Takže nazdar!
Upřímně, kdo nesnáší hipíky a chce mě mít nadále rád, prosím, ať přestane číst, protože poslední tejden si hraju na hipíka dost solidně, žiju s nima, hulim s nima, jezdim karavanem s namalovanym srdcem a dneska sem si koupila péra do hlavy:/
Jeden den s japonskýma návlekama a šaty se sobama, druhej den „hustě“ na snowboardu, třetí den květinový dítě. Takovýho pozéra jako mě ste ještě neviděli, co? Ještě sem nezkusila bejt hoper. Ale tady v Byron Bay se nedá nic jinýho dělat, pokud chcete aspoň trochu zapadnout! Nic tak odlišnýho od toho, na co sem zvyklá, sem ještě neviděla. Je-to-tu-neuvěřitelný!!!
Po nervy drásající cestě autobusem a taxikem a letadlem, sem v sobotu ráno dorazila do města vysněného, surfařského, jež se zove Gold Coast. Tady na mě překvapivě podle plánu čekal australskej kamarád Lawrence, kterýho sem poznala v Panu a kterýmu budeme říkat podomácku Loz. Jíkat nadšením sem začala až asi po dvou minutách, kdy sem začala objevovat, že FAKT budeme jezdit karavanem, ve kterym je provizorně zbudovaná postel, a že v Austrálii FAKT koaly krossej silnice. Cíl naší cesty je městečko Byron Bay, proslulé tím, že se tu surfuje celej rok, páč tu neprší a především kempem Arts Factory, kde bydlej všichni správný low budgeťáci jako já.
Něco o kempu…Kemp je asi 15 minut pěšky od oceánu a centra města. Kromě ústřední budovy, která má jídelnu a kuchyňku zbudovanou mezi větvema stromů, se celej kemp nachází v džungli. A to myslim, takovym způsobem, jako že nám tady choděj varani nebo gekoni nebo něco mezi tim a je to až čtyřicet cenťáků velký. V noci sou asi zalezlý, ale vždycky mám strach, že na jednoho v tý tmě šlápnu, protože během dne se vždycky vyhřívaj na cestičkách.
Taky tady choděj krocani, ale to asi není tak zajímavý. Kemp obsahuje zelenou bažinu jak vyšitou ze Šíleně smutný princezny, VIP dřevěný bungalovy, ubytování v pokojících, kavárnu, dvě jungle kuchyně, otevřenou prostornou společenskou místnost s kulečníkem a fotbálkem, houpací sítě, půjčovnu surfů, volejbalový hříště, bazén a především spoustu míst na stanování. Taky je tady pár chatek zbudovaných ze všeličeho, kde si místní usedlý zastydlí hipíci pěstujou rajčata. Vedle kempu je pivovar s hospodou Budha Bar a dvěma stagema pro koncerty a minikinem.
Loz, kterej tady žije už půl roku, mě doved k našemu stanu, ale neměla sem moc čas se rozhlížet, protože tramtadadá! v deset ráno sem musela jít pracovat. S Lozem sme se shodli, že místo, abysme každou noc hledali, kde se vyspat, bude příjemnější zůstat ve Factory. Proto mi dohodl s místním šéfikem, že si zaplatim jen dvě noci (ve stanu za 17 dolarů/noc), odpracuju si 10 hodin v kavárně a následně tu budu moct tejden žít, vařit a kalit zadarmo. Pustila sem se do toho velmi odhodlaně (myla sem nádobí) a protože se v kaféčku po ránu asi do poledne vařej snídaně, pomáhala sem Luizovi se sendvičema a tak. 
Brazilce Luize sem si rychle skamarádila, takže mi následně věnoval zbytek boloňských špaget, který ten den vařil, ale už k nim neměl těstoviny. Zaradovala sem se, páč toho bylo mrtě, takže po nákupu těstovin a parmezánu za tři dolary sme dva dny nemuseli s Lozem vůbec řešit jídlo. Taky mi občas podstrčil nějakej ten zapečenej toast, měla sem se moc dobře. Holky u kasy a na baru byly taky moc milý, takže sem dostávala kafíčka a ovocný šejky jen tak. První den sem pracovala jenom čtyři hodiny ráno, takže ve dvě sme už mohli vyrazit na beach (jak by řekl Shin na „bitch“). Naskočili sme do naší The Love Machine.
(Zde vzpomeňme v tiché památce na Metíčkovo Jumbo)
Mrchy Australský. Podél celýho východního pobřeží se táhnou tisíce kilometrů nádhernejch písečných pláží a my v Čechách máme kulový se srdíčkama. Všechno nám to vyžrali Australani, kdybyste nevěděli! Večer sem byla strašně vyčerpaná makáním na pláži, takže sem na matrace zalehla dost brzo.
Druhej den sem si odpracovala zbylých šest hodin (ráno a večer, takže zase zbylo dost času na plážovou makačku). V práci sem zase dostala jíst a večer sme uvařili druhou půlku špaget, takže sem zatím neutratila skoro nic (ne, že bych byla škrt, ale nikdy nemůžu vědět, jak dlouho budu hledat na Zélandě práci a fakt nechci utratit peníze za ptákoviny jako je jídlo, toho sem měla dost v Penangu). Večer sme se rozhodli, že musíme udělat něco alternativního a Loz strčil klíčky do zapalování. 
Jeli sme asi půl hodiny po šíleně rozvoraný cestě nějakou džunglí, nad silnicí visely liány, už byla tma a bylo to hrozně strašidelný. Přesně takhle vždycky začínaj horory. K tomu nám do atmosféry hrála kapela The Pit Club, což sou Lozovi kamarádi. No ale dojeli sme v pořádku na místo, zaparkovali ve tmě a šli k moři. Nikde ani živáčka a nad náma nádherně svítily hvězdy. Přespali sme v karavanu a ráno sem jenom odhrnula závěs!!!
Třetí den začal teda koupačkou a opalovačkou, konečně sem měla celej den volno. Na obídek sme si zašli stylově na Free Meal do křesťanskýho centra, kde sme se zařadili poblíž všech ostatních low budget surfařů, skejťáků a podivnách individuí a dostali děsně dobrou nálož jídla. Jak víte, že už ste dlouho z domova? 
Když jásáte, že ste dostali brambory. Pak nás ti dobří lidé ještě uzemnili dezertem. Hodili sme jim do kasičky 2 dolary, aby se neřeklo, poděkovali sme a šli. Loz, kterej je vystudovanej sound engeneer (zvukař?) měl ten den odpoledne trochu napilno, protože připravoval koncert pro svý dva kamarády. Loz je tak trochu snob a kámoší se zásadně s muzikantama. The Pit club dneska večer vydávaj a křtěj svoje EP, který jim Loz pár měsíců pomáhal nahrávat. Vystoupení v Budha Baru měl geniální kytarista Blake Noble, borec co hraje na 12ti strunnou kytaru a ještě do toho na kytaru bubnuje ja vyšinutej. Po něm vystupovala Jess z kavárny a hrála svoje vlastní písničky. Já Lozovi do jeho konceptu teda moc nezapadám.
Den čtvrtý měl Loz pracovní pohovor v Brisbane, takže sem naskočila k němu do auta a nechala se vyložit na městský pláži města Gold Coast, která se jmenuje stylově Surfers Paradise a je to tam fakt nádherný. Přímo na pláži se tyčej mrakodrapy, večer skvěle nasvícený a západ slunce je tam starorůžovej. Cesta domů se ovšem změnila v drama, když nám v osm večer na konci Gold Coastu praskla jedna hadice od chladiče a všechna voda vytekla ven. S Lozem sme teda strávili příjemnej večer ležíce na zádech pod autem, snažíce se omotat prasklou hadici izolepou. Já mu jako správná dívka svítila. Potom se motor každejch pět kilometrů přehřál a museli sme zastavit a dolejvat vodu, popřípadě odstavit auto a jít ťukat na lidi a prosit o vodu (což je na Pacific Highway dost těžký). Vtipný bylo, když sme do přehřátýho motoru nalili vodu poprvý – motor se otevíral pod mym sedadlem – vypadalo to, jako ze to začne pěnit jak sopka, já se krčila na místě řidiče a když to začlo přetejkat, Loz zařval:“Jump out!!“. Pes velmi dobře ví, jak reaguju ve vtipných situacích v autě, takže nebude překvapenej, že místo, abych vyskočila dveřma, hodila sem panickou dvoumetrovou šipku dozadu přes sedadla a sedřela si nohu. Když sme takhle ujeli asi 25 kilometrů za dvě hodiny a došla voda a já se Loze zeptala, co se stane, když se přehřeje motor a on řek, že vybouchne, už sem měla dost. Sice sme během cesty měli pár dobrejch výbuchů smíchu, ale vybouchnout motor sem fakt nechtěla. Nakonec sme teda před půlnocí zavolali odtah a nechali se odtáhnout do nejbližšího města, kde sme museli přespat a nechat trubku ráno vyměnit.
Den pátý a je to tu! Surfování. 
Loz musel do studia dodělávat The Pit Club album, takže sem si došla na pláž sama. Pokaždý sme jeli na jinou, takže sem to tam už lehce znala a vydala se k majáku. Na pláži sem byla asi dvě hodiny, když mě zastavil kluk Oskar, že mě zná z kavárny. Ukázalo se, že Oskar má náááhodou dvě prkna, jedno začátečnický a nemusela sem se nechat dlouho přemlouvat. Taky se ukázalo, že Oskar není zrovna instruktor, takže sem jenom dostala instrukci, kam doplavat, že mám čekat na svojí vlnu, pak pádlovat rukama jako jeblá a pak se postavit. Hm.
Víte jak je těžký dostat se s tim prknem jenom skrz obří vlny na místo, odkud můžu surfovat? Při učení sem měla spoň výhodu, že mě Oskar vždycky strčil, abych měla dobrou rychlost a abyste teď mohli trochu obdivovat, tak po pár dobrejch pádech a topení se, sem se postavila! Byla sem z toho tak překvapená, že za vteřinu a půl sem byla zas ve vodě. Ten den už se mi nic tak dobrýho nepodařilo, ale měla sem výbornej pocit, protože to nebylo zas tak těžký, jak sem si představovala a těšila sem se, jak zejtra přejdu na další level. Budu SURFING CHICK...
Šestej den sem se Surfing chick nestala, protože sem měla Lozovo profesionálnější a menší a lehčí prkno a byla to trága. Navíc sme jeli na jinou pláž a byly tam nějaký divný proudy. Náladu sem si spravila na Free meal. Abyste věděli, Byron Bay je jedno z nejkrásnějších míst na surfování na světě a všechno je tady hypsně předražený. Takovej surfařskej Whistler. Na druhou stranu, když víte, jak v tom chodit, můžete tu bydlet skoro zadarmo a pětkrát tejdně zadarmo i jíst, protože se tady takovýhle akce organizujou pravidelně. Když sme u toho Whistleru, život tady je vlastně strašně podobnej životu v Pano. Kemp je jako horský městečko, kde se všichni znaj. Jíte, spíte a žijete s lidma z celýho světa a jedinej rozdíl je v tom, že ráno nevezmete do ruky prkno, ale surf a nejdete hledat prašan, ale vlny. Nízkonákladovej den pokračoval návštěvou sekáče, kde sem si koupila Rip Curl šortky za dva dolary a úžasný šaty za pět. Hippie nálada mě popadla taková, že sem šla a zruinovala celej nízkonákladovej den koupí per do vlasů za třicku. Tak, sem prostě holka, radši na jídlo do charity a budu se místo posh jídel zdobit :D
Sedmej den byl předevčírem a začal tim, že sem potkala novýho kámoše Joshe a tan mě vzal znova k majáku a zase mi strkal do surfu. Tentokrát sem zaznamenala nemalý úspěch, když sem tři metry jela, jinými slovy JELA SEM TŘI METRY. Cos e dá dělat no, sem prostě téměř dokonalá. To je ovšem zas všechno, pak už se mi nedařilo dostat se vejš než do podřepu. Teď je po koncertě, kterých se konal tady v Arts Factory a pořádá ho Loz. 
Nejdřív objevuje talenty, dá dohromady čtyři vystupující a jednou za 14 dní se hraje venku u jezírka. Protože za tři dny opouštíme Byron Bay, byla tahle Friday Night Showcase speciální a poslední, proto hráli zase Jess, Blake, nováček Luke a hlavně The Pit Club. Na konci se pak jamovalo a dokonce tančilo. Já sem jako správná gruppie dostala nevděčnou práci a zastrašovala lidi, jestli nechtěj přispět umělcům na pivo. Po tejdnu tady už jenom chodim a zdravim lidi okolo, protože většina je povědomá. Když vzpomenu na první den, jak sem z toho byla vyjevená…
Osmej den přeskočíme, protože bylo celej den zataženo, Loz remastroval živák z předchozího dne a já si teda vytáhla svůj japonský román Poušť/Sabaku v originále a louskala. Brzo se k nám připojila celá zdější smetánka a hráli sme nějaký hry a tak. Vlastně nemůžu osmej den přeskočit, kvůli večeru…Večer se totiž jelo do Rainbow Temple. Rainbow Temple je obrovskej dřevěnej tree house postavenej uprostřed džungle. Postavil si ho jeden pán spolu se svojí rodinou a kamarádama holejma rukama a zpřístupnil ho lidem (ovšem jenom těm, co vědí kde ho hledat), aby sem kdykoliv přijeli, strávili den, uvařili si společně s jinýma a prostě si všeobecně užívali hipísáckou atmosféru a život v lese. Dům je opravdu masivní, stojí na kůlech nad zemí a má asi čtyři parta plus dále čítá pódium, taneční parket, různý zákoutí, kde se zašít a společnou otevřenou kuchyň. A všude sou žebříky a je to šílený bludiště. Úplně nahoře na „věži“ se nachází noclehárna s postelema s moskytiérama a připadala sem si tam jak v Nebelvíru. 
Běžný je, že si tam kdokoliv může kdykoliv přijet a pobejt jak dlouho chce, přičemž daruje asi 20 dolarů za nocleh a jídlo. Včerejšek byl ale výjimečnej, protože Rainbow Temple slavil 20 let a sešlo se tam asi 150 lidí. Jestli se mi něco líbí na hipících, tak je to fakt, že nechlastaj a sou fakt úžasně milí. Bubnovalo se, jedna boží Haiťanka točila ohnivou obručí, dostali sme těstoviny s avokádem (žádnou rejži!!!) a taky sme šli prozkoumat tunel vyhloubenej ve skále pod domem, kde sme objevili roztomilý netopýrky. Zůstali sme až do dnešního odpoledne.
Od tý doby se nic moc neděje, internet je drahej, takže proto dneska takovej dlouhej román ode mě. Musim vždycky všechno napsat předem a nechtělo se mi dělit. Doufám, že se nezlobíte. V Byron Bay budu ještě dvě noci, pak se s Lozem a Skotem Paulem vydáváme na roadtrip přes Sydney (kde doufám potkám Sami, mojí a Eliščinu kamarádku z Tokia) a Canberru (Skippy juhů) na čtyřdenní festival Confest. Tak uvidíme, jak to tam bude vypadat.
Zdravim svoje rodiny i babičky a dědu (i druhýho tam nahoře) a absolutně se o mně nebojte. Ještě sem neviděla ani žraloka ani hada ani pavouka ani klokana, ani žádnýho jinýho tesákoidního zabijáka.
Tak to je konec mýho dnešního reportu z ráje. Zdravim všechny, co sou ve škole nebo v práci. Pravda, je v tom dost škodolibosti. Děkuju za milý komenty z minulýho týdne, kdy sem nebyla na netu. Je fajn číst to.
Mutace jak říkám...
