Hrátky se smrtí

Dobré ráno, už sis protřelo ospalky?

Kafíčko máš? 

Tak jdem na to?

LA PAZ

Do La Paz, jsme se vydali kvůli jedinýmu dobbrodružství. Death Road. Je k neuvěření, že ještě před sedm lety si všichni cestujicí přijíždějící z vnitrozemí do hlavního města, museli vytrpět několikahodinovou cestu jak z hororu. Představte si prašnou cestu těží pro jedno auto, cáry mlhy, nad váma skála jak blázen, ze kterýho na silnici dopadaj vodopádky a pod váma sráz, že radši nechcete dohlídnout na dno. A to všechno na převýšení 3.500 metrů. Řekla sem, že je dost široká pro auto?
No jo, to by bylo dobrý, jenže ony tamtudy jezdili hlavně autobusy a kamiony!

Asi nějak tahkle. Motivační video:

Dnes už do La Paz vede zbrusu nová dálnice dokončená díky obří půjčce z USA v roce 2007. Od tý doby se z Death Road, neboli taky North Yungas Road stala atrakce pro turisty. 

Dneska je to vzkvétající bysnis a můžete si půjčit kvalitního horáka a silnici sjet, nicméně trochu toho adrenalinu je pořád možný vypustit, neb o pády a zlomený končetiny tady není nouze. Občas taky hrozí střet s protijedoucím autem za zatáčkou a smutně skončil příběh jedný švédský holky, která prostě nevybrala zatáčku a vyletěla ze silnice. Kdekoliv jinde by to asi znamenalo pár škrábanců, jenže ona pod sebou měla kilometrovou propast.

Po přečtení pár blogů jsme tentokrát usoudili, že na sobě nebudeme šetřit a fakt si radši připlatíme, abych za letu náhodou nezjistila, že mi chybí zadní brzda. Šli jsme na jistotu podle Trip Advisoru a našli kancelář Gravity Assisted Mountain Biking, která měla skvělý ohlasy. Sjezd nás přišel na 4500 Kč za oba a v ceně bylo kolo, helma, nádherná oranžová dělňaská vesta (abysme se poznali), doprovodnej autobus, power nápoj, sváča, trochu neobvyklej oběd a doprava zpátky samozřejmě. Plus dva průvodci, z nichž jeden mluví anglicky a druhej pořizuje fotky a videa.

První část cesty vede po nový silnici, ne nepodobný Itálii, a tak má člověk možnost si vyzkoušet brzdy a zvyknout si na kolo. Pak přichází na řadu Death Road se svým štěrkem, prudkejma zatáčkama, kdy nevíte co je za nima a kříže podél cesty připomínající, že kdysi dávno tu přišlo o život 200-300 lidí.

ROČNĚ.

Slečna ze správy sillnic a dálnic

Náš průvodce Steve byl velmi namachrovaný a drzý mladík se skvělým smyslem pro humor. Perfektně nás připravilo, v našem týmu byla i holčina z Brazílie, která nevypadala zrovna přesvědčivě, ale sjezd nás všech 8 dokončilo bez jakýhokoliv zádrhele, což vypovídá o profesionalitě Gravities.

Sjezd sme zakončili jako jediná skupina ve zvířecím útulku, se kterým Gravity spolupracuje. Je to neziskovka, která zachraňuj ohrožená a exotická zvířata z nelegálního obchodu. Je to takovej krásnej oplocenej dřevěnej kempík s několika desítkama zachráněnejch opic, papoušků a dalších zvířat. Hemžilo se to tam dobrovolníkama z celýho světa, dostali sme najíst formou bufetu a pak nás vzali za menší úplatek na procházku a výklad o opicích. Ještě předtim sme ale všichni naskákali do řeky a umyli ze sebe prach z cesty a pak relaxovali v jezírku. 

Taky nás Steve všechny pozval na pivko, což se moc často nestává, že by bylo v rámci tour něco takhle hořce nadstandardního, alespoň na Salar de Uyuni ne.

Jednu chybu sme ale udělali. Kdoví proč sem se nepodívala před sjezdem na mapu, protože jinak bych bejvala věděla, že náš další cíl, Rurrenabaque (deštnej prales a pampy)  je přesně tím směrem a mohli sme se po sjezdu DR nechat dole vysadit.Každýmu, kdo míří do Rurre, tudíž doporučuju avizovat v agentuře, že zpátky do La Paz nepojedete a přinýst si v den sjezdu k autobusu krosnu.

My sme si tim cestu zbytečně prodloužili, protože o den pozdějc sme jeli dolů znovu, tentokrát samozřejmě po nový silnici. Zbytečných osm hodin cesty:/

Á propos, cesta do 

RURRENABAQUE

Rozhodli sme se jet do džungle. 

Sice nás ještě čekala návštěva města Iquitos v Peru a plavba po Amazonce, logicky sme ale uvážili, že několikadenní výlet do pralesa bude přece jen levnější v Bolívii a prst nám padl právě na Rurre. Zvažovali sme ještě národní rezervaci Beni, ale cena za ubytování a složitá doprava nás přesvědčily, že ne.

Už jenom dostat se na palubu sutobusu se ukázalo jako nadlidskej úkol. Doteď bylo všechno v Bolívii tak smooth, že to bylo podezřelý. V La Paz sme nejdřív dojeli na hlavní terminál, odkud nás vykázali s tím, že musíme na lokální terminál Villa Fátima. Přejeli sme taxíkem celý město a u Fátimy nám řekli, že vypravujou jenom busy do krátkých vzdáleností a musíme najít flotas (autobus na dlouhou vzdálenost). Každý flotas si vyjíždí z jiný ulice, podle toho, kde maj office, nám se podařilo najít Vaca Díez. Dorazili sme tam v 11, autbus měl odjet ve 13:00. Ještě ve dvě odpoledne vypadal autobus takhle:

Hm...jasně

Kolem autobusu stálo snad sto padesát lidí a všichni bezradně čuměli na to, jak se jim jejich balíky ovsa a koky nevejdou dovnitř. A opravdu nám nebylo jasný, jak pojedeme s těma pytlema na střeše. Naštěstí sme pak už čekali jenom další dvě a půl hodiny a o půl čtvrtý byl veškerej náklad spacifikován. Cesta trvala jenom 22 hodin po bahnitý silnici, která vypadala cca jako předchozí den Death Road, akorát sráz pod náma byl jenom dvě stě metrů.

Městečko Rurre a jeho good vibe atmosféra nás ale potěšilo. Domy na hlavní ulici byly omítnutý, zahrádky před nima upravený a řeka nadohled. Jídlo bylo celkem předražený,ale dali sme si tu jenom večeři a po ní začali shánět výlet to the jungle. V infocentru národního parku sme dostali reference a vybrali si Donato Tours, protože netrápěj opičky. Místo jungle sme si ale nečekaně vybrali pampa tour, i když to nejdřív znělo nudně. Jenže v džungli musíte potichu sedět tři dny na zadku, abyste viděli zvíře kdežto obrázky anakond, piraň a krokodýlů - zvířat z pamp- nás zviklaly..

Adrenalin jak prase

Druhej den sme si sbalili jeden batůžek s repelentem a plavkama a nasedli s dalšíma čtyřma Irkama a párem mediků z Nizozemí do djeepu, kterej nás dovezl k čekajícímu člunu a průvodci Viktorovi s neuvěřitelně suchým humorem. Zdá se, že bejt průvodce tupoučkejch turistů vyžaduje silný smysl pro humor. 

Pro pampy sme si nemohli najít lepší dobu, těsně po období deštů je totiž Río Yacuma rozvodněná, takže nemusíte jet jenom po řece, ale dá se zatočit do uzoučkejch ulček a zkracovat si mezi meandrama cestu. Na druhou stranu ale ještě není takový strašný vedro jako v létě. Viktor nás dvě hodiny vezl k ubytovně, soustavě dřevěných domečků na kůlech a cestou nám ukazoval, volavky, želvy, opice ve větvích a občasný růžový sladkovodní delfíny. 

Když sme uviděli delfíny poprvé, Viktor nás začal pobízet, abysme si s nima šli zaplavat. Vzhledem k tomu, že už sme měli zhruba představu o tom, co ve vodě žije, sme po sobě všichni koukali, jestli si z nás dělá srandu a chce nás zabít. Viktor nás ale přesvědčoval, že když sou na blízku delfíni, piraně ani anakondy si na nás netroufnou. Sežrala sem mu to a ještě s jednou Irkou sme do toho hnědýho kafe hupsly a čekaly, až si s náma jakoby přijdou delíny hrát. Delfíni místo toho odplavali, takže sem to prozatim vzdala.  O dvě minuty později sme minuli ve vodě kajmana...

Ubytování bylo skvělý, v dormitories s moskytiérama a i sváča nás mile překvapila. Pak se jelo na západ slunce, kde sme se sešli s několika dalšíma skupinkama z okolních lodges. Izraleců tam bylo jenom pár a pokřikování po našich Irkách je naštěstí přestalo brzo bavit. Večeře byla opět exkluzivní, byla toho obří nálož a paní kuchařka opravdu nešetřila na surovinách. Večerní program bylo noční pozorování kajmanů s čelovkama.

Ráno sme zjistili, že jednoho kajmana máme přímo pod baráčkem. Jmenoval se Pepe.  Viktor opět tvrdil, že kajmani sou neškodný a dá se s nima jít i plavat, ale na tohle sem mu teda už neskočila...Pepe se zas tak přátelsky netvářil.

Jo a free hugs by Pepe nechtěl?

Pa další vydatný snídani (byly někdy grapefruity tak výborný?) sme dostali holinky a šli hledat anakondu. Anakondu našel díkybohu! někdo jinej než já asi po deseti minutách. Byl to dvou a půl metrovej macíček a já se radši držela dál, protože jestli se něčeho bojim, tak hadů. 

Pak sme se brodili bažinóu další hodinu a půl a hledali kobry a zelený mamby. Já s očima na šťopkách a půlkama sevřenejma na konci skupinky, Čalouník si to neohroženě  bloumal padesát metrů ode mě a neměl mě kdo chránit! "Bohužel" sme pak už našli jenom jednu svlečenou kůži a sovu.

Prosím, ať nenajdu anakondu!

Nebylo na nich moc masa k jídlu,
ale jako kuriozita se to jíst dalo

Hadi mi sice moc nejdou, ale zato sem zazářila při odpoledním chytání piraní. Dostala sem rovnou čtyři kusy na mojí smrtonosnou návnadu v podobě syrovýho hovězího masa. Jedný pirani sem omylem vypíchla oko a prostřednictvim blogu se jí omlouvám. 

Jestli to čteš, tak promiň. 

Čalouník ulovil tři a taky se naučil sundat pirani z držky háček, aniž by mu ukousla prst a ostatní zůstali zoufale daleko za námi. Čtyři kousky sme si pak odnesli do chatky a paní kuchařka nám je připravila k večeři. Po lovení piraní se nám už moc nechtělo skákat za delfínama do vody, tak sme to nechali na další den.

Před večeří nás ještě Viktor zavezl na fotbalový hřiště, kam se opět sjeli ostatní skupinky. Bohužel nechápu, co se to stalo se světem, protože nikdo nešel hrát! Polodospělý líný flákači si radši zapálili cíga a smrděli kolem. Dala sem teda dohromady aspoň volejbalový družstvo a vyhecovala naši osmičlennou skupinku ke hře. Achjo, kdy mladý lidi zapomněli hrát si?

Cestou domů sme viděli v korunách stromů lenochody, což bylo hrozný štěstí a tukany. A velký černý opice. Biologové prominou. Byly prostě černý.

Poslední den máme celý dopoledne na plavání s delfínama. Ty hajzlíci si z nás zase dělaj srandu, k nějakýmu mazlená se fakt nemaj a musíme je honit. Škoda, že si delfíni libujou zrovna v místech, kde je nechutně stojatá černá voda od tlejících rostlin na dně. Moje bílý plavky už asi nikdy úplně bílý nebudou.
Celkově sem byla z pampy docela nadšená, na rozdíl od džungle je totiž pampa v podstatě jedna velká výkladní skříň. Vemte si, kolem řeky je jediná zeleň, dál už je jenom bahno a pampa. Všecka zvířata se tudíž pěkně vystavujou podél řeky a jsou krásně vidět. To jenom doporučení od pandy, v džungli sem nebyla.

Třídenní tour skončila, pro zájemce nás vyšla každýho na 3.000 Kč.
Už chápete, proč je tak těžký vyjít v nejlevnější zemi jižní Ameriky s penězi? Je tu toho tolik co vidět a skoro nic se nedá podnikat na vlastní pěst. Někdy potřebujete loď, jindy kolo a v místě, kde by se dalo slízt do kaňonu, vás zase nepustě bez doprovodu. Nicméně Bolívie je odteď  moje oblíbená země.

TITICACA
Výlet k nejvýše položenýmu jezeru na světě vezmu zběžně. Z La Paz je to cca 3,5 hodiny do městečka Copacabana. Podnikli sme odtud dvoudenní výpravu na Isla del Sol, jeden z ostrovů s komunitou potomků Inků. Na ostrově jsou nějaké ruiny, my navštívili Templo del Sol aka hromada kamení s pěkným výhledem. Titicaca mi připomínala Lago di Garda, bylo krásný počasí a nebylo moc vedro. Na ostrově není silnice, takže veškerá doprava se odehrává pěšo a na hřbetech oslíků a bylo moc příjemný strávit du romantickej večer se západem slunce.
Kdyby mě ten samej večer neotrávili rybou v místní restauraci, určitě bych vám toho napsala i víc. Z jezerní kultury sme toho už víc vidět nestihli, což je škoda, protože na peruánský straně je ještě moc zajímavej sightseeing - ostrov umělej ostrov Uros, postavenej celej ze slámy. My v tu chvíli byli ale už příliš nadržený na jistej div světa, takže sme naskočili do mezinárodního autobusu
 a nechali si bouchnout další peruánský razítko.


A protože uzavíráme další stát, nějaké ty statistiky:
Za 26 dní v Bolívii sme ve dvou utratili 27 300 Kč
Na samotný tours (vstup do NP před Salar de Uyuni, stříbrný doly, průvodce v Torotoro, Death Road a pampy) si připravte 6.150 Kč na jednoho
Náklady na cestování po Bolívii (jídlo, ubytko, jízdný a ostatní potřeby vč. suvenýrů) se vyšplhaly na 288 Kč na osobu na den.
Pokud do nákladů na cestování započítám i tours, vychází nám to 525 Kč na osobu na den, což jen lehce překračuje náma stanovenej limit 1000 Kč na den za dva lidi.
Na jízdným se už asi víc ušetřit nedá, ale v našich nákladech je pár dražších jídel a moje šampóny. Taky sme se nebály utratit peníze na Death Road. Náklady je proto možný ještě stlačit níž.
Doufám, že sem aspoň tak tucet z vás nahlodala k návštěvě.

Možná počítám prachy jako nějaká stará držgrešle. A možná moje oblečení už nevypadá úplně nově. A možná nerozumím úplně dobře, když se přede mě postavíte a začnete na mě drnčet španělsky rychlostí blesku.
Ale pořád sem sakra modelka, to jo. Chce někdo Gucci piraňu? Vejde se do ní mobil...