Jak mě cestou z Bengálska hrozně cpali

Vždycky, když jedu někam sama a nebo je to nějaká divná destinace, těšim se na to, jak to snad nějak přežiju a pak budu psát, jak to bylo drsný. U Malajsie se mi to nepodařilo, protože sem si nabrnkla OliveraTwista. U Kašmíru se to taky nepodařilo, protože sem měla sluhu. A u pětidenní cesty přes celou Indii...

...se mi to taky nepodařilo.

Poslední tokijskej tejden strávenej u Irinky se mi bydlelo jako v bavlnce, chvílema sem si až připadala jak v nějakym americkym teen filmu, protože mi Irinka ve volných chvílích dělala manikůru a malovala oči. Manikůru mně nikdo nikdy nedělal, protože sem v sedmi letech odkoukala, že se mi z pilování nehtů dělá na zvracení. Ale mít růžovoučký nehty a asi sedm vrstev různejch laků a vodiček na nehty je príma. Nicméně poslední dva dny se nesly v zarmouceném duchu. Čekalo mě pět dní v Indii, což by nebylo tak děsný, kdybych neměla třídenní lhůtu na přejezd z, mně neznámý, Kalkaty vlakem do tisíc pět set kilometrů vzdálenýho Dilí, kde si musim vyzvednout prkno na ambasádě a naskočit na letadlo do Evropy.

Rozrušovalo mě několik otázek:

Jak se dostanu na vlak, když se nedá zarezervovat z ciziny a rezervace je nutná? 

Co když bude všechno obsazený a nestihnu se přepravit během tří dnů a zmeškám svůj let a umřu?

Jak se zorientuju v Kalkatě, kde sem nikdy nebyla?

Pustěj mě vůbec do Indie na celním? Nebude jim vadit, že mezi mejma návštěvama neuplynulo ještě 8 týdnů?

Podaří se mi vyzvednout prkno v pondělí ráno na ambasádě, abych stihla letadlo v deset?

A konečně ta nejpalčivější: Jestliže se dostanu do indickýho vlaku, co budu dělat, až budu potřebovat na záchod a nebudu mít Lozíčka, aby mi pohlídal batoh?!

Ať sem se snažila, jak sem se snažila, zabookovat místenku se mi z Tokia prostě nepodařilo. Takže plán byl jasnej, přespat jednu noc v Kalkatě a udělat všechno pro to, abych následující den už seděla ve vlaku směr Dilí. Cesta mimochodem trvá 22 hodin. V tom lepšim případě.

Byla půlnoc v Tokiu a letadlo se vzneslo. Přistálo v KL, kde sem přetrpěla pár hodin čekání na další spoj. Už sem se zmínila, jak úžasný je KL letiště, protože tam maj internet zadarmo? Večer sem byla vyplivnuta v Indii. O ubytku v Kalkatě se se na netu taky moc nedočetla, takže majíc jedinou opsanou adresu v bločku, nasedla sem na autobus a vydala se někam do centra. Nemám moc problém s kamaráčoftem, takže sem si v buse nabalila jedinou přítomnou turistku (hele, krosna!) a společně s Hiromi (ano, spávně, byla to Japonka) sme začaly hledat ubytko spolu. Hiromi byla předpřipravená asi jako já...Pro baťůžkáře je to ale v Kalkatě na pohodu. Z letiště sme dojely na konečnou autobusu, zastávku Esplanade a odtud je do cobydup do Sudder street, kde je to levnejma hostelama různý kvality narvaný. Složily sme se na pokoj za 500 rupií v pěknym čistym Royal Place. 

Bohužel už bylo dost pozdě jet do vládní tourist office pro místenku, takže sem se rozhodla být trapná a spolehnout se na "cestovního agenta" a zaplatit přirážku asi 1000% za sehnání jízdenky na příští den. Vyplnila sem personálie, vysvětlila mu, že mu svůj pas jako přes noc fakt nenechám a druhej den byla strašně happy za jízdenku do Dilí. Indologové asi zapláčou, když se přiznám, že mě to stálo 2100 rupií, ale upřímně, to je cena, kterou bych zaplatila za hodinovej bus z Londýna na Stanford, a moje místenka byla navíc do 17ti hodinovýho expresu s vip palandou nahoře. 

Na Howrah train station sem si dojela lidovym busem a na udivený pohledy místních už sem byla zvyklá. 

Pak sem hledala vlak. Moje představa indickýho vlaku je takováhle:

Místo toho sem našla svoje kupé (a oddychla si, že moje jízdenka není fake) a v něm pět kamarádů, spolucestujících. Dva Indy, Bangladéšský páreček na výletu a ještě jedn pán z Bangladéše s hezkou bílou čepičkou. V indickym lehátkovym vlaku se nachází šest paland v každym kupéčku. Dvě řady nad sebou. Horní palandy sou pro šťastlivce, protože na nich si lze hovět celou dobu. Prostřední palandy sou během dne a jídla sklopený, aby lidi mohli sedět na dolních palandách. Deka, povlečení a polštář jsou samozřejmostí. Chvíli sme kecali  a po hodině sem se odhodlala vyskočit na svojí postel, protože sem měla čirou náhodou tu nahoře. Než sem to stihla udělat, začalo TO. 

Nejdřív donesli vody. Jééé, děkuju, řekla sem jim. No ale za chvíli přinesli snack na chroupání. Byla sem mile překvapená. Dokud nepřinesli polívku. Snědla sem ji. Následoval bez varování oběd! Fotku přikládám, abyste viděli, že teda fakt moc nešetřili. Po obědě sme dostali jogurt. Na tom Indové vůbec dost jedou, protože jak je tady všechno pálivý, tak jogurt to skvěle neutralizuje. Už sem nemohla. Ale donesli mi zmrzlinu! Sakra, kde sem se to octla. Zmrzlinu sem už jedla na palandě a naštěstí mě nechali milostivě se vyspat tři hodiny, než mi přinesli další polívku! A večeři ve stejný konstalaci jako byl oběd. A jogurt. To už sem do sebe soukala jen tak tak a přemejšlela, proč že sem si s sebou do vlaku přinesla sendvič. Modlila sem se, aby už nic nenosili. Naštěstí vlak dorazil do Dilí už v šest ráno, takže do mě nestihli nacpat snídani. Štěstí, že sem nejela až do Bombaje.

Hodně mile mě překvapilo, jak k sobě byla posádka našeho kupéčka přívětivá. Všichni si pomáhali, radili mi, co mám dělat, podávali si navzájem ta kvanta jídlo, když někdo seděl dole a někdo nahoře a vůbec takm pěkně spolupracovali při sklápění a odklápění lehátek. Samozřejmě sem jela nějakou brutální business třídou, kam se Ind z ulice nedostane, takže obavy vůbec nebyly na místě. Dobrodružství taky ne. Jenom si pamatuju, že sem si občas řekla: "Prosim prosim, ať na nás nezaútočej teroristi nebo tak něco".

Z New Delhi Station je to na Hlavní Bazar (Paharganj) asi dvě minuty, takže za chvíli už sem padla na postel v pokoji mýho oblíbenýho Kuldeep Hostelu.

- Ještě uvedu na pravou míru,co sem řešila s vízem. Třeba to někdy někomu bude k užitku. Pro cestu do Indie musíte mít vízum. To sem samozřejmě měla kvůli Kašmíru. Vízum je na 90 dní pro každou návštěvu, přičemž mezi jednotlivýma návštěvama musí bejt 2 měsíce mezera. Moje mezera byla jenom 6 týdnů, takže sem se trochu obávala. Naštěstí na webovkách sem vyčetla, že pokud je další cesta součástí připravenýho itineráře a ukážu letenku ven z Indie, může mně úředník na celnim odklepnout razítko. A je to pravda, v Kalkatě se mě jenom zeptali, odkud sem. Ukázala sem letenku ven a prej žádnej problém. Jedinej, kdo teda dělal vlny bylo letiště v KL, kde sem jim to musela dlouho vysvětlovat a pak jim slíbit, že pokud mě po příletu nevpustěj do země, bude to na moje triko. 

Teď máme neděli večer. Chystám se jít spát, protože ráno v sedm vstávám, abych si dojela pro svoje prkýnečko. A pak domů. Eh, teda ještě se zastávkou ve Finsku. A Německu. Svatosvatě slibuju, že odteď už fakt nikdy nebudu plašit před takovouhle cestou. Ty nervy, co sem měla...hahaha. A přitom nejhorší, co se mně stalo, bylo, že na mě pouliční prodavači volaj darling.

Když už sem v tý Indii, ještě se vrátim tošku zpátky v čase a přišoupnu sem fotky z návštěvy Taj Mahalu, druhý nejkrásnější budovy, co sem kdy viděla. Promiň Taji, Zlatý Pavilon v Kjótu pořád vede. Taj je taky nádhernej, jenom kdyby v Indii byl občas vidět aspoň kousek modrýho nebe :/

Wow. Sliz se dneska vrací domů!!

Trendy pro letošní jaro/léto

Dnešní blog je spíš pro holky, protože je o oblěčení.

Určitě ste si všimli, že sem holka i přesto, že se dobře orientuji podle mapy. A ráda čtu o módě. Když sem se před třemi roky vrátila do Pardubic a vykoukla na rodiče v mých sobových šatech a bílejma návlekama na nohy s bambulkama, odmítli se mnou něco mít. To už prostě nemůžu opakovat! Tudíž sem si vymyslela chytrej plán. Protože je jaro a na léto se vracim domů, nechci samozřejmě vypadat jako nějakej exot a po dnešním blogu očekávám, že udám trend, vy to začnete nosit a já až v květnu přijedu, tak normálně zapadnu a rodiče mě budou mít rádi.

Pro svůj nový šatník sem se inspirovala módními kolekcemi světoznámých návrhářů jako ...screw that... žádný neznám. Inspirovala mě úžasná barevnost Indie. Jak je v Indii všechno vysušený, zaprášený a rozpadlý, Indky a jejich tisíce barevnejch odstínů a kombinací, naopak bijou do očí a prozařujou svět i když prší. Barvám se fakt meze nekladou a čím víc třpytek a podobnejch serepetiček, tím (výjimečně) líp.

Obviously, na to, abych nosila sárí a ukazovala pupek, nemám. Takže sem zkombinovala východ se západem a nakoupila široký kalhoty a lněný tílka. A sem nadšená. Áno, sama ze sebe! Ještě nedávno sem široký indický kalhoty měla za výstřelek pro hipíky a neuměla si představit, že je jednou budu nosit. Ale měla sem štěstí na barvu a materiál, takže sem se osmělila a najednou je miluju. Není mi vedro a hlavně se v nich můžu válet při blogování a není mi vidět na pec. Zatim mám jenom dva exempláře, nicméně díky AirAsia a jejich zastavení letů do Evropy, budu muset přes Dilí ještě jednou a naposled a hodlám přibrat ještě nějaký barvy. Kromě toho sem mrtě zvědavá, jak by to vypadalo s podpatkama...

Očekujte korále za 30 korun a taky kousek šály, kterou sem si vybrala v Kašmíru. Hnusnou ošoupanou tašku přes rameno nečekujte.

Když už sme u barev, ještě přidám jedno téma a tím je HOLI.

Aniž bysme věděli, jak skvělý je to datum, naplánovali sme si odlet z Indie na 8. březen a ukázalo se, že letošní super-svátek holi připadne právě na tenhle úplněk. Stejně jako Velikonoce i Holi je putovní svátek a počítá se podle úplňku, takže pokaždý připadne na jiný datum.

Důvodů, proč se slaví, je plno, ale asi nejznámější legenda vypráví o festovně zlým královi Hiranyakashipu, kterej byl de facto nesmrtelnej, takže se nikoho nebál a donutil svý poddaný, aby ho uctívali jako boha. Král měl syna jménem Prahlad, kterej ale s tátou nesouhlasil a byl oddaným zastáncem boha Višnu. Král se ho několikrát pokusil zbavit, ale pořád neměl štěstí. Šel tedy za svou sestrou Holikou a prosbou o pomoc. Požádal ji, aby odchytla Prahlada, posadila si ho do klína a sedla si s ním do ohně. Holika měla totiž zázračnou moc a oheň jí nemohl ublížit. Nevim, co to Prahlada chytlo, nicméně plán se téměř zdařil. Až na to, že Holika a král zapomněli na takovou maličkost a sice, že Holičina moc platí jenom když do ohně vstoupí samotná. Během Holičina uhořívání se Prahlad modlil k Višnuovi a byl ušetřen. Teta nikterak. Některé verze jsou k Holice trochu hodnější. Od té doby se Holi slaví jako vítězství dobra nad zlem a každoroční začátek oslav se nese v duchu zapalování ohníčků v předvečer Holi.

Samotný Holi tak, jak vypadalo v Dilí, je den, kdy se zapomene na kasty, stáří, pohlaví a sociální rozdíly, lidi vyrazí do ulic s kbelíkama vody, pistolkama, barvama v prášku a házej to všechno na sebe navzájem. Všichni jsou děsně happy, objímaj se s cizíma lidma a přejou si Happy Holi!

Svátek je to krásnej, skoro to dosahuje  geniality Velikonoc u nás.

Jediný, co nás trochu znepokojovalo, byly varování, že po sobě lidi lejou skoro cokoliv, včetně jedovatejch chemikálií, takže my sme vzali Holi trochu zlehka. Mějte mě klidně za poseru, ale večer sme letěli a už sme byli odhlášený z hotelu, takže nebyla šance se osprchovat.

No, ale kecy o tom sypat můžu...Fotky samozřejmě nejsou moje, naučit se fotit takhle bude ještě chvilku trvat.

Na konec chci pozdravit Ondru a Radima, kluky, který sem potkala v Gulmargu a strávila s nima fajn pár dní. Jednou za čas je svělý potkat někoho z domoviny. Díky Ondrovi taky nemusim po Thajsku běhat se snowboardem a mohla sem ho nechat v Dilí. Juchů!

Co se týká mejch módních fotek, očekávám, že si každej z vás vybere jednu z nabídnutých frází a pošle mi ji pod příspěvek jako komentář. Děkuji za pochopení.

a)Kráásná zlatííčko ... :)* :-*

b)Nejkrásnější :-**

c)Seksi!*:)A ty žabky mmm:**))

d)Nádhera beruško!

Návod, co dělat, když vám do pokoje oknem vleze opice

Sedm tejdnů v Kašmíru je popravdě tak trochu vyčerpávající. Sice sem psala, že úroveň služeb se zvyšuje a že turisti rozhodně nijak nestrádaj, ale řeknu vám, že už od čtvrtýho tejdne sme byli s Lozem za kus italský kuchyně ochotný platit končetinama. A to dokonce našima. Indický jídlo je sice super, ale v rámci šetření se našem jídelníčku objevoval kozí sýr na tisíc způsobů, rejže a brambory (který sou mimochodem v Kašmíru excelentní!) spíš než tandoori chicken a kari.

Pátej tejden sme zjistili, že v nedalekym Pine Platinum dělaj pizzu. No byli sme z toho úplně vyjevený, protože byla za

a)velká

b)tenká se spoustou kuřete a cibule a sýru a paprik

c)NEBYLA PÁLIVÁ

Zájemce o cestu do Gulmargu můžu uchlácholit, že jinak mi tam opravdu nic nescházelo. Na vesnickym marketu se dá koupit spousta dobrot, ovoce i pečiva. Bankomat JE (ale nefunguje když sněží). Půjčovna lyží a snowboardů taky je a dokonce třikrát. Takže nemusíte vzdychat, když ste v Indii jenom s batohem, že si nezalyžujete. Ceny za půjčení sou celkem rozumný a i nějaký to oblečení se najde. V Gulmargu spolu zápolej tři obchody. Goverment shop, Billa Bakshi shop a konečně Kashmir Alpine Shop, kterej doporučuju nadevše. Obchod vede Yasin Khan, zdejší legenda a hrdý otec nadějnýho lyžařskýho závodníka, jehož jméno si nepamatuju. Na Yasina se člověk fakt může spolehnout. Je to takovej pohodovej týpek, co rád sem tam dá slevu, půjčí cokoliv od lyžáků přes transcievery až po sněžnice a pro stálý zákazníky servíruje ten nejlepší chaai.

To mi ještě připomíná druhýho pána, co se jmenuje Khan, ale je to…jak se řekne švadlena v mužskym rodě?!? No prostě vlastní obchod s oblečenim, prodává fajn hutný ponožky a kulichy a hlavně šije na zakázku tzv. fereny. Feren je tradiční jednovrstvý kašmírský kabát dlouhej až k zemi, pod kterym se v zimě schovávaj muži. Přesně jako ten pán na obrázku vlevo. Já sem si nechala ušít festovní černou mikinu za 1800 rupií, což mi přijde jako dobrá cena, ale já sem debil a nepoznám, když mě někdo natáhne, takže možná se to dalo usmlouvat i na míň.

Ženy tady nežijou. Všechny sou dole n Tangmargu, takže je to občas pro místní trochu depka. Pro mě je depka jít na trh a každejch pět vteřin odmítat, že FAKT NECHCI, ABY MĚ NĚKDO TÁHNUL TEN KILOMETR NA SÁŇKÁCH!!

O to víc se skepsí pak koukám na tlustý Číňany, co se po Gulmargu nechávaj tahat místníma. Před nějakou dobou sme odněkud šli a předcházeli sme Kašmířana, kterej se opravdu urputně snažil táhnout do kopce nějakýho ruskýho hlupce se snowboardem. Kopec byl fakt prudkej, Kašmířan se sáňema nemohl pohnout ani o cenťák a ten borec seděl a seděl a ne-výs-lov-ně čuměl. Kdybych bejvala nebyla moc busy litováním Kašmířana, asi bych tomu snowboarďákovi musela jít dát ťavu nebo co. Je trochu smutný, že někdo musí tohle dělat pro obživu.

Posledních deset dní ježdění nastala nenadálá situace. Za prvé skoro všichni Rusové zmizeli. Zároveň taky lidi, co tu byli na měsíc, takže sme rázem měli trochu víc sněhu pro sebe a fronty na stage II. se uvolnily tak, že sme si jí sjeli třeba pětkrát. To bejvávala fakt radost. Velká bouřka v polovině února urvala nahoře spoustu lavin, takže sme jezdili realtivně v klidu s vědomim, že vršek je vyčištěnej a slunce se pěkně stará o zbytek. Tejden nato bohužel přestala z neznámýho důvodu fachčit sedačka a sněžiloooo ve velkym, takže sme se znovu ocitli na bodě nula a nedalo se jezdit nic jinýho než stage I.

K tomu všemu ještě přišla armáda s tim, že na dva dny budou nahoře cvičně bouchat, takže bude zavřeno. Vztah armády a lyžařskýho středisku je velmi velmi křehkej. Armáda dodává exploziva, ale je jenom na nich kolik a kdy a dobro lyžařů opravdu není jejich hlavní prioritou. Občas sme sice podepsali nějakou tu petici, dokud bude ale Kašmír válečná zóna, nebude situace ideální. Ke konci sme už odpočítávali dny do konce, protože ne, že bysme trpěli, ale koukat od lanovky na ten krásnej kus hory a nemoct se tam nahoru dostat, bylo frustrující.

Jak nebejvám nemocná, tak sem za tu dobu v Gulmargu lehla třikrát. Nevim odkdy sem taková třasořitka, co nesnese dlouhodobej pobyt ve třech tisítích metrech, ale cesta dolů do Srinagaru a na letiště mi úplně otevřela oči a teprve tam sem si uvědomila, jak se mi najednou krásně lehce dejchá.

4.března sme si sbalili fidlátka a dali sbohem osazenstvu Falak Hut, hlavně Samovi, kterej mi celkem přirostl k srdci a Norce Karině. Ráno se neslo ve znamení opice, která využila otevřenýho okna v Samově pokoji a vlezla dovnitř zrovna když sme tam seděli i my. Byla taková podezřele neohrožená a protože sme znali poučku nenech se kousnout od opice nebo umřeš, heroicky sme prchli všichni čtyři za dveře a situaci pozorovali z povzdálí. To přitáhlo pozornost Martina, manažera chaty, kterej zavolal na Ghaniho (našeho roztomilýho nechci říst sluhu, ale nemluví anglicky a v podstatě všechnu práci oddře on) a chudáka ho vstrčil s holejma rukama do pokoje. Ghani nás zachránil díky Samovejm kalhotám, kterejma na opici zamával a ta se lekla. Třetí světovou sme z toho měli ještě dlouho.

V Tangmargu sme jako obyčejně museli vyměnit auto s řetězama za normální a místo 1200 rupií za odvoz do Srinagaru sme si odchytli "shared taxi" za 55 rupií na osobu. To je 1 dolar pro upřesnění!

Naprostou povinností pro návštěvníky Kašmíru a cestovatele přes Srinagar je zastávka na minimálně jednu noc u jezera Dal Lake. Před sto lety místní maharádža vydal zákaz vlastnění pozemku v Kašmírském údolí pro Brity. Lišky ryšavý ovšem našly cestu, jak pravidlo obejít a začaly houfně stavit na Dalském jezeře houseboaty. Po odchodu Britů z nich kamšířané udělali výnosnej turistickej byznis. A je to nádhera. Cena houseboatů se na konci zimy pohybuje kolem 1000 za noc pro dva. My si pronajali Taj Palace za 1500 rupií se snídaní a večeří a i když bylo jídlo vegetariánský, dost sme si to užili. Jako obvkle sem neodolala a just sem musela mít nějakej suvenýr, takže sem ukořistila pravej kašmírovej šátek a nedám na něj dopustit. Fashion report z Indie už se chystá.

Na houseboat se dostanete pomocí loďky, zvané shikara. Některý sou krásně zdobený a můžete si zaplatit projížďku nebo si ji i vypůjčit. Můj tip je, abyste to udělali jako my. Majitel houseboatu má jako všude v Indii provizi u obchodníků, pokud jim do obchodu dostane zákazníky. Je jedno, že jenom počumíte, i to se počítá. Nechte se teda klidně ukecat od hostitele, když vám to nabídne. Sice je trochu těžký vykroutit se z koupi padesátikilovýho mramorovýho slona, když vám ho pán v obchodě vnucuje půl hodiny, ale taková projížďka mezi plovoucíma obchodama může trvat třeba hodinu a ušetříte 300 rupií na hodinovou projížďku po těch samejch místech.

Potom už následovala cesta taxíkem na letiště, pět bezpečnostních skenů (!) a za hodinu a ůl sme bezpečně přistáli zpátky v Dilí. Sem naživu! Děkuju všem indickejm božstvům.

Šukría.

Momentálně už sedim v námi všeobecně známém Penangu, ostrově na severu Malajsie, kde sem bez pár dní před rokem nabalila francouzského hřebce Olivera Twista. Chápete to, jak ten čas letí?!? S Lozem sme se ubytovali ve stejnym pokoji. haha

Cestou sem to vzala přes Taj Mahal, smlouvání na Paharganj v Dilí a indický svátek Holi, se kterym vás obeznámim příště. Teď budeme počítat do pěti, načež se po roce shledám se ségrou. Jauje. Čeká mě zas děsná dřina na plážích v Thajsku :/

P.S. To na prvnim obrázku není opice, ale Sam...

Jak se boardí v Himalájích aneb prkno na batoh, hůlky do rukou a šlapat a šlapat

Hlásím se ze slavného Gulmargu po čtyřech týdnech! Armáda mě zatím neohrožuje nijak jinak než přísunem levnýho rumu. V Gulmargu to momentálně žije. Všichni už se rozkoukali, poznali a nebejt nenadálýho přísunu asi dvou stovek Rusů, všichni by se i milovali. Rusové sou tady oblíbený asi jako opice a sou taky tak stejně přívětiví a přátelští. Aby můj blog nezněl nesnášenlivě, nechám radši toho. Ale kradou foťáky a ipody.

Přesně měsíc a jeden den trvalo, než sme se dočkali DOKONALÝHO powder day, kdy byla dokonce otevřená stage II. Dnešek byl přesně ten typ dne, kdy si řeknete:“tak, právě kvůli tomuhle sem letěla dvanáct tisíc kilometrů“. Zatím to statisticky vypadá tak, že o víkendech sněží a v tejdnu to rozjíždíme. A o víkendu zase sněží. Asi poprvý se mi povedlo narazit na zimní sezónu, kdy SNĚŽÍ. Až tak, že to není příjemný. Poslední snowfall trval čtyři dny. Plán byl tak jeden dva, nasněžit třicet cenťáků. Místo toho metr. A co s tim? Akorát se tak zabořit.

Co vám nikdo neřekne o nejvýš položenym lyžařskym středisku na světě, je, že je to vlastně docela placka. Stage I. je sice obrovsky rozlehlá a jízdu v lese miluju, ale stane se, že musít jednou dvakrát sundat prkno a popojít. Čím víc se člověk drží do prava, tím je kopec strmější. Les je ale sranda, ne že ne. S Lozem sme si fakt oblíbili jedno široký říční koryto, ve kterym je spousta šutráků a klád přes který se dá skákat. Já skáču jenom decentně, ale zato už s sebou nepráskám na zem po každym hrbolu, takže pokrok by se našel.

Sedačka vás nevyveze nijak vysoko, ale pořád to stačí, aby měl člověk přístup k mrtě velkýmu terénu okolo.

Následuje horní část s devítisty metry převýšení (zpátky k mezistanici), popřípadě víc než dvěma tisícema metrů, což je pekelně dlouhá záležitost až dolů k Tangmargu. První dva tejdny sme s Lozem byli ze Stage II. celkem rozhozený, protože tady fakt končí sranda. Avalanche control se provádí na minimálním prostoru, v podstatě jenom pod lanovkou, zbytek je backcountry nejšílenějšího rázu s hrozbou lavin. Od toho sou úterky.

Každý úterý se v hotelu Pine Palace koná velká schůzka, kde hlavní ski patroler, Američan Brian, mluví o počasí, jeho vlivu na laviny, co dělat, kam nechodit, popřípadě si stěžuje na nedostatek exploziv a vysvětluje, proč že se teda nesmí nahoru a lanovka neběží. Když desátej den našho pobytu spadla ve vedlejšim údolí lavina, co POLO-zavalila sedmnáct lidí, trochu sme se lekli a čekalil než přijde velká bouřka, co shodí zbytek sněhu a bude bezpečněji. Pronajali sme si transceivery a trénujem hledání. Teď konečně přišla ta doba, kdy je sníh stabilní, takže se vydáváme do terénu víc. Všechno, co je na mapě nalevo od lanovky je ještě pořád trochu hazard, protože je to tam strmější a hřebeny sou hodně úzký, ale hike napravo od lanovky zaručuje úžasnej sníh každej den. Přechod přes Mt. Afarwat sice trvá dobrou půlhodinu a kdo má chuť na úplně hladkej prašan, musí pochodovat ještě dýl, ale všechno, Afarwat South Bowl počínaje a Khilanmarg 4 Bowl konče, je neuvěřitelnej zážitek, kdy sjíždíte HIMALÁJE a ste tam na ten sníh skoro sami.

Kdo si není jistej, kam jít, může si jednoduše zaplatit průvodce. Místní znaj terén skvěle, ale při vybírání si zjistěte, jestli má licenci a vybavení a znalosti, aby vás v případě nebezpečí mohl zachránit. Cena je většinou na celej den nebo podle počtu sjezdů, takže čím víc lidí se složí, tim líp. Skupina 6 nebo 8 je ideální. Výhoda průvodců tkví hlavně v tom, že vás vezmou dolů k silnici nebo okolních vesnic Baba-reshi, Tangmarg nebo Drang a postaraj se o taxi, který vás vyzvedne a odveze zpátky domů. Ale víte jak, nejlevnější vždycky je, najít si chytrýho kamaráda, co tu byl loni a svízt se s nim…Kromě chození (nebo spíš brodění se sněhem) si taky můžete zaplatit helikoptéru. Místní celebritka Billa Bakhshi si už několikátým rokem zve na zimu ze Zélandu partu odborníků na heliskiing. Cena je třeba v porovnání se Zélandem vyšší, ale ten Zéland je na heliskiing opravdu asi nejlevnější na světě. Další země už Gulmarg spolehlivě předbíhá v nabídce. 

No a pak máme velkou placku Kong Dori, na který stojí mezistanice, nástup na sedačku a restaurace. Tam je to trochu nudný, protože se všude musí chodit. Kongdori žije. V jediný zdejší vnitřní restauraci už doháněj svět a za obyčejnou polívku si účtujou 120 rupií (jinde je to polovina). První tejden sme jim to ještě promíjeli, páč sme nebyli rozkoukaný. Od tý doby, co sme tam seděli tři čtvrtě hodiny a číšníci nás okázale ignorovali, sme tam ale přestali chodit. Na Kong Dori, se totiž dá najít i úžasná restaurace SOFI SUNSHINE. Majitelem je Sofi, místní učitel angličtiny, kterej během zimy dělá nejlepší jehněčí kebaby na světě. Sofiho a další dvě restaurace s venkovnim sezenim (=hromada neladících plastových židlí) jsou vzdálený asi tři minutky chůze od mezistanice lanovky. Sofi nás zaujal hned první den, kdy nás jako jedinej nezačal tahat za ruce a řvát, ať si u nich sednem. Místo toho nás mile oslovil u cesty a pozval nás, ať někdy přijdem do jeho restaurace, že dělá dobrý kebaby. Sofi sunshine je super hlavně když svítí, protože jsou to fakt jenom plastový stolky a do kuchyně ke kamnům se vejdou tak tři lidi, takže když sněží, je to boj. Za hezkýho počasí si ale objednáme tradiční kašmírskou kahwu, kebab a placku parathu a sme nejvíc happy. U Sofiho ještě doporučuju paneer parathu, neboli placku se sýrem, je to úžasný.

Když už sme u pohostinství, vypsala sem pro zájemce většinu zdejších hotelů a pár poznámek, jak to vidim já a lidi, se kterýma sem mluvila. Taky sem pro svůj bloček ukořistila extramapku Gulmargu, která se jen tak nevidí a může pomoct při rozhodování, kde se ubytovat.

Hotel Heighlands Park – nejstarší a nejluxusnější hotel. Běsný ceny, takže pokud nevyděláváte statisíce, nechte si zajít chuť. HP je navíc trochu z ruky od lanovky, řekla bych. Jednorázový nápad zajít do HP na oběd skončil civěním na cifru 600 rupií na osobu a úprkem ještě než se nás stihli zeptat, co chceme jíst. Hotel má vlastní vlek. Vleček. Je trochu daleko od ostatních hotelů, takže spíš pro nepařmeny.

Grand Mumtaz – další „luxus“. Velkej moderní hotel, kterej si ale podle okouknutí nejsem schopná představit, jak vytápěj. Podle známýho, Robina, tam je kosa. Ale maj pěknou restauraci a hotel je ski-in a out. Protože je Mumtaz kousek od nás, máme skvělou představu o jejich odpadcích.

Hotel Heevan Retreat – krásnej útulnej hotel, kterej by se víc hodil do Whistleru než Gulmargu. Spousta lidí si ho moc chválí. 6000 rupií pro dva se snídaní a večeří mi připadá úměrná úrovni hotelu. Dvě minuty od lanovky. Kulečník.

Hotel Fluorescence – působí moderně, v jídelně maj velký kamna, kde je strašně příjemně, takže jestli se podobně staraj i o pokoje, nevadilo by mi tam přespat. V restauraci sou moc milí lidi, ale jídlo je někdy ne úplně dobrý. Hotel je tak střední třída, 4000 rupií mi pořád příde oproti tomu, co mám já, trochu moc.

Khaleel Palace Hotel – kousíček od lanovky. Hotel je úplně novej a vlastní ho Australan, takže to na lidi zkouší s první signální a pořádá jednou za pár týdnů Hamburger Dinner. Obsluha trochu otravná, páč si vynucuje dýško, i když z těch pěti hranolků a studený housky nejste úplně na větvi. Ale maso bylo dobrý. O ubytování sem nic neslyšela, skoro nikdo to zatím nezná, ale lobby a lounge vypadá čistě.

Hotel Pine Palace Herritage a Pine Palce Platinum - dva hotely vedle sebe se stejnym majitelem. Platinum je luxusnější. PPH je jedno z míst, kam choděj všichni na večeře a potkávat se s dalšíma lidma. Pořádaj se tu Avalanche Safety schůzky. Hotel má bar a alkohol. Úterky jsou vyhrazený pro kalby a DJ. Jídlo super, dobrý ceny. PPH asi není úplně nejklidnější místo na pobyt, ale je to prostě centrum všeho zdejšího dění. Super blízko k lanovce.

Hotel Alpine Ridge – si ukrad moje sympatie. Problémy s teplem v pokojích se víceméně týkaj celýho Gulmargu, takže beru s rezervou. ALE! Majitel je z Kašmíru, žil ovšem nějakou dobu v Británii a přesně ví, co MY chceme! AR je ukázka toho, jak se dá i v Himalájích kouzlit. Restaurace s velkym centrálnim topenim a okolo rozmístěnýma sedačkama, navíc obložená dřevem je nejútulnější prostor v celym Gulmargu. Jídlo je úžasný, jenom bohužel nikdy nemaj samosu, kterou si už měsíc snažim tvrdošíjně objednat. S Lozem se tady královksy najíme dohromady i za 250 rupií, což je nejlevnější, co sme našli, navíc bez vysokohorský přirážky!!! Na večeři doporučuju jít kolem sedmi večer s předstihem, protože jinak vám budou nutit jídlo formou bufetu. Obsluha opět úžasná. Tématický párty v AR bejvaj skvělý, lidi tančej, kouřej vodní dýmky, stojej na baru nebo kecaj na pohovkách. Tak nějak to tam miluju.

Hotel Hilltop – nejblíž ke gondole. Nízkonákladovka. Nejsem si moc jistá, jak tam maj teplo, ale sem si jistá, že se sprchujou vodou z kbelíku. No, já taky, tak co…Jeden dva týdny se tam určitě přežít dá. Dvě restaurace. Vnitřní je celkem drahá a nemaj moc jídel na výběr. Venkovní Big Bite slibuje western food, ale porce sou malý a pizza pálivá, takže pokud strádáte a potřebujete jíst „něco normálního“, nezachráněj vás.

Hotel Green Heights – další nízkonákladovka za 1200 rupií/noc. Hned vedle Hilltop. Celkem dobrá pozice, není to odtamtud moc daleko do vesnice. Počítejte s kbelíkem teplý vody.

Raja Hotel – mrňavá chatička se super levnym ubytkem za 500 rupií/noc. Majitel je free pohodář, co má rád společnost lidí ze zahraničí. Blízko k většině hotelů a dvě minuty od lanovky. Fakt pravej kašmírskej zážitek. Pokoje sem neviděla, ale jídelna je jedna lavice a stůl a vypadá, že tam lidi jedí i s kozama (což není pravda).

Bakshi Restaurant a Global Ski Lodge – obě patřej místnímu playboyovi a celebritě Billovi Bakshimu, kterej tu provozuje heli-skiing. Restaurant je přímo v centru Gulmargu, což znamená každodenní dvacetiminutový docházení k lanovce. Na druhou stranu cena 500 rupií/noc a nejvyhlášenější jídlo ve vesnici pořád láká spoustu lidí. Global má ceny kolem 1500 rupií, je o něco blíž a občas pořádá večírky s táborákem.

No a pak tu zbývá poklad v podobě tří soukromých chatek, z nichž jednu obývám já. Shanu Hut je nejvíc zastaralá, ale je nejblíž lanovce a Pine Palace, 34 dolarů/noc pro dva. Teplá voda v kbelíku, ale kamínka v pokoji. 6 dvoulůžáků. Rosewood Hut to samý, jenom pětilůžkovej. 38 dolarů/noc pro dva. No a konečně můj Falak Hut, 38 dolarů/noc pro dva. Chatky nemaj internet, ale včechny sou ski-in a out, nabízej možnost snídaní a večeří a maj vlastní správce, co sou vám pořád k dispozici.

Ještě sem slibovala informace o hašiši. Ten je všude. Alkohol se shání od armády, ale musíte mít kamaráda, co má kontakty. Rum stojí 500 rupií. Pivo ve vybraných hotelech za 200 rupií. Gulmarg je prostě na pohodu a úrovní už skoro dohání…Afriku :-)

Dneska sem si k narozeninám vybrala naprosto úžasnej kašmírskej tradiční kabátek, fotku postnu příště, protože mi ho ještě přešívaj na míru, abych bola kočka.

Ještě sem neviděla sněžnýho leoparda.

A děkuju VŠEM za přání k narozkám! Už se nějak nemůžu dočkat, až vás uvidim! Pochopila sem to dobře, že už sem u Hýsků dvojnásobná teta?!?

Čekání na sněžnýho leoparda

Je moc fajn vědět, že se nacházim v oblasti, kvůli který už skoro šedesát let bojuje Indie s Pakistánem, ale naštěstí sem chráněna atomovýma bombama, který obě strany vlastněj, takže sem v klídku… Začneme politicko-společenskym úvodem.

15. srpna 1947, v den, kdy se Indie osamostatnila od Británie, začal dlouhotrvající konflikt o území Kašmíru. Všechny pohraniční regiony Indie byly do určitý míry autonomní a směly se rozhodnout, ke kterýmu státu se připojit. Kašmír je spešl v tom, že tu žije asi 80% muslimů, takže místní maharádža chvíli váhal a zdržoval referendum. Jednou v noci se ale stalo, že Pakistánská vláda přestala čekat a poslala do Kašmíru jednotky a začala okupace. To se nelíbilo maharádžovi, takže poslal holuba (vlastně v tý době už telefon existoval) do Dilí a požádal o ozbrojenou pomoc. O dva roky později byla ustanovena demarkační linie, známá jako Linie kontroly (LOC). Tři čtvrtiny Kašmíru připadly Indii, jedna Pakistánu. Vzhledem k tomu, že Srinagar a další místa včetně Gulmargu jsou velmi oblíbená u turistů, kteří sem přivažej peníze, Pakistán rozdělení nikdy neuznal. Do toho se navíc začali montovat chudáci sami Kašmířani, kteří by vlastní stát taky úplně neodmítali. Tak se stalo, že Kašmír je už pěkných šedesát let válečnou zónou, toho času, co zde dlela Panda naštěstí mrtvou válečnou zónou. Okupace má bohužel za následek velká ztráty na životech civilistů. Střílení do protestujících teenagerů není výjimka. Asi nejvíc to tady vřelo v roce 1998, kdy Indie provedla v nedaleké provincii Radžastánu nukleární pokusy a Pakistán následoval. Ještě před pár lety byly v celku běžný teroristický útoky klidně i na turisty, vlaky, nádraží a podobně. Největší masakr se odehrál v Bombaji před třemi roky, když islamisti zabili nebo umučili 160 lidí na několika různých turistických místech během třídenního zorganizovanýho pekla. Tohle si pamatuju i já, zprávy sem četla tenkrát v Tokiu. V poslední době je klid.

„Pojedeme do Gulmargu“, řekl Loz jednoho pěkného novozélandského dne. Představa šestitýdenní dovolený v Himalájích se mi celkem líbila a nemohla sem si nechat ujít příležitost trochu posunout hranice šílenství dál. Navíc taky chci bejt teď trochu spirituální jako ta holka, co napsala tu super knížku, kterou sem tady nedávno na-nebe-vzala.

Začal rešerš a řeknu vám, že to teda byla síla, něco konkrétního o Gulmargu zjistit. Asi nejvíc nám pomohl web boardtheworld, ale bohužel byl aktualizován naposled před třemi roky, takže informace už značně zastaraly. Hlavně ty o ubytku. Minule sem vám popsala indickej blázinec, tak si asi dokážete představit, jak to tady chodí s odpovídáním na maily nebo nedejbože s webovejma stránkami jednotlivejch hotelů. Mapa dotyčnýho místa taky jaksi ještě neexistuje, aby si člověk udělal představu, co kde je, a kterej hotel je blízko gondoly. Naštěstí sem onehdá pracovala na recepci horskýho hotelu na Zélandě a pobavila se tam se spoustou lidí. Originálním algoritmem, kterýmu rozumim jenom já, sem vypočítala, že v Gulmargu byl asi tak každej třetí kiwi! Informace, jména a tipy se začaly seskupovat...

V listopadu už sme s Lozem měli jasno o ubytku, letenkách a rozpočtu. A mrtě sem se těšila jak hardcore to bude a jak o tom budu psát. Ok, takže slibovaný ubytování mělo vypadat tak, že se nebudeme sprchovat horkou vodou, ale polejvat se vodou z kbelíku a budeme bydlet v nejlevnější chatce, kde budeme po nocích s Lozem mrznout za zvuků padajícího sněhu.

DOPRAVA

17.ledna sme dorazili na letiště v Dilí a potkali tři kluky se snowboardma. Chudáci hoši čekali už třetí den jejich let do Srinagaru, jehož letiště bylo zavřený kvůli sněhu. A vyoadalo to, že se bude čekat dál. Naštestí sme nakonec měli zpoždění jenom hodinu a dorazili do Srinagaru. A čekali sme, že se naplněj historky a obřích vojenských prohlídkách, problémy s dopravou do Gulmargu, kam to údajně trvá dvě hodiny a podobně. Naprosto zbytečný obavy. Do Gulmargu se dá dostat naprosto jednoduše, autem do Tengmargu, kde se přesedne do sdílenejch taxíků s řetězama, který vás vyvezou nahoru do Gulmargu. My sme to skvěle vychytali, protože nás přistálo přesně šest snowboarďáků, takže sme ke třem Australanům přibrali ještě Rusa Andreje a složili se na na letišti předlacený auto, který stojí 1200 rupií, takže každýho cesta vyšla na 4 dolary. Ne 80, jak se nás snažili přesvědčit na různejch místech v Dilí. Měli sme tolik zavazadel, že to bylo celkem o fous, ale vešli sme se. V Tengmargu sme přesedli do Suma za 600 rupií nahoru, takže celkově mě štreka ze Srinagaru do Gulmargu vyšla na 6 dolarů. Strašný prachy prostě! A ne, cesta fakt netrvá dvě hodiny. Navzdory tomu, že poslední tři dny pořádně nasněžilo, sme byli na místě za 75 minut.

Představte si moje zděšení, když se ukázalo, že máme asi tak nejlepší ubytování na světě. Trochu nechápu, jakto, že naše ubytování v malý chatce se 4 pokojema a osobnim správcem (jak se překládá butler do čj?) a jeho pomocníkem, co sou nám 24 hodin denně k dispozici, je levnější než neosobní promrzlý hotely.

Martin a Ghani nám prosim pěkně každý ráno v sedm vlezou do pokoje a rozdělaj oheň v kamnech, abychom vstávali do teplíčka. Ve společenský místnosti si potom poprosíme o čaj s citronem (konečně! Země, kde netrvaj na mlíku do čaje), kafe a ovesnou kaši. Když přijdeme odpoledne ze svahu, oheň už zase hoří. Fakt sem dost naštvaná, páč teď vypadám jak Paris Hilton. Jako samozřejmě, má to tady trochu mouchy, Ghani se ještě nenaučil klepat, dráty od světel se tvářej tak zlověstně, že sem ještě radši nezkoušela rozsvítit a výpadky proudu sou celkem častý, ale pf, sem v Kašmíru a s timhle člověk musí počítat.

První tři dny sem lehla. Změna počasí asi byla trochu moc drsná, taky se začal ozývat žaludek nespokojenej s každodenní porcí pálivýho curry a do třetice, oni tady do těch kamen lejou nějaký strašný svinstvo, takže taky trvalo zvyknout si na smrad pálícího se benzínu.

Dneska, po necelejch třech týdnech si už dovolim tvrdit, že mám celkem přehled.

LANOVKA

Cesta ke gondole je od nás z kopce po zasněžený silnici 5 minut. Po ránu to ale nebejvá moc slast, kvůli taxíkům, davům lidí a především dvěma místům, kam místní hotely odvážej odpadky, takže se každý ráno děsim, jestli mě čeká průjezd mrakem vran, divokejch psů popřípadě rovnou opic.

Gondola je rozdělená na dvě části. Stage I. a II. První stage stojí 150 rupií (3 dolary), druhá 250 rupií (5 dolarů) a druhá je značně nepředvídatelná, takže se ještě donedávna nevyplatilo kupovat si celodenní permici, protože druhá stage nejela třeba několik dní. Stanice sou označeny takto:

G1: nástupní stanice v Gulmargu

G2: mezistanice na velký náhorní plošině, kde končí lini lesa. Stage I.

G4: horní stanice, kde končí stage II. A kvůli který, upřímně, lidi do Gulmargu jezděj. G4 jede někam do 3950 metrů a na nedalekej vrchol, Mt. Afarwat se leze asi dvacet minut.

PERMICE

Všude se dočtete, že zásadně kupovat jenom jednotlivý jízdy. Tohle pravidlo bylo otřeseno letos, v roce 2012, kdy byla otevřená zbrusu nová sedačka, která začíná v G2 a vede asi do poloviny kopce, takže ve dnech, kdy je buď moc silnej vítr nebo hrozej laviny a G4 je zavřená, nabízí prostor pro freeride v alpine terénu a hlavně možnost projít se kousek vlevo a přejet do vedlejšího údolí. Rolbování se nekoná, ale Panda z důvěrnýho zdroje zjistila, že se chystá od přístího roku, což je celkem fajn, protože nejbližší okolí G2 je velká rovina a zpátky k sedačce se musí pěšo.

Když je dobrej den, ale horní stanice zavřená, dáme s Lozem čtyři sjezdy. 4krát stage I a 4krát sedačku, takže 24 dolarů už je celkem dost a celodenní permice se vyplatí.

Když je otevřená horní stanice, normální člověk to sjede tak třikrát a má dost. V případě, že si naplánujete delší hike po hřebeni, pravděpodobně stihnete jenom jednu jízdu. V tom případě jděte do jednorázových jízdenek.

Nebyl by to Kašmír, aby to nebyl tak trochu Kocourkov. Bohužel lístek si musíte koupit pro každou stage na různých místech. Občas to teda je tak, že nejdřív musíte do ticket office, která je asi 200 metrů od samotný lanovky, pak zpátky, ukázat lístek, dojet do G2, kde vás budou opět sem tam buzerovat, ať jim ukážete lístek (?!), slízt ze schodů, dojít do další budky, která je dvacet metrů od stanice, s lístkem vylízt zpátky po schodech a konečně nasednout na stage II. No a když sjedete úplně dolů, přímo k lanovce, musíte opět zahodit lyže a dojít si do ticket office pro další jízdu. Otrava odpadá s pořízením sezónní permice, která stojí 25.000 rupií, což je asi 500 australskejch dolarů. Nám se vyplatí, protože tady budeme asi 50 dní, takže každej den nás stojí deset dolarů.

Vim, že dneska sem celkem nezajímavá, ale vážně je děsně těžký najít jakýkoliv konkrétní informace o Gulmargu, a v češtině tuplem. Takže tohle berte jako takové exkluzivní čtení, kterým hodlám přebít jeden krátkej článek na idnes-cestování a jednu krátkou zmínku na dvou náhodnejch blozích. Příště proberu jídlo, Gulmarg vesnici, bankomaty, sáňky a hašiš.

Co se týče nějakej těch osobních informací, brzo mně bude 26. Ble. S Lozem všechno v pohodičce, dneska nás zastavil jeden kašmírskej snowboarďák a oznámil nám, že sme "jeden z nejvíc cool párů tady". Zajímavý. Bydlim se šesti Australanama. Jeden z nich, Sam, je takovej strašidelnej profík, co píše pro specializovaný lyžařský časopisy. Závist. Sem největší kámo se ski patrol, hlavně s padesátiletym Shabirem. To je můj tajný zdroj. A hlavně, beru zcela vážně lavinové nebezpečí a učim se hledat zakopanej transceiver, šťouchat do něj tyčkou a hrabat lidi lopatou. (Moje čeština začíná bejt dost tragická, protože nevim, jak se beacon, probe and showel řekne česky!!!)

Na konec se chci zmínit o mým dobrým kamarádovi, Tomášovi B, kterej nedávno vydal svůj první fatasy román Ve službách republiky a já nemohla ne jeho křest. Hrdost Tome! A taky děkuju za komentáře! Kvítko mám poznamenané v deníčku a pomalu za ní putuje maorskej přívěšek. muck muck.

P.S. Nejedu domů, dokud neuvidim sněžnýho leoparda

Indie 1: Šmejdi a bazar

9. ledna sem se rozloučila s Flock Hillem a celkem nerada i s fajn partou lidí, co se tam začala konečně formova. Jess (samozřejmě čteme Džis) mi koupila gin, zavolaly sme Danovi a Milly, ať naklušou na bar, kde seděla partička Britů-horolezců, a poprvé za celou dobu na Zélandě sem kalila. Kalili sme všichni fakt dobře, až sme se ve tři ráno ocitli v Danově nedodělanym vanu s náhonem na všechny čtyři, kterak nás Dan veze po louce na nějakou horu. Nápad otevřít za jízdy zadní dveře kufru byl přivítán nadšením. Podobně jako nápad ve čtyři ráno hrát na hamouna se sáčkem čínských nudlí a poté projít jeskyní bez baterky.

10. ledna přiletěl Loz z pohřbu nejlepšího kamaráda a potkali sme se na letišti v Christchurchi, odkud nám za pár hodin odletělo letadlo do Kuala Lumpur. O KL už sem psala, tak to nebudem rozpitvávat. Trochu se to tentokrát lišilo v tom, že sme dělali takový ty trapný věci, co dělaj páry, jako je kupříkladu návštěva akvária. Ale měli tam žůžo žraloky a zrovna sme stihli jejich krmení! Taky sme s Lozem podstoupili masáž rybičkami. Ty mrňavý hrozně lechtaly a ty velký byly zas skoro tak velký jako moje chodidlo, takže to jejich ožužlávání bylo celkem hororový. Dynda by to nedala, ta se při koupání v rybníce zásadně nejvíc bojí, že jí kapr ožužlá palec. Jako vždy sme spaly v Backpackers Trvavelers Inn v Chinatownu, kterej se chystal na čínskej novej rok, a všechno bylo krásně nazdobený.

14. ledna sem dostala po palici kulturním šokem. Dorazila sem do Indie. Nové Dilí.

Před odjezdem sem si toho spoustu načetla o podvodech, na který většinou důvěřiví turisti skákaj. Dneska to tu teda trochu oživím několika ukázkama indický vynalézavosti a prolhanosti.

Předevšim se mi teda nechtělo bejt unesená jako Chrissie, moje nejklepší kamarádka z Flock Hill Lodge. Francouzska Christelle byla v Indii asi před deseti lety a její historka o tom, jak ji a její kámošku unesli a „ubytovali“ v cizim hotelu a během tří dní vysáli jejich kreditky, mě teda nepobavila. Takže první poučka: Nevěřit nikomu, kdo vypadá moc mile.

Cesta z letiště k Main Bazar, kde sme byli ubytovaní, proběhla vesele. Místo předplacenýho taxíku sme bohužel přistoupili na nabídku našeho hostelu a nabralo nás nějaký pofiderní auto s tim, že nás to bude stát sice 500 rupií, ale zato nám nikdo nebude tvrdit, že náš hotel vyhořel a neodveze nás někam jinam. Tak sme naskočili, přijeli k dálnici, objeli dva osly na pruhu uprostřed dálnice, neustále troubili, urazili zrcátko autu vedle, zase troubili, jeli prostředkem silnice, aby se auta vešly všude okolo nás, minuli živýho slona s růžovym nápisem „welcome“ na hlavě, narazili do jednoho jdoucího týpka, kterej srážku s našim autem kvitoval zvednutym obočim, dojeli k hlavnímu bazaru, vyndali všechny batohy a tašky s prknama, přeskočili krávu ležící na ulici, obešli chlápky močící v uličce k našemu hostelu a konečně vlezli do Kuldeep Friendly Hostel.

Poučka číslo dva: Na letišti si předplaťte taxíka. Když už si ho nepředplatíte, nevěřte taxikářově historce o tom, že a)váš hotel včera spadnul b)v ulicích sou nepokoje a nedá se k hotelu projet c)že váš hotel neexistuje, ale naštěstí taxikář jeden fakt dobrej (a drahej) zná a laskavě vás tam doveze. Váš hotel se vší pravděpodobností pořád stojí. Výmluvy, že máte velký zavazadla nebo, že je dopravní špička, a proto to bude dražší, sou taky mimo.

Main Bazar je jedna velká turistická atrakce. Je to přesně to, co si představíte, když se řekne Indie. Prašná ulice lemovaná obchodama s překrásnýma barevnýma látkama, šperkama a rejží. Do toho spusta lidí, cyklorikšů a motorikšů a posvátnejch krav. Jediný ty krávy netrouběj. Večer sme se sčuchli s třema Australankama a šli se najíst. Protože jedna z nich, Carli, byla celkem kick ass, našla pro nás asi ten nejšílenější pajzl na světě. Vlezli sme do nejužší možný uličky, kde chlap vařil ve třech velkejch kotlích. Na dotaz, kolik za jídlo, nám odpověděl, že třicet za talíř. To se nám celkem líbilo, takže nás všech pět vlezlo do takový malý kukaně a bylo nám naservírováno kari s rejží a nan a nějaký další dobroty. Seběhli se všichni místní a se strašnym zaujetim pozorovali, jak JÍME. Pořád něco nosili, takže po chvíli už sme museli říkat ne, páč nám bylo jasný, co zkoušej. Taky že jo. Účet činil 1200 rupií a to sme se teda vzbouřili. Nejdřív nám nebyly jasný počty ála 6x200. Ind najednou jako zázrakem přestal rozumět anglicky, takže chvíli trvalo vysvětlit, že nás není šest ale pět. Nakonec sme to nějak usmlouvali na třicet za rejži a třicet za omáčku a typ nás propustil. Protože nejsem nijak zvlášť naočkovaná, držela sem svý další poučky: nejíst jídlo z ulice a to, který mi někdo podává holejma rukama. Taky bacha na lahve s vodou. Vždycky to chce prohlídnout, jestli je víčko neporušený a měl by na něm bejt ještě plastovej obal.

Do toho do vás někdo pořád něco hustí. Jestli nechci hodinky. Jestli nechci tašku se šesti proužkama, madam. Odkud sem (=jak moc sem bohatá). Choděj za váma děti s napřaženou dlaní a recitujou „money money“. Carly potřebovala koupit jízdenku na vlak na příští den, takže sme vyrazili k nádraží, kde sem si zase ověřila, jaká sem to liška mazaná, když sem si o podvodech na nádraží přečetla předem. Dorazili sme k přepážkám, kde stáli v řadě místní. Jeden fakt neodbytnej Ind přistoupí a hlásí: „Tohle je jenom přepážka pro místní, to musíte k tý pro turisty! Ale madam! Dneska je neděle, všechno je zavřený. To budete muset do turistický agentury! Ale nic si z toho nedělejte, agentura je jenom kousek. Kolik vás je? Potřebujete taxi pro pět lidí“ a už volá taxíka. A je děsně nápomocnej a milej. Taxík vás zpravidla odveze pár kilásků vedle, kde vám ve falešný agentuře prodaj pětkrát dražší lístky na vlak nebo autobus s tim, že frajer, co vás tam poslal, dostane slušnou provizi. Protože o tomhle sem slyšela, beru si Carly stranou a říkám jí, že nám kecá. Děkujeme, ale radši se ještě optáme na přepážce. Ind je uraženej. Jdeme k informacím. Cestu nám zastoupí Ind číslo dvě, ukazuje nám jakousi legitimaci, aby nám dokázal, že je místní a že všechno ví. Agresivně na nás vrčí, co chceme. „Jenom se chceme na něco zeptat na přepážce“. „To není přepážka pro cizince!“ „To je nám jedno, stejně tam jdeme“ „Musíte do turistický agentury, která je za rohem“. Kolem opět stojej místní a s kamennou tváří pozorujou, co budem dělat. Pod fousama se musej chechtat. Tenhle nás vyloženě nechce pustit a je fakt protivnej, takže je odstrčen. Na informacích nás posílaj do prvního patra, kde se rezervujou lístky. Není pravda, že vlaky nejezděj/nedaj se rezervovat na vlakovym nádraží/v neděli je zavříno a podobně. Jakkoliv mile a přesvědčivě na vás „nádražní zřízenec“ působí, je to jenom proto, že je mrtě šikovnej a vycvičenej. Na New Delhi Station místní udělaj cokoliv, aby vás odradili od kanceláře v prvnim patře.

Druhej den jenom tak couráme po bazaru a já sem v sedmym nebi, protože můžu smlouvat, což mě desně baví. Každejch usmlouvanejch dvacet rupií mi zvedá náladu, i když to znamená, že sem si nekoupila kalhoty za 60 Kč, ale jenom za 50. Už hodinu a půl se za náma plíží Nepálec, se kterym sme se dali neprozřetelně do řeči ráno. Chce nám ukázat svůj obchod. Objevili sme super restauraci, kam chodíme každý ráno na oběd. Jmenuje se to tam Diamond restaurant. Maj super dobrý lassi. Na ulici nás zastavuje pohledný mladý Ind a zve nás do svýho obchodu. Ptá se, kam cestujem. Gulmarg. Představte si tu náhodu, že on je taky z Kašmíru a rovnou z Gulmargu! Dává nám zaručený rady ohledně Šrinagaru a na nos nám věší bulíky, že taky jezdí na boardu a za 14 dní jede domů, takže se určitě potkáme. Ještě mu věříme, neb neustále opakuje, že to s náma myslí dobře. Indové vás zvláštnim způsobem dokážou donutit cejtit se provinile, protože oni jsou tak laskaví a chtěj nezištně pomoct a vy je podezříváte. Úplnou náhodou jeho rodina vlastní houseboat na slavném jezeře nedaleko Šrinagaru, což je rozhodně něco, co musíme zažít. My to s Lozem chceme podniknout až na jaře cestou domů, ale Ind nám dává „úžasnou nabídku“, noc za 1000 rupií na jednoho i se snídaní! Wow. No, ale háček je v tom, že musíme zaplatit 200 rupií předem. 200 rupií sou přece jenom 4 dolary a „co nám to udělá“… Máme taky jeho slovo! To už bystřim, protože sem, tušim, něco četla o tom, že nikdy nebookovat Srinagar houseboat předem v Dillí. Stáčim hovor na Gulmarg a ukazuje se, že borec neví, kdo je Yasin Khan. Yasina znaj v Gulmargu všichni. Loučíme se a ne, díky, houseboat nechcem. On se dá totiž jeden sehnat i za 400 rupií na noc…A tohle je teprve první Ind, co je náááhodou z Kašmíru a má tam houseboat! My narazili na čtyři.

Další vypečenci sou rikšové. Odychtli sme si jednoho, jestli nás vezme k Red Fort, asi největší památce v Dilí. Rikša ale během jízdy začal naléhat, že musíme do agentury pro vstupenky, protože přímo v Red Fort se neprodávaj. Nedokážeme mu říct, ať se de vycpat, tak teda, že jo, aspoň zjistíme, o co jim go. V agentuře do nás samozřejmě cpou, že lístky jenom u nich, nikde jinde. A něco o tom, že to musíme stihnout do půl hodiny, protože je tam nějaká přehlídka. Tomu teda tuplem nevěřim. P.S. Red Fort je v pondělí zavřená, tak sem celkem ráda, že sme si vstupenku nekoupili. Rikša mezitím ujel…

No paráda to byla, došli sme teda aspoň k nedaleký pamětihodnosti – impozantní mešitě Jamas Masjid. Pán u vchodu si mě okamžitě neoblíbil, protože nejdřív sme mu museli zaplatit 200 rupií za foťák. Potom, že sem moc sexy (to je moje teorie), takže si na sebe musim navlíct hábit, i přesto, že mám na sobě kalhoty a svetřík s dlouhym rukávem. Okolo mě procházej Evropanky a Japonky bez hábitu… A ještě chce další peníze za půjčení hábitu. Chci po něm, ať mi ukáže nějakou ceduli a odmítám zaplatit. Cedule veškerá žádná, takže vcházim na nádvoří a děláme s Lozem fotky. Načež pán opět přisupí a jestli máme (Bóže) lístek na foťák. Je děsně zklamanej, že máme a zase mě nutí platit za hábit. To už sem byla nepříjemná a pán mě normálně vykázal a něco u toho drmolil. Fakt sem si myslela, že mám utrum, ale nakonec mě jenom vyved ven, vrazil mi do ruky moje boty, který většina návštěvníků nechává před mešitou a dal mi pokoj. Vylezli sme na věž, bylo to dost adrenalinový, protože na věž se vejde asi pět lidí a nás tam bylo dvacet a schody sou jenom díra dolů. Za vstup na věž se muselo zaplatit a naštěstí sem měla štěstí, že sem byla v doprovodu muže, jinak bych si asi na věž nevylezla. Na hradbách pod věží se muselo zaplatit ještě jednou za to, že si tam můžem (musíme) položit boty. Pochybuju, že ten týpek byl oficiální. Ale co, takhle to v Indii chodí.

V Main Bazar doporučuju dvě restaurace pro večeře. Jsou to HOTEL VIVEK a EVEREST. Obě maj sezení na střeše a je tam fajn. Ceny jídla v normě, i za 200 rupií. Jakkoliv šíleně indická kultura zní, Dilí sem si celkem dost užila a vůbec by mi nevadilo zastavit se tam na pár dní cestou domů a třeba se taky podívat na ten Táj, když už.

Dneska je čtvrtek 26. Ledna. To znamená, že sem už 9 dní v Himalájích. Konkrétně v Kašmíru. Konkrétně v Gulmargu, lyžařskym středisku s nejvyšší lanovkou na světě. Bydlim ve vejšce 2700 metrů a lanovka jede do 4000. Koho by napadlo, že se dá v Himalájích lyžovat, že? Dá a ódy na Gulmarg budou následovat, jen co najdu místo s internetem. Maminko, tatínku, babičky, dědečci, bratránci, sestřičko, nebojte se o mě. Sice občas jedu lanovkou s chlapem se samopalem, ale situace tady v Gulmargu je celkem v pohodě. Ani nebydlíme v hotelu, takže teroristi by popřípadě snad naší malou chaloupku nemuseli terorizovat. Ani si nemyslim, že je tady moc teroristů, upřímně. Většina místních má bundy z osmdesátých let a lyže. Všichni místní sou děsně milí. Někdy až moc. Jedinej problém je, že momentálně hrozej laviny, takže horní stanice lanovky je zavřená, ale já mám rozum, takže do rizikových míst stejně nelezu.

NAMASTE WOE!