Jak mně byl nasazen prstýnek

Panda ani nevytáhla čelovku. Na východu před chvílí konečně vystoupal na nebe měsíc a úplněk byl jediné světlo, co ona a Luky potřebovali k tomu, aby  konečně vylezli do cíle své cesty. Na sopku Telicu s dostali ještě za světla, než ale v lávovém poli na dohled od kráteru  postavili stan a dali se na poslední zteč, začala na západě zuřit bouřka a Panda si chtě nechtě musela přiznat, že na kráter bez  hromosvodu rozhodně nepoleze. O dvě hodiny a jednu večeři později bouřka zeslábla, a i když se pořád blýskalo, bylo to už jenom dole v údolí. Nadešel čas! Noc byla větrná a volně pobíhající koňové, bouřka a měsíc v úplňku jí dodávali na magičnosti. Dostat se k okraji vulkánu zabralo necelých patnáct minut a konečně se mohli naklonit přes okraj a uvidět tolik očekávanou lávu. Sirné výpary ze sopky jim nejdřív naplnily nosy, ale když konečně zafoukal vítr správným směrem, v hloubce sta metrů se objevily dvě červené tečky, jako oči. Dobře, nebyla to tedy přímo řeka lávy, jak si to v duchu představovali, ale stejně se na sebe spokojeně zazubili a říkali si, jaké je to úžasné dobrodružství. Být někde v Nicaragui jako jediní lidé o půlnoci na aktivním vulkánu . Pak si vedle sebe lehli na kamení a suť a dívali se na bouřku v dálce, na měsíc a dole pod nima ze samých kořenů  Země hučela sopka. Pak se Lukáš otočil a řekl:“Pandička, já bych se tě chtěl na něco zeptat…“ Nebyla to přesně otázka, kterou by Panda čekala v pátek 13...

Asi se nebudete divit, že po dlouhym nicnedělání na Portoriku sme se s Čalouníkem do střední Ameriky těšili naprosto úděsně. Vůbec sme nevěděli, co čekat, ale tušili sme, že to bude paráda.

Nicaraguyská mládež frčí na Heisenbergovi?

Cestovní plán pro střední Ameriku: Nicaragua-Honduras-Guatemala-Belize-mexický Yucatán.

Časový plán: 5 týdnů (naprosto nedostatečný, potřebovali bysme aspoň o měsíc víc) 

Letadlo nás vyprdlo v hlavnim městě Nicaragui, který se jmenuje Managua. Není to velkoměsto nijak krásný, jako spíš fascinující svojí pohnutou historií. V Nicaragui je jenom dneska asi 19  (!) aktivních sopek, země ještě pro jistotu leží ve Ring of Fire. V roce 1972 došlo k obrovskýmu zemětřesení, který doslova vytrhlo městu jeho historický srdce (tady parafrázuju LP, maj to hezky napsaný), aby místo něho zůstal kráter a zkáza. Většina historickejch památek skončila v troskách a Managua se už nikdy nepokusila vybudovat nový centrum.
Částečně taky z finančních důvodů. Kdyby tenkrát nebyl u moci docela dost možná největší kretén v historii (hned po Nerovi) , prezident Somoza třetí, kterej si odvedl zdrcující většinu americký finanční pomoci obětem na svůj vlastní účet, nějaký peníze by nejspíš i byly. Takhle je hlavní město i po čtyřiceti letech bizarně neosobní, neukotvený a  na místě, kde mizely dějiny, teď stojej slumy nejchudších vrstev, proti kterejm policie v zarostlym centru beznadějně bojuje.

Za naši základnu sme zvolili příjemnej rodinnej hostel Dulce Sueňo za 18 dolarů a podivili sme se, že celá ulice, ne, celá čtvrť má kolem domu vysoký mříže a na navrch ostnatý dráty. Bylo nám řečeno, že nemáme v noci chodit ven. No, byl to náš první den, byli sme tu nováčci, tak sme radši poslechli.
V Manague fakt nebyl důvod se zdržovat, hned druhej den sme vyrazili kousek na sever k Laguně Xiloá, kde se na poloostrově Chiltepe nacházej dvě vulkanický jezera. K jednomu (Xiloá) měl bejt jednoduchej přístup, je to něco jako resort pro místňáky, když je hrozný vedro, ale nás zajímal spíš kráter uvnitř sopky s jezerem Apoyeque. Plán byl dojet do Xiloá a ukecat tam někoho, aby nás nechali postavit stan, najít guida, protože cestu zná opravdu málokdo a vyrazit druhej den. 

Jezero Xiloá, za nám kráter s jezerem Apoyeque

To se celý ukázalo jako obří fail, páč po x hodinách cesty, kde sme se seznamovali s místníma zvyklostma a učili se jezdit v chicken busech, sme o dost chudší vystoupili u Xiloá a bylo nám zakázáno tam kempit kvůli bezpečnosti. Nepodařilo se nám ani najít dobrodince, co by nás nechal na svý zahradě a to se nám snažili pomáhat asi tři lidi. Nakonec sme teda vzdali i možnost jet k míň dostupnýmu kráteru, protože nás tenhle výsledek dost odradil.

Tamnímu manažerovi nás bylo líto, takže nám aspoň navrhl, že nás vezme ve čtyři odpoledne do Leónu, kde bydlí. Moc sme se zaradovali a odpoledne strávili koupáním v jezeře, co bylo jak kafe. Ve čtyři sme celí natěšený začali okukovat, kterym autem asi pojedeme, když tu nás manažer vyšplouch a nám došlo, že nás vezme do Leonu AUTOBUSEM J Bylo to ale fajn, aspoň sme jeli za ceny místních a dostalli sme zevrubné info o místním životě, protože mluvil obstojně anglicky.

Na León moc rádi vzpomínáme. Je to jedno z těch turitickejch míst, který sou ale tak „v pohodě“, že vám zas tak nevaděj ty davy Amíků popíjejících pivo. León se nachází severně od Managuy a bejval hlavním městem v dobách španělský nadvlády. León přitahuje lidi spoustou adrenalinovejch vyžití, v těsný blízkosti totiž vede  pás asi 14 sopek. Sopky sou zároveň i zhoubou Leónu, právě kvůli nim bylo hlavní město kdysi přestěhováno (ta ironie!)

Náš hostel se jmenoval Vía Vía a byl doslova obří s krásnou zahradou uprostřed. León je koloniální město s tím typem architektury, kdy většina krás se skrejvá právě za fasádama domů, v zahradách s fontánkama a banánovníkama. Všechno důležitý (supermarket, streetfood, levný jídelny se supr snídaněma) je tu doslova za rohem. Navíc v Leónu sídlí spousta cestovních agentur a teď vám povim, jak sme je využili. Nevim, jak v ostatních hostelech, ale v našem se dalo narazit na celý desky s nabídkama výletů. Asi nejoblíbenjší je „boarding Cerro Negro“, neboli sjezd na prkně po aktivní sopce. Tady se samosebou pandě nastražily uši.

Praví drsňáci kempujou o dvacet metrů vedle!!!

Bohužel ale musim konstatovat, že sem obešla tři operátory a všichni mě uzeminili s tim, že nemaj pořádný prkna, protože "stejně všichni jezděj dolů na zadku". Takže obrázky snowbaorďáků byly tak trochu podvod. Zájem u mě odpadl. No nic, vzala sem teda do ruky desky od Quetzaltrekkers a nalistovala slibně znějící „Dvoudenní výlet s přechodem aktivního kráteru Telica“. Po vygooglení  obrázků bylo jasno. Jenom s tim rozdílem, že nebudeme platit 110 dolarů a riskovat otravnou skupinku. Nastudovali sme si trasu (i když to zabralo nejmíň tři hodiny rešerší) a druhej den sme vyrazili na vlastní pěst. 

Jako vždycky sme nacpali velkej černej pytel všim nepotřebnym, co necháme v hostelu, vyzbrojili se tuňákem v konzervě a ovocíčkem vítězství a vyrazili. Tady bych si ještě postěžovala na neochotu našeho hostelu podržet nám přes noc naše věci, což je snad normální praxe. Celkem nás naštvali, ale nehádali sme se a naproti v Bigfootu byli o dost vstřícnější.

Poslední poznámka: Quetzaltrekkers sou jinak opravdu fajn firma, většina z peněz jde do místních komunit, není to nějaká tupá ždímačka peněz. Těch 55 dolarů za dva dny je celkem ok. Pokud se vydat na Telicu v rámci tours, pak určitě s nima. Nevadí, že nemáte stany a spacáky, výbavau vám půjčí. To my jenom, že máme svoje vlastní a tím pádem si můžeme víc vymejšlet J

Telica Volcano

Z Leonskýho autobusáku chicken busem směr Estelí. Nechali sme se vyhodit ve vesničce San Jacinto (cca 40 minut) Tam doporučujeme chutnej comedor (jídlena) hned u silnice, kde sme se nadlábli na cestu. Pokračuje se směrem k Humidales, neboli horkejm bahnům, místní atrakci. 

Prodavač zmrzliny jezdí na svym vozíku od okna k oknu a prodává

Tady je potřeba zaplatit dva dolary a projít na druhou stranu k drátěnýmu plotu, kterej je na několika místech děravej, za plotem po cestičce doleva směrem k sopce. Celou cestu je potřeba mířit mezi kráter sopky a zelenej zarostlej kráter vlevo, cesta vede uprostřed. Po chvilce se přijde k asfaltce, tady přes závoru doprava. Jakmile se naskytne první šance uhnout ze silničky do aleje vlevo, směle do toho. Pak už je to jenom na intuici a ptaní se místních farmářů. Rozcestí, kde by se dalo blbě zahnout, sou asi tři. Na jednom z nich je kámen se šipkou, což je dobrej indikátor, že ste na správný stopě. Cesta je to s krosnou celkem těžká, dvě hodiny do kopce úvozem po kamenech, ale aspoň tu nepraží sluníčko díky nádherným přerostlým stromům.  Jakmile skončí úvoz, naskytne se svěží výhled na louky a políčka mezi oběma kráterama. Pak už v podstatě není, kde se ztratit, stačí sledovat pěšinu a nelekat se, že vás vede místama někam dolů. No a po třech a půl hodinách v brutálnim vedru, kdy sem se potila snad i z očí a na rukou se mi v mym vlastní potu utopily mušky a zůstaly tam přilepený, přichází na řadu výstup na sopku samotnou. 

No, tak ty dva dolary max

Nahoře ještě projít brankou a hned se dát doleva nahoru a po chvíli se naskytne konečně pohled na kráter v celý jeho kráse. Pod kráterem se nachází kempiště se zelenym trávníčkem. Nebyli sme si jistý, jestli se tu smí kempit zadarmo, nebo čí to vůbec je, takže sme se menším dohadování usadili dál, na lávovym poli mezi červenejma kamenama.

Na cestu doporučuju vzít aspoň 5,5 litru vody. Nám to vyšlo  i s návratem jen taktak. Po cestě není vůbec žádnej zdroj.

Zda platit poplatek za vstup, je celkem sporná záležitost. Pochybuju, že na sopce mívaj takový lidi, jako my s Čalouníkem víckrát, než pětkrát za rok, většina lidí sem přijde s průvodcem, takže cena může bejt zahrnutá. My sme nicméně narazili na skupinku tří pánů, co nám tvrdili, že jim musíme za vstup dát 3 dolary za osobu. Chvilku sem se s nima dohadovala (ukažte nám nějakou ceduli/ odznak), týpci se neměli čim prokázat. Pokusili se mě přesvědčit užmoulanym růžovym pijákem, na kterym bylo ručně napsáno 3 dolary, tak sem ještě poukázala na to, že takovej bych si taky uměla vyrobit. Na internetu sem se o žádnym placení nedočetla, ale nakonec sme jim to dali. Částečně proto, že ta sopka vypadala za tři dolary krásně, částečně proto, že pánové vypadali mile a omlouvali se mi, že nemaj žádnej dokument, a částečně sme nechtěli, aby nás v noci přišli ti milí pánové podříznout.

Západ - San Cristóbal a Cerro Negro

Východ - úplně vzadu sopka Momotombo

A zbytek už znáte. Jestli to někoho zajímá, tak sme ten večer nečalounili, protože sme nikdy v životě nebyli víc nechutný a špinavý.

Jinak, co se týče prstýnku, tak si představte, že ho Čalouník dostal tajně od Billa na Portoriku. Všimla sem si, že maj mezi sebou nějaký tajnosti, ale fakt by mě nenapadlo, že takový. Prstýnek Bill našel v zátoce, když čistil dno svojí jachty. Potopil se pro něj a když se s náma seznámil, prej mu bylo jasný, co s ním. Takže kdo ví, jakou má ještě historii :)

Moc díky všem za milý a místama děsně vtipný komentáře na fb. 

Do roka a do dne. JŮŮŮŮŮ!