Welcome to Kuala Lumpur

Dobré ráno San Piego a ostatní krásná česká města!!!

Mám se nádherně, život je krásnej atd. atd.

Nálada nad sto stupňů celsia.

Zdravim z ostrova Penang na severozápadě Malajsie, kam sem dorazila před třemi dny. Sama. Bohužel se Švéďákem sme si nepadli zrovna do oka (problém je samozřejmě v něm haha) a tak sem se znovu stala Independent woman, hodila krosnu na záda a vypravila se do neznáma, přenechávajíc náš zabookovaný pokoj v hostelu Tomovi (o něm se dočtete dneska). Vlastní ubytko sem po chvilce vyjednávání a hledání našla v další Čínský čtvrti (Chinatown 4ever woe!).

Vlastně, zas tak sama sem tady nebyla...

Je to dlouhá a telenovelní story, která započala v KL ve chvíli, co sem vylezla na střechu našeho hostelu, objednala si rum s kolou, otočila se a uviděla Olivera, jak se na mě zubí...

Malajsie, rozmanitá země, kde pěkně po hromadě a bez problémů, žije 27 milionů malajských muslimů, čínských budhistů a indických hinduistů. Země pálivýho jídla, deštných pralesů, orangutanů na Borneu a překrásných pláží na severu. Země durianu, ovoce tak smradlavého, že je zakázáno nosit ho do veřejných budov. Země, kde se nacpete k prasknutí za 58 korun. Ale radši ne durianem...

Konec zeměpisné lekce

Je neděle, 27. března a sedim v nočnim buse ze Singaporu do Kuala Lumpur. Venku je opravdu příšerný vedro, takže naplno zapnutá klimatizace v buse, je požehnání. Jo, lidi si častou stěžujou, jak hrozně mrzli a bla bla, ale s klímou tady počítejte všude a pro takovýhle cesty si nechte navrchu batůžku aspoň nějakou tenkou mikču. Nebudeme fňukny přece!

Asi o půlnoci dorážíme na hranice s Malajsií a ne moc příjemnej cápek mě vykazuje kamsi pro potřebný papíry na vyplnění, páč se tam chvíli motám jak vítr v bedně a nikdo mi nechce poradit. Od nepříjemnýho cápka si pučuju propisku (div za ni nechce zálohu) a snažim se nebejt tak podělaná z poslední větičky na úředním papíře, totiž, že pašování drog se trestá smrtí. Když mi bylo 15, měli sme nějakou dobu HBO a párkrát sem nechtěně viděla film Téměž bez šance o těch dvou holkách, co byly odsouzený na doživotí v Thajsku. Tak doufám, že mně nikdo nic nestrčil do batohu.

Mám vyplněno a jdu radši k vedlejšímu mladýmu kolegovi a snažim se ho přesvědčit úsměvem o tom, že k nim nejedu lovit orangutany. Jakmile mi nakoukne do pasu, je vyhráno. Ano ano...Baroš...ano Peter Czech yes! Přidává se i ten nepříjemnej a už je příjemnej. Batůžek prochází skenem a jur! Sem v Malajsii!

Podle jízdního řádu máme dorazit v šest ráno. Bohužel už o půl čtvrtý mě vyháněj jako poslední spící z autobusu, že sme v KL. Páč je tma jako v pytli, musim následující tři a půl hodiny do rozednění prospat na kovový lavici. Tentokrát už to trochu na fňuknu je, neb to není moc pohodlný, moje krosna je pořád na letišti, takže u sebe skoro nic nemám a je fakt kosa. Nejvíc se mi chce fňuknovat při pohledu na toalety, kde není papír, ale jenom hadice trčící ze zdi a nevim, co s tim mám dělat (teď už sem v omývání profík samosebou, ale nepřipravenýho člověka to překvapí, to ne že ne).

No, v sedm se rozednívá a vyrážim vlakem do KL Sentral station a pak rapidem na následující Pasar Seni, odkud je Chinatown asi tak metr. Plán KL veřejné dopravy zde.

Po hodině chození křížem krážem (a jednou nechtěnou odbočkou do dva metry úzký uličky, kde po obou stranách seděj chlapi a prodávaj použitý mobily, boty a šroubky a ostatních 300 na to čumí a já sem tam jediná ženská a ještě bílá!) sem našla Backpackers Travelers Inn. Pokud vám nevadí trochu skromější pokoje, co vypadaj jako vězeňská cela, je to volba přesně pro vás! Já byla spokojená děsně! Hlavně proto, že majitel Stevie pořádá výlety například za slonama, do jeskyní a podobně, organizuje autobus za 35 ringittů přímo do Cameron Heighlands (moje následující destinace) a hlavně kvůli baru na střeše, kde si ráno dáte úžasnou banánovou palačinku za 4 ringitty (ok, oficiální zkratka měny je MYR, takže ji teď budu používat, kurz je asi 5,50Kč za 1 MYR, takže si to můžete násobit pěti a budete tušit). Kolem 11 se bar zavře a ožije až v 8 večer, kdy vám Australan Chris prodá plechovku piva za 6 MYR (dost drahý bohužel, ale furt levnější než z obchodu) nebo rum s kolou (čtvrtej drink zdarma!) Takováto akce pak většinou končívá tim, že se lidi sbalej a kolem jedný vyrazej do nedalekýho Raegge Baru, kterej vlastně vůbec není raegge a všechno je tam strašně drahý, ale dokonce i JÁ!! sem tam poslední večer skončila. Cena za postel v dormitory je 12 MYR, obvykle se ceny za dormitory v Malajsii pohybujou mezi 10 a 15 MYR. Krát pět ok?

Protože sem přijela hrozně brzo a nástup na pokoje je až v poledne, musela sem jít na střechu, plácla sem hlavou na stolek a bylo mi jedno, že se postupně scházej lidi na snídaně a vypadám pravděpodobně jako omráčenej bezďák. V 11 sem měla svůj pokoj, vlastně bych měla začít říkat náš, páč sem si už měsíc předtim našla parťáka na cestování. Je jím Švéd Tomas, kterej podle pokecu přes skype vypadal moc vpohodě. Jediný, s čim sem nebyla moc spokojená bylo, že chtěl všechno rezervovat předem (já sem víc dobrodružná, jakože se prostě vždycky něco najde) a chtěl vlastní double pokoj. Udělala sem Ach jo, ale ok teda...

Dojela sem si na LCCT letiště pro krosnu a přesunula se zpátky na ubykaci. A pozor! KL má ve skutečnosti letiště asi tři, což mě dost zmátlo, páč sem myslela, že přiletíme stejným letadlem. Takže všechny nízkonákladovky, tedy i AirAsia, lítaj tam. Pak je tam hlavní International letiště, neboli KLIA který přijímá většinu ostatních.

Tom se dostal do hostelu večer a už sem o něm dopředu věděla, že je mu 27 a je elektrický inženýr. Pokecali sme nahoře i s ostatníma lidma a šli spát. Střešní bar sem si opravdu zamilovala, byla to fakt paráda sedět ráno a večer, kdy už nebylo takový strašlivý vedro, uprostřed střech nad rušnou čínskou ulicí a popíjet ledovej čaj a poznávat se z lidma, co přicházeli a odcházeli. Začala sem si zvykat na batůžkaření.

CO DĚLAT V KUALA LUMPUR

Menara Tower

Druhá nejvyšší telekomunikační věž na světě s vyhlídkou a otočnou restaurací. Doporučuju zeptat se v hostelu na slevu, protože my dostali lístek za 25 MYR místo 38 MYR.

Výhled je pěknej, daj se tam koupit ňáký suvenýry a taky tam maj fajn naučnou výstavu, kde porovnávaj nejvyšší věže světa. Protože věž stojí lehce na kopečku, můžete si u brány odchytit free shuttle minibus, kterej vás vyveze. My to udělali, ne že bysme byli unavený, ale za chvíli klimatizace fakt dáte cokoliv. Jak podotknul můj oblíbený kolega-bloger Vojta, mohli to postavit rochu jinak, jako aby se jim nezakrejvaly věže Petronas Tower. Ale co s tim teď no...Pokud máte rádi tenhle blog, pak možná zkuste na Vojtův kliknout, mám pocit, že máme úplně stejnej styl humoru, ocěňujeme stejný věci a především sme low budget, takže máme samý dobrý rady. Jenom Vojtův report z KL asi nebude tak pozitivní jako ten můj:)

Od Menara to je asi 15 minut chůze k nejslavnější budově KL, Petronas Towers, kterou sem si zamilovala už onehdy v době HBO, kdy tam každej druhej den běžela Past s Catherine-Zeta Jones a Seanem Connerym jakožto lupičích provádejících loupež milénia. Sestra, vzpomínáš? No koho by napadlo, že se tou věží vyfotim! Pokud chcete na Skye Bridge, kterej obě dvojčata spojuje, ujistěte se, že není pondělí. Cenu sem nezjišťovala, nemám na to a fotky vypadaj mnohem víc cool ze zdola! Navíc chvíli předtim sem byla na Menaře, není čeho litovat. Za věžíse rozkládá pěknej parčík s vodou a tak. Taky tam maj fontánku s pitnou vodou, takže se dá doplnit a je pitná. Voda ve vodovodu se nedoporučuje pít. No, až jednou sami uvidíte Chinatown v KL, ani nebudete mít odvahu :D

Oběd v Borneo Baruk Club - stylovej prostornej a větranej hudební klub s jungle výzdobou. Úžasně milá obsluha podá výklad o bornejský kuchyni. Každej den meníčko za 10 MYR. V ceně je nealko fialovej drink, pravděpodobně extrakt z nějaký kytky, vonělo to jako jasmín. Dál hustá polívka, sladká. Pak hlavní chod, já si dala tradiční malajskou Laksu, zde konkrétně specialitu podniku laksa sarawak. Všechno dost pálivý.

Nakupování v Chinatown -tady se prostě musí vyjednávat s prodejcema. Koupila sem si epesní fake Quiksilver surf šortky (určo byste to nepoznali) za 35 MYR. Původně mě chtěli natáhnout až za 75 MYR!

Pokud máte obří koule, dejte si někdo jednu z těch zelenejch nafouklejch žab, co maj v akvárku na hromadě před jednou místní pouliční restaurací.

Lake Gardens, Bird Park, Butterfly Farm, Deer Park- všechno se nachází pohromadě na západní straně centra KL. Vstup není nic tak tragickýho, ale motýly sem už na farmě viděla a cestou sme potkali opice, což pro mě byla mnohem větší atrakce. Někdo povídal, že Bird Park je sice super, ale dost často se stane, že sou ptáci někde schovaný...Cestou k parku se můžete mrknout na Národní mešitu. Nic proti ní, ale nic moc styl.Oproti Masjid Jamek je ta národní trochu...ne moc historická.

Little India -rozkošná fialová indická čtvrť, kde hraje bollywoodská hudba a na obchody se sárí fakt radost pohledět. Taky sme vyzkoušeli kokos s brčkem. Zajímavý nic než moc, ale zvědavost je mocná. Jedno ráno sme si vyhradili pro návštěvu Imbi Marketu, dočetli sme se, že si tam máme dát snídani. Stanice Imbi se nachází na trase jednokolejky a najít tržiště je trochu složitější, ale když se 3krát 4krát zeptáte, dá se to najít. Najedla sem se famózně, vepřový kousky ve sladký omáčce a nudle asi za 3 MYR. Ledový kafíčko s velmi kalnou a nebezpečnou barvou za 2 MYR (chuť skvělá). Mimochodem, pokud si na ulici koupíte kafe, dost možná ho vyfasujete v igelitovym sáčku, ze kterýho trčí brčko, jako já pozdějc ten den :)

Věcí, co dělat, je spousta, já toho už asi víc nestihla, tak mě třeba někdo poučí, co sem nestihla.

Dneska to bylo opět zeměpisné, ale všimla sem si, že máte rádi vztahové příběhy, takže vás navnadim na příště, když vám prozradim, že po třech dnech mě už Tomas svojí neschopností cokoliv zařídit/rozhodnout/vymyslet začínal dost srát. Jako že si vymyslel Imbi Market, tak sme vstali v sedm a on mi pak řek, že si zapomněl průvodce. Místo aby se teda někoho zeptal, stáli sme uprostřed ulice jak trubky a já schválně zkoušela, jak dlouho tam on vydrží stát než se ho zeptám, jestli to jako bude nějak řešit. Výsledek je DLOUHO. Dokonce sem mu musela i ukazovat, koho by se měl zeptat. Uf. Taky měl děsně chytrý kecy a hrozně uměle se smál, navíc dost často právě těm svejm obecně pravdivejm cancům. Taky se občas choval dost povýšeně a velmi zdůrazňoval, že je elektrický INŽENÝR. Já sem ale zdvořilá, tak sem to zatim nechala.

Nicméně...začala se stahovat mračna.

Poslední den sme očekávali příjezd třetí parťačky Hannah z Británie a očekávali sme jí na střešním baru. A tady sem mezi třema Francouzema sedícíma u protějšího stolu zbystřila naprosto kouzelnej úsměv Olivera Twista. On se usmál na mě, já na něj. Pak takhle asi desetkrát dokola, pak se šlo do Raegge Baru, tančilo se a následně Tomas nerozdejchal, když sem se do pokoje vrátila v devět ráno. Oliver Twist mi oznámil, že má stejnou trasu jako já, jenom je o dva dny zpožděnej, takže se zase uvidíme v Cameron Heighlands.

Tam začal bejt Tomas neúnosně nepříjemnej. Story o tom, jak sem od Tomase zdrhla, a pak se náhodou s Olivierem zase potkala a pak s nim tři dny chodila (v tomto pořadí!!!), je napříště.