Hrátky se smrtí

Dobré ráno, už sis protřelo ospalky?

Kafíčko máš? 

Tak jdem na to?

LA PAZ

Do La Paz, jsme se vydali kvůli jedinýmu dobbrodružství. Death Road. Je k neuvěření, že ještě před sedm lety si všichni cestujicí přijíždějící z vnitrozemí do hlavního města, museli vytrpět několikahodinovou cestu jak z hororu. Představte si prašnou cestu těží pro jedno auto, cáry mlhy, nad váma skála jak blázen, ze kterýho na silnici dopadaj vodopádky a pod váma sráz, že radši nechcete dohlídnout na dno. A to všechno na převýšení 3.500 metrů. Řekla sem, že je dost široká pro auto?
No jo, to by bylo dobrý, jenže ony tamtudy jezdili hlavně autobusy a kamiony!

Asi nějak tahkle. Motivační video:

Dnes už do La Paz vede zbrusu nová dálnice dokončená díky obří půjčce z USA v roce 2007. Od tý doby se z Death Road, neboli taky North Yungas Road stala atrakce pro turisty. 

Dneska je to vzkvétající bysnis a můžete si půjčit kvalitního horáka a silnici sjet, nicméně trochu toho adrenalinu je pořád možný vypustit, neb o pády a zlomený končetiny tady není nouze. Občas taky hrozí střet s protijedoucím autem za zatáčkou a smutně skončil příběh jedný švédský holky, která prostě nevybrala zatáčku a vyletěla ze silnice. Kdekoliv jinde by to asi znamenalo pár škrábanců, jenže ona pod sebou měla kilometrovou propast.

Po přečtení pár blogů jsme tentokrát usoudili, že na sobě nebudeme šetřit a fakt si radši připlatíme, abych za letu náhodou nezjistila, že mi chybí zadní brzda. Šli jsme na jistotu podle Trip Advisoru a našli kancelář Gravity Assisted Mountain Biking, která měla skvělý ohlasy. Sjezd nás přišel na 4500 Kč za oba a v ceně bylo kolo, helma, nádherná oranžová dělňaská vesta (abysme se poznali), doprovodnej autobus, power nápoj, sváča, trochu neobvyklej oběd a doprava zpátky samozřejmě. Plus dva průvodci, z nichž jeden mluví anglicky a druhej pořizuje fotky a videa.

První část cesty vede po nový silnici, ne nepodobný Itálii, a tak má člověk možnost si vyzkoušet brzdy a zvyknout si na kolo. Pak přichází na řadu Death Road se svým štěrkem, prudkejma zatáčkama, kdy nevíte co je za nima a kříže podél cesty připomínající, že kdysi dávno tu přišlo o život 200-300 lidí.

ROČNĚ.

Slečna ze správy sillnic a dálnic

Náš průvodce Steve byl velmi namachrovaný a drzý mladík se skvělým smyslem pro humor. Perfektně nás připravilo, v našem týmu byla i holčina z Brazílie, která nevypadala zrovna přesvědčivě, ale sjezd nás všech 8 dokončilo bez jakýhokoliv zádrhele, což vypovídá o profesionalitě Gravities.

Sjezd sme zakončili jako jediná skupina ve zvířecím útulku, se kterým Gravity spolupracuje. Je to neziskovka, která zachraňuj ohrožená a exotická zvířata z nelegálního obchodu. Je to takovej krásnej oplocenej dřevěnej kempík s několika desítkama zachráněnejch opic, papoušků a dalších zvířat. Hemžilo se to tam dobrovolníkama z celýho světa, dostali sme najíst formou bufetu a pak nás vzali za menší úplatek na procházku a výklad o opicích. Ještě předtim sme ale všichni naskákali do řeky a umyli ze sebe prach z cesty a pak relaxovali v jezírku. 

Taky nás Steve všechny pozval na pivko, což se moc často nestává, že by bylo v rámci tour něco takhle hořce nadstandardního, alespoň na Salar de Uyuni ne.

Jednu chybu sme ale udělali. Kdoví proč sem se nepodívala před sjezdem na mapu, protože jinak bych bejvala věděla, že náš další cíl, Rurrenabaque (deštnej prales a pampy)  je přesně tím směrem a mohli sme se po sjezdu DR nechat dole vysadit.Každýmu, kdo míří do Rurre, tudíž doporučuju avizovat v agentuře, že zpátky do La Paz nepojedete a přinýst si v den sjezdu k autobusu krosnu.

My sme si tim cestu zbytečně prodloužili, protože o den pozdějc sme jeli dolů znovu, tentokrát samozřejmě po nový silnici. Zbytečných osm hodin cesty:/

Á propos, cesta do 

RURRENABAQUE

Rozhodli sme se jet do džungle. 

Sice nás ještě čekala návštěva města Iquitos v Peru a plavba po Amazonce, logicky sme ale uvážili, že několikadenní výlet do pralesa bude přece jen levnější v Bolívii a prst nám padl právě na Rurre. Zvažovali sme ještě národní rezervaci Beni, ale cena za ubytování a složitá doprava nás přesvědčily, že ne.

Už jenom dostat se na palubu sutobusu se ukázalo jako nadlidskej úkol. Doteď bylo všechno v Bolívii tak smooth, že to bylo podezřelý. V La Paz sme nejdřív dojeli na hlavní terminál, odkud nás vykázali s tím, že musíme na lokální terminál Villa Fátima. Přejeli sme taxíkem celý město a u Fátimy nám řekli, že vypravujou jenom busy do krátkých vzdáleností a musíme najít flotas (autobus na dlouhou vzdálenost). Každý flotas si vyjíždí z jiný ulice, podle toho, kde maj office, nám se podařilo najít Vaca Díez. Dorazili sme tam v 11, autbus měl odjet ve 13:00. Ještě ve dvě odpoledne vypadal autobus takhle:

Hm...jasně

Kolem autobusu stálo snad sto padesát lidí a všichni bezradně čuměli na to, jak se jim jejich balíky ovsa a koky nevejdou dovnitř. A opravdu nám nebylo jasný, jak pojedeme s těma pytlema na střeše. Naštěstí sme pak už čekali jenom další dvě a půl hodiny a o půl čtvrtý byl veškerej náklad spacifikován. Cesta trvala jenom 22 hodin po bahnitý silnici, která vypadala cca jako předchozí den Death Road, akorát sráz pod náma byl jenom dvě stě metrů.

Městečko Rurre a jeho good vibe atmosféra nás ale potěšilo. Domy na hlavní ulici byly omítnutý, zahrádky před nima upravený a řeka nadohled. Jídlo bylo celkem předražený,ale dali sme si tu jenom večeři a po ní začali shánět výlet to the jungle. V infocentru národního parku sme dostali reference a vybrali si Donato Tours, protože netrápěj opičky. Místo jungle sme si ale nečekaně vybrali pampa tour, i když to nejdřív znělo nudně. Jenže v džungli musíte potichu sedět tři dny na zadku, abyste viděli zvíře kdežto obrázky anakond, piraň a krokodýlů - zvířat z pamp- nás zviklaly..

Adrenalin jak prase

Druhej den sme si sbalili jeden batůžek s repelentem a plavkama a nasedli s dalšíma čtyřma Irkama a párem mediků z Nizozemí do djeepu, kterej nás dovezl k čekajícímu člunu a průvodci Viktorovi s neuvěřitelně suchým humorem. Zdá se, že bejt průvodce tupoučkejch turistů vyžaduje silný smysl pro humor. 

Pro pampy sme si nemohli najít lepší dobu, těsně po období deštů je totiž Río Yacuma rozvodněná, takže nemusíte jet jenom po řece, ale dá se zatočit do uzoučkejch ulček a zkracovat si mezi meandrama cestu. Na druhou stranu ale ještě není takový strašný vedro jako v létě. Viktor nás dvě hodiny vezl k ubytovně, soustavě dřevěných domečků na kůlech a cestou nám ukazoval, volavky, želvy, opice ve větvích a občasný růžový sladkovodní delfíny. 

Když sme uviděli delfíny poprvé, Viktor nás začal pobízet, abysme si s nima šli zaplavat. Vzhledem k tomu, že už sme měli zhruba představu o tom, co ve vodě žije, sme po sobě všichni koukali, jestli si z nás dělá srandu a chce nás zabít. Viktor nás ale přesvědčoval, že když sou na blízku delfíni, piraně ani anakondy si na nás netroufnou. Sežrala sem mu to a ještě s jednou Irkou sme do toho hnědýho kafe hupsly a čekaly, až si s náma jakoby přijdou delíny hrát. Delfíni místo toho odplavali, takže sem to prozatim vzdala.  O dvě minuty později sme minuli ve vodě kajmana...

Ubytování bylo skvělý, v dormitories s moskytiérama a i sváča nás mile překvapila. Pak se jelo na západ slunce, kde sme se sešli s několika dalšíma skupinkama z okolních lodges. Izraleců tam bylo jenom pár a pokřikování po našich Irkách je naštěstí přestalo brzo bavit. Večeře byla opět exkluzivní, byla toho obří nálož a paní kuchařka opravdu nešetřila na surovinách. Večerní program bylo noční pozorování kajmanů s čelovkama.

Ráno sme zjistili, že jednoho kajmana máme přímo pod baráčkem. Jmenoval se Pepe.  Viktor opět tvrdil, že kajmani sou neškodný a dá se s nima jít i plavat, ale na tohle sem mu teda už neskočila...Pepe se zas tak přátelsky netvářil.

Jo a free hugs by Pepe nechtěl?

Pa další vydatný snídani (byly někdy grapefruity tak výborný?) sme dostali holinky a šli hledat anakondu. Anakondu našel díkybohu! někdo jinej než já asi po deseti minutách. Byl to dvou a půl metrovej macíček a já se radši držela dál, protože jestli se něčeho bojim, tak hadů. 

Pak sme se brodili bažinóu další hodinu a půl a hledali kobry a zelený mamby. Já s očima na šťopkách a půlkama sevřenejma na konci skupinky, Čalouník si to neohroženě  bloumal padesát metrů ode mě a neměl mě kdo chránit! "Bohužel" sme pak už našli jenom jednu svlečenou kůži a sovu.

Prosím, ať nenajdu anakondu!

Nebylo na nich moc masa k jídlu,
ale jako kuriozita se to jíst dalo

Hadi mi sice moc nejdou, ale zato sem zazářila při odpoledním chytání piraní. Dostala sem rovnou čtyři kusy na mojí smrtonosnou návnadu v podobě syrovýho hovězího masa. Jedný pirani sem omylem vypíchla oko a prostřednictvim blogu se jí omlouvám. 

Jestli to čteš, tak promiň. 

Čalouník ulovil tři a taky se naučil sundat pirani z držky háček, aniž by mu ukousla prst a ostatní zůstali zoufale daleko za námi. Čtyři kousky sme si pak odnesli do chatky a paní kuchařka nám je připravila k večeři. Po lovení piraní se nám už moc nechtělo skákat za delfínama do vody, tak sme to nechali na další den.

Před večeří nás ještě Viktor zavezl na fotbalový hřiště, kam se opět sjeli ostatní skupinky. Bohužel nechápu, co se to stalo se světem, protože nikdo nešel hrát! Polodospělý líný flákači si radši zapálili cíga a smrděli kolem. Dala sem teda dohromady aspoň volejbalový družstvo a vyhecovala naši osmičlennou skupinku ke hře. Achjo, kdy mladý lidi zapomněli hrát si?

Cestou domů sme viděli v korunách stromů lenochody, což bylo hrozný štěstí a tukany. A velký černý opice. Biologové prominou. Byly prostě černý.

Poslední den máme celý dopoledne na plavání s delfínama. Ty hajzlíci si z nás zase dělaj srandu, k nějakýmu mazlená se fakt nemaj a musíme je honit. Škoda, že si delfíni libujou zrovna v místech, kde je nechutně stojatá černá voda od tlejících rostlin na dně. Moje bílý plavky už asi nikdy úplně bílý nebudou.
Celkově sem byla z pampy docela nadšená, na rozdíl od džungle je totiž pampa v podstatě jedna velká výkladní skříň. Vemte si, kolem řeky je jediná zeleň, dál už je jenom bahno a pampa. Všecka zvířata se tudíž pěkně vystavujou podél řeky a jsou krásně vidět. To jenom doporučení od pandy, v džungli sem nebyla.

Třídenní tour skončila, pro zájemce nás vyšla každýho na 3.000 Kč.
Už chápete, proč je tak těžký vyjít v nejlevnější zemi jižní Ameriky s penězi? Je tu toho tolik co vidět a skoro nic se nedá podnikat na vlastní pěst. Někdy potřebujete loď, jindy kolo a v místě, kde by se dalo slízt do kaňonu, vás zase nepustě bez doprovodu. Nicméně Bolívie je odteď  moje oblíbená země.

TITICACA
Výlet k nejvýše položenýmu jezeru na světě vezmu zběžně. Z La Paz je to cca 3,5 hodiny do městečka Copacabana. Podnikli sme odtud dvoudenní výpravu na Isla del Sol, jeden z ostrovů s komunitou potomků Inků. Na ostrově jsou nějaké ruiny, my navštívili Templo del Sol aka hromada kamení s pěkným výhledem. Titicaca mi připomínala Lago di Garda, bylo krásný počasí a nebylo moc vedro. Na ostrově není silnice, takže veškerá doprava se odehrává pěšo a na hřbetech oslíků a bylo moc příjemný strávit du romantickej večer se západem slunce.
Kdyby mě ten samej večer neotrávili rybou v místní restauraci, určitě bych vám toho napsala i víc. Z jezerní kultury sme toho už víc vidět nestihli, což je škoda, protože na peruánský straně je ještě moc zajímavej sightseeing - ostrov umělej ostrov Uros, postavenej celej ze slámy. My v tu chvíli byli ale už příliš nadržený na jistej div světa, takže sme naskočili do mezinárodního autobusu
 a nechali si bouchnout další peruánský razítko.


A protože uzavíráme další stát, nějaké ty statistiky:
Za 26 dní v Bolívii sme ve dvou utratili 27 300 Kč
Na samotný tours (vstup do NP před Salar de Uyuni, stříbrný doly, průvodce v Torotoro, Death Road a pampy) si připravte 6.150 Kč na jednoho
Náklady na cestování po Bolívii (jídlo, ubytko, jízdný a ostatní potřeby vč. suvenýrů) se vyšplhaly na 288 Kč na osobu na den.
Pokud do nákladů na cestování započítám i tours, vychází nám to 525 Kč na osobu na den, což jen lehce překračuje náma stanovenej limit 1000 Kč na den za dva lidi.
Na jízdným se už asi víc ušetřit nedá, ale v našich nákladech je pár dražších jídel a moje šampóny. Taky sme se nebály utratit peníze na Death Road. Náklady je proto možný ještě stlačit níž.
Doufám, že sem aspoň tak tucet z vás nahlodala k návštěvě.

Možná počítám prachy jako nějaká stará držgrešle. A možná moje oblečení už nevypadá úplně nově. A možná nerozumím úplně dobře, když se přede mě postavíte a začnete na mě drnčet španělsky rychlostí blesku.
Ale pořád sem sakra modelka, to jo. Chce někdo Gucci piraňu? Vejde se do ní mobil...

O dynosaurech a dynamitu

Lidi spaste mě! Myslela sem, že výprava do Bolívie, nejchudšího státu z regionu, bude pohodička pro peněženku ( a další dvě falešný, co s sebou taháme). Ale ono ne! Sem tady z toho nadšená, protože ten relativně malej kus zeměkoule, od Salar de sůl až nahoru po Titicacu je naditej zážitkama jak blázen.

Minule sme skončili u toho, jak se suneme do Potosí. Myslim, že je na čase představit jakous takous mapku naší cesty, abyste nečetli jenom nějaký neurčitý názvy. Mapu jsem dodala i do minulýho příspěvku...

Potosí

Už samotná cesta do Potosí mě skoro dojala k slzám. Po cestě totiž byly vidět stromy! Teprve tady mi došlo, jak vyprahlou a nehostinnou krajinou Atacama  a vlastně celý jižní pobřeží Peru je. Výhled z autobusu na vrby rostoucí kolem potoků, na jejichž březích se popásaj lamky mě málem donutil vystoupit si a do Potosí si dojít pěšo. Naštěstí mám ale rozum, protože těchle nadmořskejch vejškách bych se svojí plně naloženou krosnou šla tak maximálně půl hodiny.

V Potosí sme se ubytovali za 70 Bolivinos (210 Kč) v hostelu a spolu s náma z naší skupinky zůstali jenom Lasse a Jonas. Potosí je celkem velký neomítnutý město posazený v horách. Nejznámější je díky několika staletý tradici těžby stříbra. Výprava do stříbrných dolů je tudíž jeden z must do úkolů. Přečetli sme si v Lonely Planet totálně hysterickej popis příšerně nebezpečnejch dolů a nechali se naverbovat od paní, co nabírala lidi přímo v hostelech.

Dostali sme lehce nervní a ne moc příjemnou průvodkyni, navlíkli nás do pracovního, nakoupili sme "dárky" pro horníky a vlezli do tunelu. Nejprve sme sledovali koleje a občas kolem nás projeli tři horníci tlačící tunovej vozejk s nákladem kamení. Po nějaký půlhodině sme začali klesat, teplota a nedýchatelnost se zvýšila. Několik polorozpadlejch žebříků, kterým radši není hodno moc důvěřovat a dostali sme se do nejzazšího kouta hory, kde u hromady kamení sedělo pět chlapů a ve tmě a naprosto odpornym vzduchu mlátili do kamení a štěpili ho kladivem, aby našli stříbrný žilky. Když natěžili třicet kilo, vzal si jeden z nich pytel na záda a začal šplhat vzhůru. Skrčenej pak musel náklad dopravit celým tunelem až ven. To všechno s úplně primitivníma nástrojema, protože horníci sou hrozně chudí a pomalu nemaj ani na dynamit. 

Exkurze to byla celkem šokující a oči otevírající. Podmínky, ve kterých tam horníci pracujou, sou celkem špatně představitelný. Říká se, že rozedma plic a smrt čeká na každýho, kdo tam stráví prací víc než deset let. Některý rodiny tam pracují po generace a nejmladší kluci už od čtrnácti let. Z nějakýho šílenýho důvodu to ale nebylo tak, že by nás horníci přivítali nějak nevraživě, právě naopak, na svojí práci jsou hrozně hrdí a navíc jim tam návštěvníci právě nosí dárky. 

Dárkem jsou cigarety, listy koky na žvejkání (pracovní den má až 14 hodin a nevyplatí se jaksi lízt na povrch na sváču, takže celej den nic nejedí, jenom žvejkaj a jedou jako fretky), pivo, čistej alkohol, kousky dynamitu a podobně. Dostali sme možnost se jich ptát s tlumočenim a nakonec nás průvodkyně zavedla ke Strýčkovi. Okolí Potosí je celý prokopaný šachtama a samozřejmě v nich číhá obrovský nebezpečí v podobě špatnýho vzduchu, občas se připomene i sopečnej původ zdejších hor. Proto je potřeba uctít postavu jménem Tío. U nás v Čechách bysme tomu řekli čert, ale v Bolívii se Tíovi zásadně Diablo neříká. 

Je to prostě Strýček z tunelů, který vládne na životem a smrtí horníků. Je znázorněnej jako celkem strašidelná socha sedící v jeskyni plný odpadků od chlastu a cigár. Každej pátek po šichtě se koná brutální chlastačka u sochy Tía, horníci oslavujou, že přežili další tejden a zchlastaj se čirým alkoholem do němoty. Dělá mi trochu problémy je tudíž litovat, já pracovat v tak hovadským prostředí, nemohla bych se dočkat vteřiny, co bych odtamtud vypadla. Ale tradice je tradice. I guess. 

Co sem ještě zapomněla říct je, že se tu těží někdy od 16. století. 500 let dolování, tak si představte tu legraci zabloudit tam. Dřív byli k práci v dolech nucení otroci a zacházení s nima je historka z ranku totální nelidskosti, žandapada by ale měl bejt veselej blog, takže o tom někde jinde.

Tío

Díky jednomu týpkovi, kterýmu se podařilo ve tmě ztratit foťák, sme si exkurzi pěkně protáhli dvouhodinovým čekáním a tím pádem zmeškali bus do Sucre. Situaci ale výborně vyřešila paní, co nás na tour nahnala, a u který sme měli batohy. Měla pocit viny, že nemáme kde spát, takže nás nechala na jednu noc u sebe ve volným pokoji. Rodina měla chlupatýho čaučau jménem Toto a za 90 Korun sme si na nic nestěžovali.

Sucre

Sucre je hlavní konstituční město Bolívie (proboha, neptejte se mě, co to znamená) a podle veřejnýho mínění, taky nejhezčí. To můžu potvrdit, ale bohužel taky musim konstatovat, že je tak trochu nudný. Pokud někdo považuje chození po kostelech a muzeích za super, asi by byl nadšenej, my se nejvíc zaplavili na obřím tržišti v centru města, kde sme si dali chill out  okukovali kila roztodivnjejch ovocíček, který nám v Polabí zas tak moc nerostou. Za chutného vítěze soutěže "Otrávím se nebo ne?" vyhlašuju zelenou chirimoyu. 

Ovocný džusy a šejky přímo z tržnice

Nevim, neznám, to největší je papája, chirimoya je ta ošklivá zelená slizka uprostřed

Cochabamba

(to nic, Čalouník to neumí vyslovit doteď)

CBBA je město, kterým je potřeba projet, pokud jedete z jihu Bolívie na sever. Pro nás to byla důležitá zastávka na cestě do národního parku Toro Toro, protože minibusy jezdí právě odtud. V průvodci sme se dočetli, jakej je to cenovej ráj. Ubytko mělo bejt oproti Sucre mnohem levnější. Asi sme spadli do červí díry a vylezli omylem někde jinde, ale sehnat hostel bylo nejsložitější z celýho našeho vejletu. Prvních pět hostelů bylo plnejch a tak sme nakonec zakotvili v Residencial Familiar. Odkaz dávám jen u hostelů který se nám fakt zalíbily a přesto, že tady sme za noc zaplatili 100 bolivianos (300 Kč), bylo tam moc hezky. CBBA je proslulá rozmanitostí pokrmů a kromě slavných klobás chorizo sme se popásli hlavně na skvělým street foodu. Doslova na každym rohu najdete paní s pojízdnejma vozíkama, který vám prodaj čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů, kus ananasu nebo kuřecí kousky na špejli (čičarón de pojo mňam).

Jinak nás tady ale taky nejvíc podojili taxikáři, prostě pravej opak low costu.

Toro Toro NP

Tenhle super národní park je trochu hůř dosažitelnej a když říkám trochu hůř, tak tim myslim, že sem cestou tam i zpátky málem zhebla.

Cesta trvá 4 hodiny colectivem pro 7-13 lidí nebo 5 hodin autobusem a najít zastávku je trochu těžší, protože to nejezdí z žádnýho terminálu. Colectivo z  Avenida 6 de Agosto a República v podstatě funguje tak, že se čeká, až se zaplní auto a pak se jede. Byli sme na místě odjezdu vycapený už v šest ráno spolu s dalšíma asi dvaceti lidma. To nám přišlo super, protože sme mysleli, že jednoduše zaplníme pár aut a hned se pojede. Ouha. V sedm přijelo JEDNO auto, do kterýho se okamžitě narvali později příchozí místní a odjelo. My, skupinka Němců a Izraelců sme tam zůstali čumět a když se v deset nic nedělo, konečně sme z ženský, co od nás laskavě vybrala tři hodiny předtím prachy, vydolovali, že jiný auto nemaj a musíme si poradit sami. Začal boj o vedle stojícího Forda a po dalším dohadování sme skončili se čtyřma obřezánkama v autě za dvojnásobnou cenu. Ale byli sme rádi, že jedem. Cesta byla brutální z půlky proto, že zrovna na mě nevyšlo sedadlo s opěradlem a 4 hodiny sem drkotala nemají se o co opřít, z půlky proto, že Izraelci sou asi nejotravnější a nejuřvanější národ na světě.

Torotoro je zajímavý velkým množstvím zachovalých dinosauřích stop a taky nádhernou přírodou kolem. V parku se bohužel nesmíte pohybovat na vlastní pěst, všude je nutný mít s sebou průvodce. Docela to chápu, nějaký příjmy mít musej, ale pořád je to docela velká částka. Průvodce stojí 100 bolivianos za jeden okruh. Okruhů je tu několik, ale hlavní jsou čtyři:

• Ciudad de Icas - skalní město
• Cueva Umajalanta - jedna z nejdelších jeskyní v Bolívii se spoustou stalaktitů a stalagmitů, slepýma rybama a podzemním jezerem
• El Vergel - kaňon s azurovou řekou a jezírkama na dně. Po cestě spousta dinosauřích stop k vidění.
• Llama Chaqui - naučná stezka podél řeky s pozůstatky osídlení kmene Quechua 

Většina lidí absolvuje první dva okruhy jeden den (každej je právě na půl dne a jsou stejným směrem). Další dva druhej den. Skupinka může mít až 6 lidí, takže stačí dát dohromady part a může se frčet. 

My sme bohužel frčeli zase s Izraelcema, protože na nás nikdo jinej nezbyl a dohromady nás byl právě správnej počet. Hele, já nejsem žádnej antisemita jo, ale když na vás 4 mladý ucha machrujou, jak strávili 2 (pro holky) až 3 roky v armádě a jak sou děsně drsný a pak je vidíte, jak za váma funěj, neustále se ptaj guida, jak je to ještě daleko a po skalách lezou jako devadesátiletý mentálové, nemůžete se divit, že sem z nich měla po dvou hodinách osypky. Na Ciudad de Icas to ještě šlo, prostě sme furt čekali a když v jednu chvíli náš průvodce José Perez přivázal provaz ke stromu, že musíme tři metry slanit a jedna z vojand začala štkát na lesy, že to nedá a chce jít kolem, v duchu sem se opravdu samolibě bavila a přemejšlela, jak taková vojna v Izraeli vypadá. 

Odpoledne sme s pomocí malého auto přesunu dorazili k jeskyni Umajalanta. Opět sme vyfásli helmy se světýlkama a vlezli dovnitř. Kromě Cave streamu na NZ sem tak suprovou jeskyni nezažila. Nebylo to žádný chození po vybetonovanym chodníčku jako u nás. Museli sme se plazit, lízt po řetězech a přeskakovat ďoury. Fakt doporučuju všem, co kdy budou v Bolívii a nebude se jim chtít vážit cestu do ToroToro, stojí to za to. Lezli sme takhle asi 5 kilásků a strávili v podzemí dvě hodiny. Snažila sem se ignorovatat, že izraelský vojáci potřebujou chodit za ruku s průvodcem a celkem si to s Čalouníčkem užívala a lezla do každý možný odbočky.

Ven sme vylezli už za tmy jako úplně poslední skupinka a mohli cestou k autu koukat na hvězdy a krásnou bouřku v údolí za kopcema, co vypadala tak trochu hodně jako atomový výbuchy. Izraelci nám do ticha krásně hráli z mobilu ty svý pitomý cajdáky a nechali toho, až když sme je poprosili, jestli by v autě nemohlo hrát jenom jedno rádio.

tudy šel diplodocus

Spali sme v insignifantním hostelu za úžasnejch 50 boliviánů.

Druhej den sem zásadně odmítla cenovou výhodu šestičlenný skupinky na úkor duševního zdraví a zaplatili sme si vlastního guida taky proto, že sme nenarazili na nikoho, kdo by mířil na Vergel jako my. Bohužel ve vesnici není bankomat a my měli peníze už jenom na autobus, jednu večeři a jeden okruh. Průvodce nejdřív smlouval, že nás vezme i na druhej okruh a můžem mu zaplatit batohem. To sme asi tak deset minut nechápali, ale nakonec se nám podařilo vysvětlit mu, že batohy potřebujem na další cestování a opravdu nemáme dalších 70 bol na druhej okruh (ten je vlastně trochu levnější). Pokrčil ramenama a vedl nás kolem dinousauřích stop  a podél vody až ke kaňonu. Sestoupili sme a došli sme k vodopádů se spoustou zeleně a lián kolem, kterej dopadal do nádhernýho jezírka, kde se dalo koupat. Zdrželi sme se asi hodinku a protože sme tam byli sami a Benedicto odpočíval za skalkou, dovolili sme si udělat pár hanbatých fotek, které určitě nezveřejním.

Benedicto byl zřejmě fanoušek chození stejnou cestou zpátky jako já (čili NE), takže se mu nás nakonec zželelo a vzal nás i na druhej okruh, což byla fakt krásná cesta podél řeky zpátky do vesnice. Byli sme hrozně rádi za to, že sme aspoň na chvíli v přírodě sami.

Na další noc v hostelu už sme neměli, takže sme si našli na kraji vesnice travičku u řeky a protože sme nikomu nevadili a nikdo nás nepřišel zkásnout, krásně se vyspali a ráno sedli na minibus zpátky do Cochabamby.

Ráj

Odtud příště skočíme do La Paz, čeká nás horský kola a Death Road! a taky pampa!

Na mojí fb stránce Žanda panda ve světě jsou k nalezení další fotky, nechci je moc dublovat s těma na blogu. Děkuju všem, co mě sledujou, dělá mi to hroznou radost.

Zdravím celé YR, občas si na vás vzpomenu a doufám, že všechno šlape i bez mé pohrkané maličkosti. Alešovi hlásím, že náramek drží perfektně, stejně tak sluneční brejle, holky :) Držte se.

Vaše

Panda

Jsem ještě pořád na planetě Zemi?

Stonehenge. must. die.

Ahoj česká zvířátka. Píšu vám z La Paz, toho času nejvýš položenýho hlavního města na světě.

Žijeme si tady úplně v pohodě ve výšce 4000 m.n.m. a legálně si požvykujem koku. Nechtějte mě ale vidět, když musim vyjít několik ulic do kopce. Fyzická námaha po pokoření Colca kaňonu není na nějakou dobu nic pro mě, takže naším dalším cílem bylo jedno z nejmagičtějších míst ever - Salar de Uyuni, největší solná plošina.

No, nedělejte, že nevíte, na facebooku koluje dost výčtů o místech, co musíte určitě navštívit a sněhobílá Salar zalitá vrstvou vody, ve který se odráží nebe a horizont mizí v nekonečnu, je jedna z nich. Na rozdíl od jiných solných jezer (a podle všeho to-be-solných-pánví), co jsem navštívila  (ehm, Death Valley a Mrtvý Moře), neleží Salar pod hladinou moře, ale je součástí jihoamerického Altiplana, čili peruánsko-bolivijsko-chilský vysočiny, kde je průměrná nadmořská vejška kolem 3500. Díky chladnějšímu podnebí je ale potřeba vědět, že na Samar je voda jen během měsíců leden a únor. Za podmínek, které tu panují zbylých deset měsíců, a které jsme tu zažili my, je Salar vysušená. Ovšem o nic míň krásná.

Fakt divná příroda, na kterou nejsem zvyklá

Zájemci o návštěvu Sala mají v podstatě dvě možnosti.

1) Podniknout okružní jízdu z městečka Uyuni

2) Vzít to z chilskýho městečka San Pedro De Atacama přes poušť Siloli a dál do Uyuni

Druhá varianta se nám rozhodně zamlouvala víc, protože třídenní tour, kterou si musíte zaplatit (na vlastní pěst jedině magoři) totiž není jenom Salar! Samotnou plošinu je vidět až třetí den, první dva dny míjíte sopky, gejzíry a roztodivně barevý jezera s plameňákama. "A to za to teda stojí", řekli sme si s Čalouníkem.

Teplý bahýnko

Z Arequipy sme to teda vzali autobusem na jih Peru do příhraničního městečka Tacna. U tamního autobusáku je vedle sebe natlačených asi deset hostelů Nejdřív sme si vybrali jeden za 35 solů, ale když sme zjistili, že ty hnědý skvrny na závěsech nejsou čokoláda, výhružně sem si podala recepčního, nechala si vrátit peníze a vynadala mu (to je totiž ještě pořád mojí profesionální deformací z předchozích let.) Vedlejší hostel posloužil líp.

Solný hostel

Ráno sme pak s Čalouíkem dostali na celnici do pasu papírek s potvrzením, že jsme oba z republiky Čad a mohli vesele do Chile. Ve městě Arica sme čekali celej den na noční spoj, ale od autobusáku byla na dohled pláž s palmama. Začalo se mi tam dost stýskat do zídkách, Chile vypadalo vcelku normálně, dokonce tu na domech měli omítku!!! Na druhou stranu si to zase zkazili tim, že sme tam museli platit stotisícovkama.

 Hop hop hop. Ocitáme se v pouštním městečku San Pedro De Atacama, kde žije turistickej ruch. Chilský ceny za hostel se neslučujou s naším denním budgetem, takže bereme za dobro kempováním na dvorku Casa de něco něco vedle párku Britů, co jedou na kole z Patagonie.

 Najít v San Pedru tour nebyl žádnej problém. V městečku se nachází minimálně dvacet agentur a jejich ceny se pohybujou mezi 75.000-90.000 pesos. Hledali sme něco mezi a nakonec vybrali tour za 82.000 u společnosti, jejíž jméno si nepamatuju, protože to stejně bylo jedno. S tour to totiž funguje na bázi bratrské výpomoci. 

Do jednoho Jeepu se vejde 6 lidí, takže pokud se stane, že se agentuře nahlásí lidí osm, jednoduše vás šoupnou k někomu jinýmu. Přesně to se stalo nám, když sme se octli v dalšíma čtyřma lidma, co platili nižší částku než my. Nechci říkat, že se nevyplatí si zjistit info předem, ale přesvědčili sme se, že to může dopadnout taky plně jinak, než vám poví miloučký pán za pultem. A udělat s s tim nedá nic. Navíc, co sme tak viděli cestou, jsou stejně služby všech agentur vícemnéně stejný, jen s tím rozdílem, že zatímco první večer dostali okolosedící stoly lahev vína, my ho dostali po troše zdravé závisti až večer druhej.

Mapička vedle vcelku dobře znázorňuje všechny chuťovky po cestě, jako je Laguna Verde (ano, laguna opravdu je nádherně zeleně ftogenická, ale jenom odpoledne, což nám v agentuře zapomněli říct. Všechny tours vyrážejí ráno a k laguně dojedou asi v deset), termální jezírko, gejzír, kamenný strom, rudá Laguna Colorado, solný hostely, Salar a ostrov kaktusů Isla de Pescado.

Vyjeli sme teda kolem osmý a tour zahájili super vydatnou all you can eat snídaní. Minibusem sme dojeli na Bolivijskou hranici, zase chvíli čekali, co nám bude řečeno na fakt, že z nás v Chile udělali občany Chadu, ale nic se nedělo, dostli sme razítko, zaplatili 150 bolivianos za vstup do NP a přesedli do Jeepů. Sešli sme se tam s dvěma Dánama, Britem a první a zatím jedinou Češkou za celou tu dobu, Petrou ovládající sedm jazyků, díky který sme aspoň trochu líp porozuměli výkladu našeho průvodce, řidiče a kuchaře v jednom – Martína.

O samotný tour asi budou líp vypovídat obrázky. 

Jenom ještě pár zajímavostí a informací. 

• Druhou noc jsme spali v hostelu postaveným ze soli. Stěny v podstatě vypadali jako cihly, akorát byly bílý a když jsem je olízla, samozřejmě slaný. Ze soli byly i stoly, židle a postele. 
• Nejvyšší navštívený bod cesty byl ve výčce 4800 m.n.m. 
• V Uyuni se vyrábí zajímavý pivo s výtažkem z koky. Naštěstí netrpim výškovou nemocí, aby mi s ní pivo muselo pomáhat, ale chutnalo celkem dobře. 
• Salar de Uyuni je tak daleko od jakýhokoliv města, že rozhodně stojí za to, vyjít si jeden večer na pozorování hvězd. Mléčná dráha ještě nikdy nevypadala tak sexy, jako tady.
• V noci je tu pěkná kosa, ve dne to bylo na kraťsy s podpororu mikiny.

Kokový pivo

Termálko

Hrátky s perspektivou

Isla se Pescado

Pohřebiště vlaků u Uyuni

Lasse, Panda, Čalouník, Péťa, Laurence, Jonas

Na poušti je vody a pohodlíčka pomálu, takže hned po poslední části programu – obědě v Uyuni, sme vybrali místní měnu a s nově nabitýma kamarádama vyrazili hloubějc do útrob Bolívie směr bolivijská centrální vysočina a stříbrné město Potosí.

Sunrise