Průvodce po Madridu #2

I left my heart in Tokyo
Down by the river don't you know
I had let it go
Nobody now can bring it home



Nemůžu se za boha živýho donutit dopsat Madrid, protože mi to připadá už tak neuvěřitelně dávno…Tak jenom shrnu, že sme měli skvělou zábavu i další dva dny, protože v Madridu je ještě krásnej park Retiro, kde sme na trávníčku nenápadně a ilegálně upíjeli úžasný litrový pivo značky Mahou za euro pade se Shinovou švédskou kamarádkou Elin (mimo jiné vynálezkyní krásnýho anglickýho slova DICKHAIR používané pro popis toho, co se dá najít na podlaze klučičí koupelny).



Potom park Lago, kde se dá jezdit na lodičkách, pokud vás u kasy nevyleká upozornění, že:" zde jsou k dispozici formuláře pro vyplnění stížností" WTF? :D
Spousta grafiti v ulicích, Museo de Chamon (podruhý ještě lepší, pže naše nesourodá trojice zaujala místní barmany natolik, že s náma začali žertovat, pak nám dali víno zadara, pak sme si objednali šunku a dostali k tomu zadarmo salát, olivy a ještě jednu rundu…a…jejich telefonní čísla, včetně toho, co mu bylo přes padesát, dále muzeum pro intoše- Prado. Shin s Eliškou hrozně běželi a prohlídku sme měli za sebou za hodinu :/ Eliška byla kdožvíproč strašně unešená z Hieronyma Boshe, což z ní činý úchyla a fuj, protože my romantici se pozastavíme spíše u renesančního krasavce Tiziana, popřípadě si poopravíme sebevědomí při pohledu na Rubensovy Grácie. Jo a maj tam samo i Goyu.



U parku Lago se každej víkend koná takovej podivnej sraz (asi) mexických imigrantů. To vypadá tak, že vezmou auta a děti, na ošklivym prašným plácku rozbijou stánky s jídlem a vařej. Nevim sice pro koho, asi pro sebe navzájem, ale když sme tam dorazili my, tak sme pochopili, že jim tam cizinci asi moc často nelezou. Počuměli sme jim teda na ty dobroty a nechali si od jedný paní naložit obrovskou nálož masa s rozňahňanýma bramborama, avokádo, smaženej banán (!) a bylo to hrozně dobrý.



Park Lago je vůbec takovej zvláštní, protože naprosto nečekaně z ničeho nic se změní ve venkov. Prostě ste v parku, jdete a za dvě minuty už ste venku z Madridu a okolo vás pustina.



A lanovka. Lanovkou se můžete dostat přes řeku zpátky do středu města a omrknout růžovou zahradu, pokud jí ještě nemáte plný zuby. Třeba vám bude i kvíst, ne jako nám :))) Koho by zajímalo ještě další umění, tak prosím nechoďte do Muzea Sofia v úterý, protože tam bude zavřeno, Picassovu Guernicu neuvidíte a budete muset jet domů, takže už si jí neprohlídnete, že jo Shine?

Na závěr dne je pak fajn dát si něco k jídlu, páč jet do Španělska a nedát si paellu je zločin. Trochu sme se utrhli a v historických uličkách si vyhlídli jeden "posh" podnik, kde sme mohli sedět venku u stolečku a dostali sangrii free.

Když se tak teďka zpětně koukám na fotky, tak my sme vlastně pořád akorát něco jedli. Shin je moc dobrej kuchař, takže ráno po návratu z klubu mi „uvařil“ plátek šunky a list salátu. A Eliška za tři dny vypila tolik piva jako ne za celej život (v Japanu vždycky trapně ucucávala umešu a víno VÍNEČKO). Jenom mám jednu dobrou radu, ve dne není otevřeno NIKDE!!! A že sme byli po prohlídce blešáku, kde sme si skoro téměř koupili nádherný gumová hadičky, lupu nebo pirátské kopie slavných španělských milostných pěvců, pěkně vyhládlí.



My s Elis sme si teda nakonec taky koupily něco na památku a ovíváme se teď rudýma vějířema s býky. Teda aspoň já.

No, dneska je to krátký. Ale než vám začnu vyprávět, jaká je Kanada, tak sem tenhle post prostě musela napsat, protože asi tak po prvý v životě mám na konci svého blogu POSLÁNÍ.
Chtěla bych vám všem říct, že život je krátkej a člověk nemusí mít moc peněz na to, aby se bavil. Protože vždycky můžete spát u někoho na zemi, jako my u Shina a chodit pěšky místo metrem a dívat se kolem sebe a bejt happy. A po pravdě…když máte takový úžasný kamarády, tak do popelnice můžete vlíz i v Čechách…



žandapanda♥

Eliška Žaneta Madrid

…a Shin samozřejmě…



Tak teď už se cejtim jako největší king. Bloguju totiž z letadla. To je teda fakt úlet. Ne že by to bylo něco extrovního, ale já včera vyfásla novej notebook (čimž děkuju všem, co se na mě ve chvíli nouze složili, bylo vás dost:) a čučim jako vyoraná myš, protože najednou mi baterka vydrží dýl než jednu minutu (na rozdíl od mýho starýho počítače), mám zabudovanou wi-fi (na rozdíl od mýho starýho počítače) a spustit ho netrvá deset minut, ale jenom 43 sekund (na rozdíl od mýho starýho počítače). Vrcholem pak je, že to má zabudovanou kameru, která mě vtipně snímá vzůru nohama a konečně teda patřim mezi normální lidi!!!

Tak tady teďka machruju na pána vedle mě a tvářim se jako děsná spisovatelka, co píše minimálně osmýho Pottera.
Jo…letim z Mnichova na londýský Heathrow a odtud pak do Vancouveru.
Před chvílí sem ještě pila Colu s Christine, mojí a Eliščinou kamarádkou z Japonska. Já si totiž odškrtávám, kolik lidí z potrétů v pravym sloupečku ještě v životě potkám. A pak s nima pařim. I kdyby to mělo bejt jenom na dvě hodiny!
A taky to stálo za to. Christine byla totiž tak dojatá, že se normoš rozbrečela když se se objaly (přitom já sem vždycky mívala pocit, že moc nepobírala moje sarkasmy a utahování si z lidí okolo a ono to pak vypadalo, že je ke mně trochu skeptická:)) Chudák Christine se neadaptovala z Japonska zpátky do Evropy moc snadno a občas zněla trochu smutně. No ale slíbily sme si, že se potkáme zas v dubnu. Zas párty na letišti. Tetokrát by to chtěla nějakej alkáč. Nechce se mi vyžahnot javorovej sirup, když to chci mít na palačinky.

Teď o tom, co se dělo v Madridu.



Den první- otočený biorytmy
Letadlo mělo trochu zpoždění, protože když sme přiletěli, tak na dráze zrovna nikdo nebyl, aby nám třeba jako přistavil schůdky nebo tak, takže sme nejdřív museli asi 20 čekat, než si našeho letadla všimnou španělští zaměstnanci.
Najít Shina na letišti nebylo takový drama, jak sem předpokládala (nebo si přála,dramata mě bavěj) a pacholek na mě pěkně čekal hned u výlezu, pak sme chvíli vzájemně nemohli věřit, že se vidíme a pak mi vzal kufr a o půlnoci dojeli do stanice metra Porta del Anchel, kde Shin bydlí (ne v metru, kousek od něj). Jo, od Španělskem posedlý kamarádky Hermélie, sem o španělskym životním stylu slyšela hodně, ale stejně mě trochu překvapilo, když mi oznámil, že si trochu odpočineme a pak půjdeme ke kamarádce na houseparty (šli sme na party o půl druhý v noci!!!)

Bylo tam moc dobře, seděli sme na střeše s Amíkama Alyson a Erikem, Alyson se do něj z legrac (ale strašně) navážela, protože byl z Texasu,což je taková ta šílená skvadra harcore Amíků:)) Jenže on byl Erik chudák takovej citlivej a náhodou úplně v pohodě, až mi ho bylo i trochu líto. Zbytek byly Švédky. A vůbec sme neluvily o švédský muzice…

Domů sme se dostali asi v šest, poté, co všichni odpadli (Alyson doslova, šla vzbudit Erika a omylem na něm usnula. Ve vší počestnosti. Prostě vytuhla, když s nim cloumala), zjistila sem, že přiopilej Shin ovládá Beat box a taky španělštinu.V taxíku nezavřel celou dobu pusu a podle útržků z rozhovoru s taxikářem, nevěděl, jakou má adresu a navigoval ho přesně takhle: „bla bla bla…si si si opera opera, puta madre, si si, choder, straight, si…“



Tady ještě musim zdůraznit, že sem nic nenechala náhodě a naučila se předtim trochu španělsky, takže umim říct Estoy borracha y perdida. Don de esta la biblioteka, pedro? La cosecha serra buena. Tu eres papelera la fea. Tienes novia? Estoy soltera. (překlad: Sem opilá a ztracená. Kde je knihovna Pedro? Úroda bude dobrá. Jsi ošklivá popelnice. Máš holku? Já sem single) a to zdaleka není všechno!

Den druhý- na scénu po Osmi měsících znovu nastupuje druhá nejhlavnější postava tohohle blogu

Vstali sme v poledne a šlo to dost z tuha. Pak sme si šli prohlížet město. Madrid je maličké městečko přímo uprostřed Španělska. Maj tam na to i speciální spot na Plaza del Sol jako důkaz.



Madrid je tak malej, že se dá přejít z jednoho konce na druhej během pár hodin, ale stejně tam maj pro jistotu 13 linek metra. Udělejte si představu podle mapičky: Ze Sol do parku Retiro je to pěšo asi 20 minut. Taky je tam málo lidí (ve dne) a pěkně čisto. Tak sme se pěšky vydali kousek do centra okoukávat palác a katedrálu, která Shina na rozdíl ode mě vůbec nezajímala, protože „nejsem přece křesťan“ a místo toho mi ukázal fajn bar s kebabama. Shin jí asi tak 9krát denně…

U paláce maj všechno takový hezký, upravený a prošli sme se po hlavní promenádě až k náměstí SOL a pak starobylý Major Plaza.



Já se snažila hledat graffiti, ale moc jich tam nebylo, protože do hlavního centra grafiťáků Shin nechtěl jít, protože „nejsem přece chuligán“ a nechápal, že je to umění. O dva dny pozdějc sem pochopila v jeho školním kampusu, co proti tomu má. Nápisy ála Yo soi komunista! byly všude.
Nejlepší částí dne (večera) bylo Museo Del Chamon. Ale nepředstavujte si žádný nudný muzeum šunky. Tohle je řetězec barů, kde si dáte pivko za jedno euro, objednáte talíř šunky (uzená, hodně jako prosciutto) dle libosti, dostanete k tomu veku a olivy a postáváte v chumlu lidí podél baru ověšenýho stovkami šunkových kýt. Nádhera. Hlavně pro vegetariány.

Protože Shin pořád nevěděl, že si z něho s Eliškou chceme vystřelit, tak sem celej den dumala, jak to udělám, abych ho donutila nenápadně dojet Elišce naproti, protože ze snadno pochopitelných důvodů sem moc nevěřila, že by se snad ona mohla ve městě zorientova (ehm…KDEKOLIV zorientovat):P

Tak sem mu řekla, že jedem pro kamarádku Eriku, co tady studuje a chce jít s náma večer pařit. Blbý bylo, že Eliška měla zpoždění letadla, takže sme na ní čekali až do jedenácti a pak Shin pravil, že jestli tady ta holka studuje, tak proč pro ním máme jezdit někam do prčic, že to snad najde… Na to sem výmluvu neměla, tak sem Elišce zavolala a povídám: Hele, von je línej tam pro tebe jet. Teďka tady stojí vedle mě a nemá nejmenšího tucha, že si volám s tebou, hahaha“, nadiktovala, jak se dostane na Porta de Anchel a modlila se.

A o půl dvanáctý stála Eliška na Porta de Anchel a my se Shinem si to míříme za ní. LOL, měli byste vidět ten obličej, co udělal, když si uvědomil, kdo před nim stojí. Hodinu pak moc nemluvil překvapením a říkal že ho jednou zabijeme. (už sme mu něco podobnýho udělaly v Tokiu, když se vracel z výletu z Filipín)
Ještě horší obličej udělal, když Eliška v bytě vybalila Becherovku, ale stejně sme ji pak společně dokončili.

A vyrazili sme do klubu. Jak nemám ráda kluby, tak z tohohle sem nemohla. Club Capital je největší a nejvíc posh v Madridu. Vstup za 17 éček, ale vnitřek vám vyrazí dech. Sedm pater, z toho pět tvoří ochozy a balkóny nad tanečním parketem, kde se promenádujou legračně (čti sexy) oblečení (čti neoblečení) tanečníci a tanečnice s cylindrama. I ty Black eyed peas jako hudbu přežiju… V jednu chvíli se ze shora spusily dvě červený široký stuhy a borec v koženym po nich začala lízt a dělat akrobatický tríčky.



Další dvě patra roztomilý chillout zóny s palmama. Co na tom, že kromě vstupního drinku zadarmo sme si nic nemohli dovolit! Klubovali sme až do pěti, i když poslední hodinu sme spíš už jenom polehávali na hromadě.




No tak to vidíte. A to sme teprv v polovině.
Co až přijdou na řadu památky?