středa 13. dubna 2011

"Jdeš na oběd? " "Indie nebo čína?"

Penang, ostrov na severozápadě Malajsie, kam sem se úchýlila na posledních šest nocí. Ne snad, že bych nevěděla, co dál dělat, ale tak nějak došly peníze, který sem si vyšetřila na Malajsii a nechtěla sem šahat na zásoby, co mám do Austrálie. Z toho důvodu sem se rozhodla vychladit souostroví Langkawi s tropickými plážemi a Nebeským mostem a užít si zbytek ušetřených financí ve světově proslulém ráji gurmánů, městě Georgetown na ostrově Penang.

Do Penangu sem teda už přijela sama bez Tomase a mám takovej pocit, že to byla sobota 2. Dubna. Minibus z Cameron Highlands mě po čtyřech hodinách jízdy (38 MYR) vysadil na hlavní třídě penangského chinatownu.
Tomas samozřejmě trval na bookování hostelu, tak sem mu mileráda přenechala apartmánek v Banana Hostel a našla si uličku Love Lane, která zní dost šlapkovsky, ale ve skutečnosti je nacpaná levnýma hostelama. Minibusem nás jelo asi sedm a shodou náhod hned za mnou vyskočil Sebastian z minulýho dne. Tak nějak přirozeně sme začali hledat ubytko společně. Doporučovanej Love Lane Inn sme přešli, neb majitel nevypadal zrovna pohostinně a později sem si o jeho pajzlíku přečetla pár recenzí.

Najít dokonalý ubytko trvalo dalších pět vteřin. Hned vedle se totiž nacházel Civillians Inn a to bylo něco pro nás! Dormitory byla sice o trošku dražší než obvyklejch 12 MYR (stála 15) a nevýhodou je, že hostel stojí na rohu dvou ulic, takže je trochu hlučnější, ale jinak sem si to tam zamilovala tak, že mi těch šest nocí uteklo jako nic. Společná noclehárna byla pro 20 lidí, ale byla úžasně klimatizovaná (žádnej bzučivej větrák) a postele byly ze dřeva!!, takže nevrzaly a krásně se tam spalo. Wi-fi je v malajských hostelech samozřejmostí a i tady byla zadarmo asi do půlnoci. Dál se mi zamlouvala terasa na sušení oblečení, kde sme se scházeli na pokec, když na druhý straně domu bylo moc parno a absolutně největší bomba byl vchod do hostelu, kterej byl krásně světlej, čistej, velkej pro několik stolečků a otevřenej do ulice. Každý ráno sem dostala zadarmo kafčo, prohrábla se v knihovničce a čínští majitelé byli hrozně vstřícný, i když sem jim stokrát za den strkala na recepci svůj laptop, abych ho nemusela nosit nahoru.

Proč věnuju tolik místa popisu Civillians Inn? Musíte pochopit, že ČR sem opustila 20. Března a od tý doby sem všude zůstala maximálně na tři dny, takže když se mi tady poštěstilo chvíli zastavit, bylo děsně příjemný mít takovýhle zázemí. Každej den k večeru sme pak už jenom seděli ve skupinkách jako poslední otevřenej hostel v ulici a zvali kolemjdoucí, ať si k nám jdou na chvíli sednout. Kdo je MY? Píšu My, protože sem v Penangu měla strašný štěstí na úžasnou partu lidí. , Oliver, kterej opravdu dorazil ten večer za mnou a jen mnou, Sebastian a Kanaďanka Celine sme spolu sice strávili jenom dva dny, ale hned první den,
kdy si Oliver zahrál na průvodce a podle mapky nás vodil po místních památkách=kostelech, chrámech a mešitách, byla hrozná sranda. Všechny ty baráky byly označený nějakym číslem a bylo jich fakt mrtě. Bohužel Oliver požadoval znalost čísel a pokoušel se nás i zkoušet. Nepamatuju si nic, naštěstí mám fotky, takže o ty kvanta baráků nepřijdete. Když sme obešli, co to šlo a dali si mls v jedný pouliční restauraci v Little India (roti janai-mňááám), vydali sme se hledat slavnou penangskou pláž na severu ostrova, kde sem hodlala proválet následující tejden, co mi zbýval do odletu k protinožcům. Bus číslo 101 nás vysadil u Floating Mosque čili Plovoucí mešita. Fakt, doteď sem netušila, že by bílá Evropanka mohla bejt vpuštěna do mešity, islám mi, upřímně, nepřipadá zrovna super přátelskej. Nicméně paní se na mě a Celine usmála a nafasovaly sme epes černý hábity (nebo co to je?) a mohly vlízt dovnitř. Kluci to vzaly celkem s klidem, ale my s Celine sme byly hrozně odvázaný z naší nový image a musely sme to fotit. Celine se mi opravdu líbila, měla děsně dobrej smysl pro humor a dělala legrační obličeje, když se jí něco nezdálo.

Po mešitě následoval pochod na pláž (Oliver si mě pěkně vedl za ručičku a obecně byl totálně sladkej).
K našem překvapení sme nic jako pláž nemohli najít. Přímo po pobřeží vede silnice, voda je špinavá a o nějakym písku nemohla bejt ani řeč. Tak sme se tomu chvilku chechtali a nevěděli, jestli je to vtip. Vygooglený obrázky Penangu vypadaly teda trochu jinak. Následoval útrpný autostop a nějak sme se dostali dál podél moře a nakonec tu pláž objevili. No nebylo to tak hnusný jako Francie, ale písek byl nic moc, voda špinavá a teplá a hlavně tam byly medůzy. Já si šla jako jediná dvakrát zaplavat a když sem lezla z vody, nějakej týpek na mě mával a hrozně posunkoval na ceduli. Měla sem teda kliku, protože o chvíli pozdějc sme narazili na skupinku lidí z Cameron Heighlands (to je na takovýmhle cestování to nejlepší, že neustále potkávátě známý lidi) a jedna holka byla požahaná. Bylo tak strašný vedro, že sme se nezmohli na nic jinýho než sedět na pláži v baru a objednávat si jeden ovocnej zmrzlinovej drink za druhym. Rozmixovaný li-či u mě vítězí.

Večer sme dali dohromady velkou partu asi 16 lidí a šli společně do pořádný indický restaurace. Anglickej jídelníček samozřejmě neměli, takže nám objednávka trvala asi čtvrt hodiny, protože jedinej, kdo věděl, co je co, byl Seb, kterej strávil v Indii 9 měsíců a byl fakt profík přes jídlo.Byly sme prostě příšerně bílí no. To už sem si pomalu zvykala na ostrý jídla. Pozvali sme taky Tomase, protože bydlel s tou druhou polovinou lidí a doufala sem, že všechno bude ok. Bohužel Tom se choval trochu debilně a při jídle si nesundal kšiltovku. Smála sem se tomu a chudák Oliver se s nim pokoušel konverzovat, všechno marný, byl děsně nespolečenskej. Tak sem se mu omluvila, že nemám na to, abych jela na Langkawi a dala mu jméno hostelu Zackry Guesthouse, kterej sem zabookovala. Oukej oukej prejže. Bude tam bydlet s Hannah.

Další den odpoledne Oliver odlítal do Thajska, takže bylo mojí french romace konec. Tak sem s nim aspoň šla na zastávku a zamávala mu na rozloučenou. Pak sem se z našeho pokoje přestěhovala za ostatníma do společný místnosti.

Ani nevim, jak bych popsala následující dny. Představte si, že ste někde, kde bez přestání svítí slunce, máte hovno na práci (leda blogování), restaurace sou sto metrů od vás a nálož jídla stojí 40 korun. Se Sebem a Celine sme teda neustále žrali. Před každym jídlem samozřejmě vyvstala šíleně těžká otázka: Indie nebo Čína?

STRAŠNĚ DLOUHO TEĎ NECHCI VIDĚT REJŽI A NUDLE.

Mezi další aktivity, kterými sme trávili čas, bylo koupení a ochutnávání durianu, nechutně smradlavýhko ovoce, který sme koupili se slevou 50% v supermarketu (tak si k tomu ještě představte, jak asi bylo čerstvý), a masáž nohou rybičkami. To je taková ta věc, jak zaplatíte 35 MYR, strčíte chodidla do jezírka a rybičky vám je ožerou až do zlata. Rybičky z mejch a Celininých nohou zas tak odvázaný nebyly, ale Sebastiana málem sežraly celýho.

Hm a to je asi tak všechno, co sme dělali, když nepočítáte sezení do noci před hostelem, pití plechovkovýho piva a poznávání novejch lidí (fajnovej párek Yellow a Nill z Holandska, Japonec Suguro, Nor Nikolai, Švýcarka Anii, Slovák Peter a Malajec Jimmy a další). Lidi odcházeli a přicházeli. Anni nás jeden večer vzala do Red Garden, což doporučuju, protože je to takovej market s krytou střechou, kolem jsou stánky s místní, thajskou, japonskou, filipínskou atd. kuchyní.
Vyberete si z toho množství a řeknete jim číslo svýho stolu, kde taky platíte. Po devátý hodině navíc spustila místní kapela a Číňani tančili, bylo to moc legrační a fajn.

Den, kdy Tomas odjel na Langkawi, byl extra zajímavej, protože si ve Švédštině dal na FB nějakou větu, já si jí přeložila a zjistila sem, že se ubytoval někde jinde a nehodlal mi o tom ani říct! V původním hostelu samozřejmě měli moje údaje z kreditky a v případě, že se rezervace nezruší, tak vám ji strhnou, že? Tak sem byla úplně rozlícená, že mi udělal takovej naschvál a budu muset platit 120 MYR za oba za tři noci. Sviňa jedna! Napsala sem teda omluvnej email a večer mi přišla odpověď, že mi rezervaci zrušili. Ale byla sem fakt naštvaná, podrazák fuj fuj. Existencionalisty jako ty Sartre, tady nemáme moc v lásce…

Poslední den sem měla další stresy, protože mi pán v hostelu zamluvil autobus zpátky do KL a cesta měla trvat 5 hodin. Odjíždět sem měla v poledne a let byl o půl desátý, tak sem si libovala, že budu mít dobrou rezervu. Bylo čtvrt na dvě a autobus teprve vyjížděl (po mym nešťastnym urgování).
Do KL sme dojeli v sedm večer, navíc někam úplně mimo město a jenom cesta na letiště měla zabrat další hodinu a půl. V autobuse sem byla už pološílená, že nestihnu let. Takže jestli si tohle někdo přečtě a bude to pro něj užitečný: nechte si na cestu Penang-KL celej den a vyražte už třeba v deset ráno. V Malajsii totiž nikdy nevíte. Nakonec sem si musela vzít taxík a to se při 45 minutový cestě dost prodražilo…

Celkově bych svou cestu do Malajsie hodnotila jako moc krátkou, ale úspěšnou. Už dávno nejsem naštvaná na Johna, že mě v tom nechal a musela sem jet sama. Získala sem díky němu boží zkušenost, naučila se spolíhat hlavně na sebe. Odteď vim, že přežiju sama i v Malajsii, a když já, tak vy taky, tak nečumte a kupte si letenku.

9 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Pando!
Seš uplně supermegahyperultranezávislá!!! Prostě Tě žeru a toho Frantíka Ti jako dost závidim!
Janina-Magický voko

jarecek řekl(a)...

A už vůbec nestojíme o to, aby nám tu filozofové honili vodu v černých rolácích a blbli lidem hlavu teoriemi o bezúspěšnosti bytí a absurdnosti kosmu!

Ondřej Hrdý řekl(a)...

Takže říkáš, že si mám u jídla sundávat kšiltovku. Tak to sem v celejch Pardubicích za hroznýho hulváta :D

Anonymní řekl(a)...

Díky moc za novej článek, fakt suprově píšeš. Doufam, že budou přibývat další, každý ráno se nedočkavě dívam, jestli si něco nového nenapsala :D

Anonymní řekl(a)...

Přesně, já taky ))
Není nad to začít den dobrou snídaní a Pandiným blogem.
Těším se na další dobrodružství, odvahy máš víc, než všichni chlapi dohromady, co znám.
Docela by mě zajímalo, jak to vzali tví rodiče?
A ještě jeden postřeh - nemysli, že se někdy vrátíš do normálního života v Česku. Já jsem takhle jezdila od 20 pět let každý rok an Work and Travel, pravda jen na pět měsíců v roce. Před rokem jsme začala při škole makat (ano ano, čtvrtstoletí se už překulilo, ale ze mě je věčný student :) ) s tím, že se usadím, najdu podnájem a měsíčně holt vyžiju s patnácti tisícema.
Omyl. Přiblížil se únor, dala jsem výpověď a letím znova. Tak se budu těšit i do budoucna, kam Tě to zavane, protože věřím, že do Česka ne. Pěkný výlet :)

Hanka Pas řekl(a)...

tys někdy pochybovala, že bys sama v malajsii nepřežila? já tedy ne! :)

radobyelfka řekl(a)...

Posílám pusinky Magičákovi, Jarečkovi (LOL), Ondrovi (ano, je to drzost, co děláš! :P), anonymní osůbce, Hance i druhén anonymní dívce (která mě dobře vyděsila, páč s návratem do Čech sem celkem počítala :))) Můžu se zeptat, kam letíš a jestli náhodou nebloguješ, sista?
Naši to vzali celkem dobře, ale musela sem slíbit, že v roce 2012 přestanu blbnout a budu normální.

nemcina řekl(a)...

No nebloguju, bohužel, sice by bylo o čem, ale zas tak zajímavě psát neumím :D
Budu v Kalifornii, ve Ventuře. A do kdy ty se chystáš vůbec cestovat - dle peněz, nebo to máš napevno rozhodnutý?

Radka

Anonymní řekl(a)...

TEchnická poznámka - už několikrát se mi stalo, že mi je nějakou technickou závadou v diskusích přiřazen e-mail, popř. jméno někoho, kdo již na blog nebo diskusi v minulosti přispíval. Nevím čím to je, nejde mi to odstranit, přesto se majiteli e-mailu němčina... dodatečně omlouvám za použití jeho jména. Radka