Strašně moc vodopádů v jednom příspěvku (O Maui)

Když sem expedici (ještě v Indonésii, tedy na cestě kolem světa) plánovala původně, počítala sem s tim, že se kvůli výhodnýmu letišti pravděpodobně znova podívám na Oahu, kde už znám kdejakýho bezdomovce! Big Island se svejma aktivníma spokama byl ale jasnej jako hlavní cíl. Když se náhle naskytly ucházející letenky od British Airlines + American Airlines na Maui (18000 Kč), bylo vymalováno. Oahu musí počkat, na tomhle malym ostrově se zastavíme na dva tři dny a trochu ho prošmejdíme. 

Severozápad ostrova - havajský "kopečky" se prostě poznaj na první pohled

Do hlavního města ostrova Maui, Kahului, sme dorazili někdy o pů jedenáctý večer. Podle užitečnýho webíčku http://www.sleepinginairports.net/ sem měla nastudováno, kde se dá přespat na letišti, ale nakonec nás z nějakýho důvodu zřízenci uložili do arrival haly k výdejnímu pasu. Na letišti byl od 11 klid, žádný letadly už nepřistávaly, ale příslib ztlumení světel se jaksi neuskutečnil a o sedmihodinové smyčce havajské národní hudby se RADŠI NEBUDU VYJADŘOVAT.

Kanaha Beach park hned u letiště - fajn místo na čekání, místo terminálu

Doby, kdy vám havajský krásky nasadily na letišti uvítací věnec lei na krk, jsou bohužel pryč, takže nám nezbylo než si zážitek vynahradit druhej den ve Wallmartu. Na Maui sme měli málo času, takže brzo ráno sme se zašli projít na pláž, která leží doslova pár metrů od letiště (a dá se tam docela dobře, leč ilegálně přespat na pláži v případě nouze). Jako já vás k ničemu nenavádim! Východ slunce byl nádhernej a pomalej. Půjčovna aut byla rovněž pár set metrů, prostě by to byl ráj nebejt všudypřítomnejch divokejch kohoutů, co dojem maličko rušili a navozovali dojem vesnickýho dvorku. To, že nás na expedici vyrazilo 5, což byl bezva počet do auta, znamenalo velký úspory za benzín i pronájem, ale půjčování auta byla naprostá výjimka, protože čelendž Big Islandu spočívala právě v tom, že sme chtěli auto používat minimálně.

Na havajských ostrovech obecně platí, že díky sopkám je jedna (v případě Maui i Big Islandu západní) strana ostrova suchá a ta druhá mokrá. Z dnešního vyprávění se určitě nedozvíte, že Havaj je lážo plážo. Co mám na tomhle místě tak ráda sou naopak pořádně divoký vlny a proudy, černý pláže, promáčený treky v pralesích a drsný skaliska. Plus teda taky ta jedna nepatrná drobnost a tou je řeka lávy tekoucí přímo před vašima očima do moře! Ale o tom až příště.

Takže co dělat na Maui...

Vodopád

Dva dny se ukázaly bejt na Maui dost málo, takže sme se shodli, že toho zkusíme objet a vidět co nejvíc a vyrazili sme na severozápadní část ostrova, která byla hezky ponořená v načechraných obláčkách, a tudíž tam přeci muselo bejt strašně krásně...

Jo? Prd! První, co sme udělali bylo, že Béďa zapích prst na mapě do nějakýho bezejmennýho vodopádu a řek, že to určitě bude bezva. My všichni sme si na krk pověsili lei z umělejech kytek z Wallmartu a pokývali souhlasně hlavou. Poté, co sem vybraným rebelům zakázala jít na trek v žabkách, sme si vyrazili jen tak bez jídla a pití omrknout vodopádek, nicméně z procházky se vyklubala tříhodinová drsná přelejzačka spadlých kmenů, kamenů a brodění řeky křížem krážem. Kousek treku vedl přes ukrutně hustej bambusovej lesík, což se pandám líbilo. 

Nedá se taky říct, že by nám z nebe nějak šajnilo sluníčko. Když už sme toho měli plný brejle a pohorky plný vody, našli sme cíl naší cesty! Byl to super vodopád, na kterej se dalo po laně vyšplhat a dostat se tak na druhou kaskádu. Nad ní pak byl ještě jeden mnohem drsnější provaz, kterej vedl ještě o kus vejš. Měla sem radost jako dítě, že tam místní udělali prolejzačku, ale musim přiznat, že když sem potom cestou dolů visela na šestimetrový, mechem obrostlý, stěně bosá a marně hledala, kde si opřít aspoň palec u nohy, trošku mě to vystreslo. Kdo chce navigaci k nejlepšímu vodopádu na Maui, ať mi napíše, netuším totiž, jak se jmenuje.

Sopka

Letíme nad Haleakalou

Hlavní dominantou tohohle středně velkýho ostrova je sopka Haleakala vysoká 3055 mnm. Až ji uvidíte prvně i vy, budete možná podobně zklamaní, protože se jaksi nejedná o žádnou fotogenickou Fudži-san, kdežto pěkně roztáhlou, ne moc vysokou horu se spoustou zubů, z nichž skoro každej by klidně mohl bejt vrcholek. Super je, že až nahoru vede silnice, takže absolutně není třeba platit 100 doláčů/osoba za výlet s agenturou, nýbrž stačí půjčit si dole na pár dní auto a na spektakulární východ slunce vyrazit sami. A vydělat!

Do NP Haleakala se platí jako všude v USA vstup 20 dolarů na auto, takže čím vás jede víc, tím líp. My se rozhodli přespat zadarmo v kempu Hosmer Grove v téměř dvoutisícové výšce a ve 4 ráno pak dojet zbytek cesty autem na výhled. Do kempu sme dorazili už za tmy a cestou sem dvakrát nepřejela krávu. 

Hosmer Grove je pěkný klidný a travnatý místo s vodou, záchodkama a roštama na grilování. Je ale potřeba počítat v noci docela s kosou My byli připravený a tasili se s podvlíkačkama, tlustýma ponožkama a s kradenejma dekama z letadla a nejstudenější havajskou noc (8⁰C) sme relativně přežili. 

Ráno ve čtvrt na pět už sme se zařadili do lajny aut, který se jako zářivý korále táhly na sopku. Tady sme zaparkovali a hodinu sledovali, jak se mění obloha a pomalu se rozednívá. Béďa sice prohlašoval, že na Javoru je to o něco lepší, ale já byla unešená. Pro nejlepší výhled doporučuju nezůstávat hned u návštěvnickýho centra, ale najít stezičku, která vás za 5 minut zavede na vrcholek, kde není tolik lidí. Čelovku s sebou!!! Atmosféra, kdy native havajanka/ranger zpěvem vítala slunce, byla magická. Cestou dolů sem nepřejela chráněnou husu ne-ne.

Krátery všude kolem

Pro zájemce o trekování v NP Haleakala mám pár tipů:

Nahoře se nacházej tři horský kabiny Kapalaoa, Holua a vzdálená Paliku (první a třetí mají i primitivní kempiště), který si můžete zadarmo zarezervovat a přejít tak za 2-3 dny celý kráter.

Mapka ke stažení zde.

Jako ideální trasu navrhuju:

Vyjet autem do kempu HG a vyspat se tu. Ráno vyrazit stopem na vrchol a počkat na východ slunce. Vyrazit na 10 km trasu a přespat na Kapalaoa Cabin. Druhý den udělat velký trek uvnitř kráteru a přespat v Holua cabin. Poslední den se vrátit do HG pěšky k autu. 

Náklady na takový výlet jsou naprosto minimální. Kapaloa Cabin nemá vodu, ale u ostatních chatek jsou záchytný kontejnery na pitnou vodu, takže filtr s sebou!

Silnice

Druhá nejznámější destinace na Maui je městečko Hana, respektive cesta do něj. Road to Hana je legendární klikatá silnička po východním mokrém pobřeží, která překračuje asi 50 vodopádů různých velikostí a skýtá super výhledy (když nechčije). Některý z vodopádů jsou fakt masivní a nemůžu nezmínit mrňavou restauračku po cestě, kde sme si objednali coconut shrimps, neboli krevety smažený v kokosovym těstíčku.

12 dolarů

Jeden z mnoha

Projet ty šílený serpentýnky do Hany nám zabralo aspoň 3 hodiny a občas to byly nervy, hlavně proto, že mokrá tvář Havaje o sobě dávala vědět a silnice byla steží pro dvě auta. Naším cílem ale nebylo tohle ospalý městečko, nýbrž druhý (a poslední bezplatný) kemp Kipahulu hned vedle přírodní krásy Seven Sacred Ponds. Kipahulu totiž taky zasahuje do NP Haleakala a nikde jinde, než v NP se na Maui zadarmiko nevyspíte. Aspoň ne legálně a klidně.

Součástí ohruhu kolem kaskád Seven Sacred Ponds je i slavná Pipiwai Trail, nicméně my sme ještě neměli pořádně suchý boty z dobrodružství předešlýho dne, takže sme si dali jen asi 4 km dlouhý trečík, mrkli na obří vodopád Makahiku, obdivovali krásný banyan strom a mudrovali, jak je sakra možný, že se dá v rozbahněných jezírkách někdy plavat a neumřít (odpověď zní: když pár dní neprší). Od kempu, můžete očekávat fajnovější noční teploty (16⁰C), pěknej trávník, suchý záchodky, vodu u infocentra a naopak nečekejte moc pěkný plavání, protože žralok.

Zajímalo by mě, jestli tohle někdy někdo viděl s čistou vodou

Při pohledu na mapu Maui mě nejvíc trápilo, jestli se dá ostrov objet z jihu zpátky na sever kolem dokola. Protože nám druhej den letělo letadlo už v 9 ráno, vůbec sem nebyla nadšená (=byla sem vystrašená) z představy, že bych za tmy měla znova absolvovat Road to Hana. Na mojí mapě byl ovšem notnej jižní kus silnice značenej jako offroad, což se dá vyložit různě, takže se Danča poptala místních a po konzultaci s infoletáčkama sme se definitivně rozhodli, že to zkusíme spodem (a kdyžtak budem tlačit), protože prý „road has been improved“. Sice sme moc nevěděli, co to bude znamenat v praxi, ale těch třicet nezpevněných kilometrů sme projeli úplně v pohodě a zbytek pak byla zbrusu nová silnice. Bohužel byla tma, takže sme nic neviděli, ale ve dne to musí bejt nádhera. Taky proto, že za Hanou už zase začíná suchá část ostrova. A bacha, Hana je poslední místo, kde si koupit jídlo a benzín, dál už je to docela divočina, kde vás nikdo moc nezachrání.

To, že předchozí den při večerním grilování klobás přišla pěkná smršť a zmáčela nám večeři, co sme s Radimem a Pepou pracně připravovali, byla zatím jenom taková předzvěst toho, že se musíme mít před bohyní Pelé na pozoru.  

Zpátky v Kahului sme v pořádku odevzdali auto a na letišti si počkali na privátní letadélko Káně, o kterym napíšu taky příště.

Pokud jste byli na Maui dýl než já (což je fakt lehký), já i mí čtenáři ocení vaše top zážitky v komentářích.

Petr "Béďa", Danča, Radim "Nick Slaughter", Petr "Pepa" a já.

Následuje samozřejmě mapka, neasi...

Vaše Panda

USA- kempování na divoko

V rozhovoru pro Travel Bible sem prozradila, že sme kvůli budgetu na naší první cestě po středozápadě USA museli občas sáhnout k takovým řešením jako spaní v autě ve městě, nezaplacení v kempu nebo kempování na Havaji mezi bezdomovcema, protože ve středu a čtvrtek se "prostě kempovat nesmí". 

Při přípravě na tenhle článek sem se snažila trochu googlit, co se o kempování mimo kempy říká u nás v ČR. No..."diskuse" vypadaj asi takhle:

Podobnou reakci, jako že sem socka, když sem nezaplatila v kempu, se objevily i pod TB článkem. 

Kritikům, co ostatním (vynalézavějším) lidem nadávají do socek, přestože například nevědí nic o situaci v USA nebo jsou tak panenští, že by i v noci čekali na prázdný křižovatce na zelenou, se ale musim smát. Kupříkladu pan Antal...achjo pan Antal, kterej KNOWS NOTHING, protože v Americe se samozřejmě mimo kempy spát dá a dokonce legálně. A dokonce to využívaj i vyžírkové přímo z civilizovaný USA! Jen škoda, že sme o tom nevěděli na naší první cestě, protože jinak by nás v kempu opravdu nikdo neviděl :)

dispersed camping u města Cody WYOMING

Pravidla kempování se v USA liší stát od státu, ale předpokládejme, že chcete vidět Canyonlands, Grand Caňon nebo Zion a pohybujete se na středozápadě.

Ke spaní máte následující možnosti:

Motel (cca 50-100 USD)

Soukromý kemp (cca 28 USD za jedno místo)

Oficiální kemp spravovaný státem (15-25 USD za jedno auto)

Divoký stanování v národním parku (pouze s permitem cca 20 USD za skupinku do 6 osob)

Primitivní státní kempiště (5-10 USD auto)

Tzv . dispersed kempiště FREE

Kdekoliv na veřejném pozemku FREE

V autě někde hodně dobře schovaný FREE, ale hodně těžký

Na soukromym pozemku FREE KULKA DO HLAVY

Lidi ale odjakživa spěj všude, takže sem zastánce teorie, že plac, kde nic nevezmu, neudělám si oheň, vstanu před svítáním a  nikdo mě přitom neuvidí, bych měla mít zadarmo. 

Do toho, proboha ano, počítám i kemp! 

A není to proto, že sem socka, ale prostě v tom nevidim absolutně žánou hodnotu, co mi ten kemp dal a radši si s penězma naložim jinak, třeba na nějakej krásnej trek. Tahle nejnepříjemnější varianta ale po přečtení dnešního článku věnujícího se tzv. "dispersed camping" nebude už nikdy potřeba :)

Dispersed camping kus od Salt Lake City UTAH

Pojďte mrknout, co o dispersed camping říká třeba stát Colorado:

Abych to přeložila do řeči našeho kmene. 

Postavit si stan můžete tam, kde:

Není soukromý pozemek, 

Není národní park (musíte si sehnat povolení, někdy zdarma, většinou za poplatek)

Není cedule s přímým zákazem kempování (vůbec třeba nedoporučuju zkoušet spát na parkovištích)

Je to dál, než 1 míli od oficiálního kempu.

Je National Forrest (pravidla pro spaní v národních lesích jsou tady)

No a tohle vám už dává slušnej přehled o tom, že jinak je vlastně povoleno skoro všechno. Takže díky pane Antale, už sem díky vám mnohem chytřejší.

Dispersed camping u Canyonlands ARIZONA

A ještě pro jistotku Arizona:

Jako příklad uvedu NP Canyonlands - severní přístup k Island in the Sky. Na Visitors centru se dozvíte, že jedinej oficiální kemp je obsazenej, a že ten den už není možný sehnat tzv. backcountry permit ke spaní v divočine. 

Máte dvě možnosti, vyjet ven z parku a postavit si stan v kempu Dead Horse campground za 20 USD. 

NEBO

Vyjet ven za hranici parku, zahnout na vedlejší cestu Mineral Road a po míli využít možnost dispersed campingu.

Tímhle způsobem se nám podařilo projet za 14 dní 7 národních parků, 1 state park a 3 monumenty.

Jeli sme autem ve čtyřech, připojila se k nám moje rodina - mamka s Myšákem.

A utratili sme za ubytování 17 dolarů všeho všudy!

Ehm, že sme si v polovině cesty zaplatili na jednu noc motel za 80, abysme si mohli začalounit, do toho nepočítám :D

Pokud si nejste jistí, vždycky se můžete zeptat ve visitors centru, v národním parku rangerů nebo dokonce šerifa či policajta. Všichni vám naprosto v pohodě poradí, kde si můžete legálně postavit stan. Na internetu se v diskusích dočete, že se musí kempovat alespoň dvě míle od zpevněný silnice, ale například kousek od Salt Lake City nás šerif akorát poslal pět mil za konec cedule "zákaz kempování" a tam sme si postavili stany u cesty, ale nikomu to nevadilo.

20 USD za divoký kempování v nádhernym Kalob kaňonu ZION NP zaplatim ráda. UTAH

Pro ty, co dočetli článek až sem, pak mám doporučení na perfektní aplikaci a mapu pro plánování. Appka iOverlander sice potřebuje připojení, ale to se dá vždycky sehnat alespoň v Mekáči, kde si následující noc můžete naplánovat. Perfektně nám pomáhala celou dobu hledat ty nelepší místa, protože si tam můžete přečít popis, jestli tam dojedete bez 4wd, jestli je tam záchod a jestli je to zadarmo. Samozřejmě tam sami pak můžete zadávat svoje objevy, já tam mám 4 vklady a sem zvědavá, jestli vám někdy posloužej.

Slibuju, že když se budete držet těchhle pravidel a v každym státě se jen ujistíte, jaký přesně maj pravidla, budete si to užívat stejně jako my. Na některejch places uvidíte ohniště založený předešlýma camperama, pokud v okolí není cedule zákaz ohňů nebo, pokud nehrozí požáry, můžete si tam klidně ugrilovat klobásy. 

Akorát bacha na medvědy!!!

Když kemp stojí 5 dolarů aneb kempování na dosah Zionu a přece za levno a bez lidí UTAH

Tak to je asi všechno, co k tomu mám. Prostě tak trochu boříme mýty, který se dozvíte při prvotním googlování od chytrých lidí. Já sama si ze sebe dělám srandu, jeden rok sem si dokonce dala titul "nejvíc sexy socka roku". 

Do Jordánska sem jela bez víza a drze se bavila, jestli to budou jejich celníci nějak řešit, v Tokiu sem si postavila stan v centru města, na Havaji sme přes zákaz zažili nádherný dobrodružství u zakázanýho vodopádu a taky tam přes zákaz stopovali, ustlala sem si v křoví uprostřed mexickýho města a třikrát si ustlala v kempu bez zaplacení, když tam nikdo nebyl.

Alexander Supertramp zase v roce 1993 místo čekání, až přijde na řadu se sjezdem Colorado River v roce 2012 radši koupil vlastní kanoy a jel peřeje i přes zákaz.

Neříkám, že to maj dělat všichni, ale stačí trochu přemejšlet o situaci, zvážit ji, a když nutně potřebujete, zákazy sou občas od toho, aby se porušovaly.

❤ Peace Panda 

Dispersed camping mezi Grand Teton NP a Yellowstone NP WYOMING

Dispersed camping kousek od města Boulder, Colorado

Do bažin a močálů!

Ahoj, konečně jsme se zase přepli do cestovatelského módu a nadešel čas napsat další erudovaný cestopis. Přeci jen práce v kanclu byť v New Yorku, je pořád práce v kanclu. Možná o tom taky jednou napíšu pár řádků, ale hell, brodění se v bahnu, spaní v mangrovech a klepání kosy v noci je moje představa ideálního odpočinku a úniku ze všední reality života v zemi plné jumbo majonéz, takže pojďme na to!

To si takhle Čalouník vyzjistil, že se v Miami koná výstava židlí SunCon, a že by bylo dobrý to tam trochu okouknout a pokecat s konkurencí. Po vygooglení letenek se ukázalo, že se Spirit Airlines lítá z New Yorku do Fort Lauderdale (cca 30 minut severně od Miami) za 100 dolarů. Šup do nákupního košíku dvakrát. Nominovala sem se taky! A rovnou sme z toho udělali čtyřdenní pobyt. Po nejnovější zkušenosti bych ale na Miami bývala dala tak týden...

Den první - mývalové

Nudíte se? Najděte si medvídka mývala!

V 11 dopoledne vyzvedáme auto v Thriffty (odmítáme strááášně potřebný SunPass pro jízdu v rychlejším pruhu  za 50$ a taktéž to na 4 dny risknem bez pojištění proti bouračce) za 84$ a jedeme na jih vyvalit se na údajně krásné pláže na Key Biscayne. Hele, viděla sem i lepší, ale na to, jak je to blízko od velkoměsta, nebyla špatná a dojem docela dost upgradovali mývalové rozkrádající odpadky kolem. V únoru je na Floridě oficiálně zima, což znamená, že je sucho a přes den kolem 22°C. Takže když trochu foukne a sluníčko zaleze za mraky, může bejt i maličko frišno (jak říká můj Čalouník ze severovýchodu). Zima a zároveň hlavní cestovací sezóna probíhá od listopadu do dubna. V květnu pak nastoupěj vedra, vlhko a děště, popřípadě nějakej ten hurikánek a to si teda místní aligátoři (v mým slangu gladiátoři) pěkně čvachtaj.

Jeden z hotýlků na promenádě

Kolem šestý večer sme sbalili naše těla a dojeli k hostelu, kterej sem zamluvila v Art Deco čtvrti přímo na Miami Beach. A že sme byli na "služebce"a nechtěli bejt druhej den na výstavě zmačkaný, plácli sme se přes kapsu a zamluvili si vlastní pokoj! Ano, je to pravda, je mi třicet a je ze mě buržoust, co mu není dobrá dormitory. 

Art deco je super na večerní procházku, v hostlu sme dostali večeři a po ní vyrazili ven. Na 800 zdejších budov postavných mezi lety 1923 a 1943 je díky svým pastelovým barvám, funkionalistickým tvarům a zajímavým detilům pastva pro oči. Na druhou stranu musim říct, že jakmile se zešeří, stává se z čtvrti neonovej blázinc a mezi potetovanejma drug dealerama sme se úplně safe necejtili. Až tak, že sme procházku na pláž South Miami Beach nechali na ráno. Náš dvoulůžkáč byl navíc obrácenej do ulice, takže párty probíhající pod našima oknama zajistila první realivě probdělou noc. Jak to po sobě čtu, zjišťuju, že se asi taky měnim v důchodce. Ach bože, jde to rychleji, než jsem čekal.

Pro zájemce o návštevu, parkovat se dá o dva bloky dál, noc za 20$ nebo můžete dojet autobusem a z centra to na Miami beach vzít Metromoverem, což je vlastně taková monorail a je zadarmo. Večer jsou z ní super výhledy  na město.

Oblíbené americké Já, já, jupi jupi já

Den druhý - želvičky

Ve čtvrtek ráno jsme se zúčastnili SunConu, pokecali s konkurencí a jinejma výrobcema, rozdali pár našich letáčků a ve dvě odpoledne byli volní. Náš cíl, NP Evergadlades má v podstatě dva vtupy. ze severozápadu je to Gulf Coast Visitors Center a z jihovýchodu Flamingo Visitors Center. Po nákupu pár základních potravin (neměli jsme s sebou vařič ani nádobí, takže sme v podstatě koupili sušený jerky maso, tuňáky, fazole a banány) a vyrazili po dálnici 75 na západ. Několik kilometrů od města zmizej stromy a objeví se nevídaný mokřady. Byli sme s Čalouníkem dost napumpovaný na krokodýly, ale v přilehlých vodních kanálech jsme zatím žádnýho neviděli.

Kirby Storter Walk

Po příjezdu do Everglades City sme bohužel zjistili, že ve 4:30 zavřeli infocentrum, takže šance na backcountry permit, který slouží jako propustka na kemping v divočině, dnes nebude.

Kromě divokých kempišť je ovšem kolem Everglades dost dalších možností, kde rozbít stan. 

Tady jsou některé tipy podle vzdálenosti od severního přístupu do Národního parku Everglades:

Chokoloskee  - ne moc hezkej soukromej kemp hlavně pro karavany. Noc za 39$ za stan v hlavní sezoně. Ne děkuju...

Trail Lakes - soukromý kemp 28$ za stan

Burns Lake - primitivní  kempiště 24$ za stan.

Monument Lake - krásný primitivní kempiště na zelený travičce kolem jezera. Bacha na krokouše!

Kolem pátý bylo jetě docela světlo, takže po postavení stanu v kempu Trail Lakes jsme ješt vyrazili na malou procházku do bažin v Kirby Storter Walk. To si tak hezky v bezpečí chodíte po lávkách a koukáte, co se kde mihne. Protože už se stmívalo, žádný zvířata kromě želv se ve vodě nevyhřívala. Ale zase sme tam byli úplně sami a bylo to magický. Procházka tak na 40 minut i s čuměním. Zdejší bažiny sou nádherný a tady sme ještě úplně nechápali rozdíl mezi Everglades NP a Big Cypres Natural Preserve.  K tomu se ale ještě dostaneme...

Pak sme ještě zjistili, že ačkoliv máme laptop, tak na něm nemáme žádný seriály. O neexistenci čelovek sem taky psala na FB, takže sme o půl devátý zalehli. Na jednu deku a s jednim letním spacákem (víc toho v USA zatim nemáme a ani nám to Spirit nepovolil).
V devět teplota klesla na 8°C. 
Kolem půlnoci už bych to tipla tak na 6°C :D 
O půl jedný sem se začala modlit, aby už začlo svítat.
O šest a půl hodiny pozdějí začalo konečně svítat!

Den třetí - pelikáni a delfíni

Nevyspalí a lehce rozčarovaní z nenadálé zimy (a dále také upřímně řečeno z vidiny nadcházející noci v divočině) sme se dokymáceli na osmou ráno do visitors centra. Nepodařilo se nám bohužel ukořistit jednu z tzv. chickees (dřevěné podesty na vodě), ale na jednu nocbylo volné nedaleké pozemní kempiště Lopez River, kam je potřeba dopádlovat asi 8 mil. 

Poplatek za wilderness permit je 19$ plus 2$ za osobu navíc.

Pronájem kanoe přes noc vyjde na cca 80$.

Jako největší trhlinu vidím v tom, že od Visitors centra je to asi 3 míle pádlování v úzkém kanálu, kde není nic moc vidět, voda je hodně mělká a na začátek se člověk celkem vysílí. Kdyby se lodě daly půjčit až na poloostrově Chokoloskee, bylo by to mnohem lepší. Následně bylo potřeba přepádlovat asi 2 míle širokou zátoku (budu to psát v mílích, připadám si celkem hustá), což dalo dost fušku kvůli vlnám. Pak je to ještě 3 míle po řece do vnitra mangrovů. 

Bohužel sme si představovali, že budeme jezdit nějakejma úzkejma uličkama mangrovů, místo toho si připadáme jako na široký Amazonce.

Pelikáni na molu v Chokoloskee

V tuhle chvíli sem se začala lehce děsit návratu zpátky, protože bejt pár hodin před odletem letadla někde v americký divočině, není úplná pohodička. Trochu sem začala panikařit a zrovna když sme začali s Čalouníkem živě diskutovat, kde je sakra ten kemp, jestli ty mangrovy nejsou náhodou trochu nudný a jestli nepojedem zpátky, se objevili dva delfíni. Pronásledovali sme se navzájem tak dlouho, až sme najednou byli u Lopez River, maličký plážičky s vysekaným místem pro stan. 

Dorazli sme na místo kolem druhý odpoledne, mrtě se spálili a znova zjistili, jak sme nepřipravený (přece jenom je to rok od našeho návratu z cesty kolem světa, kde sme byli zatraceně silný combo :D) a nemáme žádnou zábavu na večer. Chvíli sme čuměli do vody, pak nás začali žrát komáři a v šest sme zalezli do stanu. Následuje druhá nejdelší a nejstudenější noc mýho života (první byla na poušti v Jordánsku). 

Šikovně vystřižená kadibudka

Den čtvrtý - kapustičky a gladiátoři

V 7 ráno sme připraveni vyplout. Je odliv a řeka perfektně podle plánu (ve visitors dostanete od rangerů tabulku přílivu a odlivu) teče zpátky do zálivu. Je taky nádherný ticho, nikde žádný motorový lodě, sluníčko se začíná opírat do levýho břehu a nám se zapalují lýtka. Je to šílená romantiku a okamžitě zapomínáme na hrůzy (=tajemné čochtání zvířat ve vodě) předešlé noci. 

Teď přeskočíme trapnou fázi, kdy hodinu pádlujeme proti větru ve vlnách zátokou, připadá mi, že nikdy nedojedem na pevninu a Čalouník na mě řve "hop! dva! tři! čtyři! hop! dva! tři! čtyři!" a "dělej! makej!" a mně se dělaj puchejře na levý ruce.

Zvládli sme to na 11 zpátky do civilizace. Omyli sme bahno z nohou a šťastný jako blechy vyrážíme dál. Cestou do Miami ještě leží Big Cypres NR. Představte si temný močály, stromy porostlý lišejníky a číhající predátory. 

Cypřiše ve vodě

V podstatě tak nějak sme si původně představovali Everglades. My už neměli moc času, ale pro absolutní bad ass dobrodruhy doporučuju dát si Gator Hook Trail srz močály, kterej se dá i bez průvodce, ovšem s dlouhejma kalhotama a holí. Víc info tady. 

Já vim, že čekáte, jestli teda nakonec nějací krokodýli byli... No tak teda jo, poslední den sme si jich užili spoustu kolem sinice 41. Oasis Visitor Centre, Monument Lake nebo scenic road jsou dobrý místa, kde je můžete vidět. My pak měli ještě děsný štěstí na kapustňáky čili manatees.

No a to je zatím tak všechno, co vám můžu předat z mejch vědomostí.
Pomyslně sme si odškrtli další intenzivní zážitek v už 8. národním parku USA. Ve čtyřech z nich sme mrzli a to je, myslím, pěkná bilance.
Tak sem zvědavá, kam pojedeme na výstavu příště...

 P.S. na Key West nezbyl čas, ale už za měsíc a půl na něj budu koukat z Kuby, takže cajk :)

Zachovejte přízeň
Panda

Nervydrásající historka o pochodu k zakázanýmu vodopádu

Ach ta Hawaii, kéž bych na vás do Čech mohla fouknout trochu tý atmosféry a barev. Nemůžu si pomoct, když mluvim o Hawaji, lezou mi něžný růžový kytky i z uší. První fázi kempingu sme teda přežili bez toho, aby nás Erin někde v lese knockoutoval a vykuchal. Rozloučili sme se s ukulelistou Alikou, Shaunou a dalšíma a nasedli do busu 92 směr Hauula. Cestou sme míjeli spoustu děsně roztomilejch místních názvů, co se blbě vyslovujou jako třeba Kamehameha Highway nebo Kaaawa (fakt tři a po sobě?). Kemp v Hauule byl od prvního trochu odlišnej. Plus bylo krásný místo a míň lidí. Supermarket sedm ninut pěšky. Na druhou stranu je to kousek od silnice a nedá se tady moc dobře plavat kvůli skaliskům. Celkově se nám tu ale taky líbilo, protože Hauula, daleko od velkejch měst, měla takovej víc přírodní feeling. Asi největší překvapení bylo, když sme si jeden den stopli mladýho Kanaďana Jona, kterej nám prozradil existenci vodopádu Sacred Falls. Shodou okolností trek začíná asi dva kilometry od našeho kempu, což sme pozdějc hodně ocenili a přidali na seznam plusů.

Zatímco jižní část Oahu je hodně zalidněná, ta severní je plná různejch rezervací a údolíček. Silnice, která vede po pobřeží prochází jenom menšíma městečkama, který sou ze západu ohraničený vysokou hradbou pohoří Ko´olau a prostor se otevírá až na úplnym severu ostrova, jehož turistický cetrum je malebná Haleiwa. Právě tady na severnim pobřeží se v zimě lámou ty největší vlny a konaj nejšílenější mistrovství v surfování. Fakt bych chtěla vidět takovou Banzai Pipeline v plnym proudu. 

High five bro, až na tu helikoptéru přímo nad náma

První den sme se vydali na vejlet do Waimea Valley, která slibovala vodopády, plavání v řece a botanickou zahradu s ukázkama nějakejch domorodejch staveb. Turisti se můžou s místní kultutrou seznámit v Polynéskym kulturnim centru, což je taková předražená šaškárna vedená mormonama, která navlíkne studenty do plastovejch sukýnek a nechá je tancovat a předvádět, jak se rozdělává oheň a já nevim co. Tuhle atrakci sme si po přečtení pár webů odpustili a radši se rozjeli do Waimey. Cestou nahoru nám zastavil Jon a povyprávěl, jak právě jde z nějakýho strašně zakázanýho treku, což nás celkem zaujalo a po tom, co sme došli ke vchodu a zjistili, že chtěj za vstup do údolí patnáct dolarů, sem se celkem naštvala. Jako, já vim, že to není zas tak moc, ale za 30 dolarů sme já a Čalouník strávili TŘI dny v Grand kaňonu i s kempovánim. Ve světle předchozích zkušeností z USA, okolních obchodů se suvenýrama a faktu, že cedule nás ujišťovaly, že se nemáme čeho bát, protože u jezírka s vodopádem je lifeguard a dostaneme záchranný vesty, sme si řekli, že to asi taktéž nemáme zapotřebí. V hlavě se mi začaly rojit myšlenky za zakázanej vodopád...

A přitom to cestou k Waimea Valley vypadalo fakt slibně...

Ten den sme si nicméně udělali ještě výlet do Haleiwy. Tady musim zmínit krásnou tradici food trucků, což sou odstavený a pomalovaný dodávky, kde se prodávaj místní speciality. Nejčastějc sou to shrimp trucks a některý z nich maj celkem kultovní status. Mezi nima Camaronova dodávka. A tady přišel konečně vhod kupón, tak se nesmějte, jo? Za 9 dolarů sme si dali garlic shrip special a i přesto, že nám ho dali to plastový krabičky, tak provedení bylo prostě hawajský, radost se podívat. Není divu, když je skoro dvacet procent obyvatel japonskýho původu. A víme, že Japonci si na estetiku potrpěj. Z dalších mňamek bych doporučila ještě zkusit coconut shrimp. Ještě trochu slavnější je Giovanni shrimp truck, ale ten byl daleko od centra a my neměli auto. 

Druhá kultovní zastávka je Matsumotova Shaved Ice, což je nadrcenej led postříkanej různejma příchutěma. Tady sem dostala neskutečnou lekci, jak se podniká. To ste fakt neviděli. Nejenže před Matsumotovým obchodem stála front až ven, ale uvnitř to bylo úplně surrealistický. Kolik peněz musí vydělávat obchod se zmrzlinou, kterej zaměstná šest nebo sedm lidí? Obyvatelé Honolulu sem prej jezděj o víkendu jen tak! Cesta autem trvá asi dvě hodiny, jenom, aby si tady koupili zmrzlinu? A nejlepší na tom, je, že je to fakt pravda. Uvnitř obchodu si taky můžete koupit stovky různejch suvenýrů s logem Matsumoto Shaved Ice. Jako, kdo si proboha koupí jejich ručníky, surfový šortky a bločky? Krásně sme si naplnili břicha. Čalouník si dal nějakou ovocnou kombinaci, což byla od pohledu docela chemie, ale dobrá. Já sem nostalgicky sáhla po specialitě - zmrzlině ze zelenýho čaje s japonskejma mochi a azuko beans. Azuko fazole zbožňuju. A porce byly taky obří. Klobouk dolů teda. Kdo chce ušetřit a má kupón, super shaved Ice je i v general storu, kterej se snaží vcelku dobře dělat Matsumotovi konkurenci. 

Odpoledne smi si užili na širokánský písečný Waimea Beach, kde se dá skákat ze skalisek. Ke šnorchlování je na severu ideální Shark Cove, kde naštěstí žádný žraloci nejsou (ale ne, že mě pak zažaluješ, až ti jeden ukousne nohu). Jako vždycky platí, že šnorchlování je nejlepší brzo ráno. Na západy slunce, kterejch sme si we Waimanalu moc neužili, je pak Sunset Beach, i když, až vám ukážu fotky západů slunce z Filipín, asi budete víc nadšený z nich. Nicméně pláže na severovýchodě sou často poloprázdný a super na bodysurfing. 

Nádherný kempování v Hauule

 S internetem a nabíjenim foťáků a v mym případě počítače k blogování, může bejt problém. Ve Waimanalu sme po zavírací době chodili nabíjet na poštu, kde byla ve vejšce dva a půl metru z nějakýho důvodu zásuvka, takže mě Čalouník vždycky musel vysadit. V Hauule sme pak chodili do podniku Papa Olle, kde maj internet a nabíjeli ve vedlejším Domino Pizza, protože tam byla hodná obsluha. Vygooglila sem si, jak se dostat k Sacred Falls, uložila si info do hlavy a šli sme se vyspat na to zítřejší dobrodružství.

Sacred Falls, to je smutnej příběh... Dřív to bejval nejnavštěvovanější vodopád a vedl k němu nádhernej trek kolem řeky a džunglí. Bohužel v květnu roku 1999 se tady stala tragédie, kdy došlo k bleskový záplavě a obřímu sesuvu půdy. 8 lidí tenkrát umřelo a dalších padesát bylo zraněno. To je opravdu neštěstí. Jenže, co se nestalo, pozůstalí začuchali peníze a hromadně zažalovali stát Hawaii za to, že tu chyběly varovný cedule a vůbec, byl to prostě zbytečnej bullshit. Nicméně výsledek byl, že Hawaii prohrála a musela solit. V návaznosti na to se trek na neurčito zavřel a pokuta za vstup je dneska 25.000 dolarů. Takže díky moc. Celá cesta k vodopádu je posetá výstražnejma cedulema, který naváděj k obrácení se. Musim přiznat, že trochu těžko bylo i nám. Pocit, že děláme nějakej strašlivej přestupek, je všudypřítomnej. Na druhou stranu, nejsme s Jonem jediný na světě, kdo se tam vydal a od prvního pohledu na víc než zachovalou stezku džunglí je jasný, že si sem cestu minimálně každej den někdo najde.

Vyrazili sme teda brzo ráno podle návodu pěšky ke žlutý závoře, která značí začátek parku. Byla sem fakt nervózní, protože sem si na netu přečetla zkazky o tom, že vás můžou nabonzovat i rezidenti z okolních domů, když vás uviděj. To, že sme hned jako první museli přelízt vysokej plot, mi na sebevědomí moc nepřidalo. No ale byli sme uvnitř a ze začátku sme šli po široký provozní cestě a uši měli super nastražený. Za celou dobu sme nikoho nepotkali a to ani, když se cesta začala zužovat. Po chvíli sme si nepříjemně uvědomili, že se dneska musej konat nějaký vojenský manévry (a že je na Hawaji těch posádek mrtě), protože sme nad sebou neustále slyšeli dvě až tři helikoptéry. Nebyl to hezkej pocit, ale nebyl důvod si myslet, že by se o nás vojáci nějak zajímali. Stejně sme ale tu jednu mýtinu, která jako by vypadla z LOST, přešli hezky rázně a s radostí zase zalezli do rákosí. I když ne, že by to nebylo jedno, když nás stejně můžou zachytit na těch svejch termovizích, žejo? Pokračovali sme dál a cesta trvala asi 50 minut, než se před náma konečně otevřel výhled na Sacred Falls. 

Kromě toho, že je vodopád opravdu krásnej, je taky opředenej mýtama. Podle místního folklóru tudy totiž procházej tzv. Night marchers (jo, zní to jako něco, co žije za Zdí). Jsou to duchové pradávných zemřelých válečníků, co bloudí po nocích po ostrově. Nejčastěji na ně můžete narazit na místech dávnejch bitev. Na Night marchers nechcete narazit hlavně proto, že když se jim omylem podíváte do očí, tak vás nebo někoho z vašich příbuzných stihne smrt. Zachránit se před jejich smrtelným pohledem můžete dvěma cestama. 

Buď jste pokrevně spříznění s jednim z nich (což u nás asi nehrozí), a pak ste v bezpečí. Nebo si lehnout na zem tváří k zemi, dělat mtvýho a modlit se, abyste neupoutali jejich pozornost. Přítomnost Night marchers poblíž vás poznáte díky mrazení v zádech, náhle studenýmu větru a zvuku bubnů. Místo, odkud v noci průvody vyrážejí strašit, domorodci připisujou právě Sacred Falls, takže se věří, že celý místo je prodchnutý tajemnou energií, manou. Na místě sme se cejtili trochu stísněně. Skočili sme do vody, objali se, že máme první část za sebou a udělali pár fotek. Během toho nad náma asi dvakrát přeletěla helikoptéra a my se neměli kam schovat. Když přiletěla potřetí, už bylo celkem jasný, že koukaj přímo na nás, protože se nad náma na několik okamžiků zastavila. To už sme byli hodně nervózní a začali se urychleně oblíkat. Celou cestu zpátky sem měla nepříjemnej pocit, že za chvíli na nás vyskočí rangerův pes odněkud z křoví, kde už si na nás dávno číhaj. Pocit byl čím dál nesnesitelnější a sem si jistá, že i v Čalouníkově hlavě se začaly formulovat výmluvy a omluvy, co budeme za chvíli muset říkat nahlas. Šli sme mlčky až ke křižovatce s provozní cestou, která je dost široká na auto. 

V tu chvíli sme uviděli, že proti nám někdo jde. Zalétli sme do trávy, ale Čalouník si byl jistej, že to sou jenom výletníci. A měl pravdu, nějaký tři místní děcka nás jenom pozdravili a prošli. To už sem byla uvolněná, protože bylo jistý, že se u brány fakt nepořádaj nějaký šílený manévry, aby nás chytili. Jen, co sem se po deseti minutách uchlácholila, Čalouník mě zarazil, a zatáhnul za ruku znova do křoví. Padesát metrů před náma stálo auto. Nevěděli sme, jestli je těch děcek, ale vzhledem k tomu, že brána, přes kterou sme prve lezli, byla zamčená a klíče nemůže mít jen tak někdo, sme se rozhodli bejt opatrný. Taky bylo klidně možný, že ty tři měli obrovský štěstí a dostali se dovnitř těsně předtim, než si pro mě s Čalouníkem někdo přijel. Chvíli sme potichu zvažovali, co dělat a pak se rozhodli radši prolízt džunglí, než zjišťovat, komu auto patří. 

Hahaha, viděli ste někdy džungli? Následující hodinu a půl sme nejdřív strávili  plazením a proplejtánim lesním porostem tak daleko, aby nás nebylo od auta slyšet. Pak sme se dostali na obří podmáčenou louku a lezli skrz tři metry vysokou trávu na druhej konec. Tam sme zjistili, že sme v pasti, protože louka končila říčkou a pozemkem, kde si zrovna rodina hrála na zahradě a my jim jaksi nechtěli vysvětlovat, proč je stalkujeme z jejich remízku. Museli sme se vrátit a prolejzat mangrovama. To už sme byli podle doslechu kousíček od silnice, ale nebylo jak se přes mangrovy dostat. Nezbylo nám nic jinýho, než skočit i s našema pohorkama do řeky a bahnem se vybrodit na světlo boží. Dobrali sme k místu, kde se dalo vylézt z říčního koryta a tam sme naopak objevili, že sme uvízli mezi soukromejma oplocenejma pozemkama. Třešničkou na tomto povedeném výletu pak už byl jenom přechod (sprint) přes něčí pozemek s kozama a přelezení vysoký brány zpátky k silnici jako nějaký zloději. Teprv tam sem si konečně oddychli a vylili vodu z čvachtajících bot. 

Naše sladkovodní odměna

Zajímavý bylo, že když sme se blížili k závoře, odkud sme ráno vyráželi, zrovna odtamtud vycházeli dva ze tři teenagerů, co sme potkali před hodinou. Za prvý nevypadali moc vesele, za druhý nebyli komplet a za třetí nás od nich dělila asi hodina, což znamená, že za tu dobu nemohli stihnout dojít k vodopádu a zpátky. Jejich příběh se už asi nedozvíme, ale konečně sme docenili právě prožitý dobrodružství. 

Ačkoliv si nepřipadám jako kriminálník za to, že sem se šla podívat na nějakej vodopád, samozřejmě vám nebudu tenhle výlet doporučovat. Ať se každej rozhodne sám, jestli mu za to ten stres stojí. Pokud by někdo neměl dost překračování hawajských zákonů, mrkněte taky na další zakázanou trail Stairway to Heaven ;)

Asi nejlepší hawajská nezávislá Do It Yourself webovka je blog tohohle maníka. V sekci hiking najdete tady zajímavý tipy na treky a hlavně návody na ty zakázaný ;)

Tim bych vyprávění o naší cestě na Hawaii zakončila a konstatovala, že se nám tu strašně líbilo, protože nám Hawaii dala možnost cestovat si naprosto po svym s fajn základnim táborem v jednom ze svejch nezčetnejch friendly kempů.

A to nejfajnovější na konec. Náklady
Za 14  dní v jsme oba na Hawaji utratili 10.290 Kč.
Ubytko: 151 Kč za dvě osoby/ noc (deset nocí ofiko v kempu, dvě za plotem, dvě v bezdomovecký komunitě)
Jídlo: 439 Kč za dvě osoby na den (nákupy v supermarketech a vlastní vaření plus na celodenních výletech do civilizace sme kupovali dolarový burgery v Mekáči, dále cca 6 caramel frappucino ve Starbucks)
Doprava: 87 Kč za dvě osoby na den (žádný dálkový spoj, většina z toho byla za jízdy do Starbucksu, abych tam mohla blogovat, většina výletů byla stopem)
Ostatní (vstup do Bjódóinu, laundry, luggage storage u USS memorialu, Hanauma Bay): 58Kč za dvě osoby na den. To. že sme si nakoupili spoustu oblečení, včetně second hand plavek za dva dolary a dárky, nepočítáme.

Celkově sme si vystačili s rozpočtem 735 Kč za dvě osoby na den. To je o deset korun levnější rozpočet, než Nicaragua. Za přepodkladu, že bysme cestovali alespoň s dalším párem, rozpočítalo by se kempování a bylo by to ještě levnější, což je podle mě obrovsky povzbudivý a palec nahoru.

MAHALO. Díky za přečtení a případný komenty

Na rozloučenou dvě ukulele písničky, první je sice novozélandská, ale má hawajskou atmosféru a vtipný video. A je to Gin. Druhá je z Hawaje.