 4 a půl hodiny jízdy autem na sever. Tsubasa s Kenzem se střídali v řízení a všechno šlo jak po másle, až na to, že pořád nebylo moc nikde vidět nějakej sníh. Vlastně jo!!!poprvý sem viděla Fujisan. Ale dost z dálky, z okýnka auta v raním rozbřesku. Ale stejně nádhera. Po 3 a půl hodinách začal bejt okolo silnice vidět trochu sníh a kluci, i přes moje námitky, že řetězy se používaj na sněhu:)) se rozhodli je nandat. No. Takže sme pak asi 15 minut jeli po suchý dálnici s řetězama a měli neuvěřitelnej výtlem ze všech aut, co nás předjížděly. Pak sme odbočili, projeli tunelem a ocitli se v jiným světě. Stoupali sme a stoupali, sněhu přibývalo, až ho bylo asi 40 cm. Teď nevim, jak sem vsunout příhodu se smykem, aby to moc nenarušilo čtěnářovo dojetí z té krásy. Tak si prohlédněte náčrtek, jenž sem pro vás připravila. Není sice dokonalý a pohyblivý jako ten, co dělaj na Nově, ale plně dostačuje.

Červené auto je naše. V první poloze. Za volantem (jezdí se samozřejmě vlevo) je Tsubasa, který se na poslední chvíli rozmyslí zahnout v rychlosti asi 6O km/h doleva. Zapomněla sem na silnici nakreslit sníh:) Druhé červené auto sme my po smyku a hodinách. Pán v zeleném autě, které bylo zaparkované u krajnice byl lehce překvepaný, když sme ho minuly o půl metru.

Pak sme při jízdě z kopce udělali ještě jeden smyk, ale už sme byli zvyklí, takže když se naše auto zastavilo o nahrnutej sníh u kraje silnice, jenom sme se zasmáli a poprosili Tsubasu, jestli by nemohl jet jenom třicítkou a před zatáčkou občas přibrzdit.Potom už sme dojeli do Madaraa a ubytovali se v hotýlku Snowhill nebo tak nějak. Musim říct, že jet na víkend je v Japonsku hrozně pohodlný, protože sme zaplatily asi 3 tisíce v přepočtu a dostali sme noc, dvoudenní permici, večeři, snídani / kterou sme nedali z důvodů uvedených níže), lázeň, lyžařký vybavení (pro Jamie i oblečení) a kartáček na zuby zadarmo. A spali sme v pokoji japonskýho stylu, takže na rohožích tatami a ve futonech. Teda, byly tam taky dvě postele, ale ty vyfasovali Kenzo s Tsubasou/Jamesem Bondem.

Večer se sedí pěkně u stolečku a na noc se ze skříní na levo vyndají futony a jde se spát. Prostě ideální šetření prostorem

Potom sme na sebe nastrojili co se dalo (sakra, proč všem okolo připadá slovo " strojení" tak divný??? Je to úplně normální slovo používané v naší rodině po staletí) a sjeli o 4 patra níž do Ski rental (jap. Sukí rentaru). Mami. Děkuju ti z celého srdce za to, žes mi sem poslala moje strojení a nemusela sem si na rozdíl od chudáka Jamie vybírat hadry tam. To už bych radši nosila "cyklistické kalhoty s přaskou a ponožky s mašličkama" než tu duhovou kombinézu s kožíškem, co byla vystavená opodál. Nebo modrá nádražácká bunda, ze který někdo odpáral nápis "nádražácká bunda"...No krása. Jamie nakonec zvolila nejmenší zlo a nevypadalo to zas až tak špatně...když chodila 10 metrů za náma...ne, dělám si srandu:))

V půjčovně nám taky nabídli super pojištění za stovku na den pro lyžaře a 150 na board. Já sem se zařekla, že při jízdě prkno určitě naztratim, ale Jamie jakožto úplnej začátečník, by si ho koupit mohla, protože když se po pádu vypne lyže, může to bejt docela probléme. Ale nakonec k tomu nedošlo a my svěže vyrazili na svah.

Protože Skotka Jamie byla poprvé v životě na lyžích, začali sme zvolna. Protože sem lehce netrpělivá osoba, nechala sem Elišku, aby jí udělila pár základních rad (já bych jí to na prkně stejně nevysvětlila) a sjela si dvakrát kopec s klukama. Byl naprosto úžasnej lehce mrazivej a jasnej den. Výhled byl krásnej, sníh trochu rozrytej, ale ok. Trochu mínus bylo, že černá sjezdovka byla zatim zavřená, takže lidi byli nakumulovaný na poměrně malým místě. Potom sem se Jamie ujala já, že si Elis půjde zalyžovat a nemohla sem věřit tomu, když ta holka ušatá udělala dobrejch 8 obloučků nejen bez pádu, ale i v celkem solidní rychlosti. No fakt sem, neviděla, aby se někdo naučil tak rychle jezdit. Při druhý jízdě ale hodila lehkou držku a uvolnilo se jí vázaání na jedný lyži. Já už byla u lanovky, takže sem jenom mhouřila oči, co to tam dělá a modlila se, aby jí ze shora přijeli pomoct ti tři. Jamie teda sešla pěšo dolů a když se k nám přidala druhá skupinka, začai sme řešit co dál. Eliška by tuhle příhodu asi moc nerozpitvávala, ale já sem prostě taková a popíšu vám jí z pohledu konstruktivně a prakticky uvažujícího cholerika:)))

14:00 Jamie padá

14:13 Jamie schází dolů za mnou

14:17 Kenzo, Tsubasa a Eliška přijížděj a začíná debata. Přes moje doporučení pořídit si pojištění, žádné nemáme a chybí nám dva šroubky do vázka. Jdu do obchodu s lyžařskýma potřebama zeptat se na šroubky, ale nemaj je.Protože mám špatnej pocit z toho, že si kluci kvůli nám nezajezděj, můj návrh je, aby Jamie došla do hotelu, vysvětlila jim, co se stalo a nechala si vyměnit lyže, protože dva šrouby není nic hroznýho.

14:30 Debata trvá...Kenzo a Tsubasa se nabízej, že půjdou s ní a odcházejí. S Eliškou si jdeme sjet svah a když sme po 15 minutách zpátky vidíme, že ti tři nikam neodešli a ptáme se jich, co je. Prej se bojej, že budem muset platit 20 tisíc jenů (4 litry) za zničení lyží.

14:45 Jamie, Kenzo (patrně jeho návrh) a rameny krčící Tsubasa jdou pěšky na svah hledat dva šroubky v kupce sena. Křičim za nima, že je to kravina a ať jdem do hotelu. Pak na ně čekáme a Eliška se mně snaží uklidnit hypnózou a hřejivými slovy.

14:55 Šroubky se překvapivě nenašly. Tsubasa odmontoval za svýho vázaní šrouby a připevňuje je na lyže, že je dojdeme vyměnit z důvodů nevyhovující délky. Po 10 minutách nejen že to nejde, ale Jamie si vzpomene, že na ledabyle přidělaným vázání by si někdo mohl ublížit.

15:07 Berem situaci do svých rukou a s jednou lyží se společně s Elis vydáváme na protější kopec, kde jsou desítky obchodů a budou tam mít na 100% servis.

15:20 konečně vystupujem ze sedačky, která je tak pomalá, že kdybych šla na ten 200 metrovej kopec pěšky v lyžákách s živým koněm nad hlavou, byla bych tam stejně rychle.

15:25 V servisu nám oznamují, že sou v lyžích dvojitě navrtaný díry a šrouby se tam dát nedaj.

15:35 V našm ski rental chtějí 20 tisíc jenů(prej od toho taky maj to pojištění). Japonsky se zdvořila, leč pevně přu s týpkem, že špatně navrtaný díry jsou jejich chyba a dva šrouby určitě nebudou stát čtyři tisíce českých korun. Úspěch!!! máme nový lyže a Jamie akorát zaplatí dva tisíce jenů za cosi, co sme nepochopily.

15:55 sme zpátky, jdeme jezdit, protože do konce nám zbývá jenom hodina a půl:DJinak to byl skvělej den. Kolem pátý se rozsvítila světla a lyžovalo se v přítmí. Zůstali sme jak nejdýl to šlo a ze svahu sme odjeli poslední.

Před vchodem do hotelu sme objevili neporušenej svah s 60 cm vrstvou prašanu. Tak sme svedli nejlepčí nelítostnou sněhovou bitvu od od doby, co mně bylo 14. "Žer sníh" byl ještě hodně nebolestivej tríček:)) Do hotelu sme vkročili bílí a rozesmátý. Před večeří na nás klici vybalili, že půjdem do ofuro, což je japonská lázeň. Protože sme ještě v žádný nebyly, ale víme, že se tam chodí donaha a oni o tom mluvěj, jako že tam půjdem všichni, lehce sme s holkama znervózněly. Naštěstí nám naše misunderstood brzo opravili a vydali sme se každá parta do oddělený lázně. Před tím, mně ještě milej Kenzo vysvětlil, že ručníček se používá na omejvání těla a ten malej kartáček, co vypadá jako na čištění zubů, je na vlasy a v tubičce je speciální šampon.

Z nutnosti svlíknout se do naha před cizíma ženskajema se zbožná Jamie fakt zhrozila a musely sme jí přemlouvat. Když sme tam pak byly už jenom 4, dala se ukecat a vstoupily sme do kamenama vykachlíkovaná místnosti se sprchama a sedátkama po dvou stěnách. Na pravo pak byl bazén s vodou. S vařící vodou.

Mučírna. Jak v tom někdo může "odpočívat" třeba půl hodiny?!?

Po koupely sem si ještě učesala vlasy kartáčkem, kterej byl nakonec fakt kartáček na zuby. Kenzo, ty parchante:))to ti oplatim. Eliška mu ale mojí blbost nepráskla, za což si jí opravdu vážim.

Fajn uvolněný sme se poté šli navečeřet, protože sme vlastně neměli ani snídani svačinu ni oběd. Za veselého laškování a kradení si zmzlinových muffinů navzájem, sme se jakž takž najedli a Kenzo zapomněl na stole klíče od pokoje. Tak sem je strčila do kapsy, že bude legrace. Přišel čas zmínit super vtipnej výtah, kterej na tačítko"zavírání dveří "reagoval extra rychle, tekže vítěz byl vždycky ten, co se do něj dostal první, protože ostatní pak díky němu museli podstoupit potupný sevření dveřma. A když takhle výtahový dveře sevřou pokaždý postupně čtyři lidi (nepočítám vystrkování se z výtahu), zabere ta jízda dost času. U pokoje Kenzo zjistil, že zapomněl klíče a šel pro ně zpátky do jídelny. my sme si zatim odemkli a začali popíjet. Večer sme strávili hraním český tleskací hry japonsky. panda-panda/ šika-šika šika-šika/kuma-kuma se zahraničním přátelům fakt zalíbilo. Udělali sme si diskotéku (Hives měli úspěch), koulovali se v pokoji sněhem z parapetu, zavírali Tsubasu do skříňky atd a pili roztodivný japonský alkoholy.

Noc na futonech proběhla hezky a v devět sem všechny okolo musela probudit, protože ti ignoranti by klidně prospali check out v deset.

Počasí druhej den bylo ještě lepší než prve. Přes noc napadlo 20 cenťáků a stále sněžilo. Takže bylo celkem teplíčko a díky prašanu sme se vyblbli na skokáncích. Tsubasa předvedl pár efektních přemetů většinou končících dost ošklivě na hlavě a Kenzo po jednom moc hezkym skoku ztratil přehled a projel v ohromný rychlosti lesíčkem, při čemž o centimetr minul asi tři stromy a odnesla to akorát bunda.

Jamie už normáně jezdila s náma a celkem nám dobře stačila. Ještě sme kolem poledne poseděli chvíli v jídelně a každou chvíli někdo prohlásil, že je cokoliv, kdokoliv SUBETERU, což japonsky znamená trapný, ale nám to slovo přišlo tak hrozně cool, že sme za celý dva dny skoro nic jinýho neříkali. Po lyžovačce sme vrátili vybavení a ještě jednou zašli do ofura, což je od hotelu pěkný, vzhledem k tomu, že už sme vlastně nebyli hosti.

A nakonec zlatý hřeb večera- cestou mezi lanovkou a hotelem sem si všimla roztomilý chaloupky s nápisem Okonomijaky (šli sme okolo toho 4 krát, jak to, že sem byla jediná?:)) Zaklepali sme, přišel nám otevřít starší pán a pozval nás do místnosti akorát tak velký pro kuchyňskou linku a stůl s plechovou plochou na smažení placek Okonomijaki. Paní domu nám pak přímo před našima očima ukázala, jak se vaří v její rodné Hirošimě.

Ano, je to tak dobré jak to vypadá!!!

Trvalo to si polovinu hodiny, protože se do toho přidávají přísady postupně a my se navzájem pošťuchovali a jmenovali se našima novýma přezdívka Lamie/Jamie, Tsubaka/Tsubasa (baka znamená japonsky pitomec) a Kenzo bude odteď znám jako Reizo, což se vyvinulo ze slova Leizo, což měla být přesmička z anglickýho lame Kenzo:)) Já sem jako vždycky vyvázla bez přezdívky, což už mě začíná pěkně štvát:) Jo a ještě sme vymysleli nový slovo, který oceněj asi jenom studenti japonštiny. Sumoi. Nemůžu uvěřit, že takový pěkný slovo Japonci zatim nevyužili. Je to přídavé jméno zvolacího typu, vzniklo spojením sugoi (skvělý) a sumo (sumo) a znamená to tlustý. Tak sme seděli u toho stolu navzájem si říkali Subeteru a při pohledu na Okonomijaki vykřikovali sumoi a majitelé si nás tak oblíbili, že si s náma udělali fotku na svůj blog a darovali nám neuvěřitelně složitý origami v podobě růže z jednoho!!!papíru.

No a potom sme sedli do auta a kluci nás bezpečně dostali ze sněhové země do podzimního Tokia.

Jsem umělec a tvořím skvosty

Chcete vědět něco o mý škole? Kvůli tomu tady vlastně taky sem, ne? A ne, Jirko, do školní jídelny po zkušenosti s knedlíkama dělat nepůjdu:))Takže než nám začal semestr, což byl začátek října, napsaly sme si nějakej testík na rozřazení. Dopadlo to jak sem předpokládala, sem prostě king, takže mě hodily do nějaký těžký skupiny, že se tam nejvíc naučim. (ten test lhal,protože třeba poslechový části sem vůbec nerozuměla 0( ^w^ )0 .Tohle je japonskej smajlík)Oproti Olomouci mám docela málo hodin týdně, ale o to je to vyčerpávající.
Pondělí: zotavování z kalení a první hodina v 10:40, takže krása. Ale...je to hodina KALIGRAFIE, takže míň krása. Opravdu sem se nenarodila s jedinou vlohou, kterou bych mohla nazvýat citem pro umění nebo snad nedejbože zručností. (I když jinak sem výstavní genetickej kousek) Jinými slovy, kaligrafie mi nejde. Ve třídě nás může být tak 40? a pan učitel (lekce japonštiny 1. učitel= Sensei=先生, ale vy stejně asi nebudete mít japonskej font, co?:(( ...Učitel jenom vždycky na tabuli nakreslí pár tahů,ukáže pořadí tahů jak psát, rozdá předlohy a jeďte. A Japonky jedou.
Já sem po 15 minutách pochopila, jak si rozbalit podložku, težítko, papír a štětec. Potom sem se o něco pokoušela, což bylo značně frustrující, poněvadž sedim vedle Elišky, která mi při porodu asi právě ukradla ty vlohy...A ještě k tomu je levák!!!V průběhu hodiny se chodí k učiteli, on to zkontroluje a opraví oranžovou tuší. Moje ubohé výstavní kousky přikládám. To hezčí je vytisknutá předloha:)))



něco z Manjóšú
P.S.Druhá hodina byla o něco lepší


Potom zaběhnem s Elis na oběd do skvělý jídelny na Šindžuku a já se vracim do školy na IKEBANU. Teď nějak nevim, co o tom mám napsat...dostanu kýbl, kytky, vázu, nůžky a takovýho kovovýho ježka, do kterýho se kytky píchaj. Paní profesorka nám vykládá něco o historii a podzimu (ale přísahám, že sem jí rozuměla Fudži a Šinkansen), takže se po sobě díváme s ostatníma Evropankama a kroutíme na sebe hlavou, jako že ne a začíná zábavnější část, kdy stříháme kytky do spávné délky a bodáme je do ježka. Každá holka má stejný kytky, takže improvizace jenom trochu. No, je to krásný umění, posuďte sami.

božíčku, s tímhle bych mohla na olympiádu
Nejlepší je, že kytky si potom můžeme odnýst domů, takže to tady má aspoň útulný. Včera sem si nesla kytky v papíru, sluchátka na uších, šla sem docela rychle...Jednou mi spadly na zem, to sem pozbírala, ale když sem došla na kolej a začala vybalovat a aranžovat, polovina mi toho chyběla. No prostě sem to vytrousila cestou:)))Což je škoda, protože to byly takový tři prímový velký listy.


O úterý až pátku se takhle obšírně nerozepíšu, protože není o čem, hodiny japonštiny jsou dobrý, ale bylo by lepší nebejt úplně poslední:)) Na druhou stranu většina holek tady je už jeden semestr, některý maj japonský kluky ( výmluv mám plno:))Jdu koukat na IT Crowd, tak zas příště lidi!!! A napište mi, že je to krásný a vy byste to líp nedokázali. (kamarádi můžou lhát, aby se jejich kamarádi cítili dobře)

O českých knedlících v Japonsku

AHOJ dneska se rozepíšu o odvrácený straně Japonska. Takže, co ste se asi z televite nedozvěděli:)):Tenhle víkend ( celkem tři dny) se koná velký festival na naší slavné školy. před třemi týdny sme si s Eliškou fakt nedokázaly představit, co to obnáší, takže když nás poprosila prezidentka Interational Clubu, jestli je naučíme uvařit nějaký český jídlo, celkem nadšeně sme souhlasily. CHYBA.
Dneska se to odehrálo.
Ve čtvrtek sme si nanečisto zkusily s pár holkama z týmu uvařit knedlíky. Kynutý. Protože není zrovna sezóna jahod a meruněk, musely sme improvizovat a vybraly sme si Kaki (nečo jako hruška), naši ( to neumim popsat- meruňka, ale mnóhem lepčí) a klasika- jablka.Už jenom sehnat hrubou mouku byl úkol nad úkol ( hrubou prostě nemaj!!! a nechápou), tvaroh sme taky nesehnaly ( ani ve dvoupatrových potravinách), ale zato kvasnice v prášku byla brnkačka:))knedlíky se nad očekávání povedly, dokonce nakynuly si do trojnásobný velikocsti, takže sem ani nebyla moc nervózní. Dneska ráno sme vstaly o půl sedmý ( po 4hodinovým spánku) a vyrazily do školy,že začnem od osmi vařit. Ve skupině nás bylo asi 6.

U vchodu do školy, kterej je jindy tak honosnej, se tyčily sloupy s růžovejma balónkama a srdíčkama. Na nádvoří ( který je btw fakt krásný) bylo postaveno mrtě stánků a taky stage pro různý vystoupení školních spolků jako například tým roztleskávaček a podobně:))takže... nás Miki dovedla do nějaký velký kuchyňský učebny a tam byly desítky lidí a vařily desítky různejch pokrmů. Plán byl, že v deset začneme prodávat naše knedlíky. A taky uvařit asi 2OO knedlíků...a že část skupiny bude ty knedlíky prodávat u stánku.začalo to dobře.

Pěkně sme holkám rozdělily úkoly, jako smíchat čtyři vajíčka do mlíka nebo dát kvasnice do mlíka...pohoda. Když bylo asi devět začaly sme samozřejmě plnit knedlíky, jako že už to brzo začne. haha, o půl jedenáctý sme měly na tácech 60 rozteklejch knedlíků. Víte jak fungujoui KYNUTÝ knedlíky?:))))))a pořád se nic nedělo. asi tak do chvíle, kdy potřebovaly jednu z nás venku. Tak sme se dohodly, že eliška bude dohlížet na naší stále vís se rozpadající skupinku a já šla s předsedkyní ven. vedla mě ke stagei a že prej mám veřejně vystoupit a nalákat lidi na naše jídlo. tak sem se nejdřív málem pozvracela nervozitou a pak tam něco odblekotala, přičemž došla Elis a pořídila mi věčnou fotku.


mejch 15 minut

Když sme došly zpátky, nikdo tam nebyl ( kromě těch nechutnejch knedlíků) tak sem to začaly házet do vody. Občas se tam někdo přitrousil, počuměl a zase odešel. Bylo půl dvanáctý a teprve teď přišla předsedkyně ( radši nebudu opakovat její jméno, latinku určitě umí a nikdy nevíš, jestli to není zrovna tvoje známá), že začinaj prodávat. Tak sme začaly nosit knedlíky a měly docela dobrou náladu. Dokud sme se nedošly z nudy podívat k našemu stánku. EHm, tam sme zjistliy, že slečny podávaj naše český knedlíky se lžičkou zatuhlýho másla místo roztavenýho, a když sypaly na knedlíky cukr, tak toho bylo asi...jak to slušně popsat, prostě na hovno málo. K jablečným knedlíkům se cukr dát musí!!!!ony to ale přece věděly!! Takže...to byl možná teda ten důvod, proč sme jich nakonec neprodaly 200, ale 40:))

To už sem byla trochu rozzlobená, protože jich tam u toho stánku stálo asi pět a ani jedna nebyla schopná dojít s tou tuhou hroudou másla do kuchyně a poprosit nás o roztavení???sorry během psaní začínám zas pěnit, vzpomínky se vracej. možná budu sprostá.Takže sme neustále běhaly sem a tam mezi stánkem a kuchyní. Odnášely ze stánku studený knedlíky a nosily jim tam další na schladnutí. bylo to zábavný. Občas se kolem hrnce v kuchyni srotilo větší množství lidí ( dokonce jedna dospělá žena, co projevila zájem o to nám pomáhat) a jak tak čuměly a neměly co na práci ( a nám se roztejkaly kynutý knedlíky a docházelo máslo), tak sem je v jednu chvilku poučila, jestli je můžou za deset minut vyndat z vroucí vody).

Nadšeně kývly. takže sme šly zas něco zařizovat a když sme se vrátily...nechám vás hádat:
a)knedlíiky byly uvařené a připravené k jídlu
b)knedlíky byly rozvařené, ale připravené k jídlu
c)knedlíky byly rozvařené, protože byly ve vodě už 25 minut a pořád je nikdo nevyndal, ale všichni stály okolo a bavily se.
Hádal někod C)? gratuluju

takže sme měly rozvařenou dávku nepoživatelných knedlků. to už z mýho tónu hlasu při rozmluvě s Eliškou mohly pochopit, že nejsem úplně happy, když nám kurvěj národní jídlo:))Znova sme zase nadělaly kopu čerstvých knedlíků a byly dvě hodiny a my pořád nejedly. takže sme všem okoločumícím řekly, ať počkaj až se bude vařit voda a pak tam daj ty knedlíky. šly sme se najíst, to přeskočim a přejdu k zajímavější části, kdy po našem návratu nebyl v kuchyni nikdo od nás a voda vřela a vřela... no comment, porodnice. Na stánku nikdo naše knedlíky nekupoval. ( možná to bylo proto, že u okolních stánlů stály roztomilý holčičky v minisukních a nabízely svoje jídla, zatímco u nás seděly tři znuděný hoky a ještě na vedlejší židly, takže u nás vlastěn nikdo nebyl). Tak sem šla vysvětlit oné slečně hlavní předsedkyni (ježiš to už i já můžu bejt lepší prezidentka klubu!!!!), že když tam máme ohřívací skřínku na hotdogy, tak bysme jako mohly část odsunout a naskládat na sebe a dát tam třeba ty chladnoucí knedlíky, aby se trochu ohřály. následoval manévr kdy nedokázala vymyslet, jak srovnat rohlíky tak, aby vytvořila trochu místa na naší mísu . tak sem jí ukázala jak na to ( fakt iq tykve) a během vteřiny, ejhle, knedlíky se ohřívaly. Mám to nějak popisovat dál, nebo už chápete,jak sem byla nasraná?:))Prostě: za celej den, kdy probíhaly různý vystoupení, sme viděly kousek nejaký soutěže krásy o missáka ( ale náš favorit nevyhrál)
a kus stepu. V kuchyni sme byly téměř neustále a okolní členky týmu se vždycky přišly podívat, zazubily se, udělaly jako že je všechno príma a zas šly.

To už sem měla zatuhlej neupřímnej úsměv na rtech neustále dokola mlela, jak je to tanošíí (zábava) a arigató gozaimasu ( děkuju moc) a džózu desu ne ( ste šikovný) a modlila ať už je pět a tenhle cirkus skončí. O půl šestý sme SAMI dovařily poslední knedlíky, o kterejch sme stejně věděly, že je vyhoděj, pak půl hodiny uklízely a myly nádobí. Bomba bombička!!Možná až vychladnu, tak ještě něco dopíšu, takže checkujte updatey:))suma sumárum, japonský holky nemaj mozek, aspoň ne svůj, sou nepraktický a b..ý a prostě: Mějte rádi češky!!!Ámen

mááálé porce ale sexy zadky

nevim, jestli je to dost pochopitelný nadpis, ale zas každá kapitola nemusí začínat: O jídle.Takže, co bych vám řekla o jídle. Třeba to, že za první dva týdny sme si úplně zvykly na zdejší jídlo ( když byli japonský studenti u nás, prej měsíc zvraceli, než si zvykly na smažák:)))Ve středu sme se dokonce s Eliškou shodly, že nám vůbec český jídlo nechybí. To bylo předtím , než mi Zbynda bratránek napsal moc milej mail o babiččině svíčkový...

"Ahoj žanetko, tak sem rad že žiješ, musim ti neco vazneho napsat: V sobotu jsme meli svickovou..... musim říct že sem rad že jsi v japonsku, protoze zbylo na přidání, a dneska jsem ji jeste dojidal.... Ne žertuju, chybis nam!! Tedka premejslim jak bych vam tam poslal sud píva, ale asi by to nemelo cenu protoze by se hned zkazilo. škoda že tady nebudeš na volby, protoze to jakoby das hlas komunistum, a to je v nasi rodine naprosto nepřistupné!!!!! "

No, takže sme teda už objevily tu super restauraci Ótoja, kde se dá úžasně nadlábnout. Tehdy sme ještě neuměly pořádně přepočítat kurz koruny a jenu, takže sme si myslely, že to stojí 70 kč...takže 120, ale pohoda. Jednou za týden se najíst musíme:)))

Asi za dva dny jsme navštívily takovou super zapadlou( bylo to v podzemí) restauraci s výbornýma cenama. Ještě vám vysvětlím, že tady maj u každýho obchodu vystavený umělý napodobeniny jídel, který vařej, takže se v tom skvěle orientuje. prostě co vypadá hnusně nebo podezřele, nejíme. Podnik to byl skvělej, chobotnice za 45 korun, uzenej losos taky tak nějak.
Sice maličký porce, ale hrozně dobrý. a ten hlávkovej salát s mističkou tatarky, kterej nám přinesli jako doplněk!!!všechno s krásným servisem, no prostě sme měly mrtě radost, že to bylo tak luxusní a přitom levný. Když sme při odchodu platily u kasy u východu( to je tady všude) bylo nám rochu divný, že to stály asi 300 dohromady. venku sme se mrkly na účtenku, to pitomý zelí nebo co, stálo přes stovku:)))))

Pak sme si nějakou dobu dávaly pozor, kam chodíme:)blízko školy je bezva jídelna. na tácek si hodim kus smažený rybky nebo "karbanátek", k tomu v mističče těstovinovej salát, misku rýže s omáčkou KiKKoman a HŮLKY:((čaj je zadarmo stejně jako obyčejná voda s ledem. tu si můžete nalejt sami kdykoliv a kolikrát je libo. a pak se stačí snažit dělat, že trochu umíte s těma hůlkama jíst, abyste nevypadali jako my dvě, když sme si zašly na nudle do rychlého stravování. protože ty hůlky jsou tak lakovaný, tak úzký a nudle tak kluzký...Doma jíme taky ty nudle. trénink. Maj tady obchod Hjakuen, tedy vše za 15 kč, takže střídáme karé raizu (kari s rýží), Těstoviny s Carbonara omáčkou (japonsky Calbonara:)) a nudle soba se zeleninou.

A panebože!! minulou sobotu sme si koupily v 5 kilometrů vzdáleném supermarketu KEČUP. Ještě jedno jídlo je tady hodně rozšířený, a sice toriniku. Je to na špejlích osmažený kuřecí nebo hovězí maso, ale i houby, pórek a papričky. Když sme byly v týdnu se Studnou, Lukášem a kamarádama v hospodě, Jasu a Takaši nám to ke stolu objednali . takže včera sme si s Eliškou zašly na Kandě na toriniku asice to nejsou moc velký porce, ale když k tomu budeme přikusovat rejži, tak k smrti neumřem.

P.S. Co sme tady, chodíme kolem výkladních skříní se super vypadajícíma knedlíčkama/pirožkama. chtěla sem je hrozně ochutnat, ale když sem zjistila, že v tom nejsou vestk, borůvky ani jablka, ale malý na kaši chobotničky, chuť mě přešla. Díky Lukáši!P.S. Suši sem zatim neměla.
Žanda Panda

jo a nelitujte mě, sice trochu trpívám hlady, ale dneska sem se náhodou podívala do zrcadla a normálně mám úplně super dobrej zadek. Po sedmi letech.

O japonským nočním životě

...který tady máme dovolený jenom do 11 hodin:))
...je to ale tak, že pokud přijdem dýl, musíme se zapsat na arch papíru, aby viděli, jak sme pilné studentky a jestli nekalíme moc. Upřímně řečeno sme zatim nekalily vůbec. Až do včerejška.

Ne, že bysme nechtěly, ale zkuste si v hospodě dát tři piva, když jedno stojí 120 kč:((takže sme se zatim jenom jednou trošku opily na koleji ve dvou z flašky vína při sledování Big bang theory. Je to hodně vtipnej seriál. Aspoň myslim.

Takže, včera přišla Polka Marta, že jde se svým přítelem jménem Šigeru a jeho kamarádem Robinem do Izakaji, což byste jako Češi měli poznat, že to je hospoda. Šlo nás sedm a sešli sme se na Ikebukuru. to je čtvrť, kterou máme docela dost blízko, 20 minut chůze na sever. byly tam davy lidí a japíci nás dovedli k jedný budově a tam sme jeli do 6. patra do hospody:))nejdřív mě překvapilo, že sme si museli sundat boty a zamknout je do takovejch těch skříněk. Pak nás přivítal nějakej borec a vedl nás přes dlohou místnost se stolama a různejma uličkama k našem salonku. Viděli ste Kill Bill vol. 1?ježiš blbá otázka. Pamatujete jak jde O ren Išii se svojí jakuzáckou partičkou no čaj a pizzu? tak takhle sme vypadali:)))

fotka ze včerejší akce. Vepředu já, za mnou se zubatou koulí na řetěze Eliška, je tam vidět i Šigeru:)

Takže nás dovedli do místnosti se zapuštěnym stolem do podlahy, to se blbě popisuje, až budou fotky tak uvidíte. byla akce na pití, všechno za polovinu, takže sem si dala PIVO. Pak sme seděli kecali a když si chtěl někdo přiobědnat, tak tam byla elektronická deska, na kterou ste vyznačili pití a ono se to samo přeposlalo do kuchyně a pak jenom přišel číšník ( zaklepal:)) a přines, co sme chtěli.Po dvou hodinách nás vyhodili, že další lidi čekaj:))

Pak sme si zase udělali Purikuru, navlíkli sme se do oblečků francouzských komorných a já konkrétně do čínských šatů, který mi byly tak těsný, že sem musela místo kroků šoupat maličko nohama a lezly mi z nich trochu stehna:))A dál už to znáte.To vás sedm vleze do kabinky...potom sme šli do herny, kde je milion automatu s těma nejzrůdnějšíma plyšákama a vy se je snažíte vylovit jeřábem. ale než se vám to povedem tak tam musíte naházet pár stovek:))dostala sem plyšovou pacičku na mobil.

Vrchol večera bylo moje první KARAOKE. Za 680 jenů- asi stovka- nás dovedli do místnosti se stolem, mohli sme vypít kolik sme chtěli ( kromě vína a piva) a hodinu sme pořvávali do mikrofonu. Musim uznat, že tady vůbec nejsou pozadu s playlistem, takže sem byla úplně nadšená, když měli snad všechno od Oasis a dokonce Naive od The Kooks.
Kdo ví, jak umím "zpívat", bude se asi divit, že sem do toho šla, ale ke konci večera už sme všichni poskakovali po sedačkách a hrozně pařily na Madonnu:))Jo, a pití se tam objednává po telefonu:)Nic jinýho zatim o nočním životě nevim. Jak se kalí v Čechách?Panda japonská, narozená v zajeti

O nakupování

Začnu jako správná holka. Dneska o nakupování. Protože je to tady úplně neuvěřitelný!
Japonsko je strašně drahý. To teda bylo už když byl kurz 15 kč za 1OO jenů, ale díky zadluženým kamarádům z Ameriky tu teď mám moc hezký kurs 22 kč za 1OO jenů, což začíná být docela zábava. Zvlášt když tady pivo stojí minimálně 500 jenů. Dokáže to někdo spočítat a politovat mě?:))

Takže, dva tri dny sme s Eliškou jedly jenom rejži a předevčírem sme utratily ušetřené peníze!!!no, nebylo to moc... Podle průvodce je pro mádež nejlepší Haradžuku, protože cituji: "stovky malých obchůdků tu nabízejí módní oblečení, které bude v kurzu následující sezónu, ale pak je můžete vyhodit." Hádejte, kam sme šly jako první?

Pominu malý zklamní z toho, že na slavném mostku u parku Jojogi měli stát cosplay ehm...lidi, ale přestože byla sobota a krásný počasí, nebyl tam nikdo, a zamířily sme do vtipnýho obchoďáku, kde bylo 8 pater a v každým tak 10 obchodů, ze kterých nám lezly oči z důlků.

Ta fotka nad článkem tak akorát pěkně vystihuje, co se tady nosí. No, tak sem si nakonec koupila staromilské triko s popkulturním (spíš rockkulturním) odkazem na The Who a byla šťastná jako blecha.V horním patře se dalo nakoupit 5 tun flitrů a bambulek, kdybyste chtěli...

My sme pak ještě zamířily na Šibuju. To je taková ta obrovská křižovatka, kudy chodí milion lidí za minutu a nad tím se tyčí obří reklamní tabule, po které se svého času procházel ve Ztraceno v překladu dinosaurus. A po tý křižovatce Scarlett Johansson. Na Šibuji se dá mimo jiné počumět na sochu psíka Hačikó.

To je hezkej příběh: Hačikó každý den doprovázel svého pána na nádraží a čekla tam na něho celý den, než se pán vrátí. A každý večer se tak spolu zase vraceli domů a tak znova a znova. Když v tom! Jednoho dne pán v práci zemřel a psíček čekal a nedočkal se. A přesto každý den chodil k nádraží a čekal tam na svého pána dokud sám neumřel, nebyl prohlášen za super věrného psa a byla mu postavena socha. Přijdě vám to jméno Hačikó taky tak roztomilý? Tak nechtějte vidět tu obludnou sochu:))

Na Šibuji sme zalezly do dalšího obchoďáku 109 (=maru kjú) a ten měl pro změnu deset pater a tak dále. A taky tam vlastně bylo dost lidi...vlastně holek...vlastně jich tam bylo asi milion.

Mam štěstí, že sem tady s Eliškou, což není žádná fouňa a stejně jako já by chtěla pojmout něco z tokijskeho stylu. Tak už má "ala japonská školačka v anime" návleky na nohy. Ještě teda ty dvaceticentimetrový podpadky, sukni aby nám byl vidět pěkně zadek a punčocháče, nejlépe takové aby vůdec neladily s oblečenim. Az přijedu, tak mě nepoznáte.

Plus, japonská vychytávka č 1 (JPV1). Pri zkouseni trička v kabince vám daj na hlavu neprůhlednej sáček abyste hlavou neumazali to tričko,ktery si zkousite. Přes ten sáček samozřejmě není nic vidět a je to hrozně směšný....

...potom sme šly domu (chodíme pěšky a denně asi fakt i 15 kiláků). O tom, jak jsme se ztratily nebudu vyprávět, protože by si někdo mohl myslet, ze je to fajn historka, asi jako ta o Lídě a soutoku, a už by mi to nikdo neodpáral. Jako tobě Lído:))

Ale je fakt, ze sme se dobře procvičily v japonštine pri zjišťovani cesty.

Včera sme vyrazily na Kandu, kde se nachází císařův baráček. Je obehnanej zdi a vodou a nechtěli nas tam pustit po 4.hodině. Kanda je studentska čtvrť, takže mrtě antiku a levný jídlo. Ale já si koupila to zatracený tričko, tak musim jíst rejži s kari. Ale zase sem totálně šťastná objevila japonský Pottery v přepočtu za 45 kč. Čtvrť jako moc hezká, ještě se tam vrátim. Ale nejvíc šok sme zažily cestou zpátky na kolej. Byly sme na křižovatce a nedaleko mezi mrakodrapy něco svítilo. Byla to pouť. Šly sme blíž a nebyla to pouť ａbylo tam zas kvantum lidý a barevný vodotrysky a ruský kolo a Tokio dome, asi koncertní nebo sporovní aréna...a gigantický obchodně zábavní centrum. Načež sme došly na prostranství a s otevřenou pusou koukaly 200 metru nad sebe, kde se tyčila obří horská dráha, která procházela skrz ten obchoďák. (To jako skrz zdi!!!) a všude byla voda a kolotoč a divná mládež.

To mi připomíná postěžovat si, že na proslulém mostě na Hardžuku sme zatím nepotkaly jedinýho Cosplaye, a už víme proč. Všechny gotik a lolitky se totiž přestěhovaly sem! Blbá věc je, že ony se nechtěj nechat fotit, tak sme se snažily bejt děsně nenápadný bez blesku a fotky nestojej za nic. Radši si je vygooglujte:))

Úvod do problematiky mých problémů a jak se to vyřešilo

Ahoj, tak jak bych to uvedla...
Stal se zázrak.
Studuju v Tokiu.
O tom, jak Ztraceno v překladu rozhodlo o mý vysoký škole básním až moc, takže se přesunu až na konec prváku, kdy sem jako jedna z mála lidí nedala závěrečnou šestikreditovou zkoušku a s pláčem volala celý rodně, že jejich nejstarší naděje byla právě vyhozena z vysoké školy. Jenže já měla to úžasný štěstí na kamarády a asi je to i mojí povahou, že mně ani na minutu nenapadlo to vzdát a začala sem s podporou japonštinářů hledat skulinku v pravidlech. Doteď nevím, jakým zázrakem se mi podařilo během dvou dnů sehnat 5 kreditů a řekla vedoucí katedry, že mám prostě právo pokračovat i bez komplexky. Hm, takže sem byla první v historii katedry, takovej nezapomenutelnej precedens:))
Pak to šlo rychle. Ten kopanec sem prostě potřebovala, a začala sem konečně něco dělat. To něco byl hodně zábavnej způsob, jak se učit japonsky. Prostě sem si půjčila Ohnivý ohár a jala se číst 1000 stránek tlustou (na 2 části rodělenou) hnihu. Trvalo mi to asi rok, ale za nějakou dobu sem si uvědomila, jak hrozně sem se zlepšila. Bohužel se ale jednalo hlavně o slovíčka typu MINISTERSTVO KOUZEL, JIZVA, SOVA, HŮLKA, UVRHNOUT KLETBU a podobně, což se nedá při běžném rozhovoru s Japoncem použít jenom tak! Nicméně:) v zimním semestru mýho třeťáku přišlo Deux ex machina a milovanej profesor Watanabe, kterýmu to nikdy nezpomenu, mi řekl, že dvě místa na stupendium jsou sice bsazený, ale to poslední by mohlo být moje. Tady se mi prostě podvědomě nabízí slovo loser (což sem taky byla na základce-tam jako fakt! i na střední, ale to bylo proto, že mě nebaví se učit a jediný, o co sem se zajímala, byly filmy). Takže tenhle loser nakonec dostal jednoho krásného květnového dne léta páně 2008 propustku do velkýho světa.

V Tokiu sem už asi 3 měsíce a je tady tolik zajímavejch a ujetejch věcí, o čem psát! a chci se o to podělit. Dotěď jsem si psala jenom poznámky na facebook. Jenže ten nemůžou vidět všichni, takže zkusím, jak dloho budu schopná blogovat...při mý lenosti asi dlouho:)) zatim přidám to, co jsem doteď napsala a když už si píšu ten blog, tak sem narvu všechno. Nejen to Japonsko