Pozdní PF 2012

Pardón za odmlku, nějak nebylo do řeči...

Trochu uhnu tématicky, nevadí?

Austrálie se jeví jako dokonalá země. Maj tam zvířata, který jim všichni záviděj (koalky?), tisíce kilometrů úchvatnejch písečných pláží, minimální mzdu maj asi tak nejvyšší na světě (22 dolarů celkem újde v porovnání předevšim s Kanadou) a všichni se zdaj strašně happy a v poho. Co ale neprojde mediálnim sítem do Čech je jejich historie porušování lidských práv.

To, že si s původníma obyvatelema, aboriginals, poradili skoro stejně jako Cortez s Aztékama, jakž takž víte. Bohulibí běloši ovšem nakonec ukázali svoji laskavou tvář, přestali zabíjet a domorodcům vymezili překrásnej kus vyprahlý pouště, kde můžou v klidu (do)žít. Do 70. let 20.století byli aboriginci oficiálně považování za „zvířata“a status lidských bytostí získali jenom proto, že jejich počet klesnul tak drasticky, že kdyby zůstali evidovaní jako zvířata, stali by se ohroženym druhem a měli by moc práv!!!

Australská vláda je podle mě strašnej hnus. A snad nejsem jediná, kdo si to myslí.

Třetí den mýho pobytu v Byron Bay (před skoro deseti měsícema) sem seděla ve stanu a ehm…četla si mapu. Je mi jedno, jestli si někdo myslí, že to není koníček. Pro mě teda je! Neznám lepší pocit než mít mapu a nebát se jí použít! No a takhle sem očima cestovala od Velkýho Bariérovýho útesu přes jakejsi Ghost Town až skoro doprostřed mapy a tam narazila na propátrání-hodnej-tajemnej-název Woomera Restricted Area.

Tady je zlomek toho, co sem se dozvěděla od Loze a pak z různejch stránek.

Austrálie se jeví jako ráj nejen mně, ale i nejrůznějším uprchlíkům a každoročně k břehům přijížděj lodě s rodinama, kterejm válka vzala baráky (přinejlepším) a doufaj, že Austrálie, která je mimochodem velká jako prdel a žije v ní jenom něco přes dvojnásobek obyvatel ČR, by jim mohla pomoct. Omyl.

Uprchlíci se automaticky odvážej do internačních táborů. Ale nepředstavujte si žádnej hezkej uprchlickej tábor…V roce 2004 otřásl celou Austrálií děsnej skandál, kdy se pracovníci jednoho z nich, Woomery, sami vzbouřili a vypovídali proti svejm zaměstnavatelům. Už se prostě nemohli dívat na to, pro „civilizovanou“ zemi neuvěřitelný, porušování základních lidských práv. Woomera je zařízení v poušti, kde denní teploty šplhaj přes čtyřicítky. To už samo o sobě není úplně nejúžasnější místo, kam byste zavřeli lidi. Kapacita Woomery oficiálně činila 400 míst. V roce 2004 žilo ve Woomeře zavřenejch 1500 lidí. Včetně dětí. Podle oficiálních výpočtů byla průměrná dýlka pobytu dospělýho 4 roky, dítěte 1,5 roku. 1500 lidí mělo k dispozici 5 koupelen, panoval naprostej nedostatek léků a chyběli zaměstnanci. Za čtyři roky existence se z internačního tábora stal skoro koncentrák. Pokusy o sebevraždu byly na denním pořádku, uprchlíci drželi protestní hladovky a zašívali si pusy, oběšovali se, objevila se šikana a zneužívání a děti se bez pomoci psychiatrů skládaly. Vedení Woomery si samozřejmě nemohlo dovolit mít nějaký záporný čísla, takže se falšovaly úřední dokumenty, měnily čísla a vládní trolové dělali, že o tom nevěděj.

V roce 2004 už toho bylo moc a zaměstnanci tíhu situaci pochopitelně neunesli a začali nahlas mluvit. A tisk měl hody. Tehdy se ukázalo, k čemu sou charitativní organizace a protesty lidí se vystupňovaly, až dosáhly toho, že byla Woomera uzavřená a její „obyvatelé“ přesunuti do zařízení roztroušenejch po celý zemi.

-

O sedm let později přijela do téhle země Panda a v Melbourne se potkala s Lozovým nejlepším kamarádem z dětství, Olliem, toho času hudebníkem se startující rapovou kariérou. O Olliem toho Panda slyšela dost z Byron Bay, kde jí Loz pouštěl videa Ollieho a kytary, ale první setkání bylo stejně trochu šok. Ollie seděl na vozíčku, což jí Loz zapomněl nějak prozradit, a vesele vyprávěl, jak ho policie posprejovala slznym plynem, při nějaký demonstraci proti internačnímu táboru blízko Melbourne, odkud se podařilo přes plot utýct třem Íránskym klukům a lidi žádali, aby jim policie dovolila zůstat na svobodě a začít novej život. .

Z Ollieho se stala hvězda díky videu na místních webových zpravodajských portálech, protože vidět polici takhle tvrdě zasáhnou proti někomu na vozíčku, se nevidí často. Součástí videa je Ollie pronášejícího opravdu moc dojemnou řeč k okolo stojící ostraze.

Pak se Ollie začal vyjadřovat k politice skrz hudbu. Moc nás s Lozem mrzelo, že sme nemohli bejt přítomní na křtu jeho prvního alba.

Když vidim v televizi lidi poutající se ke stromům, většinou si pomyslim něco o bláznech. Ale 30. prosinec roku 2011 mě donutil znova přemejšlet. Přála bych si, aby si lidi uvědomili, jak úžasnej život žijeme a že starosti, jestli máme novej iPod, sou naprosto k smíchu v porovnánim s utrpením, kterym procházej další tři miliardy lidí na tomhle světě. Přála bych si, aby na sebe lidi byli hodní a nezabíjeli se. Přála bych si, aby burani nenadávali na to, že musej zaplatit doktorovi třicet korun, za vyléčení rýmy, když jejich soused trpí rakovinou a nemá naději. Přála bych si, aby lidi nebyli tak lhostejní.

Nemusíme se sami vázat ke stromům a zvedat nad hlavu protestní cedule, ale musíme si uvědomit, že kolem sou pořád lidi, co nemaj srdce z kamene a oni ty cedule za nás zvednou, a ocenit je. Kdyby nebylo lidí jako Ollie, dneska by se možná ve Woomeře tísnilo deset tisíc lidí.

R.I.P. Ollie

29. prosince 2011

je mi to moc líto...

.

Mlčení jehňátek

(Ne)chi vám moc pít krev, takže to, jak je místo, kde pracujem úžasný, zdůraznim (jenom) jednou.

Je to tady fakt úžasný a pučujem si kola a čtyřkolky.

Před pár týdny se u nás na dvě noci zastavil náš americkej majitel se svojí družinkou gloden kids, jejichž hobby je 1) lítání na kafe helikoptérou a 2) střílení zvířat z helikoptéry (cenu za trapárnu desetiletí získává...). Dva dny před jejich příjezdem sme se vrhli na urputný cídění všeho, aby v pokojích nebyla ani skvrna na televiznim ovladači, tudíž sem pak byla na bosse natěšená asi jako pětiletej na čerta. Kromě toho, že nám teda pak dva dny nad barákama kroužily vrtulníkem (půlrok bez češtiny se na mě podepsal, slovo vrtulník sem si musela vygooglit!) a chodili na večeře v deset večer (woe, tohle není Manhattan!), měl jejich pobyt jednu výhodu. Majitel vytáh z nám dosud utajený boudy terénní čtyřkolky a jezdil na vejlety. Panda zaslintala... Noc před jeho odjezdem sem pak pracovala na baru, zrovna když tam seděl se svejma kamarádma a nějak se to seběhlo, že sem kolem půlnoci po sedmi sklenicích vína dostala povolení pučit si někdy čtyřkolku na vejlet.

Nejdřív ale došlo na horský kola, který sme našli zašouplý ve stejný boudě. Flock Hill Lodge je kdysi pučovala, ale poslední dobou si prej lidi vozej jenom svoje, taže horáčci skončili dost nekomerčně. Tak sem je vytáhla na světlo, napumpovala a vyrazili sme s Lozem na okružní vejlet po naší farmě a pak kolem Purple Hill, co se tyčí nad náma. Trasa 40 kiláků přes hornatou farmu údajně na 2-4 hodiny. Tak to určitě! Plazili sme to s Lozem ve 30stupňovym vedru šest hodin! Ale počítám do toho i koupání v Lake Pearson. Průjezd přes pastviny byl roztomilej, protože sme nechtěně plašili kůzlátka. A taky sme je litovali, protože ještě měli na zadcích ocásky a my věděli, že až přide období tailingu (od slova tail - ocas), bude to pro ně dost krušný. Kdo by byl taky rád za to, že mu někdo upálí ocas, že? Fuj, naštěstí se aktivit spojených s farmou nemusim účastnit.

Odpoledne sme se totálně spálený dovlekli domů a začali se svlíkat z kůže.

Dobrý na tom je, že Loz má úchylku na loupání klže, takže mě u televize každej den obírá.

O pá dní pozdějc přišel vysněný den D a švanda na čtyřkolkách. Protože sme den předtim koukali na 127 hodin (já po třetí, rozhodně patří mezi moje loňský oblíbence) a jedeme do divočiny, kde není signál, zodpovědně sme si vzali vysílačku a všem řekli, kam jedem. Taky sme dostali nějaký pokyny, jak se naklánět a tak. Danny Boyle sice naši jízdu nesestříhal do cool filmu, ale i tak to bylo cool. Hm, teda spíš pro Loze, neb já se ze začátku celkem šinula a byla vyjevená z každý díry na cestě, která moji motorku nepřeklopila.

Asi po 15ti minutách sme dorazili na Craigieburn road, což je cesta, která vede kolem CGB farmy. Tam sme se chvíli zasekli, páč sme nemohli najít cestu k Waimakariri River, kam sme měli namířeno. Vyřešil to za nás týpek, co v divočině opravoval koleje, a ukázal nám brod. Jezdit brody na čtyřkolce se ukázalo bejt nějzábavnější částí. No ale problém nastal, když sme deset metrů za brodem narazili na zamčenou závoru, o který nám nikdo nic neřek. Pozdějc sme se dozvěděli, že sme si měli vzít klíč. Aha. Možná kdybysme to věděli, tak jedna z čtyřkolek nemusela spadnout ze srázu...Ale neředbíhejme.

Teď když nad tim tak přemejšlim, musíte mít mě a Loze za děsný debily, kterejm byste nesvěřili ani koloběžku, ale ona to fakt nebyla naše vina!!!

Tak teda, cesta k řece byla zamčená, ale na mapě sem objevila jinej okruh vedoucí do kopce, odkud bysme při troše štěstí mohli traverzem přejet po trávě a objet závoru zvrchu. Vydali sme se směrem Avoca, což bejvala maličká kolonie těžařů uhlí spojená se světem jenom železnicí nebo koněm.

Nad Avocou sme se pak začali šplhat do kopců. Cesta byla spíš taková necesta. Rozježděná tráva, ale bylo jasně vidět, že tamtudy někdo někam jezdí a nelámali sme si s tim hlavu. Už už sme byli skoro na vrcholku, ale poslední úsek byl fakt prudkej. Zatimco Loz ho vyjel v pohodě, mně to v půlce chcíplo. Po pravý straně bylo křoví, po levý sráz dolů, tak sem nejdřív chytla hysterku, pak začala couvat a svojí přehlídku sem zakončila v křovinách plnejch trnů. Ječela sem nahoru na Loze, kterej zmizel z dohledu, ať mi pomůže a naštěstí se po pěti minutách přišel podívat, co dělám.

Našel mě křečovitě stojící na brzdě v křoví. Tak mi pomohl a vyjel nahoru za mě. Nahoře byl krásnej výhled! Chvilku sme se kochali, dali si sváču (kéžby řízek s chlebem!) a začali koumat jak dál. Pár metrů od nás byla brána a cesta se stáčela vlevo, takže bylo stopro jistý, že se na cestu k řece najet dá. Jenže to sme si zase nebyli jistý, kolik máme benzínu, takže sme plán řeka odpískali a rozhodli se jet zpátku. Navíc sme věděli, že z druhý strany je ta zamčená závora, takže nebylo zbytí. Dolů jel zase první Loz a to bylo štěstí, prtože to teda byl nakonec on, kdo zjistil, že je to moc prudký a na kamenech se kloužou kola a nemůže zastavit. Taky cesta byla lehce nakloněná, pročež mu to začalo ujíždět směrem ke srázu a pak už sem zvrchu jenom viděla muže přes palubu, čtyřkolka udělala saltíčko a zmizela mi z dohledu. Kurva. čtyřkolka za 17.000 dolarů. To tady budem muset zůstat dva roky a vydělat na ní...

Zděšeně sem doběhla za Lozem, zjistila, že si nic nezlomil a s úlevou uviděla motorku jenom metr a půl pode mnou v křoví. Zlatý křoví!!! No štěstí v neštěstí. Asi hodinou sme s tou mašinou bojovali, ale byla moc těžká, sráz prudkej a úplně sem netoužila bejt sežvejknutá někde v divočině. Ještě chvíli sme očumovali kolem snažíce se oddálit nezbytný rádiový styk, ale zavolat sme museli doufali sme, že naše S.O.S někdo v kuchyni uslyší. Když sme Jasonovi vysvětlili co a jak (hlavní otázka: je čtyřkolka v pořádku?!?), dostali sme pokyny na zbejvajícím prostředku dojet dolů k závoře, kde nás Jason přivítal s terénním autem, podal pivka, uchlácholil nás, že nejsme první ani poslední a jel se s náma podívat na místo zločinu. Tam si oddech, zasmál se a odvez nás dom s tim, že tam pozdějc pošle pár chlapů s lanama. Moc sme se radovali, jak skvěle sme z toho vyvázli.

Dodatek: Nevyvázli...Samozřejmě si z nás všichni dělali ještě pár dní legraci a já z lásky vzala vinu na sebe, páč blondýny sou všeobecně blbý a nikdo se tolik nediví, když někomu překlopěj čtyřkolku. Richie, majitel farmy, se smál taky, ale dal nám trest. On nám pomůže motorku vytáhnout zpátky na cestu, když se jeden den zúčastníme tailingu.

O tři dny později sme vstali ve čtyři (!!!), abychom byli v pět nastoupený v autě připravený vyrazit s ostatníma pracantama na tailing. Tailing se provádí na jehňátkách, protože když si kaděj na ocas, usadí se jim tam nějakej humusnej druh hmyzu a pak se dostane dovnitř a pak je sežere ze vnitř. Tailing se mi ani trochu nelíbí, ale představa jehňátka sežranýho zevnitř se mi nelíbí ještě trochu víc, tak sem souhlasila, že se tý kruťárny zúčastnim v pozici objímače jehňátek (ale nikdo mě nebude nutit do nich čimkoliv rejpat).

Říkám si, že v Čechách bych asi nic podobnýho nezažila, tak se s váma podělim, ale jestli ste mega velký milovníci zvířat, radši teď už nekoukejte na fotky a nečtěte. Nejdřív se teda ovce naženou do ohrádky, která se zužuje, až končí vrátkama pro jehňátka vedoucí do dalšího kotce a tady se oddělej mrňata od ovcí. Na plotu kotce je přidělaná taková železná konstrukce podobnýho ražení jako je gynekologicky křeslo, akorat se tam podélně vejdou tak tak tři jehňata a zašprajcnou se jim nohy nahoru. No a pak už to jede. Jeden člověk stojí v kotci a podává jehňata na pás. Další člověk rozliší jestli holka nebo kluk a podle toho jim proštípne ucho (krev), další jim pistolkou vstříkne do pusy očkování a meducínu (tenhle job vyfás Loz a byl nejmíň drastickej), další člověk zaváže kulky (klukům!!!) a poslední dva upálej ocas spešl nářadim a zacákaj to něčim hojivim. Samozřejmě největší obavy u mě panovaly z toho, že nebudu moct vydržet poslouchat, jak chudáčci kvílej a bečej, ale musim dát za pravdu farmářům, že je to asi fakt tolik nebolí. Vypadá to sice děsivě, údajně se to ale dá srovnat s propíchnutim uší u novorozenců. Taky to bolí strašnou chvilku a nepamatujou si to. Ze začátku sem se tak půl hodiny jako správná pipka odmítala přiblížit a hrála si se psy :D

Když sem viděla, že Loz na mě kejve, že to není tak strašný a taky sem neslyšela žádnej kvikot, popošla sem blíž a hladila jehňátka na pásu. Pak sem dokonce vlezla do kotce a jala se zdvihat ovečky do náruče a dávat na na pás. To mě docela bavilo a den by nebyl tak hroznej, kdyby ke konci jeden z kluků neutrhnul jednomu beránkovi rohy a tomu se nezačala řinout po hlavě krev. Pozdějci mi bylo vysvětleno, že roky beranům zarůstaj do hlavy a je to nebezpečný, tak se musej odstranit, ale vidět tolik krve byl pro mě šok a SERU VÁM NA TO! Mezi ovcema mi to nesluší a radši budu bafat fajfku a věnovat se próze!

Gumuju všechno, co sem napsala. Je to kruťárna a není to pro každýho, rozhodně ne pro slečny z Pardubic!!! Tak sem se šla vybrečet za kopeček a kolem jedenáctý přijela farmářova manželka Anna se svačinou a odvezla nás s Lozem z toho divočince. Tohle si do životopisu nedám.

P.S. Fotky motorky vypadaj na pohodu, ale je to prudší než to na fotce vypadá...

Co vy? Někoho to láká?

Girlosophy - kniha století

Je léto, stmívá se pozdě, nechce se jít spát. Všechny filmy už máme skouklý. Zabrousila sem proto onehdy na poličku s knihama, co tady nechali lidi před náma a zaujalo mě TOTO. Nejdřív sem tomu nechtěla věřit, protože přece není možný, že by si někdo takovouhle knihu koupil a platil za to. Ale možná je kradená... Musim se nicméně dneska podělit o strašnou plavbu od "spisovatelky" Anthey Paul, protože včera mi nejdřív trošku spadly čelisti a pak na třicet minut skvěle zaměstnala moje břišní svaly. Kniha obsahuje obrovské množství mouder, která pomůžou každý moderní dívce. Co věta to perla, fakt. Sama jsem aspirující spisovatelka, takže vím, jak je těžké napsat něco chytrého. Anthea mi ale teď dala naději a ukázala směr.

Podle všeho jde o bestseller, takže si tu dovolím názorně ukázat, jak napsat festovní skvost a vydělat nějakej cash.

Protože je to dívčí filosofie, nejprve musíme samozřejmě vyplýtvat dvě stránky na obrázek holčičky a definice slova Girl. Slabikujte se mnou: Nevinná moudrost. Opravdová iluze, Svěžest, Zmatená, Hravá, Nespoutaná, Připravená, Nebo ne, Malířské plátno pro život. Ok, to bysme měli.

Neboť kniha bude mít 320 stran a my máme jenom 200 fotografií mušliček, koníků, lilijí a afrických krásek, budeme potřebovat trochu textu. Nejméně dvacet dvoustran by měla zabírat hesla jako Láska, Dívka, Meditace, Sexualita, Růst a podobně, na to totiž osvícený holky letěj. Pod to všechno ještě pro jistotu jakožto definici přidáme pár superbanálních nesouvisejících kravin. Definic není nikdy dost. U LÁSKY to například může být "život" "přetéká" "plavidlo" "věčnost". To je podle mě hodně chytrý. Až moudrý.

Na stránku 15 už opravdu potřebujeme aspoň tři odstavce. Ty sice nemáme, ale tak dáme tam aspoň dva. "Duševní zdatnost. Abys přežila a uspěla, budeš muset být zdatná - duševně zdatná! Ne každý se s duševní zdatností narodí, ale každý ji může pěstovat skrze osobní disciplínu a odevzdanost. Prožívat a překonávat složitá období rozvíjí duševní zdatnost". Nic sem nevytrhla z kontextu, takhle to tam opravdu stojí. Další poučka proto je, že je úplně v pohodě, když se sousloví duševní zdatnost, ať to znamená cokoliv, nachází v každý větě aspoň třikrát. Opakování je matka moudrosti. Navíc musíme nějak zakrejt, že nemáme absolutně co říct...

Proložíme fotkou nahých dívčích zad.

Následuje krááásnej obrázek páva. Holka byla v Indii. Jako fakt drsná, tyjo. Do Indie se nedostane jen tak někdo. Strašně závidim a chci bejt multikulturní jako ona. Cajk, Tak párkrát omeleme slovo karma a mantra. "Cokoliv jsi udělala včera, ponese ovoce toho, co udeláš a čím budeš dnes (?). Toto je karma v akci. Je to doktrína, která říká, že všechno, co uděláš - dobré nebo špatné - má své následky. Svůj osud můžeš ovlivnit tím, že budeš určitým způsobem procvičovat svou svobodnou vůli ..." Né, počkej Antheo, ještě nekonči. Jakym určitym způsobem? Listuju dál. Odpověď nenacházim. O onom určitém způsobu, jak procvičovat svou svodobnou vůli už se nikde dál nepíše. Nebo to byla řečnická otázka? Ale kde je otazník? Být neurčitý a tajemný je hustý, už od dob druhýho Matrixu. A můžem si gratulovat, už máme 21 stránek!

Proložíme dvoustránkovou fotkou dívky držící kopretinu.

Stránka 24 musí bejt vizuální rozkoš. Najmeme si nedostudovanýho designéra. Ok nebudu nic hulit, když přestaneš i ty, Antheo. Drogy jsou zlé.

Fotka Holka/kytka/holka/kytka/holka/kytka

Takhle vyplníme dalších padesát stran.

Nezapomenout na ultimátní pravdu:"Na rovné cestě se nemůžeš ztratit".

A

"Buď bezstarostný jezdec.

Nebojuj proti síle zatáček.

Jdi s proudem, uvolni se, užij si scenérii.

Ale nos helmu!

Jsi na té nejdivočejší jízdě ze všech - jménem život".

Konečně strana 84 s radama o sexu, kde můžu použít tu rozkošnou fotku dvou šnečků, který sem vyfotila před třemi roky v Chorvatsku. Dva zamotaní šnečci citlivě zpodobňují pohlavní styk, nebudeme vulgární. "Miluj TO". "Respektuj TO". "Pečuj o TO"." Ochraňuj TO". Sorry, um, CO?!?

O sexu Anthea očividně nic neví, ale to je jedno, hned na následující straně u6 se obšírněji vyjadřuje k rozchodu.

"Láska je návyková. Prožívání rozchodu bolí jako čert"

Pár tipů podle Anthey:

bod2: Pij tolik vody, kolik můžeš

bod4: Nepij alkohol a neber drogy

bod6: Dobře jez (!)

bod 7: Přestěhuj se (no jasně!)

bod12: Medituj

112 - 5 odstavců a argumetace pro a proti make-upu. Spíš proti. Sme totiž vnitřně krásné a lidi, co nás souděj na základě vzhledu, jsou hloupí a bla bla bla. Poprvé nesouhlasím. Ne, to je dobrý, díky, já sem se svym peroxidem a řasenkou spokojená. Ne každej je tak strašně beautiful jako slečna spisovatelka.

OMFG! Jako fakt další obrázek kopretiny?!

Už sem z toho dost unavená. Zbejvá dopsat dvě stě stran. "Směj se dlouze, žij dlouze".

"Sny jsou také skutečné. Praktická dívka a duchovní dívka - navždy spolu. Posunuj se směrem k pozitivům. Čistá energie - to je vše, co potřebuješ". Že nejsem jediná, komu to zní trochu blbě? Na papíře to ale vypadá skvěle, tak se nad tim nebudem pozastavovat.

Dívka na obrázku tancuje.

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe...just breathe.

Ne, takhle to tam je. A to sem redakčně krátila.

Od stopadesátky nemám energii nic popisovat, ale nese se to v podobnym stylu. Poslední dvě stránky obsahujou fotky žen a popisky, co dělaj a tak podobně. Ukradeno z mého blogu. Ale já se nezlobím. Sem osvícena, naučila sem se spoustu pseudomouder a už vim, jak se teď píšou knížky! Děkuju Antheo. za měsíc vlastně taky jedu do Indie. A pak napíšu něco tak krásnýho a nápomocnýho jako Ty!

Sakra, fotka se mi nahrála naležato. No to je jedno, message je jasná: Andělé se dívají. Woe.

Východní pobřeží a Palačinky

Další krásy Zélandu teď a tady!

Už dlouho sem měla chuť naložit se do horký vody. Naložit, protože doma máme jenom sprchu. Do horký, protože i na jižnim ostrově se najde pár termálů. A vody, protože...je morká a příjemná.

Asi nejnavštěvovanější oblast horkých pramenů je v okolí Lewis Pass. Konkrétně Hanmer Springs je fakt populární. Jako jo, sice je to asi hezký, ale jak to popsal Michal, je to celý betonový a příště by si to asi rozmyslel. Udělala sem malej průzkum a zabodla prst do mapy nedaleko Lewiss Pass s názvem Maruia Sprigs. To springs mi jaksi napovědělo, co by tam mohlo bejt. Hotýlek Maruia Springs vlastněj japonští majitelé a udělali z něho japonské onsen! Horké lázně. Dostali sme dva dny volna, vyčasilo se a bylo načase pohrozit Lozovi výletem.

Ve středu sme teda vyrazili. Mimochodem sme už před pár týdny prodali Sherpu, takže sme postaru nacpali matraci a peřinu (fajnovky!) do Lozandy (Toyota Corona). Pokaždý, když jedeme do města, je to Christchurch, takže bylo celkem osvěžující vypravit se tentokrát na druhou stranu, přes Arthurs Pass. Cesta nebyla moc zajímavá až do Reeftonu. Z kraje dne bylo trošku zamračeno, takže ty bohapustý prdele s padesát procent vybydlenejma domama a krávama za polorozpadlym plotem člověku na náladě nepřidaly. Možná je pro vás těžký představit si, že jistý části Zélandu nejsou úplně krásný, když do nás fotografové cpou to nejlepší, ale pravda je taková, že kdyby Zéland neměl místama tak krásnou přírodu, dívali bysme se na něj asi jako na Ukrajinu. Zemědělství, zemědělství zemědělství. Zarostlý traktory, domy v místech, kde to prostě nechápete a okolo šedivý hory. Zéland je totiž celej sopečnej, takže hory tady v Canterbury vypadaj, jakože se pomalu hroutěj, protože na nich nerostou lesy a sou pokrytý jenom takovou černou drtí, co se sype dolů. Už ale vim, proč mi to tady občas přijde tak nehostinný. Chybí mi tady červená barva! Kdekoliv. Kolem rostou leda tak žlutý bodláky a lidi na venkově nejsou úplně žhavý do nějakejch muškátů pod oknama. To si ale nestežuju, jenom konstatuju oké?

Pak sou tady totiž ty krásy! Na oběd sme zastavili v hornickym městečku Reeftonu, který nabízí vyžití v podobě výletů do šachet. Městečko vypadá zrovinka jako z nějakýho westernu, je tu všehovšudy jedna hlavní ulice s kavárničkama a obchodama. A bohužel taky OP SHOPEM (ze slova opportunity shop), což je v překladu sekáč. Mezi tim všim ošklivym harampádím mi oko spočinulo na prďáckejch Roxy džínách za dvacku. Jauje. Začínám bejt nervózní, jak to budu posílat domů.

Pak sme si sedli do jedný z kaváren a dali si kafe, kuře gordon blé do ruky a taky smažený!!! lasagne

Do Maruia Springs to je asi tak dalších 40 minut. Vstup do venkovního jezírka stojí 16 dolarů a přístup máte i do odděleného vnitřního onsen, což je klasická japonská místnost s bazénem s horkou vodou a po stěnách zrcadla, štokrlata a sprchy. Bylo tam liduprázdno, ale stejně sme se s Lozem neodhodlali porušovat japonské tradice a šli sme každej do svýho. (Když už sme u tohohle tématu, věděli ste, že v Japonsku vás v některejch případech nepustěj do věřejnejch lázní a někdy i do fitka, pokud máte tetování? Tetování totiž odjakživa patří k hlavním atributům jakuzáků a tak i když ste Evropanka s Naive tetovánim, asociaování gangsterů a tetování se tak nějak dochovalo dodnes).

Venkovní jezírko je moc pěkný, má asi čtyři oddělený části, takže poskytuje jakž takž soukromí a jeden bazének s ledovou vodou z řeky. Ne děkuji! Vodá nádherně smrdí sírou a můžete si hrát s vodníma blemcákovitejma bakteriema.

Bohužel budu muset nadšený dojmy trochu krotit, páč jakmile sme vlezli do vody, vyrojily se kolem nás desítky mušek a mít v každym oku mouchu a taky dvacet ve vlasech a tři v levym uchu není zrovna představa elegantního relaxu. Vydrželi sme ta muka asi půl hodiny. Nejspís záleží na počasí. Zima, kdy sou mouchy ještě zmrzlý nebo nenarozený, to jistí. Nebo horkej slunečnej den? My měli pod mrakem, tak si to nějak vydedukujte.

Následuje přejezd na pobřeží. Dorazili sme do Greymouthu večer a pršelo, takže sme si nejdřív dali NECHUTNOU čínu v jednom místnim take away (never more please!) a den si zpestřili naší nejmilovanější zábavou, kterou sme si vypěstovali v Blenheimu, a sice návštěvou Warehousu, což je takovej obrovskej skoro diskont obchoďák s úplně všim. Tady zásadně vyhledáváme "love section", což je oddělení s příšernejma rudejma svíčkama, srdíčkama a 3D nápisem LOVE, kterej si můžete (ale proč?) pověsit na stěnu. To fakt milujem, úplně se nad tim všim rozplýváme a máme z toho dobrej den. Vřele doporučuju hlavně cestujícím párům!!!

V Greymouthu toho moc není, takže sme se při západu slunce přesunuli do půl hoďky vzdálený Hokitiki.

Po setmění stojí za to zastavit auto u cedule Glowing Worms u silnice na začátku městečka a vlízt na lesní stezku, která vás dovede do rokle, kde v noci na skalních stěnách zářej červi. Je to asi jako byste byli ze tří stran obklopený hvězdama, akorát že na ně civíte vodorovně. Zní to slušně, že? A romantika! Už zase!

HOKITIKA

je městečko proslavený nalezištěm a zpracováním zélandskýho jadeitu, což je zelenej nefrit, jenom ne tak super cennej jako je ten správnej čínskej. Původně zdejší nefrit používali Maoři při výrobě zbraní (motyček) a pro náboženský účely. Nicméně to kiwie nezastavilo udělat si z toho o dvě stě let pozdějc pořádnej suvenýrovej byznis. Pokud si odtud neodvezete tzv. greenstone, jako byste ani nebyli. Měli sme štěstí na počasí, takže sme v centru strávili celý dopoledne obcházejíc desítky dílen, galerií a obchodů. Na obchodech v Hoki je pěkný, že sou propojený s dílnama, takže je vidět, jak se kameny brousej. Jestli někde nakoupit suvenýry a vánoční dárky, tak jedině tady, řekla sem si (nebudu svoji rodinu mučit výrobky z ovčí vlny) a jala se vybírat.

Šlo to ztuha, protože toho bylo obrovský množství a nechci přece koupit omylem přívěšek se špatnym významem. Maorský umění se mi strašně líbí, je symbolický, každej symbol má spešl význam a spoustu kudrlinek. Představu si můžete udělat tady. Výrobky z nefritu vypadaj asi takhle a ceny jdou do ticíců. Můj nejoblíbenější je rozhodně ten poslední, triple twist, značící přátelství, ale některý designy i těch ostatních sou naprosto úchvatný. Šperky se vyráběj i z jinejch surovostí, jako sou velrybí zuby, kosti, kov a černej nefrit, australskej, kterej sem si nepatriotsky vybrala pro sebe. Moje je koru, zjednodušenej symbol ještě nerozvitýho kapradí. Na kapradí sou tady oni dost ulítlí!!! O národní symbol se kapradí pere snad jenom s ptákem kiwi.

Když už sme u maorskýho umění, pěkně naturalisticky vám popíšu, jak chutně vzniká maorský tetování!

1) Vezmete mládež, která se stává dospělým

2) Na tělo mu nejdřív kostěnym dlátem vyřežete rejhy podle toho, jak má tetování vypadat

3) Dlátko ponoříte do pigmenut vyrobenýho ze spálenejch housenek

4) Ťukáním barvu přenesete do připravenejch řeznejch ran

A to sem si myslela, že moje tetování bolí! Je to sadismus největší, takže samozřejmě ten, kdo to podstoupí, je největší kápo široko daleko. Když už se řeže...pardon tetuje na tělo, většinou to bejvá celá rodinná hostorie a pokreje tak půlku těla. No a vemte si, že nejposvátnější část těla je podle maorů hlava...

Hoki je úplně kouzelný, na západní straně oceán s pěknou pláž, na východě se tyčej Alpy. Tam bydlim já.

A teď konečně ty palačinky...Krátce po poledni sme zase nasedli do Lozandy a trošku neekonomicky se vrátili do Greymouthu a pokračovali po pobřeží na sever k městečku Punakaiki. Teď nevim, co je krásnější, jet za slunečnýho dne po pobřeží u Kaikoury na východě nebo po pobřeží západnim. Silnice z Greym. do Punakaiki je každopádně jednou z top 10 nejhezčích scénickejch silnic na světě. Souhlas. Tak nějak sme nevěděli, co od palačinkovejch skal čekat, prostě sem věděla, že tam jezděj zájezdy turistů, takže to asi bude zajímavý. Je to teda tak, že u Punakaiki vznikly nějakym divnym zvětráváním a mořeskejma pochodama fakt zvláštní úkazy, který zatim nikdo nevysvětlil. Asi tady nemá cenu, abych se pokoušela o výklad. Přece jenom sem kryptozoolog a ne nějakej geolog... Palačinky viz úvodní fotka nebo FB.

Protože sem vlastně kryptozoolog zabývající se Lochneskou a podobně, nesmim opomenou mísní urban legendu o panterovi! Zéland má velkýho strašidelnýho pantera. No není to sice moc originální, ale pokusim se ho v blízký době chytit a podat o něm hlášení.

Pak už se jelo domů. Ještě sem měla v úmyslu Shantytown aka replika zlatokopeckýho města, mezi Greymouthem a Hokitikou, ale vstup třicet dolarů byl silnej argument, neb v jakoby western městečku už sem stejně byla v Čechách.

Tak to bude pro dnešek vše, sem ráda, že ste se nechali opět poučit a jeden suvenýr pro toho z vás, kdo mi napíše, na čem by si nejvíc pochutnal na Festivalu divokého jídla, který se koná každým rokem v Hokitice. Jestli někdo napíše koňské sperma, bude z losování vyloučen :P Uzávěrka za tejden.

Kia mākona

"Jdeš na oběd? " "Indie nebo čína?"

Penang, ostrov na severozápadě Malajsie, kam sem se úchýlila na posledních šest nocí. Ne snad, že bych nevěděla, co dál dělat, ale tak nějak došly peníze, který sem si vyšetřila na Malajsii a nechtěla sem šahat na zásoby, co mám do Austrálie. Z toho důvodu sem se rozhodla vychladit souostroví Langkawi s tropickými plážemi a Nebeským mostem a užít si zbytek ušetřených financí ve světově proslulém ráji gurmánů, městě Georgetown na ostrově Penang.

Do Penangu sem teda už přijela sama bez Tomase a mám takovej pocit, že to byla sobota 2. Dubna. Minibus z Cameron Highlands mě po čtyřech hodinách jízdy (38 MYR) vysadil na hlavní třídě penangského chinatownu.

Tomas samozřejmě trval na bookování hostelu, tak sem mu mileráda přenechala apartmánek v Banana Hostel a našla si uličku Love Lane, která zní dost šlapkovsky, ale ve skutečnosti je nacpaná levnýma hostelama. Minibusem nás jelo asi sedm a shodou náhod hned za mnou vyskočil Sebastian z minulýho dne. Tak nějak přirozeně sme začali hledat ubytko společně. Doporučovanej Love Lane Inn sme přešli, neb majitel nevypadal zrovna pohostinně a později sem si o jeho pajzlíku přečetla pár recenzí.

Najít dokonalý ubytko trvalo dalších pět vteřin. Hned vedle se totiž nacházel Civillians Inn a to bylo něco pro nás! Dormitory byla sice o trošku dražší než obvyklejch 12 MYR (stála 15) a nevýhodou je, že hostel stojí na rohu dvou ulic, takže je trochu hlučnější, ale jinak sem si to tam zamilovala tak, že mi těch šest nocí uteklo jako nic. Společná noclehárna byla pro 20 lidí, ale byla úžasně klimatizovaná (žádnej bzučivej větrák) a postele byly ze dřeva!!, takže nevrzaly a krásně se tam spalo. Wi-fi je v malajských hostelech samozřejmostí a i tady byla zadarmo asi do půlnoci. Dál se mi zamlouvala terasa na sušení oblečení, kde sme se scházeli na pokec, když na druhý straně domu bylo moc parno a absolutně největší bomba byl vchod do hostelu, kterej byl krásně světlej, čistej, velkej pro několik stolečků a otevřenej do ulice. Každý ráno sem dostala zadarmo kafčo, prohrábla se v knihovničce a čínští majitelé byli hrozně vstřícný, i když sem jim stokrát za den strkala na recepci svůj laptop, abych ho nemusela nosit nahoru.

Proč věnuju tolik místa popisu Civillians Inn? Musíte pochopit, že ČR sem opustila 20. Března a od tý doby sem všude zůstala maximálně na tři dny, takže když se mi tady poštěstilo chvíli zastavit, bylo děsně příjemný mít takovýhle zázemí. Každej den k večeru sme pak už jenom seděli ve skupinkách jako poslední otevřenej hostel v ulici a zvali kolemjdoucí, ať si k nám jdou na chvíli sednout. Kdo je MY? Píšu My, protože sem v Penangu měla strašný štěstí na úžasnou partu lidí. Já, Oliver, kterej opravdu dorazil ten večer za mnou a jen mnou, Sebastian a Kanaďanka Celine sme spolu sice strávili jenom dva dny, ale hned první den,

kdy si Oliver zahrál na průvodce a podle mapky nás vodil po místních památkách=kostelech, chrámech a mešitách, byla hrozná sranda. Všechny ty baráky byly označený nějakym číslem a bylo jich fakt mrtě. Bohužel Oliver požadoval znalost čísel a pokoušel se nás i zkoušet. Nepamatuju si nic, naštěstí mám fotky, takže o ty kvanta baráků nepřijdete. Když sme obešli, co to šlo a dali si mls v jedný pouliční restauraci v Little India (roti janai-mňááám), vydali sme se hledat slavnou penangskou pláž na severu ostrova, kde sem hodlala proválet následující tejden, co mi zbýval do odletu k protinožcům. Bus číslo 101 nás vysadil u Floating Mosque čili Plovoucí mešita. Fakt, doteď sem netušila, že by bílá Evropanka mohla bejt vpuštěna do mešity, islám mi, upřímně, nepřipadá zrovna super přátelskej. Nicméně paní se na mě a Celine usmála a nafasovaly sme epes černý hábity (nebo co to je?) a mohly vlízt dovnitř. Kluci to vzaly celkem s klidem, ale my s Celine sme byly hrozně odvázaný z naší nový image a musely sme to fotit. Celine se mi opravdu líbila, měla děsně dobrej smysl pro humor a dělala legrační obličeje, když se jí něco nezdálo.

Po mešitě následoval pochod na pláž (Oliver si mě pěkně vedl za ručičku a obecně byl totálně sladkej).

K našem překvapení sme nic jako pláž nemohli najít. Přímo po pobřeží vede silnice, voda je špinavá a o nějakym písku nemohla bejt ani řeč. Tak sme se tomu chvilku chechtali a nevěděli, jestli je to vtip. Vygooglený obrázky Penangu vypadaly teda trochu jinak. Následoval útrpný autostop a nějak sme se dostali dál podél moře a nakonec tu pláž objevili. No nebylo to tak hnusný jako Francie, ale písek byl nic moc, voda špinavá a teplá a hlavně tam byly medůzy. Já si šla jako jediná dvakrát zaplavat a když sem lezla z vody, nějakej týpek na mě mával a hrozně posunkoval na ceduli. Měla sem teda kliku, protože o chvíli pozdějc sme narazili na skupinku lidí z Cameron Heighlands (to je na takovýmhle cestování to nejlepší, že neustále potkávátě známý lidi) a jedna holka byla požahaná. Bylo tak strašný vedro, že sme se nezmohli na nic jinýho než sedět na pláži v baru a objednávat si jeden ovocnej zmrzlinovej drink za druhym. Rozmixovaný li-či u mě vítězí.

Večer sme dali dohromady velkou partu asi 16 lidí a šli společně do pořádný indický restaurace. Anglickej jídelníček samozřejmě neměli, takže nám objednávka trvala asi čtvrt hodiny, protože jedinej, kdo věděl, co je co, byl Seb, kterej strávil v Indii 9 měsíců a byl fakt profík přes jídlo.Byly sme prostě příšerně bílí no. To už sem si pomalu zvykala na ostrý jídla. Pozvali sme taky Tomase, protože bydlel s tou druhou polovinou lidí a doufala sem, že všechno bude ok. Bohužel Tom se choval trochu debilně a při jídle si nesundal kšiltovku. Smála sem se tomu a chudák Oliver se s nim pokoušel konverzovat, všechno marný, byl děsně nespolečenskej. Tak sem se mu omluvila, že nemám na to, abych jela na Langkawi a dala mu jméno hostelu Zackry Guesthouse, kterej sem zabookovala. Oukej oukej prejže. Bude tam bydlet s Hannah.

Další den odpoledne Oliver odlítal do Thajska, takže bylo mojí french romace konec. Tak sem s nim aspoň šla na zastávku a zamávala mu na rozloučenou. Pak sem se z našeho pokoje přestěhovala za ostatníma do společný místnosti.

Ani nevim, jak bych popsala následující dny. Představte si, že ste někde, kde bez přestání svítí slunce, máte hovno na práci (leda blogování), restaurace sou sto metrů od vás a nálož jídla stojí 40 korun. Se Sebem a Celine sme teda neustále žrali. Před každym jídlem samozřejmě vyvstala šíleně těžká otázka: Indie nebo Čína?

STRAŠNĚ DLOUHO TEĎ NECHCI VIDĚT REJŽI A NUDLE.

Mezi další aktivity, kterými sme trávili čas, bylo koupení a ochutnávání durianu, nechutně smradlavýhko ovoce, který sme koupili se slevou 50% v supermarketu (tak si k tomu ještě představte, jak asi bylo čerstvý), a masáž nohou rybičkami. To je taková ta věc, jak zaplatíte 35 MYR, strčíte chodidla do jezírka a rybičky vám je ožerou až do zlata. Rybičky z mejch a Celininých nohou zas tak odvázaný nebyly, ale Sebastiana málem sežraly celýho.

Hm a to je asi tak všechno, co sme dělali, když nepočítáte sezení do noci před hostelem, pití plechovkovýho piva a poznávání novejch lidí (fajnovej párek Yellow a Nill z Holandska, Japonec Suguro, Nor Nikolai, Švýcarka Anii, Slovák Peter a Malajec Jimmy a další). Lidi odcházeli a přicházeli. Anni nás jeden večer vzala do Red Garden, což doporučuju, protože je to takovej market s krytou střechou, kolem jsou stánky s místní, thajskou, japonskou, filipínskou atd. kuchyní.

Vyberete si z toho množství a řeknete jim číslo svýho stolu, kde taky platíte. Po devátý hodině navíc spustila místní kapela a Číňani tančili, bylo to moc legrační a fajn.

Den, kdy Tomas odjel na Langkawi, byl extra zajímavej, protože si ve Švédštině dal na FB nějakou větu, já si jí přeložila a zjistila sem, že se ubytoval někde jinde a nehodlal mi o tom ani říct! V původním hostelu samozřejmě měli moje údaje z kreditky a v případě, že se rezervace nezruší, tak vám ji strhnou, že? Tak sem byla úplně rozlícená, že mi udělal takovej naschvál a budu muset platit 120 MYR za oba za tři noci. Sviňa jedna! Napsala sem teda omluvnej email a večer mi přišla odpověď, že mi rezervaci zrušili. Ale byla sem fakt naštvaná, podrazák fuj fuj. Existencionalisty jako ty Sartre, tady nemáme moc v lásce…

Poslední den sem měla další stresy, protože mi pán v hostelu zamluvil autobus zpátky do KL a cesta měla trvat 5 hodin. Odjíždět sem měla v poledne a let byl o půl desátý, tak sem si libovala, že budu mít dobrou rezervu. Bylo čtvrt na dvě a autobus teprve vyjížděl (po mym nešťastnym urgování).

Do KL sme dojeli v sedm večer, navíc někam úplně mimo město a jenom cesta na letiště měla zabrat další hodinu a půl. V autobuse sem byla už pološílená, že nestihnu let. Takže jestli si tohle někdo přečtě a bude to pro něj užitečný: nechte si na cestu Penang-KL celej den a vyražte už třeba v deset ráno. V Malajsii totiž nikdy nevíte. Nakonec sem si musela vzít taxík a to se při 45 minutový cestě dost prodražilo…

Celkově bych svou cestu do Malajsie hodnotila jako moc krátkou, ale úspěšnou. Už dávno nejsem naštvaná na Johna, že mě v tom nechal a musela sem jet sama. Získala sem díky němu boží zkušenost, naučila se spolíhat hlavně na sebe. Odteď vim, že přežiju sama i v Malajsii, a když já, tak vy taky, tak nečumte a kupte si letenku.

Jak sem vyšmelila Švédsko za Francii

Cameron Highlands, kouzelná vysočina 200 kilometrů severně od Kuala Lumpur, kde jsem se naučila spoustu cizích slov, se kterými na vás dnes budu machrovat. Místo, kde se nepečete, protože přes den je tu příjemných 22 stupňů. Pralesy, ve kterých na deset dní rozkvétají největší květiny na světe, slavné raflésie. Kopce pokryté plantážema čajových lístků zelených tak, že to vypadá jako fotošop. Zelení hádci jsou bonus. Je to ráj. Jenom ty raflésie jsou ve skutečnosti houby...

Konec zeměpisné lekce

"Panda horečnatě balila svoje saky paky do krosny. Nebylo to nic pěkného, balit se bez rozloučení a vysvětlení a přemýšlela, jak to později asi vysvětlí Hannah, proti které absolutně nic neměla. Nicméně s tim volem nemohla po právě prožitém dni vydržet už ani minutu. To, že na ni byl namíchnutý, poznala už dvě vteřiny poté, co po neplánované noční návštěvě Oliverova pokoje dotáhla domů (=přes chodbičku) v devět ráno. Hannah naštěstí uvolňovala atmosféru neustálým chichotáním a organizačními dotazy, takže snídaně na střeše proběhla krásně, ale Panda si nemohla nevšimnout, že na její věty Tomas sarkasticky odsekává a naopak na cokoliv, co pronese Hannah, reaguje hystericky umělým smíchem. Boj o sympatie evidentně začal. Cesta minibusem do Cameron Highlands byla utrpení. Za prvé, Panda předešlou noc vypila čtyři rumy s kolou a za druhé jí Tomasův hlas připadal čím dál nepříjemnější. Ale možná byla jenom podrážděná tím, že za celé čtyři hodiny nezavřel pusu a poučoval nezkušenou Hannah o kdejaké kravině, jíž se mu nepodařilo za poslední tři dny ohromit Pandu. Atmosféra zhoustla ještě víc následující den a Pandin pohár trpělivost přetekl právě v 15:24, kdy se od Hannah a Tomase odpojila, protože místo exkurze čajové továrny chtěla dát přednost dalšímu výšlapu. Ušla asi jeden a půl kilometru dolů z kopce a uvědomila si, že odbočka k čajové továrně je tady a ne o kus výš, jak se společně domnívali. Panda tedy běžela do kopce, nejen jeden a půl kilometru, ale o něco dále, poněvadž Hannah s Tomem měli náskok a také stihli něco ujít. Když je celá zadýchaná dohonila a pověděla jim, že jdou špatně, Tomas mlčky přikývl. Hannah se zeptala:"To jsi běžela celou tu dobu kvůli nám? Ježiš, díky moc!!!". Tomas s pošklebkem mlčel.

Tomasi, Fuck off!"

Den před odjezdem do Camron Heighlands sme s Tomasem obíhali město a snažili se zabookovat nějakej autobus. Společností jezdí docela dost, ale my zásadně odmítli jet s Kurnia Bistari (recenze vyprávěly historky o tom, jak autobusák cestou "ztrácí" krosny). Místo toho sme si vyhlídli Unititi Express, protože měl odjíždět z KL Sentral station, kde sme to dobře znali. Bohužel na hlavní stanici nikdo o společnosti nevěděl, dokonce ani slečna na informacích. My se nechtěli dát, protože nám připadalo, že se moc nesnaží nám pomoct, tak sme ji dokonce donutili někam volat. Řekla nám, že společnost je zavřená (či co) a nejezdí. Pozdějc sme zjistili, že to byl kec, jenom byla pravděpodobně líná něco zjišťovat. Když už sme nevěděli coby, praštili sme se do čela a šli do našeho hostelu a zeptali se na recepci. Minibus za 35 MYR sme měli zamluvenej během dvou minut a dokonce pro nás příští den přijel přímo před hostel. Proč jednoduše, když to de složitě totiž!

Centrum turistiky v Cameron se soustředí do malého městěčka s jednou (nacpanou) ulicí Tanah Rata. Většina trailů vede odtud. Nebyla bych to já, abych neměla v záloze jednu poctivou mapičku:

Pro low budget travelers jsou tu dva hostely s dormitories. První je Kangs Travelers Lodge a když sem ho viděla, trochu sem zalitovala, že nejsme ubytovaný tam. Bohužel Tomas chtěl do Fathers Guesthouse, kterej je sice taky fajn, jedinej problém byl, že neměli žádnej pokoj volnej, takže sme měli zabookovanej apartmán asi pět minut od guesthousu. Hannah, která se k nám připojila pozdějc, zůstala ve společný noclehárně. Jako...apartmán ok, vlastní kuchyň a lcd televize jak kráva v obýváku, jenže k čemu to je, když si večer nemůžete dát pivko a pokecat s ostatníma? Opravdu happy sem byla až když sem v jednom šuplíčku objevila tenkou knížečku o Cameron Heighlands s mapou a jala se plánovat, kam vyrazim. Tomas mě okamžitě schladil s tim, že si zaplatí nějakou tour. O_o

Organizovaný výpravy tu pořádá kde kdo a on si chtěl vybrat tu, kde vás vezmou autem na kopec, pak do pralesa, na čajový plantáže, do továrny na čaj, na motýlí farmu a na jahodovou farmu. Hannah, že oukej.

Já koukla do mapy a říkám jim, že je to pitomost, protože po Trailu 1 můžeme sami vylízt na Gunung Brinchang (2000mnm), pak sejít na k Sungai Palas plantážím, továrnu si zaplatit sami a pokud budou chtít, tak motýli i jahody budou taky cestou zpátky a rozhodně teda není potřeba dávat někomu peníze a nechat se vodit za ruku. Tomas odsek, že a co ten prales?!? Tak mu povídám, že když je ta výprava organizovaná takhle, tak logicky musí bejt i prales někde po cestě a přinejhoršim vysledujeme, kam ty skupinky voděj. Hannah nadšeně zaplesala, že to je úžasnej nápad. Tomas mi odměřeně řek, že by taky chtěl slyšet nějaký informace o těch kytkách co tam rostou neasi! Tak sem řekla, ať si to vygooglí a zeptala se jich, jestli jdou se mnou. Hannah že jo a Tomas pokrčil ramenama že "sure".

Vstali sme o půl šestý a pokusili se stihnout první ranní autobus, protože východ slunce na Sungai Palas vypadal na obrázcích božsky. Bus nám bohužel ujel, protože Hannah je v mnoha ohledech podobná skotskému zlatíčku Lamie a dostavila se pozdě :D

To absolutně nevadilo, protože sme jednoduše došli do indický restaurace a poprosili (ehm, já poprosila samozřejmě) místňáky a ti nám ochotně a zadarmo zavolali taxík. Týpek byl super, vůbec nás nenatáh a za 8 MYR nás odvez 7 km na sever do městěčka Brinchang, odkud trail začíná. Bohužel se ukázalo, že jenom cesta na vrchol trvá asi tři hodiny, takže východ slunce určitě nestihneme, ale to nevadilo, protože cesta mojí první džunglí ever byla prostě fantastická. Noc předtim pršelo, takže sme se drápali po kdovíjak letejch kořenech stromů, podlejzali spadlý kmeny a brodili se bahýnkem. Bylo by úplně ideální, kdyby Hannah neměla bílý Nike, ale po chvíli sme se tomu všichni tři vesele smáli. Nálada byla dobrá, protože ta džungle prostě stála za to a Hannah nám furt děkovala a říkala, že je to její první výšlap v životě:)

Na vrchol Gunung Brinchang sme dorazili přesně ve chvíli, kdy z druhý strany začaly přijíždet auta s trapnejma turistama.

Ha! Ráda bych vám na ukázce předvedla můj a Tomasův vztah.

Já při pohledu do mapky:"Jé, ona tam je nahoře i rozhledna!"

On takovym tim opovrhujícím tónem, jakože sem úplně blbá:" Ano. My víme. Včera nám to říkal chlap v cestovce"

Já:"Hm, tak ses moh podělit ne?"

Vylezli sme teda na rozhlednu, aneb, jak mít perfektní makeup i na vrcholu.

Najít Mossy Forest nebylo vůbec nic těžkýcho. Druhou stranou se z kopce slejzá bohužel po asfaltce, což není moc fajn, ale prales sme našli asi po pěti minutách při cestě. Měli byste vidět, jak to Toma žralo. Úplně to z něj kapalo, že sem měla zatim ve všem pravdu. Cestička pralesem je zbudovaná tak, že chodíte po dřevěnejch můstkách a schůdkách a obdivujete prastarý stromy okolo. A taky masožravky rozvěšený po větvích.

Potom sme šli asi hodinu a půl k plantážím. Ti dva se šíleně táhli, tak sem šla trochu nespolečensky napřed a hledala správnou cestu, protože všude byly slepý odbočky.

Tak sme šli a šli, až za jednou zatáčkou se nám najednou odkryl ten nejkrásnější výhled na Sungai Palas Tea Plantations. Kulatý kopečky pokrytý čajem. V průvodcích to vypadalo nádherně a v reálnu ještě líp. Jenom se nikde v průvodci nedočtete, že je tam v podlstetě jediný místo, odkud se daj ty krásný fotky nafotit:/ Ne, že bych byla trošku zklamaná...ale mělo přijít něco tisíckrát lepšího... Kousek za plantážema sme narazili na křižovatku, o který sme usoudili, že vede k továrně a rozdělili sme se. Já si zvesela vykračovala dolů a po chvíli dorazila k baráčkům trhačů čaje. Tam už bylo trošku rušno, tak sem zvedla palec a za dvě minuty mi zastavili Holanďani. Dovezli mě až do Brinchangu k hinduistickýmu chrámů. Ten není až tak zajímavej, spíš je lepší vyptat se na skrytou cestu mezi barákama a najít čínskej Sam Poh Temple Za Sam Poh sem měla v úmyslu vlízt na Trail 2, pak se připojit na 3 a 4 a dojít zpátky do Tanah Rata. Hrozně sem tam bloudila, protože tam bylo trojcestí a nenapadlo mě lízt po schodech kolem chrámu nahoru. Dala sem se do řeči se dvěma sladkejma indickýma holčičkama, co šly ze školy, tak sem jim vzala tašku a ony mi ukázaly, kde bydlej. Nakonec sem nějak trail 2 našla. Bohužel systém značení trochu selhal a ztratila sem v džungli cestu. Prostě najednou tam nebyla! Tak sem se někudy prodrala zpátky k městu a prošla někomu po zahradě. Stopla sem si týpky s korbičkou a ti mě vzali k hlavní silnici, odkud sem chtěla stopovat. U silnice sem narazila na skupinku tří holek, se kterýma sem se za ten den už párkrát potkala, tak mě vzaly do party a oklikou po vedlejších silničkách sme došly dom. Ta nejfajnovější se jmenovala Caroline a byla to Číňanka z Austrálie, která učí na Havaji angličtinu a zemák. Hrozně dobře sme se skamarádily a sem pozvaná na Havaj :D Tak sem jí povyprávěla, co mám za trable s Tomasem a ona mě ukecala, ať se přestěhuju k nim do Kangs Lodge, páč tam maj každej večer ohníček a Jungle bar.

Přišla sem s krosnou, ubytovala se v dormitory za 10 MYR (levnější než v Fathers Guesthouse) a večer si šla s Tomasem promluvit. Na rovinu sem se ho zeptala, jestli má nse mnou nějakej problém, nebo proč se tak chová. Samozřejmě se zbaběle vymlouval, že všechno je ok a že sorry, jestli sem měla nějakej blbej pocit. Řekla sem ok, ale stejně se stěhuju. Dostavil se krásnej pocit úlevy, dokonce sme si zase ve třech s Hanou zašli na jídlo. Doporučuju Chicken Tika Set v restauraci KUMAR.

Zbytek večera sem už strávila v rozmanitý společnosti asi 10 lidí bez Tomase a vyprávěli sme si legrační historky u ohně. Třeba dva Němci, co učili ájinu ve Vietnamu, tvrdili, že je Vietnamci nepoznávaj na fotkách z pasu a když si nechali dělat místní řidičák, tak je hrozně upravili ve photoshopu, jakože jim vymazali pihy a děsně vybělili, až vůbec nevypadali jako oni a teprve pak je začali lidi na fotkách poznávat! Taky musíte mít bezpodmínečeně deset prstů, abyste získali řidičák.

Druhej den jeli Hannah a Tomas na zaplacenou tour za raflésiema. To by se mi bejvalo ze všech tours líbilo nejvíc, ale chtěla sem šetřit a navíc sem měla vyhlídlý další dva kopce. Gunung Jasar a Gunung Perdah, teda Trail 10 a Trail 11. V Lonely Planet se píše, že si máte vzít s sebou místního průvodce, protože je to blbě značený a těžký, tak sem si odfrkla a vyrazila sama. Kdyby někdo hledal začátek 10ky, tak je to hned za koncem Tanah Rata, po pravý straně kolem bílých Olli Apartments a skrz starou čínskou zahradu. Pak už je značení bez problémů. Celá trasa měla trvat tři hodiny, na vrchol sem dorazila asi za 45 minut a potkala tam milej německej párek s průvodcem. Ten průvodce čirou náhodou uměl japonsky, tak sem si čirou náhodou lehce zakonverzovala!

Pak za náma vylez takovej pěknej černovlasej maník a já sem hned skočila a měla kamaráda. Slíbila sem mu, že ho nebudu zdržovat a vydali sme se na druhej vrchol a přitom čile hovořili o všem možnym. Vincent se jmenoval a byl to Frantík. Vincent byl tak úžasnej, že vlastnil nějakou podpultovou mapu, protože na žádný jiný nebyla Trail 6 vyznačená, takže sem o její existenci nevěděla.

Šestka prakticky začíná tam, kde se desítka vynořuje z pralesa a na skále jsou tam šipky. Prodloužili sme si teda trasu a vydali se oklikou po šestce s tim, že dorazíme na Bharat Tee Plantations, který nejsou skoro vůbec známý, protože se tam nepořádaj výlety. Cesta byla divoká, chodili sme po strmejch políčkách s kapustou a sešli po nějaký době do Asli Vilage, neboli vesnici domorodců. Ještě než se silnička začala zvedat na kopec, kde vesnice stála, pustili sme se po úzký cestičce po proudu vody a podél roztomilýho zavlažovacího systému. Pohled na Bharat byl dechberoucí!!!

Předchozí den sme plantáže obdivovali jenom ze silnice, ale teď sme opravdu chodili mezi čajovejma keříkama! To už sem nahlas vyřikovala nadšením a Vincent se dmul pýchou, neb sem mu dokola děkovala, že mě vzal s sebou. Cestou sme zase narazili na kluky s minináklaďáčkem a nechali se svízt. To bylo úplně šílený, co to auto dokázalo a jak se šplhalo. V jednu chvíli sem myslela, že přepadnem do propasti na straně. Vyklopili nás v další vesničce, odkud už byla nahoře nad náma vidět silnice vedoucí zpátky do města. Bylo tam tak čisto! Všechno upravený, dokonce tam měli i parčík s vodopádem. S Vincentem sme se na sebe podívali a bylo nám jasný, na co myslíme. Abysme nepohoršovali muslimy, šli sme kus po proudu řeky a skočili do vody. Ani moc nesmrděla. A byli sme fakt v dobrý náladě, že sme oba stejně ujetý. Pak sem vylezli k silnici a objevili suvenýr shop, kde sme si sedíce s výhledem na tu krásu, vypili úžasnej ledovej místní čaj.

Cestou nám okamžitě zastavilo auto s milým Indem, co fandil českýmu fotbalu. Stopování v Cameron Heighlands je hračka, místní si strašně rádi povídaj. Odpolko sme si dali s Vincentem polovečeři a rozloučili se. Sedla sem si v poklidu na rozlehlou krytou terasu v Kangs Lodge a připojila se online. Zewlila sem asi dvě hodiny, Caroline už byla bohužel pryč, ale dala sem se do řeči s Belgičanem Sebastianem, kterýho sme si pamatovala z Kuala Lumpur, jak sem tam první ráno málem exla na střeše v baru. Seb ten den z KL odjížděl, takže sme si tenkrát vyměnili jenom pár vět, ale bylo milý vidět někoho známýho. Ostatně, ona Malajsie zas tak velká není a většina lidí má naprosto stejnej cestovní plán jako já, takže sem ho vlastně jenom dohnala.

A pak skrz dveře prošel někdo další s povědomym ksichtem - Fracois a za ním ách OLIVER TWIST. A zase sme seděli, já, Francois, Seb, a Oliver hrál na svojí minikytaru a já z něho byla zas hotová, páč když se na mě usmál tou svojí propíchnutou tlamičkou, tak sem ani nemohla uvěřit, že je to na mě. U ohně se objevilo pár novejch lidí a s vervou sobě vrozenou sem začala zeširoka popisovat, který traily musej jít a kudy se tam dostat. Dokonce sem jim donesla mapu a řekla časy autobusů a ceny. Jeden místní zasloužilý Malajec se hrozně smál a řek mi, že bych tam měla zůstat a dělat průvodce po džungli:)

Bohužel sem druhej den v sedm ráno zase odjížděla, tentokrát směr ostrov Penang a nebyla moc šance, že se někde s opožděnym Oliverem potkáme na delší dobu...

Předtim než sem se od ohně odebrala na svoje lože v noclehárně a jala se klepat kosu, protože v noci v Cameronu teploty dost klesaj, zastavil mě Oliver a pošeptal:"Zítra večer tam budu bejby. A zamluv nám pokoj".

Dobrou noc kůzlátka
fotky na zande pande :)

Welcome to Kuala Lumpur

Dobré ráno San Piego a ostatní krásná česká města!!!

Mám se nádherně, život je krásnej atd. atd.

Nálada nad sto stupňů celsia.

Zdravim z ostrova Penang na severozápadě Malajsie, kam sem dorazila před třemi dny. Sama. Bohužel se Švéďákem sme si nepadli zrovna do oka (problém je samozřejmě v něm haha) a tak sem se znovu stala Independent woman, hodila krosnu na záda a vypravila se do neznáma, přenechávajíc náš zabookovaný pokoj v hostelu Tomovi (o něm se dočtete dneska). Vlastní ubytko sem po chvilce vyjednávání a hledání našla v další Čínský čtvrti (Chinatown 4ever woe!).

Vlastně, zas tak sama sem tady nebyla...

Je to dlouhá a telenovelní story, která započala v KL ve chvíli, co sem vylezla na střechu našeho hostelu, objednala si rum s kolou, otočila se a uviděla Olivera, jak se na mě zubí...

Malajsie, rozmanitá země, kde pěkně po hromadě a bez problémů, žije 27 milionů malajských muslimů, čínských budhistů a indických hinduistů. Země pálivýho jídla, deštných pralesů, orangutanů na Borneu a překrásných pláží na severu. Země durianu, ovoce tak smradlavého, že je zakázáno nosit ho do veřejných budov. Země, kde se nacpete k prasknutí za 58 korun. Ale radši ne durianem...

Konec zeměpisné lekce

Je neděle, 27. března a sedim v nočnim buse ze Singaporu do Kuala Lumpur. Venku je opravdu příšerný vedro, takže naplno zapnutá klimatizace v buse, je požehnání. Jo, lidi si častou stěžujou, jak hrozně mrzli a bla bla, ale s klímou tady počítejte všude a pro takovýhle cesty si nechte navrchu batůžku aspoň nějakou tenkou mikču. Nebudeme fňukny přece!

Asi o půlnoci dorážíme na hranice s Malajsií a ne moc příjemnej cápek mě vykazuje kamsi pro potřebný papíry na vyplnění, páč se tam chvíli motám jak vítr v bedně a nikdo mi nechce poradit. Od nepříjemnýho cápka si pučuju propisku (div za ni nechce zálohu) a snažim se nebejt tak podělaná z poslední větičky na úředním papíře, totiž, že pašování drog se trestá smrtí. Když mi bylo 15, měli sme nějakou dobu HBO a párkrát sem nechtěně viděla film Téměž bez šance o těch dvou holkách, co byly odsouzený na doživotí v Thajsku. Tak doufám, že mně nikdo nic nestrčil do batohu.

Mám vyplněno a jdu radši k vedlejšímu mladýmu kolegovi a snažim se ho přesvědčit úsměvem o tom, že k nim nejedu lovit orangutany. Jakmile mi nakoukne do pasu, je vyhráno. Ano ano...Baroš...ano Peter Czech yes! Přidává se i ten nepříjemnej a už je příjemnej. Batůžek prochází skenem a jur! Sem v Malajsii!

Podle jízdního řádu máme dorazit v šest ráno. Bohužel už o půl čtvrtý mě vyháněj jako poslední spící z autobusu, že sme v KL. Páč je tma jako v pytli, musim následující tři a půl hodiny do rozednění prospat na kovový lavici. Tentokrát už to trochu na fňuknu je, neb to není moc pohodlný, moje krosna je pořád na letišti, takže u sebe skoro nic nemám a je fakt kosa. Nejvíc se mi chce fňuknovat při pohledu na toalety, kde není papír, ale jenom hadice trčící ze zdi a nevim, co s tim mám dělat (teď už sem v omývání profík samosebou, ale nepřipravenýho člověka to překvapí, to ne že ne).

No, v sedm se rozednívá a vyrážim vlakem do KL Sentral station a pak rapidem na následující Pasar Seni, odkud je Chinatown asi tak metr. Plán KL veřejné dopravy zde.

Po hodině chození křížem krážem (a jednou nechtěnou odbočkou do dva metry úzký uličky, kde po obou stranách seděj chlapi a prodávaj použitý mobily, boty a šroubky a ostatních 300 na to čumí a já sem tam jediná ženská a ještě bílá!) sem našla Backpackers Travelers Inn. Pokud vám nevadí trochu skromější pokoje, co vypadaj jako vězeňská cela, je to volba přesně pro vás! Já byla spokojená děsně! Hlavně proto, že majitel Stevie pořádá výlety například za slonama, do jeskyní a podobně, organizuje autobus za 35 ringittů přímo do Cameron Heighlands (moje následující destinace) a hlavně kvůli baru na střeše, kde si ráno dáte úžasnou banánovou palačinku za 4 ringitty (ok, oficiální zkratka měny je MYR, takže ji teď budu používat, kurz je asi 5,50Kč za 1 MYR, takže si to můžete násobit pěti a budete tušit). Kolem 11 se bar zavře a ožije až v 8 večer, kdy vám Australan Chris prodá plechovku piva za 6 MYR (dost drahý bohužel, ale furt levnější než z obchodu) nebo rum s kolou (čtvrtej drink zdarma!) Takováto akce pak většinou končívá tim, že se lidi sbalej a kolem jedný vyrazej do nedalekýho Raegge Baru, kterej vlastně vůbec není raegge a všechno je tam strašně drahý, ale dokonce i JÁ!! sem tam poslední večer skončila. Cena za postel v dormitory je 12 MYR, obvykle se ceny za dormitory v Malajsii pohybujou mezi 10 a 15 MYR. Krát pět ok?

Protože sem přijela hrozně brzo a nástup na pokoje je až v poledne, musela sem jít na střechu, plácla sem hlavou na stolek a bylo mi jedno, že se postupně scházej lidi na snídaně a vypadám pravděpodobně jako omráčenej bezďák. V 11 sem měla svůj pokoj, vlastně bych měla začít říkat náš, páč sem si už měsíc předtim našla parťáka na cestování. Je jím Švéd Tomas, kterej podle pokecu přes skype vypadal moc vpohodě. Jediný, s čim sem nebyla moc spokojená bylo, že chtěl všechno rezervovat předem (já sem víc dobrodružná, jakože se prostě vždycky něco najde) a chtěl vlastní double pokoj. Udělala sem Ach jo, ale ok teda...

Dojela sem si na LCCT letiště pro krosnu a přesunula se zpátky na ubykaci. A pozor! KL má ve skutečnosti letiště asi tři, což mě dost zmátlo, páč sem myslela, že přiletíme stejným letadlem. Takže všechny nízkonákladovky, tedy i AirAsia, lítaj tam. Pak je tam hlavní International letiště, neboli KLIA který přijímá většinu ostatních.

Tom se dostal do hostelu večer a už sem o něm dopředu věděla, že je mu 27 a je elektrický inženýr. Pokecali sme nahoře i s ostatníma lidma a šli spát. Střešní bar sem si opravdu zamilovala, byla to fakt paráda sedět ráno a večer, kdy už nebylo takový strašlivý vedro, uprostřed střech nad rušnou čínskou ulicí a popíjet ledovej čaj a poznávat se z lidma, co přicházeli a odcházeli. Začala sem si zvykat na batůžkaření.

CO DĚLAT V KUALA LUMPUR

Menara Tower

Druhá nejvyšší telekomunikační věž na světě s vyhlídkou a otočnou restaurací. Doporučuju zeptat se v hostelu na slevu, protože my dostali lístek za 25 MYR místo 38 MYR.

Výhled je pěknej, daj se tam koupit ňáký suvenýry a taky tam maj fajn naučnou výstavu, kde porovnávaj nejvyšší věže světa. Protože věž stojí lehce na kopečku, můžete si u brány odchytit free shuttle minibus, kterej vás vyveze. My to udělali, ne že bysme byli unavený, ale za chvíli klimatizace fakt dáte cokoliv. Jak podotknul můj oblíbený kolega-bloger Vojta, mohli to postavit rochu jinak, jako aby se jim nezakrejvaly věže Petronas Tower. Ale co s tim teď no...Pokud máte rádi tenhle blog, pak možná zkuste na Vojtův kliknout, mám pocit, že máme úplně stejnej styl humoru, ocěňujeme stejný věci a především sme low budget, takže máme samý dobrý rady. Jenom Vojtův report z KL asi nebude tak pozitivní jako ten můj:)

Od Menara to je asi 15 minut chůze k nejslavnější budově KL, Petronas Towers, kterou sem si zamilovala už onehdy v době HBO, kdy tam každej druhej den běžela Past s Catherine-Zeta Jones a Seanem Connerym jakožto lupičích provádejících loupež milénia. Sestra, vzpomínáš? No koho by napadlo, že se tou věží vyfotim! Pokud chcete na Skye Bridge, kterej obě dvojčata spojuje, ujistěte se, že není pondělí. Cenu sem nezjišťovala, nemám na to a fotky vypadaj mnohem víc cool ze zdola! Navíc chvíli předtim sem byla na Menaře, není čeho litovat. Za věžíse rozkládá pěknej parčík s vodou a tak. Taky tam maj fontánku s pitnou vodou, takže se dá doplnit a je pitná. Voda ve vodovodu se nedoporučuje pít. No, až jednou sami uvidíte Chinatown v KL, ani nebudete mít odvahu :D

Oběd v Borneo Baruk Club - stylovej prostornej a větranej hudební klub s jungle výzdobou. Úžasně milá obsluha podá výklad o bornejský kuchyni. Každej den meníčko za 10 MYR. V ceně je nealko fialovej drink, pravděpodobně extrakt z nějaký kytky, vonělo to jako jasmín. Dál hustá polívka, sladká. Pak hlavní chod, já si dala tradiční malajskou Laksu, zde konkrétně specialitu podniku laksa sarawak. Všechno dost pálivý.

Nakupování v Chinatown -tady se prostě musí vyjednávat s prodejcema. Koupila sem si epesní fake Quiksilver surf šortky (určo byste to nepoznali) za 35 MYR. Původně mě chtěli natáhnout až za 75 MYR!

Pokud máte obří koule, dejte si někdo jednu z těch zelenejch nafouklejch žab, co maj v akvárku na hromadě před jednou místní pouliční restaurací.

Lake Gardens, Bird Park, Butterfly Farm, Deer Park- všechno se nachází pohromadě na západní straně centra KL. Vstup není nic tak tragickýho, ale motýly sem už na farmě viděla a cestou sme potkali opice, což pro mě byla mnohem větší atrakce. Někdo povídal, že Bird Park je sice super, ale dost často se stane, že sou ptáci někde schovaný...Cestou k parku se můžete mrknout na Národní mešitu. Nic proti ní, ale nic moc styl.Oproti Masjid Jamek je ta národní trochu...ne moc historická.

Little India -rozkošná fialová indická čtvrť, kde hraje bollywoodská hudba a na obchody se sárí fakt radost pohledět. Taky sme vyzkoušeli kokos s brčkem. Zajímavý nic než moc, ale zvědavost je mocná. Jedno ráno sme si vyhradili pro návštěvu Imbi Marketu, dočetli sme se, že si tam máme dát snídani. Stanice Imbi se nachází na trase jednokolejky a najít tržiště je trochu složitější, ale když se 3krát 4krát zeptáte, dá se to najít. Najedla sem se famózně, vepřový kousky ve sladký omáčce a nudle asi za 3 MYR. Ledový kafíčko s velmi kalnou a nebezpečnou barvou za 2 MYR (chuť skvělá). Mimochodem, pokud si na ulici koupíte kafe, dost možná ho vyfasujete v igelitovym sáčku, ze kterýho trčí brčko, jako já pozdějc ten den :)

Věcí, co dělat, je spousta, já toho už asi víc nestihla, tak mě třeba někdo poučí, co sem nestihla.

Dneska to bylo opět zeměpisné, ale všimla sem si, že máte rádi vztahové příběhy, takže vás navnadim na příště, když vám prozradim, že po třech dnech mě už Tomas svojí neschopností cokoliv zařídit/rozhodnout/vymyslet začínal dost srát. Jako že si vymyslel Imbi Market, tak sme vstali v sedm a on mi pak řek, že si zapomněl průvodce. Místo aby se teda někoho zeptal, stáli sme uprostřed ulice jak trubky a já schválně zkoušela, jak dlouho tam on vydrží stát než se ho zeptám, jestli to jako bude nějak řešit. Výsledek je DLOUHO. Dokonce sem mu musela i ukazovat, koho by se měl zeptat. Uf. Taky měl děsně chytrý kecy a hrozně uměle se smál, navíc dost často právě těm svejm obecně pravdivejm cancům. Taky se občas choval dost povýšeně a velmi zdůrazňoval, že je elektrický INŽENÝR. Já sem ale zdvořilá, tak sem to zatim nechala.

Nicméně...začala se stahovat mračna.

Poslední den sme očekávali příjezd třetí parťačky Hannah z Británie a očekávali sme jí na střešním baru. A tady sem mezi třema Francouzema sedícíma u protějšího stolu zbystřila naprosto kouzelnej úsměv Olivera Twista. On se usmál na mě, já na něj. Pak takhle asi desetkrát dokola, pak se šlo do Raegge Baru, tančilo se a následně Tomas nerozdejchal, když sem se do pokoje vrátila v devět ráno. Oliver Twist mi oznámil, že má stejnou trasu jako já, jenom je o dva dny zpožděnej, takže se zase uvidíme v Cameron Heighlands.

Tam začal bejt Tomas neúnosně nepříjemnej. Story o tom, jak sem od Tomase zdrhla, a pak se náhodou s Olivierem zase potkala a pak s nim tři dny chodila (v tomto pořadí!!!), je napříště.