O fakt "strašný" rainy season ve střední Americe

 Vítejte v další zemi!

Na úvod bych rovnou chtěl říct, že mít pouhejch pět tejdnů na střední Ameriku byl špatnej špatnej nápad. Nejsem si úplně jistá, jak k tomu v mý hlavě došlo, ale jakmile  byla booklá letenka na Hawaii v polovině července, už nebyla cesta zpátky. Možná proto můžte mít pocit, že naše cesta na sever byla taková nějaká uspěchaná, že sme tu neudělali žádnej delší nezávslej trek  a je to tak. Přitom dneska vim kam přesně bych se v Guatemale, Nicarague a Belize podívala. Budeme teda předstírat, že to tentokrát bylo jen takový oťukávání, abych příště věděla J

Na druhou stranu, i když sme těch 4 a půl měsíce jakž takž dodržovali rozpočet, stejně nám tam vlezlo několik neplánovanejch výdajů (letenky na Portoriko, letenka přes Mexiko) a naše zásoby v bance se natolik ztenčily, že při vstupu do Belize sme se už jenom modlili, abychom nějak vyšly a odletěli v míru do Asie, kde si budeme žít jako královské pandy.

Mangorvy, ale naštěstí bez krokoušů

BELIZE

Bylo prvního července 2014 a naše cesta pokračovala přes Belize. Belize sem se od začátku cesty docela bála, protože je hodně drahý a evidentně nejvíc lákadel leží na karibskym pobřeží a pobřeží, jak je známo, sou plný turistů a hotelů.Čalouníkův špatnej stav nakonec rozhodl, že se tu zdržíme jen tři dny a vybereme si jediný místo, který navštívíme. Na hranicích s Belize sme nejdřív lehce ochcali výstupní vízum z Guatemaly, stačilo říct, že sme platili při vstupu, celník se podivil a nechal nás projít. 

Na belizký straně nás uvítali s mapou země a přátelskýma informacema. Přímo u hranic nejezdí autobus, takže sme nejdřív museli vzít taxi (s předem danou fixní a rozumnou cenou) a autobus našli až v příští vesničce. Byl to náš oblíbenej chicken bus, takže očekávání byla po zklamání z guatemalskýho dopravního systému veliká. Měli sme štěstí na přímák, takže sme sedli, během tří hodin přejeli v podstatě většinu Belize (Belmopan a Belize City sme nechali daleko za sebou) a vystoupili v městečku Orange Walk. Tady sme měli dvojnásobný štěstí, když se nám podařilo chytit poslední bus do vnitozemí. Našim cílem byla rybářská a loďařská vesnice Sarteneja. Moc sme si to předtim neuvědomili, ale čekala nás ještě ubíjející dvouhodinová cesta po prašný silnici, za setmění sme pak už v autobuse seděli jenom ve třech lidech a zavařil se nám motor.

Do Backpackers Paradise sme dorazili už pozdě kolem desátý, nechtěli sme rušit majitele, tak sme po konzultaci s párem cestovatelů, co tu bydleli, postavili stan, pokecali a nechali check inn na zítřek. O Hostelu Backpackers Paradise sem taky už psala na fb stránce, takže jenom nasdílím odkaz a připomenu, že to byl ovocnej ráj a dny sme si zpříjemnili půjčenim kol a kanoe na prozkoumání mangrovů. Vřele doporučuju. Koho by to zajímalo, francouzska Natalie, která hostel se svým manželem vede, je DJ a její sety sem si překvapivě užívala, tady je její Soundcloud.

Co sme zvládli v Sarteneje ušetřit, sme následně vyplácli na výstupní razítko ze země (700 K za dva lidi, jako fakt je to nutný?!) a vstoupili přes Chetumal do Méchika.

V Chetumalu sme se na autobusáku ADO nejdřív lekli cen, stačilo si ale trochu oběhat pár místních a ti nás poslali vedle k stanici mikrobusů. Vzdálenost do Tulumu sme museli rozdělit na dvě cesty, ale tímhle způsobem sme ušetřili 100 pesos (=150 Kč), což už je opravdu velká večeře navíc. To bylo taky naposled, co se nám podařilo na busu ušetřit.

MEXICO - TULUM

Mayské ruiny vyříznuty z obrázku na úkor palmy a písku

Největší lákadlo Tulumu sou stejnojmenný mayský ruiny. Nejsou zvlášť historicky významný, ani velkolepý, co sem ale přivede všechny ty turisty, je jejich usazení na útesech s dechberoucím výhledem na moře. Zakotvili sme v hostelu Weary Traveler a za dormitory sme jim tam ve dvou nechali 300 pesos, což je 450 Kč. Tenhle hostel je celkem pěkně v centru, všude je to kousek a ráno nás překvapila neuvěřitelně bohatá snídaně. Velký plus. Po menší rešerši bych ale opravdu low budget cestovatelům doporučila popojet kousek za město, před vstupem k ruinám se nachází Tulum Bike Hostel, kde za 12 USD dostanete ubytko, snídani a hlavně zadarmo kolo, což je velká úspora. Kolo budete totiž potřebovat k návštěvě ruin a taky Grand Cenote. Zkuste skočit k ADU autobusáku a porozhlídnout se po 10% OFF kupónu.

Tulum je hip!

Obě místa se daj navštívit za jeden den, nechám mluvit fotky. K ruinám si rozhodně vemte plavky, dá se přímo u nich koupat a je to tam andělský.

Po poobědvání výbornejch quesadill sme se vydali osvěžit osvěžit těla ke Grand Cenote. Poloostrov Yucatán má docela zajímavý geologický úkazy. Tak například tu nenajdete řeky k plavání. Všechny řeky totiž tečou v podemí. Jsou to obří neprozkoumaný sestémy podzemnch jeskyň. Ty se tu a tam kdysi dávno propadly a vytvořili tzv. cenotes, velký propadliny, který odkryly vodu. Protože jde o podzemní vodu, je to nádherný koupání v super čístý vodě. Některý cenotes jsou obří, jako třeba Zací, jiný docela maličký, jako nepojmenovaný cenote, o kterym povyprávim pozdějc. Ve spoustě z nich se dá potápět, což si myslim, musí bejt boží, v některejch vám půjčí aspoň šnorchlovací výbavu. Pokud vlastníte, nenechte  ji na hostelu!

Ten den večer už sme byli přesně na denním limitu a nedalo se svítit. Museli sme nějak ušetřit na spaní. Už em zmínila, že sem fakt dobrá v hledání křoví uprostřed měst? Na stejný ulici jako hostel, o několik bloků jižně sem si všimla jednoho pozemku, na kterym nestál dům. Místo bylo zarostlý stromama, náš stan je tmavě zelenej, takže bylo jasno a po setmění sme do křovíčka zalezli a rozbili tábor. Timhle způsobem se samozřejmě nedá spát jinak, než že ráno vstanete co nejdřív, přece jenom ste v Mexiku, ne zrovna nejbezpečnější zemi. 

Jak jen se člověk může zaplavit v ďouře v zemi!

Popojedem autobusem do Valladolidu. Můj silný Bivoj zase něco chytnul, takže sme tu zůstali tři dny a čuměli. Veškerou energii sme věnovali gastronomickým zážitkům, který sou ve Valladolidu opravdu fajn. Zkuste velkou jídelnu u náměstí. Já sem si ve volnym čase zašla do místího cenote Zací, který je přímo v centru, ale úplně hezkej cenote to bohužel nebyl. 

Achjo, ty kluci nic nevydržej!

Zatim pac a pusu!

O zničených a ztracených městech

Co dělat, když v Guatemale prší? Žrát mixtas!

Guatemala je trochu zvláštní země. Je to asi jediný místo na světě, kde je výhodnější jezdit s turistickejma autobusama, než s místníma, a kde zúčastnit se organizovanýho výletu je levnější než si ho zařídit na vlastní pěst. Z Guatemaly máme tedy spoustu smíšených pocitů, na jednu stranu je tu spousta krásnejch míst k navštívení, na druhou stranu je většinou musíte absolvovat s pěti Izraelcema na palubě.

Začalo to už na hranicích s Hondurasem, kdy sme si v Copán Ruinas řekli že nepojedeme přímym turisťákem do Antiguy (50 dolarů za dva), ale cestu zvládneme sami s chicken busama. Dojeli sme minibusem na přechod, kde nás ještě odchytil týpek, že za hodinku pojede ten samej bus, co sme na něj koukali ve městě, a může nás vzít. Cenu sme usmlouvali na 3O dolarů za dva lidi, ale pořád nám to přišlo moc a pokračovali sme na vlastní pěst. Ukázalo se to jako největší chyba ve chvíli, kdy sme před šestou večer dojeli do Guatemala City a nebyli za boha schopný najít spoj do Antiguy. nakonec to skončilo tak, že sme si zaplatili drahej taxík, aby nás převez na druhou stranu metropole, odkud jezdily poslední večerní busy. Celkem nás cesta z Hondurasu vyšla stejnou částku jako ten zlevněnej bus a ještě k tomu nás to stálo hodně stresu a dojeli sme už za tmy a deště. Můj plán na první noc v Antigue bylo spaní na pozemku turistický policie Asistur, kde podle mýho LP z roku 2010 bylo možný zadarmo kempovat. Asistur sídlí pár set metrů od autobusáku, takže sme to našli docela lehce, policajt u brány nás ale zchladil s tim, že to bejvávalo, teď už tu směj kempovat jenom karavany. Rozehráli sme s Čalouníkem divadlo "chudáčci zničení turisti odchází do tmy a deště a bezmocně točí mapou, aby vymysleli, co budou dělat". To zabralo a za pět minut už sme na pozemku stavěli stan s příslibem, že ráno co nejdřív vypadneme :)

Z toho vyplývá, že nejlepší způsob, jak se dostat z Hondurasu do Antiguy, je zjistit si, v kolik jede turstickej bus, dojet si sám hodinu předem na hranice a nechat se jakoby ukecat od naháněče, co potřebuje autobus co nejvíc zaplnit.

ANTIGUA

Ačkoliv hlavní město Guatemaly je Guatemala City, zcela zaslouženě je nejvíc navštěvovanym městem asi 35 kilometrů vzdálená Antigua. Tahle koloniální UNESCO nádhera má stejně jako některá místa, co sme navštívili v Nicarague, pěkně pohnutou historii. Hlavním městem kdysi byla právě Antigua, ale bohužel měla tu smůlu, že si ji obyvatelstvo postavilo zrovna mezi 4 (!) sopkama. a guess what? Sopky Agua, Fuego, Acatenanga a Pacaya neměly zrovna moc pochopení pro lidstvo a v roce 1771 začala série brutálních zemětřesení. Vždycky to vypadalo tak, že tři tisíce budov spadlo, postavili je znova a za tři roky to spadlo zase. Konečně v roce 1776 španělskýmu králi došla trpělivost a nařídil město opustit a přestěhovat. Ne všichni ale odešli. Dneska je Antigua krásný turistický městečko, kterýmu dodávaj trochu strašidelnej ráz právě roztroušený zbytky kostelů a dalších budov. Jen tak si večer vyrazit na procházku a prozkoumávat uličky dál od centra je zážitek sám o sobě. Hlavním lákadlem jsou ale samozřejmě sopky. 

Potíž je v tom, že tyhle traily sou nechvalně proslulý ozbrojenýma přepadeníma, při kterejch se před několika lety nejen blejskaly mačety, ale taky tekla krev. Není proto možný vydat se na sopku na vlastní pěst. Ve městě najdete spoustu operátorů, co nabízej výlety. My sme nakonec na žádnou nevylezli z časovejch důvodů, ale dovoluju si myslet, že sem si nastudovala dost, abych mohla poradit.

V první řadě je dobrý si nejdřív najít adresu, kde sídlí agentura Iguat. Tam sedí super přátelští páni, co sou placený vládou, aby vám zadarmo poradili a vytiskli mapky okolních treků. My sme je vyzpovídali právě ohledně možností jít sami a taky je potřeba zjistit si, jestli se třeba na zejtřek zrovna neplánuje výbuch sopky.

Sopku Agua můžete nejlíp obdivovat zezdola

Agua: je nejblíž městu a asi nejmíň zajímavá. Nevykazuje moc aktivity a protože je většinou zarostlá zelení, je fotogenická spíš zespoda, z města.

Pacaya: Jo, obrázky potoků lávy, který vám budou ukazovat cestovky, vypadaj super. Kdo by nebyl nadšenej z možnosti sunset tour na aktivní sopku, kde si můžete šáhnout na lávu skoro jako Glum. Jenže! Málokdo si před koupením tour přečte, že v roce 2010 sopka trochu víc bouchla, změnila kráter a od tý doby už láva není vidět, To nezastaví cestovky před falešnýma reklamama, že? Podle recenzí od tý doby návštěva Pacayi nestojí za moc.

Fuego: zato Fuego, z tý se valí kouř snad bez přestání a vypadá jako perfektní sopka na výlet. Protože je ale hodně aktivní, není úplně bezpečný šplhat se po jejim úpatí nahoru. Naštěstí existuje ještě jedna možnost.

Acatenanga: vypadá na první pohled hrozně nudně a je nejdál od města. Jenže právě na tahle sopka je dvojčeFuega, což znamená, že pokud na ni vylezete, po úzkym hřebeni se můžete projít právě k Fuegu, do takový vzdálenosti, jaká vám připadá bezpečná. Nejlepší je dvoudenní výlet s přespáním u kráteru, kterej nabízí několik agentur ve městě. Místo toho ale dobrodružnější povahy pošlu na stránku Antonia a Amandy, našich role models, pro trochu inspirace :)

V Antigue sme našli nejlevnější ubytování z celý Guatemaly, Posada Vera v jedný ze dvou slepých uliček na 3a Calle Poniente si účtuje 80 Quetzálů (cca 200 Kč) za noc v dvoulůžkáči. Je to rodinnej hostel, všichni jsou milí a maj opravdickýho živýho mluvícího papouška. Důvod zdržet se v Antigue je hlavně místní jídlo. Sice se nám nepodařilo najít najít stánky se street food (možná protože se každej den kolem čtvrtý odpoledne zatáhlo a začalo pršet?), ale hned vedle našeho ubytka se shodou okolností nachází vyhlášená (mezi místníma) La casa De las Mixtas. Za 20Q se vám dostane takový polední menu, že vám srdce zaplesá. I s pudingem, co má z ovoce vytvořenej obličej. Tak se tady piplaj s každym kusem jídla. Obrázek níže patří k jinýmu podniku btw. Jak vypadaj mixtas ukazuju na fotce v úvodu blogu.

Typická guatemalská snídaně:
Pasta z frichole fazolí, smaženej banán, kozí sýr, salsa, tortila a hlavně místní specialita chuchitos z mletýho masa zeleniny, dušený a zabalený v listu kukuřice. Normálně ještě dostenete vajíčko, ale to já zásadně přenechávám Čalouníkovi

Z dalších věcí, co se tady dá dělat, je například starej kapucínskej klášter, kde cena za vstup převyšuje kvalitu podívaný a příště bysme už asi nešli. Je to ale kvůli našemu dennímu limitu. Z kategorie "úžasná architektura" bych ještě zmínila lokální Mekáč zasazenej do koloniálnho domu s úžasnejma zahradama. Nekecám, musíte ho vidět, dokonce si odpustili i ten nechutnej žlutej vývěsní štít, aby to nekazilo dojem. Klobouk dolů.

SEMUC CHAMPEY

Úplně bezpečnej mostík

Poučený z minulých chyb, po třech dnech odpočívání a procházek sme si zamluvili turistickej minibus do naší další destinace - Cobánu. Ne, že by Cobán byl nějak zvlášť zajímavej ale je to výchozí místo pro výlet víc do vnitrozemí. Kolem městečka Lanquín totiž můžete vyrazit do dvou super jeskyní a národního monumentu Semuc Champey.

Do Lanqínu je trochu složitější chytnout autobus, musíte se v Cobánu ptát, cestu nedokážu popsat. Polovinu cesty se jede po nezpevněný cestě do údolí řeky Lanquín, takže je to sice malá vzdálenost, cesta ale zabere ty dvě hoďky. Ve městečku se na nás hned po vyskočení seběhli místní kluci a začali nás přemlouvat do hostelů. I když sme plánovali spát jinde, ukecali sme s nima cenu 40 Q za stan, což bylo fakt výhodný, protože sem věděla, že nejnižší ceny se pohybujou kolem 50 Q. Hodili si nás na korbičku a dovezli nás až k Backpackers Oasis, kde na nás pan majitel zkusil 50 Q za kemp, jak sem čekala, ale to už sme poznali, že můžeme vyhrožovat konkurencí, protože nebyla high season a bylo vidět, že nás potřebujou.

Backpackers Oasis je osada s chatičkama, otevřenou restaurací s hamakama a zeleným trávníčkem na stanování přímo u nádherný řeky. Zahradu sme měli sami pro sebe, nikdo jinej nekempoval. 

Po obhlídnutí nabídky organizovanýho výletu za 120 Q (doprava, návštěva Semucu, jeskyně a jízda na duši po řece) sme se rozhodli pro kompromis a zamluvili si aspoň  sedadlo v autě pro cestu tam s tim, že zátky se dostaneme sami, v kolik bude vyhovovat nám. 

Semuc Champey je něco jako Plitvický jezera, jenom ne tak grandiózní. Jde o místo, kde se řeka zakousává do skály, jde pod zem a vytváří takovej přírodní most, na kterym se utvořily malý jezírka s azurovou vodou a kaskádama. Je to krásný místo na strávení, když je horkej den. My měli štěstí. 

Na vyhlídce, pod náma Semuc Champey

Semuc sme si dali dopoledne. U východu si postavili stánky místní paní a tak sme si dopřáli menší obídek z grilu. Odpoledne nás čekalo další dobrodružství. Grutas las Marias jsou nejlepší jeskyně, co sem zažila. Dokonce o trochu lepší, než Cave Stream na NZ a o dost lepší než moje oblíbený Umajalanta Cuevas. Jde totiž o to, že grutas se nacházej na soukromym pozemku a nejsou ...jak to říct...no, úplně regulovaný státem z hlediska bezpečnosti :) Když najdete na tripadvisoru takhle perfektně pitomou recenzi, můžete si bejt jistý, že to bude boží:

Be very careful with this cave trip. Take note that you will have to swim against the current in some areas, and climb up and down slippery ladders using nothing more than a candle. The water is very cold and you will be entirely submerged for at least an hour and a half. Some people in our group were shaking uncontrollably by the time it was over. The current was exceptionally high and strong when we did the trip, and there were areas in which we felt distinctly unsafe (we are neither claustrophobic nor poor swimmers). We did not have faith in the guides (17 yr old local kids, yelling and whooping) and didn't feel as though they would be able to handle an emergency. 

There is absolutely *no* way to evacuate an injured person.

Jediný, co mě na tomhle výletu za 35 Q mrzí, je, že se nám vybilo GOPRO a nemáme žádný fotky. V Grutas las Marias sme vlezli do naprostý tmy s naším dětským průvodcem a chválabohu nás bylo jenom deset a nebyla s náma hlučná skupinka Izraelců z našeho hostelu. Boreček nám zapálil svíčky, všichni sme se po pás do vody a začali postupovat vpřed. Na několika místech sme nedosáhli na dno podzemní řeky, takže sme plavali s jednou rukou se svíčkou nad vodou. Povrch byl super členitej, takže se dalo skákat a výprava trvala minimálně hodinu. Navíc v naší skupin nebyla žádná vyložená lama, což nás těšilo ještě víc. Když to srovnám se zážitkem v Hondurasu pche! Nebojim se říct, že to byl highlight naší guatemalský cesty. 

Trochu zádrhel nastal cestou zpátky, kdy sme stopovali a narazili na nepříjemnýho hajzlíka, co nás chtěl hodit zpátky do města za trojnásobek ceny. Když sme mu řekli, jestli si dělá prdel, odfrknul si a ujel. Vrátili sme se ke vchodu do Semuc obešli řidiče a našli jednoho ochotnýho vzít nás za normální cenu zpátky. Past na nezávislý turisty je totiž v tom, že Semuc je celkem v pustině a pokud si neseženete dopravu zpátky, můžete si přespat na mechu v lese. Po spočítání nákladů na náš výlet, sme zjistili, že nás to vyšlo přesně na 120 Q (plus oběd), takže oproti tour sme neušetřili ani korunu. Což je teda divný, ne?

Dobytčácká doprava k Semucu na korbě auta.

K našemu ubytku musim říct, že sme zůstali tři noci  a byli hodně spokojený. Byli sme připravený na kempování, takže sme si přivezli dost jídla na vaření, ale jak sem koukala, ceny jídle nebyly ani moc přehnaný a vegetarian nachos, který sme si objednali, byly moc dobrý. Pro batůžkáře super volba.

Opět poučený z předchozího dne, zabookovali sme si odvoz minibusem na další místo v našem itineráři. 

Město Flores je nejbližší město mayskýmu Tikalu. Je to město postavený na omezenym prostoru, protože se rozkládá na maličkym poloostrově uprostřed jezera Petén. Původně sme plánovali jenom jednu noc a druhej den vyrazit do Tikalu. Bohužel cestou ze Semucu Čalouník něco špatnýho snědl (myslíme, že to bylo nakládanou zeleninou, kterou najdete na každym stole v Guatemale) a v noci se mi posral. To by ještě bylo v pohodě, ale ráno sem ho našla zelenýho v takovejch křečích, že sme přijali nabídku jednoho průvodce, co bydlel v našem hostelu a vzal nám ho do nemocnice. Nebyla to asi úplně sranda, protože dostal infuze a troje druhy léků, kterejma se cpal ještě další tejden. Návštěva nemocnice naštěstí zabrala a po dalšim prospanym dni a noci sme byli další den jakž takž fit vyrazit na mayský ruiny.

Kdybyste nepoznali, tak se radujeme, jak je Tikal hezkej a Čalouník vyhazuje klobouk do vzduchu 

TIKAL

Tikal je největší komplex mayských památek v Guatemale. V době svýho největšího rozkvětu, kdy byl Tikal jak správním, tak kulturním centrem regionu, tu žilo 11.000 lidí a dalších 50.000 v blízkým okolí. Někdy kolem roku 700- 900 n.l. nastal úpadek mayský říše a město bylo z neznámých důvodů opuštěno a zapomenuto. Evropani ho znovu objevili až v roce 1840, kdy si jistý Stephens poprvý prosekal cestu džunglí a uviděl obří pyramidy porostlý vegetací. Nejrozsáhlejší archeologický vykopávky byly zahájený až v padesátých letech 2. století a právě jim vděčme za odkrytí šesti obřích pyramid a bezpočtu dalších budov v okruhu 6 km čtverečních. 

Dneska je hlavní část komplexu krásně udržovaná, ale jestli máte rádi magický místa, kde se můžete ocitnout sami uprostřed prastarejch ruin porostlejch liánama obklopený jenom zvukama pralesa a uřvanou howler monkey, i takový místa tady najdete. V tom je kouzlo Tikalu. Dneska už můžeme porovnávat s Tikalovým konkurentem - mexickým Chichen Itza a musim říct, že se to nedá porovnat. Kdo vylez na pyramidu číslo šest, podíval se přes koruny stromů a spatřil kamenný vrcholky okolních chrámů a obětních míst, musí jasně volit Tikal.

Jedno ze zákoutí, kde sme nikoho nepotkali - Ciudad Perdida, neboli Ztracené město

Nás batůžkáře čekalo trochu nepříjemný překvapení v kempu. V Tikalu se sice dá kempovat, Za osobu ovšem zaplatíte neuvěřitelnejch 100 Q za osobu!, což je dražší než hostely ve Floresu! Je proto diskutabilní, jestli si radši nenechat věci ve Floresu a nevyrazit sem na denní výlet.

Super na spaní u Tikalu jsou ale hlavně ty zvuky pralesa, za to to asi stojí. Jdou v několika vlnách. Brzo ráno před východem slunce začnou vřískat opice, potom následuje fáze hmyzu, kdy to kolem hučí jako v úlu. Jakmile slunce vyleze nad obzor a začne zahřívat, hmyz zaleze do nor a nastupujou ptáci. 

Jídlo je lepší si přivízt. U infocentra sou sice tři nebo čtyři lacině vypadající restaurace, bohužel jenom ta, ke který se musí jít nejdýl, má jakž takž přijatelný ceny, ale to jenom proto, že kuře maj (před)včerejší. Odtud je to pak už jenom hodinka autobusem na hranici s Belize. Jediný, co je třeba pamatovat, je, že potřebujete nejen jízdenku tam, ale i zpátky, takže první den řekněte řidičovi svýho minibusu, že s nim pojedete druhej den zpátky, aby s váma počítal. Nejezděte ale celou cestu zpátky do Floresu, vystupte na tzv. Cruce (křižovatce), kde si chytnete obyčejnej autobus na hranice.

Náklady Guatemala:
Za 9 dní v jsme oba utratili 9.117 Kč.
Ubytko: 174 Kč za dvě osoby/ noc
Jídlo: 255 Kč za dvě osoby na den
Doprava: 327 Kč za dvě osoby na den (dlouhý přejezdy během krátký doby)
Ostatní (vstup do láštera 200 Kč za dva, Semuc Champey 260 Kč, Jeskyně 320 Kč, Tikal 700 Kč plus další osobní věci a medicína): 257 Kč dvě osoby na den.

Celkově se nám v Guatemale moc nedařilo rozpočet hlídat a nebyla to taková pohoda, jako sme mysleli. Hlavně ta přeprava. Dost stály v součtu i památky.

Rozpočet na den sme překročili lehce. Výsledek je 1013 Kč za dvě osoby na den

Díky, že nás sledujete a píšete hezký věci.
Čáro, mrzí mě, že nám nevyšlo setkání. Těšim se na tebe a na vyprávění o Cejlonu.

Co si myslíme o Hondurasu

NIC MOC upřímně.

Možná teď někoho raním, protože Honduras je jeho oblíbená země, ale to teda nechápu, proč by měla.
Ještě v Manague sme si popovídali s jedním baťůžkáře kterej nám řekl, že se v Hondurasu ani nezdržoval a rovnou projel. Nechtěli sme bejt Mean girls, tak sme Hondurasu dali šanci, aby nám předvedl, jestli je v něm něco víc, než banány.

Úplně boží země?

Vezmu to zkrátka: za tři dny sme v něm zahučeli neskutečný peníze, viděli jednu předraženou jeskyni a jeden vodopád, co za to vůbec nestály a největší utrpení teda byla místní doprava. Chicken busy se tu omezujou jenom na fakt rurální oblasti a mezi městama jezděj neskutečně nacpaný mikrobusy takovym stylem, že nás nacpali do uličky mikrobusu i s krosnama, takže lidi nemohli pořádně vystupovat, já jela pokrčená, protože se mi pod střechu nevešla hlava, Čalouníkovi rovnou půl těla. No a přičtěte si k tomu stokilometrovou rychlost a jet takhle dvě hodiny.
Oser největší a znova teda ani za nic. A ty ceny, jak se dělá blicí smajlík?

Možná vám připadá, že sem trochu naštvaná. Vysvětlim.

Honduras je na první pohled nudná země bez nějakejch zajímavějších přírodních úkazů. Po nahlídnut do internetů a průvodců sme se ale rozhodli pro tři atrakce po cestě.

• Jeskyni Taulabé kousek za městem Comayagua
• Vodopád Palhaunzak u Peňa Blancy
• a Ruiny v Copánu

Vzdálenost Somoto  - Comayagua se nám podařilo pokrýt za jeden den. Hlavní město Tegucigalpa je prej docela nebezpečný a když sme viděli jejich autobusák, simultánně sme si s Čalouníkem oddychli , že tam jenom přestupujem. Najít v menší Comayague hostel byl trochu problém, nějakou dobu sme chodili po ztemnělejch ulicích, ale na pátej pokus nás vzali. Jídlo bylo ok. 

Ráno sme si dali snídani v obchodnim centru, nakoupili proviant na kempování, vyrazili autobusem po hlavní silnici a po čtyřiceti kilometrech se nechali vyhodit u jeskyně Taulabé. Tady na nás přišlo těžký rozhodování, vstup byl dražší, než sme čekali a navíc to bylo jenom tři sta metrů po betonový cestičce. Jestli chcme hloub do útrob jeskyně na dvouhodinovou exkurzi, musíme zaplatit dalších 400 Kč. Bylo nám líto jet hned pryč a přemohla nás zvědavost. Škoda, že to se mnou Čalouník neuhádal, byl rozumnější než já, která nás přesvědčovala, že to určitě bude zajímavý. Nebylo. Dostali sme za průvodkyni mladou holčinu, co měla na nohách plátěný tenisky a vyrazili. 

Jeskyně byla grandiózně nasvícená, ale to se dá asi vidět i v Koněprusích. Po deseti minutách sme podlezli sňůrku a začali se drápat v bahnu po jeskyni jakože offroad. Největší problém s lezením měla slečna průvodkyně ve svejch epesních horalkách. V Taulabé není řeka a zatim nikdo neobjevil východ, takže se tu špatně dejchá a slečna se bála, abysme tu s Čalouníkem neumřeli na astma, takže nám už po 30 minutkách obrátila, že to je jako konec tour. Po cestě zpátky se nám ještě připomněla, že ačkoliv sme za tuhle píčovinu zaplatili přes pět stovek, průvodci sou tady dobrovolníci a měli bysme jí dát příspěvek. Nasraně sme odtud odjížděli lehčí o 60% našeho denního rozpočtu.

Tak aspoň kůl historka, která se k jeskyni vztahuje, ju?

V roce 1972 vyloupil vzdušnej pirát jménem William Hanneman nějakou banku ve Spojených státech a podařilo se mu uprchnot díky tomu, že unesl malý letadlo. Doletěl do Hondrurasu a vyhledal tady (patrně) starýho kámoše z lochu, kterej mu řekl o nedalekejch jeskyních, kde se pak Hanneman ukrýval asi 4 měsíce. O jeskyních se do tý doby moc nevědělo, byly objevený pár měsíců předtím díky stavbě nedaleký dálnice. Mezitim se po něm v USA intenzivně pátralo a byl vydán zatykač s vysokou odměnou za jeho dopadení. Tady se nakonec vtipně vybarvil honduraský kámoš, kterej zavolal na policii, nabídl informace o Hannemanovi a samozřejmě schrábl odměnu. Úřady banditu dopadly, ale ukradený peníze z banky nebyly nikdy nalezeny. Legenda říká, že se uvnitř jeskyně dodnes někde ukrývá 250.000 dolarů, který tady pirát schoval. 

Vzhledem k tomu, že sem teď na Hawaji a nakupuju v sekáči, asi ste pochopili, že sme neměli to štěstí.

Dokodrcali sme se dál, kolem jezera Lago de Yojoa sme dojeli ke vchodu do areálu vodopádu Palhaunzak. Bylo už pozdě odpoledne a když sem uviděla na ceduli, že je tam zase vyšší cena pro turisty, než sme měli vyhlídnuto z netu, už sem se fakt rozzuřila. Týpek v bráně chtěl navíc dvojnásobek za to, že tu budeme kempovat, což by bylo ok, kdyby nám dokázal ukázat, kde je to oficiálně na papíře. Vyeskalovalo to v drobnou hádku mezi mnou a mým snoubencem o to, co podniknout dál, až sme si nakonec vynutili spaní zadarmo. I tak sme se ten den octli hluboko v mínusu a pohled na Největší vodopád střední Ameriky nám moc nepřidal, protože se k němu nedalo dostat, aniž by člověk zaplatil za další tour. 

Ale kempování bylo pěkný

Druhej den sme znovu absolvovali utrpení v honduraský veřejný dopravě (kde nás týpek s kasičkou zase odrbal, když inkasoval celou částku a pak nás v polovině vyhodil, že abysme se dostali do naší destinace, musíme vyměnit auto. Polovinu peněz nám samozřejmě nevrátil. Dojeli do městečka Copán Ruinas, kde se nacházej slavný pozůstatky mayskýho města. Když ale mrknete na net, zjistíte, že jsou docela pidi, takže sme se rozhodli, že počkáme až na Guatemalu a Mexiko. V minibuse  s náma jela starší paní, která nám nabídla ubytování za fajn cenu (asi 200 Lempir = 200 Kč). Vděčně sme kývli a ubytovali se v prostornym pokojíčku, kterej sdílel koupenu s celou její rodinou. Večer šla rodina pryč a v klidu nám nechali klíče od domu, což byl příjemnej pocit. Ten večer došlo v celym městě k výpadku proudu, tak sme se vydali do ulic na dobrodružný průzkumy. V upravenym historickym centru to žilo, běžely generátory a pouliční stánky vydávaly nádherný vůně, takže sme si tu pochutnali na tacos, tortilách a kuřatech a poprvý nám bylo v Hondurasu dobře.

Vodopád. Neasi

Třetí den sme dali této sympatické zemi ADIOS a překročili hranici s Guatelmalou.

No, na to, že sem původně zamýšlela v odpověď na nadpis "Co si myslíme o Hondurasu" napsat "Nic" a tim článek ukončit, se mi to dneska celkem protáhlo.

Počty:
Tři dny nás vyšly na 3.384 Kč a neviděli sme nic zajímavýho

Nedík
Panda

O schovanym kaňonu a smaženejch banánech

Jak už sem někde naznačovala, z těch čtyř zemí, co sme ve střední Americe navštívili, nás Nicaragua odzbrojila nejvíc. Je tady rozmanitá příroda, občas i trochu extrémní, moc milí lidi a nikdo si tady nedělá moc hlavu se zákazama a rozkazama. V Leónu sme si tudíž vyhlídli ještě jeden výlet, kterej se jevil doable  bez guida. Na sever sme se potřebovali dostat tak jako tak a bylo to hezky po cestě.

Minule sem přihodila mapku naší cesty po Nicarague a můžete si všimnout, že to není nijak velká země, přejet ji po naší ose trvá nějakejch 5 hodin čistýho času. 

Nejdřív sme to tedy vzali přes vrchovinu.

Sever Nicaragui je celkem hornatej a deštivej, takže se tu skvěle daří kávě. Kafe tvoří největší složku jejich exportu a na kvalitě si tady dost zakládaj. V posledních deseti letech sem taky prouděj velký dotace z USA a EU na rozvoj eco farmaření. Nejrozsáhlejší plantáže jsou kolem města Estelí a přilehlejch vesniček, který z eco turistiky celkem příjemně těžej. Tohle je jeden z těch zážitků, co sme doteď neměli, takže nám to přišlo jako zajímavej tip na dva tři dny. 

ESTELÍ

Chicken busem s muzikou tak hlasitou a divokou, že by si to člověk lehce spletl s cancúnskou diskotékou, sme se dostali do Estelí, což je samo o sobě opravdu ošklivý městečko s jednou ulicí plnou neonů, levnejch hostelů a špíny. Ubytovali sme se u jedný rodiny v místnosti 2x2 metry, kam se vešla akorát postel, ani to nestojí za rozepisování se. Bylo to extrémně levný (asi 170 Kč za dva lidi) a vypadli hned ráno.  

Panda vzadu v Chicken Busu. Přeprava tímhle způsobem je úžasně levná a hlavně rychlá. naháněč nás "vhodí" i s krosnou zadníma dveřma dovnitř, ani se nenadějete. Jakmile dojedete, kam ste chtěli, už vás zas vyhazujou a během pěti vteřin přesazujou na další spoj. Nikdo tady na vás moc nečeká, na přípoj naskakujete většinou za jízdy :) Nebejvá to moc pohodlný, ale je to boží!!!

Na autobusáku sme to vzali směrem ECO Posada Tisey.

Je to rodinná farma, která nabízí ubytko v chatkách a podle doporučení to mělo bejt vesnicky levný, takže sme ji zvolili na základnu. tady je na čase strašně pochválit jejich jídlo, jak celý země, tak ECO Posady, kde bylo tuplem všechno připravený z místních surovin. 

Základ nicaraguiský kuchyně tvoří gallo pinto (smě rýže a frijole fazolí s nějakym kořením). To tady dostanete úplně ke všemu. K snídani se podává gallo pinto s vajíčkama, smaženym banánem, čerstvým kozím sýrem a jogurtem. A organický černý kafe bez mlíka nikdy nechutnalo tak úžasně! 

K obědu  místo vajíček dostanete kus grilovanýho kuřete, tortilly a náš oblíbenej smaženej banán (aka maduro). Za směšnou cenu vám v každý restauraci přihoděj ještě domácí šťávu z maracuji. 

Ježiš, jak to tak píšu, už zas se mi sbíhaj sliny. No, aby bylo mezi náma jasno, nikde ze zatim deseti zemí, který sme navštívili, sme si nepochutnali tak, jako v Nicarague.

http://imgarcade.com/1/gallo-pinto-breakfast/

Jinak nás ale v ECO Posadě celkem vyšplouchli. Byli sme během pracovního týdne jediný hosti a stará paní na přepážce často chyběla, aby nám třeba dala večeři, když sme byli odřízlí na samotě, když ale byla, tak zase nebyla kdovíjak příjemná a připadali sme si, jako by byl obří problém říct nám, co kolik stojí. Paní celkem mlžila i kolem ceny ubytka, jen co sme přišli, ani nám neřekla, kolik stojí jejich nejlevnější pokoj se čytřma betonovejma stěnama a postelema a už nám brala pasy. No, po třech dnech sme při placení zjitili, že když sem se ptala na pokoj, řekla nám cenu za postel, takže sme platili dvojnásobek peněz. Servis teda opravdu nic moc a bydlet bych doporučila spíš ve tři kiláky vzdálený komunitě La Garnacha.  

Do Garnachy sme se původně vydali, abysme tam našli průvdce do nedaleký jeskyně. Žádnej ale nebyl zrovna k dispozici, takže sme byli milejma místňákama posláni aspoň na vyhlídku. Nedalekej kopec Cerro Apaguaji by se výborně hodil, až bude Jackson točit Sillmarillion. Mohl by z fleku vystupovat jako Amon Rûdh. Svojí červenou barvou a vůbec wtf co tady dělám vzezřením nás nadchnul, takže sme i před info na ceduli, že potřebujeme průvodce zamířili nádherným borovym lesíkem k úpatí. 

Samozřejmě, že to šlo bez průvodce úplně v pohodě, akorát sme šoupli dolar jednomu farmářovi za to, že procházíme jeho pozemkem.

Zpátky ve vesnici sme si pak nakupili místní med na snídaně a nějaký to organický kafe. A ve vesnický jídelničce si dali výbornej oběd. Ke komunitě je to z Eco Posady krásná procházka. Cestou zpátky sme navštívili Dona Alberta. To je pán, kterej před čtyřiceti lety začal na základě nějakýho snu sochat na svym pozemku do skály zvířata,  výjevy z historie a mýtů. Je to fascinující kus práce a jeho pozemek je volně přístupnej k návštěvě. Sám Don Alberto dělá průvodce a i když naše španělština není úplně skvělá, něco me pochopili. Kromě toho nás ale provedl i svojí tropickou zahradou a ukázal spoustu divokejch orchidejí, rostliny kávy, ananasu a dalších plodin. na cestu nás pak vybavil čerstvě utrženejma pomerančema. Pro fotky v trochu lepší kvalitě (protože sem je nedělala já) a nějaký počtení, klikněte sem. Pán je tak trochu excentrik, ale v dobrym shapeu, takže stačí jenom běžet mu po boku a přikyvovat na jeho výkřiky Que Bien! On si vystačí sám se sebou :) Pomeranče sme si chtěli dát druhej den k snídani, ale když sme je oloupali, zjistili sme, že chutnaj asi jako vítěz soutěže "nejkyselejší citrus světa" :)

Kolem Eco Posady je ještě jedna zajímavost hodná návštěvy, Salto se Estanzuela má bejt fakt super vodopád s jezírkem na koupání. Nám na vrchovině moc nepřálo počasí (cože je eufemismus pro "například první večer nepřetržitě chcalo  tak, že nebylo z okna nic vidět").

Somoto

O kaňonu sem se už trochu rozepsala na FB, takže jenom krátce. Dnes National Monument, ještě před deseti lety přírodní úkaz, o kterym věděli jenom místní, Somoto kaňon najdete dvacet kilásků severně od  stejnojmennýho městečka opravdu téměř na hranici s Hondurasem. Jestli cestujete na sever, jeden den si na 100% vyšetřete.

Na výlet sme se vypravili z městečka Somoto a vzali si s sebou jenom pár věcí, co se mohly namočit:

• Důležitý jsou tenisky nebo sandály, chce to mít něco na nohou, až budete přelejzat vodopádky. 
• Flašku s vodou a snacky (je to tady divoký, žádný stánky s občerstvenim neočekávejte)
• Nepromaký pouzdro na foťák



Začíná to hrozně nenápadně

• Zip sáčky na peníze a mobil.

Na autobusáku nasednete směr hranice, ale necháte se vysadit u kaňonu, každej řidič ví. Vstup se platí kousek pod silnicí v budce a stojí v řádu desetikorun. Do samotnýho kaňonu to trochu trvá, ale v podstatě je potřeba nejdřív logicky dosáhnout řeky, přejít ji a pak se dát proti proudu. Po dvaceti minutách se řeka začne zužovat a okolní břehy vyměněj bahno a trávu za bílý vápencový skály. na jednom místě vás místní budou přesvědčovat, že potřebujete ke vchodu dojet na lodi/ duši od traktoru. Podle toho, jestli ste/nejste trapný odmítněte/přijměte :) Nám přišla představa, že budeme sedět v duši a někdo nás potáhne proti proudu spíše směšná, ale asi se najdou lidi, co myslej, že je to "cool". Nakonec dojdete na místo, kde už to suchou nohou dál nejde, no a tady prostě skočíte do vody a začnete plavat, přelejzat a v nejhlubších místech kaňonu taky skákat až ze šesti metrů. Na jednom místě je vyšší vodopádek, kde sme si museli s čalouníkem navzájem pomoct. Já tam utrpěla větší šok, když sem byla vysazená jako první, chňapla se za skálu, abych po vylezení zjistila, že sem dala ruku deset cenťáků od hada. Bylo to sice miminko a asi byl víc vyděšenej než já, nicméně, co holka neudělá pro to, aby si mohla občas zaběsnit, žejo? 

Nějaký úchyl milovník hadů by mi dokázal říct, co to je?

Proti proudu se můžete plavit, jak dlouho chcete a pak to vzít zase zpátky. Čekání u silnice na zpáteční autobus si můžete zkrátit v místní maličký restauraci. Pokud by to někoho zajímalo, viděli sme i jedno místo, kde nabízeli místo na kempování. Cenu nevíme. V Somotu sme bydleli v jednom ze dvou hostelů přímo u silnice, asi sto metrů od autobusáku. Hned přes cestu sme si oblíbili úžasnej comedor s comida típica, tedy místními klasikami jako gallo pinto a grilovaná kotletka :) 

Druhej den hned ráno sme nasedli to toho samýho autobusu, jako den předtím a vydali se překračovat hranici s Hondurasem.

Bolívie a Nicaragua, místa našeho srdce. Tady jsou náklady na druhou zemi:
Za 12 dní v jsme oba utratili 7.460 Kč.
Ubytko: 215 Kč za dvě osoby/ noc
Jídlo: 309 Kč za dvě osoby na den
Doprava: 100 Kč za dvě osoby na den
Ostatní (vstupy na Telicu a do Somoto dělaj cca 200 Kč celkem, ostatní byly osobní věci jako redukce, řasenka, šortky, dárky): 122 Kč za dvě osoby na den

Celkově sme si vystačili s rozpočtem 746 Kč za dvě osoby na den. Vzhledem k tomu, kolik sme tu stihli super atrakcí, vychází zatím Nicaragua pro cestovatele nejlíp.

Tak se začněte balit!
 ❤ Panda

Jak mně byl nasazen prstýnek

Panda ani nevytáhla čelovku. Na východu před chvílí konečně vystoupal na nebe měsíc a úplněk byl jediné světlo, co ona a Luky potřebovali k tomu, aby  konečně vylezli do cíle své cesty. Na sopku Telicu s dostali ještě za světla, než ale v lávovém poli na dohled od kráteru  postavili stan a dali se na poslední zteč, začala na západě zuřit bouřka a Panda si chtě nechtě musela přiznat, že na kráter bez  hromosvodu rozhodně nepoleze. O dvě hodiny a jednu večeři později bouřka zeslábla, a i když se pořád blýskalo, bylo to už jenom dole v údolí. Nadešel čas! Noc byla větrná a volně pobíhající koňové, bouřka a měsíc v úplňku jí dodávali na magičnosti. Dostat se k okraji vulkánu zabralo necelých patnáct minut a konečně se mohli naklonit přes okraj a uvidět tolik očekávanou lávu. Sirné výpary ze sopky jim nejdřív naplnily nosy, ale když konečně zafoukal vítr správným směrem, v hloubce sta metrů se objevily dvě červené tečky, jako oči. Dobře, nebyla to tedy přímo řeka lávy, jak si to v duchu představovali, ale stejně se na sebe spokojeně zazubili a říkali si, jaké je to úžasné dobrodružství. Být někde v Nicaragui jako jediní lidé o půlnoci na aktivním vulkánu . Pak si vedle sebe lehli na kamení a suť a dívali se na bouřku v dálce, na měsíc a dole pod nima ze samých kořenů  Země hučela sopka. Pak se Lukáš otočil a řekl:“Pandička, já bych se tě chtěl na něco zeptat…“ Nebyla to přesně otázka, kterou by Panda čekala v pátek 13...

Asi se nebudete divit, že po dlouhym nicnedělání na Portoriku sme se s Čalouníkem do střední Ameriky těšili naprosto úděsně. Vůbec sme nevěděli, co čekat, ale tušili sme, že to bude paráda.

Nicaraguyská mládež frčí na Heisenbergovi?

Cestovní plán pro střední Ameriku: Nicaragua-Honduras-Guatemala-Belize-mexický Yucatán.

Časový plán: 5 týdnů (naprosto nedostatečný, potřebovali bysme aspoň o měsíc víc) 

Letadlo nás vyprdlo v hlavnim městě Nicaragui, který se jmenuje Managua. Není to velkoměsto nijak krásný, jako spíš fascinující svojí pohnutou historií. V Nicaragui je jenom dneska asi 19  (!) aktivních sopek, země ještě pro jistotu leží ve Ring of Fire. V roce 1972 došlo k obrovskýmu zemětřesení, který doslova vytrhlo městu jeho historický srdce (tady parafrázuju LP, maj to hezky napsaný), aby místo něho zůstal kráter a zkáza. Většina historickejch památek skončila v troskách a Managua se už nikdy nepokusila vybudovat nový centrum.
Částečně taky z finančních důvodů. Kdyby tenkrát nebyl u moci docela dost možná největší kretén v historii (hned po Nerovi) , prezident Somoza třetí, kterej si odvedl zdrcující většinu americký finanční pomoci obětem na svůj vlastní účet, nějaký peníze by nejspíš i byly. Takhle je hlavní město i po čtyřiceti letech bizarně neosobní, neukotvený a  na místě, kde mizely dějiny, teď stojej slumy nejchudších vrstev, proti kterejm policie v zarostlym centru beznadějně bojuje.

Za naši základnu sme zvolili příjemnej rodinnej hostel Dulce Sueňo za 18 dolarů a podivili sme se, že celá ulice, ne, celá čtvrť má kolem domu vysoký mříže a na navrch ostnatý dráty. Bylo nám řečeno, že nemáme v noci chodit ven. No, byl to náš první den, byli sme tu nováčci, tak sme radši poslechli.
V Manague fakt nebyl důvod se zdržovat, hned druhej den sme vyrazili kousek na sever k Laguně Xiloá, kde se na poloostrově Chiltepe nacházej dvě vulkanický jezera. K jednomu (Xiloá) měl bejt jednoduchej přístup, je to něco jako resort pro místňáky, když je hrozný vedro, ale nás zajímal spíš kráter uvnitř sopky s jezerem Apoyeque. Plán byl dojet do Xiloá a ukecat tam někoho, aby nás nechali postavit stan, najít guida, protože cestu zná opravdu málokdo a vyrazit druhej den. 

Jezero Xiloá, za nám kráter s jezerem Apoyeque

To se celý ukázalo jako obří fail, páč po x hodinách cesty, kde sme se seznamovali s místníma zvyklostma a učili se jezdit v chicken busech, sme o dost chudší vystoupili u Xiloá a bylo nám zakázáno tam kempit kvůli bezpečnosti. Nepodařilo se nám ani najít dobrodince, co by nás nechal na svý zahradě a to se nám snažili pomáhat asi tři lidi. Nakonec sme teda vzdali i možnost jet k míň dostupnýmu kráteru, protože nás tenhle výsledek dost odradil.

Tamnímu manažerovi nás bylo líto, takže nám aspoň navrhl, že nás vezme ve čtyři odpoledne do Leónu, kde bydlí. Moc sme se zaradovali a odpoledne strávili koupáním v jezeře, co bylo jak kafe. Ve čtyři sme celí natěšený začali okukovat, kterym autem asi pojedeme, když tu nás manažer vyšplouch a nám došlo, že nás vezme do Leonu AUTOBUSEM J Bylo to ale fajn, aspoň sme jeli za ceny místních a dostalli sme zevrubné info o místním životě, protože mluvil obstojně anglicky.

Na León moc rádi vzpomínáme. Je to jedno z těch turitickejch míst, který sou ale tak „v pohodě“, že vám zas tak nevaděj ty davy Amíků popíjejících pivo. León se nachází severně od Managuy a bejval hlavním městem v dobách španělský nadvlády. León přitahuje lidi spoustou adrenalinovejch vyžití, v těsný blízkosti totiž vede  pás asi 14 sopek. Sopky sou zároveň i zhoubou Leónu, právě kvůli nim bylo hlavní město kdysi přestěhováno (ta ironie!)

Náš hostel se jmenoval Vía Vía a byl doslova obří s krásnou zahradou uprostřed. León je koloniální město s tím typem architektury, kdy většina krás se skrejvá právě za fasádama domů, v zahradách s fontánkama a banánovníkama. Všechno důležitý (supermarket, streetfood, levný jídelny se supr snídaněma) je tu doslova za rohem. Navíc v Leónu sídlí spousta cestovních agentur a teď vám povim, jak sme je využili. Nevim, jak v ostatních hostelech, ale v našem se dalo narazit na celý desky s nabídkama výletů. Asi nejoblíbenjší je „boarding Cerro Negro“, neboli sjezd na prkně po aktivní sopce. Tady se samosebou pandě nastražily uši.

Praví drsňáci kempujou o dvacet metrů vedle!!!

Bohužel ale musim konstatovat, že sem obešla tři operátory a všichni mě uzeminili s tim, že nemaj pořádný prkna, protože "stejně všichni jezděj dolů na zadku". Takže obrázky snowbaorďáků byly tak trochu podvod. Zájem u mě odpadl. No nic, vzala sem teda do ruky desky od Quetzaltrekkers a nalistovala slibně znějící „Dvoudenní výlet s přechodem aktivního kráteru Telica“. Po vygooglení  obrázků bylo jasno. Jenom s tim rozdílem, že nebudeme platit 110 dolarů a riskovat otravnou skupinku. Nastudovali sme si trasu (i když to zabralo nejmíň tři hodiny rešerší) a druhej den sme vyrazili na vlastní pěst. 

Jako vždycky sme nacpali velkej černej pytel všim nepotřebnym, co necháme v hostelu, vyzbrojili se tuňákem v konzervě a ovocíčkem vítězství a vyrazili. Tady bych si ještě postěžovala na neochotu našeho hostelu podržet nám přes noc naše věci, což je snad normální praxe. Celkem nás naštvali, ale nehádali sme se a naproti v Bigfootu byli o dost vstřícnější.

Poslední poznámka: Quetzaltrekkers sou jinak opravdu fajn firma, většina z peněz jde do místních komunit, není to nějaká tupá ždímačka peněz. Těch 55 dolarů za dva dny je celkem ok. Pokud se vydat na Telicu v rámci tours, pak určitě s nima. Nevadí, že nemáte stany a spacáky, výbavau vám půjčí. To my jenom, že máme svoje vlastní a tím pádem si můžeme víc vymejšlet J

Telica Volcano

Z Leonskýho autobusáku chicken busem směr Estelí. Nechali sme se vyhodit ve vesničce San Jacinto (cca 40 minut) Tam doporučujeme chutnej comedor (jídlena) hned u silnice, kde sme se nadlábli na cestu. Pokračuje se směrem k Humidales, neboli horkejm bahnům, místní atrakci. 

Prodavač zmrzliny jezdí na svym vozíku od okna k oknu a prodává

Tady je potřeba zaplatit dva dolary a projít na druhou stranu k drátěnýmu plotu, kterej je na několika místech děravej, za plotem po cestičce doleva směrem k sopce. Celou cestu je potřeba mířit mezi kráter sopky a zelenej zarostlej kráter vlevo, cesta vede uprostřed. Po chvilce se přijde k asfaltce, tady přes závoru doprava. Jakmile se naskytne první šance uhnout ze silničky do aleje vlevo, směle do toho. Pak už je to jenom na intuici a ptaní se místních farmářů. Rozcestí, kde by se dalo blbě zahnout, sou asi tři. Na jednom z nich je kámen se šipkou, což je dobrej indikátor, že ste na správný stopě. Cesta je to s krosnou celkem těžká, dvě hodiny do kopce úvozem po kamenech, ale aspoň tu nepraží sluníčko díky nádherným přerostlým stromům.  Jakmile skončí úvoz, naskytne se svěží výhled na louky a políčka mezi oběma kráterama. Pak už v podstatě není, kde se ztratit, stačí sledovat pěšinu a nelekat se, že vás vede místama někam dolů. No a po třech a půl hodinách v brutálnim vedru, kdy sem se potila snad i z očí a na rukou se mi v mym vlastní potu utopily mušky a zůstaly tam přilepený, přichází na řadu výstup na sopku samotnou. 

No, tak ty dva dolary max

Nahoře ještě projít brankou a hned se dát doleva nahoru a po chvíli se naskytne konečně pohled na kráter v celý jeho kráse. Pod kráterem se nachází kempiště se zelenym trávníčkem. Nebyli sme si jistý, jestli se tu smí kempit zadarmo, nebo čí to vůbec je, takže sme se menším dohadování usadili dál, na lávovym poli mezi červenejma kamenama.

Na cestu doporučuju vzít aspoň 5,5 litru vody. Nám to vyšlo  i s návratem jen taktak. Po cestě není vůbec žádnej zdroj.

Zda platit poplatek za vstup, je celkem sporná záležitost. Pochybuju, že na sopce mívaj takový lidi, jako my s Čalouníkem víckrát, než pětkrát za rok, většina lidí sem přijde s průvodcem, takže cena může bejt zahrnutá. My sme nicméně narazili na skupinku tří pánů, co nám tvrdili, že jim musíme za vstup dát 3 dolary za osobu. Chvilku sem se s nima dohadovala (ukažte nám nějakou ceduli/ odznak), týpci se neměli čim prokázat. Pokusili se mě přesvědčit užmoulanym růžovym pijákem, na kterym bylo ručně napsáno 3 dolary, tak sem ještě poukázala na to, že takovej bych si taky uměla vyrobit. Na internetu sem se o žádnym placení nedočetla, ale nakonec sme jim to dali. Částečně proto, že ta sopka vypadala za tři dolary krásně, částečně proto, že pánové vypadali mile a omlouvali se mi, že nemaj žádnej dokument, a částečně sme nechtěli, aby nás v noci přišli ti milí pánové podříznout.

Západ - San Cristóbal a Cerro Negro

Východ - úplně vzadu sopka Momotombo

A zbytek už znáte. Jestli to někoho zajímá, tak sme ten večer nečalounili, protože sme nikdy v životě nebyli víc nechutný a špinavý.

Jinak, co se týče prstýnku, tak si představte, že ho Čalouník dostal tajně od Billa na Portoriku. Všimla sem si, že maj mezi sebou nějaký tajnosti, ale fakt by mě nenapadlo, že takový. Prstýnek Bill našel v zátoce, když čistil dno svojí jachty. Potopil se pro něj a když se s náma seznámil, prej mu bylo jasný, co s ním. Takže kdo ví, jakou má ještě historii :)

Moc díky všem za milý a místama děsně vtipný komentáře na fb. 

Do roka a do dne. JŮŮŮŮŮ!