Co si myslíme o Hondurasu

NIC MOC upřímně.

Možná teď někoho raním, protože Honduras je jeho oblíbená země, ale to teda nechápu, proč by měla.
Ještě v Manague sme si popovídali s jedním baťůžkáře kterej nám řekl, že se v Hondurasu ani nezdržoval a rovnou projel. Nechtěli sme bejt Mean girls, tak sme Hondurasu dali šanci, aby nám předvedl, jestli je v něm něco víc, než banány.

Úplně boží země?

Vezmu to zkrátka: za tři dny sme v něm zahučeli neskutečný peníze, viděli jednu předraženou jeskyni a jeden vodopád, co za to vůbec nestály a největší utrpení teda byla místní doprava. Chicken busy se tu omezujou jenom na fakt rurální oblasti a mezi městama jezděj neskutečně nacpaný mikrobusy takovym stylem, že nás nacpali do uličky mikrobusu i s krosnama, takže lidi nemohli pořádně vystupovat, já jela pokrčená, protože se mi pod střechu nevešla hlava, Čalouníkovi rovnou půl těla. No a přičtěte si k tomu stokilometrovou rychlost a jet takhle dvě hodiny.
Oser největší a znova teda ani za nic. A ty ceny, jak se dělá blicí smajlík?

Možná vám připadá, že sem trochu naštvaná. Vysvětlim.

Honduras je na první pohled nudná země bez nějakejch zajímavějších přírodních úkazů. Po nahlídnut do internetů a průvodců sme se ale rozhodli pro tři atrakce po cestě.

• Jeskyni Taulabé kousek za městem Comayagua
• Vodopád Palhaunzak u Peňa Blancy
• a Ruiny v Copánu

Vzdálenost Somoto  - Comayagua se nám podařilo pokrýt za jeden den. Hlavní město Tegucigalpa je prej docela nebezpečný a když sme viděli jejich autobusák, simultánně sme si s Čalouníkem oddychli , že tam jenom přestupujem. Najít v menší Comayague hostel byl trochu problém, nějakou dobu sme chodili po ztemnělejch ulicích, ale na pátej pokus nás vzali. Jídlo bylo ok. 

Ráno sme si dali snídani v obchodnim centru, nakoupili proviant na kempování, vyrazili autobusem po hlavní silnici a po čtyřiceti kilometrech se nechali vyhodit u jeskyně Taulabé. Tady na nás přišlo těžký rozhodování, vstup byl dražší, než sme čekali a navíc to bylo jenom tři sta metrů po betonový cestičce. Jestli chcme hloub do útrob jeskyně na dvouhodinovou exkurzi, musíme zaplatit dalších 400 Kč. Bylo nám líto jet hned pryč a přemohla nás zvědavost. Škoda, že to se mnou Čalouník neuhádal, byl rozumnější než já, která nás přesvědčovala, že to určitě bude zajímavý. Nebylo. Dostali sme za průvodkyni mladou holčinu, co měla na nohách plátěný tenisky a vyrazili. 

Jeskyně byla grandiózně nasvícená, ale to se dá asi vidět i v Koněprusích. Po deseti minutách sme podlezli sňůrku a začali se drápat v bahnu po jeskyni jakože offroad. Největší problém s lezením měla slečna průvodkyně ve svejch epesních horalkách. V Taulabé není řeka a zatim nikdo neobjevil východ, takže se tu špatně dejchá a slečna se bála, abysme tu s Čalouníkem neumřeli na astma, takže nám už po 30 minutkách obrátila, že to je jako konec tour. Po cestě zpátky se nám ještě připomněla, že ačkoliv sme za tuhle píčovinu zaplatili přes pět stovek, průvodci sou tady dobrovolníci a měli bysme jí dát příspěvek. Nasraně sme odtud odjížděli lehčí o 60% našeho denního rozpočtu.

Tak aspoň kůl historka, která se k jeskyni vztahuje, ju?

V roce 1972 vyloupil vzdušnej pirát jménem William Hanneman nějakou banku ve Spojených státech a podařilo se mu uprchnot díky tomu, že unesl malý letadlo. Doletěl do Hondrurasu a vyhledal tady (patrně) starýho kámoše z lochu, kterej mu řekl o nedalekejch jeskyních, kde se pak Hanneman ukrýval asi 4 měsíce. O jeskyních se do tý doby moc nevědělo, byly objevený pár měsíců předtím díky stavbě nedaleký dálnice. Mezitim se po něm v USA intenzivně pátralo a byl vydán zatykač s vysokou odměnou za jeho dopadení. Tady se nakonec vtipně vybarvil honduraský kámoš, kterej zavolal na policii, nabídl informace o Hannemanovi a samozřejmě schrábl odměnu. Úřady banditu dopadly, ale ukradený peníze z banky nebyly nikdy nalezeny. Legenda říká, že se uvnitř jeskyně dodnes někde ukrývá 250.000 dolarů, který tady pirát schoval. 

Vzhledem k tomu, že sem teď na Hawaji a nakupuju v sekáči, asi ste pochopili, že sme neměli to štěstí.

Dokodrcali sme se dál, kolem jezera Lago de Yojoa sme dojeli ke vchodu do areálu vodopádu Palhaunzak. Bylo už pozdě odpoledne a když sem uviděla na ceduli, že je tam zase vyšší cena pro turisty, než sme měli vyhlídnuto z netu, už sem se fakt rozzuřila. Týpek v bráně chtěl navíc dvojnásobek za to, že tu budeme kempovat, což by bylo ok, kdyby nám dokázal ukázat, kde je to oficiálně na papíře. Vyeskalovalo to v drobnou hádku mezi mnou a mým snoubencem o to, co podniknout dál, až sme si nakonec vynutili spaní zadarmo. I tak sme se ten den octli hluboko v mínusu a pohled na Největší vodopád střední Ameriky nám moc nepřidal, protože se k němu nedalo dostat, aniž by člověk zaplatil za další tour. 

Ale kempování bylo pěkný

Druhej den sme znovu absolvovali utrpení v honduraský veřejný dopravě (kde nás týpek s kasičkou zase odrbal, když inkasoval celou částku a pak nás v polovině vyhodil, že abysme se dostali do naší destinace, musíme vyměnit auto. Polovinu peněz nám samozřejmě nevrátil. Dojeli do městečka Copán Ruinas, kde se nacházej slavný pozůstatky mayskýho města. Když ale mrknete na net, zjistíte, že jsou docela pidi, takže sme se rozhodli, že počkáme až na Guatemalu a Mexiko. V minibuse  s náma jela starší paní, která nám nabídla ubytování za fajn cenu (asi 200 Lempir = 200 Kč). Vděčně sme kývli a ubytovali se v prostornym pokojíčku, kterej sdílel koupenu s celou její rodinou. Večer šla rodina pryč a v klidu nám nechali klíče od domu, což byl příjemnej pocit. Ten večer došlo v celym městě k výpadku proudu, tak sme se vydali do ulic na dobrodružný průzkumy. V upravenym historickym centru to žilo, běžely generátory a pouliční stánky vydávaly nádherný vůně, takže sme si tu pochutnali na tacos, tortilách a kuřatech a poprvý nám bylo v Hondurasu dobře.

Vodopád. Neasi

Třetí den sme dali této sympatické zemi ADIOS a překročili hranici s Guatelmalou.

No, na to, že sem původně zamýšlela v odpověď na nadpis "Co si myslíme o Hondurasu" napsat "Nic" a tim článek ukončit, se mi to dneska celkem protáhlo.

Počty:
Tři dny nás vyšly na 3.384 Kč a neviděli sme nic zajímavýho

Nedík
Panda