Bitva o mikinu

To teda ale byly dva měsíce, to vám povim. 

Asi není potřeba to nějak šířeji vysvětlovat, kolikrát už jsme ten příběh viděli... android potká androida. Z androida se stane chameleon. Android ztratí chameleona, chameleon se přemění na slizku, android získá slizku, slizka potká slizku a odejdou spolu, android ztratí slizku, chameleona i androida. 

To se mi stalo. Lozovi v našem příběhu tedy dáváme pápá. 

Naopak rozdávám pusinky všem věrmlím, které mi v tomhle pohnutym období vyjádřili soustrast. Měla sem se díky vám jako v bavlnce, dojaly mě komentáře a pak jeden extra na mojí fb stránce Žanda panda ve světě, ten mě vyloženě...taky dojal. 

A že u mě není skoro nic zajímavýho, přesuneme se ke vzpomínání na Kanadu. Chytlo mě totiž vzpomínání na Kanadu. 

Za prvý mě navšítivil Pes. Psovi závidim, protože se dostal na stáž do Schladmingu a o víkendech bude v zime jezdit na prkně. Já taky ale leda tak v Hlinsku, a tak ji určitě brzo zneužiju a párkrát Rakousko navštívim. Nějakym způsobem totiž funguju tak, že když jsem se Psem, stává se ze mě přísná snowboarďačka, což jinak nejsem ani omylem. 

Přemejšlela sem, co bych měla udělat se svojí dovolenou, když mám teď poprvý v životě, jakožto normální pracující občan, peníze. Razíce heslo: Vše pro blog!, sem se rozhodla jet na Sibiř, bitches. 

Akorát se nakonec ukázalo, že Rosťa, co je svého času usazen v Krasnojarsku namísto Kojčic, po mně chce, abych přijela první tejden v prosinci, což kvůli zaměstnání nedávám :( Takže Sibiř dám jindy, Bajkal by stejně nebyl vidět.

Za druhý vám chci povyprávět příběh o kouzelný mikině. Koupila sem si ji z týdenního platu kanadský uklízečky v roce 2009 a dělala s ní parádu za celou dobu pobytu v Kanadě. Určitě vám je povědomá. Měla sem ji na sobě, když sem poprvý potkala Loze a pak asi ještě stokrát. Byla kouzelná, protože když ji  měl člověk na sobě, vůbec nepotřeboval bundu, byla hebká, nepromoká a šly z ní oči šejdrem. Byla to jakási Hydro-phobe kolekce od Volcomun a stála skoro tři litry. 

Tady je příběh: 
Jedu vám takhle na Zéland, zastavim se v Londýně na skok u svýho bejvalýho, on se pod dekou svym palcem u nohy dotýká a mýho a je mi hezky. Až do doby, než Matt odejde do práce, já zabalim krosnu, zavřu za sebou dveře jeho apartment a v tu chvíli mi bleskne hlavou: moje mikina je pořád pod polštářem!! Dveře bohužel měly kouli, takže vzdychám a říkám si, že mi ji přiveze, až se znovu potkáme v Evropě. Vzhledem k tomu, že sem u něj bydlela tři dny zadarmo a měli sme nějaký ty techtle mechtle, je mi blbý nechat si mikinu poslat na Zéland, jak mi on ve zprávě navrhuje. Zprávu vypouštím a čekám na "za rok a půl".

Za rok a půl mi Matt oznamuje: Dyť jsi ji nechtěla. Já ji dal na charitu.

Příběh končí tim, jak je mikina tak děsně boží, že sem ji vypátrala (3 roky stará kolekce jako! To není jen tak!) a minulej tejden si ji koupila znova a leží vedle mě na posteli. Super co?

Za třetí neustále koukám na Mantrackera, nejlepší tv pořad v dějinách lidstva

Za čtvrtý, byl u mě na tejden Metíček. 
Pokud někdo neví, kdo je Matt a chtěl by se to dovzdělat, doporučuju začít u vyprávění o tom, jak sem si ho před třemi lety pracně nabalila ve Whistleru :D

Metíček a jeho 4 kamarádi si po dvou letech v Londýně koupili ojetej mini-autobus, vytrhali z něho sedačky a dozadu postavili dvoupatrový letiště na spaní. Haló?! Jsem tady jediná, komu se zvyšuje tep?

Potom s tim autobusem jezdili 4 měsíce po Evropě až dojeli do Prahy. Na setkání před New Yorkerem na Václaváku sem šla jako roztleskávačka na prom, kterou pozval největší borec ročníku. Můj pric charming měl knírek a bujaře mě objal. Všechen smutek z Lozovy zrady se během dvou vteřin přelil do starý dobrý fascinace, kterou sem k Metíčkovi cejtila v Kanadě. Zase říkal věci jako you rikn? (=you reckon?), Sivn o clock (seven o clock) a podobně. Pili sme spolu český pivo, ukázala sem ho konečně sestře, která mu na rozloučenou řekla Heil Hitler, procházeli sme se po nábřeží a drželi se za ruce. Přála sem si, aby se mě zeptal, jestli bych s nim nechtěla zpátky na Zéland a pást tam s nim ovce (ale nezeptal se).  Metíček pokorně jedl svíčkovou a při procházce najednou vyhrknul "Thats Carl Gott!" a ukazoval na plakát, kterýho bych si jinak nevšimla. Hrozně mě to rozesmálo, protože Gottův Trezor jsme pouštěly Mattovi ve Whistleru s Helčou a Marťou a on si ho pamatoval. Ach! Každej den sem spěchala z práce, abych s nim mohla strávit celej večer a jemu se každej večer nechtělo do hostelu v centru a táhnul se se mnou na Barrandov.

Zcela vážně nejpřitažlivější kluk,
kterýho sem kdy poznala♥

Poslední den přijel i s partou do Pardubic, kde sem je vzala do mý oblíbený hospody a přišli mí bejvalí spolužáci Anet, Krista a Dan a všichni společně sme pak vyrazili na ska-punkovej koncert místních kapel do Ponorky. 
Docela slušně sme zapařili a někoho pěkně vyklepli ve fotbálku. Na Mattovi se mi vždycky hrozně líbilo, jak byl nadšenej všim, co sem mu vyprávěla (například sem si jistá, že doma teď vykládá kamarádům o Cimrmanovi) a ten koncert si evidentně užil.
Víme, co se sluší a patří, když váš soulmate odjíždí navždy z dosahu a máte s nim strávit poslední noc...
V sobotu v půl šestý ráno sem Matta vyprovodila ze dveří, objali sme se, já mu řekla, že ho budu navždycky milovat. On mi řek, že se určitě třeba za dvacet let potkáme a vesele odešel :D

A potom mi došlo, že skončila jedna celá epizoda. Metíček i Lozíček, oba sem potkala v Kanadě před třemi lety, spoustu toho s nima zažila a oba mi pěkně ublížili. Teď jsou na nejzazším konci světa a pravděpodobně je už nepotkám. 

A tolik let života před sebou!

P.S. Něco z archívu

Dvě města, jeden rok

První město: EDINBURGH

Návrat z Ibizy sem samozřejmě pojala po svym, takže sem pobyla tři dny v Edinburghu s Eliškou, Adamem a naší kamarádkou Monikou z Německa. To bylo vůbec vtipny! Monika patřila k Waseda partě, se kterou sme kalili ve Wasshoi hospodě, ale protože dělala brigádu, nechodila moc často. Znaly sme ji z fotek, zdravily se a občas prohodily pár slov. Monika byla na Eliščině narozeninový párty, když už sem já byla zpátky doma, ale jinak se nedá říct, že bysme byly nějaký super kámošky. Potom sme se s Elis vypravily do Madridu a po nás se za Shinem vydala i Monika. Najednou sme měly ještě víc společných kamarádů, třeba Shinovi spolubydlící Alexe a Lucase a občas sme se v komentá

řích na FB pošťouchly. Nebo sme se společně bavily o hokeji a fotbale se Švédem Jakobem. Pak Monika poslala Elišce vlastnoručně zavařenou marmeládu jako svatební dárček a my se zeptaly:"proč nepřijedeš do Skotska?" Víte jak to chodí...Monika přijela :D

Takže vám ještě jednou ukážu krásy Edinburghu, protože sem se už ujistila, že to je jedno z nejkrásnějších měst, kde sem kdy byla a atmosféra kamennýho Edi je romantická a tajemně strašidelná. Před rokem mi Jamie Lamie nebyla schopná vysvětlit ohledně města ani fň, takže sem zde nemohla publikovat ani některé cestovatelské teze, což bych chtěla napravit. Páč do hlavního města Skotska? Tam fakt JO!

Mrkejte na ty nádherný modrý Stínadla.

Středověk, strašidla, úzký uličky, turisti.

První večer byl Adamster ve škole, takže mě Eliška uvedla do studentskýho života a protáhla mě na promítání studentský filmový společnosti. Neochotně přiznávám, že sem si teprve teď doplnila Tarantinovu Jackie Brownovou. Potom sme zůstaly ve stejný budově, ale v jiný sekci nazvaný Library, což je...studentskej bar. Pivo za libru. Ráj. Adamster přišel posléze a rodina byla kompletní.

Druhej den přijela Monika, takže sme fotily a chodily.

Nejdřív vám tradičně ukážu mapičku města, abyste věděli kudy kam :)
Edinburgh je v podstatě rozdělenej na dvě části železnicí. Na severu máme hlavní třídu Princess street, kde se nachází vélkej pomník sira Waltera Scotta, krásný Princess Gardens, starobylej obchodní dům Jenners, kterej doporučuju kvůli architektuře (ty interiéry!) a oáza klidu Calton Hill, kopec uprostřed města, první veřejnej park ve Skotsku, kde na jedny hromadě najdete mauzoleum nějakýho maníka, co neznám, Iónské sloupořadí, Observatoř a starou kamennou rozhlednu, odkud se dá...rozhlídnout. Vstupný asi tři libry.

Pozdrav z Řecka

S Monikou sme kousek od kopce našly pozapomenutej starej hřbitov. Takovej ten s velkejma rodinnejma hrobkama, co maj dveře, erby a nápisy typu:"Zde leží roční Anna, tříletá Margaret a pětiletý Christoph" z roku 1800.

Adam se sice chlubil, jaký to nemá fešácký mezinárodní kamarády, nicméně, skalpy žádný nedopravil, takže sme večer ve čtyřech vyrazili do restaurace Bonsai na suši, agedaši tofu, sunomono salát, takojaki, kacudon a nějakýho lososa na horký pánvi (?) mňam mňam. Do Bonsaje, bere Eliška, steně jako pod most ve Velkym Meziříčí, každýho :D

Druhej den museli Vytlačilovic chudáčci do školy, tak sme se zas s Monikou couraly.

Ok, teď je čas zmínit druhou část Edi, tu na jih od železnice. Hlavní třídou je Royal Mile, táhnoucí se od Hradu (vstupný dost vysoký, takže nevim) kolem impozantní St. Giles Cathedral, která je impozantní hlavně pokud je modrý nebe, protože to vytváří krásnej kontrast. Po cestě sou stovky krámků, který vás přesvědčej, že pokud si nekoupíte kilt nebo nálepku se skotským národním psem (nebo co to je), tak ste ztracený. Socha Davida Hummea.

Svérázná interpretace

Na Edinburghu je krásný, že z centra je to kousíček do přírody. Nad městem se totiž tyčí kopec zvanej Arthurs Seat. Původně vulkanická vyvřelina je součástí parku Holyrood a procházka nahoru se vyplatí hlavně kvůli úžasnýmu výhledu.

Večer sme si šli sednout do Live Music Pubu Whistley Binkies, kam sem pozvala kámoše Simona, co se s nim bydlela na farmě v Kanadě a nemohla ho zaboha vystát jako spolubydlícího, ale jako kámoše do hospody to jo. Simon nedorazil, protože mu ten večer umřel pes :( Vzhledem k tomu, že se do Kamennýho města podívám znova v polovině prosince, napíšu mu znova. Jo a mám tam sraz s Amosem, dalším Kiwim, co opustil Kanadu a objíždí svět. Vlastně sem se ani nezmínila o tom, jak mi jednoho dne psal Skippy, u kterýho sem bydlela na matraci v Londýně, že jede s kámošema do ČR a jestli bych ho ubytovala. Moje milá sestra a její spolubydlící si asi už pomalu zvykaj, takže tentokrát sem jí do pražskýho bytu nastěhovala Skippyho, Jacka a Racheal, jeho spolubydlící, co znám z Londýna.

To mě fakt podržte! Takový seskupení! Děcka byly údajně nadšený z piva,

města, Karlštějnu a Krumlova.

Tak ono je to taky dost výhodný pro mě haha, páč mě aspoň bude mít kdo províst po Canbeře juch!

P.S. Jestli si Eliška a Adam myslej, že se vetřou na mym blogu všude, tak to maj sice pravdu, ale fotku jim sem z trucu nedám! Až v prosinci.

Druhý město: VANCOUVER

NORMÁLNĚ SEM SI UVĚDOMILA, ŽE SEM NIKDY NENAPSALA, JAK SEM LETĚLA DO KANADY A O PRVNÍCH NĚKOLIKA DNECH VE VANCOUVERU!

A teoreticky by to mohlo bejt přínosný pro nějaký dobrodruhy, takže bych vám chtěla odvyprávět, jak sem se seznámila se Psem.

Bylo září, neměla sem ubytování v Kanadě, byla sem sama a byla sem nervózní. Na FB už probíhaly nějaký pokusy lidí seznámit se dohodnout se na bydlení, tak sem tenkrát odepsala na inzerát jakési Racheal z NZ, co sháněla čtvrtýho do baráku. Než Racheal stihla odepsat, dostala sem tu nejsladčeji uštěkanou zprávu od Psa Pralesního:

Ahoj Žanet, já taky snad mířím do Panorama (pořád ještě nemám pracovní povolení),

ale tak snad se zadaří. Dneska mi přišel email,

že nějaká slečna schání parťáka na ubytování, tak třeba si to ty :)

Každopádně bych byla ráda, kdyby sis mě přidala a mohly bysme poklábosit.

Směj se. Aneta :)

Tak sme se staly "kamarádkami". Letenku sme sice měly koupenou od jinejch společností, takže sme nemohly letět spolu, ale slíbily sme si, že se potkáme ve Vancouveru v hostelu. Uplynuly dva měsíce a já se sama vyzbrojená jenom kufrem a vázáním v něm, dostavila do Vancouveru.

Stojim na letišti ve frontě na imigračnim a oujé! Asi tak 30 lidí přede mnou stojí holka s červenejma dredama po pás. Tolik podobnejch lidí zas na světě není! Její oči netečně přejely přeze mně a najednou se zarazily a čučely...Cenim zuby, jako že ano! sem Panda! Haha, tolik naše seznámení. Pes přiletěl z Čech přes Londýn ve stejnej okamžik jako já z Mnichova přes Madrid!

Že si úžasně sednem, sme zjistily už asi po pěti minutách a na nástupišti na vlak směr centrum Vancu potkáváme další dva nebo tři Čechy s prknama. Děláme skupinku. Nejaktivnější člen se jmenuje Adam a páč je nějak moc drsnej a hustej, docházíme se Psem k závěru, že je to pitomej svalnatej machýrek. Vedle Psa sedí ve vlaku santusácky vypadající kluk, co nám oznamuje, že je Němec, jen tak si přijel hledat ve Vancu práci a hustí do nás cosi o biologickejch farmářskejch komunitách u Mnichova. Uh.

Plán centra Vancouveru. Pamatujete na most,

přes kterej sme šli směrem k hokejovýmu stadionu na Olympiádě?

To byl Granville Bridge. Chinatown nestojí za nic.

Hezký je přístaviště Hastings s hospůdkama.

Náš baťůžkářskej hostel Samesun, kterej nám Student Agency zaplatila na dvě noci, sme našli s menšíma potížema a já byla naprosto unešená!!! Sice tam prej sou blechy, říkala Helča, ale ono se to vykompenzuje něčim jinym. Já naštěstí blechu neviděla.

Je to několikapatrová budova toho nejlevnějšího typu, kde sou po stěnách chodeb vylepený plakáty, čmáranice, rozvalujou se tam mladý lidi z celýho světa snažící se chytit wi-fi a všichni si mezi sebou povídaj a zvou sena pivo v baru, kterej je v přízemí. Batohy sme hodily do pokojů, potkali Ausíka Lokiho, přibrali "nafoukance" Adama a během večera u piva zjistily, že Adam je děsně boží a je s nim sranda, páč má výborně černej smysl pro humor, a člověk nemá nikdy soudit podle prvního dojmu. Bar je ověšenej hokejovejma dresama, pivo se leje do plastovejch džbánů a připadám si jak v jinym světě- chce se mi hlasitě se chechtat radostí. Když jdu pro pivo, všimnu si tří roztomilejch kluků, podle přízvuku z Anglie. Jeden z nich vypadá jako malej bráška Luka Pritcharda, já sem okouzlená, on na mě nekouká...

Druhej den vyrážíme se Psem a Adamem na dobrodružnou výpravu do spleti mrakodrapů. Na druhym roku potkáváme Němce ze včerejška. Pořád vypadá jako santusák, ale máme radost, že tam už známe tolik lidí a berem ho s sebou. Páč vlastnim průvodce a mapičku, sem jakoby vedoucí. A rozhoduju, že nejdřív se pude do Stanleyho parku (ano, ten samej Stanley jako jeho Cup) na totemy.

Tohle v Edinburghu nemaj. Ale v Kanadě zas kluci nenosej sukně...Totemy původních indiánskejch kmenů. Tady na místě dnešního parku stávala squamishská vesnice X̱wáýx̱way

V parku, kterej se de facto rozkládá na poloostrově, se dá kromě totemů obdivovat socha Dívky v neoprénu, což je parafráze na kdaňskou Malou mořskou vílu, zachovalý prales s masivníma stromama a veverky, co se toho nebojej! Taky je to tam jak dělaný v létě na kolo nebo brusle. Nebo běhání. Ale o tom já nic nevim. Marcus už není santusák, ale fajn týpek, takovej dobromyslnej a free jak já když mi bylo 16. Protože jestli má Vanc s něčim teda problém, tak je to doprava, trvá celou věčnost dostat se někam na oběd. My, co sme vyrostli na tokijským metru, nechápem, kde maj nějaký metro nebo vlaky a proč je všechno tak hrozně daleko. Vyptáváme se a dostanem tip, jít na oběd na Denman Street. Ta se celá skládá ze stovek maličkejch jednopatrovejch domků s japonskýma, indickýma, čínskýma kdovíčímvším dalšíma restauracema. Dáváme si "sněz kolik můžeš nudlí a zeleniny" za 11 dolarů. A banán.

Odpolko se jde mezi ty mrakodrapy pořádně konečně, neb sem se dočetla, že budova soudu je skvostná a sou tam balkónky s kytičkama uvnitř. Tak ostatní chtě nechtě pochodujou se mnou a hledáme to hodinu. Budova evidentně oslnila jenom mě, takže aby si spravili chuť, kluci se rozhodnou, že MUSÍ existovat způsob, jak se dostat do toho superluxusního mrakodrapu, co je hotelem a jdem dovnitř. Že jako vyjedem úplně nahoru a pokocháme se výhledem. Ve výtahu zjišťujem, že namáme kartu...zklamání. Přichází postarší dáma a vstupuje do výtahu. My nenápadně za ní. Obdivuhodně a mile nás vyvezla do skoro nejhořejšího patra a nadšeně vylejzáme z výtahu. Paní mizí v jedněch z pokojových dveřích.

Je to v kelu...sme v kruhový chodbě a pokoje sou po obou stranách, okna nikde žádný. Navíc nemáme kartu a tak se nemůžem dostat pryč. Muži aktivně najdou bezpečnostní schodiště, takový to, jak po něm vždycky běhaj SWAT v akčních filmech...Lol, sme na děsivym schodišti, dveře se za mnou zabouchly a zjišťujem, že sou opět na kartu, takže se ze schodiště nedostanem už vůbec. V této fázi sem pochcaná strachy. S bušícím srdcem slejzáme všech 27 (!) pater a modlim se, aby poslední dveře na konci byly otevřený. A přemejšlim, jak vysvětlíme ochrance, co tam děláme, až ty dveře otevřem. Ne, na takovýhle dramata fakt nejsem, v tomhle ohledu sem ta ROZUMNÁ.

"Nesnášim vás!" :D

Dopadlo to dobře skobře, dveře otevřít šly a nenápaně sme se odtamtud vymotali.

Večerní obhlídka Vancouver Lookout Tower je povinností. Stojí to peníze, tak sme si vymysleli šibalskej plán a na věži sme zamířili místo na vyhlídku do luxusní otočný restaurace a každej si dáváme kolu nebo víno. Výhled pěknej, nejvíc nás vzrušujou svítící Olympijský kruhy uprostřed Burrard zátoky. A výhled na okolní rozsvícený hory, kde už pomalu začíná sezóna. Jaj!

Druhej den byl ve znamení běhání po úřadech a získávání mobilu, pojištění social insurance number. Naštěstí za asistence (příšerné) paní z místní agentury. V baru si večer všímám hocha v bílé čapce. Tyjo! Takovejch kluků! By mě zajímalo, který z nich jedou do Panoramy. Samesun je obrovskej a zdaleka ani ne desetina má namířeno tam, kam my...

Třetí noc pro mě do Samesunu přichází Jódži! Z Japonska! Abych nemusela platit za další noc, kouřim u něho na koleji (superluxusní!!!) vodní dýmku a nechápem, že se vidíme po takový době. Chudáček Jódži spí na zemi haha.

Před odjezdem do Calgary, odkud nás autobus odveze do Panoramy, si kupuju prkno na 2nd Avenue. Pes mě familérně oslovuje Pandiku, ja jeho Pse.

Tak takhle nějak to bylo.

P.S. Tři kluci z Anglie jsou pozdější sousedi Beatlesáčci a ještě netušim, že s Williamem historie přece jenom bude.

P.P.S. Kluk v čapce je budoucí Žraločák z Irska

P.P.P.S. Racheal, se kterou sem nakonec nebydlela, si místo mě našla jiný dva spolubydlící. Jmenovali se Matt a Mitt...

Zlaté časy v Panu

"Lets never come back again,
becouse it would never be so much fun"
Ztraceno v překladu



Začnu originálně a trochu ironicky vzhledem k názvu, protože sme právě srazili jelena. Teda já ne, já s tim nemám společnýho nic jinýho než že sem v tom autě seděla taky. A protože odírat lidem auta je ještě v pohodě, ale srážet jeleny už teda ne, tak na rovinu: Martine, neřiď prosím. Už nikdy.

Takhle skončil náš výlet do Kicking Horse, resortu vzdáleného asi 150 km od Invermere...Skončil na 20. kilometru ve chvíli kdy sme drcli do zadku jelenovi, kterej stál uprostřed silnice na rovnym a přehlednym úseku a byl vidět z 50ti metrů. Všichni samozřejmě ihned vyskočili z auta a k mýmu údivu šli čumět na přední světlo. Já šla hledat chudáčka jelena. Jelen na silnici nebyl, nebyl ani v příkopě a nadšeně sem zjistila, že tam není ani krev. Navíc je vedle silnice plot, kterej ten jelen evidentně přeskočil, takže budu věřit tomu, že jeleni se zlomenejma nohama přes ploty neskáčou. Vlastně ani nevim, co bych vlastně dělala, kdyby tam někde ležel. To bych se asi zhroutila.

Jako když sem před pár tejdnama zachraňovala myšku z Josého pasti.

Ok, chápu, že když se vám na postel v noci drápe myš, tak to asi není moc příjemný, ale když už nasadíte po celym pokoji pasti, tak si je laskavě taky hlídejte, protože pak se může stát, že budu doma sama a najednou za pohovkou uslyšim šílenej pláč a je mi jasný, že se myška chytila a umírá. To se mi bohužel stalo. Nikdo nebyl doma, Pes si dělal Canadian Level 1 na snowboard v Lake Louise a Jose jako vždycky někde popíjel a já dostala hroznej hysterák. Protože máte slyšet tu myš! a fakt sem ji nemohla nechat trpět.
Začala sem brečet a zmateně pobíhat po bytě. Trvalo mi pět minut než sem sebrala odvahu, popadla svoji plechovou ceduli s nápisem žandapanda, kterou sem si nechala vyrobit jako suvenýr, a odhodlala se myš dobít (konkrétně sem měla na mysli useknout jí hlavu, nebo něco takovýho...).
Odsunula sem gauč a a a happyend! Myš byla chycená jenom za zadní tlapku, takže sem našla krabici, nasunula myš i s pastí dovnitř, vynesla ven a past uvolnila. Chuděra myš se krčila v koutě krabice, tak sem jí odnesla pod nedalekou borovici a nechala ji v jejim novym domě. Pak sem šla domů. No a pak sem jí ehm...donesla sejr a chleba jako omluvu :/

Ten Kicking Horse je vůbec nějakej prokletej. Před měsícem se cestou z Kikinu rozbilo naše milované JUMBO, proto mu nyní vzdejme poctu a R.I.P.
Když teď teda s Mattem nemáme auto, nemá mě a psa kdo vozit. Takže sme se jednoho dne zrána vydaly na stop. Do Invermere to ještě šlo (jezdí nám tam bus), pak sme na benzínce odchytily jednu moc milou mamču, co jela do Radium Hot Springs. A tam, "pouhých" sto kiláčků od vysněného cíle, sme se zasekly a NIKDO nezastavil celou hodinu a čtvrt.



To nás dost zarazilo, protože sme si tak nějak bláhově myslely, že pro dvě stopařky to nebude žádnej problém. Takže mám jeden důležitej poznatek: v Kanadě se nestopuje, nějaký sexy stopařky sou jim úplně fuk! (cestu z Invermere na kopec nepočítám, tam je to vpoho). Ale aspoň sme viděly ty zvířátka, co sou na značce-po půl hodině na silnici sme si všimly, že seděj přímo nad náma na kopečku a čuměj na nás celou dobu. Jenomže se nehejbali. Řidiči taky jenom čuměli a to sme se mohly přetrhnout,aby zastavili. Poskakovaly sme, šklebily se, dokonce si lehaly na silnici... Nezabralo NIC.

Poslední tejdny v Panu sou sladký. Pořád je co dělat a nějak sem nemohla najít čas psát. Já vim, že sem minule psala, že seknu s blogovánim a budu se věnovat kariéře v televizi, ale teď mě zas dlouho žádná kamera nazabrala, takže uši dolů.



Jak sem psala, bydlim teď na kopci a je to tady úžasný. Náš staffacomm se jmenuje Horsethief a je to takový malý městečko samo pro sebe s obchodem přímo proti nám, hospodou Jack Pine (která mě ale vůbec nebere) dvoje dveře vedle a vířivkou za barákem. Se Psem a dvěma nejlepšíma kamarádkama Rachael (NZ) a Jemmou (Austr) se scházíme asi tak pětkrát tejdně na vířivkovej pokec a protože sem househeeping, tak máme neustále neuvěřitelnou zásobu alkoholu. A víno v kombinaci s vířivkou je smrtící.

Anet, Jemma, já a Rachael

Jemma je hrozně vtipná a roztomilá a protože má pištivej hlásek, říkáme ji Pixie neboli skřítek. Rachael je zase skvěle od rány, je to Mattova a Mittova
spolubydlící a kluci s jí lehce bojej, protože Rachael je všechno jenom ne flegmatik. Pokud teda budu mít z Pana tak super kámošky jako mi byly v Japonsku Jamie, Christine a Marta, tak odsud to budou určitě tyhle dvě. Sem ráda, že je někdo ochotnej dělat se mnou blbosti jako třeba koupat se ve vířívce v oblečení.

Taky si tady čas od času uděláme barbeque. Nejmilejší bbq asi bylo před třema tejdnama, kdy nám, staffu, mamažeři grilovali burgery a hotdogy venku před Great Hallem a bylo zrovna nádherně slunečno. Všichni kdo pracovali, stejně přišli a místo polední pauzy třicetiminutiové se poflakovali kolem klidně i hodinu. A všem to bylo jedno, protože tohle místo je prostě ohromný.
Nebo bbq před třemi dny, který zorganizovala Jemma a sešlo se nás asi 12 a já pro mě a pejska namarinovala úžasný kuřecí prsa, tak sme se plácly přes kapsu.



O víkendu sme tady lámali světovej rekord a probíhal Easy Rider Cup sponzorovanej Burtonem. Rekord byl o tom, dostat na svah v jednu chvíli co nejvíc boarderů a dát všichni společně dvě jízdy a skutečně se to podařilo! Já sem se bohužel nemohla lámání účastnit, protože sem pracovala, ale zato sem v sobotu drsňácky jela Bank slalom ve snowparku. Dozvěděla sem se o tom tejden dopředu od Ferne, která mě překecala, že sem rychlá a mohla bych vyhrát. Haha. To by sem ale nesmělo na víkend přijet další šedesát holek z celých Skalistých hor. Plus dalších 140 kluků, ano slalom nás jelo 200. Anet je bohužel nemocná, takže se necejtila a tak sem se i přes nervozitu, páč sem slalom samozřejmě nikdy nejela a oni tam navíc postavili skokánky do cesty, musela přihlásit sama.



Pokud by vás zajímalo, jak sem dopadla, tak sem prosím byla diskvalifikovaná, páč sem minula jednu gate. A čirou náhodou zrovna tu, kterou sem minule i chvíli před tím, při zkušební jízdě. Nutno ale podotknout, že ta soutěž byla nějaká pofidérní, vzhledem k tomu, že to bylo šíleně namrzlý a branky byly tak blízko u sebe, že se prostě rychle jet nedalo a bylo to o tom, jak umíte brzdit. Což já neumim. Prostě neE. Jinak bych to samosebou vyhrála :D
Trochu sem na sebe byla naštvaná, že sem vyhodila oknem 25 doláčů za zápisný, ale naštvaná sem byla jenom do druhýho dne odpoledne, kdy se rozdávali ceny. Organizátoři totiž přivezli ceny v hodnotě 4000 dolarů a já si za svůj "výkon" zasloužila novou Roxy bundu.

Přestože nám tady nesněží a nesněží a sjezdovky sou místama namrzlý, místama rozbředlý, Taynton Bowl je pořád maximálně prašnej a úžasnej:




No řekněte sami, ráj!

Minulej tejden mě přijely navštívit holky z Whistleru, Ivča a Monia, a ve stejnou dobu sme tu potkaly partu časkejch emigrantů z Toronta, co tu byli na dovolený. Pohodová partička čtyřicátníků nás vzala na večeři a vyprávěli nám o starejch dobrejch komunistech.

Taky sem učila jezdit svýho kiwiho na bruslích. Mattovi a Mittovi přijeli čtyři kamarádi, z nichž jeden, Bivoj(vlastně si ani nejsem jistá, jak se doopravdy jmenuje, ale Matt mu říkal Bivn, takže to bude asi Beven, nebo tak něco), tady byl dýl a klucí nikdy nebruslili, takže sem to musela napravit a vyburcovala je, aby se hnuli. Pučili sme si brusle, hokejky a puky a čtvrtýho kamaráda, roztomilou ovečku Courtneyho, a hráli na jezeře Windermere dva na dva hokej. Bivoj a Courteny měli Sidneyho hokejky, my s Mattem sme bohužel vyfásli Ovečkina, takže bylo jasný kdo hraje proti komu a pěkně sme je podrtili 4:1. Kluci se pak nějak moc rychle otrkali a od Courtneyho sem dostala hokejkou po čumáčku.



Ještě sem chtěla Matta naučit běžkovat, ale nevim, jestli by se pak se mnou nerozešel. Dneska mi tady zbývá pět dní a řeknu vám, že ten odpočet je celkem děsivej. Fakt se mi od něj nechce a je těžký někoho odpustit ve chvíli, kdy sem ještě zamilováná. Matt odjíždí den po mně a jede s dalšíma lidma do Californie na festival Coachella (Muse, Gorillaz, MGMT, Gossip, Phoenix, LCD Soundsystem, Spoon, Passion Pitt, Vampire Weekend) pak se bude flákat po Státech, vrátí se do Kanady-Montrealu a zůstane dokud mu nevyprší vízum. Já mám ale slíbeno, že až pojedu na Zéland, tak mi ukáže elfy a jednorožce, takže už se těšim.

Matt a Sidney (a Luke Pritchard) ale nejsou mý jediný lásky. Mám nový objekt zájmu a jeho jméno je MANTRACKER, hlavní badass stejnojmenné reality show, která běží na kanálu 16. Mantracker přijede do něčí provincie (nebo teritoria). Proti němu stojí dvojice, co si věří, že se dokáže dostat a bodu A do bodu B vzdáleného většinou mezi 30ti a 40ti kilometry, aniž by je Mantracker vystopoval. Dvojice má mapu a kompas. Mantracker má jenom místního rangera, kterej onen kraj (spíš divočinu) dobře zná, a koně. Dvojice odpálí světlici a vydá se na cestu. Mantracker neví, odkud jdou a kam jdou, ale vždycky je najde. Je úžasnej a vypadá jako Connery. Až na to, že je lepší.
No nemáte chuť si to najít na youtube???

To je jedna z věcí, co mi bude chybět moc, doma. A už se mi blíží další loučení. Toto se nelíbí. A vůbec mi nebude chybět burákový máslo. Ale palačinky a javorovej sirup jo. To se ale už dá díky globalizaci koupit i u nás, ne?
No, upřímně, nechce se mi odtud, ale protože vim, že na mě doma čeká nakládanej hermelín od mamičky, domácí pizza od tatíčka, spousta úchylných přátel a taky Shin, tak už sem stejně sbalená a těšim se na všecky jak děcko.
Ale ten Matt kurňa...

Ahoj za tejden!!!

P.S. co se ještě týče lesní zvěři, viděla sem při bordění LOSA. Byl velkej a vyfotila sem jeho zadek. Ale není to moc zajímavý. Jenom že byl dost velkej...

Jak sme pandili, teda fandili! na Olympiádě

Včera dávali Forresta. Forresta Gumpa. Ten k tomu taky přišel jak slepej k houslím...


Olympiáda mi vždycky připadala jako něco, co normální smrtelník prostě nezažije. A nechápala sem, jak se tam do tý arény ti lidi dostanou. A ani ve snu by mě třeba nenapadlo jet do Turína. A už vůbec ne do Vancouveru. Akorát že pak kluci jen tak mimochodem jakoby nic koupili lístky do A sekce nad naší střídačku a nejoriginálnější narozeninovej dárek, co sem si kdy dala k...ehm narozeninám, byl na světě. Taky asi nejdražší, ale za to to stálo. Sorry, sem z toho vyjetá ještě teď!

Sem si říkala, že s kariérou blogerky praštim, protože se mi solidně rozjíždí kariéra televizní a mám teď hrozně plnej diář, ale tak ten jeden post ještě napíšu, no...

Na cestu se nás vydalo osm. Sedm Čechů (=kompletní české osazenstvo Panoramy) plus chudák Švédík Toby, kterej to moc nedomyslel, takže byl potom během desetihodinovejch jízd autem překvapenej, že nám vůbec nerozumí.
Původně to vypadalo, že se cesta pěkně prodraží, protože v Invermere není imrwere žádný dost velký auto k pronajmutí, až na mikrobus. Tak že prej pojedeme mikrobusem. A že jenom pronájem bude stát každýho šílenejch 70 dolarů, bez benzínu. Uff, to je docela dost. Jenže potom sem s Metíčekm vyrazila na supertrip do Whistleru a když na první benzínce zastavil a šel čerpat, tak nějak sem se mimovolně otočila dozadu a začala počítat sedadla. Napočítala sem osm...Adrenalin se mnou šil ještě několik dnů a třetí den sem se ho zeptala, jestli nám ho pučí.


Milovanýhoj JUMBA mi můj přítel (ha!) předal v úterý v noci a se Psem a Míšou sme vstaly v čtyři ráno. Protože blbkapanda nemá mezinárodní řidičák, bylo na Psovi, aby nás dovez na kopec, kde naberem ostatní členy posádky a kluci přeberou řízení. Cesta byla klikatá, místy suchá a hodně veselá, poněvadž Metíček sice udělil pětiminutovou lekci řízení, ale neřek nám, kde má JUMBO dálkový světla. Dojely sme s akademickou půlhodinkou a nejmenovaní jedinci byli po revizi auta trošku překvapeni, že sedačku spolujezdce podpírá zezadu prkno a s dveřma se musí pořádně chlapsky zab(í)rat, abyste se dostali ven a dovnitř.

Nicméně miláček šlapal krásně až do Vancu, cestou sme obdivovali krásný okolí a podivovali se kanadský specialitě, dvoukilometrovejm vlakům. Dostat červenou na přejezdu musí bejt fakt na palici. To si pak můžete tak deset minutek dáchnout.
Do Vancu sme dorazili ve tři odpolko a ještě prodělali máááličkou ponorku a hádku, když sem já navigovala přes centrum podle mapy a Martin za mnou si myslel jak není drsnej s navigací, až na to, že byl úplně mimo a já mám přece vždycky pravdu.



Protože sem byla na přednim sedadle a jediná vlastnila okno, co se dá otevřít, uzurpovala sem vlaječku a řvali sme na kolemjedoucí Kanaďany. Našli sme hostel Jericho, kde sme natrvalo zaparkovali, Míša, Martin, Lenka a Toby se ubytovali v hostelu a dívky si z euforie udělaly hned na záchodcích tetování a Lenka vytáhla nehoráznou zásobu českobarevnejchh fandítek.


Cestou pěšky do centra sme museli přejít most klenoucí se přes False Bay a naskytla se nám podívaná, jakou sem snad ještě neviděla. Díky západu slunce a modře se zrcadlícím mrakodrapům, byl už tak překrásnej Vancouver ozářenej zvláštním fialovym světlem a dojem pohádky byl ještě zesílenej bělostnejma horama v pozadí, kde blikalo podvečerní osvětlení Cypres Hills, nedalekýho Olympijskýho střediska, kde se například jela U-rampa a skoky na lyžích. Ta krása se prostě popsat nedá, ani fotka to nevystihne. Navíc most přechází v bulvár rovně vedoucí až k moři, takže mezi horama a mostem nejsou žádný stavby a vypadá to, jakoby cesta vedla přímo do hor a ne do metropole.

Takže sme se octli v dobře známé čtvrti, protože hostel Samesun, kde sem po příletu do Kanady bydlela, byl přímo tady. A nenapadlo nás lepší místo, kde si dát pivo a jídlo než tam, protože je to nádherně útulnej a relativně levnej studentskej pajzlík. Po zhltnutí nálože fish a chips a hamburgerů a zkouknutí zlatýho Shauna Whitea a hokeje Německo x Švédsko sme vyrazili do ulic a dělali bordel, bordel dělala hlavně Lenka se svojí trubkou, jiní se špičkovali s Kanaďanama, bujaře se zdravili s krajanama a celý město bylo oblečený do národních dresů...


Canada Hockey Place, aréna s roztomilou kapacitou 16000 lidí, byla skoro plná a když sme se všichni našli, usadili se, zakulili oči a zavřeli doširoka otevřeny pusy, ozvalo se Tonight`s gonna be a good night, a my měli fakt feeling, že tonight bude good night. To, že sme seděli v sekci A nad střídačkama (ok, asi v 18. řadě...) a měli kamery a komentátory (Vojta Bernatskej ale stejně sedí někde ve studiu) přímo před náma na druhý straně, nám dodávalo naději, že bysme se třeba náááhodou dokázali vtírnou do záběru a potěšit naše maminky aspoň letmo, když už sme se Psem bohužel nedokázaly sehnat jasnou pecku sezóny, českou vlajku s nápisem NEČUMTE! Já se teda aspoň postrojila do národních barev, abych byla vidět. Sorry, dneska je to hodně narcistní a to ještě bude následovat celá přehlídka outfitů, který sem stihla během dvou dnů vystřídat.



Když sem celou rodinu před tejdnem vyzývala, ať koukaj na televizi, protože tam budu, upřímně, bylo mi jasný, že bych musela mít neuvěřitelný štěstí, aby mě mezi těma šestnácti tisícema šílenejch fanúšikov rozpoznali. Se nakonec ani nemuseli moc snažit. Chlápky od televize na protější straně arény zřejmě zaujaly moje bílé návleky se sexy bambulkami a svoje udělátka(=kamery) namířili na Psa, Lenku, Vaška a moa.

Co psát o hře? Ste to viděli sami. Já viděla na vlastní oči Jaromíra válet, jako by mu nebylo čtyřicet, ale dvacet, mexická vlna proběhla už po prvních pěti minutách, Fantomas přítomen. Šílená druhá třetina, kdy to vypadá, že nás Slováci ještě pěkně roznesou. Furt nejsme ani na tý pitomý velký obrazovce v hale, natož tak v čt:/ ... Konec druhý přestávky, s Lenkou a Anet stojíme u východu z kabin a tramtadadá! Podávám si ruku si s Tomíkem Kaberlem, blonďákem Eratem a a a Jardou Jágrem.

Blízko

Podávám...hm, no prostě dostávám od 68ičky pěsťovku do napřažený ruky:D Sem z toho hotová dalších třicet minut, takže poslední třetina uteče jako nic a je konec. Bomba. Ten zážitek už je napořád. Koukám se na mobil, tři zprávy.
Mamka: Ustroj se!!!
Teta Marťa: Měla ses svlíknou do naha, abys tam byla ještě dýl!
Hermélie:Žanet, tak sem tě konečně po tak dlouhé době viděla hlavou nahoru (mám kameru na notebooku zabudovanou vzhůru nohama, pamatujete?) Hezky si fandila.


důkaz, že nejsem jenom virtuální

Z toho se samozřejmě zhrozim a sem celej večer nervózní, protože si nejsem jistá, jestli sem se v tu chvíli, co mě zabírali, třeba nedloubala v nose...Nicméně účel splněn. Sem teď slavná, protože druhej den koukám na facebook, kamarádi mě viděli a má nejlepší kamarádka mě prosí o podpis na břicho.
Po hokuji a oslavě v hospodě následuje noc v autě se psem, páč už ste si prostě museli všimnout, že sem socka, a za hotel prostě utrácet nebudu...Pes klepe kosu.

Druhej den ještě ráno nikam nejedem. S Frantou a Vaškem máme sraz v centru u Oceanic Station, že se pudem mrknout do Olympijskýho obchodu a nakoupíme věrmle pro nejbližší. Malá nehoda (=během neohrabaného parkování a otáčení JUMBA Martinem, odřeme auto nějakýmu týpkovi) a to, že kluci sou mimoňové, zapřičiní čtyřhodinové zpoždění času odjezdu. Komu by to ale vadilo, když to znamená víc času na nákupy?!? Chudák Martin jde mezitim na policii podepisovat protokoly. Ale že sem tak hodná, tak mu slibuju koupit dres.

HAHA, fronta do Olympic Storu je asi půlkilometrová.
STOJIM. STOJIM. POSOUVÁM SE . STOJIM. SUNU SE POMALU. STOJIM. STOJIM. STOJIM. ŠOUPU. STOJIM. A už sem tam. Holky, která se mezitim odběhly podívat na Oheň, to bohužel nestihnou, ale o to víc pak čumim, když prostě ukecaj sekuriťáky u VÝCHODUa objevěj se vedle mě v obchodě O_o

Co sem koupila, je tajemství, ale vzhledem k tomu, že se tam dá platit JENOM :(( Visou a nebo hotově a já mám třicet posledních doláčů, tak to asi zas tak slavný nebude. A kdybych něco měla, tak by těch 220 dolarů šlo rozhodně na tohle:

Za koho asi Crosby hraje???

V dvě odpolko je bouračka vyřešená, Martin propuštěn, kluci nalezeni, Míša s Lenkou navráceny ze Starbucksu a můžem jet dom. Cestou navrhuju jet přes Kelownu, protože na mapě to vypadá skoro stejně daleko jako přes (mnou třikrát projetý) Kamloops a navíc jezero slibuje krásnou podívanou.

Na mnou zvolené trase není benzínka. Dochází benzín. Zastavujeme na čůrací pauze. Už si nepamatuju, proč sem se snažila otevřít zadní dveře Jumba, ale pravda je, že moje vypracované svaly pohnou s celou dodávkou a já se lekám, že není zabržděno, páč stojíme v mírným kopci. Takže skáču na sedadlo spolujezdce a natáhnu ruku k řidičovi a zatáhnu ručku. Problém je ale v tom, že ručka předtim zatažená byla a teď už není. Auto se pomalu pozpátku rozjíždí z kopce. Mnu si ruce, jak sem hezky zabrzdila a vůbec mi na pár vteřin nedochází, že sem udělala úplnej opak. V panice vyskakuju z auta a celá posádka na mě ječí, co to dělám a ať se vrátim, protože všichni ostatní seděj vzadu. Jediný co mě napadne, je držet auto zvenku za dveře. Martin má naštěstí rychlejší a logictější řešení a bleskurychle hodí šipku dopředu, aby zabrzdil. Mám docela štígro, že mi auto nepřejelo haksnu. Sranda musí bejt, takže mi všichni ještě nějakou dobu nadávaj a posmívaj se. Je tma, takže jezero není vidět. A KIDS, the way thru Kelowna is not shorter...


Tak tahle sme si zase užívali. Ještě pár novinek. Bydlim na kopci s Josém a Psem. José spí v kuchyni, já se psem se dělim o jeden mimipokojík (dobrej rozdíl oproti mý královský komnatě na Pštrosí farmě), do hospody to není třicet minut, ale jenom dvě. Do venkovní vířivky je to deset vteřin. Nádhera.

STÁLE MÁM PŘÍTELE. Heleme se! Někdo se mnou vydrží dýl než jedenáct dní! Matt je ten největší flegmatik na světě, kašle na mě na Valentýna, a já byla trochu naštvaná, ale ono je kurňa težký se zlobit na někoho, kdo vám posílá zprávy, v nichž vás oslovuje HOT STUFF a naživo vám říká HEY BABE.

Ještě nikdy v životě sem nebyla takhle na dně s penězma. Jako že bych neměla lautr nic. Až teď. Tejden s třiceti centama na účtě. Ale dneska vejplata konečně!!

V neděli se řešilo dilema, komu fandit. Prohlašuju, že fandim USA nebo Sidneymu. Místo abych luxovala a smejčila, stojim nad tývkou a řvu radostí jak tur, když USA vyrovnává. Víme jak to dopadlo, žejo? Kanaďanům sem zlato nepřála (to si neumíte představit, jak byli namachrovaný!), ale když to Crosby rozhodnul, normoš sem se dojala, byla na něj pyšná a zaslzela. Bohužel, kamarádi, myslim, že odteď budu mít větší konkurenci a plán, se kterym sem sem přijela, asi nesplnim. Von se sice krásně vyjímá na zdi vedle postele, ale když si to tak vezmu, opravdovej přítel je lepší. Plakátovýmu Sidneymu nemůžu sáhnout na zadek. Mattovi jo :P

Most přes False Bay

P.S. Mami, miluju tě!!!Hrozně!!!
Žando moje, pozdrávek vzduchem sviští za Tebou, čas se Ti krátí a Tebe mě domů vrátí. Maminka Tvoje trošku vykulená, že děti jsou příliš velké.

Bitva o gauč

So let's do it, just get on a plane and just do it
Like the birds and the bees and get to it
Just get out of town and forever be free
Forever, I wonder we could stay together
It could change if you want for the better
Just turn down my shirt and lay down next to me


Hujé hujé do Čech,

nějakou dobu sem byla mimo Pano (Mano) a cestovala za sněhem, páč, a moc mě neštvěte, tady máme momentálně míň sněhu než vy. Nesněží a nesněží, takže sjezdovky sou otravný a mimo je to takový vydřený. Taky už sem tady skoro tři měsíce, takže se mi začali hromadit nepotřebný peníze. Hm, výplatní pásky sou pořád spíš k pláči, ale na druhou stranu, když si to tak přepočítám, tak 150 doláčů za roztomilý psychedelický Burton boardový kalhoty, není nakonec tak moc. A za Volcom mikinu . A byla sem u kadeřníka, takže sem zase blond!!!

To je hlavní zpráva dne.
A ještě další sem utratila za něco naprosto super úžasnýho, čimž sem udělala z přebytečných peněz peníze, co nemám. Za co jinýho totiž utrácet, než za cestování!?

Pamatujete na mý kamarády Matta a Matta? Nejdřív sem měla trochu problém, jak je budu rozeznávat, aby se nepletli, ale už sem to před nějakou dobou vymyslela. Matt se zlomenou klíční kostí je Matt (nebo taky Metíček) and Matt, co vypadá jako Ken, ale nerozumim mu kvůli jeho šílenýmu kiwi přízvuku ani slovo, je Mitt.

Bavili ste se někdy s Novozélanďanem? Jestli ne, tak je to možná dobře. Jestli jo, tak víte, že neustále vykřikujou :“Thats sick maaaaan!“, což má znamenat jakože je něco super.

A dále sem si pro vás připravila malej slovníček:
Frindz = friends = kámoši
Frish snow/ frishies = fresh snow/freshies = čerstvý sníh/prašan
Tixt me = text me = pošli mi sms
Lits meet at tin tin =Lets meet at 10:10 = sejdem se v deset hodin deset minut
Satirdy = Saturday = Sobota
Do you have a pin? = Do you have a pen? = Máš pero?
Czich chick = Czech chick = česká holka
Ive chicked czich chicks and its sick maaaan! = I checked Czech chicks and they are fit = Omrknul sem český holky a sou sexy


Venus, Silva, Helča, Mili a má maličkost

Už chápete? Podobně jako Japonci nejsou schopný rozlišovat mezi R a L, kiwiové si prostě nevědej rady s písmenkem E. Prostě nevěděj, Eliška by řekla nevijou.
Proto teda Mitt. To je ten největší extrém a taky není zrovna výkvět spisovné angličtiny (ale zjistila sem, že v tom nejsem sama, tý jeho hatmatilce nerozuměj ani Kanaďani...moc). To mi ještě připomíná, že sem minulý týden dosáhla nevídanýho úspěchu při stopování, když se mě paní zeptala, jestli sem z Austrálie O_o
Doteď sem byla maximálně Quebecká Kanaďanka, ale na tuhle Austrálii sem už patřičně hrdá. Myslim, že i NZ bych uměla imitovat skvěle. S NZ teď totiž trávim dost času. Když kluci pracujou (vlekaři=lifťáci), nejradši si povídám s nima. Když si Matíček zlomil tu kost, pěkně sem naklusala k němu domů se zmrzlinovym pohárem, a do hospody chodim podle toho, jestli tam budou :) No to kecám, ale minimálně je vyhlížim.

Minulej tejden ve čtvrtek mi Mitt oznámil, že Metíček je už uzdravenej a že chtěj podniknout roadtrip do Whistleru, ale že to moc nevypadá, protože nemaj ubytování. Začula sem příležitost a napsala Helče, jestli maj ve StaffAccomu místo pro tři lidi. Helča že jako jo a se svym obvyklym entuziasmem nás ujišťovala, že se strašně těší. Tak sem na kluky zamachrovala a normálně se jim drze vnutila do auta.
V pátek sme šli do office pro spešl zvací dopis, kterej potřebujem, abysme dostali pětidenní permici zadara. Pak byly nějaký komplilace, protože vyřízení trvá aspoň tři pracovní dny a my chtěli jet už v pondělí. Prej, že nám daj vědět v pondělí. V týhle fázi se Mitt začal cukat. Rozhodli sme se, že jestli se to do neděle nepodaří, stejně pojedeme na roadtrip, aspoň po okolních střediscích ve Skalistých horách, ale protože bysme tim pádem museli platit i za ubytko, modlila sem se jako blázen.
Optimismu se opět zadařilo a už v sobotu sme měli povolení, ale neměli sme Mitta, kterej se pro změnu leknul, že to bude moc drahý. Metíček prohlásil, že když už má ten dopis a 6 dní volna, tak rozhodně pojede, a vyrazili sme ve dvou. Já s nim totiž tak nějak měla svoje plány...



Zde začíná příběh jak z červený knihovny o 1500 ujetých kilometrech v hipísácký dodávce pro osm lidí, Led Zeppelin, White Stripes, Canada dry a čtyřech nocích na gauči v Helčině a Martině bytečku

Pondělí: Vyrážíme o půl šestý ráno z Invermere, skrz hory na jihozápad. Posloucháme muziku, kecáme celou dobu. Matt se ke mně jako obvykle chová jak k mladší sestře, směje se mejm blbejm vtipům a přemejšlim, jestli teda jako jo, nebo ne. Cestou zastavujem v městečku s roztomilým indiánským názvem Lillooet abysme si nakoupili potraviny a piva, neb Whistler jakožto jedno z nejvíc posh míst na světě, je dost drahej. Já si kupuju potraviny na pět dní. Matt si kupuje dva sáčky CHIPSŮ. Dorážíme do cíle v pět odpoledne. Prší. Objímačka s Helčou, Marťou, Miluškou, Petrou, Silvou, seznamovačka s Mikem, Chrisem, Ondrou atd...Popíjení na pokoji se všema, já du spát k Silvě na postel, 185 cm Matt ve spacáku na cca 160 cm gauči u holek.

Úterý začíná suprově. Sněží a dost lidí včetně Helči má day off, takže můžem jít jezdit v partě. Nabízim Mattovi svůj „chleba“ (pche! tousty to sou!!!) a Helčino máslo a strachuju se, jak se vyspal. Na Whistleru nejsou po ránu (10.30) skoro žádný lidi a je nááádherně urolbováno, takže brečim blahem. Oběd jíme na vrcholku Whistleru,v Roundhouse chatě (slovo chata je docela dost zavádějící), kde pracuje Marťa. Takže jí oblažujem svojí přítomností, což blbě nese její pitomej supervisor, a díky našim kamarádům máme s Mattem oběd za polovinu.
Úsměv mi zatuhne ve chvíli, kdy se Matt zvedá a jde jezdit se svýma dvěma kamarádama, který tam potkal. Na odpoledne teda zůstavám sama s Ondrou a Ondrou a kluci mě berou na Blackcomb, protější vrchol, kterej je prej pro snowboard lepší. Taky že jo, sou tam nádherný freeridey s prašanem a boule v lese. Takže den super.
Večer posedáváme a plán je, že uděláme party ve společenský místnosti, abysme moc neotravovali naše hostilete, co musej druhej den makat a chtěli by jít přépadně spát. Načež k mému dalšímu údivu Matt v šest odchází SÁM za svejma kamarádama, páč jeden z nich má bohatou tetičku s baráčkem a vířivkou. V osm maj ale všichni tři dorazit za náma. Holky se mi posmívaj, páč už sem jim samozřejmě vyprdelila, že se mi líbí a on na mě evidentně kašle.

Ve společence potkávám Ivču, což je HAHA, protože je to moje spolužačka z Katedry divadelních, filmových a mediálních studíí v Olmouci a fakt sme Kanadu neplánovaly spolu!

Ivča a kanadský pivo

V devět obdrží Helča sms od objektu mého zájmu, jdou s klukama do hospody. Sem hrozně ale HROZNĚ nasraná! To si ze mě dělá srandu, ne? Kašlu na něj. Jdem spát kolem půlnoci, já zabírám pohovku, Matt má deku a spacák, tak ho jedna noc na zemi nazabije. Chlapec se vrací ve tři ráno, solidně veselej, hlaholí a bere za dobro podlahu.
Je tma a počítám do deseti, abych se odhodlala využít situace. Ptám se ho jestli mě má rád. Jasně, prej. super. je to mimoň. Ptám, se ho, jestli mě má rád víc. Pusinky pět minut. Hlubokej spánek.

Středa: Můj společník není tak úplně ve formě jít jezdit, takže v 8:45 vyrážim sama (taky sem trochu zaspala, měla sem se sejít s Adamem, kámošem z Vancouveru). Na Blackcombu je trochu mlhavo, takže vyrážim na Whistler, kde svítí sluncéé. Olympijský černý sou už bohužel zavřený a připravený na Hry. Na mapičce mě lehce uráží ta, co se jmenuje Womens and Paralympic Super G :))
Potkáváme se na Blackcombu, v Randezvous a díky nebesky laskavé Helče máme oběd skoro zadarmo a já jí nenápadně naznačuju vývoj vztyčenym palcem a vyšpulenou pusou.
Z jeho chování to totiž není moc poznat. Při druhý společný jízdě mi však dává ruku kolem ramen. mám vyhráno. Úžasný ježdění na ledovci, lyžaři tam skáčou ze čtyřmetrovejch útesů do propasti pod náma. My jdeme na hike a sníh je prostě nepopsatelnej.

Slunce praží. Vracíme se dřív než Helča a nikdo není doma, tak musíme čekat na chodbě, kde je jedna židle. Hádejte kdo sedí na židli a kdo na zemi? Ale mě je to jedno, Helča mi vysvětlila, že Australani sou vychovaný úplně jinak a že gentlemani prostě nejsou i kdybych se rozkrájela, takže NZ na tom bude asi stejně. Aspoň je normálně pohodovej a furt o mě přehnaně nepečuje, to by mě asi sejřilo víc.

Středa je velkej den, jde se totiž do klubu. Díky Venus dostanem Local Stickers, který přilepíme na občanku a nemusíme platit vstup do Buffalo Billa. Cena piva je překvapivě v pohodě, skoro levnější než v Panu. Matt je unavenej z minulý noci, tak jde domů dřív, v jedenáct se to začně dost plnit, takže se v tom davu jedna blbě tančící Panda ztratí. Hrajou Back in black od AC/DC!! Pak taky lezem s Helčou a Marťou do klece.

Marťa a kanadská klec

Helča pak nějak mizí a Marťa naopak nemá dost, takže v jednu jdu dom s Mikeem a Chrisem (to sou Ausíci a holek spolubydlící). Máme štěstí, jede bus, takže se nemusíme drápat po sjezdovce. Vysedáme u hotelu Merriot a je nám líto nevlízt do venkovního bazénu, když je plot vysokej jenom třicet cenťáků. Děláme skvělý fotky. Třičtvrtě hodiny v teplý vodě, potom hrozně mrznem,než se dostanem domů. Na pohovce spí Matt HAHAHA, takže na zemi spim já a celou noc klepu kosu jak kdysi u Robina v Tokiu. Mám akorát jednu tenkou deku. To mě asi zkouší, jestli se nezhroutim. Nezhroutim. Předtim mi totiž nabídl plechovku piva, takže to ještě nevzdávám.

Čtvrtek: Ráno muckání na gauči. Tentokrát bolí hlava mě, ale stejně vyrážíme na svah z mýho popudu celkem brzo-v 9. Slunce svítí ještě víc, takže jezdim jenom v mikině a i tak je na Symphony a Harmony vedro. Obídek na Randezvous s Heli. Hustim do Matta všechno, co vim o hokeji (o Sidneym se zmiňuju asi jenom dvanáctkrát). Odpoledne Whistler Bowl a malej snowpark. Tak akorát pro mě, abych se už konečně naučila nepadat.
Další příjemnej večer s českejma holkama, Matta vypadá, že mu nedělá problémy, když spolu občas mluvíme česky a snaží se pochytit co nejvíc. Pouštíme mu na YouTube Trezor od Karla Gotta, tanec prince Trávníčka s Droběnou, aby pochopil, jak se točej pohádky a on pak kroutí hlavou, když si hned třikrát za sebou pustíme Nagano. Sem dojatá, jak moc se o ČR zajímá...Na oplátku nám ukazuje Australskýho národního hrdinu Bradburyho, jak vyhrál zlato.



Holky nás berou na nákupy do nádherně nazdobenýho centra a prolejzáme olypijský suvenýry. Bohužel došly červeny palčáky :(( Tentokrát spim na gauči já!

Pátek: Češství se ve mě nezapře a navrhuju prodat lístky, protože nám na permici dva dny zbejvaj a my musíme domů. Matt je nadšenej, protože by ho to nikdy nenapadlo a vyrážíme prodávat, i když nás holky varujou, že se to nesmí. Předtím se ještě se všema hezky rozloučíme. Hustě sněží a trvá nám skoro hodinu lístky prodat. Matt v kabátě se ptá lidí „Hey bro, have you sorted out the ski pass yet? We have some spair and need to get rid of them“ a když bez reakce projdou kolem, prohodí „or some kokain?“ Nakonec máme úspěch, i přesto, že po nás jde security a prodáváme každej lístek za 90 dolarů, což zaplatí většinu benzínu!


Pak je nám líto Mitta, že nejel, protože sme tam utratili asi tak šedesátku:D Cesta domů přes Vancouver, nádherná silnice podél pobřeží u Squamiche a domů sme dorazili v deset. Jemu se vybil iPod, takže sem ho poslední hodinu udržovala vzhůru pomocí takových hitů, jako Evangelion. Dojídáme chipsy, který byly celou dobu v autě. Ale nic se celou cestu neděje...rozmyslel si to, nebo co? Kupuju si na benzínce NÁHODNÝ časopis

a znova melu o hokeji a jak sme to natřeli Rusům a jak si naši hokejisti kdysi na protest přelepili rudou hvězdu na dresu izolepou. Vypadá to, že ho to i zajímá. Dostávám pusu na rozloučenou. Tak mám asi kluka...

KONEC

Jinak to tady všude hrozně žije Olympiádou, nejvíc samozřejmě hokejem, Miluška, Petra a Marťa si našly brigády na Olympiádě, takže budou blízko dění, Helča zatim nevim, držim palce, aby jí to dopadlo!!! A pro navození atmosféry video nakonec.



Zbejvá přesně tejden do... zápasu Česko x Slovensko, kterej se mě tak trochu týká :D


Hlasování 6:2 pro mě. Děkuju.