sobota 21. června 2014

Inkové musejí být šílení


Ahoj, píšu z nejvíc nepravděpodobnýho místa. Už tejden úpím ve střední Americe bez pořádnýho internetu. Když už sem se rozloučila s tim, že se ještě někdy připojim, jedu stanovat k náhodnýmu vodopádu v Hondurasu a je tady wifi?!? 
No, tak challenge accepted!

Poslední položka v našem itineráři bylo Machu Picchu. Vstupní branou je město Cusco, krásný koloniální město se spoustou kamenných kostelů, parků a uliček ležící v údolí mezi horama. Na severovýchod od Cusca se rozprostírá Posvátné údolí Inků, kde je největší koncentrace ruin a různých inckých památek včetně jejich posvátnýho města.
Machu Picchu je nejen posvátný, ale taky je to pěknej byznis. Dneska vám teda popíšu, jak ho navštívit a nezcvoknout z toho.

Z Cusca vedou tři možný cesty. 

Inka Trail je stará incká stezka, která vede tři dny horama dolama až na MP. Je to v podstatě atrakce pro lidi, co si myslej, že je normální jít tři dny s portýrem a nechat si nýst batohy. Také je vhodná pro zájemce, kteří mají pocit, že tři dny chůze by opravdu měly stát 10.000 Kč.

Vlak je nejrychlejší varianta, ale taky to není nic levnýho, od tý doby, co jistá anglická společnost železnici odkoupila, udělala z toho monopol a rozhodla se zřídit jízdenky na stokilometrovou trasu za 200 doláčů pro kohokoliv, kdo není místní. Pro totální blby je tu pak jízdenka za pěkných 14.000 Kč s komplimentárním odpoledním čajem a průvodcem. Lidi, co zvolí tohle, bych si chtěla odchytnout do svýho panoptika, co mám doma pod schodama.

Kousek nad Calounikem je MP, ale to my jeste nevime
V posledních letech se ale začalo proslýchat o další možný trase – cestě po kolejích. Představovala sem si to jako nějakou naprostou šílenost, když je MP od Cusca tak daleko, ale ukázalo se, že je to v pohodě schůdná možnost zahrnující místní dopravu a skoro žádnej punk.
Protože sme od Titicacy dorazili nočňákem hodně brzo ráno, jenom sme si vybrali opět peruánský soly, na nic nečekali a rovnou hupsli na další autobus směr Quillabamba, pralesní město asi deset hodin jízdy od Cusca Posvátným údolím. Do Quillabamby není potřeba dojet, nechali sme se vysadit po unavujících šesti hodinách v městečku Santa Maria. Ačkoliv sme byli fakt už straně unavený, náš cíl byl ještě o jednu vesnici dál. Santa Tereza už na zmíněné silnici neleží, museli sme si vzít colectivo, což naštěstí nebyl problém, protože kromě nás bylo v autobuse ještě asi osm dalších dobrodruhů se stejným plánem, jako byl náš. Santa Tereza je pak coby kamenem dohodil od MP, právě tudy vede poslední 8 km úsek železnice, kudy se došlape pěšky do Aguas Calientes.


Santa Tereze se už začíná celkem dobře rozmáhat turistická obslužnost, taky jim tudy denně proudí cca padesát lidí pěšo na MP. Sehnali sme si hostel se čtyřma holejma stěnama a postelí, což bylo jediný, co sme potřebovali, protože sme chtěli druhej den vyrazit hodně časně. Naše výpravy za stanováním vypadaj pokaždý tak, že si v hostelu necháme velkej odpadkovej pytel plnej věcí, co nepotřebujeme na ty dva nebo tři dny. Prázdný místo po šatech a converskách pak zaberou potraviny a voda. Takhle sme to udělali i tentokrát a na MP si přivstali na sedmou ráno. 

Lehce pršelo, ale stejně nám stačily šortky a trička s krátkým, pláštěnku se ani nevyplatilo vytahovat. Taxík nás za 30 solů (neměli sme s kým sharovat L ) odvezl k hydroelektryce, čili vodní elektrárně. Tam sme ještě natrefili na kiosek a čekali, že nás stáhnou o nějaký peníze za to, že chceme jít podél kolejí. K našemu překvapení nám jenom týpek ukázal mapku, zapsal si nás a popřál nám hezký den. Kolem elektrárny je několik tras kolejí, ale díky mapce a hlavně cedulím nebyla cesta žádnej čelendž. Šlo se hezky a cestou sme potkávali baťůžkáře, co se vraceli. Nad náma visely v kopcích mraky, takže sme ještě netušili, že se nacházíme přímo pod MP. Kolem Machu Picchu teče řeka Urubamba, která se vine tak, že MP je vlastně na takovym ostrůvku uprostřed, obklopený ze tří stran řekou a ze čtvrtý strany je Huyana Picchu, což je taková ta špičatá skála, co je vidět na pohlednicích. Pod tou trek začíná a těch osm kiláků vlastně musíte celej ostroh obejít ke vchodu, i když vertikálně ste od MP asi 300 metrů. Jak ale říkám, byly mraky, takže uspořádání sme pochopili až ze shora a druhej den cestou zpátky. Lída by z řeky Urubamby mimochodem mrtě hýkala radostí.

Zhruba v půlce cesty sme narazili na malou rodinnou hospedaje se zahradou a možností kempování. Pod MP je sice taky kemp, ale uvítali sme místní klídek, příjemnou paní majitelku a hlavně možnost nechat krosny tady, pokračovat jenom s batůžkem a vrátit se hezky navečer.
Ke vchodu na ruiny sme dorazili po dvou a půl hodinách (musela sem se vracet pro foťák). Neměli sme ale potřebnou rezervaci, protože internetem to nefachalo a do Cusca k cestovním agenturám sme se vůbec nedostali. Každej den je na jeden z divů světa vpuštěno 2500 lidí, tak sme se modlili, aby to bylo ok. Protože ještě nebyla vrcholná sezóna, v poledne u kasy zbývalo ještě asi dvě stě lístků. Přešli sme teda kolem vchodu na MP a museli ještě šlapat dalších dvacet minut podél řeky do městečka Aguas Caliente do oficíny. Městečko je to asi celkem hezký, ale nedokážu si představit, jestli existuje něco víc turistickýho. Snad jenom Karlův most. 

Skupinky uslintaných hlučných Číňanů a Američanů nás rychle přestaly zajímat a chtěli sme to v Aguas sfouknout co nejrychlejc. Vstupenka stojí 50 dolarů na jednoho, což je v porovnání s Petrou v Jordánsku ještě fajn. V ceně ale samozřejmě není autobus (10 dolarů jedna cesta). Dopřáli sme si cestu nahoru busem s tím, že dolů si slezeme sami. O půl druhý sme se ocitli tam a protože většina lidí jede nahoru ráno, míjeli sme ohromný množství lidí, co už se vraceli. Tím pádem nás na obhlížení ruin nebylo tolik. MP je celkem velký, takže se těch cca 400 lidí na ploše rozložilo. Jako jo, probíhal boj o nejlepš místa na focení, to k tomu ale asi patří. 
Taky sme nahoře potkali pár hrozně sympatickejch Italáků z předchozího dne a znovu si s nima pokeceli. Už pár dní předem sem vysledovala, že v oblati prší vždycky ráno a po druhý hodině se vyčasí, takže sem počítala e sluníčkem. A taky že jo! Mraky se krásně honily kolem Huana Picchu, občas na nás vysvitlo, občas maličko sprchhlo a byla duha. Po třech hodinách už se skoro úplně vylidnilo a z brány sme odcházeli mezi posledníma.
Tak vysvětlí mi proboha někdo, proč by chtěli Inkové stavět něco takhle vysoko?
O samotným místu nevim moc,co napsat, částečně proto, že to musíte vidět na vlastní oči, částečně proto, že sme si nezaplatili průvodce a místo toho se jenom přísírali tu a tam a odposlouchávali bohatší skupinky. Co sme ale pochopili, tak žádnej kámen není na MP jenom tak. Tenhle je zakopanej tak, aby všechny jeho čtyři ostrý hrany ukazovaly světový strany, tenhle zase přesně obkresluje tvar hory za ním, tohle okno za východu Slunce usměrňnuje paprsky onam. Dejte mi zhruba tejden, právě čtu strašně zajímavej cestopis o objevení MP Hiramem Binghamem v roce 1911. Kniha je anglicky mimochodem online ke stažení na stránce http://www.gutenberg.org/ebooks/search/?query=bingham. Až to dočtu budu chytřejší než stádo vikuň. Význam MP zatím nikdo na 100% neodhalil, takže zmiňme alespoň Čalouníkovu teorii o antigravitačních rukavicích, které pomohly Inkům zasadit balvany přesně na sebe.

Panda nebyla už 3 měsíce u kadeřnice
(zdravíme Zuzku)
Těně před setměním sme to stihli zpátky ke stanu. Los Jardínes de Mandor, tak se to tam jmenovalo. Kromě toho nám paní majitelka řekla, že kousek odtud je vodopád, co vede přes jejich pozemek, na kterym je další tropická zahrada a deštnej prales. Za malej peníz sme druhej den podnikli hodinovej výlet k vodopádu. Že byl ale vybitej foťák, dochovalo se ještě míň fotek než židliček na Machu Picchu.
Určitě to ale stojí za odbočku.

Zpátky v Santa Tereze sme znovu přebalili krosny a vrazili několik kilásků po proudu řeky k termálním pramenům. Už sem o tom psala na FB, ale je to nádherný místo. Horká voda tam vytejká ze skály a tvoří v kameni tři velký bazénky s odstuňovanou teplotou vody. Kolem stojej stánky s pivem, dokonce i jídlem a nejlepší na tom všem je, že se tu smí zadarmo kempovat! 

Zaplatili sme směšných 35 korun za vstup a celej večer a celý druhý dopoledne se rochnili a užívali. Kolem pátý odpoledne tu končej skupinky turistů jistou Jungle Trail, takže je tu napráskáno, zbytek dne ani noha kromě pár lidí. Tady sme se sčuchli s Američanem Keeganem a jeho belgickým kamarádem Robinem a společně se po poledni dokodrcali zátky do Cusca, kde nás Keegan vtáhnul do super levnýho hipísáckýho hostýlku. V Cuscu se nám hrozně zalíbilo (na to, že sme se báli, jaká to tam bude turistická pakárna) a v Hostal Emanuel sme vykydli na týden. Nejen, že tu bylo nejlevnějsí ubytování z celýho Peru (10 solů za osobu v dormitory), ale navíc bylo kolem velký množství jídelniček s almuerzem (obědovým menu) za 40 Kč i s polívkou, pitím a divnou želatinou. No, neber to.

centrum Cusca
Cusco je nádherný, čistý město, kde je radost se procházet. Jeden z posledních dní sme si udělali výlet do okolí na ruiny. Směrem na Pisac se nachází pruh 4 inckých ruin. Nejdál od města je 8 km vzdálená Tambomachay, kousek od ní PukaPukara, v polovině cesty Quedqo a nad Cuscem se tyčej ty největší Sacsaywamán, kde Inkové sídlili v době, kdy Pizzarova příchodu. Nechali sme se colectivem dovízt před Tambomachay, kde sme zjistili, že se nedá jít jenom na jednu ruinu, ale musíte si koupit lístek na všechny 4. Cena pro dva lidi za tisícovku nám vzhledem k tomu, že jde o hromady kamení, přišla neúměrná, takže sme se vplížili (ehm nikdo nás nekontroloval) do PukaPukary a nechali si od jednoho místňáka doporučit cestu k Templo del Luna, který je volně přístupný. Prošli sme se po políčkách, cestou si dali u jedný paní výtečný vepřový čičarones se smaženým banánem a prohlídli si ruiny dávnýho obětiště. Den předtím se v Cuscu strhla pěkná dešťová nadílka, ale ten den nám už zase krásně svítilo sluníčko a bylo fajn dostat se z města, ale ne moc daleko a bejt chvíli bez krosny jen tak.

...
Tak a teď na vysvětlenou, proč sme nepokračovali v našem plánu jet na sever Peru a v Pucallpě se nalodit a po Ucayali dojet do Iquitosu a dál po Amazonce do Letície. Odtud sme chtěli doletět do Bogoty, protože Leticie je město hluboko v amazonskym pralese, na hraici Peru, Brazílie a Kolumbie, který je dosažitelný jenom ze vzduchu nebo po vodě. Z Bogoty sme měli dojet do Cartageny, na pobřeží Karibiku a pokusit se přeletět nebo přeplout do Panamy. Pro ty, co neví, z Aljašky až do Patagonie vede podél Pacifiku transamerická dálnice. Ta je ale přerušená v jednom jediným bodě. Tzv. Dárien gap je asi 70 km širokej pruh totálně neprostupný džungle mezi Kolumbií a Panamou. Tady žijou drogoví pašeráci, levičácký guerily tu unášej lidi a anakondy jsou teda rozhodně větší, než ten pidižvík, co sem s nim měla čest já. Zkrátka, suchou nohou překročilo z centrální Ameriky do jižní všeho všudy tak dvacet lidí za posledních padesát let.
Ukázalo se ale, že blbá letenka kolem stojí 14.000 Kč, což by v podstatě zkrátilo náš rozpočet o jeden celej měsíc cestování. Místo toho sem si všimla akční letenky od společnosti Spirit. Po spočítání nákladů bylo rozhodnuto. Poletíme Lima-Miami-Portoriko-Miami-Nicaragua za 9.000 Kč na jednoho a podíváme se na karibksej ostrov! Jako bonus se pak vyhneme dvoum nejdražším zemím střední Ameriky – Panamě a Kostarice.
Z Cusca sme to tím pádem nevzali na sever ale na západ a jak sme přiletěli, tak sme taky z Limy odletěli plni bohatých zážitků a se slibem, že do Amazonie se ještě vrátíme.

Pro ty, co ještě v Peru nebyli a nevěří zkazkám, jak hrozně drahá země to je, mám tady nějaký hodně povzbudivý statistiky.
V Peru sme strávili celkem 19 plus 12 dní (přerušeno Bolívií)
Dohromady sme za dva lidi utratili 26.505 Kč
Na samotné atrakce (Sandboarding, přelet nad Nazcou, vstup do Colca kaňonu, vstup a jedna jízda busem na Machu Picchu) si připravte každej 2.335 Kč
Ubytování 156 Kč/den/2 osoby
Doprava 197 Kč/den/2 osoby
Jídlo 300 Kč/den/2 osoby
Ostatní 202 Kč/den/2 osoby
V ostatním jsou započítány menší čátky za vstupy do muzeí, praní prádla, holiče, a hlavně trekový hůlky.
Celkový náklad na den pro dvě osoby byl cca 855 Kč, což je v porovnání s Bolivií ještě lepší výsledek. 
Náš limit 1.000 Kč na den nebyl překročen, juhů!!!


Tentokrát patří srdečný pozdrav mojí velký rodině. Do Svídnice, do Brozan, do Polabin, na Výsonín a do Hlinska. Ačkoliv tady nevařej zrovna zle, vzpomínám s úctou na vaše jídla. A a s kym sem si dlouho neskypovala, by se měl dostavit na skype.
Děkuju za pochopení J


Příště Portoriko jauje!

1 komentář:

Blogger řekl(a)...

Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

Obchod odkudkoli - Čas jsou peníze. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

227,651,647 - Otevřené obchody na eToro