O věrnosti...kamarádské

We'll do some wine and fall about
The sun will shine again tomorrow
For all the friends you've ever met
Some you'll love and some forget
Just hold on for tomorrow

Olla Amigos
už sem tady tak dlouho, že už zas jedu domů. Ale jenom na chvíli. A ještě trochu za chvíli.
Se toho pomatenýho Japíka snad nezbavim nebo co...Shinův roční pobyt v Evropě už začíná bejt nějakej dlouhej a taky myslim, že by si měl najít jiný kamarády než Elišku a mě. Fakt. To přece není normální, že je vídám častějc než vlastní rodiče, a co víc, na dost jeblejch místech, kam za sebou musíme navzájem lítat. Ne, upřímně, fakt nepobírám, kam se naše přátelství dostalo, protože naklonit si Japonce tak, že to přátelství myslí upřímně, není vůbec lehký.
Ha! po dlouhých měsících tady na vás mám trochu toho poučování, jak sem to dělávala, když sem vám přibližovala z Tokia tu jejich kultůru.

Takže nejdřív si předvedeme, proč bylo při našem evrpoským smyslu pro humor těžký sblížit se s LuisVuiton kráskama na Gakushuin University (a obecně s náhodnejma Japoncema):


Japonská společnost funguje tak pěkně proto, že se všichni snaží řídit se heslem HEIWA O MAMORU 平和を守る, což znamená zachovat mír, rovnováhu (ve společnosti) a hádání je pro ně nemilá věc. I když si myslej svoje, pro zachování míru vám radši lezou do zadku a lžou do očí:) (omlouvám se za svůj cynický úhel pohledu, ale my si to fakt zažily. Ony stačí třeba už jenom ty neupřímný kamarádský řeči o tom, jak sme super a rozhodně musíme na karaoke a suši, načež nás ty pipinky druhej den ani nepozdraví). Proto mám z naší japonský školy kamarádku jenom jednu (Jošie mimochodem míří za mnou do Inverness). A další partu tří holek, co sem si je pořídila v Šibuja O-East klubu na koncertech Late od the Pier a The Kooks. Všechny sou na last.fm, dvě jsou DJ a na rozdíl od prestižně vzdělaných holek z Gakushuin jsou normální.

Ale já sem dneska nechtěla nadávat. Chtěla sem se pozastavit nad naším trojlístkem a jak mezi nás Shin krásně zapad. I když má ten trotlík kámoše taky úplně všude a Evropu už projezdil a pronavštěvoval skoro celou, s nikym jinym se neviděl čtyřikrát (počítám i Eliščinu svatbu za tři tejdny), takže budu věřit, že nás má rád. Ale že chudák musí přetrpět hodně...

Neboť on je taková křehká dívenka , co si před focením vždycky upravuje vlasy, nejčastějc se mu smějeme a říkáme mu, že je tlustej (na to je citlivej), že má velkou hlavu (to si myslej všichni) a na Japíka až moc velký oči. Protože od podzimu musí začít s job huntem ve svý rodný zemi, a jakmile si najde práci, bude se muset ostříhat a stát se sararímanem, čili workoholikem s kufříčkem, mým oblíbeným hobby je připomínat mu, že má už život za sebou, páč příští dovolenou dostane až v důchodu chacha.(to je strašlivá pravda).
Taky je na rozdíl od Japonců sprostej. Česky. Blbý je, že nám s Elis už dokonce začíná rozumět, když si spolu povídáme. Eliška taky tvrdí, že od tý doby, co byl ve Španělsku, stalkuje Španěly v zahraničí a snaží se s nima povídat, ale oni to vůbec nepobíraj a koukaj na něj legračně. Shin je prostě spěšl a jakmile zmizí zpátky domů, bude nám dost chybět. Žádnej jinej Japonec nám nikdy neřekne přesně to, co si doopravdy myslí, takže si ho musíme moc vážit.


Návštěva v Inverness
Začnu tradičně počasím. Byla středa a už tři dny lilo, takže sem přemejšlela, co tady proboha s nima budu dělat, když:
1)nebydlej u nás, ale v hostelu
2)do hostelu nemůžu já
3)sem jim chtěla ukázat krásy Skotska okolo
Ve čtvrtek naprosto absurdně pršet přestalo a bylo přes 25 stupňů, což je na Skotsko hodně. A začal třídenní šílenej maratón, na jehož konci sem skoro únavou upadla do komatu.
Jakmile sem ve čtvrtek v poledne skončila s prací, popadla sem Jessicu, Catherine, přibrala Bianku a šly sme vítat návštěvu. Prošli sme se po městě, ubytovali je v baťůžkářským hostelu Bazpackers a odpoledne sme strávili na ostrově u řeky, sedíce na dece, dělali piknik, pili Tennents pivo (ew...) a Shin s Eliškou přivezli vlastnoručně dělaný onigiri, což je tradiční japonskej snack do ruky, co vypadá jako trojúhelníkovej bochánek z rýže, převázanej řasou nori a vevnitř směs tuňáka s majonézou. Bylo tam pěkně veselo, protože Donald si přived kamaráda, rybařili sme a všichni potom pošťuchovali exota Shina a děti se snim praly a honily se s nim.

A já skončila omylem ve vodě
Pak sme se opalovali. Všichni kromě Shina, kterýmu byla zima, takže si zapnul mikinu i koženou bundu ke krku. Taky sme pili bahno, který nám dvojčata nutily v plastový lahvi, protože sme nechtěli vypadat vypadat jako strašpytlové (anglicky fearsack, lol). A s Eliškou sme mlely o svatbě a jíkaly a plánovaly.

Cestou zpátky domů sme se stavili na zmrzku v božím Bellfield parku. To samo o sobě tak zajímavý není, ale když ta historka o Elišce zase...No prostě toalety jsou ve stejným přízemním baráčku jako okýnko se zmrzlinout, takže se Elis omluvila, a že hned bude zpátky. Když sme měli zmrzky koupený, usedli sme na lavičku naproti záchodkům a povídali si a čekali. Elis přišla za pět minut zpoza úplně jinýho rohu, uviděla značku ladies, udělala AHA! a šla na záchod. Protože se Shinem známe její smysl pro orientaci dost dobře, úplně nás to složilo.

Večer sme si nakoupili cidery, rum a kolu a svoje miláčky sem dovedla na utajený, ale božský místo. Abyste veděli, na řece Ness se rozkládá velkej park tvořenej několika ostrovama, je to všechno propojený hezkejma mostkama a já je dovedla na úplnej začátek jednoho ostrova, kde je to vybetenovaný to tvaru U, takže se řeka dělí na dvě větve a my seděli na krásnym místě uprostřed a popíjeli.
Eliška tvrdí, že s ní pití nic moc neudělalo, ale pravda je taková, že fotky z onoho večera sou dost zaujímavý a matně si vzpomínám, jak sem zvedala Shina nad hlavu, pak sme se skáceli na kameny, kde sem si lehce přinarazila ruku a Shin se skutálel do rozvodněný řeky, odkud sme ho s Elis tahaly. Cestou domů mně ruka ustrnula v podivný poloze jako pařát a nemohla sem s ní hejbat, což vyvolalo další salvy smíchu. Na místě, kde sme odpoledne seděli s dětma (a kde sem minulej rok plavala s Bohem) sme se rozhodli, že se pudem taky vykoupat, neb Shin prohlásil, že:"when I drink with you guys, it makes me wanna swim". A navíc byl už stejně mokrej. Na to, že voda teče od LochNessu, byla dost teplá.

Ve dvě sem se dostala do postele a usnula spánkem novorozeňat.
Ten trval AŽ! do sedmi, kdy sem musela vstávat a servírovat snídaně. Hned v poledne sem zas vyrazila za těma dvěma, co spali asi tak to jedenácti a ještě se snažili čas setkání usmlouvat na půl jednou, čimž mě dost dožrali a tak sem jim přes skype vynadala a řekla že ani nápad. Nakoupili sme si sendviče a plechovky v Poundlandu a vyrazili k LochNessu neb bylo nádherně (to nádherně si musíte znásobit, protože normálně je tady tak slabejch dvacet, takže slunce a horko je fakt odvaz). Jeli sme taxíkem jako fajnovky. Vesnička, kde se pláž nachází, se jmenuje Dores.

Na pláži bylo pár desítek lidí, ale nikdo se nekoupal natož aby se nějak hardcore opaloval. My sme to s Elis rozsekly a následující tři hodiny pobuřovaly Skoty nahoře bez (neřekla bych, že sou na to zvyklý...), což se nesmí dozvědět Shinova přítelka a naše francouzská kamarádka AF, protože jinak by náma nechala prorůst bambus. bojim bojim

Na cachtání v lochu taky došlo, ale Eliška nebyla nějak vytrénovaná, takže po chvíli plavání lezla ven. Jo. Trochu (víc) sme se se Shinem zasmáli jejím tanga kalhotkám v tělové barvě, který- mokrý- nebyly na těle moc vidět, a strávili ve vodě půl hodiny a snažili se ignorovat ošklivé skotské rowdies, co na nás volali, jestli sme mental.
Čekání na autobus sme si zkrátili pitím horký čokolády v Dores Inn na břehu lochu, lepením si marchmallow na ksichty, houpáním se na dětským hřišti a lepením si psích (?) srajd na boty. Dom sem se dostala v šest a za hodinu už sem jela směnu v pětihvězdném Heathmount hotelu jako BARMANKA. Jo, sem totiž nebezpečně drsná s míchátkama:D Shin s Eliškou přišli posedět asi o půl desátý a museli dvě hodiny počkat než skončim. Lehká únava už. Přesto je vedu do Hootananys hospody. Sekuriťák tvrďácky povídá, že bohužel už nikoho dovnitř nepouštěj, protože je půlnoc. HEZKY HO PROSÍM.

Umím prosit moc hezky. V přízemí hraje skotská kapela, v prvním patře odsmdesátková psychedelická diskotéka, nahoře v louge tři děcka na harmoniku, housle a kytaru. Jedno děcko vypadá obstojně. Zůstáváme tam a Eliška se snaží pořídit mi fotku onoho jinocha. Shin a jeho posedlost Španělama. Po třiceti minutách už na sedačce nesedíme tři, ale asi 9. My, tři Španěláci, dvě Francouzky a Skot. Přestože já tančím jenom na Rihanu a Girls Aloud, jde se i do prvního patra.

Dom se dostávám ve tři ráno a vstávám zase v sedm. U snídaně mám celkem podlitý oči (z ospalosti, skoro nic sme nepili). V poledne doráží dvojka do našeho guesthousu a dělám jim profesionální kafíčko v jídelně.

Sem úplně přírodní blondýna
No a hlavně sobě. Chvilkama poprchává, ale vyrážíme na hrad, kde toho nic moc není a pak do Bellfield parku. Čumění na dece. Nostalgický kecy a dívčí focení obličejů. Shin přichází ze záchodu s golfovejma holema a míčkama. Hrajeme golf a přesto, že sem to projela, terčem posměchu je chudák Eliška, která si to ale vůbec nezaslouží.


Autobus jim jede až v sedm, takže k večeru jdeme do Morrisons supermarketu pro jídlo na cestu a cider na večer, protoža až přijedou do Edinburghu, bude všude zavřeno.
V supermarketu sme se stali obětí největší buzerace v historii buzerací. Protože jenom vyprovázim na bus, nemám s sebou peneženku, ale slečna na pokladně chce vidět občanky všech tří, přestože si jablečnej cider (to snad ani není alkohol, panebože) kupujou jenom Eliška se Shinem. Říkám slečně, že je mně dvacet čtyři a že je snad úplně jedno, jestli na ně čekám za rohem nebo jdu do obchodu s nima. Slečna volá ochranku, která mi vysvětluje to jejich dementní pravidlo. No comment, porodnice. Obracim oči v sloup nad IQ toho, kdo to vymyslel a jdeme na kafe. Po 15ti minutách se zvedáme a Shin má v provokativní náladě chuť jít to zkusit znova. Já s Elis jdem teda za roh a Shin se vrací za pár minut se svěma flaškama. To si teda fakt pomohli, no...

Na autobusáku je nádherně. Racci lítaj kolem, povykujou, večení sluníčko svítí přímo na lavičku, kde sedíme a Shin mi strká za krk autobusouvej nafukovací polštářek, protože nemůžu pomalu udržet oči dokořán. Chce se mi hrozně spát, ale ještě přece jenom počkám a zamávám. Objímačka, ale tentokrát není tak dojemná, protože všichni víme, že se za dva tejdny uvidíme znova. A nejen my tři. Eliščina svatba bude velká.


P.S.Den, kdy si Shin ostříhá vlasy, bude tragickej. Beze srandy.

Vyrušení z bláznění

Jakkoliv je můj zásek na Bohovi dlouhodobej, Bůh je nedosažitelnej a je to všechno jenom taková sranda.
Právě sem se slzou v oku málem napsala Mattovi, jak mi chybí. Naštěstí sem se vzpamatovala dřív než sem klikla na čudlík odeslat, takže místo bláznění se mlátim přes ruce a uploaduju muziku.

Ian Curtis se reinkarnoval do velkýho strašidelnýho černocha


A Xavi Baumaxa je napůl Korejec a napůl Němec


(Za tohle video díky Pétě Š.)

tahle je od Rosse


Eliška, Jamie Lamie a Shin v Edinburghu už za tejden!!!
Vidět ty zvířátka takhle často mi už připadá jako vysloveně drzost:D

Další obrovské WTF mého života

Neděle
No tak moment! Kdo říkal, že sem nakonec na RockNessu nebyla :P To mně neznáte, nebo co???
Doteď tomu nevěřim.
Ohledně Festivalu...
Stále je tu ta možnost, že boty odnesu zpátky, koupim lístek a vydám se s deseti librama v kapse za hudbou.Většina lidí, co u nás v guesthousu zůstávala přes víkend, byli návštěnvíci festivalu. Mezi nima dva kluci, na kterejch to bylo vidět už od prvního pohledu. Když sem byla hotová s prací, potkala sem je v hale zrovna když se vraceli z města s holinkama. Tak sem se s nima dala do řeči, jak je to s dopravou a podobně, až sme se dostali k tomu, že Martin tam má bratra a možná mi sežene lístek zadara. Začala sem se radovat a zmateně vymejšlet, kde vezmu holinky, protože mě kluci informovali, že bez nich se tam nedá a že celý Inverness je vykoupený (proto měl Marc dámský holinky z leopardím vzorem haha). Slíbili, že zavolaj bratrovi a přijdou mi říct. Mezitim sem si začala zkoušt boty mejch dětí. Mattheowy byly moc velký, Charlotiny sem nenašla, takže na mě zbyly Donaldovy. Donaldovi je deset a má číslo 3. Já mám anglickou pětku :D
Když sem měla boty naražený (doslova) na nohách, přišli kluci a moc se mi omlouvali, že bratr říká, že to nejde. Nahodila sem smutnej výraz a sklopila ocas.

No a potom ke mně přiběhla Charlotte a ukázala mi náramek, co našla při uklízení v jednom z pokojů. Byla to NEPORUŠENÁ V.I.P. NOVINÁŘSKÁ PÁSKA NA ROCK NESS
...
...
...

Hlavní stage, za ní není vidět Loch Ness

O hodinu pozdějc sem v holinkách číslo tři a dvěma Skotama po boku vystoupila z taxíku a sebevědomě (jenom navenek) ukázala sekuriťákům ruku. Prošla sem bez jakýhokoliv problému dokonce i přes čmuchací psy:)
První dvě hodiny sem teda strávila s mejma novejma kámošema z Glasgow, Martinem a Marcem. Společně sme patriotsky šli hlavně na glasgow kapelu Twin Atlantic, která byla na živo vážně dobrá,



vyhnula sem se lehce ufňukanejm a ne moc zajímavejm The Maccabies a dobře si zaskákala na Dananananaykroyd (kolik těch "na" tam vlastně maj?)



Kluci potom chtěli jít na nějakýho stand-up komika a já si byla pretty sure, že mu nebudu rozumět, takže sem napsala Rossovi a dali sme si sraz u mediků. Vítání nevídaný, Paul s Rossem na mě skočili a pak už nepřestali. Asi měli dost radost a já tim pádem ještě větší. A setkání nebylo vůbec divný! Protože Bůh má zároveň super hudební vkus a věřim mu, nechala sem se s jeho partou dotáhnout na koncert dvou kapel do malýho stanu. Jméno tý první si nepamatuju, ale po seznámení se s Rossovým kamarádem Georgem a jeho kapelou a po pařbě na jejich hudbu, sem se stala groupie kapely The Side. The Side už sem viděla dvakrát a Georgův strhující frontmanskej výkon za klávesama mě prostě nepřestane udivovat.
Jakmile skončili, běželi sme ven na Vampire Weeekend. Jako tu letní atmosféru nemusim vůbec popisovat. Přestalo pršet, vykouklo večerní sluníčko a my sme řvali ej ej ej a kluci mě pořád objímali a skákali po mně a nikdo nemoh zůstat nehybnej.


Tohle video je sice z loňskýho Readingu, ale přesně takhle to vypadalo.

Vampire Weeekend jsou dokonalá festivalová kapela se vším všudy a když je slyšíte naživo, máte chuť dát si piňacoladu a všechny kolem olíbat.
V mezeře sme šli na šleh do ujetýho stánku s kyslíkem. To je tak: posadíte se na barovou stoličku, do nosi si vrazíte trubičku a před sebou máte čtyři bublající skleničky s melouovou, citronovou, jahodovou a pomerančovou vodou (nebo co). No tak to dejcháte a má vás to dostat high, což se ale nestane, takže jenom vypadáte pět minut jako trubky.

Wow, já sem ale vystajlovaná!

Potom Bůh hrál u stanů na kytaru Mr. Brightside (a mně se zvýšil tep asi padesátkrát) a Paulovi sem se snažila propašovat na svym krku pod vlasama chlast, což se ale nepovedlo, neb sem před sekuriťákem vyměkla a flašku všas zahodila dřív než mě prohmatal.

Humbuk kolem Blondie asi nepochopim, podle mě sou to hrozný limonády a to, že maj cool plakáty neznamená, že je žeru stejně jako Briti.
Pak přišel naprostej vrchol večera The Strokes. Ještě jednou. Dostala sem se zadarmo na Strokes...



Prostě nemám na to to popisovat. Z RockNessu nejsou na netu žádný obstojný videa, tak vybírám ty nejpopisnější live, abyste si to mohli trochu předstvit. Hroznej hroznej hroznej kotel. A řvaní Take it or leave it. na konci. Setlist byl složenej z těch největších vypalovaček, ale nejvíc místa samozřejmě zabraly ty z Is this it, což je vlastně to, co od nich všichni čekaj. Já bych byla úplně nejvíc šťastná kdyby tam někam vtěsnali ještě Ask me anything, ale nedá se nic dělat.

Paul, já, Ross
Můj pocit naprostýho štěstí zakončil ohňostroj na LochNessem, kterej vypuknul hned po skončení koncertu. Tak sem tam tak stála, Paul a Ross mě drželi kolem ramen, koukali sme na nádheru na obloze a bylo hezký bejt zase zpátky...

P.S. Na záchod sem chodila do V.I.P. koupelniček. Tss, ňáký Toitoiky:))
Jo a kdybychj chtěla, tak sem samozřejmě mohla do backstage! Akorát že tam letos nebyl můj budoucí manžel Luke Pritchard, tak to nemělo cenu. Ty woe, moje štěstí všem!

Hnusný fotky ale edukativní zeměpis

Ahoj parto.
Už sem tady ve Skotksu skoro měsíc a přitom sem se v blogování ještě nedostala ani za Derby?! Kadence mých příspěvků překvapuje i mě, ale za chvíli přece jenom převládne šeď všedních dnů a určitě se zas odlmčim. Pokud teda nebudu psát ódy na Boha. Ti, kterejma se nechávám dobrovolneě stalkovat už rok, budou vědět, kdo to je a jakou roli hrál v mým životě vloni. Křesťanům se omlouvám za rouhání, ale on je opravdu božskej. Ale o tom vlastně až pozdějc.

Tak teď ten zeměpis.
Pro začátek sem si připravila malou pomůcku, aby se vám to nepletlo:

Najděte deset rozdílů mezi Jamiem a Jamie

Úterý
V Derby u Jamieho a Johna sem zůstala dva dny. Derby je moc hezký město s příjemnou pěší zónou (ne jako v Pardubicích) a druhou nejvyšší katedrálovou věží v zemi. Ta věž je mimochodem od Jamieho okna vzdálená asi dvacet metrů, takže mu hodiny odbíjej přímo do okna, což je opravdu milý. V Derby žijou hluchý lidi. Fakt. Víc jich na jedný kupě žije už jenom v Londýně. Taky tam maj Toyotu, pro případ, že bych tam chtěla dělat kariéru. To by tak bylo o Derby. Zas sme všichni o něco chytřejší...

Středa
Ve středu pršelo, takže sem klukům vyžehlila košile (aniž bych do nich vypálila díry), uvařila a umyla nádobí a když skočili v práci, oba mě doprovodili na nádraží a Jay (ale já vlastně říkám Jay i Jamie z Leedsu) mě objal a slíbil, že na konci července dorazí domů, do Inverness. V luxusním buse po mně nikdo nechtěl lístek, tak sem si v klídku dojela do vedlejšího Nottinghamu, sídla IndieBoye Robina Hooda

Konkrétně tohodle (ano ano, o kvalitě bbc seriálu se přít nebudeme. Ráda bych si udržela nějaké čtenáře a uznávám, je to hrozná trapárna)
ale samozřejmě sem hned vyhlížela, kde že ho uvidim.

V Nottinghamu sem se po x-letech setkala se Sarah. Je to zvláštní, jak s ní mám spojený skoro celý dětství, přitom Sarah s náma v Čechách strávila necelej jeden rok.
Až do minulýho měsíce sem vlastně ani neznala příběh o tom, jak se absolventka anglický univerzity sbalila a přijela do čerstvě postkomunistický země vyučovat angličtinu a jak se zrovna mým rodičům podařilo ji lohnout všem ostatním pro sebe, když ani pořádně anglicky neuměli. No, nějakym zázrakem se tenkrát stalo, že ačkoliv u nás Sarah nebydlela, stala se členkou naší rodiny a z dětství mám plno fotek ála sedmiletá já, čtyřletá sestra a Sarah na pramenu Labe. Když o tom tak přemejšlim, možná ona byla ten důvd, že mi angličtina nikdy nepřišla jako moc cizí jazyk. Nepamatuju se sice, že bych s ní někdy mluvila anglicky, ale tak nějak bylo přirozený, že s náma byla a že můj nejoblíbenější seriál byl Muzzy goes to Gondoland. Pamatuje si někdo Dereka a papuška Ringa v kosmický raketě? Já doteď skoro každý slovo.
Potom, co se s náma Sarah rozloučila a vrátila se do rodnýho Bristolu, viděla sem jí ještě dvakrát. Hned následující léto sme s Dyndou pindou, mamkou a taťkou odjeli do Londonu. A i když sem byla celkem mrňavá, tak si přesně pamatuju, jaký památky sme viděli, že Tower Bridge zrovna slavil sto let, vybavim si nádraží, kde nás po celodenní cestě busem vysadili a taky nechutnou pomerančovou marmeládu, kterou tam taťka nepochopitelně pořádal (a kterou já teď jedu po tunách). Taky proběhla návštěva Walesu, Bristolu nebo Bathu. A patom sem Sarah znovu viděla v 15ti, když nás přijela navštívit a vzali sme jí na kola na Šumavu.

No a teď sme se teda shledaly po nějakejch devíti letech znova. Sem byla celkem šťastná, že sme se vůbec zkontaktovaly, protože naše rodina je prostě hrozná a na Sářino každoroční vánoční přání sme odpověděli asi tak zhruba...jednou a to asi ještě přehánim:/
Pár faktů o Nottinghamu? Nottingham je dost do kopečku, protože stojí na pískovcový skále. Tam bych se asi vyřádila s Lamie ještě víc než v Edinburgh Dungeons, páč je celý město skrz na skorz podkopaný jeskyněma. Ve středověku tam prosím žili lidi! a zakázaný to je až asi od 18. století. Za druhý světový sloužily jeskyně jako kryty a v jedný jeskyni se nachází údajně nejstarší anglická hospoda Ye Olde Trip To Jerusalem, pojmenovaná tak proto, že se tam údajně scházeli rytíři před křížovejma výpravama. Tu moc doporučuju, protože si i vařej vlastní hooďácký pivo.

U hradu maj sochu Robíka, ale bohužel nevypadá tak, jak mi ho malovali v seriálu... Nějak se s tim srovnám.

Super kvalitní fotografie z mobilu. Úplně jako ty fotky z ostrova Skye od Adama...
Dala sem si třetí curry během dvou dni a Sarah mě vzala k sobě do maličkýho domečku na předměstí, kde sama bydlí a kde mi ukázala fotky z Mordoru, když byla na NZ a bylo toho dost, co si vyprávět při anglickym čaji.

Čtvrtek
Následující ráno mě Sára dovezla na autobusák, abych chytla bus do Leedsu za Jamie Lamie, což už sem tradičně podle zkušenosti, věděla, že to s ní bude největší sranda. A taky že byla. viz SOS z Anglie. Do Leedsu sem dorazila v půl dvanáctý aniž bych tam někdy byla a telefon hluchej. Tak sem prostě popadla kufr a naprosto náhodnym směrem sem se odebrala hledat. Nemůžu za to, že většina mejch kamarádů sou skauti, takže sem samozřejmě náhodou došla přímo do centra města a našla veřejnou knihovnu a uprosila je, aby mě pustili na net. A čas sem využila k zoufalýmu výkřiku na blogu. Když se Jamie probudila z opice (neb v noci prodělala hospodskej maraton), hned mi děvenka moje starostlivá volala. Do telefonu zněla Jamie dost zoufale, neustále se mi omlouvala a ve tři sme se šťatsně setkaly, načež ona trvala na tom, že mi bude tahat kufr. Nechtěla se, aby se cejtila blbě, tak sem ji nechala :D

Cestou přes univerzitní kampus k ní na hrad sme šly okolo obrovský školní kašny obklopený kamerama a rozhodly se, že se v ní musíme v noci rozhodně vykoupat. S Jamie je všechno tak jednoduchý! Řeknu "dem se koupat" a jde se, aniž by o tom sekundu přemejšlela. U Jamie na hradě (nekecám) sme si odložily a Jamie mi věnovala super boží šaty z Tokia, který nechce nosit (protože sou moc krátký) a Elis mi je naštěstí nevyfoukla, když je Jamie před měsícem nabízela jí.
Potom sme se vydaly nakupovat do obchodu, co mi chyběl nejvíc. V TK MAxX najdete všechno. Takže sme z věšáků vybraly ty nejhnusnější a nejdivnější kousky a jaly se zkoušet v kabinkách.

Jo, sakra, a taky bílý šaty sme si zkoušely:/
Protože Jamie je na rozdíl od Elišky ucucávající víno a umešu (ok, v Madridu začala pořádně pít pivo) pivařka, nesměla chybět zastávka v super hospodě uvnitř lodě, co stojí uprostřed města. Hospoda se jmenuje Dry Dock a především interiér je dost stylovej.

Z města sme se vracely s Jamieinejma novejma botičkama a nařasenou sukní a pár promilema, takže shodit šaty a v plavkách skočit do vody, nebylo zas tak těžký. Bylo to trochu studený, ale náš hlavní cíl byl vůbec tam z hecu a na truc kamerám vlízt (Jamie se tam prej chtěla vykoupat od prváku, ale nikdy se k tomu neodhodlala), a plavání nebylo třeba. Potom sme bosý běžely k ní a zasvěceně mudrovaly o tom, jakej je to úlet, že se vidíme takhle často. Kdo by si to tenkrát v Tokiu pomyslel, fakt!
A padly sme.

Pátek nebyl moc zajímavej. Jenom sme vstaly, Jay mi udělala snídani a doprovodila na nádraží. Potom mi bylo divný, že jdeme nějakym zvláštnim směrem, ale nechtěla sem jí urazit, tak sem cupkala za ní. Pak Jamie zjistila, že se ztratila, tak sem jí ukázala, kudy se v jejím vlastním městě dostat na nádraží lol.
Rozloučily sme se (ale ne na dlouho!) a já se sunula dál, přes Manchester do Inverness.

Cesta trvala asi 12 hodin a dorazila sem v deset večer. V inboxu na mě doma čekala zpráva od Boha. Jestli prej dorazim na Rock Ness.

Tak za prvé- vstupenka stála 70 liber na jeden den a já si mohla dovolit jít jenom na neděli.
Za druhé- víme, jak Bůh pěkně slibuje (haha, jako když sme vloni "šli" na Franz Ferdinand a Bloc Party) a pak bodá do zad:)
Na druhou stranu- line-up vidíte sami...

Páč samozřejmě právě meškám Rock for People, docela sem měla chuť jít. Takže mě čekalo důležitý rozhodnutí: Utratit posledních přesně 70 liber za fesťák a nemít vůbec nic, nebo oplakat, že se s Rossem a Paulem nepotkám, koupit si Conversky (protože se mi rozpadaj starý boty) a mít aspoň nějaký peníze v kapse? V sobotu sem šla zjišťovat, kde se daj koupit lístky a napsala Bohovi na mobil, jestli to jako myslí vážně a jestli se tam najdeme. Protože sem tak nějak nehodlala vyrazit si na fesťák sama, aby mě zas podrazil. Odpověď nepřišla, takže vyhrála varianta bé a odnesla sem si domů epesní Conversky za šest stovek jupí. Ross odpověděl večer, že "samozřejmě zlato, nemůžu se dočkat. Dej nám vědět, až dorazíš", takže sem rázem měla chuť se jít zabít.


Pf...docela štreka to byla.

P.S. Letos tu mám spolubydlící z Namibie. Bianca se jmenuje, já jí říkám Bian a k mýmu překvapení není černá. Je super, máme stejnej vkus na filmy. V praxi to znamená, že teď mám skvělý kámoše, u kterejch můžu přespávat, na všech světadílech kromě Antarktidy:))