Jsem ještě pořád na planetě Zemi?

Stonehenge. must. die.

Ahoj česká zvířátka. Píšu vám z La Paz, toho času nejvýš položenýho hlavního města na světě.

Žijeme si tady úplně v pohodě ve výšce 4000 m.n.m. a legálně si požvykujem koku. Nechtějte mě ale vidět, když musim vyjít několik ulic do kopce. Fyzická námaha po pokoření Colca kaňonu není na nějakou dobu nic pro mě, takže naším dalším cílem bylo jedno z nejmagičtějších míst ever - Salar de Uyuni, největší solná plošina.

No, nedělejte, že nevíte, na facebooku koluje dost výčtů o místech, co musíte určitě navštívit a sněhobílá Salar zalitá vrstvou vody, ve který se odráží nebe a horizont mizí v nekonečnu, je jedna z nich. Na rozdíl od jiných solných jezer (a podle všeho to-be-solných-pánví), co jsem navštívila  (ehm, Death Valley a Mrtvý Moře), neleží Salar pod hladinou moře, ale je součástí jihoamerického Altiplana, čili peruánsko-bolivijsko-chilský vysočiny, kde je průměrná nadmořská vejška kolem 3500. Díky chladnějšímu podnebí je ale potřeba vědět, že na Samar je voda jen během měsíců leden a únor. Za podmínek, které tu panují zbylých deset měsíců, a které jsme tu zažili my, je Salar vysušená. Ovšem o nic míň krásná.

Fakt divná příroda, na kterou nejsem zvyklá

Zájemci o návštěvu Sala mají v podstatě dvě možnosti.

1) Podniknout okružní jízdu z městečka Uyuni

2) Vzít to z chilskýho městečka San Pedro De Atacama přes poušť Siloli a dál do Uyuni

Druhá varianta se nám rozhodně zamlouvala víc, protože třídenní tour, kterou si musíte zaplatit (na vlastní pěst jedině magoři) totiž není jenom Salar! Samotnou plošinu je vidět až třetí den, první dva dny míjíte sopky, gejzíry a roztodivně barevý jezera s plameňákama. "A to za to teda stojí", řekli sme si s Čalouníkem.

Teplý bahýnko

Z Arequipy sme to teda vzali autobusem na jih Peru do příhraničního městečka Tacna. U tamního autobusáku je vedle sebe natlačených asi deset hostelů Nejdřív sme si vybrali jeden za 35 solů, ale když sme zjistili, že ty hnědý skvrny na závěsech nejsou čokoláda, výhružně sem si podala recepčního, nechala si vrátit peníze a vynadala mu (to je totiž ještě pořád mojí profesionální deformací z předchozích let.) Vedlejší hostel posloužil líp.

Solný hostel

Ráno sme pak s Čalouíkem dostali na celnici do pasu papírek s potvrzením, že jsme oba z republiky Čad a mohli vesele do Chile. Ve městě Arica sme čekali celej den na noční spoj, ale od autobusáku byla na dohled pláž s palmama. Začalo se mi tam dost stýskat do zídkách, Chile vypadalo vcelku normálně, dokonce tu na domech měli omítku!!! Na druhou stranu si to zase zkazili tim, že sme tam museli platit stotisícovkama.

 Hop hop hop. Ocitáme se v pouštním městečku San Pedro De Atacama, kde žije turistickej ruch. Chilský ceny za hostel se neslučujou s naším denním budgetem, takže bereme za dobro kempováním na dvorku Casa de něco něco vedle párku Britů, co jedou na kole z Patagonie.

 Najít v San Pedru tour nebyl žádnej problém. V městečku se nachází minimálně dvacet agentur a jejich ceny se pohybujou mezi 75.000-90.000 pesos. Hledali sme něco mezi a nakonec vybrali tour za 82.000 u společnosti, jejíž jméno si nepamatuju, protože to stejně bylo jedno. S tour to totiž funguje na bázi bratrské výpomoci. 

Do jednoho Jeepu se vejde 6 lidí, takže pokud se stane, že se agentuře nahlásí lidí osm, jednoduše vás šoupnou k někomu jinýmu. Přesně to se stalo nám, když sme se octli v dalšíma čtyřma lidma, co platili nižší částku než my. Nechci říkat, že se nevyplatí si zjistit info předem, ale přesvědčili sme se, že to může dopadnout taky plně jinak, než vám poví miloučký pán za pultem. A udělat s s tim nedá nic. Navíc, co sme tak viděli cestou, jsou stejně služby všech agentur vícemnéně stejný, jen s tím rozdílem, že zatímco první večer dostali okolosedící stoly lahev vína, my ho dostali po troše zdravé závisti až večer druhej.

Mapička vedle vcelku dobře znázorňuje všechny chuťovky po cestě, jako je Laguna Verde (ano, laguna opravdu je nádherně zeleně ftogenická, ale jenom odpoledne, což nám v agentuře zapomněli říct. Všechny tours vyrážejí ráno a k laguně dojedou asi v deset), termální jezírko, gejzír, kamenný strom, rudá Laguna Colorado, solný hostely, Salar a ostrov kaktusů Isla de Pescado.

Vyjeli sme teda kolem osmý a tour zahájili super vydatnou all you can eat snídaní. Minibusem sme dojeli na Bolivijskou hranici, zase chvíli čekali, co nám bude řečeno na fakt, že z nás v Chile udělali občany Chadu, ale nic se nedělo, dostli sme razítko, zaplatili 150 bolivianos za vstup do NP a přesedli do Jeepů. Sešli sme se tam s dvěma Dánama, Britem a první a zatím jedinou Češkou za celou tu dobu, Petrou ovládající sedm jazyků, díky který sme aspoň trochu líp porozuměli výkladu našeho průvodce, řidiče a kuchaře v jednom – Martína.

O samotný tour asi budou líp vypovídat obrázky. 

Jenom ještě pár zajímavostí a informací. 

• Druhou noc jsme spali v hostelu postaveným ze soli. Stěny v podstatě vypadali jako cihly, akorát byly bílý a když jsem je olízla, samozřejmě slaný. Ze soli byly i stoly, židle a postele. 
• Nejvyšší navštívený bod cesty byl ve výčce 4800 m.n.m. 
• V Uyuni se vyrábí zajímavý pivo s výtažkem z koky. Naštěstí netrpim výškovou nemocí, aby mi s ní pivo muselo pomáhat, ale chutnalo celkem dobře. 
• Salar de Uyuni je tak daleko od jakýhokoliv města, že rozhodně stojí za to, vyjít si jeden večer na pozorování hvězd. Mléčná dráha ještě nikdy nevypadala tak sexy, jako tady.
• V noci je tu pěkná kosa, ve dne to bylo na kraťsy s podpororu mikiny.

Kokový pivo

Termálko

Hrátky s perspektivou

Isla se Pescado

Pohřebiště vlaků u Uyuni

Lasse, Panda, Čalouník, Péťa, Laurence, Jonas

Na poušti je vody a pohodlíčka pomálu, takže hned po poslední části programu – obědě v Uyuni, sme vybrali místní měnu a s nově nabitýma kamarádama vyrazili hloubějc do útrob Bolívie směr bolivijská centrální vysočina a stříbrné město Potosí.

Sunrise