O dynosaurech a dynamitu

Lidi spaste mě! Myslela sem, že výprava do Bolívie, nejchudšího státu z regionu, bude pohodička pro peněženku ( a další dvě falešný, co s sebou taháme). Ale ono ne! Sem tady z toho nadšená, protože ten relativně malej kus zeměkoule, od Salar de sůl až nahoru po Titicacu je naditej zážitkama jak blázen.

Minule sme skončili u toho, jak se suneme do Potosí. Myslim, že je na čase představit jakous takous mapku naší cesty, abyste nečetli jenom nějaký neurčitý názvy. Mapu jsem dodala i do minulýho příspěvku...

Potosí

Už samotná cesta do Potosí mě skoro dojala k slzám. Po cestě totiž byly vidět stromy! Teprve tady mi došlo, jak vyprahlou a nehostinnou krajinou Atacama  a vlastně celý jižní pobřeží Peru je. Výhled z autobusu na vrby rostoucí kolem potoků, na jejichž březích se popásaj lamky mě málem donutil vystoupit si a do Potosí si dojít pěšo. Naštěstí mám ale rozum, protože těchle nadmořskejch vejškách bych se svojí plně naloženou krosnou šla tak maximálně půl hodiny.

V Potosí sme se ubytovali za 70 Bolivinos (210 Kč) v hostelu a spolu s náma z naší skupinky zůstali jenom Lasse a Jonas. Potosí je celkem velký neomítnutý město posazený v horách. Nejznámější je díky několika staletý tradici těžby stříbra. Výprava do stříbrných dolů je tudíž jeden z must do úkolů. Přečetli sme si v Lonely Planet totálně hysterickej popis příšerně nebezpečnejch dolů a nechali se naverbovat od paní, co nabírala lidi přímo v hostelech.

Dostali sme lehce nervní a ne moc příjemnou průvodkyni, navlíkli nás do pracovního, nakoupili sme "dárky" pro horníky a vlezli do tunelu. Nejprve sme sledovali koleje a občas kolem nás projeli tři horníci tlačící tunovej vozejk s nákladem kamení. Po nějaký půlhodině sme začali klesat, teplota a nedýchatelnost se zvýšila. Několik polorozpadlejch žebříků, kterým radši není hodno moc důvěřovat a dostali sme se do nejzazšího kouta hory, kde u hromady kamení sedělo pět chlapů a ve tmě a naprosto odpornym vzduchu mlátili do kamení a štěpili ho kladivem, aby našli stříbrný žilky. Když natěžili třicet kilo, vzal si jeden z nich pytel na záda a začal šplhat vzhůru. Skrčenej pak musel náklad dopravit celým tunelem až ven. To všechno s úplně primitivníma nástrojema, protože horníci sou hrozně chudí a pomalu nemaj ani na dynamit. 

Exkurze to byla celkem šokující a oči otevírající. Podmínky, ve kterých tam horníci pracujou, sou celkem špatně představitelný. Říká se, že rozedma plic a smrt čeká na každýho, kdo tam stráví prací víc než deset let. Některý rodiny tam pracují po generace a nejmladší kluci už od čtrnácti let. Z nějakýho šílenýho důvodu to ale nebylo tak, že by nás horníci přivítali nějak nevraživě, právě naopak, na svojí práci jsou hrozně hrdí a navíc jim tam návštěvníci právě nosí dárky. 

Dárkem jsou cigarety, listy koky na žvejkání (pracovní den má až 14 hodin a nevyplatí se jaksi lízt na povrch na sváču, takže celej den nic nejedí, jenom žvejkaj a jedou jako fretky), pivo, čistej alkohol, kousky dynamitu a podobně. Dostali sme možnost se jich ptát s tlumočenim a nakonec nás průvodkyně zavedla ke Strýčkovi. Okolí Potosí je celý prokopaný šachtama a samozřejmě v nich číhá obrovský nebezpečí v podobě špatnýho vzduchu, občas se připomene i sopečnej původ zdejších hor. Proto je potřeba uctít postavu jménem Tío. U nás v Čechách bysme tomu řekli čert, ale v Bolívii se Tíovi zásadně Diablo neříká. 

Je to prostě Strýček z tunelů, který vládne na životem a smrtí horníků. Je znázorněnej jako celkem strašidelná socha sedící v jeskyni plný odpadků od chlastu a cigár. Každej pátek po šichtě se koná brutální chlastačka u sochy Tía, horníci oslavujou, že přežili další tejden a zchlastaj se čirým alkoholem do němoty. Dělá mi trochu problémy je tudíž litovat, já pracovat v tak hovadským prostředí, nemohla bych se dočkat vteřiny, co bych odtamtud vypadla. Ale tradice je tradice. I guess. 

Co sem ještě zapomněla říct je, že se tu těží někdy od 16. století. 500 let dolování, tak si představte tu legraci zabloudit tam. Dřív byli k práci v dolech nucení otroci a zacházení s nima je historka z ranku totální nelidskosti, žandapada by ale měl bejt veselej blog, takže o tom někde jinde.

Tío

Díky jednomu týpkovi, kterýmu se podařilo ve tmě ztratit foťák, sme si exkurzi pěkně protáhli dvouhodinovým čekáním a tím pádem zmeškali bus do Sucre. Situaci ale výborně vyřešila paní, co nás na tour nahnala, a u který sme měli batohy. Měla pocit viny, že nemáme kde spát, takže nás nechala na jednu noc u sebe ve volným pokoji. Rodina měla chlupatýho čaučau jménem Toto a za 90 Korun sme si na nic nestěžovali.

Sucre

Sucre je hlavní konstituční město Bolívie (proboha, neptejte se mě, co to znamená) a podle veřejnýho mínění, taky nejhezčí. To můžu potvrdit, ale bohužel taky musim konstatovat, že je tak trochu nudný. Pokud někdo považuje chození po kostelech a muzeích za super, asi by byl nadšenej, my se nejvíc zaplavili na obřím tržišti v centru města, kde sme si dali chill out  okukovali kila roztodivnjejch ovocíček, který nám v Polabí zas tak moc nerostou. Za chutného vítěze soutěže "Otrávím se nebo ne?" vyhlašuju zelenou chirimoyu. 

Ovocný džusy a šejky přímo z tržnice

Nevim, neznám, to největší je papája, chirimoya je ta ošklivá zelená slizka uprostřed

Cochabamba

(to nic, Čalouník to neumí vyslovit doteď)

CBBA je město, kterým je potřeba projet, pokud jedete z jihu Bolívie na sever. Pro nás to byla důležitá zastávka na cestě do národního parku Toro Toro, protože minibusy jezdí právě odtud. V průvodci sme se dočetli, jakej je to cenovej ráj. Ubytko mělo bejt oproti Sucre mnohem levnější. Asi sme spadli do červí díry a vylezli omylem někde jinde, ale sehnat hostel bylo nejsložitější z celýho našeho vejletu. Prvních pět hostelů bylo plnejch a tak sme nakonec zakotvili v Residencial Familiar. Odkaz dávám jen u hostelů který se nám fakt zalíbily a přesto, že tady sme za noc zaplatili 100 bolivianos (300 Kč), bylo tam moc hezky. CBBA je proslulá rozmanitostí pokrmů a kromě slavných klobás chorizo sme se popásli hlavně na skvělým street foodu. Doslova na každym rohu najdete paní s pojízdnejma vozíkama, který vám prodaj čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů, kus ananasu nebo kuřecí kousky na špejli (čičarón de pojo mňam).

Jinak nás tady ale taky nejvíc podojili taxikáři, prostě pravej opak low costu.

Toro Toro NP

Tenhle super národní park je trochu hůř dosažitelnej a když říkám trochu hůř, tak tim myslim, že sem cestou tam i zpátky málem zhebla.

Cesta trvá 4 hodiny colectivem pro 7-13 lidí nebo 5 hodin autobusem a najít zastávku je trochu těžší, protože to nejezdí z žádnýho terminálu. Colectivo z  Avenida 6 de Agosto a República v podstatě funguje tak, že se čeká, až se zaplní auto a pak se jede. Byli sme na místě odjezdu vycapený už v šest ráno spolu s dalšíma asi dvaceti lidma. To nám přišlo super, protože sme mysleli, že jednoduše zaplníme pár aut a hned se pojede. Ouha. V sedm přijelo JEDNO auto, do kterýho se okamžitě narvali později příchozí místní a odjelo. My, skupinka Němců a Izraelců sme tam zůstali čumět a když se v deset nic nedělo, konečně sme z ženský, co od nás laskavě vybrala tři hodiny předtím prachy, vydolovali, že jiný auto nemaj a musíme si poradit sami. Začal boj o vedle stojícího Forda a po dalším dohadování sme skončili se čtyřma obřezánkama v autě za dvojnásobnou cenu. Ale byli sme rádi, že jedem. Cesta byla brutální z půlky proto, že zrovna na mě nevyšlo sedadlo s opěradlem a 4 hodiny sem drkotala nemají se o co opřít, z půlky proto, že Izraelci sou asi nejotravnější a nejuřvanější národ na světě.

Torotoro je zajímavý velkým množstvím zachovalých dinosauřích stop a taky nádhernou přírodou kolem. V parku se bohužel nesmíte pohybovat na vlastní pěst, všude je nutný mít s sebou průvodce. Docela to chápu, nějaký příjmy mít musej, ale pořád je to docela velká částka. Průvodce stojí 100 bolivianos za jeden okruh. Okruhů je tu několik, ale hlavní jsou čtyři:

• Ciudad de Icas - skalní město
• Cueva Umajalanta - jedna z nejdelších jeskyní v Bolívii se spoustou stalaktitů a stalagmitů, slepýma rybama a podzemním jezerem
• El Vergel - kaňon s azurovou řekou a jezírkama na dně. Po cestě spousta dinosauřích stop k vidění.
• Llama Chaqui - naučná stezka podél řeky s pozůstatky osídlení kmene Quechua 

Většina lidí absolvuje první dva okruhy jeden den (každej je právě na půl dne a jsou stejným směrem). Další dva druhej den. Skupinka může mít až 6 lidí, takže stačí dát dohromady part a může se frčet. 

My sme bohužel frčeli zase s Izraelcema, protože na nás nikdo jinej nezbyl a dohromady nás byl právě správnej počet. Hele, já nejsem žádnej antisemita jo, ale když na vás 4 mladý ucha machrujou, jak strávili 2 (pro holky) až 3 roky v armádě a jak sou děsně drsný a pak je vidíte, jak za váma funěj, neustále se ptaj guida, jak je to ještě daleko a po skalách lezou jako devadesátiletý mentálové, nemůžete se divit, že sem z nich měla po dvou hodinách osypky. Na Ciudad de Icas to ještě šlo, prostě sme furt čekali a když v jednu chvíli náš průvodce José Perez přivázal provaz ke stromu, že musíme tři metry slanit a jedna z vojand začala štkát na lesy, že to nedá a chce jít kolem, v duchu sem se opravdu samolibě bavila a přemejšlela, jak taková vojna v Izraeli vypadá. 

Odpoledne sme s pomocí malého auto přesunu dorazili k jeskyni Umajalanta. Opět sme vyfásli helmy se světýlkama a vlezli dovnitř. Kromě Cave streamu na NZ sem tak suprovou jeskyni nezažila. Nebylo to žádný chození po vybetonovanym chodníčku jako u nás. Museli sme se plazit, lízt po řetězech a přeskakovat ďoury. Fakt doporučuju všem, co kdy budou v Bolívii a nebude se jim chtít vážit cestu do ToroToro, stojí to za to. Lezli sme takhle asi 5 kilásků a strávili v podzemí dvě hodiny. Snažila sem se ignorovatat, že izraelský vojáci potřebujou chodit za ruku s průvodcem a celkem si to s Čalouníčkem užívala a lezla do každý možný odbočky.

Ven sme vylezli už za tmy jako úplně poslední skupinka a mohli cestou k autu koukat na hvězdy a krásnou bouřku v údolí za kopcema, co vypadala tak trochu hodně jako atomový výbuchy. Izraelci nám do ticha krásně hráli z mobilu ty svý pitomý cajdáky a nechali toho, až když sme je poprosili, jestli by v autě nemohlo hrát jenom jedno rádio.

tudy šel diplodocus

Spali sme v insignifantním hostelu za úžasnejch 50 boliviánů.

Druhej den sem zásadně odmítla cenovou výhodu šestičlenný skupinky na úkor duševního zdraví a zaplatili sme si vlastního guida taky proto, že sme nenarazili na nikoho, kdo by mířil na Vergel jako my. Bohužel ve vesnici není bankomat a my měli peníze už jenom na autobus, jednu večeři a jeden okruh. Průvodce nejdřív smlouval, že nás vezme i na druhej okruh a můžem mu zaplatit batohem. To sme asi tak deset minut nechápali, ale nakonec se nám podařilo vysvětlit mu, že batohy potřebujem na další cestování a opravdu nemáme dalších 70 bol na druhej okruh (ten je vlastně trochu levnější). Pokrčil ramenama a vedl nás kolem dinousauřích stop  a podél vody až ke kaňonu. Sestoupili sme a došli sme k vodopádů se spoustou zeleně a lián kolem, kterej dopadal do nádhernýho jezírka, kde se dalo koupat. Zdrželi sme se asi hodinku a protože sme tam byli sami a Benedicto odpočíval za skalkou, dovolili sme si udělat pár hanbatých fotek, které určitě nezveřejním.

Benedicto byl zřejmě fanoušek chození stejnou cestou zpátky jako já (čili NE), takže se mu nás nakonec zželelo a vzal nás i na druhej okruh, což byla fakt krásná cesta podél řeky zpátky do vesnice. Byli sme hrozně rádi za to, že sme aspoň na chvíli v přírodě sami.

Na další noc v hostelu už sme neměli, takže sme si našli na kraji vesnice travičku u řeky a protože sme nikomu nevadili a nikdo nás nepřišel zkásnout, krásně se vyspali a ráno sedli na minibus zpátky do Cochabamby.

Ráj

Odtud příště skočíme do La Paz, čeká nás horský kola a Death Road! a taky pampa!

Na mojí fb stránce Žanda panda ve světě jsou k nalezení další fotky, nechci je moc dublovat s těma na blogu. Děkuju všem, co mě sledujou, dělá mi to hroznou radost.

Zdravím celé YR, občas si na vás vzpomenu a doufám, že všechno šlape i bez mé pohrkané maličkosti. Alešovi hlásím, že náramek drží perfektně, stejně tak sluneční brejle, holky :) Držte se.

Vaše

Panda