úterý 22. července 2014

O schovanym kaňonu a smaženejch banánech

Jak už sem někde naznačovala, z těch čtyř zemí, co sme ve střední Americe navštívili, nás Nicaragua odzbrojila nejvíc. Je tady rozmanitá příroda, občas i trochu extrémní, moc milí lidi a nikdo si tady nedělá moc hlavu se zákazama a rozkazama. V Leónu sme si tudíž vyhlídli ještě jeden výlet, kterej se jevil doable  bez guida. Na sever sme se potřebovali dostat tak jako tak a bylo to hezky po cestě.

Minule sem přihodila mapku naší cesty po Nicarague a můžete si všimnout, že to není nijak velká země, přejet ji po naší ose trvá nějakejch 5 hodin čistýho času. 
Nejdřív sme to tedy vzali přes vrchovinu.

Sever Nicaragui je celkem hornatej a deštivej, takže se tu skvěle daří kávě. Kafe tvoří největší složku jejich exportu a na kvalitě si tady dost zakládaj. V posledních deseti letech sem taky prouděj velký dotace z USA a EU na rozvoj eco farmaření. Nejrozsáhlejší plantáže jsou kolem města Estelí a přilehlejch vesniček, který z eco turistiky celkem příjemně těžej. Tohle je jeden z těch zážitků, co sme doteď neměli, takže nám to přišlo jako zajímavej tip na dva tři dny. 

ESTELÍ
Chicken busem s muzikou tak hlasitou a divokou, že by si to člověk lehce spletl s cancúnskou diskotékou, sme se dostali do Estelí, což je samo o sobě opravdu ošklivý městečko s jednou ulicí plnou neonů, levnejch hostelů a špíny. Ubytovali sme se u jedný rodiny v místnosti 2x2 metry, kam se vešla akorát postel, ani to nestojí za rozepisování se. Bylo to extrémně levný (asi 170 Kč za dva lidi) a vypadli hned ráno.  
Panda vzadu v Chicken Busu. Přeprava tímhle způsobem je úžasně levná a hlavně rychlá. naháněč nás "vhodí" i s krosnou zadníma dveřma dovnitř, ani se nenadějete. Jakmile dojedete, kam ste chtěli, už vás zas vyhazujou a během pěti vteřin přesazujou na další spoj. Nikdo tady na vás moc nečeká, na přípoj naskakujete většinou za jízdy :) Nebejvá to moc pohodlný, ale je to boží!!!
Na autobusáku sme to vzali směrem ECO Posada Tisey.
Je to rodinná farma, která nabízí ubytko v chatkách a podle doporučení to mělo bejt vesnicky levný, takže sme ji zvolili na základnu. tady je na čase strašně pochválit jejich jídlo, jak celý země, tak ECO Posady, kde bylo tuplem všechno připravený z místních surovin. 

Základ nicaraguiský kuchyně tvoří gallo pinto (smě rýže a frijole fazolí s nějakym kořením). To tady dostanete úplně ke všemu. K snídani se podává gallo pinto s vajíčkama, smaženym banánem, čerstvým kozím sýrem a jogurtem. A organický černý kafe bez mlíka nikdy nechutnalo tak úžasně! 
K obědu  místo vajíček dostanete kus grilovanýho kuřete, tortilly a náš oblíbenej smaženej banán (aka maduro). Za směšnou cenu vám v každý restauraci přihoděj ještě domácí šťávu z maracuji. 
Ježiš, jak to tak píšu, už zas se mi sbíhaj sliny. No, aby bylo mezi náma jasno, nikde ze zatim deseti zemí, který sme navštívili, sme si nepochutnali tak, jako v Nicarague.
http://imgarcade.com/1/gallo-pinto-breakfast/
Jinak nás ale v ECO Posadě celkem vyšplouchli. Byli sme během pracovního týdne jediný hosti a stará paní na přepážce často chyběla, aby nám třeba dala večeři, když sme byli odřízlí na samotě, když ale byla, tak zase nebyla kdovíjak příjemná a připadali sme si, jako by byl obří problém říct nám, co kolik stojí. Paní celkem mlžila i kolem ceny ubytka, jen co sme přišli, ani nám neřekla, kolik stojí jejich nejlevnější pokoj se čytřma betonovejma stěnama a postelema a už nám brala pasy. No, po třech dnech sme při placení zjitili, že když sem se ptala na pokoj, řekla nám cenu za postel, takže sme platili dvojnásobek peněz. Servis teda opravdu nic moc a bydlet bych doporučila spíš ve tři kiláky vzdálený komunitě La Garnacha.  

Do Garnachy sme se původně vydali, abysme tam našli průvdce do nedaleký jeskyně. Žádnej ale nebyl zrovna k dispozici, takže sme byli milejma místňákama posláni aspoň na vyhlídku. Nedalekej kopec Cerro Apaguaji by se výborně hodil, až bude Jackson točit Sillmarillion. Mohl by z fleku vystupovat jako Amon Rûdh. Svojí červenou barvou a vůbec wtf co tady dělám vzezřením nás nadchnul, takže sme i před info na ceduli, že potřebujeme průvodce zamířili nádherným borovym lesíkem k úpatí. 
Samozřejmě, že to šlo bez průvodce úplně v pohodě, akorát sme šoupli dolar jednomu farmářovi za to, že procházíme jeho pozemkem.


Zpátky ve vesnici sme si pak nakupili místní med na snídaně a nějaký to organický kafe. A ve vesnický jídelničce si dali výbornej oběd. Ke komunitě je to z Eco Posady krásná procházka. Cestou zpátky sme navštívili Dona Alberta. To je pán, kterej před čtyřiceti lety začal na základě nějakýho snu sochat na svym pozemku do skály zvířata,  výjevy z historie a mýtů. Je to fascinující kus práce a jeho pozemek je volně přístupnej k návštěvě. Sám Don Alberto dělá průvodce a i když naše španělština není úplně skvělá, něco me pochopili. Kromě toho nás ale provedl i svojí tropickou zahradou a ukázal spoustu divokejch orchidejí, rostliny kávy, ananasu a dalších plodin. na cestu nás pak vybavil čerstvě utrženejma pomerančema. Pro fotky v trochu lepší kvalitě (protože sem je nedělala já) a nějaký počtení, klikněte sem. Pán je tak trochu excentrik, ale v dobrym shapeu, takže stačí jenom běžet mu po boku a přikyvovat na jeho výkřiky Que Bien! On si vystačí sám se sebou :) Pomeranče sme si chtěli dát druhej den k snídani, ale když sme je oloupali, zjistili sme, že chutnaj asi jako vítěz soutěže "nejkyselejší citrus světa" :)
Kolem Eco Posady je ještě jedna zajímavost hodná návštěvy, Salto se Estanzuela má bejt fakt super vodopád s jezírkem na koupání. Nám na vrchovině moc nepřálo počasí (cože je eufemismus pro "například první večer nepřetržitě chcalo  tak, že nebylo z okna nic vidět").

Somoto
O kaňonu sem se už trochu rozepsala na FB, takže jenom krátce. Dnes National Monument, ještě před deseti lety přírodní úkaz, o kterym věděli jenom místní, Somoto kaňon najdete dvacet kilásků severně od  stejnojmennýho městečka opravdu téměř na hranici s Hondurasem. Jestli cestujete na sever, jeden den si na 100% vyšetřete.
Na výlet sme se vypravili z městečka Somoto a vzali si s sebou jenom pár věcí, co se mohly namočit:

  • Důležitý jsou tenisky nebo sandály, chce to mít něco na nohou, až budete přelejzat vodopádky. 
  • Flašku s vodou a snacky (je to tady divoký, žádný stánky s občerstvenim neočekávejte)
  • Nepromaký pouzdro na foťák
  • Začíná to hrozně nenápadně
  • Zip sáčky na peníze a mobil.
Na autobusáku nasednete směr hranice, ale necháte se vysadit u kaňonu, každej řidič ví. Vstup se platí kousek pod silnicí v budce a stojí v řádu desetikorun. Do samotnýho kaňonu to trochu trvá, ale v podstatě je potřeba nejdřív logicky dosáhnout řeky, přejít ji a pak se dát proti proudu. Po dvaceti minutách se řeka začne zužovat a okolní břehy vyměněj bahno a trávu za bílý vápencový skály. na jednom místě vás místní budou přesvědčovat, že potřebujete ke vchodu dojet na lodi/ duši od traktoru. Podle toho, jestli ste/nejste trapný odmítněte/přijměte :) Nám přišla představa, že budeme sedět v duši a někdo nás potáhne proti proudu spíše směšná, ale asi se najdou lidi, co myslej, že je to "cool". Nakonec dojdete na místo, kde už to suchou nohou dál nejde, no a tady prostě skočíte do vody a začnete plavat, přelejzat a v nejhlubších místech kaňonu taky skákat až ze šesti metrů. Na jednom místě je vyšší vodopádek, kde sme si museli s čalouníkem navzájem pomoct. Já tam utrpěla větší šok, když sem byla vysazená jako první, chňapla se za skálu, abych po vylezení zjistila, že sem dala ruku deset cenťáků od hada. Bylo to sice miminko a asi byl víc vyděšenej než já, nicméně, co holka neudělá pro to, aby si mohla občas zaběsnit, žejo? 
Nějaký úchyl milovník hadů by mi dokázal říct, co to je?
Proti proudu se můžete plavit, jak dlouho chcete a pak to vzít zase zpátky. Čekání u silnice na zpáteční autobus si můžete zkrátit v místní maličký restauraci. Pokud by to někoho zajímalo, viděli sme i jedno místo, kde nabízeli místo na kempování. Cenu nevíme. V Somotu sme bydleli v jednom ze dvou hostelů přímo u silnice, asi sto metrů od autobusáku. Hned přes cestu sme si oblíbili úžasnej comedor s comida típica, tedy místními klasikami jako gallo pinto a grilovaná kotletka :) 
Druhej den hned ráno sme nasedli to toho samýho autobusu, jako den předtím a vydali se překračovat hranici s Hondurasem.

Bolívie a Nicaragua, místa našeho srdce. Tady jsou náklady na druhou zemi:
Za 12 dní v jsme oba utratili 7.460 Kč.
Ubytko: 215 Kč za dvě osoby/ noc
Jídlo: 309 Kč za dvě osoby na den
Doprava: 100 Kč za dvě osoby na den
Ostatní (vstupy na Telicu a do Somoto dělaj cca 200 Kč celkem, ostatní byly osobní věci jako redukce, řasenka, šortky, dárky): 122 Kč za dvě osoby na den

Celkově sme si vystačili s rozpočtem 746 Kč za dvě osoby na den. Vzhledem k tomu, kolik sme tu stihli super atrakcí, vychází zatím Nicaragua pro cestovatele nejlíp.
Tak se začněte balit!
 ❤ Panda

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Zní to fakt báječně! Vždycky když čtu o vašem dobrodružství, nemůžu se dočkat, až vypadnu a někam vyrazím :D Líbí se mi, že sem píšeš i rozpočet, protože si může člověk udělat představu a vidina odchodu je čím dál jasnější.. hahah :D Mějte se úžasně... Těším se na další články ;) Zuzu

Bára řekl(a)...

Pandičko, super psaní, těším se na další ;-)

radobyelfka řekl(a)...

Ahoj Zuzu, moc díky! O to přesně jde, vzbudit tímto blogem u čtenáře neodkladnej pocit, že všechno jde :D
Ty se taky měj úžasně, snad to bude obsahovat i nějaký to pocestováníčko!

BároKáro :) díky

Blogger řekl(a)...

Objevte eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

Obchodujte kdekoliv - Váš čas je peníze. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

Otevřené obchody na eToro: 227,651,647