O japonským nočním životě

...který tady máme dovolený jenom do 11 hodin:))
...je to ale tak, že pokud přijdem dýl, musíme se zapsat na arch papíru, aby viděli, jak sme pilné studentky a jestli nekalíme moc. Upřímně řečeno sme zatim nekalily vůbec. Až do včerejška.

Ne, že bysme nechtěly, ale zkuste si v hospodě dát tři piva, když jedno stojí 120 kč:((takže sme se zatim jenom jednou trošku opily na koleji ve dvou z flašky vína při sledování Big bang theory. Je to hodně vtipnej seriál. Aspoň myslim.

Takže, včera přišla Polka Marta, že jde se svým přítelem jménem Šigeru a jeho kamarádem Robinem do Izakaji, což byste jako Češi měli poznat, že to je hospoda. Šlo nás sedm a sešli sme se na Ikebukuru. to je čtvrť, kterou máme docela dost blízko, 20 minut chůze na sever. byly tam davy lidí a japíci nás dovedli k jedný budově a tam sme jeli do 6. patra do hospody:))nejdřív mě překvapilo, že sme si museli sundat boty a zamknout je do takovejch těch skříněk. Pak nás přivítal nějakej borec a vedl nás přes dlohou místnost se stolama a různejma uličkama k našem salonku. Viděli ste Kill Bill vol. 1?ježiš blbá otázka. Pamatujete jak jde O ren Išii se svojí jakuzáckou partičkou no čaj a pizzu? tak takhle sme vypadali:)))

fotka ze včerejší akce. Vepředu já, za mnou se zubatou koulí na řetěze Eliška, je tam vidět i Šigeru:)

Takže nás dovedli do místnosti se zapuštěnym stolem do podlahy, to se blbě popisuje, až budou fotky tak uvidíte. byla akce na pití, všechno za polovinu, takže sem si dala PIVO. Pak sme seděli kecali a když si chtěl někdo přiobědnat, tak tam byla elektronická deska, na kterou ste vyznačili pití a ono se to samo přeposlalo do kuchyně a pak jenom přišel číšník ( zaklepal:)) a přines, co sme chtěli.Po dvou hodinách nás vyhodili, že další lidi čekaj:))

Pak sme si zase udělali Purikuru, navlíkli sme se do oblečků francouzských komorných a já konkrétně do čínských šatů, který mi byly tak těsný, že sem musela místo kroků šoupat maličko nohama a lezly mi z nich trochu stehna:))A dál už to znáte.To vás sedm vleze do kabinky...potom sme šli do herny, kde je milion automatu s těma nejzrůdnějšíma plyšákama a vy se je snažíte vylovit jeřábem. ale než se vám to povedem tak tam musíte naházet pár stovek:))dostala sem plyšovou pacičku na mobil.

Vrchol večera bylo moje první KARAOKE. Za 680 jenů- asi stovka- nás dovedli do místnosti se stolem, mohli sme vypít kolik sme chtěli ( kromě vína a piva) a hodinu sme pořvávali do mikrofonu. Musim uznat, že tady vůbec nejsou pozadu s playlistem, takže sem byla úplně nadšená, když měli snad všechno od Oasis a dokonce Naive od The Kooks.
Kdo ví, jak umím "zpívat", bude se asi divit, že sem do toho šla, ale ke konci večera už sme všichni poskakovali po sedačkách a hrozně pařily na Madonnu:))Jo, a pití se tam objednává po telefonu:)Nic jinýho zatim o nočním životě nevim. Jak se kalí v Čechách?Panda japonská, narozená v zajeti

O nakupování

Začnu jako správná holka. Dneska o nakupování. Protože je to tady úplně neuvěřitelný!
Japonsko je strašně drahý. To teda bylo už když byl kurz 15 kč za 1OO jenů, ale díky zadluženým kamarádům z Ameriky tu teď mám moc hezký kurs 22 kč za 1OO jenů, což začíná být docela zábava. Zvlášt když tady pivo stojí minimálně 500 jenů. Dokáže to někdo spočítat a politovat mě?:))

Takže, dva tri dny sme s Eliškou jedly jenom rejži a předevčírem sme utratily ušetřené peníze!!!no, nebylo to moc... Podle průvodce je pro mádež nejlepší Haradžuku, protože cituji: "stovky malých obchůdků tu nabízejí módní oblečení, které bude v kurzu následující sezónu, ale pak je můžete vyhodit." Hádejte, kam sme šly jako první?

Pominu malý zklamní z toho, že na slavném mostku u parku Jojogi měli stát cosplay ehm...lidi, ale přestože byla sobota a krásný počasí, nebyl tam nikdo, a zamířily sme do vtipnýho obchoďáku, kde bylo 8 pater a v každým tak 10 obchodů, ze kterých nám lezly oči z důlků.

Ta fotka nad článkem tak akorát pěkně vystihuje, co se tady nosí. No, tak sem si nakonec koupila staromilské triko s popkulturním (spíš rockkulturním) odkazem na The Who a byla šťastná jako blecha.V horním patře se dalo nakoupit 5 tun flitrů a bambulek, kdybyste chtěli...

My sme pak ještě zamířily na Šibuju. To je taková ta obrovská křižovatka, kudy chodí milion lidí za minutu a nad tím se tyčí obří reklamní tabule, po které se svého času procházel ve Ztraceno v překladu dinosaurus. A po tý křižovatce Scarlett Johansson. Na Šibuji se dá mimo jiné počumět na sochu psíka Hačikó.

To je hezkej příběh: Hačikó každý den doprovázel svého pána na nádraží a čekla tam na něho celý den, než se pán vrátí. A každý večer se tak spolu zase vraceli domů a tak znova a znova. Když v tom! Jednoho dne pán v práci zemřel a psíček čekal a nedočkal se. A přesto každý den chodil k nádraží a čekal tam na svého pána dokud sám neumřel, nebyl prohlášen za super věrného psa a byla mu postavena socha. Přijdě vám to jméno Hačikó taky tak roztomilý? Tak nechtějte vidět tu obludnou sochu:))

Na Šibuji sme zalezly do dalšího obchoďáku 109 (=maru kjú) a ten měl pro změnu deset pater a tak dále. A taky tam vlastně bylo dost lidi...vlastně holek...vlastně jich tam bylo asi milion.

Mam štěstí, že sem tady s Eliškou, což není žádná fouňa a stejně jako já by chtěla pojmout něco z tokijskeho stylu. Tak už má "ala japonská školačka v anime" návleky na nohy. Ještě teda ty dvaceticentimetrový podpadky, sukni aby nám byl vidět pěkně zadek a punčocháče, nejlépe takové aby vůdec neladily s oblečenim. Az přijedu, tak mě nepoznáte.

Plus, japonská vychytávka č 1 (JPV1). Pri zkouseni trička v kabince vám daj na hlavu neprůhlednej sáček abyste hlavou neumazali to tričko,ktery si zkousite. Přes ten sáček samozřejmě není nic vidět a je to hrozně směšný....

...potom sme šly domu (chodíme pěšky a denně asi fakt i 15 kiláků). O tom, jak jsme se ztratily nebudu vyprávět, protože by si někdo mohl myslet, ze je to fajn historka, asi jako ta o Lídě a soutoku, a už by mi to nikdo neodpáral. Jako tobě Lído:))

Ale je fakt, ze sme se dobře procvičily v japonštine pri zjišťovani cesty.

Včera sme vyrazily na Kandu, kde se nachází císařův baráček. Je obehnanej zdi a vodou a nechtěli nas tam pustit po 4.hodině. Kanda je studentska čtvrť, takže mrtě antiku a levný jídlo. Ale já si koupila to zatracený tričko, tak musim jíst rejži s kari. Ale zase sem totálně šťastná objevila japonský Pottery v přepočtu za 45 kč. Čtvrť jako moc hezká, ještě se tam vrátim. Ale nejvíc šok sme zažily cestou zpátky na kolej. Byly sme na křižovatce a nedaleko mezi mrakodrapy něco svítilo. Byla to pouť. Šly sme blíž a nebyla to pouť ａbylo tam zas kvantum lidý a barevný vodotrysky a ruský kolo a Tokio dome, asi koncertní nebo sporovní aréna...a gigantický obchodně zábavní centrum. Načež sme došly na prostranství a s otevřenou pusou koukaly 200 metru nad sebe, kde se tyčila obří horská dráha, která procházela skrz ten obchoďák. (To jako skrz zdi!!!) a všude byla voda a kolotoč a divná mládež.

To mi připomíná postěžovat si, že na proslulém mostě na Hardžuku sme zatím nepotkaly jedinýho Cosplaye, a už víme proč. Všechny gotik a lolitky se totiž přestěhovaly sem! Blbá věc je, že ony se nechtěj nechat fotit, tak sme se snažily bejt děsně nenápadný bez blesku a fotky nestojej za nic. Radši si je vygooglujte:))

Úvod do problematiky mých problémů a jak se to vyřešilo

Ahoj, tak jak bych to uvedla...
Stal se zázrak.
Studuju v Tokiu.
O tom, jak Ztraceno v překladu rozhodlo o mý vysoký škole básním až moc, takže se přesunu až na konec prváku, kdy sem jako jedna z mála lidí nedala závěrečnou šestikreditovou zkoušku a s pláčem volala celý rodně, že jejich nejstarší naděje byla právě vyhozena z vysoké školy. Jenže já měla to úžasný štěstí na kamarády a asi je to i mojí povahou, že mně ani na minutu nenapadlo to vzdát a začala sem s podporou japonštinářů hledat skulinku v pravidlech. Doteď nevím, jakým zázrakem se mi podařilo během dvou dnů sehnat 5 kreditů a řekla vedoucí katedry, že mám prostě právo pokračovat i bez komplexky. Hm, takže sem byla první v historii katedry, takovej nezapomenutelnej precedens:))
Pak to šlo rychle. Ten kopanec sem prostě potřebovala, a začala sem konečně něco dělat. To něco byl hodně zábavnej způsob, jak se učit japonsky. Prostě sem si půjčila Ohnivý ohár a jala se číst 1000 stránek tlustou (na 2 části rodělenou) hnihu. Trvalo mi to asi rok, ale za nějakou dobu sem si uvědomila, jak hrozně sem se zlepšila. Bohužel se ale jednalo hlavně o slovíčka typu MINISTERSTVO KOUZEL, JIZVA, SOVA, HŮLKA, UVRHNOUT KLETBU a podobně, což se nedá při běžném rozhovoru s Japoncem použít jenom tak! Nicméně:) v zimním semestru mýho třeťáku přišlo Deux ex machina a milovanej profesor Watanabe, kterýmu to nikdy nezpomenu, mi řekl, že dvě místa na stupendium jsou sice bsazený, ale to poslední by mohlo být moje. Tady se mi prostě podvědomě nabízí slovo loser (což sem taky byla na základce-tam jako fakt! i na střední, ale to bylo proto, že mě nebaví se učit a jediný, o co sem se zajímala, byly filmy). Takže tenhle loser nakonec dostal jednoho krásného květnového dne léta páně 2008 propustku do velkýho světa.

V Tokiu sem už asi 3 měsíce a je tady tolik zajímavejch a ujetejch věcí, o čem psát! a chci se o to podělit. Dotěď jsem si psala jenom poznámky na facebook. Jenže ten nemůžou vidět všichni, takže zkusím, jak dloho budu schopná blogovat...při mý lenosti asi dlouho:)) zatim přidám to, co jsem doteď napsala a když už si píšu ten blog, tak sem narvu všechno. Nejen to Japonsko