Nejen Sumó

Poslední týden byl tááák nabitej.
Začalo to výletem č. 2 směr Sumó.

11.2.
Neb je sumó národní sport, zavedli nás na Národní sumo (budu to psát takhle, nebaví mě dělat tam pořád tu čárku) stadion, usadili do horních pater (která sou levnější- v podstatě se dá sedět i v první řadě u ringu, ale má to 2 nevýhody: a) je to mrtě drahý b) sumista vytlačený/vyhozeny z ringu a skočivší na vás je trochu nepříjemná záležitost:)



Po prostudování pravidel (v japonštině, ale byly u toho aspoň obrázky vzduchem lítajících sumistů) to vypuklo. Vypuklo slavnostní zahájení. To vypadá tak, že se zápasící borci v po kolena dlouhých sukních(spíš zástěrách) postaví do kruhu a jeden po druhým vystoupí doprostřed a něco zazpívá. Nutno uznat, že několik z nich mělo fakt dobrej hlas a někteří zas aspoň zapěli něco vtipnýho- to nemůžu posoudit podle sebe, ale japonstí diváci se smáli. Turnaje se účastnilo 16 zápasníků a hrál se vyřazovací pavouk.
Bylo to docela zajímavý sledovat, a s holkama sme se snažily rozeznat jednotlivý výpady, ale všechny vypadaly stejně. Ale došly sme k překvapivýmu závěru a sice, že na velikosti nezáleží, protože ten tlustší to ve většině případů prohrál.

Potom sem se stala terčem obdivu a závisti okolo přítomných spolužaček, protože na scénu nepředvídatelně nastoupil českej sumista Pavel Bojar ze stáje Naruto Chiba! V programu sem si ho nevšimla proto, že vystupuje pod jménem Takanojama. A protože nebyl ani tlustej a docela hezkej, tak sme mu všechny hlasitě fandily. Držel se dobře a dlouho, ale ten druhej obr byl nakonec trochu silnější. Z ostatních cizích národností tam pak byli myslím Mongolové a Bulhar. To, co pohazujou kolem sebe je sůl. A člověk ve starobylém kroji je rozhodčí a zajímavý je, že u sebe má nůž. Proč? No přece, aby mohl spáchat okamžitě sebevraždu v případě špatného posouzení! Ono to teda takhle už samozřejmě nefunguje, ale před 200 lety mohlo bejt soudcování docela maso. Tak zůstala aspoň tahle milá upomínka. Jestli vás to trochu zajímá, určitě si přečtěte aspoň něco na wikipedii. Třeba o tom, jak je život v klubu pro zápasníky drsnej. Nebo že konečnej vítěž na konci sezóny vyhrává.......český(!!!) křišťálíový pohár.



Po hodině a půl to zničehonic skončilo. Mezi těma jménama sme se trochu ztratily, takže sem tak trochu nepoznala, že už je to finále ehm…
O přestávce sme Luanou šly hledat jídlo. Ukázalo se totiž, že program bude poněkud dělší než sme předpokládaly. A že všichni ostatní kromě nás si přinesli hory jídla. Nic sme nenašly, ale zato sme zabloudily do restaurace a bylo nám blbý, že tam tak očumujeme, tak sme si koupily kafe. Bez cukru a mlíka a bylo pekelně drahý a já navíc kafe nepiju, takže nic moc výhra:(
A když sem si hladová znova sedala do (pohodlné) sedačky, prošly okolo nás Christine a Jamie s naloženejma tácama.

Btw. to video je samozřejmě vtip. Tahkle to nevypadalo. To jenom do ringu vlezli komici:))

Ve druhé třetině se sumo ubíralo trochu jiným směrem. Následující video nepotřebuje moc komentář. Vsadim se, že takový sumo ste ještě neviděli. Pozor! Kvocient roztomilosti se blíží milionu.



No a dostáváme se k začala děsivé části programu. Nevim proč, ale byla tam televize a objevilo se podium s vizáží Silvestr na nově a kapela začala hrát ENKU. To jsou japonský písničky, ve kterých se pěje o lásce a kdovíčem a je to strašný. A po modře a fialově nasvícenejch schodech přicházeli sumisti v kvádrech s profesionální zpěvačkou po pravici a udělali nám úžasnou estrádu. Mezi jednotlivýma písničkama jim vtipný moderátor pokládal bujaré otázky a já už chtěla odpočítávat půlnoc, protože to BYLO úplně jako Silvestr na nově. Teda já ho naštěstí nikdy neviděla, ale jestli si to nějak představuju, tak asi takhle:



Zvlášť borec s flétnou stojí za pozornost:))
Takhle nás mučili skoro dvě hodiny. My Evropanky sme už nemohly dělat nic jinýho než se blbě gebit a modlit za rychlej konec,a jiní lidé to řešili takhle:



Nebo takhle:



Ale jasně že celkově to byl prima den. Byly sme přítomny rozhovorům pro televizi, krásným písničkám (trénink na Valentýna) a odvážným bojujícím pětiletým prckům v plínkách:))

15.2.
Protože je naše kolej úplně vylidněná, trávim čas s Jamie a Christine. Kdyby tady byla Eliška, každej den bysme na 100% někam vyrazily do terénu, ale bez ní sem ve svym pokoji se stupidní spolubydlící lehce frustrovaná. Takže sem happy, že aspoň po večerech koukáme s holkama na filmy a Scrubs.
Znovu sem viděla Lost in translation. Je to boží pocit říkat si: Jé!Tady to znám! A po stý sem viděla Kouzelnou romanci, ale bohužel v angličtině to není vůbec tak vtipný jako česky (viz. "Morgana je z gruntu přívětivá").
A následující noc sme strávily na celonočním karaoke. Přidala se k nám kamarádka Jošie, daly sme si láhev vína a já se zbláznila do šílenýho japonskýho anime otvíráku. Ta melodie je tak nakažlivá, že si Evangelion pouštim celý dny dokola.

Fuj:)) Vyhodili nás v pět a protože Jošii jel vlak až v šest, vlezly sme do Mekáče, kde si Jamie dala tři hamburgery. JAK se to do těch holek vejde!?!:))



16.2.
Na Haradžuku sem si koupila králičí ouška, udělala roztomilou purikuru se žlutou obludkou jménem RODY (Christinin fetiš) a k narozkám dostala hnědorůžovou plyšovou kabelku ve tvaru pudlíka. Kam se ten svět řítí? (Nepřiznám přece, že se mi to děsně líbí, ne?)

17.2. Se stalo něco něčekanýho. Shin a Tatsuja pro mě uspořádaly tajnou narozeninovou oslavu. Dovedli mě někam na Ikebukuro do baru v sedmém patře, kde už sedělo asi 25 Waseďáků a byla sem fakt dojatá! Bylo tam mrtě jídla a vrcholem večera bylo zapojení mojí mp3 do repráků a pařba na Hives. Sem tak vděčná, že mý nejmilejší tady zvěčnim. Tatsuja a Anne-France.



A todle je Šin. Navíc se mi podařilo udělat jeden obstojnej vtip při děkovačce do mikrofonu.



Hrstka (12) nás potom ještě jela do Round 1, což je herní centrum. Představte si barák, ve kterým máte na gromadě In-line bruslení, basket, fotbal, lovení ryb, video-hry, bowling, karaoke, golf, ping pong a spoustu dalších věcí. Zaplatíte Asi tři stovky a můžete si hrát celou noc až do rozbřesku. Takže sme si hráli do rozbřesku:)

P.S. Sou tady malá roztomilá zemětřesení. Vim, že bych se měla bát, ale když ono je to fakt docela příjemný:)Na tom sem se shodla s Eliškou už při tom prvním.

A druhej poznatek: konečně sem přišla na to, proč japonský holky choděj tak nakřivo v sešmajdanejch botkách. Ona to totiž není vina jejich křivejch nohou. Můžou za to výrobci!!!
Jamie si tady totiž koupila boty a ty podrážky se samy od sebe po třech týdnech propadly a chudák holka teď chodí po vnitřních hranách chodidel s vyvrácenejma nohama do X:))
Eliško, už se jim nebudeme smát.

Co poslouchám už týden dokola

No jo, no jo...Největší nová naděje pro rok 2009 bla bla, kopírky Joy Division bla bla bla. Ale co mám dělat, když se mi to tak líbí! I přes tu mediální masáž půl roku před vydáním debutu. A vůbec mě chytlo celý cd, kde je jedna skladba výraznější než druhá, opravdu si nemyslim, že se dá zpěvákův hlas zaměnit s Curtisovým a fakt to není žádná komorní deprese. Je to deprese s fanfárama. Úplně ideální na Valentýna:)
Ad:Hm, tak chlapíkům z Youtube nějak vadí, že ste z Česka. Měnim video a jedno přidávám.





Není to sice klip, ale na poslechnutí stačí

O jaru

Na začátku února u mě došlo k záseku kvůli Ósace a nějak sem zapomněla napsat, že se o nás škola hezky stará a vzali nás na dva výlety.
Takže to napravim.
Ale nejdřív bych chtěla vysvětlit, že nechci, aby to vypadalo, že si z Japonska dělám jenom srandu. Kdepak! Sem neskutečně šťastná a vděčná, že tady můžu bejt. Ještě před rokem by se mi o tom ani nezdálo. Jenže sem teď v týhle praštěný zemi a bohužel mám tu blbou vlastnost, že nedokážu nic brát vážně a některý věci mi připadaj pětkrát srandovnější než jinejm lidem. A není to úplně z cesty, když se říká „zlatý český ručičky“, protože my sme asi fakt extrémně prakticky myslící národ. Jestli vám teď přijde, že přehánim, tak si počkejte na pointu našeho autobusového výletu do prefektury IBARAKI...

2.2.


Vidíte tu nádheru? To není sakura, ale švěstka. Právě obrovským množstvím kvetoucích švestkových stromů je proslavená jedná ze „tří japonských zahrad“ ve městě Mito- Kairaku-en.
Jaro je pro Japonce asi nejoblíbenější roční období. V létě už bývá hrozný dusno, takže jarní vánek je tak akorát a největší sláva nastane, když rozkvetou sakury. To potom rodina nebo parta kamarádů vezme piknikovej košík a vyrazej do parků na HANAMI, doslova sledování květů. Já tohle bohužel už nezažiju, protože až pojedu do Kjóta (který je jižnějc), bude teprve začátek března. Proto sem neváhala a nadšeně se zapsala na výlet, jehož součástí bylo navíc „za 30 minut sněž tolik jahod, kolik můžeš“ (proč pro to taky nemáme jenom jedno slovo jako tady?:)) a pak ještě nějaká aktivita, který sem nerozuměla, protože sem byla trochu líná přeložit si znaky...

Takže sme v pondělí v 8 ráno nasedly do autobusu, udělaly prezenčku (třikrát!!!:)) a vyrazily. Nejely sme jenom my Evropanky, ale i další studentky z Číny a Koreje, co nejsou na výměnným pobytu, ale regulérně tady studujou. Já sem si chtěla ještě trochu zchrupnout, ale to mi nedovolila naše průvodkyně, ženština postaršího věku, co neuvěřitelně pištivým hlasem vykřikovala do mikrofonu různá hesla a ještě pitomější otázky, na které (jak se asi čekalo) sme musely sborově nadšeně odpovídat:
Máte rády jahody tak jako já?
To máme ale krásné počasí, že ano?
Chcete jíst jahody?
A smála se vlastním vtipům!
Ale peklo ještě pokračovalo, protože potom nás donutily jednu po druhý vstát a za jízdy se ostatním představit. Tak sem si 45krát vyslechla, že Ta a Ta je z… a z… a miluje jahůdky a na dnešek se mocinky těšila. Uf…

Pak už sem fakt spát nemohla, protože sem seděla s Jamie(GB), Martou(Pol) a Christine(Ger), bezvadnejma a ukecanejma to kamarádkama. Z mnoha holčičích řečí si pamatuju hlavně to jak sme naplánovaly, že půjdem nakupovat do Dior a Luis Vuitton obchodu a budeme dělat, že sme hvězdy nebo hraběnky a budeme mít na nose brovský sluneční brýle (který si koupíme v sekáči:)) Proud myšlenek nás potom unesl poněkud dál a momentální plán zní tak, že někde ukradnem nákupní vozík a půjdeme do Diora a tam budem nakupovat strojení do košíku a až bude plnej, tak ho tam necháme a utěčeme. A taky, že si půjdem zkoušet svatební šaty:))Ale to už trochu zavání Přátelema.

Za dvě a půl hodiny sme stanuly na parkovišti u vysněného cíle, zahrady Kairakuen. U vstupu sme obdržely mapičky a po zběžném přelétnutí obrázků nám málem vypadly oči z důlků nad tím množstvím jezírek, bambusovejch hájků, svatyň a květinovách záhonů. Zaplesaly sme a vešly hlavní branou dovniř.
Osud, zdá se, má zvláštní smysl pro ironii, protože v zahradě samozřejmě nic nekvetlo:)))



Tak sme chodily v lajně, náš doprovod pokřikoval Nerozcházejte se! a Shlukujte se! a obdivovaly sme zimní pahýly:))
No, abych organizátorům nekřivdila, tak sme nakonec JEDNU nádhernou rozkvetlou švestku našly!! O 14 dní dýl to mohlo bejt v zahradě fakt krásný...
První zastávka při procházce byl čajový pavilon. Nechal ho v 19.století postavit Tokugawa Nariaki a byl moc hezkej, prostornej, dvoupatrovej a po vyzutí sme mohly dovnitř a nadělala sem pár fotek zdobenejch interiérů.



Potom ještě Luana(Rum) projevila vtipnou fobii ze schodů a Marta přidala historku o sestřenici, co trpí fobií z knoflíků (fakt!), a musí si dávat pozor, co si bere na sebe. Vyšly sme z pavilónu a tady přichází ona pointa. Odvedly nás zpátky k autobusu, že jedeme na oběd:) V Kairaku-enu sme byly přesně 15 minut…

A šlo se jíst do Drive-in, kde pro nás měly připravenou dost dobrou hostinu!
V míse můžete vidět sašimi, krevetový knedlíčky, karbanátky, kari kuře (vzala sem si svý nejmíň uhozený tričko, vepředu jenom se dvěma flekama od kari;) ananas, nattó a spoustu dalších věcí, co neumim pojmenovat. A k tomu sme dostaly Miso (čas na reklamu: jestli se dostanete ke knize Rjú Murakamiho V polévce miso, určitě si ji přečtěte. Je to napínavej a skvěle vygradovanej psychotriller, tak, jak to uměj jenom japonci) a přikusovaly sme k tomu rejži (Jitko Šídlová, v životě sem si nemyslela, že tuhle tvojí hlášku budu moct použít v praxi:))) a já si pak nakradla sladkosti od ostatních holek, protože musim šětřit peníze na pivo a nemůžu si dovolit kupovat čokoládu.



Jediný, co sem nedomyslela, bylo, že když to snim všechno, tak nebude místo na jahody. Ve skleníku bylo veselo, hlavně proto, že sme měly štěstí a pustily nás 6 do jednoho oddělenýho bez dozoru. Takže sme si i přes upozornění, ať si jahody nestrkáme do kapes u kalhot, nastrkaly jahody do tašek:)

Poslední zastávka (pro mě do tý doby utajená) byla v jednom vesnico-městě v tradiční barvírně látek. Byly nás dva busy, takže se to rozdělilo na několik skupin a naše skupinka místo čekání vyrazila obhlídnout toto nesmírně zajímavé a historií prodchnuté místo. Průvodcem nám byl starý pan majitel barvírny. Prohlídka vypadala tak, že nás zavedl do parku s prolejzačkama, ukázal na betonovou kašnu a řekl nám, že tam před 800 lety stál hrad...
Barvení už tak zajímavý nebylo, protože se to moc neliší od normálního batikování, tak sem si aspoň neutrhla ostudu a odvezla si domů modrej šátek.

Ale celej den byl skvělej, hlavně díky holkám a zvláště Jamie s neuvěřitelným humorem (ale taky co čekat když pochází ze země Červenýho trpaslíka, Jistě pane ministře a IT Crowd…) a na cestě zpátky mi už ani nevadila nadšeně halekající průvodkyně.
No jo, už na mě taky leze jaro. Takže budu na konec lehce sentimentánní a roznesu romantiku do vašich srdcí pomocí haiku slavného básníka Josy Busona:

Větrný zvonek
Zní líbezně, ač vítr
Ke květům drsný.

A počkejte, až vám povim o bizarním zážitku na sumo zápase:)!

Hahaha-byla sem tlumočit.

Taky sem ještě uvažovala o nadpisu: Za průmyslovou krizi můžou Američani a já

Uf, je to za mnou. A vzhledem k tomu, že čtete tenhle příspěvek, asi sem to přežila.
Tak jak to bylo. Ještě v neděli večer sem měla pěknýho nerva. Nějak se mi podařilo natahat si do počítače trojany a jiný virovitý prevíty a totálně si to tady pokonila. jestli někdo víte, co mám dělat s tímhle: Internet Explorer Warning - visiting this web site may harm your computer! prosím poraďte mi, začíná mě to hodně vadit. Například tak, že sem se nemohla dostat to mailový schránky, kde sem měla (všechny) informace o svý služebce (hm..to zní dobře, budu to používat častějc:)) Nakonec mi to ale Eliška z Čech pomohla vyřešit, takže sem mohla obkreslila mapku a pět hodin se v polospánku převalovat v posteli.
V neděli ráno sem si přivstala v šest. Snědla si ranní toast (to si zapamatujte, je to důležitý), do tašky naházela slovníček technických pojmů (páječ, plnění dusíkem, provozní test, čtyřcestní-co-to-jako-má-bejt?-ventil atd…), foťák, kapesní překladač (růžovo bílý) a pár daších věcí a vyrazila do světa. Tlumočení mi začínalo sice až v jednu odpoledne , ale chtěla sem bejt na Tokijským nádraží v 8, neb sem nevěděla, jak často jezdí Šinkansen (jednou za 30-45min.??).

Teda to byla úplně zbytečná obava, protože se záhy ukázalo, že jezdí každejch 7-10 minut!
Na trati Tókaidó jezdí celkem 3 typy. Hikari-paprsek, Kodana-ozvěna a já po zaplacení směšných 1500kč v přepočtu nasedla do Nozomi-naděje. Nozomi je z nich údajně nejrychlejší. 240km/h a ze začátku se mi to teda dost nezdálo. Ale jakmile sme vyjeli z města (teda ono je to dost diskutabilní, Japonsko je jedno velký město. Žádný pole-vesnice-pole-město…), ta rychlost mě pěkně přimáčkla do sedadla. Ze začátku sem byla nadšená, dokud nepřišel první tunel a tma a pak dvacátej tunel…
Během cesty se toho moc zajímavýho neudálo. Však to znáte. Asi jako když jedete Pendolínem, akorát dvakrát rychlejc a v polovině cesty se NEROZBIJE. Trasu Tokio-Ósaka (505km) sem si odbyla za 2 a půl hoďky.
Vlastně jedna zajímavá věc se stala…Asi deset minut před cílem mi přede mnou sedící Japonec podal tenhle lísteček:



Kdybyste to neuměli přečíst, tak je to pro zlatovlasou krásku(To jako já). Nikdy sem neviděl nic tak krásného a jesli jste učitelka Angličtiny, tak chci brát hodiny. A jestli ne, tak stejně prosím o kontakt. Obyčejný sararíman Imai.
Ne, nejsem krásná učitelka Angličtiny. Sem český pako, co se jede ztrapnit do továrny na klimatizace... Asi bych se neměla tolik usmívat, protože lidi si pak myslej, že je balim. Ale zase bych potom nedostávala věci zadarmo (konfety a párátka na Silvestra a zmrzlinu před 4 rokama v Chorvatsku)
Ale náladu mi to zvedlo. Pak sem do sebe hodila laté na nádraží a dojela metrem na konečnou stanici Nakamozu. K hlavní bráně továrny sem dorazila krásně s pětiminutovým předstihem.

Pan Tanaka vypadal mile, ale moc se mnou nevybavoval a chodil hrozně rychle. Pak sem vstoupila do zasedačky a spad mi kámen ze srdce, protože u stolu seděl inženýr z Čech a byl to max. třicetiletej smypaťák Honza. Asi byl dost překvapenej, protože první co z něho vypadlo bylo: E?!? To sem teda nečekal:))) A potykali sme si. Potom ještě přišel pan ing. Mijadžima (asi) a spustili. Jednalo se o to, že přesouvaj výrobu novýho modelu z Belgie k nám a je potřeba MODIFIKOVAT KONTROLNÍ TEST. V tuto chvíli nastává surrealistický šum.

Nevim, jak vám názorně vysvětlit, že to pro mě bylo těžký. Sem profesionálka, takže zde bohužel nemůžu publikovat schémata, která pan M. kreslil na bílou tabuli, protože by to Toshiba mohla třeba obšlehnout, ale prostě si představte jakékoliv elektrické schéma na světě. Pro mě za mě třeba schéma motoru raketoplánu, protože pro mě to vyjde úplně nastejno.
Lída si bude ťukat na čelo, ale já prostě nevim, co je ROZVADĚČ, SQ, GBS, TERMISTOR, CT ani v Češtině, natož v Angličtině, natož v Japonštině! A taky nevim, že AVR je zkratka ze slova stabilizátor a Šiga není nějakej odbornej termín, ale název jiný japonský továrny. No připadala sem si jako trubka! Pan M. mluvil jenom Japonsky, ale byl docela rotomile potrhlej a pak už na mě mluvil trochu pomalejc:) Ještěže si pamatuju ze školy aspoň rozdíl mezi proudem a napětím, Voltem a Ampérem...

Takže to první den vypadalo tak, že já se to snažila pochopit selským rozumem, pak sem svoji (většinou zcestnou) verzi převykládala jakousi hatmatilkou žáka 4. třídy Honzovi a on mi vysvětlil, co to znamená a pokýval hlavou, jako že pochopil. V těch světlejších chvilkách mi bylo povoleno použít svůj intelekt na přetlumočení Honzových otázek typu: Když „to“ změníme z jednofázovýho na třífázovej, nebude ale na NULCE (?) příliš silnej proud?

V 7 hodin večer- oni sou fakt praštěný workoholici- sme k mý úlevě skončili. Honza šel s naším bossem Tanakou na večeři a já se vymluvila na únavu a jela jinou linkou do hotelu udělat check in. Pršelo a měla sem 13 hodin na nohou kozačky na vysokým podapadku. A hotel Liberty Plaza byl od nádraží 20 minut pěšky. A tři lidi, kterých sem se ptala, mi ukazovali jinej směr. Ale v půl devátý sem to našla. A hotel to byl krásnej. Huňatej koberec a pět zrcadel mě zaujalo asi nejvíc. Ale neměla sem na nic čas, protože ve městě na mě čekali kamarádi, co byli náhodou taky v Ósace. Pak sem strávila další hodinu a půl jízdou do centra a hledáním oné hospody a byla sem unavená a bolely mě nohy. A pak sme zase jeli zpátky, říkám jeli, ale přesedali sme asi 4krát a cesta zahrnovala i půlnoční běh v podpadkách na 500 metrů na poslední noční vlak. A propašovala sem kámoše na hotel a byla párty.

A druhej den v devět ráno znova nástup. Tentokrát to bylo ještě horší, protože přišel na řadu software. No nebudu to rozmazávat- kolem poledne přešel pan T. na angličtinu a s Honzou mě lehce vyřadili ze hry. Já souhlasně pokyvovala hlavou, jakože chápu, o čem se mluví a pan M. kreslil na tabuli ty svoje vzorce a tabulky a věty v hodně zvláštní angličtině, které různě mazal a přepisoval písmenka, aby to dávalo ještě míň smysl...

S vypětím všech sil sem vydržela neusnout a tvářit se ne tolik apaticky. A chvilkama se aspoň trochu chytla a něco přeložila.
To je konec, vzpomínky sou ještě moc čerstvý. Poznatků z téhle akce mám několik.
1) Sem odvážná, ale co mě to proboha popadlo, že sem souhlasila
2) Měla bych se ještě trochu učit japonsky
3) Honza mě podržel
4) Japonci všechno zdržujou, protahujou a okecávaj padesátkrát dokola

Paní z agentury mi v noci ještě poslala mail a uchlácholila mě, že je to velmi těžké na pochopení i pro Japonce a že sem si na začátečníka vedla dobře. Tak sem nakonec ráda, že sem to zkusila. A taky sem dostala pěkný prachy -muhahaha.

P.S. pamatujete na ten toast? Ten a tři kuřecí nugetky velikosti mexického dolaru byly moje jediný jídlo za dva dny. A taky ty kozačky! Jak sem v nich mohla přežít?

A prosim vás! Kupte si tu klimatizaci někdo!