Inkové musejí být šílení

Ahoj, píšu z nejvíc nepravděpodobnýho místa. Už tejden úpím ve střední Americe bez pořádnýho internetu. Když už sem se rozloučila s tim, že se ještě někdy připojim, jedu stanovat k náhodnýmu vodopádu v Hondurasu a je tady wifi?!? 

No, tak challenge accepted!

Poslední položka v našem itineráři bylo Machu Picchu. Vstupní branou je město Cusco, krásný koloniální město se spoustou kamenných kostelů, parků a uliček ležící v údolí mezi horama. Na severovýchod od Cusca se rozprostírá Posvátné údolí Inků, kde je největší koncentrace ruin a různých inckých památek včetně jejich posvátnýho města.

Machu Picchu je nejen posvátný, ale taky je to pěknej byznis. Dneska vám teda popíšu, jak ho navštívit a nezcvoknout z toho.

Z Cusca vedou tři možný cesty. 

Inka Trail je stará incká stezka, která vede tři dny horama dolama až na MP. Je to v podstatě atrakce pro lidi, co si myslej, že je normální jít tři dny s portýrem a nechat si nýst batohy. Také je vhodná pro zájemce, kteří mají pocit, že tři dny chůze by opravdu měly stát 10.000 Kč.

Vlak je nejrychlejší varianta, ale taky to není nic levnýho, od tý doby, co jistá anglická společnost železnici odkoupila, udělala z toho monopol a rozhodla se zřídit jízdenky na stokilometrovou trasu za 200 doláčů pro kohokoliv, kdo není místní. Pro totální blby je tu pak jízdenka za pěkných 14.000 Kč s komplimentárním odpoledním čajem a průvodcem. Lidi, co zvolí tohle, bych si chtěla odchytnout do svýho panoptika, co mám doma pod schodama.

Kousek nad Calounikem je MP, ale to my jeste nevime

V posledních letech se ale začalo proslýchat o další možný trase – cestě po kolejích. Představovala sem si to jako nějakou naprostou šílenost, když je MP od Cusca tak daleko, ale ukázalo se, že je to v pohodě schůdná možnost zahrnující místní dopravu a skoro žádnej punk.

Protože sme od Titicacy dorazili nočňákem hodně brzo ráno, jenom sme si vybrali opět peruánský soly, na nic nečekali a rovnou hupsli na další autobus směr Quillabamba, pralesní město asi deset hodin jízdy od Cusca Posvátným údolím. Do Quillabamby není potřeba dojet, nechali sme se vysadit po unavujících šesti hodinách v městečku Santa Maria. Ačkoliv sme byli fakt už straně unavený, náš cíl byl ještě o jednu vesnici dál. Santa Tereza už na zmíněné silnici neleží, museli sme si vzít colectivo, což naštěstí nebyl problém, protože kromě nás bylo v autobuse ještě asi osm dalších dobrodruhů se stejným plánem, jako byl náš. Santa Tereza je pak coby kamenem dohodil od MP, právě tudy vede poslední 8 km úsek železnice, kudy se došlape pěšky do Aguas Calientes.

V Santa Tereze se už začíná celkem dobře rozmáhat turistická obslužnost, taky jim tudy denně proudí cca padesát lidí pěšo na MP. Sehnali sme si hostel se čtyřma holejma stěnama a postelí, což bylo jediný, co sme potřebovali, protože sme chtěli druhej den vyrazit hodně časně. Naše výpravy za stanováním vypadaj pokaždý tak, že si v hostelu necháme velkej odpadkovej pytel plnej věcí, co nepotřebujeme na ty dva nebo tři dny. Prázdný místo po šatech a converskách pak zaberou potraviny a voda. Takhle sme to udělali i tentokrát a na MP si přivstali na sedmou ráno. 

Lehce pršelo, ale stejně nám stačily šortky a trička s krátkým, pláštěnku se ani nevyplatilo vytahovat. Taxík nás za 30 solů (neměli sme s kým sharovat L ) odvezl k hydroelektryce, čili vodní elektrárně. Tam sme ještě natrefili na kiosek a čekali, že nás stáhnou o nějaký peníze za to, že chceme jít podél kolejí. K našemu překvapení nám jenom týpek ukázal mapku, zapsal si nás a popřál nám hezký den. Kolem elektrárny je několik tras kolejí, ale díky mapce a hlavně cedulím nebyla cesta žádnej čelendž. Šlo se hezky a cestou sme potkávali baťůžkáře, co se vraceli. Nad náma visely v kopcích mraky, takže sme ještě netušili, že se nacházíme přímo pod MP. Kolem Machu Picchu teče řeka Urubamba, která se vine tak, že MP je vlastně na takovym ostrůvku uprostřed, obklopený ze tří stran řekou a ze čtvrtý strany je Huyana Picchu, což je taková ta špičatá skála, co je vidět na pohlednicích. Pod tou trek začíná a těch osm kiláků vlastně musíte celej ostroh obejít ke vchodu, i když vertikálně ste od MP asi 300 metrů. Jak ale říkám, byly mraky, takže uspořádání sme pochopili až ze shora a druhej den cestou zpátky. Lída by z řeky Urubamby mimochodem mrtě hýkala radostí.

Zhruba v půlce cesty sme narazili na malou rodinnou hospedaje se zahradou a možností kempování. Pod MP je sice taky kemp, ale uvítali sme místní klídek, příjemnou paní majitelku a hlavně možnost nechat krosny tady, pokračovat jenom s batůžkem a vrátit se hezky navečer.

Ke vchodu na ruiny sme dorazili po dvou a půl hodinách (musela sem se vracet pro foťák). Neměli sme ale potřebnou rezervaci, protože internetem to nefachalo a do Cusca k cestovním agenturám sme se vůbec nedostali. Každej den je na jeden z divů světa vpuštěno 2500 lidí, tak sme se modlili, aby to bylo ok. Protože ještě nebyla vrcholná sezóna, v poledne u kasy zbývalo ještě asi dvě stě lístků. Přešli sme teda kolem vchodu na MP a museli ještě šlapat dalších dvacet minut podél řeky do městečka Aguas Caliente do oficíny. Městečko je to asi celkem hezký, ale nedokážu si představit, jestli existuje něco víc turistickýho. Snad jenom Karlův most. 

Skupinky uslintaných hlučných Číňanů a Američanů nás rychle přestaly zajímat a chtěli sme to v Aguas sfouknout co nejrychlejc. Vstupenka stojí 50 dolarů na jednoho, což je v porovnání s Petrou v Jordánsku ještě fajn. V ceně ale samozřejmě není autobus (10 dolarů jedna cesta). Dopřáli sme si cestu nahoru busem s tím, že dolů si slezeme sami. O půl druhý sme se ocitli tam a protože většina lidí jede nahoru ráno, míjeli sme ohromný množství lidí, co už se vraceli. Tím pádem nás na obhlížení ruin nebylo tolik. MP je celkem velký, takže se těch cca 400 lidí na ploše rozložilo. Jako jo, probíhal boj o nejlepš místa na focení, to k tomu ale asi patří. 
Taky sme nahoře potkali pár hrozně sympatickejch Italáků z předchozího dne a znovu si s nima pokeceli. Už pár dní předem sem vysledovala, že v oblati prší vždycky ráno a po druhý hodině se vyčasí, takže sem počítala e sluníčkem. A taky že jo! Mraky se krásně honily kolem Huana Picchu, občas na nás vysvitlo, občas maličko sprchhlo a byla duha. Po třech hodinách už se skoro úplně vylidnilo a z brány sme odcházeli mezi posledníma.

Tak vysvětlí mi proboha někdo, proč by chtěli Inkové stavět něco takhle vysoko?

O samotným místu nevim moc,co napsat, částečně proto, že to musíte vidět na vlastní oči, částečně proto, že sme si nezaplatili průvodce a místo toho se jenom přísírali tu a tam a odposlouchávali bohatší skupinky. Co sme ale pochopili, tak žádnej kámen není na MP jenom tak. Tenhle je zakopanej tak, aby všechny jeho čtyři ostrý hrany ukazovaly světový strany, tenhle zase přesně obkresluje tvar hory za ním, tohle okno za východu Slunce usměrňnuje paprsky onam. Dejte mi zhruba tejden, právě čtu strašně zajímavej cestopis o objevení MP Hiramem Binghamem v roce 1911. Kniha je anglicky mimochodem online ke stažení na stránce http://www.gutenberg.org/ebooks/search/?query=bingham. Až to dočtu budu chytřejší než stádo vikuň. Význam MP zatím nikdo na 100% neodhalil, takže zmiňme alespoň Čalouníkovu teorii o antigravitačních rukavicích, které pomohly Inkům zasadit balvany přesně na sebe.

Panda nebyla už 3 měsíce u kadeřnice
(zdravíme Zuzku)

Těně před setměním sme to stihli zpátky ke stanu. Los Jardínes de Mandor, tak se to tam jmenovalo. Kromě toho nám paní majitelka řekla, že kousek odtud je vodopád, co vede přes jejich pozemek, na kterym je další tropická zahrada a deštnej prales. Za malej peníz sme druhej den podnikli hodinovej výlet k vodopádu. Že byl ale vybitej foťák, dochovalo se ještě míň fotek než židliček na Machu Picchu.

Určitě to ale stojí za odbočku.

Zpátky v Santa Tereze sme znovu přebalili krosny a vrazili několik kilásků po proudu řeky k termálním pramenům. Už sem o tom psala na FB, ale je to nádherný místo. Horká voda tam vytejká ze skály a tvoří v kameni tři velký bazénky s odstuňovanou teplotou vody. Kolem stojej stánky s pivem, dokonce i jídlem a nejlepší na tom všem je, že se tu smí zadarmo kempovat! 

Zaplatili sme směšných 35 korun za vstup a celej večer a celý druhý dopoledne se rochnili a užívali. Kolem pátý odpoledne tu končej skupinky turistů jistou Jungle Trail, takže je tu napráskáno, zbytek dne ani noha kromě pár lidí. Tady sme se sčuchli s Američanem Keeganem a jeho belgickým kamarádem Robinem a společně se po poledni dokodrcali zátky do Cusca, kde nás Keegan vtáhnul do super levnýho hipísáckýho hostýlku. V Cuscu se nám hrozně zalíbilo (na to, že sme se báli, jaká to tam bude turistická pakárna) a v Hostal Emanuel sme vykydli na týden. Nejen, že tu bylo nejlevnějsí ubytování z celýho Peru (10 solů za osobu v dormitory), ale navíc bylo kolem velký množství jídelniček s almuerzem (obědovým menu) za 40 Kč i s polívkou, pitím a divnou želatinou. No, neber to.

centrum Cusca

Cusco je nádherný, čistý město, kde je radost se procházet. Jeden z posledních dní sme si udělali výlet do okolí na ruiny. Směrem na Pisac se nachází pruh 4 inckých ruin. Nejdál od města je 8 km vzdálená Tambomachay, kousek od ní PukaPukara, v polovině cesty Quedqo a nad Cuscem se tyčej ty největší Sacsaywamán, kde Inkové sídlili v době, kdy Pizzarova příchodu. Nechali sme se colectivem dovízt před Tambomachay, kde sme zjistili, že se nedá jít jenom na jednu ruinu, ale musíte si koupit lístek na všechny 4. Cena pro dva lidi za tisícovku nám vzhledem k tomu, že jde o hromady kamení, přišla neúměrná, takže sme se vplížili (ehm nikdo nás nekontroloval) do PukaPukary a nechali si od jednoho místňáka doporučit cestu k Templo del Luna, který je volně přístupný. Prošli sme se po políčkách, cestou si dali u jedný paní výtečný vepřový čičarones se smaženým banánem a prohlídli si ruiny dávnýho obětiště. Den předtím se v Cuscu strhla pěkná dešťová nadílka, ale ten den nám už zase krásně svítilo sluníčko a bylo fajn dostat se z města, ale ne moc daleko a bejt chvíli bez krosny jen tak.

...

Tak a teď na vysvětlenou, proč sme nepokračovali v našem plánu jet na sever Peru a v Pucallpě se nalodit a po Ucayali dojet do Iquitosu a dál po Amazonce do Letície. Odtud sme chtěli doletět do Bogoty, protože Leticie je město hluboko v amazonskym pralese, na hraici Peru, Brazílie a Kolumbie, který je dosažitelný jenom ze vzduchu nebo po vodě. Z Bogoty sme měli dojet do Cartageny, na pobřeží Karibiku a pokusit se přeletět nebo přeplout do Panamy. Pro ty, co neví, z Aljašky až do Patagonie vede podél Pacifiku transamerická dálnice. Ta je ale přerušená v jednom jediným bodě. Tzv. Dárien gap je asi 70 km širokej pruh totálně neprostupný džungle mezi Kolumbií a Panamou. Tady žijou drogoví pašeráci, levičácký guerily tu unášej lidi a anakondy jsou teda rozhodně větší, než ten pidižvík, co sem s nim měla čest já. Zkrátka, suchou nohou překročilo z centrální Ameriky do jižní všeho všudy tak dvacet lidí za posledních padesát let.

Ukázalo se ale, že blbá letenka kolem stojí 14.000 Kč, což by v podstatě zkrátilo náš rozpočet o jeden celej měsíc cestování. Místo toho sem si všimla akční letenky od společnosti Spirit. Po spočítání nákladů bylo rozhodnuto. Poletíme Lima-Miami-Portoriko-Miami-Nicaragua za 9.000 Kč na jednoho a podíváme se na karibksej ostrov! Jako bonus se pak vyhneme dvoum nejdražším zemím střední Ameriky – Panamě a Kostarice.

Z Cusca sme to tím pádem nevzali na sever ale na západ a jak sme přiletěli, tak sme taky z Limy odletěli plni bohatých zážitků a se slibem, že do Amazonie se ještě vrátíme.

Pro ty, co ještě v Peru nebyli a nevěří zkazkám, jak hrozně drahá země to je, mám tady nějaký hodně povzbudivý statistiky.

V Peru sme strávili celkem 19 plus 12 dní (přerušeno Bolívií)

Dohromady sme za dva lidi utratili 26.505 Kč

Na samotné atrakce (Sandboarding, přelet nad Nazcou, vstup do Colca kaňonu, vstup a jedna jízda busem na Machu Picchu) si připravte každej 2.335 Kč

Ubytování 156 Kč/den/2 osoby

Doprava 197 Kč/den/2 osoby

Jídlo 300 Kč/den/2 osoby

Ostatní 202 Kč/den/2 osoby

V ostatním jsou započítány menší čátky za vstupy do muzeí, praní prádla, holiče, a hlavně trekový hůlky.

Celkový náklad na den pro dvě osoby byl cca 855 Kč, což je v porovnání s Bolivií ještě lepší výsledek. 

Náš limit 1.000 Kč na den nebyl překročen, juhů!!!

Tentokrát patří srdečný pozdrav mojí velký rodině. Do Svídnice, do Brozan, do Polabin, na Výsonín a do Hlinska. Ačkoliv tady nevařej zrovna zle, vzpomínám s úctou na vaše jídla. A a s kym sem si dlouho neskypovala, by se měl dostavit na skype.
Děkuju za pochopení J

Příště Portoriko jauje!

V nejhlubším z kaňonů

Nejvíc zaslouženej bazén a falešný mojito

Výlet do Colca kaňonu

Do městečka Chivay, 140 km od Arequipy se můžete dostat obyčejným autobusem s místňákama, ale my sme protentokrát udělali výjimku a objednali si dvě sedadla v turistickym mikrobusu, protože se to vyplatilo jak finančně (30 solů na osobu a nemusíte utrácet za taxíky na autobusák), tak z hlediska organizace, protože minibus vás doveze až do výchozího místa z vesnice Cabanaconde a po cestě vám za půl hodiny zastaví na výhled na kondory. V mikrobuse sme byli jediní s krosnama, protože 95% lidí jde s orgnizovanou tour a průvodcem. Na rozdíl od Grand kaňonu, je Colca obydlenej a po cestě se jde několika vesničkama, kde je ubytko i jídlo, takže komfort zajištěn. My nemáme komfort zas až tak rádi, takže proto ty batohy. Navíc sem cestou skoro proskočila oknem autobusu na svobodu, protože sem už nemohla poslouchat brutální kecy jedný mladý uvědomělý Američanky dvě sedadla za mnou.

Čeká nás dvakrát větší záhul než v Grad Kaňonu?
Na začátku to tak vůbec nevypadalo

V Chivayi měl celej mikrobus zaplacenou snídani, tak sme na ně museli s Čalouníčkem čekat jak chudý příbuzný venku, ale zase proběhl náš první encounter s lamičkama. 
Tady začíná kaňon a do Cabanaconde to trvá zhruba další hodinu podél něho. Výhled na kondory byl celkem dobrej, protože sme z Arequipy vyráželi ve tři ráno a na kondory dojeli asi v osm, což je nejlepší čas, kdy je vidět. Já měla radost dvojnásobnou, protože mi můj milovanej klučík koupil super utkanej šál od místní paní.

Pro případné zájemce o trip a taky pro zarytý topografy mám mapičku s vyznačenou cestou, co sme šli my. Trvala tři dny a tři noci, červená tečky jsou místa, kde se dá sehnat voda, trojúhelníčky jsou naše kempiště. Všechny organizovaný tours jdou po tý druhý trase, od Cabanaconde doleva. Na dně kaňonu se nachází krásná oáza s názvem Oáza, kde je rozhodně záhodnou spát noc předtím, než se vydáte na poslední stoupání zpět do Cabanaconde V Oáze je možný ubytování v obyčejných bungalovech nebo ve vlastním stanu (10 solů za stan!) a hlavně tu maj přírodní jezírka přeměněný na bazény ke koupání a je to prostě paráda se tu na den vyvalit, páč v kaňonu bejvá docela vedříčko.

Z Cabanaconde sme vycházeli před polednem jako jediní a byla trochu fuška se doptat na cestu, protože nebyla značená. Ale nějak sem se prodrali mezi zídkama a oslíkama a vydali se podél kaňonu, dokud po cca hodině nezačala cesta prudce klesat dolů. Cesta na dno k Río Colca nám zabrala asi 4 hodiny a někdy kolem čtvrtý odpoledne sme uviděli naprosto boží místo ke kempování. Byla to taková mrňavá kamenitá plážička přímo u řeky a hned vedle ní kouřilo několik gejzírů. Já sem nikdy nebyla na Islandu ani v Yellowstonu, takže mi tento docela slušně postačil a blbli sme s foťákem asi hodinu. Trochu sme se obávali, jestli nás někdo nepřijde vyhodit, protože sme nebyli daleko od nějaký vesničky a navíc se kousek odtamtud stavěla silnice, takže sme počkali s rozděláním stanu až na šero.

Ohřáli sme si nějaký fazole, co sme nakoupili v supermarketu v Arequipě, ale byly celkem hnusný a Čalouník je odmítl jíst. Musela sem ho proto zabít ve spánku...ne, to se dostávám do říše fantazie. Ale přesně sem věděla, jak to s nim bude, když je nenajedenej :) Mimochodem, ten navštívenej supermarket...našli sme jedno úplně normálně zápaďácky vyzerající nákupní středisko, ale čekali sme, jak si tam pěkně levně nakoupíme zásoby na tři dny. Docela nám sklapla čelist při pohledu na konzervu kukuřice za 50 korun a instantní těstoviny za sedmdesát. Celkem nás nákup vyšel jenom o něco maličko levnějc, než kdybysme byli jedli ve vesnicích v restauracích. Ale zase sme si tím zařídili luxus spát, kde  nám zlíbí, nehledě na hlad.

Spalo se dobře, i když řeka byla celkem hlasitá.

Spaní u gejzíru

Druhej den začalo peklíčko, protože bylo potřeba vylízt nějakejch 600 vejškovejch metrů na druhou stranu kaňonu (podél řeky se jít nedá). Neměli jsme vody nazbyt, abysme si uvařili vodu na ovesnou kaši, tak jsme museli vyrazit posilněný jenom banánem a jogurtem. Po hodině chůze navíc začalo dost pálit slunce a došla nám voda úplně. Sice jsme viděli, že budeme procházet kolem nějakých domečků, ale nechtěli jsme riskovat, takže sem seběhla do nedaleký vesnice jménem Llahuar. Bylo to spíš jedno velký ubytování s bazénem a horkejma pramenama. Cena ubytování byla podobná jako ve městě a po obhlídnutí sem usoudila, že by mohlo fajn pobejt tam. My ale samozřejmě museli dál. Byla to hrozně úmorná cesta, nepotkali jsme žádný pocestný a jenom nás dráždilo, že jsme se neustále předháněli s jedním djeepem (kterej by nás úplně krásně mohl vzít, kdyby dva týpci nezastavovali každých 200 metrů, aby spravili silnici). Šlo se po prašný silnici vykutaný do vyprahlý skály, takže fakt nic moc. Někdy ve tři odpoledne nám zase došla voda a pod náma se konečně objevila Oáza. Povim vám, že t bylo celkem utrpení koukat na ty bazénky pod náma a bejt bez vody. Někdy v pět jsme konečně dorazili do vesničky Malaty, kde sme dokoupili vodu a začali sestupovat. Našli jsme perfektní platíčko asi tři kiláky od vesnice, kde jsme už za šera rozbili tábor.

Vesnička Malata

Noc byla dost divoká, protože asi o půlnoci přišel pes. Čalouník se mi vždycky směje, jak vystrašeně zvedám hlavu a strnule poslouchám zvuky kolem nás, když spíme ve stanu, ale tentokrát kolem nás obcházel nějakej hafan a celkem hlasitě čmuchal, snažil se k nám dostat pro páreček a několikrát za noc se taky rozštěkal, to když se k nám namátkou přiblížila nějaká zatoulaná mula, jejíž kopýtka otřásala zeminou kolem nás. Jo a navíc jsme samozřejmě leželi na něčím políčku.  Sice neobdělávaným, ale víte jak. No, ráno se nám už pes navaloval na stan, tak sme ho škvírkou očekovali a byl docela pěknej, takže se z něj stal na další dva dny náš Alík. 

Sakra, já vim, že sem mu neměla dávat ten páreček!!!

No, hned po ránu jsme zčerstva dorazili do Oázy a našli ten největší bazén a týpka, co nás ubytoval na svým fotbalovym hřišťátku mezi bungalovama. V Oáze jsme zevlili celej den, pěkně se spálili, popíjeli Mojito a předstírali, že to děláme, protože jsme cool a ne proto, že se sbíráme z předchozího krutýho dne a netěšíme na lezení 1200 metrů nahoru následující den.

Následující ráno sme si přivstali na sedmou a dali se do stoupání. Bez batohů se avizuje výstup na tři hodiny, nám zabral o hodinu dýl a byla sem dost ráda, když jsme se doplazili nahoru. Colca rozhodně nevypadá tak kick ass jako Grand canoyon a my udělali první den chybu, že sme Colcu pěkně podcenili. Takže to beru jako velký vítězství a zářez na pažbě. Ještě zbejvá zdolat nějakej ten vrcholek kolem. 

Výstup z Oázy nahoru. Dole Oáza, nad ní na druhý sraně kaňonu
je vidět platíčko, kde jsme spali noc předtím

V Cabanaconde jsme se pak naobědvali a jeli místním busem vestoje hodinu zpátky do Chivay, kde jsme zůstali ještě na jednu noc. Zrovna začínal Semana Santa (Svatý týden) u příležitosti Velikonoc, takže celá vesnice byla oblečená do slavnostního a místní lamy taktéž. 

A pak už zpátky do Arequipy, kde jsme si v hostelu nechali pytel s nepotřebnýma věcma pro trekování, nechali si vyprat oblečení a frčeli na jih, do Chile. 

Do Peru se ale ještě rozhodně podíváme cestou na sever. 

Čeká nás přece Machu Picchu!

V Chivay se slaví Velikonoce

Ve městě záhad - Nazca

Ve městě nevysvětlitelnejch obrazců

Peruánci maj tu největší písečnou dunu na světě, mysteriózní historii, kterou nikdo nechápe, dva nejhlubší kaňony na světě, prales s anakondama. Peruánci se živí křupavými morčaty. Peruánci maj lamičky, ze kterých šijí barevné svetry a držáčky na vodu. To všechno jsou ale věci, co si můžete vygooglit, že? Co ale určitě nevíte, je, že Peruánci jsou například taky nejlepší staviči zbytečných zídek na celém světě. Představuju si to tak: Každej správnej patriot z Perú za život postaví cca 17 zídek. Je to jeho povinnost, protože přece by nemohl nechat dálnici ze severu na jih, která vede v pustině jen tak holou. Ne, kolem dálnice je potřeba v šířce 3000 km postavit co nejvíc zídek!!! Čím zbytečnjěší zídka, tím víc bodů. To znamená, že pokud máte zídku na kraji města a ještě vám na ni někdo napíše jakékoliv politické heslo, máte 2 body. Pokud ale pojedete doprostřed pouště a postavíte tam úplnou WTF zídku dlouhou sto metrů do čtverce o třech stranách, kterou máte šanci obdivovat jen díky letmýmu průjezdu kolem po dálnici, máte to za dvacet. 

Většina zídek je tu dvacítkovejch...
Welcome to Peru

Stalo se, že jsme doletěli do Limy a očekávali jsme zimu a zemětřesení. Naštěstí se ukázalo, že to v Peru není s ročníma obdobíma tak hrozný a venku jsme mohli sundat mikiny. Na letišti sme se seznámili s místníma šušněma (1 Kč = 7 nuevo sol) a naskočili jsme na místní dopravu a rovnou se jali zdrhat z Limy, protože mi tak trochu připomínala Dillí a to není pochvala. Zemětřesení, co měli na konci března v Chile a při kterym umřelo myslim pět lidí, se dotklo jen jedné oblasti v Peru,město Arequipa, kde měli otřesy sílu necelých 7, ale údajně jsou na to zvyklý, takže nás zas tak moc neděsilo, že tam máme za 14 dní sami dojet.

První myšlenka teda byla ujet z Limy (no offence). Do oka mi při pročítání LP padlo městečko Chilca situovaný 65 km jižně pod Limou. A že prej tam maj super bahenní lázně. Tak tahkle drahoušové. V Chilce to bylo naprosto surreálný. Zaprášená vesnice s víc toulavýma psama než vlastním obyvatelstvem nás zmátla. Nikdo tam o bahnech nevěděl, natož aby nás tam dovezl. Protože nás autobus vyhodil vedle dálnice a do vesnice sme museli dojít sami, navíc sme pět nocí předtim pořádně nespali, rozhodli sme se, že se tam na jednu noc zaseknem. Krásně sme se prošli, až na to, že se nám do lýtek chtěli sem tam zakusovat pes a rychle sme zjistili, že se nám v Peru bude líbit minimálně žraníčko, protože sme si skvěle pošmakovali v lokální Kuřeteríi (Pollotería) na čtvrtce grilovanýho kuřátka s rejží, hranolkama, salátem a různejma salsama. A byli sme uvedeni do světa, kde se nepije Coca Cola, ale Inca Coala, kterou tvořej zliquidovaný žvejkačky. Vyspali sme se v celkem dobrym hostelu, i když by určitě bylo lepší, kdyby si dělníci, co byli ubytvaný vedle nás, nepřivedli děvky. Druhej den sme si ještě udělali zbytečnej vejlet na pláž vzdálenou asi 8 kiláků, na který nic nebylo a považovali sme Chilcu za vyřízenou. Úvod Peru se tedy skvěle vydařil!

Postavili sme se teda zase k dálnici a mávali na autobusy. Zastavil autobus jménem Flores, kterej sme pak ještě využili několikrát, protože se ukázalo, že je to asi nejlevnější autobusová společnost. V autobuse sme zhlédli tři kung-fu filmy ve španělštině a večer dojeli přes město Ica (nad Icou se tyčí úplně super vysoká duna písku) do oázky jménem Huacachina. Je to fakt maličká (zato dost turistická) vesnička s takovým tím backpackers huličským feelingem, kde každej druhej barák je hospedaje (jak se tu říká rodinným hostelům), nebo rovnou hostel. První noc byl fail za 50 solů v betonový místnosti, která za ty peníze vůbec nestála. Druhou noc sme se zabydleli v Hostal Rocha, kterej neměl úplně super recenze, ale nám nakonec docela dobře posloužil, navíc měl pěkněj bazén. Třetí noc sme se přestěhovali ještě jednou na pískoviště za trafo stanicí aka něčí house mezi plastovejma lahvemaa a špinavejma umouněnejma hipíkama ( a to mám hipíky ráda).

Největším lákadlem Huacachiny je sandboarding na okolních dunách. Cenu za jednoho sme uhádali v hostelu Rocha na 35 solů za osobu (násobíme sedmi, jur?) Tady musim říct, ž je asi dobrý zainvestovat trochu víc (45), páč naše boardy nebyly boardy, ale prkna z dřevotřísky s neuspokojivym vázáním, co padalo. No, řekněme, že v Himalájích sem si to machrovala líp. Řidič byl ae hroznej pohodář a naši písečnou buginu hnal přes duny rychlostí jak na horský dráze a z kopce nebrzdil. Duny byly odstupňovaný od nejmenší, kterou sme si sjeli cvičně dvakrát až po poslední fakt velkou (pořád ale nemá na Cerro Blanco, což je ta největší na světě - o pozici teda bojuje ještě s jednou dunou v Namibii). Jako bylo to ok, ale začala sem si brousit zuby na vyšš9 ligu - Cerro Blanco. V Huacachině sme začali objevovat krásu peruánský kuchyně, o který budu muset s Čalouníkovou pomocí napsat separátně. Čalouník si totiž samozřejmě pamatuje názvy všech jídel. To se ovšem nedá říct o zeměpisných názvech...

Další zastávkou v naší cestě na jih Peru, byla Nazca. Je to místo, který je v celym Peru asi nejzáhadnější a to vše jen díky tzv. Nazca Lines, obrazcům namalovaným v poušti, které jsou ovšem vidět jenom z nebe. Dodnes se nemůžou odborníci dohodnout, jestli sloužily jako cesty, astronomický značky nebo místa pro rituály. Každopádně, realitou je, že před patnácti sty lety si vyrazil nejasný počet Peruánců do pouště, aby tam na 500 kilometrech čtverečních košťatama vymetli různě se křížící linky, dlouhé dálnice a obrázky zvířat a lidí, velký až 260 metrů.

Zástupcem UFOlogických teorií se samozřejmě v naší skupině dvou stal Čalouník (na to sem já moc přízemní) a jal se za 75 dolarů na přelet malou cesnou přes linie. Moc se mu to líbilo a tak krásně mi o tom vypravoval, že teď musím tvrdit, že si samozřejmě taky myslim, že ty velký široký pruhy jsou jasný přistávací dráhy pro Ufony. Ne, jako pravdou je, že to tam tak vypadá. Fotosnímek nejslavnějšího ornamentu Kolibříka z ptačího pohledu pro nás tedy pořídil Čalouník. Za zachování perfektních tvarů naopak vděčíme přírodě, protože na poušti u Nazcy prší jenom půl hodiny ročně a nefouká vítr.
Ach ti kulišáci Peruánci.

Zatímco Čalouník lítal, já očumovala nabídky cestovních agentur na jednodenní sandboardovej výlet na nedalekou Cerro Blanco, o který už byla řeč. Bohužel se ukázalo, že ve městě není moc turstů a tím míň takovejch, co by zrovna chtěli sportovní zážitek a byla jsem jediná zájemkyně, což by mě v přepočtu vyšlo na pěkných 2500 Kč. Zamáčkla sem slzu a budu teda asi muset do tý Namibie achjo.

V Nazce sme zůtali ještě další dva dny, věnovali se gastronomii a návštěvě archeologickýho muzea a (ne)dalekýho předInckýho pohřebiště s dost dobře zachovalejma mumijkama. Nenechte se totiž splést, Nazca lines nevyrobili Inkové, alébrž kultura, která tu sídlila mnohem dřív. Pohřebiště Chauchilla se nachází asi dvacet kiláků od Nazcy, takže bylo potřeba nasmlouvat cenu s taxikářem. Bylo to celkem drahý (60 solů), ale na místě zase chyběly jakýkoliv popisný cedulky, takže se nám hodil jeho výklad (anglicky!!!!)

Dortík - vypadal tak pěkně!
A nebyl vůbec dobrej, ale prej je to specialita

Z restaurací sme si děsně zamilovali podnik Viva Nazca! na hlavní třídě, kde každý meníčko složený z entrada (předkrmu), hlavního jídla a domácí limonády za 8 solů slibovalo úžasnej zážitek. Vzhledem k tomu, že to byl náš druhej tejden v jižní Americe, náš slovníček španělštiny nebyl moc obsáhlej. Ve Viva Nazca! sme ale věděli, že si můžeme poručit z meníčka cokoliv a bude to bomba. Body mínus za hostelovej pokoj s oknama na náměstí. Peruánci milujou troubení!

Čekal nás noční přejezd do města zaslíbenýho jménem Arequipa, na který sem se z Peru těšila nejvíc. Arequipa se nachází už skoro úplně na jihu Peru, ve vnitrozemí a je to nádherný koloniální město, nad kterým se tyčí úctyhodná Mount Misti (5822) a samotná Arequipa je vstupní branou ke dvěma nejhlubším kaňonům na světě. Canyon Cotohuasí a Colca Canyon (oba dvakrát hlubší než Grand kaňon) se dlouhá léta bily o titul toho nejhlubšího, první nakonec zvítězit. protože je ale asi 400 km od Arequipy a není dostupný jeho dno, naším plánem bylo zdolat Colcu.

Arequipa je druhý největší město Peru a v centru to vypadá jako někde ve Španělsku. tam jsme taky sehnali zatím nejpříjemnější hostel ever. V El Caminante Class jsme tři dny spali v dormitory (20 sol na osobu se snídaní) a po návratu z kaňonu jsme se zdrželi na další dva dny v double pokoji za 45 za oba. Hostel měl krásně čistou společnou koupelnu, pěknou terasu s výhledem na dokonalej kuželovitej tvar Misti a milej personál.

Ta je tak krásná, že na ní snad musíme vylízt!

Hm. Už jsem se zase dost rozepsala, takže to tady utnu a o výletu do kaňonu příště. Příště to bude jak z akčního filmu. Bude kolem nás pářit horká pára, budu nás pronásledovat zdivočelí psi a dvakrát dojde pitná voda.

Hůůů