Ve městě záhad - Nazca

Ve městě nevysvětlitelnejch obrazců

Peruánci maj tu největší písečnou dunu na světě, mysteriózní historii, kterou nikdo nechápe, dva nejhlubší kaňony na světě, prales s anakondama. Peruánci se živí křupavými morčaty. Peruánci maj lamičky, ze kterých šijí barevné svetry a držáčky na vodu. To všechno jsou ale věci, co si můžete vygooglit, že? Co ale určitě nevíte, je, že Peruánci jsou například taky nejlepší staviči zbytečných zídek na celém světě. Představuju si to tak: Každej správnej patriot z Perú za život postaví cca 17 zídek. Je to jeho povinnost, protože přece by nemohl nechat dálnici ze severu na jih, která vede v pustině jen tak holou. Ne, kolem dálnice je potřeba v šířce 3000 km postavit co nejvíc zídek!!! Čím zbytečnjěší zídka, tím víc bodů. To znamená, že pokud máte zídku na kraji města a ještě vám na ni někdo napíše jakékoliv politické heslo, máte 2 body. Pokud ale pojedete doprostřed pouště a postavíte tam úplnou WTF zídku dlouhou sto metrů do čtverce o třech stranách, kterou máte šanci obdivovat jen díky letmýmu průjezdu kolem po dálnici, máte to za dvacet. 

Většina zídek je tu dvacítkovejch...
Welcome to Peru

Stalo se, že jsme doletěli do Limy a očekávali jsme zimu a zemětřesení. Naštěstí se ukázalo, že to v Peru není s ročníma obdobíma tak hrozný a venku jsme mohli sundat mikiny. Na letišti sme se seznámili s místníma šušněma (1 Kč = 7 nuevo sol) a naskočili jsme na místní dopravu a rovnou se jali zdrhat z Limy, protože mi tak trochu připomínala Dillí a to není pochvala. Zemětřesení, co měli na konci března v Chile a při kterym umřelo myslim pět lidí, se dotklo jen jedné oblasti v Peru,město Arequipa, kde měli otřesy sílu necelých 7, ale údajně jsou na to zvyklý, takže nás zas tak moc neděsilo, že tam máme za 14 dní sami dojet.

První myšlenka teda byla ujet z Limy (no offence). Do oka mi při pročítání LP padlo městečko Chilca situovaný 65 km jižně pod Limou. A že prej tam maj super bahenní lázně. Tak tahkle drahoušové. V Chilce to bylo naprosto surreálný. Zaprášená vesnice s víc toulavýma psama než vlastním obyvatelstvem nás zmátla. Nikdo tam o bahnech nevěděl, natož aby nás tam dovezl. Protože nás autobus vyhodil vedle dálnice a do vesnice sme museli dojít sami, navíc sme pět nocí předtim pořádně nespali, rozhodli sme se, že se tam na jednu noc zaseknem. Krásně sme se prošli, až na to, že se nám do lýtek chtěli sem tam zakusovat pes a rychle sme zjistili, že se nám v Peru bude líbit minimálně žraníčko, protože sme si skvěle pošmakovali v lokální Kuřeteríi (Pollotería) na čtvrtce grilovanýho kuřátka s rejží, hranolkama, salátem a různejma salsama. A byli sme uvedeni do světa, kde se nepije Coca Cola, ale Inca Coala, kterou tvořej zliquidovaný žvejkačky. Vyspali sme se v celkem dobrym hostelu, i když by určitě bylo lepší, kdyby si dělníci, co byli ubytvaný vedle nás, nepřivedli děvky. Druhej den sme si ještě udělali zbytečnej vejlet na pláž vzdálenou asi 8 kiláků, na který nic nebylo a považovali sme Chilcu za vyřízenou. Úvod Peru se tedy skvěle vydařil!

Postavili sme se teda zase k dálnici a mávali na autobusy. Zastavil autobus jménem Flores, kterej sme pak ještě využili několikrát, protože se ukázalo, že je to asi nejlevnější autobusová společnost. V autobuse sme zhlédli tři kung-fu filmy ve španělštině a večer dojeli přes město Ica (nad Icou se tyčí úplně super vysoká duna písku) do oázky jménem Huacachina. Je to fakt maličká (zato dost turistická) vesnička s takovým tím backpackers huličským feelingem, kde každej druhej barák je hospedaje (jak se tu říká rodinným hostelům), nebo rovnou hostel. První noc byl fail za 50 solů v betonový místnosti, která za ty peníze vůbec nestála. Druhou noc sme se zabydleli v Hostal Rocha, kterej neměl úplně super recenze, ale nám nakonec docela dobře posloužil, navíc měl pěkněj bazén. Třetí noc sme se přestěhovali ještě jednou na pískoviště za trafo stanicí aka něčí house mezi plastovejma lahvemaa a špinavejma umouněnejma hipíkama ( a to mám hipíky ráda).

Největším lákadlem Huacachiny je sandboarding na okolních dunách. Cenu za jednoho sme uhádali v hostelu Rocha na 35 solů za osobu (násobíme sedmi, jur?) Tady musim říct, ž je asi dobrý zainvestovat trochu víc (45), páč naše boardy nebyly boardy, ale prkna z dřevotřísky s neuspokojivym vázáním, co padalo. No, řekněme, že v Himalájích sem si to machrovala líp. Řidič byl ae hroznej pohodář a naši písečnou buginu hnal přes duny rychlostí jak na horský dráze a z kopce nebrzdil. Duny byly odstupňovaný od nejmenší, kterou sme si sjeli cvičně dvakrát až po poslední fakt velkou (pořád ale nemá na Cerro Blanco, což je ta největší na světě - o pozici teda bojuje ještě s jednou dunou v Namibii). Jako bylo to ok, ale začala sem si brousit zuby na vyšš9 ligu - Cerro Blanco. V Huacachině sme začali objevovat krásu peruánský kuchyně, o který budu muset s Čalouníkovou pomocí napsat separátně. Čalouník si totiž samozřejmě pamatuje názvy všech jídel. To se ovšem nedá říct o zeměpisných názvech...

Další zastávkou v naší cestě na jih Peru, byla Nazca. Je to místo, který je v celym Peru asi nejzáhadnější a to vše jen díky tzv. Nazca Lines, obrazcům namalovaným v poušti, které jsou ovšem vidět jenom z nebe. Dodnes se nemůžou odborníci dohodnout, jestli sloužily jako cesty, astronomický značky nebo místa pro rituály. Každopádně, realitou je, že před patnácti sty lety si vyrazil nejasný počet Peruánců do pouště, aby tam na 500 kilometrech čtverečních košťatama vymetli různě se křížící linky, dlouhé dálnice a obrázky zvířat a lidí, velký až 260 metrů.

Zástupcem UFOlogických teorií se samozřejmě v naší skupině dvou stal Čalouník (na to sem já moc přízemní) a jal se za 75 dolarů na přelet malou cesnou přes linie. Moc se mu to líbilo a tak krásně mi o tom vypravoval, že teď musím tvrdit, že si samozřejmě taky myslim, že ty velký široký pruhy jsou jasný přistávací dráhy pro Ufony. Ne, jako pravdou je, že to tam tak vypadá. Fotosnímek nejslavnějšího ornamentu Kolibříka z ptačího pohledu pro nás tedy pořídil Čalouník. Za zachování perfektních tvarů naopak vděčíme přírodě, protože na poušti u Nazcy prší jenom půl hodiny ročně a nefouká vítr.
Ach ti kulišáci Peruánci.

Zatímco Čalouník lítal, já očumovala nabídky cestovních agentur na jednodenní sandboardovej výlet na nedalekou Cerro Blanco, o který už byla řeč. Bohužel se ukázalo, že ve městě není moc turstů a tím míň takovejch, co by zrovna chtěli sportovní zážitek a byla jsem jediná zájemkyně, což by mě v přepočtu vyšlo na pěkných 2500 Kč. Zamáčkla sem slzu a budu teda asi muset do tý Namibie achjo.

V Nazce sme zůtali ještě další dva dny, věnovali se gastronomii a návštěvě archeologickýho muzea a (ne)dalekýho předInckýho pohřebiště s dost dobře zachovalejma mumijkama. Nenechte se totiž splést, Nazca lines nevyrobili Inkové, alébrž kultura, která tu sídlila mnohem dřív. Pohřebiště Chauchilla se nachází asi dvacet kiláků od Nazcy, takže bylo potřeba nasmlouvat cenu s taxikářem. Bylo to celkem drahý (60 solů), ale na místě zase chyběly jakýkoliv popisný cedulky, takže se nám hodil jeho výklad (anglicky!!!!)

Dortík - vypadal tak pěkně!
A nebyl vůbec dobrej, ale prej je to specialita

Z restaurací sme si děsně zamilovali podnik Viva Nazca! na hlavní třídě, kde každý meníčko složený z entrada (předkrmu), hlavního jídla a domácí limonády za 8 solů slibovalo úžasnej zážitek. Vzhledem k tomu, že to byl náš druhej tejden v jižní Americe, náš slovníček španělštiny nebyl moc obsáhlej. Ve Viva Nazca! sme ale věděli, že si můžeme poručit z meníčka cokoliv a bude to bomba. Body mínus za hostelovej pokoj s oknama na náměstí. Peruánci milujou troubení!

Čekal nás noční přejezd do města zaslíbenýho jménem Arequipa, na který sem se z Peru těšila nejvíc. Arequipa se nachází už skoro úplně na jihu Peru, ve vnitrozemí a je to nádherný koloniální město, nad kterým se tyčí úctyhodná Mount Misti (5822) a samotná Arequipa je vstupní branou ke dvěma nejhlubším kaňonům na světě. Canyon Cotohuasí a Colca Canyon (oba dvakrát hlubší než Grand kaňon) se dlouhá léta bily o titul toho nejhlubšího, první nakonec zvítězit. protože je ale asi 400 km od Arequipy a není dostupný jeho dno, naším plánem bylo zdolat Colcu.

Arequipa je druhý největší město Peru a v centru to vypadá jako někde ve Španělsku. tam jsme taky sehnali zatím nejpříjemnější hostel ever. V El Caminante Class jsme tři dny spali v dormitory (20 sol na osobu se snídaní) a po návratu z kaňonu jsme se zdrželi na další dva dny v double pokoji za 45 za oba. Hostel měl krásně čistou společnou koupelnu, pěknou terasu s výhledem na dokonalej kuželovitej tvar Misti a milej personál.

Ta je tak krásná, že na ní snad musíme vylízt!

Hm. Už jsem se zase dost rozepsala, takže to tady utnu a o výletu do kaňonu příště. Příště to bude jak z akčního filmu. Bude kolem nás pářit horká pára, budu nás pronásledovat zdivočelí psi a dvakrát dojde pitná voda.

Hůůů