Jak sme se různě ukrývali na Portoriku

Celkem v pohodě výhled z letadla

Portoriko leží v souostroví Velké Antily, hnedle vedle Dominikánský Republiky a neříkejte mi, že ste všichni věděli, že je součástí USA. Státy tu mají tolik základen, že si konspirátoři a ufologové mnou bradu tak často, jako já Čalouníkovi...  Portoriko má podle všeho nejvíc policajtů na počet obyvatel. Další prim drží v hustotě aut. Ta je tady největší na světě. Mělo nás to varovat.

Jen, co sme vystřízlivěli z radosti, kterou způsobil fakt, že jedeme do Karibiku, přišla kocovinka v podobě Lonely Planet. Podle našeho průvpdce například není v hlavním městě San Juanu jedinej levnější hostel a ceny u veškerýho ubytování v této užitečné publikaci neklesly pod 100 dolarů. O dopravě autor taky nic nevěděl, takže sme do letadla nasedali maximálně připravení. Věděli sme dvě věci: hned po příletu se buď přesuneme na západ ostrova, do surfařskýho města Rincón s kempem, nebo naopak na úplnej východ, kde se z městečka Fajardo přeplavíme na ostrov Culebra slibující pro změnu kemp a jako bonbónek „druhou nejkrásnější pláž Karibiku“ a v polovině pobytu to prohodíme. Hahaha, jak naivní sme byli…

Už na letišti sme měli bejt obezřetný, personál nám opakovaně potvrdil, že z letiště nejede žádnej autobus a musíme si do pár kiláků vzdálenýho centra vzít taxík za 100 dolarů (tuhle částku oni vyloženě zbožňujou). Že sem tomu odmítala uvěřit, nějaká dobrá duše nám napočtvrtý ukázala, kterym směrem je ostrůvek busů číslo 40 a 50. První dobrá vlaštovka byla, že pan řidič na naši omluvu, že sme si právě vybrali z bankomatu a nemáme drobáky na bus, mávnul rukou a přizval nás dovnitř. Autobus nás svezl pěkný kilásek ven za brány letiště a vyprdnul nás NĚKDE. A hned se nás ujal boží čilej stařík Frank a pokoušel se nám poradit cestu do Rincónu. Akorát že ani po tři čtvrtě hodině nevěděl, jak. Místo toho na nás zamachroval se svým rodokmenem Američana s babičkou komtesou z Rakouska a pak nám řekl, že do Rincónu se asi nedostaneme nikdy. Místo toho navrhl, ať jedeme radši na Culebru, že to je jednodušší. Přivolal si na pomoc kámoše a společně řešili, jak se dostat do přístavu Fajardo. Poté se na nás smutně otočil, že už je MOC pozdě (dvě odpoledne) a nic nepojede a musíme se o to pokusit zítra. Tak to nám trochu sklaplo a říkáme si OK, dojedeme do centra, počumíme, uvidíme, přespíme někde v parku a zítra dopoledne se pokusíme dobýt Culebru.

Urban camping

V pět sme se dokodrcali busem do centra a zalezli do kapitalistickýho zachránce jménem Starbucks. K muffinu a karamelovýmu laté sme vyfásli heslo na wifi a čuměli tam až do setmění. Zmohli sme se ještě na večeři ve skvělym podniku El Jibarito a vešli do tmy. Little did Čalouník know, že Panda dávala cestou v autobuse dost pozor a koukala kolem a vykoukala zajímavý místo, kde by se dalo spát. Uviděla totiž budovu tropický medicíny a vedle ní pod stromama plechovou budku s generátorem. Jak říkám, Čalouník o mym plánu nevěděl a neměli sme kde koupit vodu, takže sme si přetrpěli jednu prudkou hádku "co budeme sakra dělat" a nehal se přesvědčit, že bude super spát v betonovym korýtku (vedle barelu), protože na nás nebude z cesty vidět. Jestli sem v něčem opravdu opravdu dobrá, tak je to, jak zalízt a nebejt vidět.

Noc byla v podstatě klidná, až na to, že mě strašně poštípali komáři, bylo vedro k zalknutí a ve dvě ráno začalo pršet, takže sme museli postavit stan. Naštěstí byl pátek večer, tak sme aspoň nestresovali, že si nás v sobotu ráno někdo všimne. Moc sme se ale nevyspali, generátor začal ve tři celkem hlasitě hučet :D

Druhej den nám přátelskej bezdomovec poradil, jak se dostat do Fajarda, což zase obnášelo dva busy (a pomoc asi čtyř lidí včetně paní, co nám sama nabila kartu a dala nám na ní kredit) a 40 dolarů za odvoz shared taxim, ve kterym sme seděli jenom my dva, takže sme si pěkně připlatili, protože byla sobota. Řidič se fakt snažil, ale předpokládám, že věděl, že trajekt jede ve tři, takže se mohl pokusit to stihnout, místo aby nás u trajektu vyhodil v 15:06, takže sme museli čekat čtyři hodiny na další. Během těch milých čtyř hodin sme si nemohli nevšimnout plakátu oznamující, že od minulýho měsíce se stanování na Flamingo Beach zdražilo z 10 dolarů na 30. Náš denní rozpočet je 50, oki? 

"OU ŠIT", řekli sme si.

Sme piráti z Karibiku!

Na Culebru sme dorazili už za tmy (OMG, Culebra je od San Juanu asi 70 km!!!), nechali se zase ojebat od taxikáře, protože pláž je od přístavu asi 6 kiláků a dostali sme Twilight přirážku a konečně dorazili na The Beach. Chvilku sme okouněli kolem suer hlučnýho kempu, shodli se, že takhle teda né a cca hodinku hledali s pomocí čelovek místo pro stan, kde na nás po rozednění nebude hned vidět. Našli sme ho pod prima palmičkama, kde zrovna nebylo neprostupný křoví, jako všude kolem. Kromě brouků nás potrápili takový mrňavý obdoby karibskejch bodláků, sou to děsný svině a tušim, že doteď jich mám pár na mikině, ale nenašla sem odvahu se jich dotknout.

Druhej den sme se probudili do nádhernýho dne. Pán venčící psa se na nás sice usmál, ale mezi řečí zmínil  že tu určitě spíme jenom na jednu noc, že? Přikývli sme, že ano a hledali alternativy. Na Culebře je totiž zakázáno kempovat na divoko a Flamenco je jedinej kemp na ostrově. Věci sme sbalili, krosny zahrabali do křoví a přikryli palmovýma listama a přibyla další otázka, kde sehnat benzín do vařiče a potraviny. Vyrazili sme pěšo do městečka. Když tu!

Po sedmi minutách chůze po silnici, kde nic tu nic, za zatáčkou se objevil nádhernej žlutej dům. V hornim patře vlály ve větříku závěsy, z reprobeden se valili Pink Floyd a postarší týpek s culíčkem nám zamával. S Čalouníkem sme si okamžitě porozuměli i beze slov. Tady by se kempovalo! Z Flamingo Beach je to do městečka nějakých šest kiláků, ale v tom vedru se vám vážně nechce dosahovat nějakejch úžasnejch výsledků v procházení se, takže nám ani nevadilo, když nám v polovině cesty nabídla vezení Jane. Vyřídili sme všechno potřebný, šli zase asi pět minut a už nám zastavovalo další auto, jestli nechcem svízt! Nemohli sme věřit, jak sou tady hodný lidi. V autě shodou okolností seděl právě Plantův fanoušek Bill. Slovo dalo slovo a odpoledne sme se už stěhovali k Billovi na zahradu. Nabídli sme mu 10 dolarů za noc, on nám Colu a byli sme kamarádi.

U Billa na zahradě bylo blaze, z těch dob si pamatuju jenom hodně makání na pláži - půl hodiny zepředu, půl hodiny zezadu, a tak pořád dokola (bavíme se o opalování, to ste doufám pochopili). 

Bill, vysloužilej texaskej sniper nás každej den zásoboval hordou cool povídaček ze svýho života, vozil nás autem na nákupy a odlehlý pláže a dokonce nám půjčil i výbavu na šnorchlování, což sme si celkem užili hlavně na Zoni a Tamarindo Beaches, i když spíš než korály sou tady k vidění rejnoci a jiný havěti. Koráli jsou krásný u Flamenco. Na Flamenco je pak ještě jedna exkluzivní atrakce - tank, kterej tu nechali Amíci jako památku po období studený války, kdy Culebra sloužila jako otloukánek při testech těžkejch zbraní a bomb. Na oplátku sme jeden večer udělali velký barbeque a Billa nakrmili.

Úlovky z Tamarindo Beach

Na chození po ostrově sme neměli ani pomyšlení. Za prvý bylo teplo až moc, na to, že má bejt období dešťů. Za druhý je tam taky pořádná džungle.

Ubytování ani tady na ostrově nejde pod 100 dolarů za pokoj, takže nás Bill v podstatě zachránil, nebýt jeho, backpacking by se tady vůbec nevyplatil. Z důvodu komplikovaný přepravy sme se nakonec úplně vzdali myšlenky dostat se do Rincónu.

Poslední dva postřehy se budou znovu týkat lidí, co sme potkali.
Historka jedna: jdeme z pláže domů a zastavuje golfovej vozík se třema Amerčanama kolem padesátky, jestli chceme hodit do města. Když jim odpovim, že sou moc hodný, ale my jdeme jenom támhle k tomu domu, jeden z nich otevře chladící box a hodí po nás aspoň dvě pivka.

Historka dvě: Berem polední ferry zpátky na Portoriko a hledáme shared taxi, který by tentokrát mělo bejt 7 dolarů. Místo toho nám naháněčka oznámí, že je dneska neděle a veřejný dopravní prostředky přece nejezděj. Jediná naše šance je stopování do San Juanu. Asi po půlhodině nám zastaví mladej párek, co byl na ostrově na výletě (z Rincónu :D). Právě tam maj namířeno a není to úplně naším směrem, ale prej ať nasedneme, že nás kousek popovezou. Konverzace se rozvine a když už jedeme v autě skoro hodinu, ptám se, kde nás vysaděj. A oni na to, že se mezitím rozhodli, že si taky zajedou do San Juanu na zmrzlinu a vezmu nás přímo do centra :) Nakonec sme si ještě stáhli ve Starbucksu Game of Thrones a zopákli noc u generátoru.

Tak vidíte, celkem paradoxně to byla naše nejlevnější země, to všechno ale jenom díky tomu, že nám strašná spousta lidí po cestě pomohla. Vypadá to, že si zatím držíme super karmu. Udělala sem tudíž okamžitě povinnou úlitbu bohům (větší obnos slepýmu bezdomovci) a snad se nás bude dobrá karma držet dál. Tak se toho taky nebojte, horší podmínky k baťůžkaření sou snad už jenom v Afghanistánu.

Čeká nás let do střední Ameriky. První země bude Nicaragua. Čekaj nás sopky!
Díky, že jste klikli
Panda