Jak sme se po pěti měsících loučili s americkym kontinentem

CHICHÉN ITZÁ

Z Valladolidu sme zamířili ke komplexu Chichén Itzá, jednomu ze Sedmi divů světa.

Nechali sme se busem i s krosnama hodit přímo ke vchodu a mile nás překvapilo, že úschovna zavazadel byla zadarmo. Dovnitř sme se dostali asi ve dvě odpoledne. Protože hlavní pyramida stojí na velký louce, slunce bylo docela neodbytný, takže sme se nejdřív zabavili ve stínu chozením kolem prodejců suvenýrů a že jich tam bylo. Když se udělalo dýchatelno, obešli sme si komplex, obdivovali akustiku na hlavnim shromaždišti a nadávali na davy lidí. Pyramida je fakt úžasná, ale ve srovnání s Petrou nebo Machu Picchu to bylo takový…suchý. Nejsou tam žádný zákoutí, kde by se dalo cokoliv zkoumat, no znáte mě. Super ale byli okolo pobíhající ještěři. Žádný ještěřičky, ale pěkný macci.

SUPER TIP: Málokdo ví, že do Chichénu je mezi 16:00 a 17:00, kdy se komplex zavírá, vstup ZDARMA!!! 

Ať máte stan nebo ne, za ubytko doporučuju hotel Piramide Inn (ta hrubka v názvu opravdu je) v nedalekym městečku Piste. Je to hotelovej komplex, co má svý nejlepší léta dávno za sebou. Vypadá jako něco, kde se v osmdesátejch letech točil Hříšnej tanec, dneska tam tomu ovšem vládnou kočky. V hotelu během našeho pobytu nebylo nikdy víc než šest lidí, celá zahrada byla tím pádem naše a hlavně celej bazén. Už ste někdy kempovali přímo u hotelovýho bazénu? LOL. Majitelé nás tu nechali bydlet za směšnejch 100 pesos za stan. Co dělat, když se ušetří za ubytko? Prožere se to přece! Dál ve městě, až u kruháku , najdete několik maličkejch podniků s plastovejma židlema a super místním jídlem. Vyzkoušejte toho co nejvíc. 

IK KILL

I tady, kousek od Piste, najdete cenote ke koupání, v Ik Kill se ale připravte na autobusový zájezdy a kvanta lidí. Přijet sem kolem poledne je děsnej humáč, takže doporučuju počkat, až si stádo zaplave a odjede na obídek, kolem druhý odpoledne je to tady rozhodně příjemnější. Přes lehký zklamání z přemrštěnýho turismu, je Ik Kill opravdu impozantní. Ty liány! Nepřišli sme s Čalouníkem na jinej způsob, jak se sem z Piste dostat, než taxíkem. Cestou zátky se nám ale podařilo stopovat a nikdo nás při tom nezabil, jůůů.  

MÉRIDA

Koloniální město Mérida byla naše poslední zastávka na Yucatánu. Město má moc hezký a živý centrum a asi nejlepší street food, co sme dosud objevili. I náš hostel byl unikátní, zasazenej do obrovskýho starýho domu na náměstí s vysokýma stropama a asi nejroztomilejší dívčí ložnicí na světě. Už sme si zvykli, že ceny za hostely jsou v Mexiku hodně vysoký, tak sme vysolili  dalších 300 pesos a drželi tlamy. 

Čekal nás poslední plnej den v Mexiku a večer předtím k nám přišel jakýsi Oscar s nabídkou kvalitního výletu. Chvíli mi trvalo přesvědčit Čalouníka, ze kterýho sem si omylem během cesty vychovala takovou držgrešli, že mi občas leze pěkně krkem, abychom Oscarovi těch 900 Kč dali, protože sem chtěla ještě něco zažít. Tour, kterou pro nás a dalších 9 lidí, Oscar připravil, byla vymyšlená opravdu chytře, protože vzhledem k tomu, že všechny ty místa byly zadarmo, Oskarovy náklady byly kromě auta naprosto minimální. Na druhou stranu nás vzal na místa tak zajímavý a skrytý ostatním cestovatelům, že sme ke konci dne neměli důvod si stěžovat. Takhle se vydělává.

Z našeho itineráře: město Progresso s nejdelšim molem na světě, magrovy s plameňákama, zóna dopadu obřího meteoritu, kterej pravděpodobně zapříčinil změnu kimatu a vyhynutí dynosaurů, nádherný maličký cenote, ke kterýmu sme jeli na lodičkách po kanálu vysekanym v magrovech, solný plošiny opět vzniklý dopadem meteoritu, bažiny a dead forrest po hurikánu. Jak říkám, cena tour ani náhodou neodpovídala nákladům, ale prostě to bylo tak zajímavý, že bych to určitě doporučila. Jestli snad chcete vidět hada, jak žere žábu, tahle tour je taky přesně pro vás! (Fotka jedině na vyžádání).
Na večer sme už měli jízdenku dále, takže se ještě jednou najedli na ulici a vyrazili nočním busem do devět hodin vzdálený Villahermosy, odkud nám to letělo do Tijuany.

Vyvěrající voda z cenote uprostřed bažin

Cesta mangrovama

Krajina zničená hurikánem

Villahermosa je pro ty, co to zajímá celkem ošklivá a ještě nikdy v životě sem neměla takovej problém se po vytotupeí z autobusu zorientovat. Nejdřív byl neřpekonatelnej problém najít internet a pak lokalizovat, kde vůbec sme, protože GPS google maps nám ukazoval ptákoviny. Ale zvládli sme to a dostali se na letiště. Historku o tom, jak nás nastrčili do hotelu místo toho, abysme spali na karimatce někde u záchodků u terminálu xxx, už znáte J

TIJUANA

Tijuana mě překvapila tim, jak doslova leží na hranicích s USA a dá se tam dojít pěšky. Peřdstavovala sem si to tam jako ošklivý město plný prostitutek a drog, ale celkem se mi tam líbilo a minimálně hlavní třída byla vcelku čistá. Možná k dojmu přispělo i to, že bylo úplně mrtvo, nikde žádný opilí Amíci na spring breaku. Dali sme si poslední mexickej oběd (Yucatán je spíš než Mexikem ovlivněnej středoamerickou kuchyní, takže na pořádný fajitas sme čekali právě do Tijuany). Po obědě sme hráli šipkovanou k americkejm hranicím. Po příchodu k hranicím sme si oddychli, že máme takovou časovou rezervu, protože fronta byla dlouhá, nekecám, 2 km a čekali sme v ní tři a půl hodiny. Jestli je to tam denní rutina, tak poteš.

Za kanálem je Amerika

Pak už nám nic nebránilo (kromě imigračního úředníka, terýmu se z nějakýho důvodu chvíli nelíbila moje Esta) vstoupit na půdu USA a nabrat směr letiště San Diego.

Poslední poznámka bude opět patřit výstupním vízům. Mexiko to má trochu nepochopitelně nastavený. Na hranicích vám při vstupu daj takovou fešnou turistickou kartu a vy musíte za dobu svýho pobytu navštívit banku, zaplatit jim na přepážce 300 pesos a dostat potvrzení. To byste pak teoreticky měli při odletu nebo odchodu ze země prokázat společně s pasem. Tak jenom abyste věděli, jak sme byli „potěšený“, když nás při opouštění Mexika přes přechod v Tijuaně nikdo nezkotroloval. Nechci nikoho navádět k nepravostem, ale v Tijuaně ani žádnej mexickej úředník nesedí, rovnou projdete k americkýmu a potvrzení o zaplacení je všem šumák a nemá ho absolutně kdo zkontrolovat. Vědět to, tak ušetříme necelej litr.

No, jak vidíte, ani z Mexika sme toho neviděli tolik, co by bylo potřeba. Můžu říct, že sem cestovala po Yucatánu, ale rozhodně sem asi nepoznala to pravý pálivý a horký Mexiko.
Tak... to je další stát, kam se musim vrátit. 

Sakra.

Náklady na Mexiko:
Za 12 dní v jsme oba utratili 12.732 Kč.
Ubytko: 213 Kč za dvě osoby/ noc (částka snesitelně snížena jedině jednim spaním v křoví a třema nocma ve stanu u hotelu)
Jídlo: 266 Kč za dvě osoby na den
Doprava: 211 Kč za dvě osoby na den (dlouhý přejezdy během krátký doby)
Ostatní Grand Cenote 510 Kč, Ruiny Tulum 170 Kč, půjčení kol 180 Kč, Chichen 610 Kč, Ik Kill cenote 210 Kč, Nature tour 1300 Kč plus suvenýry, víza a další menší denní potřeby ): 371 Kč dvě osoby na den.

Ani tady sme denní limit nedodrželi přesně. V součtu nám náklady vycházej 1.061 Kč za dva lidi na den. Ušetřit se dalo za vstup do Chichén, víza. A to sme si ještě kvůli Lukyho nemoci odpustili šnorchlování se žralokem velrybím na severu Yucatánu. Rozhodně teda existujou i levnější země.

Těšíte se na Hawaii?

O fakt "strašný" rainy season ve střední Americe

 Vítejte v další zemi!

Na úvod bych rovnou chtěl říct, že mít pouhejch pět tejdnů na střední Ameriku byl špatnej špatnej nápad. Nejsem si úplně jistá, jak k tomu v mý hlavě došlo, ale jakmile  byla booklá letenka na Hawaii v polovině července, už nebyla cesta zpátky. Možná proto můžte mít pocit, že naše cesta na sever byla taková nějaká uspěchaná, že sme tu neudělali žádnej delší nezávslej trek  a je to tak. Přitom dneska vim kam přesně bych se v Guatemale, Nicarague a Belize podívala. Budeme teda předstírat, že to tentokrát bylo jen takový oťukávání, abych příště věděla J

Na druhou stranu, i když sme těch 4 a půl měsíce jakž takž dodržovali rozpočet, stejně nám tam vlezlo několik neplánovanejch výdajů (letenky na Portoriko, letenka přes Mexiko) a naše zásoby v bance se natolik ztenčily, že při vstupu do Belize sme se už jenom modlili, abychom nějak vyšly a odletěli v míru do Asie, kde si budeme žít jako královské pandy.

Mangorvy, ale naštěstí bez krokoušů

BELIZE

Bylo prvního července 2014 a naše cesta pokračovala přes Belize. Belize sem se od začátku cesty docela bála, protože je hodně drahý a evidentně nejvíc lákadel leží na karibskym pobřeží a pobřeží, jak je známo, sou plný turistů a hotelů.Čalouníkův špatnej stav nakonec rozhodl, že se tu zdržíme jen tři dny a vybereme si jediný místo, který navštívíme. Na hranicích s Belize sme nejdřív lehce ochcali výstupní vízum z Guatemaly, stačilo říct, že sme platili při vstupu, celník se podivil a nechal nás projít. 

Na belizký straně nás uvítali s mapou země a přátelskýma informacema. Přímo u hranic nejezdí autobus, takže sme nejdřív museli vzít taxi (s předem danou fixní a rozumnou cenou) a autobus našli až v příští vesničce. Byl to náš oblíbenej chicken bus, takže očekávání byla po zklamání z guatemalskýho dopravního systému veliká. Měli sme štěstí na přímák, takže sme sedli, během tří hodin přejeli v podstatě většinu Belize (Belmopan a Belize City sme nechali daleko za sebou) a vystoupili v městečku Orange Walk. Tady sme měli dvojnásobný štěstí, když se nám podařilo chytit poslední bus do vnitozemí. Našim cílem byla rybářská a loďařská vesnice Sarteneja. Moc sme si to předtim neuvědomili, ale čekala nás ještě ubíjející dvouhodinová cesta po prašný silnici, za setmění sme pak už v autobuse seděli jenom ve třech lidech a zavařil se nám motor.

Do Backpackers Paradise sme dorazili už pozdě kolem desátý, nechtěli sme rušit majitele, tak sme po konzultaci s párem cestovatelů, co tu bydleli, postavili stan, pokecali a nechali check inn na zítřek. O Hostelu Backpackers Paradise sem taky už psala na fb stránce, takže jenom nasdílím odkaz a připomenu, že to byl ovocnej ráj a dny sme si zpříjemnili půjčenim kol a kanoe na prozkoumání mangrovů. Vřele doporučuju. Koho by to zajímalo, francouzska Natalie, která hostel se svým manželem vede, je DJ a její sety sem si překvapivě užívala, tady je její Soundcloud.

Co sme zvládli v Sarteneje ušetřit, sme následně vyplácli na výstupní razítko ze země (700 K za dva lidi, jako fakt je to nutný?!) a vstoupili přes Chetumal do Méchika.

V Chetumalu sme se na autobusáku ADO nejdřív lekli cen, stačilo si ale trochu oběhat pár místních a ti nás poslali vedle k stanici mikrobusů. Vzdálenost do Tulumu sme museli rozdělit na dvě cesty, ale tímhle způsobem sme ušetřili 100 pesos (=150 Kč), což už je opravdu velká večeře navíc. To bylo taky naposled, co se nám podařilo na busu ušetřit.

MEXICO - TULUM

Mayské ruiny vyříznuty z obrázku na úkor palmy a písku

Největší lákadlo Tulumu sou stejnojmenný mayský ruiny. Nejsou zvlášť historicky významný, ani velkolepý, co sem ale přivede všechny ty turisty, je jejich usazení na útesech s dechberoucím výhledem na moře. Zakotvili sme v hostelu Weary Traveler a za dormitory sme jim tam ve dvou nechali 300 pesos, což je 450 Kč. Tenhle hostel je celkem pěkně v centru, všude je to kousek a ráno nás překvapila neuvěřitelně bohatá snídaně. Velký plus. Po menší rešerši bych ale opravdu low budget cestovatelům doporučila popojet kousek za město, před vstupem k ruinám se nachází Tulum Bike Hostel, kde za 12 USD dostanete ubytko, snídani a hlavně zadarmo kolo, což je velká úspora. Kolo budete totiž potřebovat k návštěvě ruin a taky Grand Cenote. Zkuste skočit k ADU autobusáku a porozhlídnout se po 10% OFF kupónu.

Tulum je hip!

Obě místa se daj navštívit za jeden den, nechám mluvit fotky. K ruinám si rozhodně vemte plavky, dá se přímo u nich koupat a je to tam andělský.

Po poobědvání výbornejch quesadill sme se vydali osvěžit osvěžit těla ke Grand Cenote. Poloostrov Yucatán má docela zajímavý geologický úkazy. Tak například tu nenajdete řeky k plavání. Všechny řeky totiž tečou v podemí. Jsou to obří neprozkoumaný sestémy podzemnch jeskyň. Ty se tu a tam kdysi dávno propadly a vytvořili tzv. cenotes, velký propadliny, který odkryly vodu. Protože jde o podzemní vodu, je to nádherný koupání v super čístý vodě. Některý cenotes jsou obří, jako třeba Zací, jiný docela maličký, jako nepojmenovaný cenote, o kterym povyprávim pozdějc. Ve spoustě z nich se dá potápět, což si myslim, musí bejt boží, v některejch vám půjčí aspoň šnorchlovací výbavu. Pokud vlastníte, nenechte  ji na hostelu!

Ten den večer už sme byli přesně na denním limitu a nedalo se svítit. Museli sme nějak ušetřit na spaní. Už em zmínila, že sem fakt dobrá v hledání křoví uprostřed měst? Na stejný ulici jako hostel, o několik bloků jižně sem si všimla jednoho pozemku, na kterym nestál dům. Místo bylo zarostlý stromama, náš stan je tmavě zelenej, takže bylo jasno a po setmění sme do křovíčka zalezli a rozbili tábor. Timhle způsobem se samozřejmě nedá spát jinak, než že ráno vstanete co nejdřív, přece jenom ste v Mexiku, ne zrovna nejbezpečnější zemi. 

Jak jen se člověk může zaplavit v ďouře v zemi!

Popojedem autobusem do Valladolidu. Můj silný Bivoj zase něco chytnul, takže sme tu zůstali tři dny a čuměli. Veškerou energii sme věnovali gastronomickým zážitkům, který sou ve Valladolidu opravdu fajn. Zkuste velkou jídelnu u náměstí. Já sem si ve volnym čase zašla do místího cenote Zací, který je přímo v centru, ale úplně hezkej cenote to bohužel nebyl. 

Achjo, ty kluci nic nevydržej!

Zatim pac a pusu!