Panda killed other radio stars

Ne, už mě nic nepřekvapuje. Nechápu, kde sem zas vzala tu odvahu jít do rádia, nicméně se tak stalo poté,co se tam octl můj spřátelený blogger, Koreanista VojtaVojta a po jeho osudném a náhodném "taky bys tam měla zajít". Tak sem teda zašla. Hrůzou sem se vyklepala už ve vlaku, potřásla pravicí s moderátorem Pavlem a jelo se na živo. Nebyl žadnej čas na předtáčení. Tím se vysvětluje, proč mluvim jako profík a používám slovo "pofidérní" asi jenom desetkrát. Když ono to v Kašmíru fakt bylo pofidérní. Dyť víte. Ještě musim dodat, že se nějak ztratila druhá část rozhovoru, páč na stránkách Waveu sem nějak divně utnutá. No, ale když ono je to asi dobře.

"Cestovatelský a outdoorový magazín Radia Wave Casablanca tentokrát přivítal Žanetu P., která má cestovní zkušenosti z Japonska, Nového Zélandu nebo Kanady, ale hlavně letošní zimu strávila dva měsíce snowboardingem v kašmírském Himálaji.

Kašmírské lyžařské středisko Gulmarg se pyšní nejvyšší lanovkou světa, která vás vyveze do 4000 m. n. m. A samotný rozdíl mezi západními a indickým střediskem je velmi zajímavý. V Casablance jsme mluvili například o tom, jak indická armáda, které je v oblasti silně přítomná kvůli nedořešenému sporu o Kašmír s Pákistánem, šmelí s alkoholem. 

Armáda ve sporném Kašmíru, laviny, jídlo, ubytování a snowboardové zážitky „Žandy Pandy“ Made In Himalaya. Včetně srovnání s lyžařskými středisky Nového Zélandu nebo Britské Kolumbie. Poslechněte si záznam živého vysílání."

Tak si teda klidně poslechněte záznam živého vysílání, který proběhlo v neděli. A užijte si můj vysoce hřejivý hlas. Podpisy na letišti.

P.S. Důležitá zpráva. Včera sem šla Mechovem a náááhodou mi oči padly na vývěsku s plakátama. Takže, děti, Awolnation, band, kterej adoruju, vyhlásila sem je ve svojí top 2011 na prvnim místě (a to je nějak vážená anketa!), a chtěla na ně s Lozem jednou jet do Ú Es Á, budou hrát za tři tejdny v Žamberku. To je přenádherný WTF. Skákala sem tři metry a jíkala až do Pardubic. Čarodka může potvrdit. 

Apeluju kokrétně na Petru, kterou neznám, ale ona čte můj blog a v lednu napsala, že Awolnation teď už taky točí každej den: Kdybys chtěla vyrazit a dělat fanklub se mnou, bylo by to super a můžes se mi ozvat? :)

Mlčení jehňátek

(Ne)chi vám moc pít krev, takže to, jak je místo, kde pracujem úžasný, zdůraznim (jenom) jednou.

Je to tady fakt úžasný a pučujem si kola a čtyřkolky.

Před pár týdny se u nás na dvě noci zastavil náš americkej majitel se svojí družinkou gloden kids, jejichž hobby je 1) lítání na kafe helikoptérou a 2) střílení zvířat z helikoptéry (cenu za trapárnu desetiletí získává...). Dva dny před jejich příjezdem sme se vrhli na urputný cídění všeho, aby v pokojích nebyla ani skvrna na televiznim ovladači, tudíž sem pak byla na bosse natěšená asi jako pětiletej na čerta. Kromě toho, že nám teda pak dva dny nad barákama kroužily vrtulníkem (půlrok bez češtiny se na mě podepsal, slovo vrtulník sem si musela vygooglit!) a chodili na večeře v deset večer (woe, tohle není Manhattan!), měl jejich pobyt jednu výhodu. Majitel vytáh z nám dosud utajený boudy terénní čtyřkolky a jezdil na vejlety. Panda zaslintala... Noc před jeho odjezdem sem pak pracovala na baru, zrovna když tam seděl se svejma kamarádma a nějak se to seběhlo, že sem kolem půlnoci po sedmi sklenicích vína dostala povolení pučit si někdy čtyřkolku na vejlet.

Nejdřív ale došlo na horský kola, který sme našli zašouplý ve stejný boudě. Flock Hill Lodge je kdysi pučovala, ale poslední dobou si prej lidi vozej jenom svoje, taže horáčci skončili dost nekomerčně. Tak sem je vytáhla na světlo, napumpovala a vyrazili sme s Lozem na okružní vejlet po naší farmě a pak kolem Purple Hill, co se tyčí nad náma. Trasa 40 kiláků přes hornatou farmu údajně na 2-4 hodiny. Tak to určitě! Plazili sme to s Lozem ve 30stupňovym vedru šest hodin! Ale počítám do toho i koupání v Lake Pearson. Průjezd přes pastviny byl roztomilej, protože sme nechtěně plašili kůzlátka. A taky sme je litovali, protože ještě měli na zadcích ocásky a my věděli, že až přide období tailingu (od slova tail - ocas), bude to pro ně dost krušný. Kdo by byl taky rád za to, že mu někdo upálí ocas, že? Fuj, naštěstí se aktivit spojených s farmou nemusim účastnit.

Odpoledne sme se totálně spálený dovlekli domů a začali se svlíkat z kůže.

Dobrý na tom je, že Loz má úchylku na loupání klže, takže mě u televize každej den obírá.

O pá dní pozdějc přišel vysněný den D a švanda na čtyřkolkách. Protože sme den předtim koukali na 127 hodin (já po třetí, rozhodně patří mezi moje loňský oblíbence) a jedeme do divočiny, kde není signál, zodpovědně sme si vzali vysílačku a všem řekli, kam jedem. Taky sme dostali nějaký pokyny, jak se naklánět a tak. Danny Boyle sice naši jízdu nesestříhal do cool filmu, ale i tak to bylo cool. Hm, teda spíš pro Loze, neb já se ze začátku celkem šinula a byla vyjevená z každý díry na cestě, která moji motorku nepřeklopila.

Asi po 15ti minutách sme dorazili na Craigieburn road, což je cesta, která vede kolem CGB farmy. Tam sme se chvíli zasekli, páč sme nemohli najít cestu k Waimakariri River, kam sme měli namířeno. Vyřešil to za nás týpek, co v divočině opravoval koleje, a ukázal nám brod. Jezdit brody na čtyřkolce se ukázalo bejt nějzábavnější částí. No ale problém nastal, když sme deset metrů za brodem narazili na zamčenou závoru, o který nám nikdo nic neřek. Pozdějc sme se dozvěděli, že sme si měli vzít klíč. Aha. Možná kdybysme to věděli, tak jedna z čtyřkolek nemusela spadnout ze srázu...Ale neředbíhejme.

Teď když nad tim tak přemejšlim, musíte mít mě a Loze za děsný debily, kterejm byste nesvěřili ani koloběžku, ale ona to fakt nebyla naše vina!!!

Tak teda, cesta k řece byla zamčená, ale na mapě sem objevila jinej okruh vedoucí do kopce, odkud bysme při troše štěstí mohli traverzem přejet po trávě a objet závoru zvrchu. Vydali sme se směrem Avoca, což bejvala maličká kolonie těžařů uhlí spojená se světem jenom železnicí nebo koněm.

Nad Avocou sme se pak začali šplhat do kopců. Cesta byla spíš taková necesta. Rozježděná tráva, ale bylo jasně vidět, že tamtudy někdo někam jezdí a nelámali sme si s tim hlavu. Už už sme byli skoro na vrcholku, ale poslední úsek byl fakt prudkej. Zatimco Loz ho vyjel v pohodě, mně to v půlce chcíplo. Po pravý straně bylo křoví, po levý sráz dolů, tak sem nejdřív chytla hysterku, pak začala couvat a svojí přehlídku sem zakončila v křovinách plnejch trnů. Ječela sem nahoru na Loze, kterej zmizel z dohledu, ať mi pomůže a naštěstí se po pěti minutách přišel podívat, co dělám.

Našel mě křečovitě stojící na brzdě v křoví. Tak mi pomohl a vyjel nahoru za mě. Nahoře byl krásnej výhled! Chvilku sme se kochali, dali si sváču (kéžby řízek s chlebem!) a začali koumat jak dál. Pár metrů od nás byla brána a cesta se stáčela vlevo, takže bylo stopro jistý, že se na cestu k řece najet dá. Jenže to sme si zase nebyli jistý, kolik máme benzínu, takže sme plán řeka odpískali a rozhodli se jet zpátku. Navíc sme věděli, že z druhý strany je ta zamčená závora, takže nebylo zbytí. Dolů jel zase první Loz a to bylo štěstí, prtože to teda byl nakonec on, kdo zjistil, že je to moc prudký a na kamenech se kloužou kola a nemůže zastavit. Taky cesta byla lehce nakloněná, pročež mu to začalo ujíždět směrem ke srázu a pak už sem zvrchu jenom viděla muže přes palubu, čtyřkolka udělala saltíčko a zmizela mi z dohledu. Kurva. čtyřkolka za 17.000 dolarů. To tady budem muset zůstat dva roky a vydělat na ní...

Zděšeně sem doběhla za Lozem, zjistila, že si nic nezlomil a s úlevou uviděla motorku jenom metr a půl pode mnou v křoví. Zlatý křoví!!! No štěstí v neštěstí. Asi hodinou sme s tou mašinou bojovali, ale byla moc těžká, sráz prudkej a úplně sem netoužila bejt sežvejknutá někde v divočině. Ještě chvíli sme očumovali kolem snažíce se oddálit nezbytný rádiový styk, ale zavolat sme museli doufali sme, že naše S.O.S někdo v kuchyni uslyší. Když sme Jasonovi vysvětlili co a jak (hlavní otázka: je čtyřkolka v pořádku?!?), dostali sme pokyny na zbejvajícím prostředku dojet dolů k závoře, kde nás Jason přivítal s terénním autem, podal pivka, uchlácholil nás, že nejsme první ani poslední a jel se s náma podívat na místo zločinu. Tam si oddech, zasmál se a odvez nás dom s tim, že tam pozdějc pošle pár chlapů s lanama. Moc sme se radovali, jak skvěle sme z toho vyvázli.

Dodatek: Nevyvázli...Samozřejmě si z nás všichni dělali ještě pár dní legraci a já z lásky vzala vinu na sebe, páč blondýny sou všeobecně blbý a nikdo se tolik nediví, když někomu překlopěj čtyřkolku. Richie, majitel farmy, se smál taky, ale dal nám trest. On nám pomůže motorku vytáhnout zpátky na cestu, když se jeden den zúčastníme tailingu.

O tři dny později sme vstali ve čtyři (!!!), abychom byli v pět nastoupený v autě připravený vyrazit s ostatníma pracantama na tailing. Tailing se provádí na jehňátkách, protože když si kaděj na ocas, usadí se jim tam nějakej humusnej druh hmyzu a pak se dostane dovnitř a pak je sežere ze vnitř. Tailing se mi ani trochu nelíbí, ale představa jehňátka sežranýho zevnitř se mi nelíbí ještě trochu víc, tak sem souhlasila, že se tý kruťárny zúčastnim v pozici objímače jehňátek (ale nikdo mě nebude nutit do nich čimkoliv rejpat).

Říkám si, že v Čechách bych asi nic podobnýho nezažila, tak se s váma podělim, ale jestli ste mega velký milovníci zvířat, radši teď už nekoukejte na fotky a nečtěte. Nejdřív se teda ovce naženou do ohrádky, která se zužuje, až končí vrátkama pro jehňátka vedoucí do dalšího kotce a tady se oddělej mrňata od ovcí. Na plotu kotce je přidělaná taková železná konstrukce podobnýho ražení jako je gynekologicky křeslo, akorat se tam podélně vejdou tak tak tři jehňata a zašprajcnou se jim nohy nahoru. No a pak už to jede. Jeden člověk stojí v kotci a podává jehňata na pás. Další člověk rozliší jestli holka nebo kluk a podle toho jim proštípne ucho (krev), další jim pistolkou vstříkne do pusy očkování a meducínu (tenhle job vyfás Loz a byl nejmíň drastickej), další člověk zaváže kulky (klukům!!!) a poslední dva upálej ocas spešl nářadim a zacákaj to něčim hojivim. Samozřejmě největší obavy u mě panovaly z toho, že nebudu moct vydržet poslouchat, jak chudáčci kvílej a bečej, ale musim dát za pravdu farmářům, že je to asi fakt tolik nebolí. Vypadá to sice děsivě, údajně se to ale dá srovnat s propíchnutim uší u novorozenců. Taky to bolí strašnou chvilku a nepamatujou si to. Ze začátku sem se tak půl hodiny jako správná pipka odmítala přiblížit a hrála si se psy :D

Když sem viděla, že Loz na mě kejve, že to není tak strašný a taky sem neslyšela žádnej kvikot, popošla sem blíž a hladila jehňátka na pásu. Pak sem dokonce vlezla do kotce a jala se zdvihat ovečky do náruče a dávat na na pás. To mě docela bavilo a den by nebyl tak hroznej, kdyby ke konci jeden z kluků neutrhnul jednomu beránkovi rohy a tomu se nezačala řinout po hlavě krev. Pozdějci mi bylo vysvětleno, že roky beranům zarůstaj do hlavy a je to nebezpečný, tak se musej odstranit, ale vidět tolik krve byl pro mě šok a SERU VÁM NA TO! Mezi ovcema mi to nesluší a radši budu bafat fajfku a věnovat se próze!

Gumuju všechno, co sem napsala. Je to kruťárna a není to pro každýho, rozhodně ne pro slečny z Pardubic!!! Tak sem se šla vybrečet za kopeček a kolem jedenáctý přijela farmářova manželka Anna se svačinou a odvezla nás s Lozem z toho divočince. Tohle si do životopisu nedám.

P.S. Fotky motorky vypadaj na pohodu, ale je to prudší než to na fotce vypadá...

Co vy? Někoho to láká?

Jak sem lezla, přeskakovala, brodila a podlejzala

Aneb 1) O bouldrování

Tak nějak se seběhlo, že okolí Flock Fill Lodge není dokonalý jenom v zimě na lyžování, ale jakmile se oteplilo, vyklubaly se nám na svět další aktivity světového formátu!!

Naskytne-li se vám někdy šance projet se z Christchurche po Great Alpine Highway směrem k Arthurs Pass, nemáte šanci minout úžasně vypadající Castle Hill balvany. Tam prosím pěkně zastavit!!

Castle Hill a Flock Hill se nachází na žebříčku nejoblíbenějších míst k bouldrování a lezení po skalách na světě a pokud je pěkný počasí, což je celkem možný, Castle Hill skýtá boží zábavu na celé odpoledne. A to ani nemusíte bejt namakaný pavouci, co se přilepěj na skálu a lezou i hlavou dolů. Balvanů, prolejzaček a stěn je tu spousta, no, zábava pro každýho. Flock Hill je na tom ještě lip, protože je to oblíbený navštěvovaný místo díky tomu, že se tu v roce 2006 točila první Narnie (myslim tu epickou závěrečnou scénu boje, kdy proti sobě stojí čtyři děti se lvem a pět minotaurů-nebo-co-to-je se sekyrama). Skálolezci z Čech by si měli šupem otevřít tenhle odkaz, kde si o místním ráji můžou počíst se vším všudy.

Co mě dřív trochu zaráželo (ale už sem si zvykla), sou kvanta sportovních nadšenců, co tady kempujou třeba měsíc nebo dva, aby si to jako pořádně užili. Měli sme tady kluka, co dva měsíce žil v autě u Craigieburn shelter, což je užitečný kempovací místo, kde se sice platí poplatek 6 dolarů za noc, ovšem protože je to v přírodě, je šance, že vás celkem dlouho nikdo neskásne. Tenhle Greg den co den vyrážel se svojí matrací na Castle Hill a jednou tejdně se k nám přišel osprchovat a najíst. DVA MĚSÍCE. To už o magičnosti a potenciálu celýho místa dost vypovídá...

Pro ty, co si vygooglili bouldrování na Zélandu a omylem třeba našli žandupandu a z předchozích článků nevěděj, kde pracuju, mám trochu info o ubytku u nás. Protože nejbližší vesnice od Castle Hill je maličkej Springfield, doporučuju nakoupit potraviny už tam, protože následujících 80 kilometrů je pustina a MY! Flock Hill Lodge je od skal ovšem jenom deset kilometrů, tudíž je tu vítanej každej, kdo si chce na chvíli vyměnit kempování v lese za pohodlíčko.

Za kempování se platí 15 dolarů a můžete se osprchovat, uvařit si ve vybavený kuchyni, vyprat si, zalogovat se na internet a večer se sejít s ostatníma baťůžkářema ve společenský místnosti s krbem. Nebo přijít do restaurace na kuřecí hamburger. Druhá možnost je nekempovat, ale vyspat se v backpackers, což přijde na 31 dolarů, pokud máte svůj spacák. Jinak na 36 s povlečenim.

Tak, tolik reklama.

Protože při googlení se ukázalo, že sem první Čech píšící o Flock Hillu, dovolim si taky pozvat kohokoliv jedoucího po Velké Alpské Dálnici do Flock Hill restaurace, zvlášt pokud je čtvrtek, kdy dostanete super jídlo (někdy dokonce uvačený Lozíčkem) a půllitr piva za 15 dolarů (to je tady na NZ dost dobrej deal).

Přístup na Flock Hill, kterej je údajně ještě lepší, ale to sem ještě neprozkoumala, je tak trochu omezenej. Protože se Flock Hill rozkládá na pozemku naší farmy, je nutný povolení, který se obstará u nás na baru. Majitel farmy Richie by určitě nebyl moc nadšenej, kdyby někoho chytnul, jak se mu potuluje po okolí. S povolenim, který nic nestojí, to ovšem jde. Jediná výjimka je v období tzv. lambingu, kdy se roděj kůzlááátka. To většinou začíná v litopadu a končí první týden v prosinci. Takže už za tejden. Boulderování na žulovejch skalách Flock Hillu je pokládáno za nejlepší na celičkym Zélandě, takže pokud ste zapálený, rozhodně to stojí za prozkoumání.

2) O jeskyňářství

Jako malá (a pak i docela velká) sem jezdila na tábor. Rok co rok, tejden nebo dva v Jůlinčině údolí bylo to nejlepší z celýho roku. Od sedmi let až do dvaadvaceti sem ani jednou nevynechala. Poodhrnu vám tu roušku tajemství, která obestírá, jak se ze mě stal dobrodruh. Nemůžete se mi divit, když mě v dětství formovaly bizarní questy, který pro nás přichystali naši vlastní otcové, a které například obnášely nacpat družstvo dvanáctiletejch dětí v noci do auta, na hlavu jim hodit deky, odvízt deset kiláků od tábora a říct nám, že se máme druhej den dostat zpátky, ale nesmíme po silnicích :D K tomu nám na záda každýmu připíchli písmenka tvořící určitý slovo a byli sme varováni, že ostatní družstva ho nesměj odhalit. Tudíž se pak z bojovky vyklubala situace, kdy se nějakym omylem na xx kilometrech čtverečných potkala dvě družstva uprostřed pole, načež všichni museli zalehnout a plazit se kolem nepřátel po zádech. Ehm.

Ale proč o tom teďka píšu... Celá ta léta kolovala po táboře legenda o tajemné šachtě nedaleko tábora, o který vlastně nikdo, včetně dospělých, nevěděl, kde je. Měli sme jakž takž povědomí o tom, kde by měla bejt, ale protože to kdysi byla jenom průzkumná šachta pro těžbu uhlí, který se nepotvrdilo, byla zakryta a zapomenuta. Když mi bylo dvacet jedna (po čtrnácti letech), spolu s kamarádama z dětsví sme šachtu objevili. Tušim, že to byl Smíšek, kdo první odkryl nenápadnou hromadu prken, listí a větví a nám se naskyt pohled na díru v zemi 1m krát 0.5m, no prostě akorát tak aby se člověk proplazil do černý tmy pod ním. Nedokážete si představit naše nadšení. Do díry sme všichni vlezli a šíleně se poplavili nad kilometr dlouhou chodbou v podzemí.

Myslela sem si, že nemůže bejt nic víc cool než to.

Pardón, ale včera byl adrenalinový zážitek přebit!

Sedm kilásků od Flock Hillu narazíte v jednom zákrutu silnice na odpočívadlo nesoucí název Cave Stream Scenic Reserve. Pokud není zrovna strašně hnusně nebo neprší, tohle je něco, co nesmíte minout.

S Lozem sme si počkali, až bude pěkný počasí a konečně včera se naskytly bezva podmínky. Přímo pod Flock Hillem se řeka Broken River na 340 metrech zakousla do podzemí a během tisíců let nebo co já vim, už sem vám sakra říkala, že nejsem geolog! vytvořila úzkou dlouhou jeskyni, která se dá celá prolízt. Protože jeskyní protýká říčka, je nutný se celou cestu brodit. V některejch místech je voda až po prsa. Na obrázku cesta k jeskyni, na pozadí Flock Hill. Vyfoceno v zimě.

Nasunuli sme se teda do termoprádla, já přes něj hodila ještě nějakej vymazlenej outfit, abych byla i v podzemí in, nasadila čelovku a snowboardový rukavice a s Lozem sme vstoupili do jeskyně a vydali se proti proudu, protože to je mnohem lepší a jednodušší než jít po proudu. Už na začátku nám byla voda po kotníčky. Studilo to, ano, neb je to voda z hor. Po třech metrech už sme museli skočit do vody celí, hladina stoupla k prsům a sranda začala. Bohužel sem nevěděla, jak to tam bude vypadat, takže sem se neodvážila vzít s sebou foťák, ale protože mě v prosinci navštívěj kamarádi Neterdovi, budu jim tenhle zážitek rozhodně muset zprostředkovat a fotky dodám.

Jakmile sme si zvykli na vodu, už nás ani nestudila, naopak mi bylo celou dobu slušný teplo. Cesta podzemím trvala asi čtyřicet minut s tim, že sme samozřejmě vlezli do každý slepý odbočky a jeskyně. Nejlepší byly ty, který tvořily Ú, takže sem si udělala před Lozem náskok, vlezla do chodby, zhasla baterku, vylezla na druhý straně, obešla Loze a pak na něj zezadu bafala.

Po většinu cesty byla voda maximálně po kolena, ale asi dvakrát sme museli vylízt hodně úzkej vodopád s prudkym protiproudem, takže sme si museli pomáhat. Někde byla jeskyně dva metry široká, někdy jenom čtyřicet cenťáků. Udivilo mě, kolik světla moje čelovka vydávala. Protože jeskyně je celá z žuly, která je dost světlá, světlo se od stěn hezky odráželo, takže bylo vidět všechno. VŠECHNO!

Na konci nás čekal poslední dvoumetrovej vodopád a schůdky zabudovaný do skály. Jak sem tak lezla, uviděla sem ve vodě pod sebou červený světlo. Nedalo mi to, vrátila sem se a s Lozem sme se shodli, že tam někomu spadla čelovka. Voda nám byla do pasu a pěkně se to tam vířilo a světlo blikalo, takže lovení světýlka nám zabralo asi deset minut. Už nám bylo jedno, že sme celý morký, tak sme se začali potápět. Teď je mi líto, že sme světýlko vylovili, páč už s nim nebudete mít zábavu vy, až tam polezete :(

Když sme vylejzali, ani se mi nechtělo ven. Ale sluníčko svítilo, tak sme se svlíkli do plavek a chvíli se opalovali na parkovišti.

Fakt to bylo naprosto úžasný. Na Zélandě se mi líbí, že je všechno tak relaxed. Nevim, jestli by nám něco takovýho dovolili podniknout na vlastní pěst v Čechách. Mamíííí, tatííí až budu velká, chci bejt jeskyňář.

Dneska z nostalgie pusinku všem Jůlinkářům. Taky sem si před třemi dny v noci dala stezku odvahy, byli byste na mě pyšní! Loz pracoval, byla taková příjemně strašidelně větrná noc a nebyly žádný mraky a já dostala chuť připomenout si tábor. Tak sem se vydala lesem do kopce na útes, co se ční nad hotelem. Měla sem trochu strach z vačic. Že mně vydrápou oči nebo tak nějak. To mi říkala Harieta. Ale zvládla sem to! Bohužel tam na mě nečekala svíčka s talismanem, tak sem aspoň pod lavičku schovala víčko od pivka jako důkaz, že sem tam došla.

Jojo, takové bylo mé dětství...

Východní pobřeží a Palačinky

Další krásy Zélandu teď a tady!

Už dlouho sem měla chuť naložit se do horký vody. Naložit, protože doma máme jenom sprchu. Do horký, protože i na jižnim ostrově se najde pár termálů. A vody, protože...je morká a příjemná.

Asi nejnavštěvovanější oblast horkých pramenů je v okolí Lewis Pass. Konkrétně Hanmer Springs je fakt populární. Jako jo, sice je to asi hezký, ale jak to popsal Michal, je to celý betonový a příště by si to asi rozmyslel. Udělala sem malej průzkum a zabodla prst do mapy nedaleko Lewiss Pass s názvem Maruia Sprigs. To springs mi jaksi napovědělo, co by tam mohlo bejt. Hotýlek Maruia Springs vlastněj japonští majitelé a udělali z něho japonské onsen! Horké lázně. Dostali sme dva dny volna, vyčasilo se a bylo načase pohrozit Lozovi výletem.

Ve středu sme teda vyrazili. Mimochodem sme už před pár týdny prodali Sherpu, takže sme postaru nacpali matraci a peřinu (fajnovky!) do Lozandy (Toyota Corona). Pokaždý, když jedeme do města, je to Christchurch, takže bylo celkem osvěžující vypravit se tentokrát na druhou stranu, přes Arthurs Pass. Cesta nebyla moc zajímavá až do Reeftonu. Z kraje dne bylo trošku zamračeno, takže ty bohapustý prdele s padesát procent vybydlenejma domama a krávama za polorozpadlym plotem člověku na náladě nepřidaly. Možná je pro vás těžký představit si, že jistý části Zélandu nejsou úplně krásný, když do nás fotografové cpou to nejlepší, ale pravda je taková, že kdyby Zéland neměl místama tak krásnou přírodu, dívali bysme se na něj asi jako na Ukrajinu. Zemědělství, zemědělství zemědělství. Zarostlý traktory, domy v místech, kde to prostě nechápete a okolo šedivý hory. Zéland je totiž celej sopečnej, takže hory tady v Canterbury vypadaj, jakože se pomalu hroutěj, protože na nich nerostou lesy a sou pokrytý jenom takovou černou drtí, co se sype dolů. Už ale vim, proč mi to tady občas přijde tak nehostinný. Chybí mi tady červená barva! Kdekoliv. Kolem rostou leda tak žlutý bodláky a lidi na venkově nejsou úplně žhavý do nějakejch muškátů pod oknama. To si ale nestežuju, jenom konstatuju oké?

Pak sou tady totiž ty krásy! Na oběd sme zastavili v hornickym městečku Reeftonu, který nabízí vyžití v podobě výletů do šachet. Městečko vypadá zrovinka jako z nějakýho westernu, je tu všehovšudy jedna hlavní ulice s kavárničkama a obchodama. A bohužel taky OP SHOPEM (ze slova opportunity shop), což je v překladu sekáč. Mezi tim všim ošklivym harampádím mi oko spočinulo na prďáckejch Roxy džínách za dvacku. Jauje. Začínám bejt nervózní, jak to budu posílat domů.

Pak sme si sedli do jedný z kaváren a dali si kafe, kuře gordon blé do ruky a taky smažený!!! lasagne

Do Maruia Springs to je asi tak dalších 40 minut. Vstup do venkovního jezírka stojí 16 dolarů a přístup máte i do odděleného vnitřního onsen, což je klasická japonská místnost s bazénem s horkou vodou a po stěnách zrcadla, štokrlata a sprchy. Bylo tam liduprázdno, ale stejně sme se s Lozem neodhodlali porušovat japonské tradice a šli sme každej do svýho. (Když už sme u tohohle tématu, věděli ste, že v Japonsku vás v některejch případech nepustěj do věřejnejch lázní a někdy i do fitka, pokud máte tetování? Tetování totiž odjakživa patří k hlavním atributům jakuzáků a tak i když ste Evropanka s Naive tetovánim, asociaování gangsterů a tetování se tak nějak dochovalo dodnes).

Venkovní jezírko je moc pěkný, má asi čtyři oddělený části, takže poskytuje jakž takž soukromí a jeden bazének s ledovou vodou z řeky. Ne děkuji! Vodá nádherně smrdí sírou a můžete si hrát s vodníma blemcákovitejma bakteriema.

Bohužel budu muset nadšený dojmy trochu krotit, páč jakmile sme vlezli do vody, vyrojily se kolem nás desítky mušek a mít v každym oku mouchu a taky dvacet ve vlasech a tři v levym uchu není zrovna představa elegantního relaxu. Vydrželi sme ta muka asi půl hodiny. Nejspís záleží na počasí. Zima, kdy sou mouchy ještě zmrzlý nebo nenarozený, to jistí. Nebo horkej slunečnej den? My měli pod mrakem, tak si to nějak vydedukujte.

Následuje přejezd na pobřeží. Dorazili sme do Greymouthu večer a pršelo, takže sme si nejdřív dali NECHUTNOU čínu v jednom místnim take away (never more please!) a den si zpestřili naší nejmilovanější zábavou, kterou sme si vypěstovali v Blenheimu, a sice návštěvou Warehousu, což je takovej obrovskej skoro diskont obchoďák s úplně všim. Tady zásadně vyhledáváme "love section", což je oddělení s příšernejma rudejma svíčkama, srdíčkama a 3D nápisem LOVE, kterej si můžete (ale proč?) pověsit na stěnu. To fakt milujem, úplně se nad tim všim rozplýváme a máme z toho dobrej den. Vřele doporučuju hlavně cestujícím párům!!!

V Greymouthu toho moc není, takže sme se při západu slunce přesunuli do půl hoďky vzdálený Hokitiki.

Po setmění stojí za to zastavit auto u cedule Glowing Worms u silnice na začátku městečka a vlízt na lesní stezku, která vás dovede do rokle, kde v noci na skalních stěnách zářej červi. Je to asi jako byste byli ze tří stran obklopený hvězdama, akorát že na ně civíte vodorovně. Zní to slušně, že? A romantika! Už zase!

HOKITIKA

je městečko proslavený nalezištěm a zpracováním zélandskýho jadeitu, což je zelenej nefrit, jenom ne tak super cennej jako je ten správnej čínskej. Původně zdejší nefrit používali Maoři při výrobě zbraní (motyček) a pro náboženský účely. Nicméně to kiwie nezastavilo udělat si z toho o dvě stě let pozdějc pořádnej suvenýrovej byznis. Pokud si odtud neodvezete tzv. greenstone, jako byste ani nebyli. Měli sme štěstí na počasí, takže sme v centru strávili celý dopoledne obcházejíc desítky dílen, galerií a obchodů. Na obchodech v Hoki je pěkný, že sou propojený s dílnama, takže je vidět, jak se kameny brousej. Jestli někde nakoupit suvenýry a vánoční dárky, tak jedině tady, řekla sem si (nebudu svoji rodinu mučit výrobky z ovčí vlny) a jala se vybírat.

Šlo to ztuha, protože toho bylo obrovský množství a nechci přece koupit omylem přívěšek se špatnym významem. Maorský umění se mi strašně líbí, je symbolický, každej symbol má spešl význam a spoustu kudrlinek. Představu si můžete udělat tady. Výrobky z nefritu vypadaj asi takhle a ceny jdou do ticíců. Můj nejoblíbenější je rozhodně ten poslední, triple twist, značící přátelství, ale některý designy i těch ostatních sou naprosto úchvatný. Šperky se vyráběj i z jinejch surovostí, jako sou velrybí zuby, kosti, kov a černej nefrit, australskej, kterej sem si nepatriotsky vybrala pro sebe. Moje je koru, zjednodušenej symbol ještě nerozvitýho kapradí. Na kapradí sou tady oni dost ulítlí!!! O národní symbol se kapradí pere snad jenom s ptákem kiwi.

Když už sme u maorskýho umění, pěkně naturalisticky vám popíšu, jak chutně vzniká maorský tetování!

1) Vezmete mládež, která se stává dospělým

2) Na tělo mu nejdřív kostěnym dlátem vyřežete rejhy podle toho, jak má tetování vypadat

3) Dlátko ponoříte do pigmenut vyrobenýho ze spálenejch housenek

4) Ťukáním barvu přenesete do připravenejch řeznejch ran

A to sem si myslela, že moje tetování bolí! Je to sadismus největší, takže samozřejmě ten, kdo to podstoupí, je největší kápo široko daleko. Když už se řeže...pardon tetuje na tělo, většinou to bejvá celá rodinná hostorie a pokreje tak půlku těla. No a vemte si, že nejposvátnější část těla je podle maorů hlava...

Hoki je úplně kouzelný, na západní straně oceán s pěknou pláž, na východě se tyčej Alpy. Tam bydlim já.

A teď konečně ty palačinky...Krátce po poledni sme zase nasedli do Lozandy a trošku neekonomicky se vrátili do Greymouthu a pokračovali po pobřeží na sever k městečku Punakaiki. Teď nevim, co je krásnější, jet za slunečnýho dne po pobřeží u Kaikoury na východě nebo po pobřeží západnim. Silnice z Greym. do Punakaiki je každopádně jednou z top 10 nejhezčích scénickejch silnic na světě. Souhlas. Tak nějak sme nevěděli, co od palačinkovejch skal čekat, prostě sem věděla, že tam jezděj zájezdy turistů, takže to asi bude zajímavý. Je to teda tak, že u Punakaiki vznikly nějakym divnym zvětráváním a mořeskejma pochodama fakt zvláštní úkazy, který zatim nikdo nevysvětlil. Asi tady nemá cenu, abych se pokoušela o výklad. Přece jenom sem kryptozoolog a ne nějakej geolog... Palačinky viz úvodní fotka nebo FB.

Protože sem vlastně kryptozoolog zabývající se Lochneskou a podobně, nesmim opomenou mísní urban legendu o panterovi! Zéland má velkýho strašidelnýho pantera. No není to sice moc originální, ale pokusim se ho v blízký době chytit a podat o něm hlášení.

Pak už se jelo domů. Ještě sem měla v úmyslu Shantytown aka replika zlatokopeckýho města, mezi Greymouthem a Hokitikou, ale vstup třicet dolarů byl silnej argument, neb v jakoby western městečku už sem stejně byla v Čechách.

Tak to bude pro dnešek vše, sem ráda, že ste se nechali opět poučit a jeden suvenýr pro toho z vás, kdo mi napíše, na čem by si nejvíc pochutnal na Festivalu divokého jídla, který se koná každým rokem v Hokitice. Jestli někdo napíše koňské sperma, bude z losování vyloučen :P Uzávěrka za tejden.

Kia mākona

Temple Basin, Craigieburn a kam po Zélandu?

"Winters end

Haiku poets announce

spring is here"

by Jim Tantillo

Jaro už tady zaklepalo na dveře pár tejdnů zpátky, všechny střediska zavřely s nástupem října, jenom dvě zůstaly ušetřený. Mt.Hutt, kde je tradičně nejdelší sezóna z celýho Zélandu, a Broken River, který přes očekávání zůstalo otevřený až do 16.týho a pak ještě otevřeli na tři dny během Labour weekend. Takže se stalo, že tuhle neděli sme byli s Lozem a asi stovkou lidí, úplně posledníma vášnivcema na australozélandskym svahu. Sníh stál sice za houby, ale pořád ho bylo dost na nějakej ten sjezd a cena byla poloviční.

Sezóna na Zélande je tímto uzavřena.

Dneska doplnim informace o dvě nový střediska. Teple Basin a Craigieburn

Temple Basin

Jak hardcore musíte bejt, abyste si užili středisko s nejextrémnějšim terénem a nejdelšími slunečnými dny v celém Canterbury? Hódně.

Převýšení: 430 metrů

Cena: 67 dolarů/dospělý

Ideální pro: začátečníci 25%,pokročilí 50%, experti 25%

Na Temple Basin taky nejspíš narazíte, pokud budete hledat nejskrytější středisko na Zélandě. Rozkládá se uprostřed jižních Alp, tři kilometry od Arthurs Pass a to vlastně mluvim jenom o parkovišti. TB je položeno vy výšce 1400 metrů a nevede k němu silnice. Ani zubačka jako v případě BR. Pokud někde stojí za to, zaplatit si jednu (nebo víc) noc v klubový chatě, je to rozhodně TB, protože se k ní musíte hodinu drápat do prudkýho svahu a nevim, kdo by to chtěl absolvovat víc dnů za sebou.

Mám ale jednu dobrou zprávu - lanovka na vaše prkna, lyže, jídlo a zavazadla existuje! Jinak by to už byla totální šílenost. My s Lozem vyrazili jenom na jeden den a o goods lift sme věděli, jenom sme nevěděli, kde ho hledat. Na parkovišti TB si všimněte mohyly u silnice, tam vyložte svoje věci, pošlete je nahoru (bacha na provozní hodiny!) a teprve pak zaparkujte. Rozhodně nenechávejte v autě nic cennýho, i když lezete nahoru jenom na den! My s Lozem sme byli trošičku blboučcí a vzali sme prkna do rukou. Goods lift sme objevili, až když sme kousek vystoupali a uviděli ho seshora.

Už se nám ale nechtělo jít zpátky ehm...asi sme bejvali měli. Krpál nahoru je v některejch místech o držku, v jednom místě se očekává, že se chytnete lana a vyšplháte asi dvacet vejškovejch metrů. Když je namrzlo, není to nic moc.Když už sme měli pocit, že to trvá moc dlouho, uviděli sme konečně chatu.TB má hlavní budovu s kuchyní a společenskou místností a druhou s ubytovnou. Spacák si každej musí přinýst svůj. Dál pak tři tow-ropes. Jeden z nich je pro začátečníky a jede celkem pomalu, takže je tak akorát na trénink. Hlavní tow není nic moc, takže hned zkraje dne doporučuju dostat se na ten úplně vlevo a užít si sníh tam. Hike kolem hlavního vrcholu trvá asi 20 minut a je fakt jenom pro ty největší extrémisty a po konzultaci s někym zkušenym. Nechcete totiž spadnou ze skály jako dva lyžaři, pro který přiletěla helikoptéra ten den, co sme tam byli my. Pozdějc odpoledne, tak kolem tří, je nejvíc fajn sníh na druhý straně, taky tam slunce svítí z celýho dne nejdéle a právě odtud je přístup do super rokle, která rozděluje celej TB na dvě části. Rokle skýtá přírodní half-pipe a pár fajn skoků a je skvělá na vyblbnutí se. U beginers tow je taky jeden Large-kick pro ty, co chtěj skákat. Z pobytu v TB se dá vyždímat asi nejvíc, protože za dobrejch sněhovejch podmínek dělaj i noční lyžování, takže za cenu 200 doláčů se tady vyspíte, projezdíte dva dny a ještě je v ceně jídlo. TB má taky na rozdíl od BR vlastní půjčovnu vybavení. Za velmi pravděpodobné situace, že nasněží přes noc, je TB prostě ráj, protože stačí jenom vylízt z chaty a dupnou do toho. Na rozdíl od jiných středisek, kde to chvíli trvá, než se dostanete k vleku.

http://www.templebasin.co.nz/

Pro všechny, co se potřebujou vybavit (oblečení i lyže/prkna), doporučuju Darfield na cestě z Christchurche k nám nahoru a tamní obchod GNOMES. V Gnomes udělaj i velkej servis nebo přiostřej hrany. A půjčej řetězy!!!

Craigieburn Valley

"Ski the Big One" myšleno freeride terén!!!

Převýšení: 600 metrů

Cena: 68 dolarů/dospělý plus otravná záloha za nutcracker

Terén: pokročilí 50%, experti 45%

Craigieburn je moje největší láska. Tohle středisko má samý pozitiva. Tři relativně v pohodě tow-ropes pro lidi, co jezděj regular (levou nohou dopředu), nejsou tak děsně prudký jako BR. Na druhou stranu, když mrzne, opravdu se jízda nedoporučuje lidem, co na tow-rope nikdy nejeli. Mrtě to klouže a vleky sou na hraně.

Craigieburn je jako obří hřiště skýtající velkou kotlinu, kapsy prašanu, prudký sjezdy mezi skalama a relativně krátký traverzy na obě strany. Rozloha freeride terénu v nejbližším dosahu je až 150 hektarů!!! K tomu připočtěte i možnost přeskočit na návštěvu do sousedního Broken River. Přístup k vlekům je taky mnohem příjemnější než u dvou předchozích areálů. Od parkoviště k prvnímu tow-rope je to asi 8 minut víceméně po rovince.

Po ránu vám každej doporučí jezdit Hamilton a Remarkables. Výšlap na Hamilton Peak (1922) je otázka 15 minut. Lyžaři se celkem daleko dostanou aniž by museli sundávat, prknaři se projdou, ale zase maj samotný šplhání lehčí. Střed moc nedoporučuju, Guts sice vypadaj zajímavě na mapě, ale nikdy tam nebylo dost sněhu. Kolem poledne, kdy sníh povolí, horská služba většinou Remarkables zavře. V tu chvíli se pozornost všech přesouvá na Middle Basin, vpravo od vleků. Middle Basin...co o něm říct? Z horního vleku se k němu dostanete jednoduše, žádný šplhání, treverzem. Pokud ste magoři, skočte si trojitou černou, pokud ste já, nelámejte kosti a pokračujte sjezdem až do sedla a spusťte to odsud. Popřípadě dojděte až na Castle. Je to úchvatný. Hlavně když je hodně sněhu. Spusta přírodních skoků a quarter-pipe po cestě. Do Middle Basin se dá dostat i od Koroheke chaty, ale bývá to tam trochu víc rozvoraný a slunce tam svítí celej den, takže sníh není úplně ideální. Na konci Middle basin můžou lyžaři uhnout přes les po stezce zpátky k ubytovacím chatám.

Bohužel lidi na snb to maj zakázaný, aby šlápotama neničili stezku. Ale celkově se spíš vyplatí sjet až k silnici a po ní si to vyjít zpátky k prvnímu vleku. Craigieburn má taky jedno prvenství, je to jediný středisko ležící pod hranicí stromů, takže Martys (pokud není zavřenej) stojí za to vyzkoušet, protože nikde jinde na NZ si mezi stromkama nezajezdíte.

Nejotravnější věc na CV je půjčování nutrackerů za zálohu, takže při poslední jízdě dne sice sjedete až k silnici, ale stejně musíte zpátky ke kase vrátit pás. A pozor! V Kohoreke Lodge nejsou vybavený na platební karty, takže pokud si chcete dát hamburger nebo hot dog, chce to peníze. Nebo udělat cash out ráno na pokladně. Silnice vedoucí k CV je v trochu horšim stavu než ta do Broken River, takže tady spíš doporučuju stopa.

Někoho by taky mohlo napadnout vrátit nutcrackery a vzít to říčním korytem k silnici a někoho cestou dolů stopnout. Těch pár set metrů v měkoučkym sněhu je sice super, ale připravte se na půlhodinu prodírání se hustym lesem zpátky k silnici. Neříkám ale, že to nejde. Ozkoušeno na vlastní kůži.

http://www.craigieburn.co.nz/ CV nemá půjčovnu lyží ani lyžařskou školu.

No a abych dostála názvu dnešního postu...Kam po Zélandu. Plány sou následující: ještě necelý tři měsíce tady. Chci omrknout pár dalších nezimních krás zdejších. Vydržim tu do Vánoc, abych se vám mohla potutelně smát a poslat fotku z pláže. Desátýho ledna nám odlítá letadlo zpátky do Kuala Lumpur, kterýho nemám dost a strávim tam ještě další tři dny a ukážu ho Lozovi. Třináctýho ledna nasedáme na letadlo směr Indie. Už ste někdy lyžovali v Himalájích? Já taky ne a hodlám to napravit! Od druhý poloviny března mám volnej program a budu se potulovat po JV Asii. Vypadá to na Filipíny, ale sem flexibilní. Zatim to vypadá na mě, Loze (dva tejdny) a Dyndu. Snažim se ještě přesvědčit kamaráda Gjovíka. Kdbyb si kdokoliv z kamrádů chtěl v týhle době udělat vejlet a přidat se, je vítán! K dnešnímu datu má airasia promo akci na letenku do KL za 95 liber. To je fér, podle mě!

Ke konci dubna jede Panda obtěžovat Shina, takže název blogu Panda v Tokiu konečně zase bude dávat smysl.

No a po tomhle už konečně pojedu vyžrat babičkám ledničky!

Kam přijedu, tam se slaví!

Únor 2010 Kanada - Kanaďani běhaj po Panoramě nahatý a slavěj titul Olympijskejch vítězů

Květen 2010 ČR - Zrovna ten jeden rok, kdy sem na MS doma a ejhle, Rusové pláčou

Říjen 2011 Novej Zéland - Titul mistrů světa v rugby, na kterej se tady čekalo čekalo 24 let, je v kapse

Kam mám zajet příště? A kolik mám začít vybírat za tuto skromnou pomoc národům?

Mám mimochodem naprosto bizarní zážitek z předminulý noci, kdy sem měla tu čest bejt na baru a hlídat asi třicet hostů, co přišli fandit na finále NZ vs. Francie. Šéf Jason a kuchař Steve koukali na televizi, Charlotte jela někam do města a Lozovi je rugby šumák, takže sem měla restauraci na starost jenom já. Sešlo se pár hostů, pár lidí z okolí, co chtěli zažít případnou davovou euforii, tři kluci, co lezou po okolních skalách a bydlej už dva měsíce v autě (no comment) a hlavně Dan, osmnáctiletej klučina, co pracuje v Broken River a občas mi dělá fajn společnost, když je na baru prázdno.

Takže, kiwiům sem moc fandila hlavně proto, že sem chtěla vidět, jak budou slavit. Můj vztah ke sportu, kde se tři čtvrtě hrací doby (tj. asi hodinu) leží na valný hromadě a nic se nehejbe, nebudeme radši moc rozebírat. Z celýho zápasu mě suverénně nejvíc zajímá haka, pak už je to jenom šeď, v případě All Blacks, čerň s pravidlama divnějšíma než Krásné dobré ráno, Lovče a Švédská honička dohromady. V průběhu sledování mi bylo trochu divný, že při skórování nikdo nijak moc neryčel, ale ok, ne každej u nás vyvádí při gólu. Ale ono neblylo slyšet ani zádný ááách a óóch, vlastně, kdyby mezi hosty sledujícími zápas spadl na zem špendlík, bylo by to hlasitější než jejich fandění. Ve druhym poločase už sme si z toho s Danem dělali srandu, protože nám nešlo do hlavy, co to před televizí sedí za zombies. Přišla poslední minuta, All Blacks vedli o jedinej bod a furt bylo ticho. Potom All Blacks jakoby vyhráli mistrák kterým už šest tejdnů celej Zéland neuvěřitelně žije, lidi se mlčky zvedli a začali odcházet? Co co co? Vůbec sem to nepobrala. Nula emocí, nikdo ani nepísk, natož slzička dojetí. Vypadalo to, že prohravší Francouzi v televizi snad slavěj víc než lidi, co mi seděli v restauraci. V poločase sem naštěstí prodala tři soft drinky, takže obrat fakt obrovskej.

Tak tolik moje dojmy z novozélandskejch fanoušků, upřímně doufám, že ve městech to bylo jiný. Ne že by třeba ukázali nějakej prostřih na náměstí v Aucklandu (jestli tam nějaký maj). Taky komentář v rámci politický korektnosti bohužel naprosto suchej. Žádný otvírání brány se nekonalo.

Po zápase do restaurace nakráčeli rozjařený Jason a Steve, tak sme si spolu s Danem, kterej se stane Flockerem a doplní naše stavy za čtrnáct dní, dali pár panáků, pokecali a to bylo všechno.

Tak teda gratuluju

P.S. Ještě sem si všimla jedný zajímavosti. Kiwiové neříkaj "vyhrajeme", ale "All Blacks vyhrajou". Takže nějaký ty rozdíly ve vnímání sportovců tady a u nás rozhodně sou.

"CC dry please" "Excuse me, whaaaaat?"

Můj život na Zélandě se konečně ustálil a při slově Blenheim se s Lozem už jenom divě zubíme. Situace nemůže bejt odlišnější. Tim pádem musíte pochopit, že už to není tak exciting, když teď vlastně bydlim jako člověk (v pokoji) a pracuju stejně tak. Tak aspoň vám popíšu, co že to tady dělám a kde sem.

Flock Hill Lodge bývala původně farma (ovčí…překvápko, co?), ale teď je z ní motýlek, restaurace a baťůžkářkskej hostel (což mi nějak nejde přes jazyk, takže budeme říkat backpackers). Máme tu restauraci s príma barem a velmi príma obsluhou (mnou) pro lidi, co cestujou ze západního pobřeží na východní a padaj hladem, páč už hodinu jedou pustinou, kde kromě nás nic není…Nebo pro hosty, co se tu ubytujou v jednom ze dvou luxusních baráčků, popřípadě jedné ze tří chatek pro velký rodiny. Baťůžkáři si většinou vařej sami v kuchyňce vedle backpackers. Pak je tu ještě další budova podlouhlého tvaru, co je konferenční místnost pro kravaťáky, kterým tu děláme rauty. Když sou kravaťáci v konferenční místnosti, musíme bejt já, Loz a Charlotte potichu, protože náš staff accom je ve stejný budově.

Jo a nesmim zapomenout na tu nejdůležitější budovu ze všech, čili polorozpadlej barák kousek od lesa, kterej dodnes připomíná údajně první vraždu na Novym Zélandě. Nejsem si moc jistá, jak to spočítali, ale budiž. Strašně ráda bych se teď podělila o nějakou hrůzostrašnou historku obsahující motorový pily, woodoo nebo aspoň jed na krysy, to by ale bohužel byla lež. Ve skutečnosti se stalo to, že nějakej pocestnej panďulák jednoho večera zaklepal na dveře Flock Hill farmy s tim, jestli by u nich mohl přespat. Farmář a jeho manželka ho pohostili chlebem a solí, ovšem maníkovi se nelíbilo, že sou tak skoupí, když maj za domem pár stovek ovcí a nedali mu žádný maso. Tak je zabil. END OF STORY. Dobrý, ne?

Ovce máme ostatně dodnes. A jeleny za plotem. A každej tejden čerstvý maso v restauraci, ale nevidim žádnou spojitost, vy snad jo? Taky máme koně, ale ti sou jenom na ježdění. Ke koňům nemám od malička kdovíjak vřelej vztah (nevypočitatelný potvory), ale třeba to jeden den s Lozem prubnem.

Všichni sou tady strašně v pohodě. Osazenstvo Floch Hill, neboli FLOCKERS, tvoří momentálně jenom pár lidí. Jason-manažer, Steve-šéfkuchař, Charlotte, já, Loz, francouzka Chris, co vaří snídaně o víkendech, Harriete uklízí a občas na výpomoc krásná maorka Heaven (vyslovuje se Hivn, samozřejmě :D) a australanka Lettecia.

Nejlepší na mojí práci je, že dělám úplně všechno, takže to není nikdy moc jednotvárný nebo nuda. Ze začátku sme samozřejmě s Lozem vyfásli housekeeping. Protože sou jednotlivý chatky rozesetý všude kolem, byla nám přidělena Daisy, aka prťavý autíčko, do kterýho se nacpe akorát tak vysavač a povlečení a dva lidi a pak se jezdí po okolí. Daisy je děsně roztomilá. Po tejdnu už sme byli takový děvky pro všechno a po měsíci sme se už vyšplhali mrtě vysoko :D Já dělám servírku, občas po nocích barmanku a uklízim maximálně jednou tejdně, když je toho moc. Lozík je v kuchyni a pomáhá Steveovi vařit. Pomalu sem se skamarádila s tou mašinou na kafe (pěna od Žandy je heboučká) a taky už se orientuju ve vínech. Domino efekt Jagerbomby sou dost v pohodě a konečně vim, že CC dry znamená Canadian Club (alkohol) se zázvorovou limonádou.

Nejlepší gól, byl, když sme před 14 dny přišli na večerní směnu, kterou sme měli s Lozem společně, a Jason nám oznámil, že na večeři má přijít asi jenom osm lidí a že to určitě zvládnem sami. Ještě nám stihnul zakázat muckání se na kuchyňský lince a byl fuč. Tak sem se na Loze trochu zděšeně podívala a už začali chodit lidi. Nakonec to byla docela busy večer, protože přišlo asi dvakrát víc lidí, ale s questem nám svěřenym sme se poprali víc než dobře, stejky byly, jak měly bejt a vyrobili sme i hezký dezerty.

Od tý doby nás má Jason fakt rád a nabíd, že tady můžeme zůstat nadále. Já bych sice celkem ráda změnila sídliště a podívala se jezeru Tekapo, kde sme měli domluvenou novou práci, ale fakt, že tady bydlíme zadarmo a nedá se tu za tich utrácet, vyhrál. Jediná potíž je s mým vízem...

...který je fakt posraný. S prominutim. My Češi totiž máme jako jednu z podmínek to, že nesmíme nikde pracovat víc než tři měsíce. Haló? Cejtí z toho ještě někdo další "Češi patřej na pole, takže stejně nepotřebujou nikde zůstávat na dýl". Čím víc o tom přemejšlim, tim víc mě to jejich vízum jebe, protože mezi řádkama prostě čtu "levná námezdní síla na pole z východní Evropy, která bude blahem bez sebe pracovat za míň než minimální mzdu". Takže fakt sorry, že mně Blenheim nepřišel dost dobrej a pokusila sem se najít si něco fajnovějšího...

Přinejhoršim bude holt Jason platit Loze a ne mě.

Minulej tejden sme tu měli velkou konferenci pro 66 lidí a pracovalo nás jenom 6, takže mám skoro 50 hodin. Tim pádem sme teď dostali volno na tři dny a vyjeli si na výlet do Christchurche. Měla bych asi začít číst noviny, protože sem prostě předpokládala, že tam v únoru spadlo pár domů, ale už se na tom pracuje a všechno se dává do kupy. To byl můj ignorantskej omyl.

Celý centrum je totiž doteď uzavřený a obklopený drátěnym plotem a všechny vjezdy hlídá armáda. Resident Evil, fakt! A vnější Christchurch na tom není o moc líp. Je dost smutý projíždět kolem vybydlenejch domů a obchodů. A nejen těch, někde sou prostě uzavřený celý bloky a nápisy na výlohách hlásající UNSAFE působěj dost výhružně. 10 000 budov čeká na demolici, no poteš.

Milý je, že aspoň krásnej park v centru města zůstal ušetřenej. Zase abych nepůsobila úplně mimo, život jde v Christchurchi dál, jenom sem prostě byla v šoku, protože sem nečekala, že škody budou pořád tak vyditelný. Udělali sme si aspoň výlet do New Brightonu, městečka u moře, kde maj pěkný molo na pozorování velryb. Taky sme dali ostříhat Loze, neb už vypadal jako Ezop, dali si suši a nakoupili hromadu věcí, co nepotřebuju, jako například džínový šaty za dolar. Ale byly za dolar!!!

Wow, fakt sem z vyprávění o katastrofě přešla k módě? Sem ale tak ráda, že občas můžu vytáhnout šaty místo košile a rukavic a zahradnickejch nůžek! Na cestě zpátky bylo nejlepší, že už je pomalu jaro a všude byly samý jehňátka. Obrázek sem nedám, protože by svou roztomilostí přebilo moji fotku.

Sem teď taková usedlá skoro manželka, normálně. S Lozem sme oslavili 5 měsíců a ani mi to nepřišlo. Se skalpingem sem momentálně samosebou dost na suchu. Čas od času se na baru objeví fešný hoch, ale protože Loz jakoby asi vypad z příručky na dokonalýho přítele, co mi každý ráno a večer říká, jak mě miluje, občas mi pod polštářem nechá báseň, přinese z práce Magnum bílá čokoláda, vaří těstoviny Carbonara, prdí mi pusou na zadek a hlavně mě rozesměje asi stokrát za den, sem dost spokojená tak, jak sem.

Díky za dnešní pozornost. Posílám všem pozdrav a představuju si, jaký to asi je v zemi, kde pivo nestojí šest dolarů. Myslim, že dobrý. Myslim, že se tam ráda zas podívám. Páč ste mi už začali tak trochu chybět, kamarádi a kamarádky.

P.S. ale to je v cajku, zaženu to hmotnými statky a koupim si novy snb boty

Jak se bordí na Zélandu

A máme tady pravidelnou rubriku. Neva, že první a zároveň poslední příspěvek podobnýho názvu tady byl někdy v roce 2008 (ehm wow!)

Kdysi v květnu sem psala, jak to stojí za starou bačkoru, že kiwiové ochraňujou životní prostředí natolik, že tady nemaj žádný horský vesnice (alpine village zní trochu výstižnějc), kde by se dalo bydlet, pracovat a rovnou i jezdit. To sem ale tak trošičku kecala. Existujou asi čtyři výjimky a dneska vám popíšu, jak to tady chodí. Na jižnim ostrově (nevim jak na severu) můžete najít dva druhy lyžařskejch středisek. Komerční a KLUBOVÝ. Komerční nebudem rozebírat, ne? Ale ty klubový sou dost unikátní i v celosvětovym měřítku. Teď se nechci dotknout Myšáka, kterej by tvrdil, že na tom není nic zajímavýho, páč v Hlinsku maj taky klub, ale zdejší střediska sou epes žůžo už třeba tim, že se k nim skoro nedá dostat. A pokud se tam už dostanete, není ještě zaručeno, že si zajezdíte. Vysvětlim.

Nejsem si jistá, kolik jich celkem je, ale je jistý, že my ve Flockhillu sme obklopený minimálně čtyřma. Ještě když sme seděli na zadku v Queenstownu a koumali, co budem jako dělat, dostal Loz nápad poslat CVíčka do Broken River a Craigieburn, který na mapách vypadaly dost přesvědčivě a chlubily se největším backcountry terénem na celym Zélandu. Protože sdílej společnej hřeben, na skipass se dá dostat z jednoho do druhýho, společná rozloha je něco kolem 300ha. Craigieburn slibuje 500 metrů převýšení (pro nás zmlsaný Evropou – to je na Zéland jako fakt hodně!) a když se sečtě terén pro začátečníky, tak to činí 5%. Tím chci naznačit, že 95% procent sou svahy jako stvořený pro takový vysloužilý horský děvky jako já (nebo Pes a tak). Craigieburn má dokonce sebevražednej trojitě diamantovej drop (ale já nejsem úplně fanda do jezdění po holý skále kolmo, takže dotazy ohledně tohodle směřujte prosím jinam).

Cenou za tuhle bláznivinu je poloha středisek. Z Great Alpine Highway je to asi půl hodiny divokou horskou cestou, která je většinou dost prudká a klouže. Opravdu přímo ideální pro CamperVany s náhonem na dvě kola! A parkoviště vetšnou bejvá ještě kus od samotnýho střediska, takže trocha chůze není výjimkou. Další dvě střediska sou Temple Basin a Mt. Cheesman.

Porters Heights bejvalo club field, ale před pár rokama to prodali a nainstalovali tam kotvy!!! A propos, protože sou club fields provozovaný po desítky let nadšencema a rodinama, jedná se samozřejmě o naprosto nízkonákladovou záležitost. Něco jako kotva nebo nedejbože poma, je luxus, takže při příjezdu vyfasujete louskáček na ořechy (tzv. NUTCRACKER) přidělanej na kus koženýho pásu, kterej si dáte pod zadek a (za předpokladu, že se vám nějak podaří zaháknout nutcracker na tažný lano) necháte se vyvíst nahoru. Něco podobnýho si pamatuju z doby, kdy sem byla dost malá a naši mě (a Kubu V.) vzali lyžovat a taky vozili nějakej podobnej hák kolem pasu.

Ubytování je k dispozici a je dost levný, ovšem přepokládá se, že si přivezete spacák, nějakej proviant a budete se podílet na domácích pracích, jako je luxování nebo odhazování sněhu. Odměnou je úchvatná rodinná atmosféra, kde sou všichni strašně milý a pomáhaj si, nejlevnější ceny ski passů a především to, že celej kopec sdílíte s hordou maximálně tak patnácti lidí. A všichni sou stejnýho ražení jako vy = milovníci sněhu.

Práci sme ani v jednom klubu, jak víte, nedostali (zkoušeli sme i dobrovolníky), ale to neva.

Dneska to pojmu trochu jako průvodce po horskej střediscích a vypíchnu čim je který středisko zaujímavý a kdy tam stojí za to dojet.

Začnem s Treble Cone, což je jediný komerční středisko, který sem zatim navštívila.

Treble Cone

Treble Cone se nachází asi půl hodinky od Wanaky a chlubí se největší rozlohou na Jižnim ostrově. Matka příroda byla přívětivá a nadělila Treblu úžasnej free ride v prašanu, prudký dropy, ale i urolbovaný široký sjezdovky porovnatelný s Evropou. Díky šestisedačce nemusíte v tejdnu stát ani moc fronty a na druhou čtyřsedačku, vedoucí na Tims Seddle, se většinou vypraví nacelá třetina nadšenců.

Převýšení: 705 metrů

Cena: 99 dolarů/dospělý

Ideální pro: začátečníky a pokročilý

Při návštěvě Treblu sme měli s Lozem mrtě štěstí, že noc předtim pršelo=sněžilo a měli sme deset cenťáků čerstvýho. Chtěli sme drze přespat na parkovišti pod kopcem a ráno jenom vyskočit a chytit skibus nahoru. Ukázalo se, že kempování je v okruhu pěkných deseti kiláků přísně zakázaný, takže sme chvíli bloudili tmou a pak to zapíchli na nějakym tajnym míste, kam nebylo vidět ze silnice (ne, fakt nechápu, proč je takovej problém někam zaparkovat auto uprostřed divočiny, tam přespat v témže autě, nenadělat žádnej bordel a ráno zas odjet :/) Na skibus za deset dolarů (WTF)sme se ráno vykašlali a jednoduše sme si stopli jedno z aut. Stop je tutovka, věřte mi. Nahoře sme naskočili na prkna a zasnažili sme se projezdit co nejvíc míst. Bohužel čtyřsedačku odpoledne zastavili kvůli silnýmu větru. Byl to fakt uragán, tak chápu, že ji zavřeli, jenom to byla fakt škoda, protože horní sedlo je samozřejmě ta nejvíc bomba. U šestisedačky je hlavní budova s restaurací, takže sme si na chvilku zabrali místo u okna, smažili Redbulla a čučeli na přenádhernej výhled na Lake Wanaka. Fotka ze sjezdovky s jezerem v pozadí je ostatně něco, co se tady musí pořídit! To je zdejší klasika.

Nejlepší run: Mine Shaft, Sundance, Magnum, Solitude

Ten večer sme přespali kus za Wanakou, příští den nadělali velkej nákup potravin v Ashburtonu a dorazili do Flock Hillu. Jason nás přivítal, zavedl do POKOJE!!! a řek, ať si dopočinem, že začínáme za tři dny. Dojatě sem pohlédla na postel. Od chvíle, co sem dorazila do Austrálie, sem moc postelí neměla a jedno teda bylo jistý. Teď nějakou dobu nebudu mít sex v autě!

Broken river

...sme se jali navštívit jako první. Hlavně proto, že Craigieburn je strmější a nejdřív sme chtěli vyzkoušet nutcrackery.

"Skrytý klenot", říká se o BR. Aby ne, když pokrývá dvě kotliny, který sou z obou stran krytý proti větru, takže se tady prašan drží pěkně dlouho.

Převýšení: 395 metrů

Cena: 65 dolarů/dospělý

Ideální pro: pokročilý a experty

Hned u odbočky na BR je cedule hlásající, že cesta není vhodná pro campervany, ale ceduli sme s Lozem ignorovali a posíleni důvěrou v nově koupený řetězy sme se ubírali nahoru. Ukázalo se, že obavy zbytečný, problémek sme měli jenom v jednom místě. Sice sme se nedostali úplně nahoru, ale zaparkovali sme u přístřešku s traktorem a zbytek vyšlapali. Trochu sme nedomysleli čas a k zubačce sme se dostali až o půl jedenáctý. Tam sme na to chvíli civěli a nevěděli, co dělat, až naštěstí přijela paní z klubu, zmáčkla ňáký tlačítka, naložili sme prkna a vyjeli nahoru ke kase. Tam sme vyfásli obávaný zadko-obojky a málem vypustili duši, než sme se dostali kolem 3 ubytoven, postavenejch v pěkně příkrym svahu, k prvnímu vleku. Milej (a pohlednej) personál nám ukázal jak na to. Nutcracker držíte v jedný ruce připravenej. Druhou rukou nebo obouma chňapnete lano a snažíte se mít stejnou rychlost s lanem. Jakmile toho docílíte, švihnete louskákem, aby klička byla na laně, sevřete oba konce a jedete. Ale pozor! Do toho se ještě pro jistotu musíte vyhejbat kolečků, tzv. pullies, přes který lana vwdou, protože jaksi nechcete, aby vám ruka projela kolečkem, že? Volnou rukou teda jenom přechňápnete, ale ta, která drží louskák je od kolečka asi tak šest cenťáků a je to vážně strašidelný, protože ty lana taky nejedou úplně pomalu jako v nějaky (Aaron) školičce. Já to měla dobrý, že vlek byl na fajn stranu, protože jezdim regular. Takže sem se po třech pokusech chytla. Stopa byla pěkně zmrzlá a udržet se na to prudkym vleku bylo dost o držku a nahoře sem vítězoslavě zajásala! Lozovi to trvalo o chvíli dýl, protože musel jet na swtich.

No a pak sme dojeli k hlavnímu vleku a tam to začalo. Nebo spíš skončilo. Hlavní vlek vedoucí do sedla byl totiž na můj switch a já na pravou nohy neu a neu a neumim.

(obr. Nebohý snowboarďák trpící na vleku- ilustrační foto). Jak trotl sem se tam snažila, nekecám, asi hodinu a půl a nedostala se dál než před první kolečko, protože bylo děsně blízko a mě vždycky, když sem se k němu přiblížila a ještě nebyla zaháklá, jala hrůza a radši sem se stáhla. Loz mi neměl jak pomoct, tak jezdil a doufal, že se do večera nahoru aspoň jednou dostanu. V celym areálu jezdilo asi 12 lidí, takže pak už jim mě začalo bejt líto a vzpomínali se mnou na svý začátky a dávali mi dobrý rady. Pak sem přišla na to, že když přede mnou pojede lyžař a vyhákne lano z prvního pullie, tak budu mít dost času se zaháknout. Pánové a dámy, po 90 minutách sem teda udělala pokrok a dojela k třetímu kolečku, pak to začalo bejt moc strmý a bolela mě ručička. Ale já se bila jako lev! Nejsem přece žádná blond pipka! Nevzdala sem to a po pár dalších pokusech sem ovládla toto vzácné umění a dostala se na vrchol. byla sem vám ale tak zoufalá, že ani do fotoaparátu sem se usmát nemohla a proto vám radši přinášim obrázek někoho jinýho.

Pozdějc sme se vydali po hřebenu přes spojovací vlek (ten sem radši vyšlapala pěšky) na druhou stranu a došli k dropu na Alans Basin. To byla absolutní jízda dne, našli sme tam kvanta neporušenýho hlubokýho sněhu. K odpoledni sme si na chvilku sedli ven na terasu Palmers Day Lodge, kde je k dispozici kuchyňka a čaj zdarma, tak sme si moc libovali a opalovali se a povídali si s lidma a fakt to mělo takovou rodinnou atmosféru, protože po pár hodinách se už všichni znaj. Jo, a potkala sem tam dva český kluky!

Pak sme jezdili až do konce, ale udělali sme tu chybu, že sme sjeli na parkoviště na prknech. Kluci ze ski patrol nám sice poradili, že jet mimo hranice je bezpečný a údolím se dostanem až k autům, jenomže sníh v údolíčku na pravo od vleků byl šíleně zmrzlej a už ste někdy jeli po skle?

Cesta zpátky nebyla žádnej problém, od křižovatky s hlavní silnicí to máme tři minutky.

Tak, mám trochu skluz, ale možná ste teď někdy zaslechli ve zprávách, že

"Sníh způsobil komplikace zejména na Jižním ostrově. Letiště ve městech Dunedin a Queenstown byla zcela ochromena, v Christchurchi se rušila řada letů. Mnoho škol bylo kvůli sněhové kalamitě uzavřeno. Kvůli zasněženým silnicím kolabovala i pozemní doprava na obou ostrovech. Úřady vyzývaly řidiče, aby nevyjížděli, pokud nemají náhon na všechna čtyři kola a sněhové řetězy."

No to teda jo woe, to sem si teda všimla! Asi proto nám nešla tři dny tývka, tejden net a mlíko došlo nejen nám, ale i restauraci a hosti tady museli zůstat o pár dní dýl, protože sme byli ouplně odřízlí od světa. Ať žije divočina!

Foto je z doby, kdy ještě židle nebyly pod sněhem celý. Temple Basin hlásí čtyry a půl metru! Kdy že to mám příští den volna?!

P.S. Pusinky těhotnejm kamarádkám. A uznání Jarečkovi, že se musel obětovat a jít na pornostránky a zjišťovat, kdo mě tam má rád a dal tam na mě odkaz (I když to se stejně furt neví).