Jak sem vyšmelila Švédsko za Francii

Cameron Highlands, kouzelná vysočina 200 kilometrů severně od Kuala Lumpur, kde jsem se naučila spoustu cizích slov, se kterými na vás dnes budu machrovat. Místo, kde se nepečete, protože přes den je tu příjemných 22 stupňů. Pralesy, ve kterých na deset dní rozkvétají největší květiny na světe, slavné raflésie. Kopce pokryté plantážema čajových lístků zelených tak, že to vypadá jako fotošop. Zelení hádci jsou bonus. Je to ráj. Jenom ty raflésie jsou ve skutečnosti houby...

Konec zeměpisné lekce

"Panda horečnatě balila svoje saky paky do krosny. Nebylo to nic pěkného, balit se bez rozloučení a vysvětlení a přemýšlela, jak to později asi vysvětlí Hannah, proti které absolutně nic neměla. Nicméně s tim volem nemohla po právě prožitém dni vydržet už ani minutu. To, že na ni byl namíchnutý, poznala už dvě vteřiny poté, co po neplánované noční návštěvě Oliverova pokoje dotáhla domů (=přes chodbičku) v devět ráno. Hannah naštěstí uvolňovala atmosféru neustálým chichotáním a organizačními dotazy, takže snídaně na střeše proběhla krásně, ale Panda si nemohla nevšimnout, že na její věty Tomas sarkasticky odsekává a naopak na cokoliv, co pronese Hannah, reaguje hystericky umělým smíchem. Boj o sympatie evidentně začal. Cesta minibusem do Cameron Highlands byla utrpení. Za prvé, Panda předešlou noc vypila čtyři rumy s kolou a za druhé jí Tomasův hlas připadal čím dál nepříjemnější. Ale možná byla jenom podrážděná tím, že za celé čtyři hodiny nezavřel pusu a poučoval nezkušenou Hannah o kdejaké kravině, jíž se mu nepodařilo za poslední tři dny ohromit Pandu. Atmosféra zhoustla ještě víc následující den a Pandin pohár trpělivost přetekl právě v 15:24, kdy se od Hannah a Tomase odpojila, protože místo exkurze čajové továrny chtěla dát přednost dalšímu výšlapu. Ušla asi jeden a půl kilometru dolů z kopce a uvědomila si, že odbočka k čajové továrně je tady a ne o kus výš, jak se společně domnívali. Panda tedy běžela do kopce, nejen jeden a půl kilometru, ale o něco dále, poněvadž Hannah s Tomem měli náskok a také stihli něco ujít. Když je celá zadýchaná dohonila a pověděla jim, že jdou špatně, Tomas mlčky přikývl. Hannah se zeptala:"To jsi běžela celou tu dobu kvůli nám? Ježiš, díky moc!!!". Tomas s pošklebkem mlčel.

Tomasi, Fuck off!"

Den před odjezdem do Camron Heighlands sme s Tomasem obíhali město a snažili se zabookovat nějakej autobus. Společností jezdí docela dost, ale my zásadně odmítli jet s Kurnia Bistari (recenze vyprávěly historky o tom, jak autobusák cestou "ztrácí" krosny). Místo toho sme si vyhlídli Unititi Express, protože měl odjíždět z KL Sentral station, kde sme to dobře znali. Bohužel na hlavní stanici nikdo o společnosti nevěděl, dokonce ani slečna na informacích. My se nechtěli dát, protože nám připadalo, že se moc nesnaží nám pomoct, tak sme ji dokonce donutili někam volat. Řekla nám, že společnost je zavřená (či co) a nejezdí. Pozdějc sme zjistili, že to byl kec, jenom byla pravděpodobně líná něco zjišťovat. Když už sme nevěděli coby, praštili sme se do čela a šli do našeho hostelu a zeptali se na recepci. Minibus za 35 MYR sme měli zamluvenej během dvou minut a dokonce pro nás příští den přijel přímo před hostel. Proč jednoduše, když to de složitě totiž!

Centrum turistiky v Cameron se soustředí do malého městěčka s jednou (nacpanou) ulicí Tanah Rata. Většina trailů vede odtud. Nebyla bych to já, abych neměla v záloze jednu poctivou mapičku:

Pro low budget travelers jsou tu dva hostely s dormitories. První je Kangs Travelers Lodge a když sem ho viděla, trochu sem zalitovala, že nejsme ubytovaný tam. Bohužel Tomas chtěl do Fathers Guesthouse, kterej je sice taky fajn, jedinej problém byl, že neměli žádnej pokoj volnej, takže sme měli zabookovanej apartmán asi pět minut od guesthousu. Hannah, která se k nám připojila pozdějc, zůstala ve společný noclehárně. Jako...apartmán ok, vlastní kuchyň a lcd televize jak kráva v obýváku, jenže k čemu to je, když si večer nemůžete dát pivko a pokecat s ostatníma? Opravdu happy sem byla až když sem v jednom šuplíčku objevila tenkou knížečku o Cameron Heighlands s mapou a jala se plánovat, kam vyrazim. Tomas mě okamžitě schladil s tim, že si zaplatí nějakou tour. O_o

Organizovaný výpravy tu pořádá kde kdo a on si chtěl vybrat tu, kde vás vezmou autem na kopec, pak do pralesa, na čajový plantáže, do továrny na čaj, na motýlí farmu a na jahodovou farmu. Hannah, že oukej.

Já koukla do mapy a říkám jim, že je to pitomost, protože po Trailu 1 můžeme sami vylízt na Gunung Brinchang (2000mnm), pak sejít na k Sungai Palas plantážím, továrnu si zaplatit sami a pokud budou chtít, tak motýli i jahody budou taky cestou zpátky a rozhodně teda není potřeba dávat někomu peníze a nechat se vodit za ruku. Tomas odsek, že a co ten prales?!? Tak mu povídám, že když je ta výprava organizovaná takhle, tak logicky musí bejt i prales někde po cestě a přinejhoršim vysledujeme, kam ty skupinky voděj. Hannah nadšeně zaplesala, že to je úžasnej nápad. Tomas mi odměřeně řek, že by taky chtěl slyšet nějaký informace o těch kytkách co tam rostou neasi! Tak sem řekla, ať si to vygooglí a zeptala se jich, jestli jdou se mnou. Hannah že jo a Tomas pokrčil ramenama že "sure".

Vstali sme o půl šestý a pokusili se stihnout první ranní autobus, protože východ slunce na Sungai Palas vypadal na obrázcích božsky. Bus nám bohužel ujel, protože Hannah je v mnoha ohledech podobná skotskému zlatíčku Lamie a dostavila se pozdě :D

To absolutně nevadilo, protože sme jednoduše došli do indický restaurace a poprosili (ehm, já poprosila samozřejmě) místňáky a ti nám ochotně a zadarmo zavolali taxík. Týpek byl super, vůbec nás nenatáh a za 8 MYR nás odvez 7 km na sever do městěčka Brinchang, odkud trail začíná. Bohužel se ukázalo, že jenom cesta na vrchol trvá asi tři hodiny, takže východ slunce určitě nestihneme, ale to nevadilo, protože cesta mojí první džunglí ever byla prostě fantastická. Noc předtim pršelo, takže sme se drápali po kdovíjak letejch kořenech stromů, podlejzali spadlý kmeny a brodili se bahýnkem. Bylo by úplně ideální, kdyby Hannah neměla bílý Nike, ale po chvíli sme se tomu všichni tři vesele smáli. Nálada byla dobrá, protože ta džungle prostě stála za to a Hannah nám furt děkovala a říkala, že je to její první výšlap v životě:)

Na vrchol Gunung Brinchang sme dorazili přesně ve chvíli, kdy z druhý strany začaly přijíždet auta s trapnejma turistama.

Ha! Ráda bych vám na ukázce předvedla můj a Tomasův vztah.

Já při pohledu do mapky:"Jé, ona tam je nahoře i rozhledna!"

On takovym tim opovrhujícím tónem, jakože sem úplně blbá:" Ano. My víme. Včera nám to říkal chlap v cestovce"

Já:"Hm, tak ses moh podělit ne?"

Vylezli sme teda na rozhlednu, aneb, jak mít perfektní makeup i na vrcholu.

Najít Mossy Forest nebylo vůbec nic těžkýcho. Druhou stranou se z kopce slejzá bohužel po asfaltce, což není moc fajn, ale prales sme našli asi po pěti minutách při cestě. Měli byste vidět, jak to Toma žralo. Úplně to z něj kapalo, že sem měla zatim ve všem pravdu. Cestička pralesem je zbudovaná tak, že chodíte po dřevěnejch můstkách a schůdkách a obdivujete prastarý stromy okolo. A taky masožravky rozvěšený po větvích.

Potom sme šli asi hodinu a půl k plantážím. Ti dva se šíleně táhli, tak sem šla trochu nespolečensky napřed a hledala správnou cestu, protože všude byly slepý odbočky.

Tak sme šli a šli, až za jednou zatáčkou se nám najednou odkryl ten nejkrásnější výhled na Sungai Palas Tea Plantations. Kulatý kopečky pokrytý čajem. V průvodcích to vypadalo nádherně a v reálnu ještě líp. Jenom se nikde v průvodci nedočtete, že je tam v podlstetě jediný místo, odkud se daj ty krásný fotky nafotit:/ Ne, že bych byla trošku zklamaná...ale mělo přijít něco tisíckrát lepšího... Kousek za plantážema sme narazili na křižovatku, o který sme usoudili, že vede k továrně a rozdělili sme se. Já si zvesela vykračovala dolů a po chvíli dorazila k baráčkům trhačů čaje. Tam už bylo trošku rušno, tak sem zvedla palec a za dvě minuty mi zastavili Holanďani. Dovezli mě až do Brinchangu k hinduistickýmu chrámů. Ten není až tak zajímavej, spíš je lepší vyptat se na skrytou cestu mezi barákama a najít čínskej Sam Poh Temple Za Sam Poh sem měla v úmyslu vlízt na Trail 2, pak se připojit na 3 a 4 a dojít zpátky do Tanah Rata. Hrozně sem tam bloudila, protože tam bylo trojcestí a nenapadlo mě lízt po schodech kolem chrámu nahoru. Dala sem se do řeči se dvěma sladkejma indickýma holčičkama, co šly ze školy, tak sem jim vzala tašku a ony mi ukázaly, kde bydlej. Nakonec sem nějak trail 2 našla. Bohužel systém značení trochu selhal a ztratila sem v džungli cestu. Prostě najednou tam nebyla! Tak sem se někudy prodrala zpátky k městu a prošla někomu po zahradě. Stopla sem si týpky s korbičkou a ti mě vzali k hlavní silnici, odkud sem chtěla stopovat. U silnice sem narazila na skupinku tří holek, se kterýma sem se za ten den už párkrát potkala, tak mě vzaly do party a oklikou po vedlejších silničkách sme došly dom. Ta nejfajnovější se jmenovala Caroline a byla to Číňanka z Austrálie, která učí na Havaji angličtinu a zemák. Hrozně dobře sme se skamarádily a sem pozvaná na Havaj :D Tak sem jí povyprávěla, co mám za trable s Tomasem a ona mě ukecala, ať se přestěhuju k nim do Kangs Lodge, páč tam maj každej večer ohníček a Jungle bar.

Přišla sem s krosnou, ubytovala se v dormitory za 10 MYR (levnější než v Fathers Guesthouse) a večer si šla s Tomasem promluvit. Na rovinu sem se ho zeptala, jestli má nse mnou nějakej problém, nebo proč se tak chová. Samozřejmě se zbaběle vymlouval, že všechno je ok a že sorry, jestli sem měla nějakej blbej pocit. Řekla sem ok, ale stejně se stěhuju. Dostavil se krásnej pocit úlevy, dokonce sme si zase ve třech s Hanou zašli na jídlo. Doporučuju Chicken Tika Set v restauraci KUMAR.

Zbytek večera sem už strávila v rozmanitý společnosti asi 10 lidí bez Tomase a vyprávěli sme si legrační historky u ohně. Třeba dva Němci, co učili ájinu ve Vietnamu, tvrdili, že je Vietnamci nepoznávaj na fotkách z pasu a když si nechali dělat místní řidičák, tak je hrozně upravili ve photoshopu, jakože jim vymazali pihy a děsně vybělili, až vůbec nevypadali jako oni a teprve pak je začali lidi na fotkách poznávat! Taky musíte mít bezpodmínečeně deset prstů, abyste získali řidičák.

Druhej den jeli Hannah a Tomas na zaplacenou tour za raflésiema. To by se mi bejvalo ze všech tours líbilo nejvíc, ale chtěla sem šetřit a navíc sem měla vyhlídlý další dva kopce. Gunung Jasar a Gunung Perdah, teda Trail 10 a Trail 11. V Lonely Planet se píše, že si máte vzít s sebou místního průvodce, protože je to blbě značený a těžký, tak sem si odfrkla a vyrazila sama. Kdyby někdo hledal začátek 10ky, tak je to hned za koncem Tanah Rata, po pravý straně kolem bílých Olli Apartments a skrz starou čínskou zahradu. Pak už je značení bez problémů. Celá trasa měla trvat tři hodiny, na vrchol sem dorazila asi za 45 minut a potkala tam milej německej párek s průvodcem. Ten průvodce čirou náhodou uměl japonsky, tak sem si čirou náhodou lehce zakonverzovala!

Pak za náma vylez takovej pěknej černovlasej maník a já sem hned skočila a měla kamaráda. Slíbila sem mu, že ho nebudu zdržovat a vydali sme se na druhej vrchol a přitom čile hovořili o všem možnym. Vincent se jmenoval a byl to Frantík. Vincent byl tak úžasnej, že vlastnil nějakou podpultovou mapu, protože na žádný jiný nebyla Trail 6 vyznačená, takže sem o její existenci nevěděla.

Šestka prakticky začíná tam, kde se desítka vynořuje z pralesa a na skále jsou tam šipky. Prodloužili sme si teda trasu a vydali se oklikou po šestce s tim, že dorazíme na Bharat Tee Plantations, který nejsou skoro vůbec známý, protože se tam nepořádaj výlety. Cesta byla divoká, chodili sme po strmejch políčkách s kapustou a sešli po nějaký době do Asli Vilage, neboli vesnici domorodců. Ještě než se silnička začala zvedat na kopec, kde vesnice stála, pustili sme se po úzký cestičce po proudu vody a podél roztomilýho zavlažovacího systému. Pohled na Bharat byl dechberoucí!!!

Předchozí den sme plantáže obdivovali jenom ze silnice, ale teď sme opravdu chodili mezi čajovejma keříkama! To už sem nahlas vyřikovala nadšením a Vincent se dmul pýchou, neb sem mu dokola děkovala, že mě vzal s sebou. Cestou sme zase narazili na kluky s minináklaďáčkem a nechali se svízt. To bylo úplně šílený, co to auto dokázalo a jak se šplhalo. V jednu chvíli sem myslela, že přepadnem do propasti na straně. Vyklopili nás v další vesničce, odkud už byla nahoře nad náma vidět silnice vedoucí zpátky do města. Bylo tam tak čisto! Všechno upravený, dokonce tam měli i parčík s vodopádem. S Vincentem sme se na sebe podívali a bylo nám jasný, na co myslíme. Abysme nepohoršovali muslimy, šli sme kus po proudu řeky a skočili do vody. Ani moc nesmrděla. A byli sme fakt v dobrý náladě, že sme oba stejně ujetý. Pak sem vylezli k silnici a objevili suvenýr shop, kde sme si sedíce s výhledem na tu krásu, vypili úžasnej ledovej místní čaj.

Cestou nám okamžitě zastavilo auto s milým Indem, co fandil českýmu fotbalu. Stopování v Cameron Heighlands je hračka, místní si strašně rádi povídaj. Odpolko sme si dali s Vincentem polovečeři a rozloučili se. Sedla sem si v poklidu na rozlehlou krytou terasu v Kangs Lodge a připojila se online. Zewlila sem asi dvě hodiny, Caroline už byla bohužel pryč, ale dala sem se do řeči s Belgičanem Sebastianem, kterýho sme si pamatovala z Kuala Lumpur, jak sem tam první ráno málem exla na střeše v baru. Seb ten den z KL odjížděl, takže sme si tenkrát vyměnili jenom pár vět, ale bylo milý vidět někoho známýho. Ostatně, ona Malajsie zas tak velká není a většina lidí má naprosto stejnej cestovní plán jako já, takže sem ho vlastně jenom dohnala.

A pak skrz dveře prošel někdo další s povědomym ksichtem - Fracois a za ním ách OLIVER TWIST. A zase sme seděli, já, Francois, Seb, a Oliver hrál na svojí minikytaru a já z něho byla zas hotová, páč když se na mě usmál tou svojí propíchnutou tlamičkou, tak sem ani nemohla uvěřit, že je to na mě. U ohně se objevilo pár novejch lidí a s vervou sobě vrozenou sem začala zeširoka popisovat, který traily musej jít a kudy se tam dostat. Dokonce sem jim donesla mapu a řekla časy autobusů a ceny. Jeden místní zasloužilý Malajec se hrozně smál a řek mi, že bych tam měla zůstat a dělat průvodce po džungli:)

Bohužel sem druhej den v sedm ráno zase odjížděla, tentokrát směr ostrov Penang a nebyla moc šance, že se někde s opožděnym Oliverem potkáme na delší dobu...

Předtim než sem se od ohně odebrala na svoje lože v noclehárně a jala se klepat kosu, protože v noci v Cameronu teploty dost klesaj, zastavil mě Oliver a pošeptal:"Zítra večer tam budu bejby. A zamluv nám pokoj".

Dobrou noc kůzlátka
fotky na zande pande :)