V nejhlubším z kaňonů

Nejvíc zaslouženej bazén a falešný mojito

Výlet do Colca kaňonu

Do městečka Chivay, 140 km od Arequipy se můžete dostat obyčejným autobusem s místňákama, ale my sme protentokrát udělali výjimku a objednali si dvě sedadla v turistickym mikrobusu, protože se to vyplatilo jak finančně (30 solů na osobu a nemusíte utrácet za taxíky na autobusák), tak z hlediska organizace, protože minibus vás doveze až do výchozího místa z vesnice Cabanaconde a po cestě vám za půl hodiny zastaví na výhled na kondory. V mikrobuse sme byli jediní s krosnama, protože 95% lidí jde s orgnizovanou tour a průvodcem. Na rozdíl od Grand kaňonu, je Colca obydlenej a po cestě se jde několika vesničkama, kde je ubytko i jídlo, takže komfort zajištěn. My nemáme komfort zas až tak rádi, takže proto ty batohy. Navíc sem cestou skoro proskočila oknem autobusu na svobodu, protože sem už nemohla poslouchat brutální kecy jedný mladý uvědomělý Američanky dvě sedadla za mnou.

Čeká nás dvakrát větší záhul než v Grad Kaňonu?
Na začátku to tak vůbec nevypadalo

V Chivayi měl celej mikrobus zaplacenou snídani, tak sme na ně museli s Čalouníčkem čekat jak chudý příbuzný venku, ale zase proběhl náš první encounter s lamičkama. 
Tady začíná kaňon a do Cabanaconde to trvá zhruba další hodinu podél něho. Výhled na kondory byl celkem dobrej, protože sme z Arequipy vyráželi ve tři ráno a na kondory dojeli asi v osm, což je nejlepší čas, kdy je vidět. Já měla radost dvojnásobnou, protože mi můj milovanej klučík koupil super utkanej šál od místní paní.

Pro případné zájemce o trip a taky pro zarytý topografy mám mapičku s vyznačenou cestou, co sme šli my. Trvala tři dny a tři noci, červená tečky jsou místa, kde se dá sehnat voda, trojúhelníčky jsou naše kempiště. Všechny organizovaný tours jdou po tý druhý trase, od Cabanaconde doleva. Na dně kaňonu se nachází krásná oáza s názvem Oáza, kde je rozhodně záhodnou spát noc předtím, než se vydáte na poslední stoupání zpět do Cabanaconde V Oáze je možný ubytování v obyčejných bungalovech nebo ve vlastním stanu (10 solů za stan!) a hlavně tu maj přírodní jezírka přeměněný na bazény ke koupání a je to prostě paráda se tu na den vyvalit, páč v kaňonu bejvá docela vedříčko.

Z Cabanaconde sme vycházeli před polednem jako jediní a byla trochu fuška se doptat na cestu, protože nebyla značená. Ale nějak sem se prodrali mezi zídkama a oslíkama a vydali se podél kaňonu, dokud po cca hodině nezačala cesta prudce klesat dolů. Cesta na dno k Río Colca nám zabrala asi 4 hodiny a někdy kolem čtvrtý odpoledne sme uviděli naprosto boží místo ke kempování. Byla to taková mrňavá kamenitá plážička přímo u řeky a hned vedle ní kouřilo několik gejzírů. Já sem nikdy nebyla na Islandu ani v Yellowstonu, takže mi tento docela slušně postačil a blbli sme s foťákem asi hodinu. Trochu sme se obávali, jestli nás někdo nepřijde vyhodit, protože sme nebyli daleko od nějaký vesničky a navíc se kousek odtamtud stavěla silnice, takže sme počkali s rozděláním stanu až na šero.

Ohřáli sme si nějaký fazole, co sme nakoupili v supermarketu v Arequipě, ale byly celkem hnusný a Čalouník je odmítl jíst. Musela sem ho proto zabít ve spánku...ne, to se dostávám do říše fantazie. Ale přesně sem věděla, jak to s nim bude, když je nenajedenej :) Mimochodem, ten navštívenej supermarket...našli sme jedno úplně normálně zápaďácky vyzerající nákupní středisko, ale čekali sme, jak si tam pěkně levně nakoupíme zásoby na tři dny. Docela nám sklapla čelist při pohledu na konzervu kukuřice za 50 korun a instantní těstoviny za sedmdesát. Celkem nás nákup vyšel jenom o něco maličko levnějc, než kdybysme byli jedli ve vesnicích v restauracích. Ale zase sme si tím zařídili luxus spát, kde  nám zlíbí, nehledě na hlad.

Spalo se dobře, i když řeka byla celkem hlasitá.

Spaní u gejzíru

Druhej den začalo peklíčko, protože bylo potřeba vylízt nějakejch 600 vejškovejch metrů na druhou stranu kaňonu (podél řeky se jít nedá). Neměli jsme vody nazbyt, abysme si uvařili vodu na ovesnou kaši, tak jsme museli vyrazit posilněný jenom banánem a jogurtem. Po hodině chůze navíc začalo dost pálit slunce a došla nám voda úplně. Sice jsme viděli, že budeme procházet kolem nějakých domečků, ale nechtěli jsme riskovat, takže sem seběhla do nedaleký vesnice jménem Llahuar. Bylo to spíš jedno velký ubytování s bazénem a horkejma pramenama. Cena ubytování byla podobná jako ve městě a po obhlídnutí sem usoudila, že by mohlo fajn pobejt tam. My ale samozřejmě museli dál. Byla to hrozně úmorná cesta, nepotkali jsme žádný pocestný a jenom nás dráždilo, že jsme se neustále předháněli s jedním djeepem (kterej by nás úplně krásně mohl vzít, kdyby dva týpci nezastavovali každých 200 metrů, aby spravili silnici). Šlo se po prašný silnici vykutaný do vyprahlý skály, takže fakt nic moc. Někdy ve tři odpoledne nám zase došla voda a pod náma se konečně objevila Oáza. Povim vám, že t bylo celkem utrpení koukat na ty bazénky pod náma a bejt bez vody. Někdy v pět jsme konečně dorazili do vesničky Malaty, kde sme dokoupili vodu a začali sestupovat. Našli jsme perfektní platíčko asi tři kiláky od vesnice, kde jsme už za šera rozbili tábor.

Vesnička Malata

Noc byla dost divoká, protože asi o půlnoci přišel pes. Čalouník se mi vždycky směje, jak vystrašeně zvedám hlavu a strnule poslouchám zvuky kolem nás, když spíme ve stanu, ale tentokrát kolem nás obcházel nějakej hafan a celkem hlasitě čmuchal, snažil se k nám dostat pro páreček a několikrát za noc se taky rozštěkal, to když se k nám namátkou přiblížila nějaká zatoulaná mula, jejíž kopýtka otřásala zeminou kolem nás. Jo a navíc jsme samozřejmě leželi na něčím políčku.  Sice neobdělávaným, ale víte jak. No, ráno se nám už pes navaloval na stan, tak sme ho škvírkou očekovali a byl docela pěknej, takže se z něj stal na další dva dny náš Alík. 

Sakra, já vim, že sem mu neměla dávat ten páreček!!!

No, hned po ránu jsme zčerstva dorazili do Oázy a našli ten největší bazén a týpka, co nás ubytoval na svým fotbalovym hřišťátku mezi bungalovama. V Oáze jsme zevlili celej den, pěkně se spálili, popíjeli Mojito a předstírali, že to děláme, protože jsme cool a ne proto, že se sbíráme z předchozího krutýho dne a netěšíme na lezení 1200 metrů nahoru následující den.

Následující ráno sme si přivstali na sedmou a dali se do stoupání. Bez batohů se avizuje výstup na tři hodiny, nám zabral o hodinu dýl a byla sem dost ráda, když jsme se doplazili nahoru. Colca rozhodně nevypadá tak kick ass jako Grand canoyon a my udělali první den chybu, že sme Colcu pěkně podcenili. Takže to beru jako velký vítězství a zářez na pažbě. Ještě zbejvá zdolat nějakej ten vrcholek kolem. 

Výstup z Oázy nahoru. Dole Oáza, nad ní na druhý sraně kaňonu
je vidět platíčko, kde jsme spali noc předtím

V Cabanaconde jsme se pak naobědvali a jeli místním busem vestoje hodinu zpátky do Chivay, kde jsme zůstali ještě na jednu noc. Zrovna začínal Semana Santa (Svatý týden) u příležitosti Velikonoc, takže celá vesnice byla oblečená do slavnostního a místní lamy taktéž. 

A pak už zpátky do Arequipy, kde jsme si v hostelu nechali pytel s nepotřebnýma věcma pro trekování, nechali si vyprat oblečení a frčeli na jih, do Chile. 

Do Peru se ale ještě rozhodně podíváme cestou na sever. 

Čeká nás přece Machu Picchu!

V Chivay se slaví Velikonoce

Ve městě záhad - Nazca

Ve městě nevysvětlitelnejch obrazců

Peruánci maj tu největší písečnou dunu na světě, mysteriózní historii, kterou nikdo nechápe, dva nejhlubší kaňony na světě, prales s anakondama. Peruánci se živí křupavými morčaty. Peruánci maj lamičky, ze kterých šijí barevné svetry a držáčky na vodu. To všechno jsou ale věci, co si můžete vygooglit, že? Co ale určitě nevíte, je, že Peruánci jsou například taky nejlepší staviči zbytečných zídek na celém světě. Představuju si to tak: Každej správnej patriot z Perú za život postaví cca 17 zídek. Je to jeho povinnost, protože přece by nemohl nechat dálnici ze severu na jih, která vede v pustině jen tak holou. Ne, kolem dálnice je potřeba v šířce 3000 km postavit co nejvíc zídek!!! Čím zbytečnjěší zídka, tím víc bodů. To znamená, že pokud máte zídku na kraji města a ještě vám na ni někdo napíše jakékoliv politické heslo, máte 2 body. Pokud ale pojedete doprostřed pouště a postavíte tam úplnou WTF zídku dlouhou sto metrů do čtverce o třech stranách, kterou máte šanci obdivovat jen díky letmýmu průjezdu kolem po dálnici, máte to za dvacet. 

Většina zídek je tu dvacítkovejch...
Welcome to Peru

Stalo se, že jsme doletěli do Limy a očekávali jsme zimu a zemětřesení. Naštěstí se ukázalo, že to v Peru není s ročníma obdobíma tak hrozný a venku jsme mohli sundat mikiny. Na letišti sme se seznámili s místníma šušněma (1 Kč = 7 nuevo sol) a naskočili jsme na místní dopravu a rovnou se jali zdrhat z Limy, protože mi tak trochu připomínala Dillí a to není pochvala. Zemětřesení, co měli na konci března v Chile a při kterym umřelo myslim pět lidí, se dotklo jen jedné oblasti v Peru,město Arequipa, kde měli otřesy sílu necelých 7, ale údajně jsou na to zvyklý, takže nás zas tak moc neděsilo, že tam máme za 14 dní sami dojet.

První myšlenka teda byla ujet z Limy (no offence). Do oka mi při pročítání LP padlo městečko Chilca situovaný 65 km jižně pod Limou. A že prej tam maj super bahenní lázně. Tak tahkle drahoušové. V Chilce to bylo naprosto surreálný. Zaprášená vesnice s víc toulavýma psama než vlastním obyvatelstvem nás zmátla. Nikdo tam o bahnech nevěděl, natož aby nás tam dovezl. Protože nás autobus vyhodil vedle dálnice a do vesnice sme museli dojít sami, navíc sme pět nocí předtim pořádně nespali, rozhodli sme se, že se tam na jednu noc zaseknem. Krásně sme se prošli, až na to, že se nám do lýtek chtěli sem tam zakusovat pes a rychle sme zjistili, že se nám v Peru bude líbit minimálně žraníčko, protože sme si skvěle pošmakovali v lokální Kuřeteríi (Pollotería) na čtvrtce grilovanýho kuřátka s rejží, hranolkama, salátem a různejma salsama. A byli sme uvedeni do světa, kde se nepije Coca Cola, ale Inca Coala, kterou tvořej zliquidovaný žvejkačky. Vyspali sme se v celkem dobrym hostelu, i když by určitě bylo lepší, kdyby si dělníci, co byli ubytvaný vedle nás, nepřivedli děvky. Druhej den sme si ještě udělali zbytečnej vejlet na pláž vzdálenou asi 8 kiláků, na který nic nebylo a považovali sme Chilcu za vyřízenou. Úvod Peru se tedy skvěle vydařil!

Postavili sme se teda zase k dálnici a mávali na autobusy. Zastavil autobus jménem Flores, kterej sme pak ještě využili několikrát, protože se ukázalo, že je to asi nejlevnější autobusová společnost. V autobuse sme zhlédli tři kung-fu filmy ve španělštině a večer dojeli přes město Ica (nad Icou se tyčí úplně super vysoká duna písku) do oázky jménem Huacachina. Je to fakt maličká (zato dost turistická) vesnička s takovým tím backpackers huličským feelingem, kde každej druhej barák je hospedaje (jak se tu říká rodinným hostelům), nebo rovnou hostel. První noc byl fail za 50 solů v betonový místnosti, která za ty peníze vůbec nestála. Druhou noc sme se zabydleli v Hostal Rocha, kterej neměl úplně super recenze, ale nám nakonec docela dobře posloužil, navíc měl pěkněj bazén. Třetí noc sme se přestěhovali ještě jednou na pískoviště za trafo stanicí aka něčí house mezi plastovejma lahvemaa a špinavejma umouněnejma hipíkama ( a to mám hipíky ráda).

Největším lákadlem Huacachiny je sandboarding na okolních dunách. Cenu za jednoho sme uhádali v hostelu Rocha na 35 solů za osobu (násobíme sedmi, jur?) Tady musim říct, ž je asi dobrý zainvestovat trochu víc (45), páč naše boardy nebyly boardy, ale prkna z dřevotřísky s neuspokojivym vázáním, co padalo. No, řekněme, že v Himalájích sem si to machrovala líp. Řidič byl ae hroznej pohodář a naši písečnou buginu hnal přes duny rychlostí jak na horský dráze a z kopce nebrzdil. Duny byly odstupňovaný od nejmenší, kterou sme si sjeli cvičně dvakrát až po poslední fakt velkou (pořád ale nemá na Cerro Blanco, což je ta největší na světě - o pozici teda bojuje ještě s jednou dunou v Namibii). Jako bylo to ok, ale začala sem si brousit zuby na vyšš9 ligu - Cerro Blanco. V Huacachině sme začali objevovat krásu peruánský kuchyně, o který budu muset s Čalouníkovou pomocí napsat separátně. Čalouník si totiž samozřejmě pamatuje názvy všech jídel. To se ovšem nedá říct o zeměpisných názvech...

Další zastávkou v naší cestě na jih Peru, byla Nazca. Je to místo, který je v celym Peru asi nejzáhadnější a to vše jen díky tzv. Nazca Lines, obrazcům namalovaným v poušti, které jsou ovšem vidět jenom z nebe. Dodnes se nemůžou odborníci dohodnout, jestli sloužily jako cesty, astronomický značky nebo místa pro rituály. Každopádně, realitou je, že před patnácti sty lety si vyrazil nejasný počet Peruánců do pouště, aby tam na 500 kilometrech čtverečních košťatama vymetli různě se křížící linky, dlouhé dálnice a obrázky zvířat a lidí, velký až 260 metrů.

Zástupcem UFOlogických teorií se samozřejmě v naší skupině dvou stal Čalouník (na to sem já moc přízemní) a jal se za 75 dolarů na přelet malou cesnou přes linie. Moc se mu to líbilo a tak krásně mi o tom vypravoval, že teď musím tvrdit, že si samozřejmě taky myslim, že ty velký široký pruhy jsou jasný přistávací dráhy pro Ufony. Ne, jako pravdou je, že to tam tak vypadá. Fotosnímek nejslavnějšího ornamentu Kolibříka z ptačího pohledu pro nás tedy pořídil Čalouník. Za zachování perfektních tvarů naopak vděčíme přírodě, protože na poušti u Nazcy prší jenom půl hodiny ročně a nefouká vítr.
Ach ti kulišáci Peruánci.

Zatímco Čalouník lítal, já očumovala nabídky cestovních agentur na jednodenní sandboardovej výlet na nedalekou Cerro Blanco, o který už byla řeč. Bohužel se ukázalo, že ve městě není moc turstů a tím míň takovejch, co by zrovna chtěli sportovní zážitek a byla jsem jediná zájemkyně, což by mě v přepočtu vyšlo na pěkných 2500 Kč. Zamáčkla sem slzu a budu teda asi muset do tý Namibie achjo.

V Nazce sme zůtali ještě další dva dny, věnovali se gastronomii a návštěvě archeologickýho muzea a (ne)dalekýho předInckýho pohřebiště s dost dobře zachovalejma mumijkama. Nenechte se totiž splést, Nazca lines nevyrobili Inkové, alébrž kultura, která tu sídlila mnohem dřív. Pohřebiště Chauchilla se nachází asi dvacet kiláků od Nazcy, takže bylo potřeba nasmlouvat cenu s taxikářem. Bylo to celkem drahý (60 solů), ale na místě zase chyběly jakýkoliv popisný cedulky, takže se nám hodil jeho výklad (anglicky!!!!)

Dortík - vypadal tak pěkně!
A nebyl vůbec dobrej, ale prej je to specialita

Z restaurací sme si děsně zamilovali podnik Viva Nazca! na hlavní třídě, kde každý meníčko složený z entrada (předkrmu), hlavního jídla a domácí limonády za 8 solů slibovalo úžasnej zážitek. Vzhledem k tomu, že to byl náš druhej tejden v jižní Americe, náš slovníček španělštiny nebyl moc obsáhlej. Ve Viva Nazca! sme ale věděli, že si můžeme poručit z meníčka cokoliv a bude to bomba. Body mínus za hostelovej pokoj s oknama na náměstí. Peruánci milujou troubení!

Čekal nás noční přejezd do města zaslíbenýho jménem Arequipa, na který sem se z Peru těšila nejvíc. Arequipa se nachází už skoro úplně na jihu Peru, ve vnitrozemí a je to nádherný koloniální město, nad kterým se tyčí úctyhodná Mount Misti (5822) a samotná Arequipa je vstupní branou ke dvěma nejhlubším kaňonům na světě. Canyon Cotohuasí a Colca Canyon (oba dvakrát hlubší než Grand kaňon) se dlouhá léta bily o titul toho nejhlubšího, první nakonec zvítězit. protože je ale asi 400 km od Arequipy a není dostupný jeho dno, naším plánem bylo zdolat Colcu.

Arequipa je druhý největší město Peru a v centru to vypadá jako někde ve Španělsku. tam jsme taky sehnali zatím nejpříjemnější hostel ever. V El Caminante Class jsme tři dny spali v dormitory (20 sol na osobu se snídaní) a po návratu z kaňonu jsme se zdrželi na další dva dny v double pokoji za 45 za oba. Hostel měl krásně čistou společnou koupelnu, pěknou terasu s výhledem na dokonalej kuželovitej tvar Misti a milej personál.

Ta je tak krásná, že na ní snad musíme vylízt!

Hm. Už jsem se zase dost rozepsala, takže to tady utnu a o výletu do kaňonu příště. Příště to bude jak z akčního filmu. Bude kolem nás pářit horká pára, budu nás pronásledovat zdivočelí psi a dvakrát dojde pitná voda.

Hůůů

Přituhuje

Winter is coming

Bryce Canyon

To už sme v Utahu asi pět dní a noční zima začíná bejt neúnosná. Ani spojení dvou Husky spacáků do jednoho maxipytle nepomáhá. Vzhledem k tomu, že se nebezpečně přibližujeme k zasněženejm horám, míříme do Kmartu a berem zadobro chlupatou huňatou dekou, známou pod jménem Beránek. V Brycu poprvé rozdělávám oheň křesadlem (ts pohoda) a grilujeme si klobásky. Nočních mínus pět nám díky Beránkovi nedělá hlavu a smějeme se radostí. Že nám po dlouhý době není zima a že sem se po deseti dnech umyla v teplý vodě. To se musí oslavit čalouněním!

V Brycu toho v zimní sezóně (ano, jsou tu ještě namátkou volně pohozené kupy sněhu) k backcountry taky moc není, takže s vědomím rizika napadnutí mountain lionem spíme v ofiko kempu. Bryce nicmně krásnej. Dokonce i ten sníh má určitý kouzlo a na fotkách vypadá ve spojení s oranžovýma skalama a zelenýma smrčkama moc pěkně. Treky jsou dole v kaňonu asi jen čtyři, takže sme si pojili dva kratší trečíky v jeden tříhodinovej a pak se šli ohřát do visitors centra na půlhodinovej informační film. o svištích.

Zion

Zion jsme jednoznačně vyhlásili vrcholem našeho výletění.

Tady se nám tak hrozně líbilo, že sme tu strávili tři dny a mít víc času, rozhodně bysme pobyt ještě prodloužili.

První den máme povolení k treku jménem Coalpits Wash a kempišti Temple View. Cestou potkáme během dvou dní  jenom dva lidi a putujeme vyschlýma korytama řek a přelejzáme vyschlý vodopády.

Druhej den odpoledne po návratu z treku sme zašli sbírat info do Zion Adventure Company. Jak se zdá, bez jejich pomoci nebudeme moct podniknou dva další výlety. K nim totiž potřebujeme gumový boty (my máme jenom naše pohorky a ty rozhodně nemůžeme namočit) a hole. Čeká nás cesta vodou. Tuhle společnost musím vychválit, protože je to přesně taková ta společnost, kam přijdete a mladý nadšený zaměstnanci vám začnou povídat o věcech, co podniknout, aniž by vám nutně cpali svý služby.

Půjčení gumových bot stojí 22 dolarů na den, tyč stojí 15. Sme dva a potřebujeme nádobíčko na dva dny, takže se celkem lekáme ceny (celou dobu v USA sme směli stanovený denní limit 50 dolarů za oba). To ani nemluvím o tom, že většina lidí chodí treky vodníma kaňonama ještě v gumovejch kalhotách. Obsluhující lidi jsou tu ale strašně v pohodě a po chvíli hledání si odnášíme vysloužilý boty za 10 dolarů a vysloužilý hole každou za 5. Čalouníkovy boty sou moc velký, tak do nich ještě dokupujeme vysloužilý smradlavý neoprénový ponožky, aby mu boty padly. Já mám zase o číslo menší, ale nic jinýho nebylo. Jedna moje bota má ještě k tomu žraloka, takže je odkupuju jen za 5 doláčů a můžeme frčet směr Narrows, největší lokální atrakce. Narrows je řeka tekoucí hlubokým kaňonem, kterou se můžete buďto brodit po proudu (a nýst si krosnu a nepromokavý hadry, páč se to jde dva dny) nebo zespodu proti proudu, což sme udělali my. Tam je výhoda, že to můžete kdykoliv obrátit podle potřeby a jít zpět. Dali sme si pětihodinovou vycházku ledovou vodou a pohledy, co se nám naskytly, byly dechberoucí.

Třetí den sme vstali hodně brzo a kolem půl devátý vyrazili na poslední trek – do Subway. Mapky říkaly, že je to na 6-10 hodin a je nutný mít gumový boty na posledních několik stovek metrů. Čalouníka od Grand canyonu bolelo koleno, takže sme nechtěli nic podceňovat a fakt počítali s minimálně osmihodinovym výletem. Gumový boty sme naopak vyzývavě podcenili a nechali je v autě, protože sem si řekla, že je to určitě kec a naše Meindl pohorky to zvládnou. Měla sem pravdu. Trasa vedla podél řeky a jednalo s o roztomilé hopskání po kamenech, něco jako taková Vydra. I s čuměním, svačinkváním a focením přírodního úkazu jménem Subway sme to dali za 6 a půl hodiny. Asi byly příhodný podmínky nebo co. Gumový boty nebyly potřeba. Poslední úsek se fakt jde vodou, ale naše pohorky vodu po kotníky udržej. Milujeme naše Meindly!!!

A milujeme Zion. Příště to tam chce tak tejden.

Las Vegas

Co o tom psát. Je to megalomanie, pozlátko a kapitalismus bez lidský tváře v jednom. Člověk musí mít kurňa rozum, aby mu to nevlezlo do hlavy. Když sme viděli rodiny s dětma užívající si tenhle fejkovej prázdninovej přepych, přemejšleli sme, jestli mají rodiče nějakou dávku sebereflexe. Co třeba těm dětem o tom místě říkaj a tak. Jestli se jim tam opravdu líbí nebo chápou, že je to nablejskaný hovno, do kterýho lidi házej svoje životní úspory a dokážou to těm prckům nějak vysvětlit. Bylo nám z toho trochu blbě, ale trochu nás to bavilo a hodili sme jeden dolar v Bellagiu do automatu. A vyhráli sme samozřejmě hovno.

Death Valley

Kdo chce tady trekovat v backcountry, je má má ma gor. 

Na průjezd autem a občasný zastavení je to ale ideální. Líbilo se nám v Badwater, ghost town jménem Rhyolite, co vypadal v brožuře Nevady celkem slibně, byl docela velký zklamíání a písečný duny potěšily. Další destinace měl být Yosemite NP, ale nahoře vládlo špatný počasí a brána byla zavřená, takže sme několik hodin bloudili kolem pohoří než jsme našli jedinej otevřenej průsmyk v okruhu sta mil. A následně sme litovali, že sme ho našli, protože nás potkala hororová jízda. Byla už tma a myslim, že sme ten večer nestihli ani nic uvařit (představte si nenapapaného Čalouníka), protože fučelo a lehce sněžilo. V polovině serpentín v horách se strhla sněhová bouře, ve který sme pak jeli liduprázdnou krajinou asi dvě hodiny na letních gumách s vědomím, že musíme sjet z hor, jinak zapadneme. Za ty dvě hodiny sme ujeli asi 40 kiláků, tak brutální to bylo. Když sme hluboko po půlnoci dojeli do kempu na druhý straně Sierry Nevady, ještě sme byli vyklepaný a ani sme si pomalu nevšimli, že leje jako z konve.

Panda jako vypadlá z Kruhu

San Francisco

Technicko zábavní Exploratorium, Golen Gate, tramvaj a japanese town během dvou dnů. Dostáváme se do civilizace a v SanFran bysme chtěli (asi jako každej druhej) bydlet.

Pacific Highway nr 1

Okrasná dálnice podél oceánu, po který sme jeli ze SF zpátky do LA. Bohužel nemáme moc štěstí na počasí, hodně fouká a ani jednou se nevykoupem. Po cestě je nicméně dost dalších věcí, co vidět. Namátkou Big Sur, nejhezčí úsek dálnice plnej útesů, zatáček a mostíků. Hearst Castle – další americká megalomanie, kterou nechal vystavět W R Hearst, novinovej magnát, co posloužil mimo jiný jako předobraz pro Wellsova Občana Kanea.

Dále lachtaní kolonie, Santa Cruz – mecca surfingu a hnusný Madonna Inn – motel z 50. let s tak vysokou laťkou nevkusu, že by mohli Peruánci závidět. No a nakonec přímořský městečka jako Santa Barbara, kde se dva dny poflakujem a spíme slušnejm lidem před barákama v zafuněným autě.

Abych shrnula naše dojmy z USA, tak tu člověk potká moc fajn lidi, hlavně teda v LA se s náma dala do řeči spousta zajímavejch lidí, od architekta mrakodrapů po paní, co navrhla kostým pro Elvise. 

Štvala nás vysoká laťka policajstkýho státu, kde si člověk musí zaplatit i za blbej vstup na pláž (o tom, že se normálnímu Amíkovi o nějakym spaní na pláži pod hvězdama může jen zdát, ani nemluvě). Ale zase nás tradičně potěšil pan McDonald se svým vstřícným přístupem k zevlákům, co si koupěj za dolar Sprite a pak sedí v hostinci hodinu na internetu. A národní parky se svojí organizací a mapkama jsou taky excelentní.

A nakonec statistiky s výdaji (ehm cestovat s někým tak organizovaným a plným chytrých aplikací, jako je Čalouník, je někdy...hm...přehlednější :D)

Statistika USA

Přehled našich výdajů během pobytu v USA. Počítáno z 28 dní. Do nákladů nejsou započítány dvě noci v hostelu v LA, protože tam jsme platili vánočními dolary od taťky (100 dolarů za dvě osoby na dvě noci v dormitory), dále není započítáno půjčení auta (639 dolarů a jeho pojištění 103 euro). Náklady za přepravu po NY pokryly darované peníze od kamarádů, ve statistice se s nimi už ale počítá, protože těm se člověk po příletu nevyhne). Ve statistice jsou 4 položky: Spaní, Jídlo, Benzín a Ostatní výdaje (vstupy, permity, parkování, metro atd.)

Spaní: 133 dolarů tedy 4, 75 dolaru na den

Jídlo: 501 dolarů tedy 18 dolarů na den

Benzín: 305 dolarů za celou cestu (přes 6000 km!!)

Ostatní výdaje: 386 dolarů tedy 17 dolarů na den

Celkem jsme utratili: 1 307$ (26 140 Kč)

To dělá 23$ na osobu na den (505 Kč)

Náš hodně skromný plán neutratit víc než 1 000 Kč denně byl tedy splněn! Jupí 

Příklad šetření - chilli fazole s instantní rýží v San Franciscu

Hm, je to už přes týden, co nám měli strhnout z mojí kreditky třináct litrů za půjčení auta. Na kartě zatím vůbec žádnej pohyb. Tak se radši nebudem připomínat...

Nenechte se moc ofučet pískem ze Sahary, jo?!

Panda

Zpátky do auta!!!

Ha, 

tak s pravidelnym blogovánim z cesty to nebude až tak horký. Minimálně v USA se to nepodařilo a to sme navštívili prosím Mekáč asi třicetkát J Většinou to ale bylo jen tak, že jsme dala na fb pár připravenejch fotek a muselo se zase dál. Takže co s náma ten měsíc bylo. 

V práci sme skončili posledního února a měli posledních pět dní na rozloučení se s kamarády (což bylo boží a všem děkujeme za sponzoring) a s rodinou (děkujeme za sponzoring a pevný nervy s náma). Léta Páně 2014 konkrétně 6.března se už jako tradičně smiloval můj taťka a hodil nás do Mnichova. Naše cesta kolem světa začala v New Yorku, z něhož sme nebyli až tak impressed, páč nám zmrzly nosy a pokračovala do LA, kde sme nabrali auto a objeli během 22 dní pár národních parků. 

Historka číslo jedna: samozřejmě sme měli v půjčovně zamluvený total economy auto nějakou Kia Rio či co. Když sme si ale hezky popovídali s paní Lindou za pokladnou a ona zjistila, že náma vybraný auto má tak malej kufr, že budou batohy na zadních sedadlech vidět a tudíž nás můžou vykrást, lekla se a dala nám zadarmo upgrade na jakejsi sedan. Pak se ale ukázalo, že ten má zas něco s SPZtkou a pořád by nás stavěli cajti, dostala od šéfa povolení o další ugrade a naším ořem se stal Nissan Versa stříbrný s mrtě velkým kufrem a sklápěcíma sedačkama. Jezdili sme si jako honorace, co vám budu povídat . To nás asi zachránilo, protože ten binec a hory konzerv by bylo v čemkoliv menším asi těžký zmanagovat. Z toho plyne poučení, vždycky si zamluvte horší auto, ono se to nějak vyvine!

Teď vám popíšu, co nejzajímavějšího sme na naší 6375 km dlouhý cestě viděli.

New York a Los Angeles

V NY byla děsná zima a v LA zase vedro, Čalouník si nadělal puchejře, když sem ho půl dne táhla v converskách přes celý Beverly Hills na Venice Beach (Lords of Dogtwn oujé). Na plavání to tam moc nebylo protože městská pláž, takže mně se nejvíc líbilo procházet se po americký kopii Benátek. Jo a počítat na hollywoodskym chodníku slávy, který hvězdy a režiséry znám. Ještě byla super návštěva Observatory a …Eliška se mi teď nebude smát, ale Disneylandu. 

Ano, v Japonsku sme s Elis protáčely oči, když nám Jaime vypravovala, jak je to tam super, nicméně hodnotný dar od Vojťase a Terky v podobě free vstupu se prostě neodmítá. Takže je to pakárna, hrozně výdělečná pakárna, ale po počátečním šoku z desetitisíců lidí a zvyknutí si na půlhodinový fronty na atrakce, sme k večeru museli konstatovat, že to byl mrtě zábavnej den, a že na Toy Story Midway Mania! musíme znova.

Od 10. Března máme auto a spíme ve stanu, v autě, pod širákem. 

Naše doporučení na hostel v LA je tady

Děkujeme Pavlovi a Olje za ubytko v NY.

Tahle fotka je pro bratříčky, aby byli zelený závistí :) Ale Burák je pozdravuje

Salton Sea 

ve stopách Alexandra Supertrampa (pozdrav Psovi .A Čarodce ne protože jí ten film nepřišel dost cool). Salton Sea je pomalu vysychající jezero na východě Californnie, kam se v 60. letech jezdilo do letovisek. Dneska sou tam trosky trosečky, což mě moc lákalo. Taky je odsud kousek Slab City – město opravdovejch hipíků a Salvation Hill, bláznivě pomalovanej kopec, kterej právě můžete znát z Into the wild. Moc sem chtěla poznat Leonarda, týpka, co to celý postavil. Bohužel sme se dozvěděli, že měsíc předtím umřel, takže sem si zasmutnila a udělala alespoň pár fotek. Hipíci ze Slab City nás poslali vykoupat se ilegálně v zavlažovacím kanálu ( a jedinýmu zdroji vody široko daleko, co není úplnej kekel). Bylo to dobrodužný, protože tam všude byly cedule  a zákazy. Tak sme se svlíkli a obešli zákon. Noc na tajňáka u Salton Sea.

Joshua Tree 

místo, kde s střetává Mohave a California desert. Tady se nám strašně líbilo. Představovala sme si to jako místo s pár stromama a nuda, ale národní park nás totálně dostal. Hlavně to, že se tam jako v jednom z mála parků dá spát kdekoliv v backcountry bez povolení a dolaros. Prostě odstavíte auto na jednom z dezignovanejch míst, vyplníte lísteček a jdete si. Bomba. První kaktusy a konečně zase nasazujeme krosnu. Fobie z hadů starting.

Grand Canyon

Tenhle trek sem měla naplánovanej jako první věc, když se ukázalo, že pojedeme do USA. Zvolili sme Tonto Trail viz mapka, která vede z Hermits rest vpravo dolů do kaňonu, pak se 40 kiláků různě pokrucuje, aby dorazila do Indian Garden, nepochopitelný oázy uprostřed kaňonu a následuje pětihodinovej výstup (minimálně) nahoru. Nemohli sme zvolit líp. Měli sme štígro, takže sme hned po příjezdu sehnali v Backcountry office povolení jít na tři dny dolů a byly nám přidělený dvě tábořiště – Hermits Creek a Salt Creek. 

Tonto Trail

Monument

Nabrali sme jídlo na tři dny a vodu na jeden  s tím, že dole budeme muset převářet a vyrazili. První den sme potkali asi 6 lidí, druhej den 4 a třetí den od Indian Garden asi 3000 J Bylo to úžasný, těžko se to popisuje. Jo a vlastně nás to strašně vyšťavilo. Poslední ráno sme z pražícího sluníčka měli takový bobky,že sme vyrazili v sedm ráno, jenom abysme mohli aspoň dvě hodiny zdrhat stínem, než se slunce opře do stěn kaňonu. Převáření a hledání vody bez volvox globator byla taky dobrá výzva. Ne všechny zdroje jsou pitný. A ne všechny udaný zdroje vody opravdu tečou. 

Tahle sranda nás vyšla na 30 dolarů za oba dohromady. Nahoře sme se naučili ochcávat kempy tak, že sme přijeli po setmění, postavili stan a ráno zase vstali než přijede šerif. V Grand Canyonu nahoře taky začlo v noci mrznout a noční zimy sme se nezbavili dalších sedm dní.

Antelope Canyon

Jako jo, hezký, pro nějaký NElamy se zrcadlovkou asi ráj, ale to, že se musí jít se skupinkou a ještě to stojí litr, sme překousávali těžko. Aspoň, že nás průvodce Indián Josh nechal jít napřed. Monument Valley sme museli z důvodu nočního přejezdu vynechat.

Canyonland

Další národní park rozdělenej na tři části. My si vybrali Needles a dobře sme udělali.Krajinka tam byla čarokrásná. Dali sme si tři výletky – Slikrock trail, Chesler Park a Potholes. Hlavně ty Potholes. To sou vám díry v kamenech, do kterej se po dešti zachytí voda a žijou tam pulci a různá pahavěť. Čalouníkovi se to zalíbilo v návštěvnickym centru a furt o tom dva dny mlel. Bylo sucho k uzoufání, tak mu říkám, že je pitomoučkej a že tam žádný kaluže vody mít nebude. Pak naše hádka ale vyeskalovala k sázce. Obešli sme skoro celou trasu, mnohokrát sem se u vyschlý kaluže zasmála, dokud sme sakra nedorazili ke DVĚMA posledním, kde byla voda. Fail. Historka taky fail, protože naživo to bylo mnohem zábavnější. Prohrála sem sázku a musela sem chtě nechtě čalounit. Backcountry permit k přespání sme tu nedostali, všechno bylo zamluvený dopředu.

Arches

Hrozný zklamání. Byly tam kvanta lidí a chození po ohraničenejch chodníkách a slalom mezi outdoor vozíčkáři nás neoslovilo. Park je tak malej, že je tam jenom jedno kempiště (sakra, ve který fázi vejletu sme tohle slovo začali s čalouníkem denodenně používat?!?) a backcountry se tu taky nevyskytuje.

Dead Horse Point

Je to takový to slavný msto, kde se řeka Colorado pěkně kroutí. Tu fotku maj v iStyle obchodech a já hodlala pořídit velmi podobnou. Nepodařilo se tak docela, ale zažili sme aspoň krásnej západ slunce.

Včera sem napsala pět normostran blogu, ale asi už budete unavený ze čtení, takže zbytek zase jindy. Určitě tu bude pár překlepů, opravím postupně.

Ještě teď pro všechny, co by snad byli nějak namotivovaný našima fotkama z cesty ( na fb stránce Zandapanda ve světě) přidáváme náš cca plán cesty, abyste si stihli včas koupit letenky za náma :

2. duben - pol. června - Peru, Chile, Bolívie, Peruánská Amazonie, Kolumbie)

pol. června - pol. července střední Amerika a Mexico

17. července - 29. července - Havaj

30. července - 3. října - Filipíny, Indonésie (Kalimantan), Malajsie

4. října - konec října Japonsko

Dál už nevíme. Asi podle toho, kolik bude peněz. V centru našeho zájmu je ale taky Austrálie, Kambodža, Srí Lanka, Indie, Omán, Maroko

Tak dejte vědět!

Pa Pa Panda