Topka 2012 (těsně před koncem světa)

Ahoj, letos jenom stručně. Pořadí je opět podle oblíbenosti.
Jasno mám akorát v nr1.

1. Alt-J (An Awesome Wave)
Celý album je spolu s Dango Django něco úplně jinýho než uslyšíte s rádiu. A je to super.


2. The Black Keys - El Camino
Southern rock yeah!




3. Electric Guest - Mondo

4. Two Door Cinema Club - Beacon


5. Jack White - Blunderbus

6. The Vaccines - Come Of Age
Jedna z posledních kytarovek, na který se dá spolehnout

7. Mumford and Sons - Babel
Za to, že jsem jejich první album dost zazdila


8. Walk The Moon 

9. Passion Pitt - Gossamer
Na tomhle albu perfektně smíchali vesele naivní hudbu s fakt depresivníma textama


10. Deep Sea Arcade - Outlands


O jedenáctou příčku se dělej tyhle dvě. Ani jedna nevydala super album, protože se mi v polovině už ohrajou. Dohromady ale mají pár skadeb, ktetrý by dohromady daly super album. A navíc tak trochu zpívaj o tom samým, jenom u Lany si nejsem jistá, jestli to náhodou nemyslí vážně...




Hip Hop album roku (a taky jediný, co znám):
Hilltop Hoods - Drinking from the Sun
Jako vážně, tohle je tak chytlavý, že to zvládne každej. Nosebleed section sme taky kdysi poslouchali všichni

Bitva o mikinu

To teda ale byly dva měsíce, to vám povim. 

Asi není potřeba to nějak šířeji vysvětlovat, kolikrát už jsme ten příběh viděli... android potká androida. Z androida se stane chameleon. Android ztratí chameleona, chameleon se přemění na slizku, android získá slizku, slizka potká slizku a odejdou spolu, android ztratí slizku, chameleona i androida. 

To se mi stalo. Lozovi v našem příběhu tedy dáváme pápá. 

Naopak rozdávám pusinky všem věrmlím, které mi v tomhle pohnutym období vyjádřili soustrast. Měla sem se díky vám jako v bavlnce, dojaly mě komentáře a pak jeden extra na mojí fb stránce Žanda panda ve světě, ten mě vyloženě...taky dojal. 

A že u mě není skoro nic zajímavýho, přesuneme se ke vzpomínání na Kanadu. Chytlo mě totiž vzpomínání na Kanadu. 

Za prvý mě navšítivil Pes. Psovi závidim, protože se dostal na stáž do Schladmingu a o víkendech bude v zime jezdit na prkně. Já taky ale leda tak v Hlinsku, a tak ji určitě brzo zneužiju a párkrát Rakousko navštívim. Nějakym způsobem totiž funguju tak, že když jsem se Psem, stává se ze mě přísná snowboarďačka, což jinak nejsem ani omylem. 

Přemejšlela sem, co bych měla udělat se svojí dovolenou, když mám teď poprvý v životě, jakožto normální pracující občan, peníze. Razíce heslo: Vše pro blog!, sem se rozhodla jet na Sibiř, bitches. 

Akorát se nakonec ukázalo, že Rosťa, co je svého času usazen v Krasnojarsku namísto Kojčic, po mně chce, abych přijela první tejden v prosinci, což kvůli zaměstnání nedávám :( Takže Sibiř dám jindy, Bajkal by stejně nebyl vidět.

Za druhý vám chci povyprávět příběh o kouzelný mikině. Koupila sem si ji z týdenního platu kanadský uklízečky v roce 2009 a dělala s ní parádu za celou dobu pobytu v Kanadě. Určitě vám je povědomá. Měla sem ji na sobě, když sem poprvý potkala Loze a pak asi ještě stokrát. Byla kouzelná, protože když ji  měl člověk na sobě, vůbec nepotřeboval bundu, byla hebká, nepromoká a šly z ní oči šejdrem. Byla to jakási Hydro-phobe kolekce od Volcomun a stála skoro tři litry. 

Tady je příběh: 
Jedu vám takhle na Zéland, zastavim se v Londýně na skok u svýho bejvalýho, on se pod dekou svym palcem u nohy dotýká a mýho a je mi hezky. Až do doby, než Matt odejde do práce, já zabalim krosnu, zavřu za sebou dveře jeho apartment a v tu chvíli mi bleskne hlavou: moje mikina je pořád pod polštářem!! Dveře bohužel měly kouli, takže vzdychám a říkám si, že mi ji přiveze, až se znovu potkáme v Evropě. Vzhledem k tomu, že sem u něj bydlela tři dny zadarmo a měli sme nějaký ty techtle mechtle, je mi blbý nechat si mikinu poslat na Zéland, jak mi on ve zprávě navrhuje. Zprávu vypouštím a čekám na "za rok a půl".

Za rok a půl mi Matt oznamuje: Dyť jsi ji nechtěla. Já ji dal na charitu.

Příběh končí tim, jak je mikina tak děsně boží, že sem ji vypátrala (3 roky stará kolekce jako! To není jen tak!) a minulej tejden si ji koupila znova a leží vedle mě na posteli. Super co?

Za třetí neustále koukám na Mantrackera, nejlepší tv pořad v dějinách lidstva

Za čtvrtý, byl u mě na tejden Metíček. 
Pokud někdo neví, kdo je Matt a chtěl by se to dovzdělat, doporučuju začít u vyprávění o tom, jak sem si ho před třemi lety pracně nabalila ve Whistleru :D

Metíček a jeho 4 kamarádi si po dvou letech v Londýně koupili ojetej mini-autobus, vytrhali z něho sedačky a dozadu postavili dvoupatrový letiště na spaní. Haló?! Jsem tady jediná, komu se zvyšuje tep?

Potom s tim autobusem jezdili 4 měsíce po Evropě až dojeli do Prahy. Na setkání před New Yorkerem na Václaváku sem šla jako roztleskávačka na prom, kterou pozval největší borec ročníku. Můj pric charming měl knírek a bujaře mě objal. Všechen smutek z Lozovy zrady se během dvou vteřin přelil do starý dobrý fascinace, kterou sem k Metíčkovi cejtila v Kanadě. Zase říkal věci jako you rikn? (=you reckon?), Sivn o clock (seven o clock) a podobně. Pili sme spolu český pivo, ukázala sem ho konečně sestře, která mu na rozloučenou řekla Heil Hitler, procházeli sme se po nábřeží a drželi se za ruce. Přála sem si, aby se mě zeptal, jestli bych s nim nechtěla zpátky na Zéland a pást tam s nim ovce (ale nezeptal se).  Metíček pokorně jedl svíčkovou a při procházce najednou vyhrknul "Thats Carl Gott!" a ukazoval na plakát, kterýho bych si jinak nevšimla. Hrozně mě to rozesmálo, protože Gottův Trezor jsme pouštěly Mattovi ve Whistleru s Helčou a Marťou a on si ho pamatoval. Ach! Každej den sem spěchala z práce, abych s nim mohla strávit celej večer a jemu se každej večer nechtělo do hostelu v centru a táhnul se se mnou na Barrandov.

Zcela vážně nejpřitažlivější kluk,
kterýho sem kdy poznala♥

Poslední den přijel i s partou do Pardubic, kde sem je vzala do mý oblíbený hospody a přišli mí bejvalí spolužáci Anet, Krista a Dan a všichni společně sme pak vyrazili na ska-punkovej koncert místních kapel do Ponorky. 
Docela slušně sme zapařili a někoho pěkně vyklepli ve fotbálku. Na Mattovi se mi vždycky hrozně líbilo, jak byl nadšenej všim, co sem mu vyprávěla (například sem si jistá, že doma teď vykládá kamarádům o Cimrmanovi) a ten koncert si evidentně užil.
Víme, co se sluší a patří, když váš soulmate odjíždí navždy z dosahu a máte s nim strávit poslední noc...
V sobotu v půl šestý ráno sem Matta vyprovodila ze dveří, objali sme se, já mu řekla, že ho budu navždycky milovat. On mi řek, že se určitě třeba za dvacet let potkáme a vesele odešel :D

A potom mi došlo, že skončila jedna celá epizoda. Metíček i Lozíček, oba sem potkala v Kanadě před třemi lety, spoustu toho s nima zažila a oba mi pěkně ublížili. Teď jsou na nejzazším konci světa a pravděpodobně je už nepotkám. 

A tolik let života před sebou!

P.S. Něco z archívu

Nebyla to láska na první pohled.

Když Žanda poprvý potkala Loze, chodila v té době s někým jiným a byla zaměstnaná nošením muffinů na vrchol Panorama Summitu, kde její milý pracoval a poté, co si zlomil klíční kost a musel být doma, nosila zmrzlinové poháry. Protože ten milý Metíček nikdy pro Žandu nic takovýho neudělal (ani na její narozeniny), neměla být tak překvapená, když jí na konci sezóny řekl: "Tak čau a díky. Byla to zábava". 

Naštěstí se k ní ten modrovlasý kluk Loz poslední den přimknul, držel jí ruku, utěšoval ji a jezdili spolu ten den v šortkách na prkně. Loz Žandu tajně miloval. Ale vlastně to nebylo zas tak tajný, když jí skoro celou sezónu každý pondělí v T-Baru při tanečcích rukou skenoval zadek a kousal ji do krku (což jí ještě nepřišlo jako cheating, tak ho nechala). 

Chtěl jí políbit předtím, než nastoupila na bus domů, ale neudělal to. 

Žanda odjela. 

Díky Facebooku se ale navzájem nikdy neztratili z dohledu a když se ona omluvila rodičům a oznámila jim, že nemá v Čechách stání, dala Lozovi vědět, že se chystá na další zimu na Nový Zéland. On trávil v Austrálii svou 7.sezónu za sebou a nadšeně ji pozval, ať se cestou staví v Austrálii a možná pak pojedou spolu. Slíbil jí, že spolu budou jezdit karavanem. V té době si už vydělávala peníze na cestu ve Skotsku, trpěla jako kůň, že jí Metíček nechtěl v Londýně moc vidět a taky se na chvíli dala dohromady se Skotem Johnem. On jí slíbil, že spolu projedou Malajsii a nechal ji, ať si koupí letenku podle něho. Nakonec si dva týdny před cestou změnil na facebooku status a zapomněl se Žandě omluvit a říct jí nějak šetrně, že má jet sama. Byla sice trochu naštvaná a několik dní před odletem hrůzou nespala, ale díky měsíci v Jihovýchodní Asii okusila neskutečný pocit volnosti. Sedávala na střeše laciného hostelu v Kuala Lumpur a vyměňovala si cestovní zážitky s ostatními volnomylšenkářemi, procházela pralesem (rozhlížejíc se po hadovi, kterýho nechtěla potkat), šplhala na vrcholky hor a rozhlížela se po čajových plantážích. Loz jí několikrát napsal, že se těší, až ji bude mít u sebe ve stanu a Žanda z toho usoudila, že asi dojde na TO. Taky si přes internet řekli, že až se uvidí na letišti, musí ona odhodit krosnu a batoh, rozeběhnou se k němu, on ji chytí do náruče a zatočí s ní dokola. 

Jak si řekli, tak to taky udělali. Žanda ho začala líp poznávat, milovali se v noci na pláži za svitu měsíce, jak z toho nejblbějšího filmu románu od Lenky Lanczové pro věkovou skupinu 13 let. Loz jí vyprávěl o svý lásce ke sci-fi knihám, anglicky jí vysvětloval, jak se bude těžit super-hmota, o nanobotech a jak přijde éra posthumanismu, všichni se budeme programovat a žít v dokonalý lidský společnosti. Žanda brečela, protože nechce bejt robotem. 

Jeli spolu na Zéland, neměli nic a pak zase měli všechno. Dostávala básničky a jezdili spolu na prkně a byli spolu každý den a každou noc. Žanda byla opravdu skromná, nechtěla chodit do restaurací a nechtěla zlatý prsteny. Chtěla jenom zastavit čas. Odjeli i do Himalájí, tak moc měli rádi brouzdání ve sněhu s prknem pod paží. 

Ale začala se neúprosně blížit doba, kdy se měli rozdělit. Tak spolu začali plánovat budoucnost, protože věděli, že jsou pro sebe ti praví. Vymysleli krásný plán odstěhovat se do Francie, najít si horskou chaloupku, kterou budou obhospodařovat, starat se o hosty a vozit je na sjezdovku. Naplánovali si datum, kdy si znovu v Evropě na letišti padnou do náruče a každý odjel do svý země. 

Žanda tomu plánu věřila tak pevně, že za těch několik měsíců smutnila jen asi třikrát. Myslela si, že uvažováním o tom, s kým zrovna Loz spí, by zpochybňovala jejich dokonalou lásku. A ona prostě věděla, že se znovu sejdou. Našla si pěknou práci, jedla polívky a schovávala si pro Loze stravenky v taštičce s makeupem, aby, až přijede, měl co jíst.

Včera dala tři stravenky bezdomovcovi, který prodává Nový Prostor u její stanice metra. Pán jí vždycky přeje hezký den a ona už ty stravenky nepotřebuje, protože Loz jí před týdnem volal na Skype. Řekl jí, že jezdit na prkně už není jeho sen, že teď chce na pláži v Byron Bay nahrávat hudbu. 

Rozešel se s ní.

Žanda nemůže nikoho vinit, že si našel nový sen, ale mrzí ji, že pro něho nebyla tak důležitá, jako on pro ni.

Myslí si, že si takový jednání ničím nezasloužila.

Dopsala blog, tečou jí slzy a budoucnost je najednou pryč.

it's easy when it hurts so say goodbye

we'll fall in love again just give it time

it's easy when it hurts so say goodbye

we'll fall in love again just give it pain

don't let your love be colder than death

don't let no tear drops fall from your eyes

don't let your love be colder than death

don't let no tear drops fall from your eyes

Rozešel se se mnou na jeho narozeniny. Já mu loni nechala jako dárek symbolicky vytetovat sněhovou vločku, kterou si vždycky přál. Těší mě, že ji tam má navždycky a bude mu připomínat, jakým způsobem mě nechal odejít.

Purikura. A taky o kriminalitě v Japonsku...

Vidíte to, některý věci na Japonsku už mi připadaj úplně normální a třeba by mě nikdy nenapadlo o nich napsat. Kamarádka Bára se mě ale  takhle mezi řečí zeptala, jak vůbec funguje purikura. A já se jí nedivim, že jí to nebylo úplně jasný, mně to nebylo jasný ještě do poloviny japonskýho pobytu před 4 lety (!!!). Dnes už sem samosebou toto vzácné umění ovládla, takže vám povím, jak ze sebe holky v Japonsku dělají modelky s očima až ke krku a kluci tak trochu gaye...

A stejně jako sem vás obšírně poučila o indicko-pakistánské krizi nebo skotských vodních monstrech, ani dnes se nevyhneme lekci z historie Purikury.

Určitě ste to zkusili aspoň jednou, teda aspoň holky jo. I já si z mých telecich let pamatuju jeden den, kdy mě a další 4 kamarádky napadlo vlízt si v obchoďáku do fotobudky, ve který se dělaj fotky na pas a udělat si sérii "crazy" fotek. V roce 1997 tenhle nápad využila v Japonsku firma Altus a přišla s něčím, co se jmenovalo プリント倶楽部, tedy Purinto Kurabu, tedy Print Club. Byla to budka, kde si první zákazníci (středoškolačky a zamilované páry) mohli vyfotit jednoduchou fotku, dát si na ní nějakou veselou známku a vytisknout si ji jako samolepku.

Po 15ti letech se Altus už věnuje jenom hrám, nicméně jejich název se mezi mládeží transformoval z Purinto Kurabu na Purikura a používá se dodnes.

V roce 2000 purikuru jakýmsi způsobem v televizi zpopularizoval oblíbený (a naprosto otřesný) boyband SMAP. A začal boom. Cílem purikury bylo nalákat do heren okupovaných kluky na automatech taky nějaký holky. Začaly vznikat růžový koutky, kam se slézaly a dodnes slézají skupinky holek za cílem udělat si po návštěvě Mekáče nebo nákupech skupinovou fotku na památku na onen nezapomenutelný den.

Ten rok byl novátorský tím, že se například oddělila speciální samostatná obrazovka pro zdobení fotek. Přibyla další razítka, možnost měnit intenzitu světla atd. Sbírání purikury se stalo mánií asi jako sbírání známek. Ukažte mi na Japonku, která by neměla vlastní album na nálepky.

Postupem času zprofesionálněla technika focení. Začaly se používat stroboskopy a blesky pro profesionální fotky jako v magazínech. Super populární byl třeba stroj HITOMI, který vám do očí přidal hvězdičky nebo srdíčka.

holky shodily 5 kilo...

V roce 2003 přišla do módy příroda a začalo se ujíždět na kytičkách a mracích. Nějaký ty zvířátka...Tisknutí na speciální metalickej nebo třpytící papír bylo ale přebito mnohem lepší vychytávkou. Začal se upravovat vzhled. Stroj  udělal ze šikmookejch Japonek, toužících se přiblížit vzhledu Američanek, mimozemšťany tím, že jim zvětšil oči a vybělil pleť tak, že už skoro ani není vidět nos.

2004 - někoho napadlo přidat do fotobudky lavičku (která vám ve výsledku dokáže nasimulovat třeba koně, aby to vypadalo, že na něm jedete). Zatím jsem neviděla tyče, ale údajně jsou někde nainstalovány i ty, takže se lze vyfotit třeba zavěšenej jako opice.

Dobrou vychytávkou musí bejt třeba i větrák. Purikura reaguje na svátky a roční období. Na Halloween si do fotky přidáte strašidelný dýně, na jaře sakury.

Technologický zvrat kolem roku 2007 přinesly mobily, infrared a email. Fotky se nemusí jenom vystřihovat a lepit. Můžete si je nechat poslat na mobil a mít je na ploše počítače. 

2011 ovládla žebříčky popularity mašina zvaná Bambi-na, která se specializuje na koláže z jednotlivých obrázků.

Letos jsem si všimla, že se někde tiskne na speciální papír, kterej hází takový zvláštní pastelový odlesky...Nevim nevim, kam až to může zajít.

Tak a teď k tomu, jak se Purikura dělá.
Předem musim upozornit, že pro nejaponsky mluvící lidi to musí bejt pěkná fuška, protože celej proces probíhá na obrazovce, kde vám píšou pokyny znakama. S odesláním fotek do mobilu bych se rozloučila, ale pokud si chcete udělat purikuru hledejte herny v populárních čtvrtích Šindžuku, Ikebukuro, Šibuja, fotobudky budou někde vzadu v rohu a budou na nich princeznovsky vypadající holky. Anebo v podzemních obchůdcích na začátku Takešita Dóri, který jsou specializovaný jenom právě na purikuru. 

Cena za jedno focení je docela v pohodě, pohybuje se mezi 100-500 yeny, což není ani stovka. Třeba ve 4 vás to tedy vyjde na nějakejch 20, 25Kč na osobu. Těm 100 yenovejm budkám bych se ale určitě vyhnula, to bude humus jak z chinatownu v Jokohamě!...

Vlezete do budky za plentu a bundy a tašky hodíte na zem, aby nebyly na fotkách vidět. Na obrazovce si vyberete z různých formátů fotokoláží. To se dá poznat ještě bez znaků. Asi se vás japonsky zeptaj, jakej chcete styl. Velký oči vždycky zaručujou srandy kopec. Nebo superopálená pleť.Na řadu přichází výběr pozadí a ráměčků. Většinou si jich navolíte tak pět šest. Potom máte pár sekund vybrat si několik různejch pozadí. Čas vám většinou vyprší než si stihnete navolit třetí... a pak probíhá focení. Pojede asi šest fotek za sebou, po každý má skupinka trochu času se přeskupit a udělat jiný pózy.

Samozřejmě nezapomeneme na Victory prsty do véčka. Čím víc si je strčíte do ksichtu, tím víc ste jakoby japonský. A nečumte hlavně na obrazovku, ale do kamery! Po dofocení si nezapomeňte posbírat sakypaky. Teď přichází na řadu nejtěžší boj. Pobíhat kolem a snažit se najít svojí touch obrazovku s perama, na kterou budete psát, a která kdovíproč nikdy není v blízkosti vchodu do vaší fotobudky. Protože místo vás se už se do purikura budky okamžitě nastěhovala banda Japonek, máte omezenej čas na zdobení. To je strašně frustrující část, když ještě potřebujete nutně najít ty kočičí uši, ale už na vás bliká, že vám zbejvá posledních dvacet sekund času. Dobrý je, že můžou současně zdobit dva lidi naráz. Ale stejně tam pak ve zmatku omylem prdnete obřího delfína.

Když dokončíte tuhle část, můžete si nechat poslat emailem na mobil fotky. Za mejch časů se to ještě posílalo infraredem tak, že se přiložil mobil na světýlko. Pokrok nezastavíš. A pak už jenom počkáte minutku a za stroje vám vyjede každýmu purikura. Protože žádná holka by nechtěla čekat až na doma, než si ji rozdělíte, můžete se porozhlídnout po nůžkách. Někde tam budou na provázku připravený. Trochu nechápu, proč sou přidělaný na provázku...sme v Japonsku, kdo by to krad?

Bambi-na, neasi

Jak jsem předtim mluvila o tom boybandu...SMAP jsme poslouchali díky kvůli naší profesorce na konverzaci, Tanace-sensei. Museli sme zpívat Sekai no hitocu dake no hana a dělat, že rozumíme textu (byli sme prvňáčci). Jak já tu hudbu tenkrát nenáviděla. Ale ha! Teď, když jdu na karaoke, co myslíte, že zpívám?

P.S. Jednou, když sme s Waseďákama odcházeli z hospody, Tatsuya si všimnul, že maj dole v chodbě bedny hlávkovýho zelí. Jedno vzal, pak nás ho asi deset na ulici jedlo a pak ho někdo někam vzduchem zaklopnul. Doteď mě ta japonská krádež tíží...

Zdroje:
http://homepage3.nifty.com/shikis/primuseum.htm
http://purikura.blogspot.cz/2012/04/history-of-purikura.html 

Normální život

Dneska to bude taková všehochuť. 

Už měsíc sem Pra-Žanda, takže bych ráda toto období zhodnotila. 

Za měsíc pobytu v Praze:

- Ke mně na ulici přiběh ze zadu týpek a zvednul mi sukni

- Mně a mojí kamarádku Tery pět minut pronásledoval pán na nádraží s tim, že by nás chtěl za pětistovku ... a používal takový slova, že se červenaly i kachle, po kterejch sme před nim utíkaly

- Pán onanoval na zastávce tramvaje, když sem ve čtvrt na dvanáct čekala na spoj domů

Ani jedna z těchto věcí se mi nestala v žádnym městě na světě za posledních 13 měsíců cestování...Nevim co si o tom mám myslet. Poradí někdo? Mám si jako zvykat?

Hákuju

Na druhou stranu mám moc fajn práci. Nakonec jsem nenastoupila do Mitsubishi, jak jsem hlásila původně, ale vzali mě do reklamní agentury. A rovnou do tý největší. Nejsem teda samozřejmě žádnej kreativec, ale prostá account executive, nicméně na vizitce to vypadá dost good. Brífuju, hlídám deadliny launchování a objevuju svět faktur!!! Je tady samozřejmě ten malý morální problémek, a sice, že můj klient je Philip Morris, takže dělám reklamu na cigára. Ale co už.

Na mý práci je nejlepší, že mám na výběr ze tří druhů Jupí šťávy a můžu jí vypít, kolik chci. A mám moc fajn nový kolegyně a zatim mě moc dobře berou. Snažim se vypadat kultivovaně, užívám si svoji sbírku šatečků, co mi poslední rok tlely ve skříni a taky se snažim neříkat moc "vole".

Byla za mnou na návštěvě Marta z Polska. Vzala sem jí a její kamarádku Goshiu na Vítkov a hrozně sem se podivila velikosti koně. A Taky se během Eura ozval Elišce a mně náš společnej kamarád Krystián, co sme ho potkaly v Tokiu. Krystián žije s rodičema v texaským Austinu (přece nenapíšu post, ve kterym bych nezmínila Awolnation...Jsou z Austinu), takže do Evropy moc často nejezdí. Tudíž sme se s ním shledaly opravdu po víc než třech letech. Jeli sme na Křivoklát. Hrad nic moc, ale společnost vybraná.

Dokument

Na doporučení jednoho ze čtenářů, sem se koukla na dokument The Cove, protože dotyčný se mně ptal na můj názor.
Dokument je to spíš v uvozovkách, protože se spíš jedná o film skupinky aktivistů, kteří se snaží odhalit světu dost děsivou pravdu o každodenním brutálním masakru delfínů v jedný malý rybářský vesnici v Japonsku. Problém je, že dokument se dá lehce smíst jako naivní agitka, která vykresluje Japonce jako hnusný vrahy a nedají jim moc šanci k diskusi. Druhej problém je, že svět o děsivý pravdě nechce moc slyšet, takže se vám nakonec udělá smutno víc ze zkorumpovaný politiky a naprosto neschopnejch "organizací", který by se měly podobnejma problémama světa zabývat a aspoň je trochu řešit.

The Cove citově opravdu dost tlačí na pilu, červeně zbarvený moře ze mě rozhodně vymáčklo slzu a nevěřícný kroutění hlavou. Jestli je úplná pravda, co se v dokumentu říká, to opravdu nevím. Četla jsem o tom, že se filmaří snažili uměle vyvolávat v Japoncích agresivitu, aby měli co točit. Na druhou stranu sem toho taky přečetla celkem dost o japonském chování během druhý světový války a jestli si doteď někteří Japonci zachovávaj myšlení chodícíh vygumovanejch mašin s bajonetama a potřebujou si to na někom vybít, klidně bych věřila, že delfini z oný tajemný zátoky jsou pro ně to nejlepší povyražení.
Nejsem proboha žádnej specialista na japonskou kulturu a nehodlám nikomu vštěpovat svoje názory. Ale jedna scéna z dokumentu přesně zapadla do mýho smýšlení o Japoncích.
Štáb po řadě peripetií natočí krvavá jatka na kamery a jdou s tím za jakýmsi japonských odborníkem, jestli si myslí, že je to nehumánní. "Nestranný" doktor se na film s kamennou tváří podívá a pak řekne něco jako:"jak se vám podařilo tyhle záběry získat?". Je samozřejmě znepokojenej tím, že film vůbec existuje, než aby byl šokován jeho obsahem.
Tohle je myslim, pro Japonce typický zůsob myšlení a není to věc, kterou bych na nich měla ráda.
To, co prováděj na těch chudácích delfínech, je tak hrozný, že teď Japonce nebudu mít nejmíň dva týdny ráda!!
Potom totiž Indové přijdou s dokumentem o hovězích jatkách odehrávajících se v ČR...a tentokrát Oscara dostanou oni.
Jarovi děkuju za podoručení.

Na konec ještě malá nálož hudby.

Passion Pitt vydali příjemný album Gossamer. Podle prvního singlu Take a Walk se dalo odhadovat, že to bude super. Jestli ste se mnou na stejný hudební vlně, budete mít z Love is greed stejnou radost jako já.

Kolegyně z M-Collectoru už následující píseň otagovala jako hit letošního léta. Naprosto souhlasim, děkuju za doporučení a shareuju dál. Co když ji totiž ještě neznáte?!? Electric Guest:

A ještě jedno album. Americká kytarová kapela na vzestupu Walk the Moon vydala podle mě dost povedenej eponymní debut. Na ukázku vybírám Next in line. V live klipu není dobře slyšet, jak fajn zvuk maj, takže dávám skladbu tak, jak ji najdete na albu.


Hit Anna Sun už možná znáte:

Hudba na prázdniny

Když vám jedna z nejlepších kamarádek napíše, že máte napsat na blog zas něco o hudbě, zahřeje to u srdíčka. A já to ráda udělám, protože novou muzikou se to kolem jenom hemží. Takže co tady dneska máme...Jednu úplnou novinku, dvě videa od lidí, o kterejch sem se tu už někdy zmiňovala a jednu klasiku, která letos vydala nový album a já je díky tomu teprve teď objevila :/

Devatenáctiletá Emma Luise je objev z Austrálie. Zatim nevydala žádnou desku, ale na YT si vystavila tuhle výborně gradující popovou píseň a mě dostala. Čekám na něco dalšího.

To Brit King Charles se objevil v mym seznamu očekávanejch přírůstků na přelomu roku, kde sem obdivovala jeho účes i veselý klavírní a - vůbec celkem přeinstrumentalizovaný (existuje takový slovo?) - písničky. Teď konečně vydal debutový album Loveblood, který vyzařuje stejně sluníčkovou náladu jako novej klip. A komu to jako vadí. Můj další tip z alba je Polar Bear.

Dánský psychedelický popový duo, jehož tváří je roztomilá Mette s fakt nezaměnitelnym kvičákem, hraje už za pár dní na Rock For People. Budu tam. Jejich druhý album Out Of Frequency vyšlo letos v lednu.

A teď k tý klasice. Sem to ale trdlo, že sem si je neposlechla dřív. Zvlášť když notoricky známá Nosebleed Section je přímo od nich. Hilltop Hoods jsou nepochybně nejslavnějšíma představitelema australskýho hiphopu. I když ten přívlastek australskej už není potřeba. Šestym řadovym albem se HH zařadili do první ligy. Hrozně to totiž šlape (bože, jako hudební publicistka bych se fakt neuživila). Jeho název je Drinking From The Sun a když můžu najednou hiphop poslouchat já a moje mamka v autě, tak asi každej.

P.S. AWOLNATION vydali EP se třema b-sides a třema live skladbama. Ke stáhnutí zdarma.

Co se týče mýho života. Zejtra nastupuju do práce. Poprvý v životě. Jako vážně. Obnáší to stěhování do Prahy, služební mobil a nějaký normální (=nejaponský) hadry. Víc příště.
Kdo bude na Rokáči? Hon na Luka Pritcharda z The Kooks vol.2.

AWOLNATION na Jamrocku

No, nevim, co vám mám vykládat prostě. Znáte přece ten pocit, když jste dvanáctiletá holka a obejmete se se svym americkym idolem z Bravíčka? Never let your fear decide your faith.

Když sem loni naprosto podlehla albu Megalithic Symphony, nespočetněkrát ho s Lozíčkem poslouchala v našem karavanu cestou na nákup do Christchurche a pak si v prosinci posteskla, proč že je Awolnation tak přehlížený, fakt mě nenapadlo, že přijedu do Čech a Jamrock mi je přiveze přímo pod nos (=do Žamberku). Takový dramaturgický vítězství sem dlouho neviděla. Na základě ohlasů ze zahraničí přivízt perspektivní, leč zatim úplně neznámou kapelu, a udělat z ní headlinera, je velkej risk, ale řekla bych, že kdo se octnul ve čtvrtek večer na Jamrocku, ten si po návratu domů zákonitě musel otevřít Piratebay (nenabádám ke stahování, ale sakra, Awolové si nepřivezli cédéčka na prodej). Na druhou stranu musim uznat, že pořadatelé fakt udělali maximum pro jejich zviditelnění. A jejich jméno bylo na plakátech dostatečně velký. 

„Sám fakt, že je domácí publikum nezná, nám nijak nevadí,“ říká ředitel festivalu Libor Pavlata a dodává: „Ve světě jsou to skutečné hvězdy a my dobře víme, že naši fanoušci nejsou taková stádní zvířata, jak se nám snaží vsugerovat rádia. Dobrou hudbu prostě poznají.“ To bych teda řekla. S těma hvězdama si ovšem nejsem tak jistá. Pravda, hoši maj za sebou vystoupení na americkym megafestivala Coachelle a ano Sail je hit jako prase a má na YT přes deset milionů views, ale hodnotit Awolnation na základě Sail je dost ošemetný, protože ta skladba stojí na albu dost osamoceně. Ale to vlastně každá, když každá je jinýho žánru. Fanoušci dub-stepu (nebocotoje) budou  každopádně zklamaný. 

Úkol pro mě byl tim pádem jasnej, za každou cenu ukořistit fotku s Aaronem a říct jim, že sem TA! (:D) žandapanda a trochu se s nima pomuckat. 


Přestože už o Awolech píšu poněkolikátý, nepodařilo se mi dát dohromady stohlavej dav, kterej by si zasloužili. Zato sem vyrazila s partou, na kterou se můžu kdykoliv spolehnout a jsou děsně milý, že věřej mýmu úsudku a nechaj se ukecat k poslechu. Všem mým duhovým nohsledům patří veliký dík!

Sestra, Čarodka, Jiří, Pája

Do Žamberku sme dorazili krátce po sedmý a stihli pěkně Blue Effecty. Protože byl čtvrtek a následující den byl pracovní, mohlo tam bejt okolo pár stovek lidí, fakt nic velkýho. Velikost publika byla ale vyvážená jeho milostí. Fakt se mi nestalo, že by kolem mě někdy v první řadě postávali takhle fajn lidi. Podchytit kapelu takhle v zárodku slávy, když ještě pod pódiem nestojej hysterky (ehm ehm) sme si naplánovali skvěle. Dokonce i sekuriťáci byli kamarádský, fotili nás a když sme si ze srandy přinesli do první řady schůdky, nechali nás čtvrt hodiny se poplavit a teprve pak nás poslali k čertu. 

http://www.tumblr.com/tagged/aaron-bruno?before=1336854580

Koncert začal tradičně s People a bylo trochu vidět, že kapela je lehce skeptická k neanglicky mluvícímu publiku. Myslim, že se moc nemluvilo a Aaron si bohužel tentokrát nepřinesl surfový prkno, aby nám ho položil na hlavy a zajezdil si. Ale tak aspoň mi nezničil účes. U All I need nás vyzval, abychom si dali navzájem ruce kolem ramen, při Sail se dobře zařvalo. Už sem si zvykla, že Soul Wars, která je na albu první, je hrozně opomíjená, ale jinak zahráli všechno a navíc naložili dvě skladby, který neznám (a to mám od nich všechny EP a B-sides, takže asi novej matroš). Poslední přídavek byli samozřejmě Knights of Shame o tom, že je rok 2012 a za chvíli z nás všech budou walking dead. Ten kousek je prostě úžasnej a Aaron si v ní sednul za bubny.


S koncertem sem strašně spokojená, ale jednu vítku teda mám. Když sem se po koncertě drze ptala kapely, co je jako s Jump On My Shoulders, přiznali se mi, že jí měli v setlistu, ale zapomněli na ní. Jump je přitom jedna z mejch nejoblíbenějších a s Jiřím se přem o to, jestli je lepší než Kill Your Heroes (on říká, že ne pf). Vim, že jestli sem vás doteď nepřesvědčila k poslechu Awolnation, už vás asi nepřesvědčim, ale chudáčkovi Jump musim udělat zadostiučinění. Navíc na Awolech oceňuju, že dávaj do klipů i texty pro nás...méně ...prostě pro nás.

Už sem prozradila, že se mi vlastně splnilo, o čem sem snila a sice pokecat si s kapelou. 

Nejen, že po mně na konci koncertu cíleně hodil Aaron paličku (jak zoufale sem asi musela vypadat?!?) kterou chytnul o devět hlav vyšší Jiří za mnou :D, ale dovolili mi, abych na ně  v autogramiádovym stanu chvíli mluvila a pak se s nima vyfotila. Oproti RfP, kde sem neúspěšně lovila The Kooks, je tu viditelná změna k lepšímu. Jiří se navíc ukázal jako kamarád největší a paličku mi následně daroval. Co se týče merchant designu, výběr byl mezi tričkama, vlajkou a náramkem, takže nic moc, ale vybrala sem pro Loze jedno tričko a nechala ho podpísnout (a on mi pak na to napsal thanks for the shirt hunni. did you have fun?) Po  tomhle se Awolnation sbalili a odletěli z Evropy zpátky do Texasu. A já mám doma na památku tyhle dva úlovky:

A prosimvás, můžete se mi tady někdo přiznat, jestli se mi podařilo aspoň z někoho udělat fanouška? Třeba falešně...Víte jak, já to nezjistim. Taky sem happy, že se tu objevila jiná online borka, se kterou můžu nadšení sdílet. A vy ostatní počkejte, jaká megakapela to bude za rok ;)

Tokio, má láska

"Kdosi" se zmínil, že je škoda, že už nepíšu a nefotim. Bohužel dokud se kolem mě nebude dít nějaký WTF, jako třeba, že mi někdo nabídne, abych letěla zadarmo do kosmu, nebo ulovim skalp Luka Pritcharda na Rokáči a budu se chtít podělit o milostnou historku, asi není moc o čem psát. Fotky na blogu sem vždycky brala jenom jako doplňek textu, takže to, že někoho zajímají, je pro mě celkem nový zjistění. Ale je pravda, že mám v zásobě zatim nepublikovaný klenoty, o který se můžu podělit.

Tahle série fotek je od Terezky, která svým portrétním objektivem dokázala úžasně vystihnout atmosféru nočního Tokia. Myslim, že je mám tak ráda právě proto, že navozujou atmosféru mýho nejoblíbenějšího filmu ever. Tak, jak sem si Tokio na základě Ztraceno v překladu představovala v sedmnácti, tak to tam opravdu vypadá. Včetně bláznivýho pobíhání po ulicích, zpívání karaoke s kamarády a popíjení alkoholu ve třicátym patře mrakodrapu...Big city lights ou jé. Ještě jednou děkuju, Terez. Ostříhanej a "seriózní" Shin jako bonus.

P.S. Vlastně jo, zejtra jedu vojet (vočima) geniálního Aarona Bruna z AWOLNATION. Třeba bude nějaká historka.

Panda killed other radio stars

Ne, už mě nic nepřekvapuje. Nechápu, kde sem zas vzala tu odvahu jít do rádia, nicméně se tak stalo poté,co se tam octl můj spřátelený blogger, Koreanista VojtaVojta a po jeho osudném a náhodném "taky bys tam měla zajít". Tak sem teda zašla. Hrůzou sem se vyklepala už ve vlaku, potřásla pravicí s moderátorem Pavlem a jelo se na živo. Nebyl žadnej čas na předtáčení. Tím se vysvětluje, proč mluvim jako profík a používám slovo "pofidérní" asi jenom desetkrát. Když ono to v Kašmíru fakt bylo pofidérní. Dyť víte. Ještě musim dodat, že se nějak ztratila druhá část rozhovoru, páč na stránkách Waveu sem nějak divně utnutá. No, ale když ono je to asi dobře.

"Cestovatelský a outdoorový magazín Radia Wave Casablanca tentokrát přivítal Žanetu P., která má cestovní zkušenosti z Japonska, Nového Zélandu nebo Kanady, ale hlavně letošní zimu strávila dva měsíce snowboardingem v kašmírském Himálaji.

Kašmírské lyžařské středisko Gulmarg se pyšní nejvyšší lanovkou světa, která vás vyveze do 4000 m. n. m. A samotný rozdíl mezi západními a indickým střediskem je velmi zajímavý. V Casablance jsme mluvili například o tom, jak indická armáda, které je v oblasti silně přítomná kvůli nedořešenému sporu o Kašmír s Pákistánem, šmelí s alkoholem. 

Armáda ve sporném Kašmíru, laviny, jídlo, ubytování a snowboardové zážitky „Žandy Pandy“ Made In Himalaya. Včetně srovnání s lyžařskými středisky Nového Zélandu nebo Britské Kolumbie. Poslechněte si záznam živého vysílání."

Tak si teda klidně poslechněte záznam živého vysílání, který proběhlo v neděli. A užijte si můj vysoce hřejivý hlas. Podpisy na letišti.

P.S. Důležitá zpráva. Včera sem šla Mechovem a náááhodou mi oči padly na vývěsku s plakátama. Takže, děti, Awolnation, band, kterej adoruju, vyhlásila sem je ve svojí top 2011 na prvnim místě (a to je nějak vážená anketa!), a chtěla na ně s Lozem jednou jet do Ú Es Á, budou hrát za tři tejdny v Žamberku. To je přenádherný WTF. Skákala sem tři metry a jíkala až do Pardubic. Čarodka může potvrdit. 

Apeluju kokrétně na Petru, kterou neznám, ale ona čte můj blog a v lednu napsala, že Awolnation teď už taky točí každej den: Kdybys chtěla vyrazit a dělat fanklub se mnou, bylo by to super a můžes se mi ozvat? :)

Zase muzika od protinožců

Ahoj

Za poslední dobu mám samozřejmě spoustu úžasných historek z Čech. Historka se většinou týká toho, jak sem někomu řekla čáááu, objala ho/ji a dala si s nim/ní pivo.

Naštěstí sem si vzpomněla, že přece můžu ještě občas napsat, o tom, co zrovna poslouchám. Evropu dneska vynechám úplně a mám tady dvě věci z Austrálie a jednu ze Zélandu.

První je Gin, o který píšu možná až podezřele často. Není divu, závidim jí prostě všecko! Image blondýny od rány s potetovanejma rukama. Hlas i texty. Tance ne, v tomhle případě si myslim, že máme na tanec podobnej talent...

Australany Deep Sea Arcade nevim, kde sem vzala, ale už od poslední návštěvy Malajsie je protáčim neustále dokola. Konkrétně z mý oblíbený Lonely in Your Arms úplně dejchá pohodová šedesátková atmosféra. Zkrátka boží vintage summer song ala The Ventures v modernějšim hávu (to sou ti, co je do svejch filmů strká Tarantino). Celá deska Outlands (2012) má velkou šanci na mojí top10.

O TZU sem chtěla napsat už hrozně dlouho. Protože jsou z Melbourne stejně jako Loz, dostala sem se k nim přes něho. Nikdy sem nebyla moc fanynka hip hopu, ale australskej styl mi dost sedí Asi je to proto, že sou to většinou běloši a rozumim jim. Problémy gangu a bitches mě moc netrápěj, takže zároveň i témata, o kterejch rapujou Ausíci mě zajímaj víc než u Amíků. O Amících si myslim to samý jako Bret a Jemaine:

Crew TZU letos vydala třetí desku a všechny tři alba skvěle kombinujou samply, živou muziku sem tam s kytarama, rap i zpěv. Rapujou o shnilý australský politice, holkách a vedru a MC Joelistic se brobably pyšní nejvíc sexy hlasem byznisu, ze kterýho se skládám. Nejčastějc v hitu She gets up, kterej mi Lozíček vnutil s tim, že je ASI o mně. To by bylo pěkné, kdyby to byla pravda. Od kohokoliv jinýho než od Australanů, kteří se mimochodem mezi kamarádama oslovujou Hey cunt!, by text
 "My baby but she's one crazy slut
And that ain't no disrespect, that's a compliment" 
zněl jako nadávka. V případě TZU je to opačně.
Klip je bohužel IMHO dost nepovedenej a skladbu zabíjí. To hoši fakt nemaj někoho s kamerou, kdo by jim natočil pořádnej živej záznam z koncertu? Skladba je z druhý desky Smiling at Strangers.

První desku Position Correction zastupuje moje oblíbená The Horse You Rode In On, kde si správně neberou servítky. A maj dost point. Kdyby tak tom chtěli lidi popřemejšlet.


Nejnovější Computer Love vyšla letos. Stejnojmenná skladba je první singl. Je dobrá, ale kromě ní mně do kroku nejčastějc hraje Number One. 


Tak to je zatim všechno, už je tu těch videí nějak moc. AustraloZélandský hudby není nikdy dost, ale dokážu si představit, že Somebody I Used To Know už vám musí lízt ušima  i očima. Tak ať je nějaká změna. A kdyžtak mi dejte vědět, jestli vás tohle zajímá, nebo vůbec.

Dík!

Jak mě cestou z Bengálska hrozně cpali

Vždycky, když jedu někam sama a nebo je to nějaká divná destinace, těšim se na to, jak to snad nějak přežiju a pak budu psát, jak to bylo drsný. U Malajsie se mi to nepodařilo, protože sem si nabrnkla OliveraTwista. U Kašmíru se to taky nepodařilo, protože sem měla sluhu. A u pětidenní cesty přes celou Indii...

...se mi to taky nepodařilo.

Poslední tokijskej tejden strávenej u Irinky se mi bydlelo jako v bavlnce, chvílema sem si až připadala jak v nějakym americkym teen filmu, protože mi Irinka ve volných chvílích dělala manikůru a malovala oči. Manikůru mně nikdo nikdy nedělal, protože sem v sedmi letech odkoukala, že se mi z pilování nehtů dělá na zvracení. Ale mít růžovoučký nehty a asi sedm vrstev různejch laků a vodiček na nehty je príma. Nicméně poslední dva dny se nesly v zarmouceném duchu. Čekalo mě pět dní v Indii, což by nebylo tak děsný, kdybych neměla třídenní lhůtu na přejezd z, mně neznámý, Kalkaty vlakem do tisíc pět set kilometrů vzdálenýho Dilí, kde si musim vyzvednout prkno na ambasádě a naskočit na letadlo do Evropy.

Rozrušovalo mě několik otázek:

Jak se dostanu na vlak, když se nedá zarezervovat z ciziny a rezervace je nutná? 

Co když bude všechno obsazený a nestihnu se přepravit během tří dnů a zmeškám svůj let a umřu?

Jak se zorientuju v Kalkatě, kde sem nikdy nebyla?

Pustěj mě vůbec do Indie na celním? Nebude jim vadit, že mezi mejma návštěvama neuplynulo ještě 8 týdnů?

Podaří se mi vyzvednout prkno v pondělí ráno na ambasádě, abych stihla letadlo v deset?

A konečně ta nejpalčivější: Jestliže se dostanu do indickýho vlaku, co budu dělat, až budu potřebovat na záchod a nebudu mít Lozíčka, aby mi pohlídal batoh?!

Ať sem se snažila, jak sem se snažila, zabookovat místenku se mi z Tokia prostě nepodařilo. Takže plán byl jasnej, přespat jednu noc v Kalkatě a udělat všechno pro to, abych následující den už seděla ve vlaku směr Dilí. Cesta mimochodem trvá 22 hodin. V tom lepšim případě.

Byla půlnoc v Tokiu a letadlo se vzneslo. Přistálo v KL, kde sem přetrpěla pár hodin čekání na další spoj. Už sem se zmínila, jak úžasný je KL letiště, protože tam maj internet zadarmo? Večer sem byla vyplivnuta v Indii. O ubytku v Kalkatě se se na netu taky moc nedočetla, takže majíc jedinou opsanou adresu v bločku, nasedla sem na autobus a vydala se někam do centra. Nemám moc problém s kamaráčoftem, takže sem si v buse nabalila jedinou přítomnou turistku (hele, krosna!) a společně s Hiromi (ano, spávně, byla to Japonka) sme začaly hledat ubytko spolu. Hiromi byla předpřipravená asi jako já...Pro baťůžkáře je to ale v Kalkatě na pohodu. Z letiště sme dojely na konečnou autobusu, zastávku Esplanade a odtud je do cobydup do Sudder street, kde je to levnejma hostelama různý kvality narvaný. Složily sme se na pokoj za 500 rupií v pěknym čistym Royal Place. 

Bohužel už bylo dost pozdě jet do vládní tourist office pro místenku, takže sem se rozhodla být trapná a spolehnout se na "cestovního agenta" a zaplatit přirážku asi 1000% za sehnání jízdenky na příští den. Vyplnila sem personálie, vysvětlila mu, že mu svůj pas jako přes noc fakt nenechám a druhej den byla strašně happy za jízdenku do Dilí. Indologové asi zapláčou, když se přiznám, že mě to stálo 2100 rupií, ale upřímně, to je cena, kterou bych zaplatila za hodinovej bus z Londýna na Stanford, a moje místenka byla navíc do 17ti hodinovýho expresu s vip palandou nahoře. 

Na Howrah train station sem si dojela lidovym busem a na udivený pohledy místních už sem byla zvyklá. 

Pak sem hledala vlak. Moje představa indickýho vlaku je takováhle:

Místo toho sem našla svoje kupé (a oddychla si, že moje jízdenka není fake) a v něm pět kamarádů, spolucestujících. Dva Indy, Bangladéšský páreček na výletu a ještě jedn pán z Bangladéše s hezkou bílou čepičkou. V indickym lehátkovym vlaku se nachází šest paland v každym kupéčku. Dvě řady nad sebou. Horní palandy sou pro šťastlivce, protože na nich si lze hovět celou dobu. Prostřední palandy sou během dne a jídla sklopený, aby lidi mohli sedět na dolních palandách. Deka, povlečení a polštář jsou samozřejmostí. Chvíli sme kecali  a po hodině sem se odhodlala vyskočit na svojí postel, protože sem měla čirou náhodou tu nahoře. Než sem to stihla udělat, začalo TO. 

Nejdřív donesli vody. Jééé, děkuju, řekla sem jim. No ale za chvíli přinesli snack na chroupání. Byla sem mile překvapená. Dokud nepřinesli polívku. Snědla sem ji. Následoval bez varování oběd! Fotku přikládám, abyste viděli, že teda fakt moc nešetřili. Po obědě sme dostali jogurt. Na tom Indové vůbec dost jedou, protože jak je tady všechno pálivý, tak jogurt to skvěle neutralizuje. Už sem nemohla. Ale donesli mi zmrzlinu! Sakra, kde sem se to octla. Zmrzlinu sem už jedla na palandě a naštěstí mě nechali milostivě se vyspat tři hodiny, než mi přinesli další polívku! A večeři ve stejný konstalaci jako byl oběd. A jogurt. To už sem do sebe soukala jen tak tak a přemejšlela, proč že sem si s sebou do vlaku přinesla sendvič. Modlila sem se, aby už nic nenosili. Naštěstí vlak dorazil do Dilí už v šest ráno, takže do mě nestihli nacpat snídani. Štěstí, že sem nejela až do Bombaje.

Hodně mile mě překvapilo, jak k sobě byla posádka našeho kupéčka přívětivá. Všichni si pomáhali, radili mi, co mám dělat, podávali si navzájem ta kvanta jídlo, když někdo seděl dole a někdo nahoře a vůbec takm pěkně spolupracovali při sklápění a odklápění lehátek. Samozřejmě sem jela nějakou brutální business třídou, kam se Ind z ulice nedostane, takže obavy vůbec nebyly na místě. Dobrodružství taky ne. Jenom si pamatuju, že sem si občas řekla: "Prosim prosim, ať na nás nezaútočej teroristi nebo tak něco".

Z New Delhi Station je to na Hlavní Bazar (Paharganj) asi dvě minuty, takže za chvíli už sem padla na postel v pokoji mýho oblíbenýho Kuldeep Hostelu.

- Ještě uvedu na pravou míru,co sem řešila s vízem. Třeba to někdy někomu bude k užitku. Pro cestu do Indie musíte mít vízum. To sem samozřejmě měla kvůli Kašmíru. Vízum je na 90 dní pro každou návštěvu, přičemž mezi jednotlivýma návštěvama musí bejt 2 měsíce mezera. Moje mezera byla jenom 6 týdnů, takže sem se trochu obávala. Naštěstí na webovkách sem vyčetla, že pokud je další cesta součástí připravenýho itineráře a ukážu letenku ven z Indie, může mně úředník na celnim odklepnout razítko. A je to pravda, v Kalkatě se mě jenom zeptali, odkud sem. Ukázala sem letenku ven a prej žádnej problém. Jedinej, kdo teda dělal vlny bylo letiště v KL, kde sem jim to musela dlouho vysvětlovat a pak jim slíbit, že pokud mě po příletu nevpustěj do země, bude to na moje triko. 

Teď máme neděli večer. Chystám se jít spát, protože ráno v sedm vstávám, abych si dojela pro svoje prkýnečko. A pak domů. Eh, teda ještě se zastávkou ve Finsku. A Německu. Svatosvatě slibuju, že odteď už fakt nikdy nebudu plašit před takovouhle cestou. Ty nervy, co sem měla...hahaha. A přitom nejhorší, co se mně stalo, bylo, že na mě pouliční prodavači volaj darling.

Když už sem v tý Indii, ještě se vrátim tošku zpátky v čase a přišoupnu sem fotky z návštěvy Taj Mahalu, druhý nejkrásnější budovy, co sem kdy viděla. Promiň Taji, Zlatý Pavilon v Kjótu pořád vede. Taj je taky nádhernej, jenom kdyby v Indii byl občas vidět aspoň kousek modrýho nebe :/

Wow. Sliz se dneska vrací domů!!

V japonský věznici

Pár dalších (ne)všedních zážitků za poslední dobu...

Líběj se mi nápady s tematickejma restauracema. Kočky nemůžu cejtit kvůli alergii, takže kočičí kavárna nehrozí, a kde je kavárna, ve který vás holky obsluhujou v lolitkovských kostýmcích, sem taky nějak neobjevila. Takže na řadu přišel Lock Up. 

Lock Up je řetěz hospod (izakaya), který maj pobočky na několika místech Tokia, já vim o Ikebukuru  Shinjuku. Tématem je kriminál. Ve skutečnosti si ale nejsem jistá, jestli to maj pořádně domyšlený, protože nám to přišlo spíš jako dům hrůzy.

Takže sme se vypravily v dívčim osazenstvu já, Irinka, Monika a Mai, což bylo asi štěstí, protože bejt nás víc nebo s sebou mít kluky, by asi zkazilo ten náš úžasnej vřískot. Už ve dveřích sem se začala bát. Irinka, která tam jako jediná předtim byla nás totiž potutelně začala tlačit dopředu a nabádat ať dem první. Protože sme tak nějak tušily, co nás čeká, nastala první malá hádka o to, kdo otevře dveře. Irinka nás prostě perfektně vypsychla.

Prohrála sem. 

Jakmile sme prošly dveřma do tmavý chodby, už sem jenom čekala, kdo na nás skočí nebo podobně. Místo toho se ozvala brutálně hlasitá siréna a začaly blikat světla. Přišly další dveře, který se otevíraly strčenim ruky pod gilotinu, což se mi samozřejmě zase strašně chtělo. Vevnitř si pro nás přišla slečna v miniaturní policejní uniformě, dala nám želízka a odvedla nás několika dlouhejma chodbama a po schodech dolů do naší cely. Hospoda je to fakt obrovská. V cele následovala další holčičí hádka, protože Irinka trvala na tom, že její oblíbený místo je v rohu a musí sedět tam. Neuniklo nám samozřejmě, že místo v rohu je to, co je nejdál od dveří. Vyžrala si to Monika a zaklapla mříž. Atmosféra byla výborná, hrála nějaká normální muzika a světla svítily, z ostatních cel sme slyšely lidi. Zeď nám zdobilo toto.

Takže zatim normoš. Ceník nápojů byl samozřejmě trochu dražší než v normální izakaye. Koktejl přijde na 500 yenů, pivo na 450 yenů. Taky nezapomeňte na "poplatek za sezení", dalších 500 yenů na jednoho. Show se obyčejně odehraje každou hodinu nebo hodinu a půl. Ta naše přišla celkem brzo po příchodu. Ve třičtrvtě na devět se najednou ozvala siréna, zhasly světla a začaly se ozývat nějaký creepy zvuky. Hlášení v Japonštině, něco v tom smyslu, že z cel uniklo pár monster a ať sme opatrný. Sirény nemám ráda od dob Silent Hillu, protože většinou nevěstěj nic dobrýho. Taky že ně, po chodbách začalo něco pobíhat, mlátit do mříží a všechny japonský holky začaly šíleně ječet :D První monstrum, co přiběhlo, bylo ještě v pořádku, jenom na chvíli cloumalo naší mříží tak, že ji urvalo z horního pantu. Přesto sme se přistihly, že vřískáme  úplně stejně jako Japonky. Kromě vysmátý Irinky v rohu. Další monstrum se připlížilo o dost děsivějc. Pěkně pomalu, nejdřív potichu očuchalo Moniku a Mai, který se v tu chvíli už krčily ve stoje v nejzazšim rohu cely. Pak se přesunulo ke mě a dost dlouho na mě civělo. Strávilo u nás asi 1 neuvěřitelně-dlouhou-minutu a když už sme byly podělaný dokonale, nechalo nás bejt. Náš smích nebyl ani tak veselej, jako spíš dokonale hysterickej. Ještě před náma zastřelili v přímym přenosu další obludu a rozsvítilo se. Velká spokojenost. Pak sme další hodinu pily, ale ehm, daly sme si sakra pozor, abychom odtamtud vypadly před další sirénou. 

Pokud by vás návštěva Lock Up zajímala, najděte si Donkihote u Kabukicho na Shinjuku a vyjeďte do pátýho patra. 

Když sme u toho strašení, Japonci na to maj opravdu talent. A samozřejmě držej prim i v týhle oblasti. Kdo se fakt rád bojí, možná by ho zajímal obří zábavní park na úpatí Fuji. Ve Fuji Q maj totiž údajně nejstrašidelnější haunted house na světě. Konkrétně "opuštěnou strašidelnou nemocnici". Češi sou ňáký líný psát o Japonsku z trochu jiný strany a nic v češtině sem nenašla, takže vás musim odkázat na report kolegy z Ameriky s příznačnym jménem MichaelPanda. Jak jinak.

Dál mám tady obrázek ze suši baru, kde sem vyzkoušela dosud neznámej druh Širouo. Chudáci rybičky na mě ještě tak smutně koukaly. Nepomohlo jim to. Mňamka.

Sorry za ten instagram furt. Když ona má Irinka iPhone a ty fotky tak nějak vypadaj dobře, no :/

Ve středu sem si vyrazila sama na malou obchůzku památek. V Book Off na Akihabaře, se mne podařil nevídanej úlovek. 4 díly Nany za 200 yenů (44 kč), protože právě ve středu maj akci, že když si koupíte dva sešity, máte je za cenu jednoho. Budu to asi muset domů posílat po moři, tak doufám, že za to budu muset zas platit clo sedm stovek, ty vole. Od Akihabary je to celkem kousek (asi dvacet minut procházkou) k Asakuse, historický části Tokia. Omrknout sem chtěla hlavně Sky Tree předtim, než odjedu, když už ho tam stavěj. Sky Tree bude v květnu po slavnostnim otevření oficiálně nejvyšší vysílací věž na světě. Se svejma 634 metrama je taky rovnou druhá nejvyšší stavba světa. No, tak jako, maj to ale trochu nastavovaný, ne? Každopádně stavba je to pěkná a hezky doplňuje pohled od řeky Sumidy na panorama s budovou Asahi a Zatym hovnem.

A protože mi zbejvaj poslední dny do odjezdu, nostalgicky sem se musela vyfócnout ze stejnýho úhlu jako tenkrát  před třemi lety s Eliškou před pagodou u chrámu Sensoji. Kéž bys mohla přijet!

Taky sem od Elis dostala To do list. Teď přišel čas na odpovědi.

Cituju Elis: Musíš mi ale slíbit několik věcí:

- že vystoupíš na Meguru a zajdeš pozdravit Yayamusan (i když teď nevím, jestli ten náš malej klášter náhodou loni kvůli zeměstřesení nestrhli) Myslíš Mejiro, že jo? LOL

- že zajdeš za Noriko říct jí "ahoj" a jestli si tam nemůžeš na chvíli uložitńáký knížky :P Noriko odešla z Gakushuinu před dvěma lety a údajně ji máme v Čechách!!!

- že až pojedeš na Takeshita zas pro králičí uši, že budeš tak hlasitě řvát "Haradžukůůůů, Haradžuku des!" že to vzbudí všechny klimbající Japonce ve vlaku. Neřvala sem, ale zakuckala sem se smíchy. Dělala sem aspoň rozruch svojí módou.

- že si aspoň jednou zajdeš na jídlo do Ótoyi, do naší jídelny u školy a taky na nějaký sushi (protože tady si ho hned tak nedáš) V Ótoye sem byla s Monikou. Hádej, co sem si dala. V jídelně sem byla sama, ale byla. A sushi no comment.

- že až uvidíš Shina, vzkážeš mu, že mi chybí, ale ne tak moc (a pak samozřejmě jak moc bych tam s vama chtěla být, bože, to nedávám, this is the hardest part!!) To mi naopak říká on a taky "ty seš debil". Dík.

- že až budeš Tatsuyovi chválit jeho byt na Shinjuku, poznamenáš, že to je jistě very atarashii tatemono. Tatsuya se trochu změnil má zlatá. Moc sradny už s nim není.

- že zapaříš s Rickem a nejlíp i jeho novou přítelkyní (potřebuju o ní už konečně nějakej drb!:D) Rick se s přítelkyní nedávno rozešel! Drb!

- že místo pozdravu řekneš Kenzovi a Naomichimu, že jsou oba subeteru. Kenzo žije někde v Gifu a asi ho neuvidim. Na Tsubasu nemám žádnej kontakt a Naomichi nemoh na mojí Wasshoi party...

- že s těmahle všema uděláš co nejvíc purikury a aspoň ňákou mi pošleš….Tady to máš

…..a že těm všem dáš za mě velkou pusu (dobře, Yayamě nemusíš:D) a vzkážeš jim, jak straaaaaaaaaaaaaaaaaašlivácky se mi stejská!! ^ ^

Všichni tě strašně moc zdravěj, ptaj se na tvojí práci, o který skoro nic nevim a opakujou, že by tě tady chtěli!

Konec mýho rabu rettá. Cya in a week!

Wow a vyjadřuju vděk všem, co mi to tady čtou od počátku. Jste pandy, všichni!