O vymyšlenejch i opravdovejch strašidlech

You can do what you like
But you cant do that
You can say what you want
But you cant say that
You can go anywhere
But you cant go there

That looks like a letter that I don't want to open

Pásek na stromě

Nejsem posedlá smrtí ani depresivní. Ale sem zvědavá. A už dva roky fascinovaná jedním místem v Japonsku, kam sem si nemyslela, že se podívám. Není to totiž moc hezký místo. 

AOKIGAHARA JUKAI patří mezi místa, kam normální Japonec nikdy nepude na procházku. Tajemnej les na úpatí posvátný hory Fuji, kde údajně nefungujou kompasy, mobily, nežijou tu zvířata, nezpívaj ptáci a člověk se tam lehce může ztratit navždycky, je podle legend sídlem duchů a démonů. Povídá se, že v minulých dobách se tady praktikovalo ubasute. Za dob hladomoru, kdy si rodiny nemohly dovolit krmit svoje prarodiče, bylo zvykem, že po dovršení 70 let, děti vzaly svojí starou matku nebo otce do lesa a nechaly je tam, aby umřeli hladem. 

Podle japonskejch (a koneckonců i našich) legend, se člověk, kterej umře násilnou smrtí nebo sebevraždou, můžer vrátit jako duch. Jestliže je duše posedlá pomstou nebo tělo není pořádně pohřbený, vrací se zpátky na svět jako yúrei, pomstychtivej děsivej duch, kterýho si můžete představit úplně jako holčičku z Kruhu. Bílá tvář, černý zplihlý vlasy, mrcha, co se nezastaví před ničim. Yúrei si teda v Aokigahara Jukai, kterýmu se taky pro svojí neprostupnost říká Moře Stromů, seděj na pařezu a čekaj, a kdo se v lese ocitne mezi druhou a třetí ranní (což je japonská hodina duchů), má to celkem spočítaný.

Po červený nebo po bílý? Radši po žádný

Nejsem ani pověrčivá, takže teď k tomu pravýmu důvodu, proč Jukai není ideální na piknik. 

Díky svý strašidelný pověsti ho využil jako kulisu v roce 1960 spisovatel Seicho Macumoto  pro svůj román Kuroi Jukai (Temné Moře Stromů) o milencích, kteří zde společně spáchají sebevraždu. Sled údalostí pak způsobil, že další spisovatel Wataru Tsurumui ve svym ZNAČNĚ kontroverznim návodu The Complete Suicide Manual, uvedl Aokigaharu jako "perfektní místo, kde zemřít". Kniha se stala bestsellerem roku 1993. Koho by zajímalo přečíst si něco víc o knize, tenhle českej bloger má moc zajímavej a přínosnej článek. Od tý doby statistiky hovořej jasně, každej rok si do Moře Stromů najde cestu zhruba na třicet nešťastníků. Aokigahara má druhej nejvyšší počet sebevražd, hned po mostu Golden Gate v San Francisku. Čísla nejsou moc jasná, jak už sem zmiňovala, les platí za obrovský bludiště, kde je jedno místo stejný jako druhý a plno těl se nikdy nenajde. Přesto se každej rok koná výroční body hunt, kdy se do lesa vydá armáda, policie a dobrovolníci a hledaj mrtvoly. V roce 2002 se našlo 75 těl, což předčilo všechny rekordy. V roce 2010se údajně našlo těl 108 a japonská vláda přestala vydávat oficiální čísla. Nezapomeňte, že pro Japonce je sebevražda od nepaměti důstojná, ale i romantická a hrdinná smrt. 

Asi tušíte, že kombinace lesa, jako místa sebevrahů a zároveň duchů, dává teď docela smysl, proč se sem nechodí na piknik. Místní se semka opravdu bojí, ale protože se tady nachází i několik zajímavejch ledovejch a lávovejch jeskyň a hlavně Pět Jezer kolem Fuji, okrajově je místo celkem snadno přístupný pro turisty. Pro hloupý, vzrušení-hledající a cynický turisty. Jak už sem řekla, místo mě dlouho fascinovalo, takže...

Čtete první českej blog v historii, jehož autor(ka) v lese doopravdy byl(a)! Cestu a ceny dneska nebudu popisovat, to ať si každej magor vyzkoumá sám. 

Jelo nás pět. Před cestou sem měla přečteno plno anglicky psanejch vyděšenejch blogů, takže očekávání strašidelný atmosféry bylo fakt velký. Byl krásnej slunečnej den, pro stezku odvahy jako dělanej. V Aokigahara Jukai vede několik oficiálních turistickejch stezek. My si vybrali tu nejznámější, která vede od Ledový jeskyně k Jeskyni větru. Cesta se vine celkem příjemně lesem a nezachází moc do hloubky.  U parkoviště a na dalších místech už můžete vidět první náznaky, co se v lese děje. Nejrozšířenější cedule hlásá: Život je cenný dar od rodičů. Ještě jednou si zkuste vzpomenout na svoje rodiče, sourozence, děti. Nemusíte se trápit sami, vyhledejte pomoc. 

Chvilku sme šli, dokud sme nenarazili na velkou policejní pásku s nápisem Zákaz vstupu. Pásku sme obešli. ocitli sme se na jedný z vytvořenejch cest, kterou místní používaj právě pro každoroční hladání těl. cesta byla sice uzoučká, ale celkem dobře sledovatelná, navíc sme zjistili, že funguje GPSka. Po chvíli sme začali objevovat provázky vedoucí hloubějc o lesa.
To je totiž tak: předem dobře vybavení jedinci si většinou koupěj dlouhou barevnou pásku nebo špagát, kterej cestou odvíjej, aby se odtamtud dostali. My sme špagát neměli a zjistili, že sledovat cizí by bylo moc riskantní, protože některý sou hodně špatně viditelný, nebo přecházej v jiný barvy a my se nechtěli ztratit. Proto sme se drželi stezky, ze který sme sice neměli moc rozhled,ale vedla přece jenom hloubějc směrem ke kořenům Fuji. Jenom občas sme trochu uhli, to kyž sme si mysleli, že "něco" vidíme.
Najít první šokující nález netrvalo ani půl hodiny. Přímo před náma se z ničeho nic objevil stan. To by nebylo tak děsný, ale camping v Aokigahaře je něco jinýho než kempování u Mácháče. Málo lidí se odváží zabít se hned první den, takže většinou si ti chudáci přinesou stan, matrace, hygienu a osobní věci a několik dní trávěj sami v lese, odhodlávajíc se k činu. To mně přijde děsivý. Co se asi tak těm lidem honí havou? Jak tam můžou vůbec vydržet přes noc? 

Představa mrtvýho člověka vevnitř mě fakt vyděsila. Na druhou stranu sem se přišla do lesa bát a tohle sem taky mohla čekat. Nechala sem  ale radši ostatní, aby si to užili beze mě, a šla kousek dál mezi stromy. Moje hekání přilákalo ostatní a když se podívali na zem, pochopili. Stála sem nad něčí kabelkou, prázdnou termoskou a pár dalšíma osobníma věcma neznámý a nepřítomný osoby. Fuj. Ve stanu byly podle ostatních jenom odpadky. Bylo jich tolik, že se stan zřejmě stal odpadkovym košem pro výletníky. Náš nález se teda ukázal jako značně komerční. 

Další dvě hodiny sme chodili po lese. nechci říct, že sme byli zklamaní, ale byl fakt krásnej den a les se nejevil jako strašidelnej ani trochu. Občasný nálezy roztrhaný košile, brýlí nebo květin opřenejch o strom, nebylo to, pro co by Aokigahara měla mít tak strašnou reputaci. Pak už nás to přestalo bavit a slezli sme ze stezky. Díky GPS sme se prošli lesem, kterej je mimochodem opravdu krásnej, a za nějakou dobu se dostali k silnici. Rozčarování z toho, že les je vlastně malej, bezpečnej a nezajímavej, sme si ovšem spravili záhy. Kolem pátý hodiny večer se začalo smrákat a my se pomalu vraceli lesem k parkovišti. Najednou na mě ostatní volaj, ať se vrátim. Vojta našel další čerstvou stopu a sledoval provázek. My ostatní s nim. Ocitli sme se na nějakym místě, kde podle všecho v horizontu několika měsíců kempovalo několik různejch lidí. Rozsypaný peníze. Hřeben. Prázná peněženka. Věci, který by za normálních okolností nebyly v lese až tak divný. Tohleje ale Aokigahara a majitelé už svoje věci potřebovat nebudou...

by Terezka

Nacházeli sme plno věcí, kažou chvíli někdo volal, ať se dem podívat. Jako omámená sem se sama pustila po další pásce a našla ohniště s rolničkou pověšenou na stromě. Další tašku, deštník... Když sem si uvědomila, že ostatní sou někde za mnou, a že sou ode mně sice pár desítek metrů, ale přesto sem v lese sama, obdržela sem od svýho těla rázem koňskou dávku adrenalinu a začalo mi bušit srdce jako o život. Co kdybych opravdu našla visícího člověka? Co když udělám ještě jeden krok, ještě jednou se rozhlídnu a něco uvidim. To se mi fakt honilo hlavou. S tim, že já mám pro dnešek dost a s návštěvou můžu bejt spokojená, sem radši upalovala zpátky, ani se neohlídla. 

Aokigahara je opravdu tajemný fascinující místo. Určitě bych ale neradila vyrážet za krásnýho jarního nebo letního dne, myslim, že podzim, kdy se stmívá dřív, by byl ideální. My sme samozřejmě během těch pár hodin nepronikli ani náznakem do hlubin lesa, takže nemůžu říct, jestli navigace opravdu přestane po chvíli fungovat a ptáci zpívat. Ale s vybavenim, stanem, provázkem a odvahou musí bejt přespání v Moři Stromů opravdovej zážitek. Po příchodu domů sem si celkem oddychla. Nedalo mi to totiž a asi poprvý sem si taky vygooglila fotky z lesa od jinejch lidí. Na svůj blog fotku mrtvýho člověka dávat nebudu, ale lidi našli mnohem horší věci než já...

Hůůůůůů, dobrý ráno.