Hlavně nešlápnout na ocas varanovi

Takže nazdar!

Upřímně, kdo nesnáší hipíky a chce mě mít nadále rád, prosím, ať přestane číst, protože poslední tejden si hraju na hipíka dost solidně, žiju s nima, hulim s nima, jezdim karavanem s namalovanym srdcem a dneska sem si koupila péra do hlavy:/

Jeden den s japonskýma návlekama a šaty se sobama, druhej den „hustě“ na snowboardu, třetí den květinový dítě. Takovýho pozéra jako mě ste ještě neviděli, co? Ještě sem nezkusila bejt hoper. Ale tady v Byron Bay se nedá nic jinýho dělat, pokud chcete aspoň trochu zapadnout! Nic tak odlišnýho od toho, na co sem zvyklá, sem ještě neviděla. Je-to-tu-neuvěřitelný!!!

Po nervy drásající cestě autobusem a taxikem a letadlem, sem v sobotu ráno dorazila do města vysněného, surfařského, jež se zove Gold Coast. Tady na mě překvapivě podle plánu čekal australskej kamarád Lawrence, kterýho sem poznala v Panu a kterýmu budeme říkat podomácku Loz. Jíkat nadšením sem začala až asi po dvou minutách, kdy sem začala objevovat, že FAKT budeme jezdit karavanem, ve kterym je provizorně zbudovaná postel, a že v Austrálii FAKT koaly krossej silnice. Cíl naší cesty je městečko Byron Bay, proslulé tím, že se tu surfuje celej rok, páč tu neprší a především kempem Arts Factory, kde bydlej všichni správný low budgeťáci jako já.

Něco o kempu…Kemp je asi 15 minut pěšky od oceánu a centra města. Kromě ústřední budovy, která má jídelnu a kuchyňku zbudovanou mezi větvema stromů, se celej kemp nachází v džungli. A to myslim, takovym způsobem, jako že nám tady choděj varani nebo gekoni nebo něco mezi tim a je to až čtyřicet cenťáků velký. V noci sou asi zalezlý, ale vždycky mám strach, že na jednoho v tý tmě šlápnu, protože během dne se vždycky vyhřívaj na cestičkách.

Taky tady choděj krocani, ale to asi není tak zajímavý. Kemp obsahuje zelenou bažinu jak vyšitou ze Šíleně smutný princezny, VIP dřevěný bungalovy, ubytování v pokojících, kavárnu, dvě jungle kuchyně, otevřenou prostornou společenskou místnost s kulečníkem a fotbálkem, houpací sítě, půjčovnu surfů, volejbalový hříště, bazén a především spoustu míst na stanování. Taky je tady pár chatek zbudovaných ze všeličeho, kde si místní usedlý zastydlí hipíci pěstujou rajčata. Vedle kempu je pivovar s hospodou Budha Bar a dvěma stagema pro koncerty a minikinem.

Loz, kterej tady žije už půl roku, mě doved k našemu stanu, ale neměla sem moc čas se rozhlížet, protože tramtadadá! v deset ráno sem musela jít pracovat. S Lozem sme se shodli, že místo, abysme každou noc hledali, kde se vyspat, bude příjemnější zůstat ve Factory. Proto mi dohodl s místním šéfikem, že si zaplatim jen dvě noci (ve stanu za 17 dolarů/noc), odpracuju si 10 hodin v kavárně a následně tu budu moct tejden žít, vařit a kalit zadarmo. Pustila sem se do toho velmi odhodlaně (myla sem nádobí) a protože se v kaféčku po ránu asi do poledne vařej snídaně, pomáhala sem Luizovi se sendvičema a tak. Brazilce Luize sem si rychle skamarádila, takže mi následně věnoval zbytek boloňských špaget, který ten den vařil, ale už k nim neměl těstoviny. Zaradovala sem se, páč toho bylo mrtě, takže po nákupu těstovin a parmezánu za tři dolary sme dva dny nemuseli s Lozem vůbec řešit jídlo. Taky mi občas podstrčil nějakej ten zapečenej toast, měla sem se moc dobře. Holky u kasy a na baru byly taky moc milý, takže sem dostávala kafíčka a ovocný šejky jen tak. První den sem pracovala jenom čtyři hodiny ráno, takže ve dvě sme už mohli vyrazit na beach (jak by řekl Shin na „bitch“). Naskočili sme do naší The Love Machine.

(Zde vzpomeňme v tiché památce na Metíčkovo Jumbo)

Mrchy Australský. Podél celýho východního pobřeží se táhnou tisíce kilometrů nádhernejch písečných pláží a my v Čechách máme kulový se srdíčkama. Všechno nám to vyžrali Australani, kdybyste nevěděli! Večer sem byla strašně vyčerpaná makáním na pláži, takže sem na matrace zalehla dost brzo.

Druhej den sem si odpracovala zbylých šest hodin (ráno a večer, takže zase zbylo dost času na plážovou makačku). V práci sem zase dostala jíst a večer sme uvařili druhou půlku špaget, takže sem zatím neutratila skoro nic (ne, že bych byla škrt, ale nikdy nemůžu vědět, jak dlouho budu hledat na Zélandě práci a fakt nechci utratit peníze za ptákoviny jako je jídlo, toho sem měla dost v Penangu). Večer sme se rozhodli, že musíme udělat něco alternativního a Loz strčil klíčky do zapalování. Jeli sme asi půl hodiny po šíleně rozvoraný cestě nějakou džunglí, nad silnicí visely liány, už byla tma a bylo to hrozně strašidelný. Přesně takhle vždycky začínaj horory. K tomu nám do atmosféry hrála kapela The Pit Club, což sou Lozovi kamarádi. No ale dojeli sme v pořádku na místo, zaparkovali ve tmě a šli k moři. Nikde ani živáčka a nad náma nádherně svítily hvězdy. Přespali sme v karavanu a ráno sem jenom odhrnula závěs!!!

Třetí den začal teda koupačkou a opalovačkou, konečně sem měla celej den volno. Na obídek sme si zašli stylově na Free Meal do křesťanskýho centra, kde sme se zařadili poblíž všech ostatních low budget surfařů, skejťáků a podivnách individuí a dostali děsně dobrou nálož jídla. Jak víte, že už ste dlouho z domova? Když jásáte, že ste dostali brambory. Pak nás ti dobří lidé ještě uzemnili dezertem. Hodili sme jim do kasičky 2 dolary, aby se neřeklo, poděkovali sme a šli. Loz, kterej je vystudovanej sound engeneer (zvukař?) měl ten den odpoledne trochu napilno, protože připravoval koncert pro svý dva kamarády. Loz je tak trochu snob a kámoší se zásadně s muzikantama. The Pit club dneska večer vydávaj a křtěj svoje EP, který jim Loz pár měsíců pomáhal nahrávat. Vystoupení v Budha Baru měl geniální kytarista Blake Noble, borec co hraje na 12ti strunnou kytaru a ještě do toho na kytaru bubnuje ja vyšinutej. Po něm vystupovala Jess z kavárny a hrála svoje vlastní písničky. Já Lozovi do jeho konceptu teda moc nezapadám.

Den čtvrtý měl Loz pracovní pohovor v Brisbane, takže sem naskočila k němu do auta a nechala se vyložit na městský pláži města Gold Coast, která se jmenuje stylově Surfers Paradise a je to tam fakt nádherný. Přímo na pláži se tyčej mrakodrapy, večer skvěle nasvícený a západ slunce je tam starorůžovej. Cesta domů se ovšem změnila v drama, když nám v osm večer na konci Gold Coastu praskla jedna hadice od chladiče a všechna voda vytekla ven. S Lozem sme teda strávili příjemnej večer ležíce na zádech pod autem, snažíce se omotat prasklou hadici izolepou. Já mu jako správná dívka svítila. Potom se motor každejch pět kilometrů přehřál a museli sme zastavit a dolejvat vodu, popřípadě odstavit auto a jít ťukat na lidi a prosit o vodu (což je na Pacific Highway dost těžký). Vtipný bylo, když sme do přehřátýho motoru nalili vodu poprvý – motor se otevíral pod mym sedadlem – vypadalo to, jako ze to začne pěnit jak sopka, já se krčila na místě řidiče a když to začlo přetejkat, Loz zařval:“Jump out!!“. Pes velmi dobře ví, jak reaguju ve vtipných situacích v autě, takže nebude překvapenej, že místo, abych vyskočila dveřma, hodila sem panickou dvoumetrovou šipku dozadu přes sedadla a sedřela si nohu. Když sme takhle ujeli asi 25 kilometrů za dvě hodiny a došla voda a já se Loze zeptala, co se stane, když se přehřeje motor a on řek, že vybouchne, už sem měla dost. Sice sme během cesty měli pár dobrejch výbuchů smíchu, ale vybouchnout motor sem fakt nechtěla. Nakonec sme teda před půlnocí zavolali odtah a nechali se odtáhnout do nejbližšího města, kde sme museli přespat a nechat trubku ráno vyměnit.

Den pátý a je to tu! Surfování. Loz musel do studia dodělávat The Pit Club album, takže sem si došla na pláž sama. Pokaždý sme jeli na jinou, takže sem to tam už lehce znala a vydala se k majáku. Na pláži sem byla asi dvě hodiny, když mě zastavil kluk Oskar, že mě zná z kavárny. Ukázalo se, že Oskar má náááhodou dvě prkna, jedno začátečnický a nemusela sem se nechat dlouho přemlouvat. Taky se ukázalo, že Oskar není zrovna instruktor, takže sem jenom dostala instrukci, kam doplavat, že mám čekat na svojí vlnu, pak pádlovat rukama jako jeblá a pak se postavit. Hm.

Víte jak je těžký dostat se s tim prknem jenom skrz obří vlny na místo, odkud můžu surfovat? Při učení sem měla spoň výhodu, že mě Oskar vždycky strčil, abych měla dobrou rychlost a abyste teď mohli trochu obdivovat, tak po pár dobrejch pádech a topení se, sem se postavila! Byla sem z toho tak překvapená, že za vteřinu a půl sem byla zas ve vodě. Ten den už se mi nic tak dobrýho nepodařilo, ale měla sem výbornej pocit, protože to nebylo zas tak těžký, jak sem si představovala a těšila sem se, jak zejtra přejdu na další level. Budu SURFING CHICK...

Šestej den sem se Surfing chick nestala, protože sem měla Lozovo profesionálnější a menší a lehčí prkno a byla to trága. Navíc sme jeli na jinou pláž a byly tam nějaký divný proudy. Náladu sem si spravila na Free meal. Abyste věděli, Byron Bay je jedno z nejkrásnějších míst na surfování na světě a všechno je tady hypsně předražený. Takovej surfařskej Whistler. Na druhou stranu, když víte, jak v tom chodit, můžete tu bydlet skoro zadarmo a pětkrát tejdně zadarmo i jíst, protože se tady takovýhle akce organizujou pravidelně. Když sme u toho Whistleru, život tady je vlastně strašně podobnej životu v Pano. Kemp je jako horský městečko, kde se všichni znaj. Jíte, spíte a žijete s lidma z celýho světa a jedinej rozdíl je v tom, že ráno nevezmete do ruky prkno, ale surf a nejdete hledat prašan, ale vlny. Nízkonákladovej den pokračoval návštěvou sekáče, kde sem si koupila Rip Curl šortky za dva dolary a úžasný šaty za pět. Hippie nálada mě popadla taková, že sem šla a zruinovala celej nízkonákladovej den koupí per do vlasů za třicku. Tak, sem prostě holka, radši na jídlo do charity a budu se místo posh jídel zdobit :D

Sedmej den byl předevčírem a začal tim, že sem potkala novýho kámoše Joshe a tan mě vzal znova k majáku a zase mi strkal do surfu. Tentokrát sem zaznamenala nemalý úspěch, když sem tři metry jela, jinými slovy JELA SEM TŘI METRY. Cos e dá dělat no, sem prostě téměř dokonalá. To je ovšem zas všechno, pak už se mi nedařilo dostat se vejš než do podřepu. Teď je po koncertě, kterých se konal tady v Arts Factory a pořádá ho Loz. Nejdřív objevuje talenty, dá dohromady čtyři vystupující a jednou za 14 dní se hraje venku u jezírka. Protože za tři dny opouštíme Byron Bay, byla tahle Friday Night Showcase speciální a poslední, proto hráli zase Jess, Blake, nováček Luke a hlavně The Pit Club. Na konci se pak jamovalo a dokonce tančilo. Já sem jako správná gruppie dostala nevděčnou práci a zastrašovala lidi, jestli nechtěj přispět umělcům na pivo. Po tejdnu tady už jenom chodim a zdravim lidi okolo, protože většina je povědomá. Když vzpomenu na první den, jak sem z toho byla vyjevená…

Osmej den přeskočíme, protože bylo celej den zataženo, Loz remastroval živák z předchozího dne a já si teda vytáhla svůj japonský román Poušť/Sabaku v originále a louskala. Brzo se k nám připojila celá zdější smetánka a hráli sme nějaký hry a tak. Vlastně nemůžu osmej den přeskočit, kvůli večeru…Večer se totiž jelo do Rainbow Temple. Rainbow Temple je obrovskej dřevěnej tree house postavenej uprostřed džungle. Postavil si ho jeden pán spolu se svojí rodinou a kamarádama holejma rukama a zpřístupnil ho lidem (ovšem jenom těm, co vědí kde ho hledat), aby sem kdykoliv přijeli, strávili den, uvařili si společně s jinýma a prostě si všeobecně užívali hipísáckou atmosféru a život v lese. Dům je opravdu masivní, stojí na kůlech nad zemí a má asi čtyři parta plus dále čítá pódium, taneční parket, různý zákoutí, kde se zašít a společnou otevřenou kuchyň. A všude sou žebříky a je to šílený bludiště. Úplně nahoře na „věži“ se nachází noclehárna s postelema s moskytiérama a připadala sem si tam jak v Nebelvíru. Běžný je, že si tam kdokoliv může kdykoliv přijet a pobejt jak dlouho chce, přičemž daruje asi 20 dolarů za nocleh a jídlo. Včerejšek byl ale výjimečnej, protože Rainbow Temple slavil 20 let a sešlo se tam asi 150 lidí. Jestli se mi něco líbí na hipících, tak je to fakt, že nechlastaj a sou fakt úžasně milí. Bubnovalo se, jedna boží Haiťanka točila ohnivou obručí, dostali sme těstoviny s avokádem (žádnou rejži!!!) a taky sme šli prozkoumat tunel vyhloubenej ve skále pod domem, kde sme objevili roztomilý netopýrky. Zůstali sme až do dnešního odpoledne.

Od tý doby se nic moc neděje, internet je drahej, takže proto dneska takovej dlouhej román ode mě. Musim vždycky všechno napsat předem a nechtělo se mi dělit. Doufám, že se nezlobíte. V Byron Bay budu ještě dvě noci, pak se s Lozem a Skotem Paulem vydáváme na roadtrip přes Sydney (kde doufám potkám Sami, mojí a Eliščinu kamarádku z Tokia) a Canberru (Skippy juhů) na čtyřdenní festival Confest. Tak uvidíme, jak to tam bude vypadat.

Zdravim svoje rodiny i babičky a dědu (i druhýho tam nahoře) a absolutně se o mně nebojte. Ještě sem neviděla ani žraloka ani hada ani pavouka ani klokana, ani žádnýho jinýho tesákoidního zabijáka.

Tak to je konec mýho dnešního reportu z ráje. Zdravim všechny, co sou ve škole nebo v práci. Pravda, je v tom dost škodolibosti. Děkuju za milý komenty z minulýho týdne, kdy sem nebyla na netu. Je fajn číst to.

"Jdeš na oběd? " "Indie nebo čína?"

Penang, ostrov na severozápadě Malajsie, kam sem se úchýlila na posledních šest nocí. Ne snad, že bych nevěděla, co dál dělat, ale tak nějak došly peníze, který sem si vyšetřila na Malajsii a nechtěla sem šahat na zásoby, co mám do Austrálie. Z toho důvodu sem se rozhodla vychladit souostroví Langkawi s tropickými plážemi a Nebeským mostem a užít si zbytek ušetřených financí ve světově proslulém ráji gurmánů, městě Georgetown na ostrově Penang.

Do Penangu sem teda už přijela sama bez Tomase a mám takovej pocit, že to byla sobota 2. Dubna. Minibus z Cameron Highlands mě po čtyřech hodinách jízdy (38 MYR) vysadil na hlavní třídě penangského chinatownu.

Tomas samozřejmě trval na bookování hostelu, tak sem mu mileráda přenechala apartmánek v Banana Hostel a našla si uličku Love Lane, která zní dost šlapkovsky, ale ve skutečnosti je nacpaná levnýma hostelama. Minibusem nás jelo asi sedm a shodou náhod hned za mnou vyskočil Sebastian z minulýho dne. Tak nějak přirozeně sme začali hledat ubytko společně. Doporučovanej Love Lane Inn sme přešli, neb majitel nevypadal zrovna pohostinně a později sem si o jeho pajzlíku přečetla pár recenzí.

Najít dokonalý ubytko trvalo dalších pět vteřin. Hned vedle se totiž nacházel Civillians Inn a to bylo něco pro nás! Dormitory byla sice o trošku dražší než obvyklejch 12 MYR (stála 15) a nevýhodou je, že hostel stojí na rohu dvou ulic, takže je trochu hlučnější, ale jinak sem si to tam zamilovala tak, že mi těch šest nocí uteklo jako nic. Společná noclehárna byla pro 20 lidí, ale byla úžasně klimatizovaná (žádnej bzučivej větrák) a postele byly ze dřeva!!, takže nevrzaly a krásně se tam spalo. Wi-fi je v malajských hostelech samozřejmostí a i tady byla zadarmo asi do půlnoci. Dál se mi zamlouvala terasa na sušení oblečení, kde sme se scházeli na pokec, když na druhý straně domu bylo moc parno a absolutně největší bomba byl vchod do hostelu, kterej byl krásně světlej, čistej, velkej pro několik stolečků a otevřenej do ulice. Každý ráno sem dostala zadarmo kafčo, prohrábla se v knihovničce a čínští majitelé byli hrozně vstřícný, i když sem jim stokrát za den strkala na recepci svůj laptop, abych ho nemusela nosit nahoru.

Proč věnuju tolik místa popisu Civillians Inn? Musíte pochopit, že ČR sem opustila 20. Března a od tý doby sem všude zůstala maximálně na tři dny, takže když se mi tady poštěstilo chvíli zastavit, bylo děsně příjemný mít takovýhle zázemí. Každej den k večeru sme pak už jenom seděli ve skupinkách jako poslední otevřenej hostel v ulici a zvali kolemjdoucí, ať si k nám jdou na chvíli sednout. Kdo je MY? Píšu My, protože sem v Penangu měla strašný štěstí na úžasnou partu lidí. Já, Oliver, kterej opravdu dorazil ten večer za mnou a jen mnou, Sebastian a Kanaďanka Celine sme spolu sice strávili jenom dva dny, ale hned první den,

kdy si Oliver zahrál na průvodce a podle mapky nás vodil po místních památkách=kostelech, chrámech a mešitách, byla hrozná sranda. Všechny ty baráky byly označený nějakym číslem a bylo jich fakt mrtě. Bohužel Oliver požadoval znalost čísel a pokoušel se nás i zkoušet. Nepamatuju si nic, naštěstí mám fotky, takže o ty kvanta baráků nepřijdete. Když sme obešli, co to šlo a dali si mls v jedný pouliční restauraci v Little India (roti janai-mňááám), vydali sme se hledat slavnou penangskou pláž na severu ostrova, kde sem hodlala proválet následující tejden, co mi zbýval do odletu k protinožcům. Bus číslo 101 nás vysadil u Floating Mosque čili Plovoucí mešita. Fakt, doteď sem netušila, že by bílá Evropanka mohla bejt vpuštěna do mešity, islám mi, upřímně, nepřipadá zrovna super přátelskej. Nicméně paní se na mě a Celine usmála a nafasovaly sme epes černý hábity (nebo co to je?) a mohly vlízt dovnitř. Kluci to vzaly celkem s klidem, ale my s Celine sme byly hrozně odvázaný z naší nový image a musely sme to fotit. Celine se mi opravdu líbila, měla děsně dobrej smysl pro humor a dělala legrační obličeje, když se jí něco nezdálo.

Po mešitě následoval pochod na pláž (Oliver si mě pěkně vedl za ručičku a obecně byl totálně sladkej).

K našem překvapení sme nic jako pláž nemohli najít. Přímo po pobřeží vede silnice, voda je špinavá a o nějakym písku nemohla bejt ani řeč. Tak sme se tomu chvilku chechtali a nevěděli, jestli je to vtip. Vygooglený obrázky Penangu vypadaly teda trochu jinak. Následoval útrpný autostop a nějak sme se dostali dál podél moře a nakonec tu pláž objevili. No nebylo to tak hnusný jako Francie, ale písek byl nic moc, voda špinavá a teplá a hlavně tam byly medůzy. Já si šla jako jediná dvakrát zaplavat a když sem lezla z vody, nějakej týpek na mě mával a hrozně posunkoval na ceduli. Měla sem teda kliku, protože o chvíli pozdějc sme narazili na skupinku lidí z Cameron Heighlands (to je na takovýmhle cestování to nejlepší, že neustále potkávátě známý lidi) a jedna holka byla požahaná. Bylo tak strašný vedro, že sme se nezmohli na nic jinýho než sedět na pláži v baru a objednávat si jeden ovocnej zmrzlinovej drink za druhym. Rozmixovaný li-či u mě vítězí.

Večer sme dali dohromady velkou partu asi 16 lidí a šli společně do pořádný indický restaurace. Anglickej jídelníček samozřejmě neměli, takže nám objednávka trvala asi čtvrt hodiny, protože jedinej, kdo věděl, co je co, byl Seb, kterej strávil v Indii 9 měsíců a byl fakt profík přes jídlo.Byly sme prostě příšerně bílí no. To už sem si pomalu zvykala na ostrý jídla. Pozvali sme taky Tomase, protože bydlel s tou druhou polovinou lidí a doufala sem, že všechno bude ok. Bohužel Tom se choval trochu debilně a při jídle si nesundal kšiltovku. Smála sem se tomu a chudák Oliver se s nim pokoušel konverzovat, všechno marný, byl děsně nespolečenskej. Tak sem se mu omluvila, že nemám na to, abych jela na Langkawi a dala mu jméno hostelu Zackry Guesthouse, kterej sem zabookovala. Oukej oukej prejže. Bude tam bydlet s Hannah.

Další den odpoledne Oliver odlítal do Thajska, takže bylo mojí french romace konec. Tak sem s nim aspoň šla na zastávku a zamávala mu na rozloučenou. Pak sem se z našeho pokoje přestěhovala za ostatníma do společný místnosti.

Ani nevim, jak bych popsala následující dny. Představte si, že ste někde, kde bez přestání svítí slunce, máte hovno na práci (leda blogování), restaurace sou sto metrů od vás a nálož jídla stojí 40 korun. Se Sebem a Celine sme teda neustále žrali. Před každym jídlem samozřejmě vyvstala šíleně těžká otázka: Indie nebo Čína?

STRAŠNĚ DLOUHO TEĎ NECHCI VIDĚT REJŽI A NUDLE.

Mezi další aktivity, kterými sme trávili čas, bylo koupení a ochutnávání durianu, nechutně smradlavýhko ovoce, který sme koupili se slevou 50% v supermarketu (tak si k tomu ještě představte, jak asi bylo čerstvý), a masáž nohou rybičkami. To je taková ta věc, jak zaplatíte 35 MYR, strčíte chodidla do jezírka a rybičky vám je ožerou až do zlata. Rybičky z mejch a Celininých nohou zas tak odvázaný nebyly, ale Sebastiana málem sežraly celýho.

Hm a to je asi tak všechno, co sme dělali, když nepočítáte sezení do noci před hostelem, pití plechovkovýho piva a poznávání novejch lidí (fajnovej párek Yellow a Nill z Holandska, Japonec Suguro, Nor Nikolai, Švýcarka Anii, Slovák Peter a Malajec Jimmy a další). Lidi odcházeli a přicházeli. Anni nás jeden večer vzala do Red Garden, což doporučuju, protože je to takovej market s krytou střechou, kolem jsou stánky s místní, thajskou, japonskou, filipínskou atd. kuchyní.

Vyberete si z toho množství a řeknete jim číslo svýho stolu, kde taky platíte. Po devátý hodině navíc spustila místní kapela a Číňani tančili, bylo to moc legrační a fajn.

Den, kdy Tomas odjel na Langkawi, byl extra zajímavej, protože si ve Švédštině dal na FB nějakou větu, já si jí přeložila a zjistila sem, že se ubytoval někde jinde a nehodlal mi o tom ani říct! V původním hostelu samozřejmě měli moje údaje z kreditky a v případě, že se rezervace nezruší, tak vám ji strhnou, že? Tak sem byla úplně rozlícená, že mi udělal takovej naschvál a budu muset platit 120 MYR za oba za tři noci. Sviňa jedna! Napsala sem teda omluvnej email a večer mi přišla odpověď, že mi rezervaci zrušili. Ale byla sem fakt naštvaná, podrazák fuj fuj. Existencionalisty jako ty Sartre, tady nemáme moc v lásce…

Poslední den sem měla další stresy, protože mi pán v hostelu zamluvil autobus zpátky do KL a cesta měla trvat 5 hodin. Odjíždět sem měla v poledne a let byl o půl desátý, tak sem si libovala, že budu mít dobrou rezervu. Bylo čtvrt na dvě a autobus teprve vyjížděl (po mym nešťastnym urgování).

Do KL sme dojeli v sedm večer, navíc někam úplně mimo město a jenom cesta na letiště měla zabrat další hodinu a půl. V autobuse sem byla už pološílená, že nestihnu let. Takže jestli si tohle někdo přečtě a bude to pro něj užitečný: nechte si na cestu Penang-KL celej den a vyražte už třeba v deset ráno. V Malajsii totiž nikdy nevíte. Nakonec sem si musela vzít taxík a to se při 45 minutový cestě dost prodražilo…

Celkově bych svou cestu do Malajsie hodnotila jako moc krátkou, ale úspěšnou. Už dávno nejsem naštvaná na Johna, že mě v tom nechal a musela sem jet sama. Získala sem díky němu boží zkušenost, naučila se spolíhat hlavně na sebe. Odteď vim, že přežiju sama i v Malajsii, a když já, tak vy taky, tak nečumte a kupte si letenku.

Jak sem vyšmelila Švédsko za Francii

Cameron Highlands, kouzelná vysočina 200 kilometrů severně od Kuala Lumpur, kde jsem se naučila spoustu cizích slov, se kterými na vás dnes budu machrovat. Místo, kde se nepečete, protože přes den je tu příjemných 22 stupňů. Pralesy, ve kterých na deset dní rozkvétají největší květiny na světe, slavné raflésie. Kopce pokryté plantážema čajových lístků zelených tak, že to vypadá jako fotošop. Zelení hádci jsou bonus. Je to ráj. Jenom ty raflésie jsou ve skutečnosti houby...

Konec zeměpisné lekce

"Panda horečnatě balila svoje saky paky do krosny. Nebylo to nic pěkného, balit se bez rozloučení a vysvětlení a přemýšlela, jak to později asi vysvětlí Hannah, proti které absolutně nic neměla. Nicméně s tim volem nemohla po právě prožitém dni vydržet už ani minutu. To, že na ni byl namíchnutý, poznala už dvě vteřiny poté, co po neplánované noční návštěvě Oliverova pokoje dotáhla domů (=přes chodbičku) v devět ráno. Hannah naštěstí uvolňovala atmosféru neustálým chichotáním a organizačními dotazy, takže snídaně na střeše proběhla krásně, ale Panda si nemohla nevšimnout, že na její věty Tomas sarkasticky odsekává a naopak na cokoliv, co pronese Hannah, reaguje hystericky umělým smíchem. Boj o sympatie evidentně začal. Cesta minibusem do Cameron Highlands byla utrpení. Za prvé, Panda předešlou noc vypila čtyři rumy s kolou a za druhé jí Tomasův hlas připadal čím dál nepříjemnější. Ale možná byla jenom podrážděná tím, že za celé čtyři hodiny nezavřel pusu a poučoval nezkušenou Hannah o kdejaké kravině, jíž se mu nepodařilo za poslední tři dny ohromit Pandu. Atmosféra zhoustla ještě víc následující den a Pandin pohár trpělivost přetekl právě v 15:24, kdy se od Hannah a Tomase odpojila, protože místo exkurze čajové továrny chtěla dát přednost dalšímu výšlapu. Ušla asi jeden a půl kilometru dolů z kopce a uvědomila si, že odbočka k čajové továrně je tady a ne o kus výš, jak se společně domnívali. Panda tedy běžela do kopce, nejen jeden a půl kilometru, ale o něco dále, poněvadž Hannah s Tomem měli náskok a také stihli něco ujít. Když je celá zadýchaná dohonila a pověděla jim, že jdou špatně, Tomas mlčky přikývl. Hannah se zeptala:"To jsi běžela celou tu dobu kvůli nám? Ježiš, díky moc!!!". Tomas s pošklebkem mlčel.

Tomasi, Fuck off!"

Den před odjezdem do Camron Heighlands sme s Tomasem obíhali město a snažili se zabookovat nějakej autobus. Společností jezdí docela dost, ale my zásadně odmítli jet s Kurnia Bistari (recenze vyprávěly historky o tom, jak autobusák cestou "ztrácí" krosny). Místo toho sme si vyhlídli Unititi Express, protože měl odjíždět z KL Sentral station, kde sme to dobře znali. Bohužel na hlavní stanici nikdo o společnosti nevěděl, dokonce ani slečna na informacích. My se nechtěli dát, protože nám připadalo, že se moc nesnaží nám pomoct, tak sme ji dokonce donutili někam volat. Řekla nám, že společnost je zavřená (či co) a nejezdí. Pozdějc sme zjistili, že to byl kec, jenom byla pravděpodobně líná něco zjišťovat. Když už sme nevěděli coby, praštili sme se do čela a šli do našeho hostelu a zeptali se na recepci. Minibus za 35 MYR sme měli zamluvenej během dvou minut a dokonce pro nás příští den přijel přímo před hostel. Proč jednoduše, když to de složitě totiž!

Centrum turistiky v Cameron se soustředí do malého městěčka s jednou (nacpanou) ulicí Tanah Rata. Většina trailů vede odtud. Nebyla bych to já, abych neměla v záloze jednu poctivou mapičku:

Pro low budget travelers jsou tu dva hostely s dormitories. První je Kangs Travelers Lodge a když sem ho viděla, trochu sem zalitovala, že nejsme ubytovaný tam. Bohužel Tomas chtěl do Fathers Guesthouse, kterej je sice taky fajn, jedinej problém byl, že neměli žádnej pokoj volnej, takže sme měli zabookovanej apartmán asi pět minut od guesthousu. Hannah, která se k nám připojila pozdějc, zůstala ve společný noclehárně. Jako...apartmán ok, vlastní kuchyň a lcd televize jak kráva v obýváku, jenže k čemu to je, když si večer nemůžete dát pivko a pokecat s ostatníma? Opravdu happy sem byla až když sem v jednom šuplíčku objevila tenkou knížečku o Cameron Heighlands s mapou a jala se plánovat, kam vyrazim. Tomas mě okamžitě schladil s tim, že si zaplatí nějakou tour. O_o

Organizovaný výpravy tu pořádá kde kdo a on si chtěl vybrat tu, kde vás vezmou autem na kopec, pak do pralesa, na čajový plantáže, do továrny na čaj, na motýlí farmu a na jahodovou farmu. Hannah, že oukej.

Já koukla do mapy a říkám jim, že je to pitomost, protože po Trailu 1 můžeme sami vylízt na Gunung Brinchang (2000mnm), pak sejít na k Sungai Palas plantážím, továrnu si zaplatit sami a pokud budou chtít, tak motýli i jahody budou taky cestou zpátky a rozhodně teda není potřeba dávat někomu peníze a nechat se vodit za ruku. Tomas odsek, že a co ten prales?!? Tak mu povídám, že když je ta výprava organizovaná takhle, tak logicky musí bejt i prales někde po cestě a přinejhoršim vysledujeme, kam ty skupinky voděj. Hannah nadšeně zaplesala, že to je úžasnej nápad. Tomas mi odměřeně řek, že by taky chtěl slyšet nějaký informace o těch kytkách co tam rostou neasi! Tak sem řekla, ať si to vygooglí a zeptala se jich, jestli jdou se mnou. Hannah že jo a Tomas pokrčil ramenama že "sure".

Vstali sme o půl šestý a pokusili se stihnout první ranní autobus, protože východ slunce na Sungai Palas vypadal na obrázcích božsky. Bus nám bohužel ujel, protože Hannah je v mnoha ohledech podobná skotskému zlatíčku Lamie a dostavila se pozdě :D

To absolutně nevadilo, protože sme jednoduše došli do indický restaurace a poprosili (ehm, já poprosila samozřejmě) místňáky a ti nám ochotně a zadarmo zavolali taxík. Týpek byl super, vůbec nás nenatáh a za 8 MYR nás odvez 7 km na sever do městěčka Brinchang, odkud trail začíná. Bohužel se ukázalo, že jenom cesta na vrchol trvá asi tři hodiny, takže východ slunce určitě nestihneme, ale to nevadilo, protože cesta mojí první džunglí ever byla prostě fantastická. Noc předtim pršelo, takže sme se drápali po kdovíjak letejch kořenech stromů, podlejzali spadlý kmeny a brodili se bahýnkem. Bylo by úplně ideální, kdyby Hannah neměla bílý Nike, ale po chvíli sme se tomu všichni tři vesele smáli. Nálada byla dobrá, protože ta džungle prostě stála za to a Hannah nám furt děkovala a říkala, že je to její první výšlap v životě:)

Na vrchol Gunung Brinchang sme dorazili přesně ve chvíli, kdy z druhý strany začaly přijíždet auta s trapnejma turistama.

Ha! Ráda bych vám na ukázce předvedla můj a Tomasův vztah.

Já při pohledu do mapky:"Jé, ona tam je nahoře i rozhledna!"

On takovym tim opovrhujícím tónem, jakože sem úplně blbá:" Ano. My víme. Včera nám to říkal chlap v cestovce"

Já:"Hm, tak ses moh podělit ne?"

Vylezli sme teda na rozhlednu, aneb, jak mít perfektní makeup i na vrcholu.

Najít Mossy Forest nebylo vůbec nic těžkýcho. Druhou stranou se z kopce slejzá bohužel po asfaltce, což není moc fajn, ale prales sme našli asi po pěti minutách při cestě. Měli byste vidět, jak to Toma žralo. Úplně to z něj kapalo, že sem měla zatim ve všem pravdu. Cestička pralesem je zbudovaná tak, že chodíte po dřevěnejch můstkách a schůdkách a obdivujete prastarý stromy okolo. A taky masožravky rozvěšený po větvích.

Potom sme šli asi hodinu a půl k plantážím. Ti dva se šíleně táhli, tak sem šla trochu nespolečensky napřed a hledala správnou cestu, protože všude byly slepý odbočky.

Tak sme šli a šli, až za jednou zatáčkou se nám najednou odkryl ten nejkrásnější výhled na Sungai Palas Tea Plantations. Kulatý kopečky pokrytý čajem. V průvodcích to vypadalo nádherně a v reálnu ještě líp. Jenom se nikde v průvodci nedočtete, že je tam v podlstetě jediný místo, odkud se daj ty krásný fotky nafotit:/ Ne, že bych byla trošku zklamaná...ale mělo přijít něco tisíckrát lepšího... Kousek za plantážema sme narazili na křižovatku, o který sme usoudili, že vede k továrně a rozdělili sme se. Já si zvesela vykračovala dolů a po chvíli dorazila k baráčkům trhačů čaje. Tam už bylo trošku rušno, tak sem zvedla palec a za dvě minuty mi zastavili Holanďani. Dovezli mě až do Brinchangu k hinduistickýmu chrámů. Ten není až tak zajímavej, spíš je lepší vyptat se na skrytou cestu mezi barákama a najít čínskej Sam Poh Temple Za Sam Poh sem měla v úmyslu vlízt na Trail 2, pak se připojit na 3 a 4 a dojít zpátky do Tanah Rata. Hrozně sem tam bloudila, protože tam bylo trojcestí a nenapadlo mě lízt po schodech kolem chrámu nahoru. Dala sem se do řeči se dvěma sladkejma indickýma holčičkama, co šly ze školy, tak sem jim vzala tašku a ony mi ukázaly, kde bydlej. Nakonec sem nějak trail 2 našla. Bohužel systém značení trochu selhal a ztratila sem v džungli cestu. Prostě najednou tam nebyla! Tak sem se někudy prodrala zpátky k městu a prošla někomu po zahradě. Stopla sem si týpky s korbičkou a ti mě vzali k hlavní silnici, odkud sem chtěla stopovat. U silnice sem narazila na skupinku tří holek, se kterýma sem se za ten den už párkrát potkala, tak mě vzaly do party a oklikou po vedlejších silničkách sme došly dom. Ta nejfajnovější se jmenovala Caroline a byla to Číňanka z Austrálie, která učí na Havaji angličtinu a zemák. Hrozně dobře sme se skamarádily a sem pozvaná na Havaj :D Tak sem jí povyprávěla, co mám za trable s Tomasem a ona mě ukecala, ať se přestěhuju k nim do Kangs Lodge, páč tam maj každej večer ohníček a Jungle bar.

Přišla sem s krosnou, ubytovala se v dormitory za 10 MYR (levnější než v Fathers Guesthouse) a večer si šla s Tomasem promluvit. Na rovinu sem se ho zeptala, jestli má nse mnou nějakej problém, nebo proč se tak chová. Samozřejmě se zbaběle vymlouval, že všechno je ok a že sorry, jestli sem měla nějakej blbej pocit. Řekla sem ok, ale stejně se stěhuju. Dostavil se krásnej pocit úlevy, dokonce sme si zase ve třech s Hanou zašli na jídlo. Doporučuju Chicken Tika Set v restauraci KUMAR.

Zbytek večera sem už strávila v rozmanitý společnosti asi 10 lidí bez Tomase a vyprávěli sme si legrační historky u ohně. Třeba dva Němci, co učili ájinu ve Vietnamu, tvrdili, že je Vietnamci nepoznávaj na fotkách z pasu a když si nechali dělat místní řidičák, tak je hrozně upravili ve photoshopu, jakože jim vymazali pihy a děsně vybělili, až vůbec nevypadali jako oni a teprve pak je začali lidi na fotkách poznávat! Taky musíte mít bezpodmínečeně deset prstů, abyste získali řidičák.

Druhej den jeli Hannah a Tomas na zaplacenou tour za raflésiema. To by se mi bejvalo ze všech tours líbilo nejvíc, ale chtěla sem šetřit a navíc sem měla vyhlídlý další dva kopce. Gunung Jasar a Gunung Perdah, teda Trail 10 a Trail 11. V Lonely Planet se píše, že si máte vzít s sebou místního průvodce, protože je to blbě značený a těžký, tak sem si odfrkla a vyrazila sama. Kdyby někdo hledal začátek 10ky, tak je to hned za koncem Tanah Rata, po pravý straně kolem bílých Olli Apartments a skrz starou čínskou zahradu. Pak už je značení bez problémů. Celá trasa měla trvat tři hodiny, na vrchol sem dorazila asi za 45 minut a potkala tam milej německej párek s průvodcem. Ten průvodce čirou náhodou uměl japonsky, tak sem si čirou náhodou lehce zakonverzovala!

Pak za náma vylez takovej pěknej černovlasej maník a já sem hned skočila a měla kamaráda. Slíbila sem mu, že ho nebudu zdržovat a vydali sme se na druhej vrchol a přitom čile hovořili o všem možnym. Vincent se jmenoval a byl to Frantík. Vincent byl tak úžasnej, že vlastnil nějakou podpultovou mapu, protože na žádný jiný nebyla Trail 6 vyznačená, takže sem o její existenci nevěděla.

Šestka prakticky začíná tam, kde se desítka vynořuje z pralesa a na skále jsou tam šipky. Prodloužili sme si teda trasu a vydali se oklikou po šestce s tim, že dorazíme na Bharat Tee Plantations, který nejsou skoro vůbec známý, protože se tam nepořádaj výlety. Cesta byla divoká, chodili sme po strmejch políčkách s kapustou a sešli po nějaký době do Asli Vilage, neboli vesnici domorodců. Ještě než se silnička začala zvedat na kopec, kde vesnice stála, pustili sme se po úzký cestičce po proudu vody a podél roztomilýho zavlažovacího systému. Pohled na Bharat byl dechberoucí!!!

Předchozí den sme plantáže obdivovali jenom ze silnice, ale teď sme opravdu chodili mezi čajovejma keříkama! To už sem nahlas vyřikovala nadšením a Vincent se dmul pýchou, neb sem mu dokola děkovala, že mě vzal s sebou. Cestou sme zase narazili na kluky s minináklaďáčkem a nechali se svízt. To bylo úplně šílený, co to auto dokázalo a jak se šplhalo. V jednu chvíli sem myslela, že přepadnem do propasti na straně. Vyklopili nás v další vesničce, odkud už byla nahoře nad náma vidět silnice vedoucí zpátky do města. Bylo tam tak čisto! Všechno upravený, dokonce tam měli i parčík s vodopádem. S Vincentem sme se na sebe podívali a bylo nám jasný, na co myslíme. Abysme nepohoršovali muslimy, šli sme kus po proudu řeky a skočili do vody. Ani moc nesmrděla. A byli sme fakt v dobrý náladě, že sme oba stejně ujetý. Pak sem vylezli k silnici a objevili suvenýr shop, kde sme si sedíce s výhledem na tu krásu, vypili úžasnej ledovej místní čaj.

Cestou nám okamžitě zastavilo auto s milým Indem, co fandil českýmu fotbalu. Stopování v Cameron Heighlands je hračka, místní si strašně rádi povídaj. Odpolko sme si dali s Vincentem polovečeři a rozloučili se. Sedla sem si v poklidu na rozlehlou krytou terasu v Kangs Lodge a připojila se online. Zewlila sem asi dvě hodiny, Caroline už byla bohužel pryč, ale dala sem se do řeči s Belgičanem Sebastianem, kterýho sme si pamatovala z Kuala Lumpur, jak sem tam první ráno málem exla na střeše v baru. Seb ten den z KL odjížděl, takže sme si tenkrát vyměnili jenom pár vět, ale bylo milý vidět někoho známýho. Ostatně, ona Malajsie zas tak velká není a většina lidí má naprosto stejnej cestovní plán jako já, takže sem ho vlastně jenom dohnala.

A pak skrz dveře prošel někdo další s povědomym ksichtem - Fracois a za ním ách OLIVER TWIST. A zase sme seděli, já, Francois, Seb, a Oliver hrál na svojí minikytaru a já z něho byla zas hotová, páč když se na mě usmál tou svojí propíchnutou tlamičkou, tak sem ani nemohla uvěřit, že je to na mě. U ohně se objevilo pár novejch lidí a s vervou sobě vrozenou sem začala zeširoka popisovat, který traily musej jít a kudy se tam dostat. Dokonce sem jim donesla mapu a řekla časy autobusů a ceny. Jeden místní zasloužilý Malajec se hrozně smál a řek mi, že bych tam měla zůstat a dělat průvodce po džungli:)

Bohužel sem druhej den v sedm ráno zase odjížděla, tentokrát směr ostrov Penang a nebyla moc šance, že se někde s opožděnym Oliverem potkáme na delší dobu...

Předtim než sem se od ohně odebrala na svoje lože v noclehárně a jala se klepat kosu, protože v noci v Cameronu teploty dost klesaj, zastavil mě Oliver a pošeptal:"Zítra večer tam budu bejby. A zamluv nám pokoj".

Dobrou noc kůzlátka
fotky na zande pande :)

Welcome to Kuala Lumpur

Dobré ráno San Piego a ostatní krásná česká města!!!

Mám se nádherně, život je krásnej atd. atd.

Nálada nad sto stupňů celsia.

Zdravim z ostrova Penang na severozápadě Malajsie, kam sem dorazila před třemi dny. Sama. Bohužel se Švéďákem sme si nepadli zrovna do oka (problém je samozřejmě v něm haha) a tak sem se znovu stala Independent woman, hodila krosnu na záda a vypravila se do neznáma, přenechávajíc náš zabookovaný pokoj v hostelu Tomovi (o něm se dočtete dneska). Vlastní ubytko sem po chvilce vyjednávání a hledání našla v další Čínský čtvrti (Chinatown 4ever woe!).

Vlastně, zas tak sama sem tady nebyla...

Je to dlouhá a telenovelní story, která započala v KL ve chvíli, co sem vylezla na střechu našeho hostelu, objednala si rum s kolou, otočila se a uviděla Olivera, jak se na mě zubí...

Malajsie, rozmanitá země, kde pěkně po hromadě a bez problémů, žije 27 milionů malajských muslimů, čínských budhistů a indických hinduistů. Země pálivýho jídla, deštných pralesů, orangutanů na Borneu a překrásných pláží na severu. Země durianu, ovoce tak smradlavého, že je zakázáno nosit ho do veřejných budov. Země, kde se nacpete k prasknutí za 58 korun. Ale radši ne durianem...

Konec zeměpisné lekce

Je neděle, 27. března a sedim v nočnim buse ze Singaporu do Kuala Lumpur. Venku je opravdu příšerný vedro, takže naplno zapnutá klimatizace v buse, je požehnání. Jo, lidi si častou stěžujou, jak hrozně mrzli a bla bla, ale s klímou tady počítejte všude a pro takovýhle cesty si nechte navrchu batůžku aspoň nějakou tenkou mikču. Nebudeme fňukny přece!

Asi o půlnoci dorážíme na hranice s Malajsií a ne moc příjemnej cápek mě vykazuje kamsi pro potřebný papíry na vyplnění, páč se tam chvíli motám jak vítr v bedně a nikdo mi nechce poradit. Od nepříjemnýho cápka si pučuju propisku (div za ni nechce zálohu) a snažim se nebejt tak podělaná z poslední větičky na úředním papíře, totiž, že pašování drog se trestá smrtí. Když mi bylo 15, měli sme nějakou dobu HBO a párkrát sem nechtěně viděla film Téměž bez šance o těch dvou holkách, co byly odsouzený na doživotí v Thajsku. Tak doufám, že mně nikdo nic nestrčil do batohu.

Mám vyplněno a jdu radši k vedlejšímu mladýmu kolegovi a snažim se ho přesvědčit úsměvem o tom, že k nim nejedu lovit orangutany. Jakmile mi nakoukne do pasu, je vyhráno. Ano ano...Baroš...ano Peter Czech yes! Přidává se i ten nepříjemnej a už je příjemnej. Batůžek prochází skenem a jur! Sem v Malajsii!

Podle jízdního řádu máme dorazit v šest ráno. Bohužel už o půl čtvrtý mě vyháněj jako poslední spící z autobusu, že sme v KL. Páč je tma jako v pytli, musim následující tři a půl hodiny do rozednění prospat na kovový lavici. Tentokrát už to trochu na fňuknu je, neb to není moc pohodlný, moje krosna je pořád na letišti, takže u sebe skoro nic nemám a je fakt kosa. Nejvíc se mi chce fňuknovat při pohledu na toalety, kde není papír, ale jenom hadice trčící ze zdi a nevim, co s tim mám dělat (teď už sem v omývání profík samosebou, ale nepřipravenýho člověka to překvapí, to ne že ne).

No, v sedm se rozednívá a vyrážim vlakem do KL Sentral station a pak rapidem na následující Pasar Seni, odkud je Chinatown asi tak metr. Plán KL veřejné dopravy zde.

Po hodině chození křížem krážem (a jednou nechtěnou odbočkou do dva metry úzký uličky, kde po obou stranách seděj chlapi a prodávaj použitý mobily, boty a šroubky a ostatních 300 na to čumí a já sem tam jediná ženská a ještě bílá!) sem našla Backpackers Travelers Inn. Pokud vám nevadí trochu skromější pokoje, co vypadaj jako vězeňská cela, je to volba přesně pro vás! Já byla spokojená děsně! Hlavně proto, že majitel Stevie pořádá výlety například za slonama, do jeskyní a podobně, organizuje autobus za 35 ringittů přímo do Cameron Heighlands (moje následující destinace) a hlavně kvůli baru na střeše, kde si ráno dáte úžasnou banánovou palačinku za 4 ringitty (ok, oficiální zkratka měny je MYR, takže ji teď budu používat, kurz je asi 5,50Kč za 1 MYR, takže si to můžete násobit pěti a budete tušit). Kolem 11 se bar zavře a ožije až v 8 večer, kdy vám Australan Chris prodá plechovku piva za 6 MYR (dost drahý bohužel, ale furt levnější než z obchodu) nebo rum s kolou (čtvrtej drink zdarma!) Takováto akce pak většinou končívá tim, že se lidi sbalej a kolem jedný vyrazej do nedalekýho Raegge Baru, kterej vlastně vůbec není raegge a všechno je tam strašně drahý, ale dokonce i JÁ!! sem tam poslední večer skončila. Cena za postel v dormitory je 12 MYR, obvykle se ceny za dormitory v Malajsii pohybujou mezi 10 a 15 MYR. Krát pět ok?

Protože sem přijela hrozně brzo a nástup na pokoje je až v poledne, musela sem jít na střechu, plácla sem hlavou na stolek a bylo mi jedno, že se postupně scházej lidi na snídaně a vypadám pravděpodobně jako omráčenej bezďák. V 11 sem měla svůj pokoj, vlastně bych měla začít říkat náš, páč sem si už měsíc předtim našla parťáka na cestování. Je jím Švéd Tomas, kterej podle pokecu přes skype vypadal moc vpohodě. Jediný, s čim sem nebyla moc spokojená bylo, že chtěl všechno rezervovat předem (já sem víc dobrodružná, jakože se prostě vždycky něco najde) a chtěl vlastní double pokoj. Udělala sem Ach jo, ale ok teda...

Dojela sem si na LCCT letiště pro krosnu a přesunula se zpátky na ubykaci. A pozor! KL má ve skutečnosti letiště asi tři, což mě dost zmátlo, páč sem myslela, že přiletíme stejným letadlem. Takže všechny nízkonákladovky, tedy i AirAsia, lítaj tam. Pak je tam hlavní International letiště, neboli KLIA který přijímá většinu ostatních.

Tom se dostal do hostelu večer a už sem o něm dopředu věděla, že je mu 27 a je elektrický inženýr. Pokecali sme nahoře i s ostatníma lidma a šli spát. Střešní bar sem si opravdu zamilovala, byla to fakt paráda sedět ráno a večer, kdy už nebylo takový strašlivý vedro, uprostřed střech nad rušnou čínskou ulicí a popíjet ledovej čaj a poznávat se z lidma, co přicházeli a odcházeli. Začala sem si zvykat na batůžkaření.

CO DĚLAT V KUALA LUMPUR

Menara Tower

Druhá nejvyšší telekomunikační věž na světě s vyhlídkou a otočnou restaurací. Doporučuju zeptat se v hostelu na slevu, protože my dostali lístek za 25 MYR místo 38 MYR.

Výhled je pěknej, daj se tam koupit ňáký suvenýry a taky tam maj fajn naučnou výstavu, kde porovnávaj nejvyšší věže světa. Protože věž stojí lehce na kopečku, můžete si u brány odchytit free shuttle minibus, kterej vás vyveze. My to udělali, ne že bysme byli unavený, ale za chvíli klimatizace fakt dáte cokoliv. Jak podotknul můj oblíbený kolega-bloger Vojta, mohli to postavit rochu jinak, jako aby se jim nezakrejvaly věže Petronas Tower. Ale co s tim teď no...Pokud máte rádi tenhle blog, pak možná zkuste na Vojtův kliknout, mám pocit, že máme úplně stejnej styl humoru, ocěňujeme stejný věci a především sme low budget, takže máme samý dobrý rady. Jenom Vojtův report z KL asi nebude tak pozitivní jako ten můj:)

Od Menara to je asi 15 minut chůze k nejslavnější budově KL, Petronas Towers, kterou sem si zamilovala už onehdy v době HBO, kdy tam každej druhej den běžela Past s Catherine-Zeta Jones a Seanem Connerym jakožto lupičích provádejících loupež milénia. Sestra, vzpomínáš? No koho by napadlo, že se tou věží vyfotim! Pokud chcete na Skye Bridge, kterej obě dvojčata spojuje, ujistěte se, že není pondělí. Cenu sem nezjišťovala, nemám na to a fotky vypadaj mnohem víc cool ze zdola! Navíc chvíli předtim sem byla na Menaře, není čeho litovat. Za věžíse rozkládá pěknej parčík s vodou a tak. Taky tam maj fontánku s pitnou vodou, takže se dá doplnit a je pitná. Voda ve vodovodu se nedoporučuje pít. No, až jednou sami uvidíte Chinatown v KL, ani nebudete mít odvahu :D

Oběd v Borneo Baruk Club - stylovej prostornej a větranej hudební klub s jungle výzdobou. Úžasně milá obsluha podá výklad o bornejský kuchyni. Každej den meníčko za 10 MYR. V ceně je nealko fialovej drink, pravděpodobně extrakt z nějaký kytky, vonělo to jako jasmín. Dál hustá polívka, sladká. Pak hlavní chod, já si dala tradiční malajskou Laksu, zde konkrétně specialitu podniku laksa sarawak. Všechno dost pálivý.

Nakupování v Chinatown -tady se prostě musí vyjednávat s prodejcema. Koupila sem si epesní fake Quiksilver surf šortky (určo byste to nepoznali) za 35 MYR. Původně mě chtěli natáhnout až za 75 MYR!

Pokud máte obří koule, dejte si někdo jednu z těch zelenejch nafouklejch žab, co maj v akvárku na hromadě před jednou místní pouliční restaurací.

Lake Gardens, Bird Park, Butterfly Farm, Deer Park- všechno se nachází pohromadě na západní straně centra KL. Vstup není nic tak tragickýho, ale motýly sem už na farmě viděla a cestou sme potkali opice, což pro mě byla mnohem větší atrakce. Někdo povídal, že Bird Park je sice super, ale dost často se stane, že sou ptáci někde schovaný...Cestou k parku se můžete mrknout na Národní mešitu. Nic proti ní, ale nic moc styl.Oproti Masjid Jamek je ta národní trochu...ne moc historická.

Little India -rozkošná fialová indická čtvrť, kde hraje bollywoodská hudba a na obchody se sárí fakt radost pohledět. Taky sme vyzkoušeli kokos s brčkem. Zajímavý nic než moc, ale zvědavost je mocná. Jedno ráno sme si vyhradili pro návštěvu Imbi Marketu, dočetli sme se, že si tam máme dát snídani. Stanice Imbi se nachází na trase jednokolejky a najít tržiště je trochu složitější, ale když se 3krát 4krát zeptáte, dá se to najít. Najedla sem se famózně, vepřový kousky ve sladký omáčce a nudle asi za 3 MYR. Ledový kafíčko s velmi kalnou a nebezpečnou barvou za 2 MYR (chuť skvělá). Mimochodem, pokud si na ulici koupíte kafe, dost možná ho vyfasujete v igelitovym sáčku, ze kterýho trčí brčko, jako já pozdějc ten den :)

Věcí, co dělat, je spousta, já toho už asi víc nestihla, tak mě třeba někdo poučí, co sem nestihla.

Dneska to bylo opět zeměpisné, ale všimla sem si, že máte rádi vztahové příběhy, takže vás navnadim na příště, když vám prozradim, že po třech dnech mě už Tomas svojí neschopností cokoliv zařídit/rozhodnout/vymyslet začínal dost srát. Jako že si vymyslel Imbi Market, tak sme vstali v sedm a on mi pak řek, že si zapomněl průvodce. Místo aby se teda někoho zeptal, stáli sme uprostřed ulice jak trubky a já schválně zkoušela, jak dlouho tam on vydrží stát než se ho zeptám, jestli to jako bude nějak řešit. Výsledek je DLOUHO. Dokonce sem mu musela i ukazovat, koho by se měl zeptat. Uf. Taky měl děsně chytrý kecy a hrozně uměle se smál, navíc dost často právě těm svejm obecně pravdivejm cancům. Taky se občas choval dost povýšeně a velmi zdůrazňoval, že je elektrický INŽENÝR. Já sem ale zdvořilá, tak sem to zatim nechala.

Nicméně...začala se stahovat mračna.

Poslední den sme očekávali příjezd třetí parťačky Hannah z Británie a očekávali sme jí na střešním baru. A tady sem mezi třema Francouzema sedícíma u protějšího stolu zbystřila naprosto kouzelnej úsměv Olivera Twista. On se usmál na mě, já na něj. Pak takhle asi desetkrát dokola, pak se šlo do Raegge Baru, tančilo se a následně Tomas nerozdejchal, když sem se do pokoje vrátila v devět ráno. Oliver Twist mi oznámil, že má stejnou trasu jako já, jenom je o dva dny zpožděnej, takže se zase uvidíme v Cameron Heighlands.

Tam začal bejt Tomas neúnosně nepříjemnej. Story o tom, jak sem od Tomase zdrhla, a pak se náhodou s Olivierem zase potkala a pak s nim tři dny chodila (v tomto pořadí!!!), je napříště.

Sing Sing Singapore - dobří lidé po celý den!

Singapůr je státeček na jihu malajskýho poloostrova a skládá se ze zhruba 160 ostrovů včetně hlavního města, který leží na pevnině. Páč patříval Britům, ti si o něj celkem pečovali (dobrej strategickej námořní bod). Nachází se pouhých 180 km od rovníku a je tu celý rok tropické vedro. Neoprávněné držení žvýkací gumy je přísně zakázáno. Kromě lidí a psů mají patrně i holubi zakázáno kadit na chodník, tak je tady čisto.

Konec zeměpisné lekce!

Do Singaporu sem dorazila nějakej den. Jako já vlastně ani nevim, co je dneska za den v tejdnu, takže to prostě nebudeme řešit. Krosnu sem nechala za poplatek v Kuala Lumpur na letišti a musela si vystačit s jednim tílkem na převlečení, řasenkou a notebookem, kterýho sem se odmítla vzdát. Už na letišti mě omráčili dva týpci. Zašla sem za dvěma klukama v uniformách zeptat se, jak se dostanu k terminálu 2 a oni na to, že zrovna padla a že je mám následovat. Načež mi koupili jízdenku!!! a posadili na metro. Mluvili naprosto perfektně anglicky, jeden byl evidentně Ind a druhej Singaporec a hrozně mě vítali. S kym mám co do činění sem pochopila, když se na mě v metru všichni děsně usmívali a sami od sebe mi radili, kam mám jet a kde přestupovat.

Linka metra mě dovezla do stanice Chinatown a exitem A sem se ocitla přímo v tom úžasnym mraveništi stánků, červených luceren, jídelniček a dobromyslných Číňánků.

Hostel sem si prostě nemohla vybrat líp. Místo se jmenovalo Beary Good Hostel a na recepci se střídali dva pohodoví kluci, co se všim poradili a pomohli. Je pravda, že ubytko nebylo úplně nejlevnější, ale 25 sing. dolarů nebyla tragédie. Vevnitř to bylo medvědově doztomilý. U recepce se nacházelo Hang out room s pohovkou, televizí, playstationem, DVD a knihovnou, kde se ráno a večer scházeli lidi a společně surfovali na místních laptopech nebo wi-fi zadarmo! V ceně byla i snídaně, takže sem si vždycky než sem vyrazila, dala toasty s marmoškou a uvařila kafčo. Nejlepší kamarády mi tam dělali Brazilec Reggie a parta šesti veselejch Filipínek, se kterejma sem si pak druhej večer zašla na večeři. Reggie, to vám byl zajímavej týpek. Víte, čim se baví?? Prosim vás řekněte mi, že nejsem poslední člověk na Zemi, co o existenci tohoto hobby nevěděl!

První večer sem si našla kousíček za rohem super levnou večeři za 3 dolary a bylo to Kuřecí Congee a k tomu jako zákusek Siew Mai masový knedlíčky. Na cestě k restauraci sem si chtěla koupit pití a mezitim, co sem se orientovala v singaporskejch mincích, týpek stojící za mnou, místo aby mě seřval, že mi to trvá, vyklopil na pult dolar a s úsměvem mi petku vrazil do ruky. Singapore je úžasnej.

Co se týče spaní v dormitory, tedy společný noclehárně, zas tak dobře sem se nevyspala...Kvůli časovýmu posunu sem chodila spát o půl třetí ráno a probouzela se v sedm. Ale celej den sem pak byla čerstvá, to jo! První den sem se potkala s Andrém, Australanem z Perthu, kterýho sem si vyhledala na netu a krásně sme si sedli. Musim poděkovat kamarádce Míše A. za dobrou radu ohledně Singaporu, fakt je to tak na dva tři dny maximálně!

První den sme teda pěšo prošli čínskou čtvrť,

navštívili chrám

Sri Mariamman Temple

Pak sme to vzali k nábřezí do moderního centra s mrakodrapama, kde se nachází největší singaporská blbina, socha možského lva MerLiona, s kterým si každej správnej turista musí udělat fotku. Bohužel nás strašně vypekli, protože kolem Merliona postavil nějakej Japík v rámci uměleckýho projektu hotel a tudíž nebylo nic vidět. Kromě červený krychle. Poněvadž byla ale hned vedle taková malá náhražka, byli sme s Andrém asi půl hodiny takoví lehce zmatení a nechápali, jestli je to jako ONO! Podle mně je to fakt ptákovina, tak si kdyžtak Merliona vygooglete sami:)

Okolí zátoky Marina bay stojí za rozhled, ulice sou plný květin, všechno eňo ňuňo upravený a vypiplaný. Zaujala mě hlavně stavba Marina Bay Sands, což jsou tři pilíře a na nich ve výšce je položená obří jakoby loď.

Odtamtud je fajn vzít to po Esplanade Road a pak Stamford road, která vede kolem moc fajn kopečku Fort Canning, kde se rozprostírá park a maj tam lijány, na kterejch se dá houpat a eskalátor naprosto WTF zasazenej do přírody.

Když se člověk potlouká kolem tohohle parku, řeka a nádherný nábřeží je jenom malej kousek odtud. My si s Andrém dali výbornej oběd (zase čínskej) v jedný z levnejch pouličních restaurací. Poučka, že člověk má jíst tam, kde je nabito, je úžasná a díky tomu, kdo mi ji vštěpil. Když budete mít štěstí, možná náhodou taky narazíte na roztomilej hippie Alkaff Bridge made by nějakej Filipínec.

Centrum

všeho se podle všeho nachází na masivním bulváru Orchard Road, kterej se táhne pěknejch pár kiláků městem a vypadá to trochu jako nějaká nákupní pěší zóna v džungli, protože jsou tam krásně nasázený obří stromny, co chráněj před všudepřítomným tropickým sluncem.Já zas tak odvázaná z věcí typu Dior, Armani a MacDonalds nejsem, ale z místní architektury si uděláte celkem dobrej obrázek o tom, jak je na tom Singapore s penězma. Spíš záporně mě zaujala hlavně budova Ngee Ann City, což je taková koňská zhůvěřilost, že musí zaujmout přední místo v top 10 důvodů, proč nenávidět kapitalismus každýho dobrýho socialisty. Fuj, je to tak obří a na první pohled zbytečný, až mi z toho dobře nebylo. A to ani nejsem socialistka!

Na Orchard se nachází taky kvalitní turistický centrum, kde si můžete nahrabat mrtě mapiček a brožurek na podpal. My se tam konkrétně dozvěděli, že zrovna ten den zahajuje módní týden a tak sme šli na přehlídku do obchodního centra a těšili se na modelky. Ta zas tak povedená nebyla vzhledem k tomu, že tam nechtěli skoro nikoho pustit a ty zamračený holky v šedejch legínách maj do Češek dost daleko. Nos ohrnul i André a šli sme dom. Cestou zpátky sem to vzala znovu po nábřeží, ale Clarke Quay se v noci mění k nepoznání a naskytl se mi pohled na neuvěřitelnou pařící pěší zónu, kde se odehrává všechen noční singaporskej život. Pěkně pod jednou (architektonicky vtipně vyřešenou) střechou. Akorát si na tom obrázku představte tisíc lidí a je to mnohem větší. Chápu, že existují i lidé, co maj jiný hobby než bejt low budget a poslouchat hrdelní písně mongolských pastevců Huun Huur Tu, a těm říkám: di na drink a zapařit!!!

Komu nestačí přehled architektonických skvostů v podání ex-studentky filmu a japonštiny, může si kliknou semka a trošku se pokochat dalšíma hezkýma nápadama.

Den druhý. Ok, žádám vás hned z kraje, abyste se mi nesmáli!!! Několik kilometrů na jihozápad od centra města se nachází ostrov Sentosa Island. Za druhý světový tady měla v pevnosti Silosa základnu britská námořní armáda, v 70. letech se singaporská vláda rozhodla přestavět Sentosu na rodinný rekreační resort. Hned zprvu musim ujistit Elišku, že je to něco podobnýho jako Disneyland a samozřejmě sem tam nešla! Jenomže kromě Vodního světa, Zpívající fontány, Universal Studios prohlídky nebo casina tady maj taky uměle naveženou písečnou pláž, palmy a celkově je to místo krásně upravený pro procházky. Nebo, jako v mym a Andrého případě, projížďky dětskym vláčkem. Musim uznat, že bejt dítě, asi bych na takovym místě jako je Sentosa byla blahem brzo ťuhík. Na ostrov se dá dostat dvěma způsobama. Lanovkou (pro ty, co jsou z Mongolska a nikdy žádnou neviděli) za asi 26 dolarů. taky si můžete pronajmout tu s drahokamama. Nebo po jednokolejce z obchodního centra Vivo city, zpáteční jízdenka za 3 dolary. Dojeli sme až na konečnou Beach station a nechali se dovízt na pláž, krásné místo pro víkendovej beach volej s kamarádama, plavání a polehávání v síti s piňa coladou v ruce. A to už sem byla naštvaná jako čert! Neměla sem plavky. Naštěstí André prohlásil, že jemu teda opravdu vadit nebude když pudu ve spodnim prádle a parta místních plavčíků mu dala za pravdu. Přece jenom, Singapore je muslimskej a nechci jim to tady nějak česky zneuctít. Sem si jistá, že není potřeba se rozepisovat, co všechno se dá na Sentose dělat, ale je toho fakt mrtě a jestli si rádi hrajete, je to nádherný místo.

Highlitem dne pak bylo zjištění, že zpátky na pevninu se dá dojít po zastřešený dřevený lávce s PĚTI pojízdnejma pruhama za sebou!!! Eliška tuší, jak moc sem se na těch travelátorech (od slova travel a eskalátor) poplavila. Den sme završili jízdou na stanici Little India, což je na přímý lince jako Vivo city. V India town maj pěkný barevný domky, spoustu krámků s ovocem a v jedný restauraci sme si dali Banana list kuřecí set a přinesli nám jídlo na banánovym listě. Jenom těma rukama jako místní sme to fakt nedali...André mi byl celou dobu veselým společníkem, učil mě nějakej afroaustraleskej slang a pořád nemohl pochopit, že sem low budget a evidentně mu mě bylo dost líto, protože sme se celý dva dny hádali o placení a on mi furt kupoval kokakoly (i když sem před nim utíkala). Nakonec mě ještě nechal u sebe v hotelu vysprchovat a mezitim šel na internet do lobby. Taková dávka důvěry mě dojala! Bylo teprve pět a noční bus měl jet o půl desátý, ale stejně sem vyrazila s tim, že si na autobusovym nádraží sednu a budu blogovat. Bohužel se ukázalo, že společnost Transnasional Coach Services odjíždí z ošklivýho špinavýho parkoviště. Chvilku sem pokecala s taxikářem ("v Malajsii nikomu neveř" "nikomu neukazuj peníze, budou tě sledovat a přepadnou tě" apod.) a vydala se do nedalekýho hotelu, že je ukecám, ať mě tam chvilku nechaj jsedět a chytat wifinu. Dvě minuty nato mě zastavil Brazilec Jo, slovo dalo slovo a seděli sme na rohožích tatami v nějaký akademii bojových sportů. Jo dost dělá do brazilskýho Jiu Jitsu a všechno mi pěkne vysvětlil i s videama. Byl to dobrej borec a vydržela sem v jeho příjemný společnosti až do půl desátý, kdy mně Jo zamával a já odjela. Vzhůru do divoký Malajsie!!!

Fotky sou na zande pande ve svete :)

P.S. Zatim se mi po vás nestýská ♥

O úchylkách

No moc nečumte, sem přežila v JV Asii už tejden!!! Úplnej Willy Fog neasi.

Teď vám teda povim, jak bylo během prvních dvou fází mého výletu. Co bych tak řekla o Londýně...Tak jako samozřejmě sem se hlavně potkala po deseti měsících s Mattem. Naše poslední setkání nebylo úplně šťastný, končilo sms z my strany, ať jde někam (no...), ale během pobytu ve Skotsku se náš vztah zlepšil. Až natolik, že mi chudáček neprozřetelně napsal, ať kdykoliv řeknu, když budu potřebovat v LDN přespat.

Nebudu to natahovat...přivítání a pokec byl jako obvykle pro mě mrtě emocionální (vevnitř, na venek sem děsně drsná). Gentleman jako zastara, ani najíst mi v deset večer nedal po tý dlouhý štrece. Pak sme se rozhodovali, kde budu spát. Jestli u něho (ale má jenom jednu postel!!!) nebo v obýváku. Nějak se to seběhlo a už sem lezla po žebříku (!!!) do jeho pokoje. Mimochodem, myslim, že Matt není úplně normální. V Kanadě měl jako jedinej v domě pokoj ve sklepě, kam se chodilo po temnym schodišti skrz závěs. Tentokrát sem se teda ocitla na nějaký půdě, 3x3 metry, kam se lezlo po železnym žebříku padacíma dveřma. Taky tam nebylo okno a topení. Vůbec sem se potměšile nezaradovala, že absolutně nemá šanci přivíst si tam nějakou normální holku...

No, ale to nejhorší teprve přišlo. Pak sme teda jako šli spát a byla tma. Přichází erotický zážitek roku, páč Matt se dotknul palcem u nohy toho mýho. Mrcha jedna. Takhle mi srdce netlouklo ani když mě po Černý Hoře honil bejk. Fakt trapas, že sem z toho tak jatá. Tak sme tam normálně leželi ve tmě jak náký páťáci a dotýkali se palcema.
Volnej čas sem ty tři dny trávila sama, potkávala sem se se starejma známejma a chodila dost pěšky. Metíček mezitim pracoval a pak sme se vždycky potkali večer doma. Druhej večer sem provedla socilogickej průzkum a zeptala se ho, proč nemá holku. Odpověď mě úplně uzemnila, páč prej, že je ještě mladej. Jak kdybych se ho ptala na vdavky:) Z toho sem konečně našla navždy pokoj v duši, neb sem usoudila, že chyba teda v Kanadě nebyla ve mně a že přece nebudu řešit někoho, kdo mi ani nenabídne čaj. Dále už asi lady pomlčí.

Velmi se omlouvám za ten skluz, ale nějak není čas psát. Pokusim se to dohnat.