Jak mě cestou z Bengálska hrozně cpali

Vždycky, když jedu někam sama a nebo je to nějaká divná destinace, těšim se na to, jak to snad nějak přežiju a pak budu psát, jak to bylo drsný. U Malajsie se mi to nepodařilo, protože sem si nabrnkla OliveraTwista. U Kašmíru se to taky nepodařilo, protože sem měla sluhu. A u pětidenní cesty přes celou Indii...

...se mi to taky nepodařilo.

Poslední tokijskej tejden strávenej u Irinky se mi bydlelo jako v bavlnce, chvílema sem si až připadala jak v nějakym americkym teen filmu, protože mi Irinka ve volných chvílích dělala manikůru a malovala oči. Manikůru mně nikdo nikdy nedělal, protože sem v sedmi letech odkoukala, že se mi z pilování nehtů dělá na zvracení. Ale mít růžovoučký nehty a asi sedm vrstev různejch laků a vodiček na nehty je príma. Nicméně poslední dva dny se nesly v zarmouceném duchu. Čekalo mě pět dní v Indii, což by nebylo tak děsný, kdybych neměla třídenní lhůtu na přejezd z, mně neznámý, Kalkaty vlakem do tisíc pět set kilometrů vzdálenýho Dilí, kde si musim vyzvednout prkno na ambasádě a naskočit na letadlo do Evropy.

Rozrušovalo mě několik otázek:

Jak se dostanu na vlak, když se nedá zarezervovat z ciziny a rezervace je nutná? 

Co když bude všechno obsazený a nestihnu se přepravit během tří dnů a zmeškám svůj let a umřu?

Jak se zorientuju v Kalkatě, kde sem nikdy nebyla?

Pustěj mě vůbec do Indie na celním? Nebude jim vadit, že mezi mejma návštěvama neuplynulo ještě 8 týdnů?

Podaří se mi vyzvednout prkno v pondělí ráno na ambasádě, abych stihla letadlo v deset?

A konečně ta nejpalčivější: Jestliže se dostanu do indickýho vlaku, co budu dělat, až budu potřebovat na záchod a nebudu mít Lozíčka, aby mi pohlídal batoh?!

Ať sem se snažila, jak sem se snažila, zabookovat místenku se mi z Tokia prostě nepodařilo. Takže plán byl jasnej, přespat jednu noc v Kalkatě a udělat všechno pro to, abych následující den už seděla ve vlaku směr Dilí. Cesta mimochodem trvá 22 hodin. V tom lepšim případě.

Byla půlnoc v Tokiu a letadlo se vzneslo. Přistálo v KL, kde sem přetrpěla pár hodin čekání na další spoj. Už sem se zmínila, jak úžasný je KL letiště, protože tam maj internet zadarmo? Večer sem byla vyplivnuta v Indii. O ubytku v Kalkatě se se na netu taky moc nedočetla, takže majíc jedinou opsanou adresu v bločku, nasedla sem na autobus a vydala se někam do centra. Nemám moc problém s kamaráčoftem, takže sem si v buse nabalila jedinou přítomnou turistku (hele, krosna!) a společně s Hiromi (ano, spávně, byla to Japonka) sme začaly hledat ubytko spolu. Hiromi byla předpřipravená asi jako já...Pro baťůžkáře je to ale v Kalkatě na pohodu. Z letiště sme dojely na konečnou autobusu, zastávku Esplanade a odtud je do cobydup do Sudder street, kde je to levnejma hostelama různý kvality narvaný. Složily sme se na pokoj za 500 rupií v pěknym čistym Royal Place. 

Bohužel už bylo dost pozdě jet do vládní tourist office pro místenku, takže sem se rozhodla být trapná a spolehnout se na "cestovního agenta" a zaplatit přirážku asi 1000% za sehnání jízdenky na příští den. Vyplnila sem personálie, vysvětlila mu, že mu svůj pas jako přes noc fakt nenechám a druhej den byla strašně happy za jízdenku do Dilí. Indologové asi zapláčou, když se přiznám, že mě to stálo 2100 rupií, ale upřímně, to je cena, kterou bych zaplatila za hodinovej bus z Londýna na Stanford, a moje místenka byla navíc do 17ti hodinovýho expresu s vip palandou nahoře. 

Na Howrah train station sem si dojela lidovym busem a na udivený pohledy místních už sem byla zvyklá. 

Pak sem hledala vlak. Moje představa indickýho vlaku je takováhle:

Místo toho sem našla svoje kupé (a oddychla si, že moje jízdenka není fake) a v něm pět kamarádů, spolucestujících. Dva Indy, Bangladéšský páreček na výletu a ještě jedn pán z Bangladéše s hezkou bílou čepičkou. V indickym lehátkovym vlaku se nachází šest paland v každym kupéčku. Dvě řady nad sebou. Horní palandy sou pro šťastlivce, protože na nich si lze hovět celou dobu. Prostřední palandy sou během dne a jídla sklopený, aby lidi mohli sedět na dolních palandách. Deka, povlečení a polštář jsou samozřejmostí. Chvíli sme kecali  a po hodině sem se odhodlala vyskočit na svojí postel, protože sem měla čirou náhodou tu nahoře. Než sem to stihla udělat, začalo TO. 

Nejdřív donesli vody. Jééé, děkuju, řekla sem jim. No ale za chvíli přinesli snack na chroupání. Byla sem mile překvapená. Dokud nepřinesli polívku. Snědla sem ji. Následoval bez varování oběd! Fotku přikládám, abyste viděli, že teda fakt moc nešetřili. Po obědě sme dostali jogurt. Na tom Indové vůbec dost jedou, protože jak je tady všechno pálivý, tak jogurt to skvěle neutralizuje. Už sem nemohla. Ale donesli mi zmrzlinu! Sakra, kde sem se to octla. Zmrzlinu sem už jedla na palandě a naštěstí mě nechali milostivě se vyspat tři hodiny, než mi přinesli další polívku! A večeři ve stejný konstalaci jako byl oběd. A jogurt. To už sem do sebe soukala jen tak tak a přemejšlela, proč že sem si s sebou do vlaku přinesla sendvič. Modlila sem se, aby už nic nenosili. Naštěstí vlak dorazil do Dilí už v šest ráno, takže do mě nestihli nacpat snídani. Štěstí, že sem nejela až do Bombaje.

Hodně mile mě překvapilo, jak k sobě byla posádka našeho kupéčka přívětivá. Všichni si pomáhali, radili mi, co mám dělat, podávali si navzájem ta kvanta jídlo, když někdo seděl dole a někdo nahoře a vůbec takm pěkně spolupracovali při sklápění a odklápění lehátek. Samozřejmě sem jela nějakou brutální business třídou, kam se Ind z ulice nedostane, takže obavy vůbec nebyly na místě. Dobrodružství taky ne. Jenom si pamatuju, že sem si občas řekla: "Prosim prosim, ať na nás nezaútočej teroristi nebo tak něco".

Z New Delhi Station je to na Hlavní Bazar (Paharganj) asi dvě minuty, takže za chvíli už sem padla na postel v pokoji mýho oblíbenýho Kuldeep Hostelu.

- Ještě uvedu na pravou míru,co sem řešila s vízem. Třeba to někdy někomu bude k užitku. Pro cestu do Indie musíte mít vízum. To sem samozřejmě měla kvůli Kašmíru. Vízum je na 90 dní pro každou návštěvu, přičemž mezi jednotlivýma návštěvama musí bejt 2 měsíce mezera. Moje mezera byla jenom 6 týdnů, takže sem se trochu obávala. Naštěstí na webovkách sem vyčetla, že pokud je další cesta součástí připravenýho itineráře a ukážu letenku ven z Indie, může mně úředník na celnim odklepnout razítko. A je to pravda, v Kalkatě se mě jenom zeptali, odkud sem. Ukázala sem letenku ven a prej žádnej problém. Jedinej, kdo teda dělal vlny bylo letiště v KL, kde sem jim to musela dlouho vysvětlovat a pak jim slíbit, že pokud mě po příletu nevpustěj do země, bude to na moje triko. 

Teď máme neděli večer. Chystám se jít spát, protože ráno v sedm vstávám, abych si dojela pro svoje prkýnečko. A pak domů. Eh, teda ještě se zastávkou ve Finsku. A Německu. Svatosvatě slibuju, že odteď už fakt nikdy nebudu plašit před takovouhle cestou. Ty nervy, co sem měla...hahaha. A přitom nejhorší, co se mně stalo, bylo, že na mě pouliční prodavači volaj darling.

Když už sem v tý Indii, ještě se vrátim tošku zpátky v čase a přišoupnu sem fotky z návštěvy Taj Mahalu, druhý nejkrásnější budovy, co sem kdy viděla. Promiň Taji, Zlatý Pavilon v Kjótu pořád vede. Taj je taky nádhernej, jenom kdyby v Indii byl občas vidět aspoň kousek modrýho nebe :/

Wow. Sliz se dneska vrací domů!!

V japonský věznici

Pár dalších (ne)všedních zážitků za poslední dobu...

Líběj se mi nápady s tematickejma restauracema. Kočky nemůžu cejtit kvůli alergii, takže kočičí kavárna nehrozí, a kde je kavárna, ve který vás holky obsluhujou v lolitkovských kostýmcích, sem taky nějak neobjevila. Takže na řadu přišel Lock Up. 

Lock Up je řetěz hospod (izakaya), který maj pobočky na několika místech Tokia, já vim o Ikebukuru  Shinjuku. Tématem je kriminál. Ve skutečnosti si ale nejsem jistá, jestli to maj pořádně domyšlený, protože nám to přišlo spíš jako dům hrůzy.

Takže sme se vypravily v dívčim osazenstvu já, Irinka, Monika a Mai, což bylo asi štěstí, protože bejt nás víc nebo s sebou mít kluky, by asi zkazilo ten náš úžasnej vřískot. Už ve dveřích sem se začala bát. Irinka, která tam jako jediná předtim byla nás totiž potutelně začala tlačit dopředu a nabádat ať dem první. Protože sme tak nějak tušily, co nás čeká, nastala první malá hádka o to, kdo otevře dveře. Irinka nás prostě perfektně vypsychla.

Prohrála sem. 

Jakmile sme prošly dveřma do tmavý chodby, už sem jenom čekala, kdo na nás skočí nebo podobně. Místo toho se ozvala brutálně hlasitá siréna a začaly blikat světla. Přišly další dveře, který se otevíraly strčenim ruky pod gilotinu, což se mi samozřejmě zase strašně chtělo. Vevnitř si pro nás přišla slečna v miniaturní policejní uniformě, dala nám želízka a odvedla nás několika dlouhejma chodbama a po schodech dolů do naší cely. Hospoda je to fakt obrovská. V cele následovala další holčičí hádka, protože Irinka trvala na tom, že její oblíbený místo je v rohu a musí sedět tam. Neuniklo nám samozřejmě, že místo v rohu je to, co je nejdál od dveří. Vyžrala si to Monika a zaklapla mříž. Atmosféra byla výborná, hrála nějaká normální muzika a světla svítily, z ostatních cel sme slyšely lidi. Zeď nám zdobilo toto.

Takže zatim normoš. Ceník nápojů byl samozřejmě trochu dražší než v normální izakaye. Koktejl přijde na 500 yenů, pivo na 450 yenů. Taky nezapomeňte na "poplatek za sezení", dalších 500 yenů na jednoho. Show se obyčejně odehraje každou hodinu nebo hodinu a půl. Ta naše přišla celkem brzo po příchodu. Ve třičtrvtě na devět se najednou ozvala siréna, zhasly světla a začaly se ozývat nějaký creepy zvuky. Hlášení v Japonštině, něco v tom smyslu, že z cel uniklo pár monster a ať sme opatrný. Sirény nemám ráda od dob Silent Hillu, protože většinou nevěstěj nic dobrýho. Taky že ně, po chodbách začalo něco pobíhat, mlátit do mříží a všechny japonský holky začaly šíleně ječet :D První monstrum, co přiběhlo, bylo ještě v pořádku, jenom na chvíli cloumalo naší mříží tak, že ji urvalo z horního pantu. Přesto sme se přistihly, že vřískáme  úplně stejně jako Japonky. Kromě vysmátý Irinky v rohu. Další monstrum se připlížilo o dost děsivějc. Pěkně pomalu, nejdřív potichu očuchalo Moniku a Mai, který se v tu chvíli už krčily ve stoje v nejzazšim rohu cely. Pak se přesunulo ke mě a dost dlouho na mě civělo. Strávilo u nás asi 1 neuvěřitelně-dlouhou-minutu a když už sme byly podělaný dokonale, nechalo nás bejt. Náš smích nebyl ani tak veselej, jako spíš dokonale hysterickej. Ještě před náma zastřelili v přímym přenosu další obludu a rozsvítilo se. Velká spokojenost. Pak sme další hodinu pily, ale ehm, daly sme si sakra pozor, abychom odtamtud vypadly před další sirénou. 

Pokud by vás návštěva Lock Up zajímala, najděte si Donkihote u Kabukicho na Shinjuku a vyjeďte do pátýho patra. 

Když sme u toho strašení, Japonci na to maj opravdu talent. A samozřejmě držej prim i v týhle oblasti. Kdo se fakt rád bojí, možná by ho zajímal obří zábavní park na úpatí Fuji. Ve Fuji Q maj totiž údajně nejstrašidelnější haunted house na světě. Konkrétně "opuštěnou strašidelnou nemocnici". Češi sou ňáký líný psát o Japonsku z trochu jiný strany a nic v češtině sem nenašla, takže vás musim odkázat na report kolegy z Ameriky s příznačnym jménem MichaelPanda. Jak jinak.

Dál mám tady obrázek ze suši baru, kde sem vyzkoušela dosud neznámej druh Širouo. Chudáci rybičky na mě ještě tak smutně koukaly. Nepomohlo jim to. Mňamka.

Sorry za ten instagram furt. Když ona má Irinka iPhone a ty fotky tak nějak vypadaj dobře, no :/

Ve středu sem si vyrazila sama na malou obchůzku památek. V Book Off na Akihabaře, se mne podařil nevídanej úlovek. 4 díly Nany za 200 yenů (44 kč), protože právě ve středu maj akci, že když si koupíte dva sešity, máte je za cenu jednoho. Budu to asi muset domů posílat po moři, tak doufám, že za to budu muset zas platit clo sedm stovek, ty vole. Od Akihabary je to celkem kousek (asi dvacet minut procházkou) k Asakuse, historický části Tokia. Omrknout sem chtěla hlavně Sky Tree předtim, než odjedu, když už ho tam stavěj. Sky Tree bude v květnu po slavnostnim otevření oficiálně nejvyšší vysílací věž na světě. Se svejma 634 metrama je taky rovnou druhá nejvyšší stavba světa. No, tak jako, maj to ale trochu nastavovaný, ne? Každopádně stavba je to pěkná a hezky doplňuje pohled od řeky Sumidy na panorama s budovou Asahi a Zatym hovnem.

A protože mi zbejvaj poslední dny do odjezdu, nostalgicky sem se musela vyfócnout ze stejnýho úhlu jako tenkrát  před třemi lety s Eliškou před pagodou u chrámu Sensoji. Kéž bys mohla přijet!

Taky sem od Elis dostala To do list. Teď přišel čas na odpovědi.

Cituju Elis: Musíš mi ale slíbit několik věcí:

- že vystoupíš na Meguru a zajdeš pozdravit Yayamusan (i když teď nevím, jestli ten náš malej klášter náhodou loni kvůli zeměstřesení nestrhli) Myslíš Mejiro, že jo? LOL

- že zajdeš za Noriko říct jí "ahoj" a jestli si tam nemůžeš na chvíli uložitńáký knížky :P Noriko odešla z Gakushuinu před dvěma lety a údajně ji máme v Čechách!!!

- že až pojedeš na Takeshita zas pro králičí uši, že budeš tak hlasitě řvát "Haradžukůůůů, Haradžuku des!" že to vzbudí všechny klimbající Japonce ve vlaku. Neřvala sem, ale zakuckala sem se smíchy. Dělala sem aspoň rozruch svojí módou.

- že si aspoň jednou zajdeš na jídlo do Ótoyi, do naší jídelny u školy a taky na nějaký sushi (protože tady si ho hned tak nedáš) V Ótoye sem byla s Monikou. Hádej, co sem si dala. V jídelně sem byla sama, ale byla. A sushi no comment.

- že až uvidíš Shina, vzkážeš mu, že mi chybí, ale ne tak moc (a pak samozřejmě jak moc bych tam s vama chtěla být, bože, to nedávám, this is the hardest part!!) To mi naopak říká on a taky "ty seš debil". Dík.

- že až budeš Tatsuyovi chválit jeho byt na Shinjuku, poznamenáš, že to je jistě very atarashii tatemono. Tatsuya se trochu změnil má zlatá. Moc sradny už s nim není.

- že zapaříš s Rickem a nejlíp i jeho novou přítelkyní (potřebuju o ní už konečně nějakej drb!:D) Rick se s přítelkyní nedávno rozešel! Drb!

- že místo pozdravu řekneš Kenzovi a Naomichimu, že jsou oba subeteru. Kenzo žije někde v Gifu a asi ho neuvidim. Na Tsubasu nemám žádnej kontakt a Naomichi nemoh na mojí Wasshoi party...

- že s těmahle všema uděláš co nejvíc purikury a aspoň ňákou mi pošleš….Tady to máš

…..a že těm všem dáš za mě velkou pusu (dobře, Yayamě nemusíš:D) a vzkážeš jim, jak straaaaaaaaaaaaaaaaaašlivácky se mi stejská!! ^ ^

Všichni tě strašně moc zdravěj, ptaj se na tvojí práci, o který skoro nic nevim a opakujou, že by tě tady chtěli!

Konec mýho rabu rettá. Cya in a week!

Wow a vyjadřuju vděk všem, co mi to tady čtou od počátku. Jste pandy, všichni!

Pastelová japonská mládež

Hm, super.

Poslední dva dny mám na blogu provoz jak Zuckerberg na Facemashi...Co s tim?

Stalo se, že Fuxoft dal na svůj blog odkaz na mojí story o výletě do lesa medvídka Pů. Vzhledem k tomu, jaká sebranka lidí (včetně mě) čte fffilm pravidelně, si ještě můžu gratulovat, že sem z toho vyvázla jenom s pár posměškama na účet svýho slangu, věku a pár vzkazama v mailboxu.

Zejtra to budou už dva týdny od příjezdu do Tokia. Takže pár novinek. Bydlení v mrakodrapu u Tatsuyi bylo sice super, nicméně po tejdnu sem byla vykopnuta a protože Rick, ke kterýmu sem byla pozvaná se "nějak neozýval", zažila sem jednu z nejhorších chvilek za celou dobu cestování. Teda já vlastně zažila jenom dvě. Jednou ve Vancouveru, kdy sem se přes město táhla s dvacetikilovym kufrem, taškou přes rameno a novym snowboardem v podpaží a v metru nebyly eskalátory a všechno bylo děsně daleko. To sem pak chvíli seděla večer na chodníku a bulela jak malá.

No a teď teda podruhý. Tatsuya mi šetrně oznámil, že dva tejdny už by bylo moc, takže sem si sbalila a vydala se ven a čekala na Rickovu odpověď na mejch dvacet zmeškanejch hovorů. Rick se neozval až do večera a pak už bylo pozdě na vlak do tý jeho slavný Gunmy, takže mě čekala noc v Mekáči/Manga kavárně. To by nebylo tak hrozný, koneckonců už sem to párkrát přežila. Jenže celej den pršelo, bylo teprve osm večer a vidina dalších osmi hodin v Mekáči, kde neměli zásuvky, bez blogování, což je většinou náplň nocí jako je tahle, mě položila. Poprvý od chvíle, co Loz odjel, se mi strašně zastesklo a hrozně sem mu chtěla zavolat a říct mu, jak bych chtěla, aby tam byl se mnou. Nebo mamince. Šance na internet zdarma v Tokiu je ale téměř nulová, takže nazdar bazar. Do toho to počasí, kvůli kterýmu sem se ani nemohla projíždět na kole.  Sedla sem si do nějakýho průjezdu a počítala do deseti a pak sem zavolala Hance, která mě musela dvacet minut utěšovat. Dost se jí to povedlo. No a pak mi jako zázrakem zavolala Luana, ať jedu k ní, takže sem teď tady. Mám sakra štěstí na lidi kolem sebe. Čimž ještě jednou zdravim Terku s Vojtou, bylo super s váma popíjet. 

Byla sem tak nadšená, že bych bejvala byla na nádraží během pár vteřin, kdybych cestou nechytila přednim kolem rantl a hezky se nerozsekala na mokrejch dlažicích. Víte jak to vypadá, když koukáte na motorky, jeden borec spadne a jede po zemi ještě několik metrů? Takhle sem jela i s kolem a zastavila sem se o sloup. Seběhlo se ke mně asi deset lidí, takže sem naživu. Kdo dává dlaždice na chodník?!?

A teď k dnešnímu blogu. Fashion! Víte přece, jak ráda se v cizině převlíkám za Japonce/hipíky/Kanaďany...

Dokud se nejčtenějšim článkem na blogu nestal Jukai les, byl jím můj tři roky starej, lehce posměšnej příspěvek na téma: Barevná japonská mládež. Tenkrát sem samozřejmě byla v Japonsku poprvý, anima, mangou, j-popem nedotčená (to sem naštěstí i teď), takže japonský oblíkání byla pro mě spíš taková kuriozita. Tou sem byla ale hloupoučká! Letos sem se začala pořádně rozhlížet, co ty holky pořádně nosej. Taky poslední dobou celkem nenápadně stalkuju komunitu českých lolitek a závidim jim jejich dovahu. Na nakupování v Tokiu sem si teda brousila zuby už půl roku. To, kde sem šetřila, se celkem projevilo na mojí váze. Před třema dny sem se zvážila asi poprvý od doby, co sem odjela z domova a mám 54 kilo. To sem naposled měla, když mi bylo 5! 

Dneska sem vytáhla kámošku Moniku na Harajuku a společně sme odchytily pár chudáků slečen, abych vám mohla ukázat, proč já sama vypadám tak, jak vypadám. Slečny se tvářily dost vyděšeně, takže mě to brzo přešlo, konkrétně po třech fotkách.

Na rozdíl od minulýho článku vám chci ukázat, že se tady nenosej jenom růžový zástěry se sukní tak širokou, že neprojdete dveřma. Ale pořád je to móda, za kterou bych v těch našich nudnejch Čechách byla strašně happy. A moje mamka strašně unhappy.

Letošní jaro v Tokiu se nese ve znamení krepovejch sukní a pastelovejch barev. Docela mě zaráží, že se holky japonský ani moc nesnažej vypadat trochu vyšší a radši nosej ty sukně dlouhý až na zem. Ale vypadaj fakt roztomile. Kéž by to vypadalo normálně i na nás! Mrkejte, jak maj všechno sladěný dohromady. A vrstvený.

Druhý dvě slečny to maj trochu nudnější, ale zase je to úplně typický. Zakrejt celej vršek a ukázat nohy.

Tři nejznámější nákupní centra pro mládež jsou: 109 na Shibuye, kam chodim s pytlem přes hlavu, protože si mezi zdejšíma vyfintěnejma prodavačkama připadám jako zombie.

Pak LaForet na Harajuku, kam chodim jenom koukat, protože tam sídlej ti nejznámější a nejoriginánější návrháři a ceny jsou hodně vysoký.

A konečně Takeshita dóri, třista metrů dlouhá ulička napráskaná všim od levnejch doplňků přes levný punčocháče až po levný oblečení. Moje oblíbená vychytávka jsou "surprise package", kdy si koupíte za 500 jenů balíček s bižuterií, a co je uvnitř, se dozvíte až po zaplacení a otevření. 

Než přejdem ke zlatýmu hřebu večera, ještě se podělim o link na Japan streets, kam lidi posílaj svoje foto-úlovky Japonců z ulic.

Už slyšim babičku, jak mi říká: "dyť si o tobě budou kluci myslet, že jsi bláznivá". Tak pusu pro ni a i tu druhou. Čtrnáct dní a budu doma!!! Po roce, kdy sem tahala všechen svůj život v jedný krosně, se nemůžu dočkat postele. A skříně. A dalších takovejch těch věcí, jaký maj lidi v bytech.

Zas budu muset jet někam, kde je to trochu zajímavý. Nechci se rouhat, ale jak tak chodim po Tokiu, kde sem kdysi bydlela, skoro nic už mě nepřekvapuje. No, i když, teď jak o tom přemýšlim, konec blogu se pomalu blíží. Aspoň dokud si ke mně zase nenajde cestu Loz.

O vymyšlenejch i opravdovejch strašidlech

You can do what you like
But you cant do that
You can say what you want
But you cant say that
You can go anywhere
But you cant go there

That looks like a letter that I don't want to open

Pásek na stromě

Nejsem posedlá smrtí ani depresivní. Ale sem zvědavá. A už dva roky fascinovaná jedním místem v Japonsku, kam sem si nemyslela, že se podívám. Není to totiž moc hezký místo. 

AOKIGAHARA JUKAI patří mezi místa, kam normální Japonec nikdy nepude na procházku. Tajemnej les na úpatí posvátný hory Fuji, kde údajně nefungujou kompasy, mobily, nežijou tu zvířata, nezpívaj ptáci a člověk se tam lehce může ztratit navždycky, je podle legend sídlem duchů a démonů. Povídá se, že v minulých dobách se tady praktikovalo ubasute. Za dob hladomoru, kdy si rodiny nemohly dovolit krmit svoje prarodiče, bylo zvykem, že po dovršení 70 let, děti vzaly svojí starou matku nebo otce do lesa a nechaly je tam, aby umřeli hladem. 

Podle japonskejch (a koneckonců i našich) legend, se člověk, kterej umře násilnou smrtí nebo sebevraždou, můžer vrátit jako duch. Jestliže je duše posedlá pomstou nebo tělo není pořádně pohřbený, vrací se zpátky na svět jako yúrei, pomstychtivej děsivej duch, kterýho si můžete představit úplně jako holčičku z Kruhu. Bílá tvář, černý zplihlý vlasy, mrcha, co se nezastaví před ničim. Yúrei si teda v Aokigahara Jukai, kterýmu se taky pro svojí neprostupnost říká Moře Stromů, seděj na pařezu a čekaj, a kdo se v lese ocitne mezi druhou a třetí ranní (což je japonská hodina duchů), má to celkem spočítaný.

Po červený nebo po bílý? Radši po žádný

Nejsem ani pověrčivá, takže teď k tomu pravýmu důvodu, proč Jukai není ideální na piknik. 

Díky svý strašidelný pověsti ho využil jako kulisu v roce 1960 spisovatel Seicho Macumoto  pro svůj román Kuroi Jukai (Temné Moře Stromů) o milencích, kteří zde společně spáchají sebevraždu. Sled údalostí pak způsobil, že další spisovatel Wataru Tsurumui ve svym ZNAČNĚ kontroverznim návodu The Complete Suicide Manual, uvedl Aokigaharu jako "perfektní místo, kde zemřít". Kniha se stala bestsellerem roku 1993. Koho by zajímalo přečíst si něco víc o knize, tenhle českej bloger má moc zajímavej a přínosnej článek. Od tý doby statistiky hovořej jasně, každej rok si do Moře Stromů najde cestu zhruba na třicet nešťastníků. Aokigahara má druhej nejvyšší počet sebevražd, hned po mostu Golden Gate v San Francisku. Čísla nejsou moc jasná, jak už sem zmiňovala, les platí za obrovský bludiště, kde je jedno místo stejný jako druhý a plno těl se nikdy nenajde. Přesto se každej rok koná výroční body hunt, kdy se do lesa vydá armáda, policie a dobrovolníci a hledaj mrtvoly. V roce 2002 se našlo 75 těl, což předčilo všechny rekordy. V roce 2010se údajně našlo těl 108 a japonská vláda přestala vydávat oficiální čísla. Nezapomeňte, že pro Japonce je sebevražda od nepaměti důstojná, ale i romantická a hrdinná smrt. 

Asi tušíte, že kombinace lesa, jako místa sebevrahů a zároveň duchů, dává teď docela smysl, proč se sem nechodí na piknik. Místní se semka opravdu bojí, ale protože se tady nachází i několik zajímavejch ledovejch a lávovejch jeskyň a hlavně Pět Jezer kolem Fuji, okrajově je místo celkem snadno přístupný pro turisty. Pro hloupý, vzrušení-hledající a cynický turisty. Jak už sem řekla, místo mě dlouho fascinovalo, takže...

Čtete první českej blog v historii, jehož autor(ka) v lese doopravdy byl(a)! Cestu a ceny dneska nebudu popisovat, to ať si každej magor vyzkoumá sám. 

Jelo nás pět. Před cestou sem měla přečteno plno anglicky psanejch vyděšenejch blogů, takže očekávání strašidelný atmosféry bylo fakt velký. Byl krásnej slunečnej den, pro stezku odvahy jako dělanej. V Aokigahara Jukai vede několik oficiálních turistickejch stezek. My si vybrali tu nejznámější, která vede od Ledový jeskyně k Jeskyni větru. Cesta se vine celkem příjemně lesem a nezachází moc do hloubky.  U parkoviště a na dalších místech už můžete vidět první náznaky, co se v lese děje. Nejrozšířenější cedule hlásá: Život je cenný dar od rodičů. Ještě jednou si zkuste vzpomenout na svoje rodiče, sourozence, děti. Nemusíte se trápit sami, vyhledejte pomoc. 

Chvilku sme šli, dokud sme nenarazili na velkou policejní pásku s nápisem Zákaz vstupu. Pásku sme obešli. ocitli sme se na jedný z vytvořenejch cest, kterou místní používaj právě pro každoroční hladání těl. cesta byla sice uzoučká, ale celkem dobře sledovatelná, navíc sme zjistili, že funguje GPSka. Po chvíli sme začali objevovat provázky vedoucí hloubějc o lesa.
To je totiž tak: předem dobře vybavení jedinci si většinou koupěj dlouhou barevnou pásku nebo špagát, kterej cestou odvíjej, aby se odtamtud dostali. My sme špagát neměli a zjistili, že sledovat cizí by bylo moc riskantní, protože některý sou hodně špatně viditelný, nebo přecházej v jiný barvy a my se nechtěli ztratit. Proto sme se drželi stezky, ze který sme sice neměli moc rozhled,ale vedla přece jenom hloubějc směrem ke kořenům Fuji. Jenom občas sme trochu uhli, to kyž sme si mysleli, že "něco" vidíme.
Najít první šokující nález netrvalo ani půl hodiny. Přímo před náma se z ničeho nic objevil stan. To by nebylo tak děsný, ale camping v Aokigahaře je něco jinýho než kempování u Mácháče. Málo lidí se odváží zabít se hned první den, takže většinou si ti chudáci přinesou stan, matrace, hygienu a osobní věci a několik dní trávěj sami v lese, odhodlávajíc se k činu. To mně přijde děsivý. Co se asi tak těm lidem honí havou? Jak tam můžou vůbec vydržet přes noc? 

Představa mrtvýho člověka vevnitř mě fakt vyděsila. Na druhou stranu sem se přišla do lesa bát a tohle sem taky mohla čekat. Nechala sem  ale radši ostatní, aby si to užili beze mě, a šla kousek dál mezi stromy. Moje hekání přilákalo ostatní a když se podívali na zem, pochopili. Stála sem nad něčí kabelkou, prázdnou termoskou a pár dalšíma osobníma věcma neznámý a nepřítomný osoby. Fuj. Ve stanu byly podle ostatních jenom odpadky. Bylo jich tolik, že se stan zřejmě stal odpadkovym košem pro výletníky. Náš nález se teda ukázal jako značně komerční. 

Další dvě hodiny sme chodili po lese. nechci říct, že sme byli zklamaní, ale byl fakt krásnej den a les se nejevil jako strašidelnej ani trochu. Občasný nálezy roztrhaný košile, brýlí nebo květin opřenejch o strom, nebylo to, pro co by Aokigahara měla mít tak strašnou reputaci. Pak už nás to přestalo bavit a slezli sme ze stezky. Díky GPS sme se prošli lesem, kterej je mimochodem opravdu krásnej, a za nějakou dobu se dostali k silnici. Rozčarování z toho, že les je vlastně malej, bezpečnej a nezajímavej, sme si ovšem spravili záhy. Kolem pátý hodiny večer se začalo smrákat a my se pomalu vraceli lesem k parkovišti. Najednou na mě ostatní volaj, ať se vrátim. Vojta našel další čerstvou stopu a sledoval provázek. My ostatní s nim. Ocitli sme se na nějakym místě, kde podle všecho v horizontu několika měsíců kempovalo několik různejch lidí. Rozsypaný peníze. Hřeben. Prázná peněženka. Věci, který by za normálních okolností nebyly v lese až tak divný. Tohleje ale Aokigahara a majitelé už svoje věci potřebovat nebudou...

by Terezka

Nacházeli sme plno věcí, kažou chvíli někdo volal, ať se dem podívat. Jako omámená sem se sama pustila po další pásce a našla ohniště s rolničkou pověšenou na stromě. Další tašku, deštník... Když sem si uvědomila, že ostatní sou někde za mnou, a že sou ode mně sice pár desítek metrů, ale přesto sem v lese sama, obdržela sem od svýho těla rázem koňskou dávku adrenalinu a začalo mi bušit srdce jako o život. Co kdybych opravdu našla visícího člověka? Co když udělám ještě jeden krok, ještě jednou se rozhlídnu a něco uvidim. To se mi fakt honilo hlavou. S tim, že já mám pro dnešek dost a s návštěvou můžu bejt spokojená, sem radši upalovala zpátky, ani se neohlídla. 

Aokigahara je opravdu tajemný fascinující místo. Určitě bych ale neradila vyrážet za krásnýho jarního nebo letního dne, myslim, že podzim, kdy se stmívá dřív, by byl ideální. My sme samozřejmě během těch pár hodin nepronikli ani náznakem do hlubin lesa, takže nemůžu říct, jestli navigace opravdu přestane po chvíli fungovat a ptáci zpívat. Ale s vybavenim, stanem, provázkem a odvahou musí bejt přespání v Moři Stromů opravdovej zážitek. Po příchodu domů sem si celkem oddychla. Nedalo mi to totiž a asi poprvý sem si taky vygooglila fotky z lesa od jinejch lidí. Na svůj blog fotku mrtvýho člověka dávat nebudu, ale lidi našli mnohem horší věci než já...

Hůůůůůů, dobrý ráno.

Japonská poetika - lístky sakur mně padaj do piva

U příležitosti jara, a tedy mýho tříletýho výročí odjezdu z Japonska, to tady dneska bude do růžova.

Sakury, který v Japonsku rozkvétaj na začátku dubna, sou skoro národnim symbolem (kdyby jim to neukradly bůhvíproč chryzantémy). Na jejich květy se tady čeká každej rok s obrovskym nadšenim, protože:

a) Někteří Japíci maj důvod beztrestně 

se opít v parku a svlíkat si kalhoty

b) Ostatní přicházejí do parku užít si 

úžasnou podívanou, kterou můžou spatřit každej rok jenom na pár dní.

Sakura je v Japonsku symbolem pomíjivosti (tzv.mono no aware pochází z 18. století - ježiš, už vidim, jak Jura kroutí hlavou :) a je jedním z nejdůležitějších estetických konceptů japonský kultury). V podstatě se dá říct, že stejně tak, jak truchlíme kvůli pomíjivosti života, tak Japonci v přenesenym smyslu při hanami truchlí nad sakurama, který sou sice tak moc krásný, ale období květu trvá jenom něco kolem týdne. 

Šílenství kolem sakur nabralo v Japonsku obrátky. Jakmile se překlopí březen v duben a objěvěj se první pupeny, televize se rvou o to, kdo přinese nejvíc informací o stavu sakur. Počítá se procentuální rozvitost. Sleduje se, jak od jihu postupuje fronta rozkvétání na sever Japonska. Dávaj se tipy na parky atd atd. Hanami tady maj místo velikonoc. A slavěj ho všichni. Firmy daj svejm zaměstnancům odpoledne volno a pořádaj firemní hanami. Děti berou svoje starý rodiče na kolečkovejch křeslech na projížďku pod stromama, no fakt je to roztomilý.

Aha! CO TO JE HANAMI. Kdyby existovalo český slovo pro Sejít se v parku s přáteli, pít, jíst a povídat si a obdivovat pomíjivost a krásu sakur, přeložila bych to tak. Jinak je to doslova dívání se na květy. Hanami je piknik, kdy se sejdou kamarádi a dělaj přesně to, co sem popsala výše. Hanami obvykle trvá celej den (začíná se kolem oběda) až do večerních hodin. Když už ste moc zmrzlí, jdete na karaoke.

Slavný burušíto

Pro nás hanami zorganizoval překvapivě Shin. A trochu já. Protože sem dostala ten nejdůležitější úkol ze všech. Sehnat burušíto, což je blue sheet, což je plastová modrá plachta, na který se sedí, a zabrat místo. Dostaveníčko mělo bejt v Yoyogi parku v jednu. Shin měl hodinu zpožďení, takže až zaslechnete, že naše místo na sezení bylo celkem šitózní a měli sme tam jenom jednu sakuru, krerý si stejně skoro nikdo nevšim, tak blame Shin prosim. Místa v oblíbejenejch parcích jako Ueno nebo Yoyogi je obvyke nutný zamluvit trochu dopředu. Tak dva nebo tři dny vám zaručej, že budete mít nejaký pěkný místo přímo pod stromama. Stačí rozprostřít burušíto na libovolnym místě, přidat jmenovku a dobu. Nebezpečí, že vám místo někdo zabere? Zbláznili ste se? Tady sme v Japonsku, klidně si tam nechte i notebook, nikdo na něj ani nešáhne :D

S láskou Elišce! Hanka, Tatsuya,
 Shin, Pilow a já

Sešlo se nás asi 40. Shin´s style.Většina to byli Japonci z firmy, kde Shin začal pracovat. Pak taky samozřejmě Tatsuya a Hiromitsu alias Pillow, kamarád, kterej začal pařit s Eliškou a Shinem až po mym odjezdu před třema rokama. Potom pár holek z Wasedy a tři Finky.  Dál Rickova kámoška Letti, která je taky napůl Brazilka a Sympatická Ruska Ina. Já sem si pozvala taky pár lidí. Hanku, mojí spolužačku z Olomouce a toho času spolubydlící (zdravíme Terku do Olmiku), kterou byste si mohli pamatovat z Londýna. Dál přišla moje miloučká kamarádka z Gakushuin Joshi Daigaku, tedy univerzity, kde sem studovala, miloučká Yoshie a její kamarádka Aika. Měla sem fakt mrtě radost, že se mi daří potkat se se všema, co potřebuju. Mimochodem, s Robinem sem byla v hospodě hned druhej večer a naštěstí sem to stihla před tim, než odfrčel do USA. Se Shinem sme taky pozvali skupinku čtyř Čechů, vedenou Františkem Fukou enfant terrible český filmový kritiky, se kterym se WTF znám. 

S Yoshií a Aikou

Na počasí sme teda moc štěstí neměli, co vám budu říkat. Celý odpoledne bylo tak deset stupňů a já si samozřejmě nechala všechno teplý strojení v Dilí na ambasádě, takže sem po hnědym světříkem jaksepatří mrzla. Ano, mohli byste namítnout, že místo šatiček za litr a půl sem si měla tuhle ve čtvrtek koupit svetr. Ale neříkejte. Kosu sme tam klepali asi do sedmi večer. Ještě se musim zmínit, že ten večer měl Tatsuya v bytě nějakou business party, takže sem nemohla jít domů a měla sem eminentní zájem, aby už konečně dorazil Rick od tatéra a mohli sme jít dál. Zbyla nás skupinka sedmi lidí. Protože sme byli poslední, sice na nás (Vojtovi) zbylo odnýst odpadky, ale na druhou stranu sme měli mrtě přebytku alkoholu. Ina přišla s milionovym nápadem jít na karaoke a vypít to v přítmí místnosti. Vyrazili sme Já, Rick, Hanka, Ina, Letti, Vojta a Tereza. Neměli NAIVE...Ale bylo to super. Zpívali sme všechno od EVANGELION hahaha přes Oasis po Lady Gaga. Bohužel se nám nepodařilo moc dobře ututlat spotřebu vlastní whisky, takže nás potom zkásli dvojnásobně a vysolili sme hrůznejch 4500 jenů. Naštěstí část české posádky ještě nebyla připravená jít domů, takže sme skončili v mojí oblíbený Ikkjú izakaye (hospodě) a dali si ještě pár piv. Pak sem šla "spát" do Mekáče.

Druhej den sme si zopakovaly malý krátký hanami s Inou a Letti, tentokrát na sluníčku. Pomohla sem Tatsuyovi s úklidem po párty, protože máme dohodu, že já mu budu uklízet a můžu u něj bydlet a zalehla sem celkem brzo. 

Už sem tady skoro tejden. Kromě hanami hodně moc chodim. Vzhledem k tomu, že bydlim na Shinjuku, mám to asi tak půl hodinku na Harajuku a Shibuyu. Kupuju si jako vždycky hotdogy v kombini obchodech a všechny peníze si šetřim na finální zúčtování s posledníma novozélandskejma dolarama. Ale už sem si stihla nakoupit tunu růžovejch mašliček, perlovejch korálků a podobnejch. Po se prostě nedá!!! Taky krajkový tílko je nový. 

Protože Shin je zaneprázděnej během dne školenim, mám k užití jeho epesní skládačku. Strašně sem si zamilovala jízdu po Tokiu na kole. Minulou středu sem Vyjela z Shinjuku přes Kandu, Akihabaru, Ueno, Ikebukuro, Medžiro, Takadanobabu zpátky domů, no prostě kolečko kolem skoro celýho vnitřního Tokia a myslim, že sem určitě dala tak 25 kiláčků. Občas sem bloudila, protože jezdim bez mapy jako správná frajerka. Zatim sem nikoho nesrazila, na což sem ale jako fakt pyšná. A to jezdim s podpatkama a mašlí na hlavě. A chcete vidět ty šaty! 

Ještě před měsícem sem sjížděla Himaláje. Sem takovej chameleon.  

Zdravim všechny Slepice, tentokrát. Je mi jasný, že se schováváte na chatičce. U Domina.

P.S. Blíží sem můj velkolepej skromnej příjezd do Čech, takže si určitě udělejte čárku v deníčku. Sobota 5. května. Uděláme si vlastní hanami. Ještě nemám promyšlený detaily, ale bude to samozřejmě někde kolem nebo v Pardubkách (tuší někdo, jak je to s popíjenim v parcích? je to vůbec ještě legální?). Zvanej je úplně každej, ještě rozešlu zprávy a poorganizuju. 

Moc se těšim, až vás zase všechny uvidim, vy ryby!

Jak sem se musela zotavit po dvouměsíční dovolený

Odlet z Indie proběh úplně nádherně, teda kromě toho, že sme se Holi úplně nevyhli a na poslední indický fotce vypadáme takhle: Loz zarostlej jak Ezau a já jako správná znavená a zmačkaná baťůžkářka, oba s flekama na obličeji od zaměstnanců letiště.

Na letišti v Dilí

Ale uznávám, že mi ta barva dobře ladí.  Ještě musim svěsit uši a prozradit, že jakmile sme přijeli z Kašmíru do Dilí, první věc, co sme udělali, byla návštěva Pizza Hut a spořádání několika kusů. To vám byla úleva!

Na cestě do Thajska sme samozřejmě taky museli strávit obligátních pět dní v Penangu, kde sme se cpali křupavym kuřetem, medovym kuřetem a podobnym sladkostma. Po propočítáni dnů sme se rozhodli, že nebudem opatřovat víza do Thajska, protože ČR i Austrálie dostane visa on arrival na hranicích na 14 dní zdarma. A kdo by se jako vydržel válet na thajský pláži dýl než dva tejdny…Plán mojí ségry a kámoše Martina je procestovat Thajsko, Malajsii a Indonésii za 6 tejdnů (do toho bych já osobně asi nešla, samotný Thajsko je tak na měsíc), takže sme je navíc nechtěli zdržovat na jednom místě moc dlouho.

Doprava z Penangu do Krabi je jednoduchá jako nic. Jedna varianta je objednat si minibus (autobusy nejezděj) ve vašem hostelu a nechat se dovízt přes hranice až tam. Cesta stojí 65 MYR. Pokud si ale dáte trošičku práci a z penangskýho Chinatownu se vydáte na pětiminutovou procházku směrem ke Komtaru a přilehlýmu obřímu obchoďáku, najdete autobusák, kde si můžete zamluvit minibus sami za 55 MYR (a pak budete mít deset ringitů na dvě extra křupavý kuřata). Pick up ve vašem hostelu je všude v Malajsii samozřejmostí. Tak jako tak, cesta je to bitch trvající asi 10 hodin s jednim přestupem v Hat Yai.

Samotný městečko Krabi ještě ale není destinace. Vysadili nás v samym centru u řeky, takže sme si odchytli auto s korbičkou, který tu funguje jako varianta Shared taxi a nechali sme se odvízt za 50 Bahtů na pláž Ao Nang, kde to teprve žije. Ao Nang Beach se ukázala bejt pro náš rozpočet nepřijatelná (nejlevnější dormitory sme našli za 300 TBH na jednoho), takže sme se hned přesunuli jinam. Vedle Ao Nang se přes skály nacházej další dvě pláže, který nejsou tak zahlcený turistama, je tam větší klid a hlavně je to tam o dost pěknější, všechny ty skály, útesy a tak. V Ao Nang stačí nasednout na Longtail boat za 100 TBH a poručit si Ton Sai Beach, což je ráj baťůžkářů, horolezců, kajakingu a drinkingu. Úroveň ubytka sice není valná, sou to prostě nejjednodušší dřevěný baráčky v džungli a zátoka je celkově ještě dost nevyvinuteá (elektřina striktně od 6 p.m. do 6 a.m.), ale 300 BTH pro dva v samostatnym bungalowu s velkou černou žábou v rohu a moskytiérou už je v cajku. Na Ton Sai sme se zabydleli na čtyři dny, tady nás taky konečně potkala Dynda (to byla fakt radost, neviděly sme se rok!) a dělali sme to, co se od nás čekalo, leželi ve stínu, páč na slunci se to nedalo, pronajali si kajak při západu slunce, pili banánový šejky, zkusili jeden marihuana šejk, kterej absolutně nezafungoval a jedli kila PUD THAI, našeho nejoblíbenějšího thajskýho jídla (sou to nudle s bambusovýma výhonkama, kuřecim nebo jinym masem, zeleninou, ňákou mňamkózní sojovkou a posypaný strhouhanýma oříškama). Taky GREEN CURRY se budu muset naučit vařit.

Z miliónu nabízenejch výletů sme si nakonec taky jeden vybrali a zaplatili 400 TBH za 4 Islands. To zahrnuje něco, co se jmenuje Tup Island, šnorchlování u Checken Island a další dva. Vejlet byl fajn, můj favorit byl jednoznačně hned první ostrov s vodou a pískem, co fakt vypadaly jak z filmu. Navíc to na rozdíl od Ton Sai nebyla voda vařící! Škoda že po hodině už nás hnali dál. U Chicken Island sme se poplavili se šnorchlama, taky s Dyndiným voděodolnym foťákem a hlavně s ostatníma rybama. Ty růžový kousaly a ty duhový chci domů.

Třetí zastávka byla celkem trapná, sou to dva maličký ostrovy spojený při odlivu písečnym mostem, ale bylo tam tolik lidí, že sme si kydli pod strom a půl hodiny tam čuměli. Nemám ráda lidi, co si stěžujou na tuny turistů, když sou sami její součástí, takže jenom konstatuju, že bych se ostrovu s radostí vyhnula. Poslední zastávka byla RayLay beach s jeskyní, kterou sme si prolezli a pak oznámili našemu průvodci, že odtud si sami dojdeme na Ton Sai, protože RayLay beach je právě ta druhá, o který sem na začátku mluvila. RL Beach je ale pravej opak Ton Saie, tady se nacházej všechny drahý hotely. RayLay leží na poloostrově, takže má tři pláže (ta, kam nás dovezli, je nejhezčí), všechny sou propojený a přes skály se dá přelízt po pěšince zpátky na Tonsai a ušetřit za loď.

Maya Beach

Následoval přesun na slavný Koh Phi Phin Don, větší z dvou ostrovů, kde před pár lety začala všechna ta hysterie kolem Di Capria a pláží v Thajsku. Kolega bloger Tom byl Z Phi Phi nadšenej, ale asi byl ubytovanej někde chytře, protože my sme v tom vedru neměli sílu pochodovat někam na druhou stranu velmi hornatýho ostrova a ubytovali sme se kousek od centra. Všude kluby, předražený restaurace, mraky lidí a ceny opět síla, nejlevnější pokoje s větrákem za 250 na osobu. Uff. Vyřešili sme to tak, že sme si našli parádní ubytko v třílůžkovym pokoji za 1200 TBH, kam sme se vtěsnali všichni čtyři a kromě fajn pozice sme dostali každý ráno hearty snídani (ovoce, kvalitní toasty, marmeládu, kafe, čaj a ledovou vodu).

Kvůli pěkným plážím se třetinou turistů se vyplatí vyšplhat se na vyhlídku nad městečkem a vydat se do vzdálenějších koutů ostrova džunglí. Druhej den sem strávila většinu sma se ségrou, takže byl konečně čas vás (no Tebe taky!) zdrbnout. Třetí den se Loz přiotrávil nějakym jídlem a zůstal na pokoji, takže zbylo na mně, Dyndě a Marťasovi vydat se na další boat trip. Slavná Maya beach z filmu Pláž mně nějak moc nelákala kvůli kvantu lidí, ale jak se přibližoval náš odjezd, přišlo mi přece jenom škoda nepodívat se na jednu z nejkrásnějších pláží. Trip se mi nelíbil tolik jako ten první, ale uznávám, že Maya má něco do sebe.

Koh Lanta, nohy nahoru!

A už se mi začalo pomalu svírat hrdlo, protože mě měl za dva dny opustit Loz. Na Marťase bylo toho našeho opalování moc, takže se rozhodl, že se od nás odpojí a projede se trochu víc na sever a potkaj se s Dyndou pozdějc. My s Lozem sme měli v paměti setkání v minibuse se sympaťákem Yagem, kterej vlastní bar Feet Up na Koh Lanta a rozhodli sme se strávit poslední chvíle tady. Ve třech sme se teda přepravili na Lantu. To bylo zase něco úplně jinýho. Lanta je v porovnání s Phi Phi jako ostrov z Robinsona Crusoea. Ne že by tam nebyly hotely a bary, ale pláže byly poloprázdný a ceny normální. Moře na Lantě není sice tak tyrkysový a útasy tu taky nenajdete. Na druhou stranu sme si našli na Klong Nin Beach resort jménem Paradise s bungalovem pro tři lidi za 400 (nejlepší cena zatím) a hotel měl i bazén a lehátka, takže tady teprve začala ta pravá plážová makačka, v čemž sme se sestrou přebornice. Ukázalo se, že Feet Up Bar, kterej sme se chystali jít hledat po celym ostrově, byl hned vedle nás, takže sme večer měli u Yaga koktejly za 100 TBH (pina colada za 60!!) a celkově sem si těch pět dní připadala jako na DOVOLENÝ O_o

Druhý ráno sme s Dyndou vyprovodily Loze. Mýho nejúžasnějšího přítele a nejlepšího kluka, se kterym sem měla čest. Byli sme spolu bez dvou tejdnů přesně rok. Úplně si pamatuju, jak sem přistála v Godl Coast v Austrálii a provedli sme takový to předem dohodnutý gesto z filmů, kdy dívka na letišti zahodí kufry, běží naproti klukovi a ten jí zvedne do vzduchu. Načež mi naložil bágl do Love Machine. Pak sme spolu začali okamžitě bydlet, žádný randění. Bydleli sme ve stanu, v autě, uprostřed NZ Alp, na pokraji Himalájí, v hostelech a bungalovech a tolik toho zažili. No a teď je Loz pryč, zpátky v Byron Bay. 

Loučení ani nebylo tak smutný jako spíš surrealistický, vždyť sem s nim byla vlastně nepřetržitě rok a teď sme to najednou museli utnout. Moje láska snad ale nebude úplně tragická. Možná sem se zmiňovala, že Loz je napůl Francouz (jeho třetí křestní jméno je Napoleon, velký LOL).

Ještě sme strávily pár chvil jako sestry se setrou, napsaly pohledy, snědly poslední čerstvě nakrájený mango u „Dědy“ a jely si vlastní cestou. Já přes Penang (musim se k tomu ještě vyjadřovat?), kde sem potkala Jolena, Brita, co si sem přijel vyřídit vízum. Že sme si padly oka a Jo navíc zjistil, že nemá dost peněz na cestu zpátky do Thajska, kde pracuje v beach baru na Koh Lipe, strávili sme čtyři dny spolu a já se mu snažila pomoct, sehnat peníze a zařídit víza, protože byl hrozně nemožnej v orientaci se :D A taky sem ho pěkně provedla po krásách Penangu a mám slíbeno, že jestli si otevře v Thajsku hotel a bar, jak plánuje, budu mu tam dělat průvodkyni a koordinátorku. Hah, to by mě asi VŮBEC NEBAVILO, tyjo, někoho organizovat!!!

Teď mimochodem sedim v Mekáčovi na Haradžuku. Přiletěla sem do Japonska včera před půlnocí a jako nejlepší nápad mi přišlo strávit noc v Mekáčovi na Takadanobaba jako tenkrát, když sem v Tokiu neměla poslední tejden kde bydlet! Bylo to moc roztomilý a takový povědomý. Celkem sem se i na pár hodin prospala. Protože mi došla baterka v notebooku a McD je prosě záruka, že mě tu nechaj sedět, jak dlouho chci, dopisuju post tady. Za hodinu a půl mám sraz se Shinem. OMG.

Žanda panda v Tokiu woe!