Strašně moc vodopádů v jednom příspěvku (O Maui)

Když sem expedici (ještě v Indonésii, tedy na cestě kolem světa) plánovala původně, počítala sem s tim, že se kvůli výhodnýmu letišti pravděpodobně znova podívám na Oahu, kde už znám kdejakýho bezdomovce! Big Island se svejma aktivníma spokama byl ale jasnej jako hlavní cíl. Když se náhle naskytly ucházející letenky od British Airlines + American Airlines na Maui (18000 Kč), bylo vymalováno. Oahu musí počkat, na tomhle malym ostrově se zastavíme na dva tři dny a trochu ho prošmejdíme. 

Severozápad ostrova - havajský "kopečky" se prostě poznaj na první pohled

Do hlavního města ostrova Maui, Kahului, sme dorazili někdy o pů jedenáctý večer. Podle užitečnýho webíčku http://www.sleepinginairports.net/ sem měla nastudováno, kde se dá přespat na letišti, ale nakonec nás z nějakýho důvodu zřízenci uložili do arrival haly k výdejnímu pasu. Na letišti byl od 11 klid, žádný letadly už nepřistávaly, ale příslib ztlumení světel se jaksi neuskutečnil a o sedmihodinové smyčce havajské národní hudby se RADŠI NEBUDU VYJADŘOVAT.

Kanaha Beach park hned u letiště - fajn místo na čekání, místo terminálu

Doby, kdy vám havajský krásky nasadily na letišti uvítací věnec lei na krk, jsou bohužel pryč, takže nám nezbylo než si zážitek vynahradit druhej den ve Wallmartu. Na Maui sme měli málo času, takže brzo ráno sme se zašli projít na pláž, která leží doslova pár metrů od letiště (a dá se tam docela dobře, leč ilegálně přespat na pláži v případě nouze). Jako já vás k ničemu nenavádim! Východ slunce byl nádhernej a pomalej. Půjčovna aut byla rovněž pár set metrů, prostě by to byl ráj nebejt všudypřítomnejch divokejch kohoutů, co dojem maličko rušili a navozovali dojem vesnickýho dvorku. To, že nás na expedici vyrazilo 5, což byl bezva počet do auta, znamenalo velký úspory za benzín i pronájem, ale půjčování auta byla naprostá výjimka, protože čelendž Big Islandu spočívala právě v tom, že sme chtěli auto používat minimálně.

Na havajských ostrovech obecně platí, že díky sopkám je jedna (v případě Maui i Big Islandu západní) strana ostrova suchá a ta druhá mokrá. Z dnešního vyprávění se určitě nedozvíte, že Havaj je lážo plážo. Co mám na tomhle místě tak ráda sou naopak pořádně divoký vlny a proudy, černý pláže, promáčený treky v pralesích a drsný skaliska. Plus teda taky ta jedna nepatrná drobnost a tou je řeka lávy tekoucí přímo před vašima očima do moře! Ale o tom až příště.

Takže co dělat na Maui...

Vodopád

Dva dny se ukázaly bejt na Maui dost málo, takže sme se shodli, že toho zkusíme objet a vidět co nejvíc a vyrazili sme na severozápadní část ostrova, která byla hezky ponořená v načechraných obláčkách, a tudíž tam přeci muselo bejt strašně krásně...

Jo? Prd! První, co sme udělali bylo, že Béďa zapích prst na mapě do nějakýho bezejmennýho vodopádu a řek, že to určitě bude bezva. My všichni sme si na krk pověsili lei z umělejech kytek z Wallmartu a pokývali souhlasně hlavou. Poté, co sem vybraným rebelům zakázala jít na trek v žabkách, sme si vyrazili jen tak bez jídla a pití omrknout vodopádek, nicméně z procházky se vyklubala tříhodinová drsná přelejzačka spadlých kmenů, kamenů a brodění řeky křížem krážem. Kousek treku vedl přes ukrutně hustej bambusovej lesík, což se pandám líbilo. 

Nedá se taky říct, že by nám z nebe nějak šajnilo sluníčko. Když už sme toho měli plný brejle a pohorky plný vody, našli sme cíl naší cesty! Byl to super vodopád, na kterej se dalo po laně vyšplhat a dostat se tak na druhou kaskádu. Nad ní pak byl ještě jeden mnohem drsnější provaz, kterej vedl ještě o kus vejš. Měla sem radost jako dítě, že tam místní udělali prolejzačku, ale musim přiznat, že když sem potom cestou dolů visela na šestimetrový, mechem obrostlý, stěně bosá a marně hledala, kde si opřít aspoň palec u nohy, trošku mě to vystreslo. Kdo chce navigaci k nejlepšímu vodopádu na Maui, ať mi napíše, netuším totiž, jak se jmenuje.

Sopka

Letíme nad Haleakalou

Hlavní dominantou tohohle středně velkýho ostrova je sopka Haleakala vysoká 3055 mnm. Až ji uvidíte prvně i vy, budete možná podobně zklamaní, protože se jaksi nejedná o žádnou fotogenickou Fudži-san, kdežto pěkně roztáhlou, ne moc vysokou horu se spoustou zubů, z nichž skoro každej by klidně mohl bejt vrcholek. Super je, že až nahoru vede silnice, takže absolutně není třeba platit 100 doláčů/osoba za výlet s agenturou, nýbrž stačí půjčit si dole na pár dní auto a na spektakulární východ slunce vyrazit sami. A vydělat!

Do NP Haleakala se platí jako všude v USA vstup 20 dolarů na auto, takže čím vás jede víc, tím líp. My se rozhodli přespat zadarmo v kempu Hosmer Grove v téměř dvoutisícové výšce a ve 4 ráno pak dojet zbytek cesty autem na výhled. Do kempu sme dorazili už za tmy a cestou sem dvakrát nepřejela krávu. 

Hosmer Grove je pěkný klidný a travnatý místo s vodou, záchodkama a roštama na grilování. Je ale potřeba počítat v noci docela s kosou My byli připravený a tasili se s podvlíkačkama, tlustýma ponožkama a s kradenejma dekama z letadla a nejstudenější havajskou noc (8⁰C) sme relativně přežili. 

Ráno ve čtvrt na pět už sme se zařadili do lajny aut, který se jako zářivý korále táhly na sopku. Tady sme zaparkovali a hodinu sledovali, jak se mění obloha a pomalu se rozednívá. Béďa sice prohlašoval, že na Javoru je to o něco lepší, ale já byla unešená. Pro nejlepší výhled doporučuju nezůstávat hned u návštěvnickýho centra, ale najít stezičku, která vás za 5 minut zavede na vrcholek, kde není tolik lidí. Čelovku s sebou!!! Atmosféra, kdy native havajanka/ranger zpěvem vítala slunce, byla magická. Cestou dolů sem nepřejela chráněnou husu ne-ne.

Krátery všude kolem

Pro zájemce o trekování v NP Haleakala mám pár tipů:

Nahoře se nacházej tři horský kabiny Kapalaoa, Holua a vzdálená Paliku (první a třetí mají i primitivní kempiště), který si můžete zadarmo zarezervovat a přejít tak za 2-3 dny celý kráter.

Mapka ke stažení zde.

Jako ideální trasu navrhuju:

Vyjet autem do kempu HG a vyspat se tu. Ráno vyrazit stopem na vrchol a počkat na východ slunce. Vyrazit na 10 km trasu a přespat na Kapalaoa Cabin. Druhý den udělat velký trek uvnitř kráteru a přespat v Holua cabin. Poslední den se vrátit do HG pěšky k autu. 

Náklady na takový výlet jsou naprosto minimální. Kapaloa Cabin nemá vodu, ale u ostatních chatek jsou záchytný kontejnery na pitnou vodu, takže filtr s sebou!

Silnice

Druhá nejznámější destinace na Maui je městečko Hana, respektive cesta do něj. Road to Hana je legendární klikatá silnička po východním mokrém pobřeží, která překračuje asi 50 vodopádů různých velikostí a skýtá super výhledy (když nechčije). Některý z vodopádů jsou fakt masivní a nemůžu nezmínit mrňavou restauračku po cestě, kde sme si objednali coconut shrimps, neboli krevety smažený v kokosovym těstíčku.

12 dolarů

Jeden z mnoha

Projet ty šílený serpentýnky do Hany nám zabralo aspoň 3 hodiny a občas to byly nervy, hlavně proto, že mokrá tvář Havaje o sobě dávala vědět a silnice byla steží pro dvě auta. Naším cílem ale nebylo tohle ospalý městečko, nýbrž druhý (a poslední bezplatný) kemp Kipahulu hned vedle přírodní krásy Seven Sacred Ponds. Kipahulu totiž taky zasahuje do NP Haleakala a nikde jinde, než v NP se na Maui zadarmiko nevyspíte. Aspoň ne legálně a klidně.

Součástí ohruhu kolem kaskád Seven Sacred Ponds je i slavná Pipiwai Trail, nicméně my sme ještě neměli pořádně suchý boty z dobrodružství předešlýho dne, takže sme si dali jen asi 4 km dlouhý trečík, mrkli na obří vodopád Makahiku, obdivovali krásný banyan strom a mudrovali, jak je sakra možný, že se dá v rozbahněných jezírkách někdy plavat a neumřít (odpověď zní: když pár dní neprší). Od kempu, můžete očekávat fajnovější noční teploty (16⁰C), pěknej trávník, suchý záchodky, vodu u infocentra a naopak nečekejte moc pěkný plavání, protože žralok.

Zajímalo by mě, jestli tohle někdy někdo viděl s čistou vodou

Při pohledu na mapu Maui mě nejvíc trápilo, jestli se dá ostrov objet z jihu zpátky na sever kolem dokola. Protože nám druhej den letělo letadlo už v 9 ráno, vůbec sem nebyla nadšená (=byla sem vystrašená) z představy, že bych za tmy měla znova absolvovat Road to Hana. Na mojí mapě byl ovšem notnej jižní kus silnice značenej jako offroad, což se dá vyložit různě, takže se Danča poptala místních a po konzultaci s infoletáčkama sme se definitivně rozhodli, že to zkusíme spodem (a kdyžtak budem tlačit), protože prý „road has been improved“. Sice sme moc nevěděli, co to bude znamenat v praxi, ale těch třicet nezpevněných kilometrů sme projeli úplně v pohodě a zbytek pak byla zbrusu nová silnice. Bohužel byla tma, takže sme nic neviděli, ale ve dne to musí bejt nádhera. Taky proto, že za Hanou už zase začíná suchá část ostrova. A bacha, Hana je poslední místo, kde si koupit jídlo a benzín, dál už je to docela divočina, kde vás nikdo moc nezachrání.

To, že předchozí den při večerním grilování klobás přišla pěkná smršť a zmáčela nám večeři, co sme s Radimem a Pepou pracně připravovali, byla zatím jenom taková předzvěst toho, že se musíme mít před bohyní Pelé na pozoru.  

Zpátky v Kahului sme v pořádku odevzdali auto a na letišti si počkali na privátní letadélko Káně, o kterym napíšu taky příště.

Pokud jste byli na Maui dýl než já (což je fakt lehký), já i mí čtenáři ocení vaše top zážitky v komentářích.

Petr "Béďa", Danča, Radim "Nick Slaughter", Petr "Pepa" a já.

Následuje samozřejmě mapka, neasi...

Vaše Panda

USA- kempování na divoko

V rozhovoru pro Travel Bible sem prozradila, že sme kvůli budgetu na naší první cestě po středozápadě USA museli občas sáhnout k takovým řešením jako spaní v autě ve městě, nezaplacení v kempu nebo kempování na Havaji mezi bezdomovcema, protože ve středu a čtvrtek se "prostě kempovat nesmí". 

Při přípravě na tenhle článek sem se snažila trochu googlit, co se o kempování mimo kempy říká u nás v ČR. No..."diskuse" vypadaj asi takhle:

Podobnou reakci, jako že sem socka, když sem nezaplatila v kempu, se objevily i pod TB článkem. 

Kritikům, co ostatním (vynalézavějším) lidem nadávají do socek, přestože například nevědí nic o situaci v USA nebo jsou tak panenští, že by i v noci čekali na prázdný křižovatce na zelenou, se ale musim smát. Kupříkladu pan Antal...achjo pan Antal, kterej KNOWS NOTHING, protože v Americe se samozřejmě mimo kempy spát dá a dokonce legálně. A dokonce to využívaj i vyžírkové přímo z civilizovaný USA! Jen škoda, že sme o tom nevěděli na naší první cestě, protože jinak by nás v kempu opravdu nikdo neviděl :)

dispersed camping u města Cody WYOMING

Pravidla kempování se v USA liší stát od státu, ale předpokládejme, že chcete vidět Canyonlands, Grand Caňon nebo Zion a pohybujete se na středozápadě.

Ke spaní máte následující možnosti:

Motel (cca 50-100 USD)

Soukromý kemp (cca 28 USD za jedno místo)

Oficiální kemp spravovaný státem (15-25 USD za jedno auto)

Divoký stanování v národním parku (pouze s permitem cca 20 USD za skupinku do 6 osob)

Primitivní státní kempiště (5-10 USD auto)

Tzv . dispersed kempiště FREE

Kdekoliv na veřejném pozemku FREE

V autě někde hodně dobře schovaný FREE, ale hodně těžký

Na soukromym pozemku FREE KULKA DO HLAVY

Lidi ale odjakživa spěj všude, takže sem zastánce teorie, že plac, kde nic nevezmu, neudělám si oheň, vstanu před svítáním a  nikdo mě přitom neuvidí, bych měla mít zadarmo. 

Do toho, proboha ano, počítám i kemp! 

A není to proto, že sem socka, ale prostě v tom nevidim absolutně žánou hodnotu, co mi ten kemp dal a radši si s penězma naložim jinak, třeba na nějakej krásnej trek. Tahle nejnepříjemnější varianta ale po přečtení dnešního článku věnujícího se tzv. "dispersed camping" nebude už nikdy potřeba :)

Dispersed camping kus od Salt Lake City UTAH

Pojďte mrknout, co o dispersed camping říká třeba stát Colorado:

Abych to přeložila do řeči našeho kmene. 

Postavit si stan můžete tam, kde:

Není soukromý pozemek, 

Není národní park (musíte si sehnat povolení, někdy zdarma, většinou za poplatek)

Není cedule s přímým zákazem kempování (vůbec třeba nedoporučuju zkoušet spát na parkovištích)

Je to dál, než 1 míli od oficiálního kempu.

Je National Forrest (pravidla pro spaní v národních lesích jsou tady)

No a tohle vám už dává slušnej přehled o tom, že jinak je vlastně povoleno skoro všechno. Takže díky pane Antale, už sem díky vám mnohem chytřejší.

Dispersed camping u Canyonlands ARIZONA

A ještě pro jistotku Arizona:

Jako příklad uvedu NP Canyonlands - severní přístup k Island in the Sky. Na Visitors centru se dozvíte, že jedinej oficiální kemp je obsazenej, a že ten den už není možný sehnat tzv. backcountry permit ke spaní v divočine. 

Máte dvě možnosti, vyjet ven z parku a postavit si stan v kempu Dead Horse campground za 20 USD. 

NEBO

Vyjet ven za hranici parku, zahnout na vedlejší cestu Mineral Road a po míli využít možnost dispersed campingu.

Tímhle způsobem se nám podařilo projet za 14 dní 7 národních parků, 1 state park a 3 monumenty.

Jeli sme autem ve čtyřech, připojila se k nám moje rodina - mamka s Myšákem.

A utratili sme za ubytování 17 dolarů všeho všudy!

Ehm, že sme si v polovině cesty zaplatili na jednu noc motel za 80, abysme si mohli začalounit, do toho nepočítám :D

Pokud si nejste jistí, vždycky se můžete zeptat ve visitors centru, v národním parku rangerů nebo dokonce šerifa či policajta. Všichni vám naprosto v pohodě poradí, kde si můžete legálně postavit stan. Na internetu se v diskusích dočete, že se musí kempovat alespoň dvě míle od zpevněný silnice, ale například kousek od Salt Lake City nás šerif akorát poslal pět mil za konec cedule "zákaz kempování" a tam sme si postavili stany u cesty, ale nikomu to nevadilo.

20 USD za divoký kempování v nádhernym Kalob kaňonu ZION NP zaplatim ráda. UTAH

Pro ty, co dočetli článek až sem, pak mám doporučení na perfektní aplikaci a mapu pro plánování. Appka iOverlander sice potřebuje připojení, ale to se dá vždycky sehnat alespoň v Mekáči, kde si následující noc můžete naplánovat. Perfektně nám pomáhala celou dobu hledat ty nelepší místa, protože si tam můžete přečít popis, jestli tam dojedete bez 4wd, jestli je tam záchod a jestli je to zadarmo. Samozřejmě tam sami pak můžete zadávat svoje objevy, já tam mám 4 vklady a sem zvědavá, jestli vám někdy posloužej.

Slibuju, že když se budete držet těchhle pravidel a v každym státě se jen ujistíte, jaký přesně maj pravidla, budete si to užívat stejně jako my. Na některejch places uvidíte ohniště založený předešlýma camperama, pokud v okolí není cedule zákaz ohňů nebo, pokud nehrozí požáry, můžete si tam klidně ugrilovat klobásy. 

Akorát bacha na medvědy!!!

Když kemp stojí 5 dolarů aneb kempování na dosah Zionu a přece za levno a bez lidí UTAH

Tak to je asi všechno, co k tomu mám. Prostě tak trochu boříme mýty, který se dozvíte při prvotním googlování od chytrých lidí. Já sama si ze sebe dělám srandu, jeden rok sem si dokonce dala titul "nejvíc sexy socka roku". 

Do Jordánska sem jela bez víza a drze se bavila, jestli to budou jejich celníci nějak řešit, v Tokiu sem si postavila stan v centru města, na Havaji sme přes zákaz zažili nádherný dobrodružství u zakázanýho vodopádu a taky tam přes zákaz stopovali, ustlala sem si v křoví uprostřed mexickýho města a třikrát si ustlala v kempu bez zaplacení, když tam nikdo nebyl.

Alexander Supertramp zase v roce 1993 místo čekání, až přijde na řadu se sjezdem Colorado River v roce 2012 radši koupil vlastní kanoy a jel peřeje i přes zákaz.

Neříkám, že to maj dělat všichni, ale stačí trochu přemejšlet o situaci, zvážit ji, a když nutně potřebujete, zákazy sou občas od toho, aby se porušovaly.

❤ Peace Panda 

Dispersed camping mezi Grand Teton NP a Yellowstone NP WYOMING

Dispersed camping kousek od města Boulder, Colorado

O langustičkách, malebnejch uličkách a vykuřování ziky

Ještě se nevykuřuje...

Dobré ráno, dnešní post začínáme neuvěřitelnou snídaní u Hujera/Vaška. Za 5CUC nám toho naložil na talíře tolik, že sme si ještě museli zabalit toasty jako svačinku s sebou. A že se hodila! 

Další cíl cesty totiž byla série vodopádů El Nicho v pohoří Sierra del Escambray. Protože je tohle místo zhruba na půl cesty mezi městy Cienfuegos a Trinidad, najali sme si opět dvě auta na celej den (25CUC za osobu), protože je to ekonomičtější varianta, než si udělat jednodenní výlet k El Nichu a pak se vracet.

Na stole zatim třetina jídla

V Cienfuegos sme po cestě z města ještě zastavili na dvacet minut na nádhernym hřbitově Cemeterio Tomas Aceo s replikou Partenonu a pomníkem za oběti místního potlačenýho povstání proti Batistovi. 

El Nicho

Cesta do kopců v provincii Cienfuegos byla pro naše stařičký Fordy (but Toyota motor, amigo!) trošku dřina, myslim, že je postrkovala i moje zen-meditace, ale nakonec sme )spěšně dojeli k branám parku. Tady sme zaplatili vstup 9CUC (zdražení oproti 5 z průvodce) a nastala taková divná anarchie, protože na ceduli sice bylo napsáno, že se musí s průvodcem, ale nás si nikdo nevšímal, tak sme šli sami. 

El Nicho si můžete představit jako takový malý maličký Plitvičky, ale věřte, že v kubánskym vedru přišly staršlivě vhod. Chvíli sme poskakovali kolem s foťákama a pak sem našla úplně ideální jezírko s privátnim vodopádem a všichni sme se do něj naložili.

Kromě koupačky je tu taky pár trailů na vyhlídky a další vodopády plus restaurace. Poté, co sme vylezli až na vrchol kopečku a rozhlídli se po okolí, sme snědli naše sváči a jako správní Češi si v restaurantu objednali Tucolu a smíchali jí pod stolem s rumem. Následovalo ještě jedno vykoupání a odpoledne sme z El Nicha odjížděli veselí a já s prasklym vrchnim dílem od plavek. Tady mě naštěstí zachránila Lenka, která měla plavky ehm...troje a jedny mi pak na druhý týden pobytu půjčila. (Tak se omlouvám, že sem se jí smála, jakou má velkou krosnu :D)

Trinidad

V Trinidadu sme měli domluvený díky Vaškovi ubytko, ale místní doňa nás frnkla do vedlejšího domu, kterej sice většinu osazenstva uchvátil klimatizací a velkejma pokojema (=spali sme po 3-4), ale mně se vůbec nelíbil přístup našich hostitelů jako byly ošizený snídaně, totální nezájem o nás atd. a plánovaný tři dny sme si po dohodě s ostatníma zkrátili na dva.

Hrozně bych si přála, abych mohla tohle krásný UNESCO město vychválit do nebe, ale nemůžu. Jakmile sme si hodili bágly do pokojů a vydali se na večerní zkoumání dlážděných uliček, okamžitě sme pocítili takovou zvláštní atmosféru, jako bysme tam byli vetřelci. Jako já se tomu asi nedivim, taky bych nebyla nadšená, kdybych bydlela v jednopatrovym domě u Karlova mostu a lidi si fotili, jak v obýváku čumim na bednu. ALE.

Ještě se pořád nevykuřuje, až večer...

Jenomže tenhle vibe byl prostě cítit v rámci celýho města. Nehledě na to, že nikde jinde sme nepotkali tolik turistů. Trubky, co se jezděj válet na deset dní na Varadero, se tam samozřejmě začnou po čase nudit, takže je agentury svážej na výlety na dvě místa - do Havany a Trinidadu, kde bez rozmyslu rozhazujou peníze a tím samozřejmě totálně kazí místňáky.

No, na segway to tady není...

Najít tu moderní cukrárnu nebo restauraci s langustama za tisícovku tu opravdu není problém. To spíš je těžší najít klidný zákoutí na fotky. Nutnost vyhejbat se a odmítat každý tři minuty různý pokoutný prodavače a naháněče je samozřejmost.

No nic, něco málo k Trinidadu, žaloženýmu známým milovníkem Indiánů Hernánem Cortézem. Město zažilo nějvětší rozmach v 18. a 19. století díky nedalekému údolí Valle de Ignatios (četla sem, že fajn daytrip), které bylo perfektní k pěstování cukrové třtiny. Místní kolonizátoři na cukru parádně zbohatli a začali si stavět po španělskym vzoru krásný prostorný domy, které dnes tvoří kompaktní jádro Trinidadu a jsou opravdu fotogenický. V roce 1860 ale produkce poklesla, město přišlo o svůj výsadní status a zastavil se tu čas, dokud ho díky UNESCU neobjevili tusriti o 120 let pozdějc.

Centrum s malým parčíkem je krásně upravený a dominantou je tu žlutá věž Konventu svatého Františka z Asisi, který je otevřený až do sedmi a fajnově se odtud fotí večerní Trinidad a přilehlý hory. Kromě toho je tu taky "úžasný" muzeum boje proti kontrarevoluci a na nádvoří konventu vás tak asi mírné vyšine tank.

Pokud dnes naše expedice na něco vzpomíná s láskou vzpomínáme, pak je to restaurace podmračené Doni Clary, na kterou sem narazila, když nám začalo kručet v břiše. Autentická restaurace za skvělý ceny se nachází o jednu uličku dole pod konventem (ulice Calle Regal de Jigue), kousek vpravo od okýnka se zmrzlinou. Jídelna je hned za dvěřmi z ulice (modrý dveře) a vypadá jako jedna velká stodola se stolama. Tenhle vzdušnej prostor se nám zalíbil a menu ještě víc. Kuře a ryby za 5CUC i s přílohama a salátem, krevety enchiladas (mňam!!!) za 7CUC a langusta za 9CUC? Všechno super čerstvý a přímo z grilu. Je potřeba vysvětlovat vám, proč sme se sem vrátili na večeři i druhej den? :)

Kvůli tomu jídlu samotnýmu bych vás do Trinidadu hnala. Druhej den se nám dokonce podařilo přimět Claru k úsměvu, no připadali sme si jako vítězové.

Playa Ancón

Nutno říct, že krajina kolem Trinidadu byla pořádně vyprahlá (taky sme cestovali na samym konci období sucha) a 12 km vzdálená Ancón slibovala podle průvodce nejhezčí plážový zážitek na celym jižnim pobřeží.

V devět ráno následujícího dne sme tedy práskli do kol (5CUC na celej den) a vydali se podle pobřeží a přes vesničku La Boca hledat tuto proslulou bíč. Pokud plánujete půjčit si kolo na projížďku městem, tak na to radši zapomeňte, díky dláždění a kopečkům je to pro sebevrahy.

Zabralo nám to v podstatě celej den, protože se kolem neustále naskýtávaly krásný místa na šnorchlování/pití limonád a piva Bukanýr/nasazování řetězů. Samotná pláž na konci poloostrova byla moc príma, my se zašili úplně na začátku pláže, což je nejdál od hotelů a neplatí se tam za lehátka a parkovný. Zato tam dávaj v ceně parkovnýho výtečnou piňacoladu (3CUC). 

Tady zrovna Míša nenasazuje řetěz

Playa Ancón, málo lidí

V kubánskejch obchodech toho moc nekoupíte, ale chlast, to zas jó

Pohled z kopečků Sierra del Escambray

Už se vykuřuje!!! všichni z cesty!

O karibském pobřeží a mírných úplatcích

Jak už sem naznačovala, sehnat v neděli odvoz z Viňales, byť jenom do Havany, se ukázalo jako oříšek, takže sme se v podstatě v ten den rozhodli, že se vyprdneme na všechnu veřejnou dopravu a budeme jezdit taxíkama. V počtu 11 lidí se nám to vcelku výborně dařilo a jenom jednou jsme se nevešli do dvou aut a museli jet třema, velká většina taxík jsou naštěstí veteráni s obříma kuframa a sedačkama.

Playa Larga

Tady bylo draze. Drink za stovku!

Dohodli sme teda s taxikářema cenu 33CUC za osobu až do Playa Larga (Zátoka Sviní). Kromě toho, že sme museli čekat dvě hodiny, než se auta seženou a urputně sme se snažili vyhnout se taxikářovi "Ječnýmu zrnu", nám čtyřhodinová cesta docela utekla a k odpoledni sme se vylodili v Zátoce Sviní (haha). Nechali sme se vysadit u docela drahýho Hotel Playa Larga, kde částka za chatku činila náš tejdenní rozpočet, tak sme šli radši do místního baru a dali si dvě mojita: Pobíhali kolem nás pořád lidi a snažili se zjistit, kde sme ubytovaný a kam by nás mohli dohodit, aby z toho byl bakšiš. Byli sme zkrátka takový batůžkářský hvězdy a náš plán, že bysme možná mohli spát někde na divoko (což se na Kubě nesmí) se rozplynul. Naše první setkání s mořem bylo krásný. Byl vlahý podvečer, tak sem se jenom pobrouzdala, ale kluci s Renčou si šli zaplavat (asi stárnu :(

Nejakčnější z naháněčů na ubytko byl hlídač z hotelu, takže sme si ho po hodině a půl našli a ten nás zavedl k rozestavěný case. Tady se Peťa zahleděl na střechu a povídá: "A kdybysme se nevešli dovnitř, může někdo spát nahoře". Za deset minut už sme VŠICHNI seděli na plochý střeše a rozbalovali karimatky úplně vysmátí. Domácí nám dovolili přespat nahoře dvě noci a pronajali sme si jeden pokoj s koupelnou na uložení batohů přes den. K večeři sme měli krokodýla na ananasu s rejží, normálka, ne?! Byl docela dobrej a v týhle fázi sme si taky začali v casách objednávat jenom šest porcí k večeři a dělili se o jídlo, protože ho byla zbytečná kopa.

Dohodli sme se, že ráno vstanem na východ slunce a půjdem skočit do moře. Noc byla docela klidná, ale tropický teplo teda nebylo. Když nám ráno o půl šestý začal zvonit budík, vystrčili sme nosy ze spacáku a shodli se, že v takový kose teda ne a spali dál.

Playa Larga je výchozí bod pro návštěvu velkého mokřadu Ciénaga de Zapata, který sem si představovala jako takový menší Everglades, ale nakonec sme z toho nic moc neměli z několika důvodů:

V dubnu tam není moc co vidět, ptáci jsou pryč a krokodýli žijou až na druhym konci poloostrova a nekonaj se k nim žadný exkurze.

Krokodýly můžete vidět za plotem chovný stanice, ale to nás moc nezajímalo, to spíš ty stejky, co podávaj v přilehlý restauraci. Nám bylo ale krokodýlí maso nabídnuto k večeři v naší case, takže sme si to odfajfkovali taky.

V podstatě jediný místo, který se dá navštívit, je La Salina na jihu Zapaty. Ovšem je potřeba si zaplatit průvodce, ne úplně levnej vstup a ještě na celej den dohodnout taxíky. Na Kubě musí bejt totiž všechno strašně complicated...

Cueva de Pesces

Chvilku sme to zvažovali, ale pak vyhrála varianta Brod.

Sehnali sme si dva taxíky za 25CUC na celej den, sebrali osamocenou Francouzsku Aňu, co si se Zapatou taky nevěděla moc rady a vyrazili ke 20km vzdálené Cueva de Pesces, což je v podstatě cenote po vzoru skalních propadlin, na kterejch sme s Čalouníkem ujížděli na Yucatánu. Jezírko bylo slaný a plavaly v něm ryby a bylo perfektní na šnorchlování. Dali sme si mojito. Strávili sme tu asi dvě hodiny a když začali najíždět turisti (=20 lidí), jelo se na pláž.

Zátoka sviní je po pobřeží hodně sklanatá, takže je potřeba najít místo, kde jsou do vody schůdky, ale na takových místech se většinou platí. Povídáme našim taxikářům, že chceme někam, kde nejsou turisti. Kluci se na sebe šibalsky podívali a pak nás zavezli k rezavý bráně a zatroubili. Za 1CUC na auto nás hlídač momentálně opuštěnýho pionýrskýho tábora pustil dovnitř a my celej zbytek odpoledne strávili v sukromym pionýrskym ráji.

Jakoby pionýrky

Díky neobvyklé obětavosti našich pánů kluků sme se tak rochnili v poloteplé vodě a sosali vodu z kokosů. Kromě koupačky je ve městě také možno fotit pozůstatky ze slavnýho fiaska, kdy se jednotky Kubánců-emigrantů po výcviku a pod vedením CIA pokusily v roce 1962 vylodit tady a ještě na Playa Girón (30 km od Playa Larga) a svrhnut Fidela. Stojí tu tanky a taky spousta krásných propagandistických billboardů. Druhej večer dorazila do naší casy široká rodina našich hostitelů, všichni sme se sešli venku na verandě a hrála se muzika a docela hezky sme se pobavili. Nakládaný fazole z večeře nebuduale radši komentovat.

Večer sme šli samozřejmě opět na pizzu k obyčejnýmu okýnku v centru městečka. Stála 5 kaček a za mě to byla nejlepší pizza za celou dobu. 

Během čekání na pizzu, sem svezla pár Kubánců na bicitaxíku.

Cienfuegos
...aneb Perla jihu je první UNESCO město, co na nás čekalo během cesty po jižním, karibském pobřeží. V Playa Larga sme opět podnikli neúspěšný pokus vejít se NĚJAKYM záhadnym způsobem do jedinýho turistickýho busu, co tudy jezdí, ale neúspěšně. Po dalším dohadování s gangsterskou neregulovanou partou chuligánů taxikářů sme s nechutí kývli na vydřidušskejch 10 CUC na osobu a frčeli dál.
Na městě je vidět, že do něho proudí peníze na opravy a údržbu domů, takže centrum vypadá fakt pěkně a díky Adidas prodejně byste ani nepoznali, že jste na Kubě. Ulice vypulírovaný, pěší zóna plná stánků se suvenýry s ksichtem Che Geuvary, galerie... Letmej pohled na kadeřniství vás ale pak zase vrátí do reality :)

Hostitelé v Playa Larga nám dali vizitku na svýho kámoše Venceslava a asi mu taky řekli, že sme fajnový socky z ČR, protože Vašek nás nadšeně přivítal ve svym úžasnym třípatrovym domě a vůbec mu nebylo divný, když sme mu řekli, že chceme v jednom pokoji spát v sedmi na zemi. Dostalo se nám fakt královskýho přivítání, možná až moc nadšenýho, takže budeme odteď říkat Vaškovi Hujer :)

Co se týká města, celej den sme strávili venku. Cienfuegos se pyšní nejdelší promenádou na Kubě, bylo nám tam příjemně a k večeru bylo opravdu skvělý světlo na focení. Ihned po tom, co sme si dali mojito v restauraci s výhledem na moře a pizzu za doprovodu místních a týpka s hadem na krku, sme mohli obdivovat nádhernej západ slunce.
Nevim, čim přesně, ale Cienfuegos na mně asi svojí moderní atmosférou (joggující Kubánci, sportující mládež, krásný domy i auta) udělalo fakt dojem a zpětně je to moje nejoblíbenější město na Kubě.

Když se úplně setmělo, vylezli sme si na terasu našeho domu a protože mezi námi velmi záhy po příletu na Kubu vykrystalzovala specialistka na nákup rumu Jana a na míchání rumu, Tukoly a citronky Jitka, nalepili sme jí přezdívku Míchačka a od té doby se 14 dní neflákala:)

Cestovní tip:

• Ideální na cestování po Kubě je skupinka 5 osob. Staré taxíky jsou uzpůsobený tak, že dopředu se vejde řidič +2 lidi a dozadu pak tři lidi. Cena se většinou udává za auto, takže v téhle sestavě ho dobře zaplníte. Aby se jízda vyplatila časově i finančně, neměli byste platit víc než 3-5CUC navíc, oproti autobusu. Krosny jdou často přidělat na střechu.

Tam, kde rostou doutníky

Honza, Katka, Janča, já, Míra, Regí, Jíťa, Míša, Lenka, Renata a Petr

V dubnu sem se na dva týdny vydala na Kubu v rámci expedice. Oproti dvěma expedicím do Japonska, který mám už za sebou, se ale tahle dost lišila hlavně v tom, že na Kubě sem nikdy předtim nebyla, takže došlo na lámání chleba a bylo potřeba, abych se do toho opřela a neztrapnila se před deseti božany, co se mi na tu dobu svěřili do péče.

Borovice, poznávací znamení západní Kuby

Mapku naší 14ti denní cesty najdete tradičně na konci článku. Trasu sem plánovala tak, aby pokryla všechno možné, od měst přes tabákové plantáže, vodopády, cyklovýlety až po lehačku na pláži. Ačkoliv se to nezdá, tak Kuba je relativně velkej ostrov a za ty dva týdny sme projeli přesně polovinu a bylo to akorát tak na pohodičku bez stresů.

Jediný pořádný kafe, co sme na Kubě měli (škoda, že toho byl jenom panák)

Dneska se podíváme na naší první výpravu na západ Kuby, do údolí Valle de Viñales, oblasti plný pískovcových skalních útvarů, tabáku, rochnících se prasátek, jeskyní a fajn jídla. První noc sme sice strávili v Havaně, ale víc sme ji prozkoumali až na konci naší cesty, takže jí věnuju samostatný bložík jindy.

 Dopravu do 180 km vzdálenýho Vinales sme vyřešili na Plaza del Armas v Havaně, kde sem obešla pár hotelovejch recepcí, udělala si představu o cenách a pak usmlouvala s pouličníma týpkama cenu 190 CUC za velký auto pro 11 lidí s krosnama. Normálně bychom cestovali busama, ale tím, že sme byly velká skupina, autobusák Viazul je celkem daleko od turistickýho centra (z jakýho důvodu Kubo?!?) a jízdenka stojí 12 CUC na osobu, rozhodně se nám auto vyplatilo. 

To, že pro nás přijel parádní veterán Ford rozhodně nevadilo, páč sem si okamžitě šplhla u mojí skupinky :D Řidič Frank byl evidentně rád za kšeft, takže naše první bližší setkání s Kubáncem dopadlo velkolepě. Celý tři hodiny nezavřel pusu a dozvěděli sme se spoustu užitečnejch věcí jako třeba, že mlíko je určený jenom pro děti ve školách a normální Kubánec k němu nemá přístup. Podél liduprázdný dálnice do Pinar Del Río ovšem postávali veksláci s obříma kusama sýra a guayávový marmelády, načež nám Frank za 5 CUP (=5 Kč) jednu porci koupil a daroval. Krásně mi tím na dva dny zasmradil batoh, ale uvidíte, jak sme s tim perfektně naložili. 

Do města Pinal del Río sme mířili ze tří důvodů.

1) Mají tam sirotčinec, kterej sem si vyhlídla předem a kam sme chtěli zavíst naše dárky (to nám nakonec bylo na místě zakázáno, takže sme museli improvizovat v chudinský čtvrti)

2) Potřebovala sem navštívit office, která spravuje Campismos, chatkové kempy po celé Kubě, abych tam zamluvila přespání

3) Je to blízko tabákových plantáží a chtěli sme se podívat na tabák víc z blízka

Frank velmi ochotně jezdil z místa na místo, jak sem ho prosila, vyptal se místních a tak se mi podařilo zajistit nejen ubytko za bezvadnejch 90 CUC pro 11 lidí i se snídaní v campismu, ale na stejnym místě sme si taky dali naši první pizzu za 15 korun, napili se prvního z mnoooha guayávových džusů a náhodnej týpek nás ukecal, ať neplatíme  zbytečný peníze za návštěvu továrny na doutníky a jedeme za 2 CUCy k němu do sušírny.

V sušírně nám kluci ukázali, jak sklízej tabák po listech, kde a jak to sušej, jen ta Kubánka, která by doutníky balila na vlastních stehnech, chyběla. Sušírna prý zásobuje tabák pro značku doutníků Khoiba, cože je podle všeho nějakej super matroš, takže sme si tam pár kousků nakoupili. Taky sme dostali ochutnat místní kafe. Vzhledem k tomu, že na Kubě je k dostání spíš melta, než kvalitní káva, hodně sme ho ocenili.

Cestou do Vinales nám Frank taky zastavil na vyhlídce u hotelu Loz Jazmines, která přehlíží krásně celý údolí. U hotelu je mimochodem pěknej bazén, ale to už sme se těšili na náš počůranej bazén v campismu.

Campismo Dos Hermanas se nachází v pětikilometrový dochodový vzdálenosti od městečko Vinales a najdete ho u příšerný turistický atrakce Mural de la Prehistoria, což je kus skály, kterej dal pomalovat sám Fidel, pravděpodobně tříletýmu dítěti...Campismo si můžete představit jako přijemnej ROH resort s nepříjemnou státní obsluhou v restauraci. Přesto sme si tu naobjednali mojitka, zapálili doutník a užili fajn večer bez turistů. Jenom do toho zmíněnýho bazénu sme se neodvážili...

Chatky jsou pro 3 osoby, ale vyspí se na postelích klidně 4

Druhý den byl nabitý, takže sme brzy ráno vstali, nasnídali se (sendvič se sýrem, kubánská low cost klasika) a vyrazili pěšky do Vinales za Doňou Teresou, u které sme měli spát. Barevnou uličku z vizitky sme našli lehce, doňa si nás chvíli přehazovala jako horkej brambor a nakonec sme skončili ve dvou domech přes ulici u jejích příbuzných. 

Benzínu je od pádu SSSR na Kubě nedostatek a je drahej, což se projevuje takhle 

Pověděla sem jí, že bysme rádi jeli na projížďku na kolech a čekala sem, jestli to nebude pro 11 lidí problém, ale vůbec. Za hodinu se u nás nashromáždilo 11 místních kluků, co nám s pompu předali svoje drahocenný treky, do jejich rukou putovalo 8 CUC za kolo a já se modlila, abysme jim to někde nepíchli. Ještě sem se stihla zeptat, kde se dá v okolí koupat, kluci řekli tajemné "piscina natural en la cueva" a mohli sme jet.

Údolí Vinales je na cyklo projížďky perfektní. Lehce zvlněná krajinka, krásný výhledy, silničky v dobrým stavu a hlavně minimum aut. Protože sem na zádech stále vozila smradlavej sejr (sem z Pardubic a ne, nebudu to psát spisovně!), chtěli sme si koupit v pekárně pečivo. Pak sme si ale vzpomněli, že je komunismus, takže sem nechtěla stát hodinu v řadě před bezzubím staříkem a vybrakovat jim krámek. Místo toho dostala skvělej nápad Katka a v "pizzerii", kde sme se stavili na pivko, ji napadlo, že bysme si mohli nechat udělat korpusy na pizzu s sebou. Majitelé na nás sice koukali jako na ufony, co je to za nápady, ale nakonec sme si kýžený jídlo odvezli a spásli ho u stolečků před jeskyní Palenque. Kromě toho sme taky po cestě do Cueva del Indio (8km od Vinales) zastavili u chaloupky s ovocem, kterou doporučuju vyzkoušet.

Tabáček

Cueva del Indio je turistická ptákovina, kde vás povozej v motororvym člunu po podzemní řece.

Moc nás to neuchvátilo, ale to sme ještě nevěděli, že nás čeká něco 100x lepšího v jiný jeskyni!

Cestou zpátky sem se začala místních vyptávat na to koupání a byli sme postupně vykázáni z hlavní silnice na prašnou rozrytou cestu, jednou se kousek vraceli, ale víceméně všichni místní věděli, kam se chceme dostat a uměli nám ukázat cestu. 

No, z pisciny natural se vyklubalo podzemní jezero v jeskyni, kam se muselo jít asi 300m tmou. my sme ale borci s čelovkama, který nic nezastaví, takže sme dali místnímu klukovi-hlídačovi 2 CUC a ten nás vzal dovnitř. V jeskyni neznalo naše nadšení mezí a smyli sme ze sebe pot a špínu celého dne. V nádherně čerstvý vodě sme proplavali jeskyni od rohu k rohu. Fotograf Honza s sebou naštastí neunavně tahal dva tejdny těžkej stativ a tady se fakt hodil. Jeskyni sme pořádně prozkoumali a k mojí úlevě nám venku mezitím nikdo ani nečórnul kola. Někdo nám řekl, že jeskyně se jmenuje Cueva del Silencio, ale nevím, jestli je to možný podle názvu někde najít...

Cestou zpátky sme se ještě odbočili k domečku na obzoru, na ceduli u cesty stálo "přírodní džusy", ovšem my tam samozřejmě skončili s kokosem naplněným rumem a bůhvíčím. Domů se nám moc nechtělo, ale už bylo šest večer a čekala nás šlapačka zpět do Vinales skrz políčka s tabákem a zeleninkou. 

Naše paní domácí nám uvařila obrovskou večeři a tady sme poprvé ochutnali polívku z černých fazolí, po který někteří členové expedie prahnou doteď.

Čirimoja - moje oblíbený ovoce z Bolívie. kdo by hádal, že roste i na Kubě?

Čerstvý džus z guayávy

Praktické info:

• Na Kubu si vezte Eura (výměna dolarů je zpoplatněna 10% příplatkem) a vyměňte si až ve městě, kde jsou mnohem menší fronty než na letišti. Na latišti sme si akorát vybrali z bankomatu potřebnou částku na taxíka (veřejná doprava začíná až 2km od letiště a málokdo to chce po příjezdu řešit)
• Rozpočet počítejte na 1000 Kč na den na osobu při normálním způsobu cestování s jednou večeří v restauraci denně. Mimo klasické convertible pesos si vyměňte alespoň 30CUC na CUP, budou se hodit na snacky a pití v místech, kde jedí místní.
• Dávejte pozor na ceny a vždycky si ověřujte, jestli jde o convertible peso nebo moneda nacional. Zhruba po třech dnech se v systému dvojité měny začnete orientovat, ale byla by škoda platit 5CUC(=5 dolarů) namísto 5 CUP (=5Kč).
• V neděli může bejt trochu problém sehnat dopravu z Vinales zpět do Havany nebo kamkoliv jinam.
• Link na campismo Dos Hermanas 
• Ubytování v casa particular u místních lidí se pohybuje 20-30 CUC za pokoj. Snídaně jsou bohaté a vyžijete z ní skoro na celý den. Měla by stát kolem 5 CUC.
• Na ubytku často najdete ledničku s vodou, kolou a pivem. Na konci pobytu se to posčítá a zaplatí. Voda v case bude o něco dražší než ve městě, ale ve městě se zase docela těžko hledá.P.S. Moc díky Honzi za fotky!