To teda ale byly dva měsíce, to vám povim.
Asi není potřeba to nějak šířeji vysvětlovat, kolikrát už jsme ten příběh viděli... android potká androida. Z androida se stane chameleon. Android ztratí chameleona, chameleon se přemění na slizku, android získá slizku, slizka potká slizku a odejdou spolu, android ztratí slizku, chameleona i androida.
To se mi stalo. Lozovi v našem příběhu tedy dáváme pápá.
Naopak rozdávám pusinky všem věrmlím, které mi v tomhle pohnutym období vyjádřili soustrast. Měla sem se díky vám jako v bavlnce, dojaly mě komentáře a pak jeden extra na mojí fb stránce Žanda panda ve světě, ten mě vyloženě...taky dojal.
A že u mě není skoro nic zajímavýho, přesuneme se ke vzpomínání na Kanadu. Chytlo mě totiž vzpomínání na Kanadu.
Za prvý mě navšítivil Pes. Psovi závidim, protože se dostal na stáž do Schladmingu a o víkendech bude v zime jezdit na prkně. Já taky ale leda tak v Hlinsku, a tak ji určitě brzo zneužiju a párkrát Rakousko navštívim. Nějakym způsobem totiž funguju tak, že když jsem se Psem, stává se ze mě přísná snowboarďačka, což jinak nejsem ani omylem.
Přemejšlela sem, co bych měla udělat se svojí dovolenou, když mám teď poprvý v životě, jakožto normální pracující občan, peníze. Razíce heslo: Vše pro blog!, sem se rozhodla jet na Sibiř, bitches.
Akorát se nakonec ukázalo, že Rosťa, co je svého času usazen v Krasnojarsku namísto Kojčic, po mně chce, abych přijela první tejden v prosinci, což kvůli zaměstnání nedávám :( Takže Sibiř dám jindy, Bajkal by stejně nebyl vidět.
.jpg)
Za druhý vám chci povyprávět příběh o kouzelný mikině. Koupila sem si ji z týdenního platu kanadský uklízečky v roce 2009 a dělala s ní parádu za celou dobu pobytu v Kanadě. Určitě vám je povědomá. Měla sem ji na sobě, když sem poprvý potkala Loze a pak asi ještě stokrát. Byla kouzelná, protože když ji měl člověk na sobě, vůbec nepotřeboval bundu, byla hebká, nepromoká a šly z ní oči šejdrem. Byla to jakási Hydro-phobe kolekce od Volcomun a stála skoro tři litry. Tady je příběh:
Jedu vám takhle na Zéland, zastavim se v Londýně na skok u svýho bejvalýho, on se pod dekou svym palcem u nohy dotýká a mýho a je mi hezky. Až do doby, než Matt odejde do práce, já zabalim krosnu, zavřu za sebou dveře jeho apartment a v tu chvíli mi bleskne hlavou: moje mikina je pořád pod polštářem!! Dveře bohužel měly kouli, takže vzdychám a říkám si, že mi ji přiveze, až se znovu potkáme v Evropě. Vzhledem k tomu, že sem u něj bydlela tři dny zadarmo a měli sme nějaký ty techtle mechtle, je mi blbý nechat si mikinu poslat na Zéland, jak mi on ve zprávě navrhuje. Zprávu vypouštím a čekám na "za rok a půl".
Za rok a půl mi Matt oznamuje: Dyť jsi ji nechtěla. Já ji dal na charitu.
Příběh končí tim, jak je mikina tak děsně boží, že sem ji vypátrala (3 roky stará kolekce jako! To není jen tak!) a minulej tejden si ji koupila znova a leží vedle mě na posteli. Super co?
Za třetí neustále koukám na Mantrackera, nejlepší tv pořad v dějinách lidstva
Za čtvrtý, byl u mě na tejden Metíček.
Pokud někdo neví, kdo je Matt a chtěl by se to dovzdělat, doporučuju začít u vyprávění o tom, jak sem si ho před třemi lety pracně nabalila ve Whistleru :D
Za čtvrtý, byl u mě na tejden Metíček.
Pokud někdo neví, kdo je Matt a chtěl by se to dovzdělat, doporučuju začít u vyprávění o tom, jak sem si ho před třemi lety pracně nabalila ve Whistleru :D
Metíček a jeho 4 kamarádi si po dvou letech v Londýně koupili ojetej mini-autobus, vytrhali z něho sedačky a dozadu postavili dvoupatrový letiště na spaní. Haló?! Jsem tady jediná, komu se zvyšuje tep?
Potom s tim autobusem jezdili 4 měsíce po Evropě až dojeli do Prahy. Na setkání před New Yorkerem na Václaváku sem šla jako roztleskávačka na prom, kterou pozval největší borec ročníku. Můj pric charming měl knírek a bujaře mě objal. Všechen smutek z Lozovy zrady se během dvou vteřin přelil do starý dobrý fascinace, kterou sem k Metíčkovi cejtila v Kanadě. Zase říkal věci jako you rikn? (=you reckon?), Sivn o clock (seven o clock) a podobně. Pili sme spolu český pivo, ukázala sem ho konečně sestře, která mu na rozloučenou řekla Heil Hitler, procházeli sme se po nábřeží a drželi se za ruce. Přála sem si, aby se mě zeptal, jestli bych s nim nechtěla zpátky na Zéland a pást tam s nim ovce (ale nezeptal se). Metíček pokorně jedl svíčkovou a při procházce najednou vyhrknul "Thats Carl Gott!" a ukazoval na plakát, kterýho bych si jinak nevšimla. Hrozně mě to rozesmálo, protože Gottův Trezor jsme pouštěly Mattovi ve Whistleru s Helčou a Marťou a on si ho pamatoval. Ach! Každej den sem spěchala z práce, abych s nim mohla strávit celej večer a jemu se každej večer nechtělo do hostelu v centru a táhnul se se mnou na Barrandov.
Poslední den přijel i s partou do Pardubic, kde sem je vzala do mý oblíbený hospody a přišli mí bejvalí spolužáci Anet, Krista a Dan a všichni společně sme pak vyrazili na ska-punkovej koncert místních kapel do Ponorky.
Docela slušně sme zapařili a někoho pěkně vyklepli ve fotbálku. Na Mattovi se mi vždycky hrozně líbilo, jak byl nadšenej všim, co sem mu vyprávěla (například sem si jistá, že doma teď vykládá kamarádům o Cimrmanovi) a ten koncert si evidentně užil.
Víme, co se sluší a patří, když váš soulmate odjíždí navždy z dosahu a máte s nim strávit poslední noc...
V sobotu v půl šestý ráno sem Matta vyprovodila ze dveří, objali sme se, já mu řekla, že ho budu navždycky milovat. On mi řek, že se určitě třeba za dvacet let potkáme a vesele odešel :D
A potom mi došlo, že skončila jedna celá epizoda. Metíček i Lozíček, oba sem potkala v Kanadě před třemi lety, spoustu toho s nima zažila a oba mi pěkně ublížili. Teď jsou na nejzazším konci světa a pravděpodobně je už nepotkám.
A tolik let života před sebou!
P.S. Něco z archívu
 |
| Zcela vážně nejpřitažlivější kluk, kterýho sem kdy poznala♥ |
Docela slušně sme zapařili a někoho pěkně vyklepli ve fotbálku. Na Mattovi se mi vždycky hrozně líbilo, jak byl nadšenej všim, co sem mu vyprávěla (například sem si jistá, že doma teď vykládá kamarádům o Cimrmanovi) a ten koncert si evidentně užil.
Víme, co se sluší a patří, když váš soulmate odjíždí navždy z dosahu a máte s nim strávit poslední noc...
V sobotu v půl šestý ráno sem Matta vyprovodila ze dveří, objali sme se, já mu řekla, že ho budu navždycky milovat. On mi řek, že se určitě třeba za dvacet let potkáme a vesele odešel :D
A potom mi došlo, že skončila jedna celá epizoda. Metíček i Lozíček, oba sem potkala v Kanadě před třemi lety, spoustu toho s nima zažila a oba mi pěkně ublížili. Teď jsou na nejzazším konci světa a pravděpodobně je už nepotkám.
A tolik let života před sebou!
P.S. Něco z archívu
Mutace jak říkám...
