Strašně moc vodopádů v jednom příspěvku (O Maui)

Když sem expedici (ještě v Indonésii, tedy na cestě kolem světa) plánovala původně, počítala sem s tim, že se kvůli výhodnýmu letišti pravděpodobně znova podívám na Oahu, kde už znám kdejakýho bezdomovce! Big Island se svejma aktivníma spokama byl ale jasnej jako hlavní cíl. Když se náhle naskytly ucházející letenky od British Airlines + American Airlines na Maui (18000 Kč), bylo vymalováno. Oahu musí počkat, na tomhle malym ostrově se zastavíme na dva tři dny a trochu ho prošmejdíme. 

Severozápad ostrova - havajský "kopečky" se prostě poznaj na první pohled

Do hlavního města ostrova Maui, Kahului, sme dorazili někdy o pů jedenáctý večer. Podle užitečnýho webíčku http://www.sleepinginairports.net/ sem měla nastudováno, kde se dá přespat na letišti, ale nakonec nás z nějakýho důvodu zřízenci uložili do arrival haly k výdejnímu pasu. Na letišti byl od 11 klid, žádný letadly už nepřistávaly, ale příslib ztlumení světel se jaksi neuskutečnil a o sedmihodinové smyčce havajské národní hudby se RADŠI NEBUDU VYJADŘOVAT.

Kanaha Beach park hned u letiště - fajn místo na čekání, místo terminálu

Doby, kdy vám havajský krásky nasadily na letišti uvítací věnec lei na krk, jsou bohužel pryč, takže nám nezbylo než si zážitek vynahradit druhej den ve Wallmartu. Na Maui sme měli málo času, takže brzo ráno sme se zašli projít na pláž, která leží doslova pár metrů od letiště (a dá se tam docela dobře, leč ilegálně přespat na pláži v případě nouze). Jako já vás k ničemu nenavádim! Východ slunce byl nádhernej a pomalej. Půjčovna aut byla rovněž pár set metrů, prostě by to byl ráj nebejt všudypřítomnejch divokejch kohoutů, co dojem maličko rušili a navozovali dojem vesnickýho dvorku. To, že nás na expedici vyrazilo 5, což byl bezva počet do auta, znamenalo velký úspory za benzín i pronájem, ale půjčování auta byla naprostá výjimka, protože čelendž Big Islandu spočívala právě v tom, že sme chtěli auto používat minimálně.

Na havajských ostrovech obecně platí, že díky sopkám je jedna (v případě Maui i Big Islandu západní) strana ostrova suchá a ta druhá mokrá. Z dnešního vyprávění se určitě nedozvíte, že Havaj je lážo plážo. Co mám na tomhle místě tak ráda sou naopak pořádně divoký vlny a proudy, černý pláže, promáčený treky v pralesích a drsný skaliska. Plus teda taky ta jedna nepatrná drobnost a tou je řeka lávy tekoucí přímo před vašima očima do moře! Ale o tom až příště.

Takže co dělat na Maui...

Vodopád

Dva dny se ukázaly bejt na Maui dost málo, takže sme se shodli, že toho zkusíme objet a vidět co nejvíc a vyrazili sme na severozápadní část ostrova, která byla hezky ponořená v načechraných obláčkách, a tudíž tam přeci muselo bejt strašně krásně...

Jo? Prd! První, co sme udělali bylo, že Béďa zapích prst na mapě do nějakýho bezejmennýho vodopádu a řek, že to určitě bude bezva. My všichni sme si na krk pověsili lei z umělejech kytek z Wallmartu a pokývali souhlasně hlavou. Poté, co sem vybraným rebelům zakázala jít na trek v žabkách, sme si vyrazili jen tak bez jídla a pití omrknout vodopádek, nicméně z procházky se vyklubala tříhodinová drsná přelejzačka spadlých kmenů, kamenů a brodění řeky křížem krážem. Kousek treku vedl přes ukrutně hustej bambusovej lesík, což se pandám líbilo. 

Nedá se taky říct, že by nám z nebe nějak šajnilo sluníčko. Když už sme toho měli plný brejle a pohorky plný vody, našli sme cíl naší cesty! Byl to super vodopád, na kterej se dalo po laně vyšplhat a dostat se tak na druhou kaskádu. Nad ní pak byl ještě jeden mnohem drsnější provaz, kterej vedl ještě o kus vejš. Měla sem radost jako dítě, že tam místní udělali prolejzačku, ale musim přiznat, že když sem potom cestou dolů visela na šestimetrový, mechem obrostlý, stěně bosá a marně hledala, kde si opřít aspoň palec u nohy, trošku mě to vystreslo. Kdo chce navigaci k nejlepšímu vodopádu na Maui, ať mi napíše, netuším totiž, jak se jmenuje.

Sopka

Letíme nad Haleakalou

Hlavní dominantou tohohle středně velkýho ostrova je sopka Haleakala vysoká 3055 mnm. Až ji uvidíte prvně i vy, budete možná podobně zklamaní, protože se jaksi nejedná o žádnou fotogenickou Fudži-san, kdežto pěkně roztáhlou, ne moc vysokou horu se spoustou zubů, z nichž skoro každej by klidně mohl bejt vrcholek. Super je, že až nahoru vede silnice, takže absolutně není třeba platit 100 doláčů/osoba za výlet s agenturou, nýbrž stačí půjčit si dole na pár dní auto a na spektakulární východ slunce vyrazit sami. A vydělat!

Do NP Haleakala se platí jako všude v USA vstup 20 dolarů na auto, takže čím vás jede víc, tím líp. My se rozhodli přespat zadarmo v kempu Hosmer Grove v téměř dvoutisícové výšce a ve 4 ráno pak dojet zbytek cesty autem na výhled. Do kempu sme dorazili už za tmy a cestou sem dvakrát nepřejela krávu. 

Hosmer Grove je pěkný klidný a travnatý místo s vodou, záchodkama a roštama na grilování. Je ale potřeba počítat v noci docela s kosou My byli připravený a tasili se s podvlíkačkama, tlustýma ponožkama a s kradenejma dekama z letadla a nejstudenější havajskou noc (8⁰C) sme relativně přežili. 

Ráno ve čtvrt na pět už sme se zařadili do lajny aut, který se jako zářivý korále táhly na sopku. Tady sme zaparkovali a hodinu sledovali, jak se mění obloha a pomalu se rozednívá. Béďa sice prohlašoval, že na Javoru je to o něco lepší, ale já byla unešená. Pro nejlepší výhled doporučuju nezůstávat hned u návštěvnickýho centra, ale najít stezičku, která vás za 5 minut zavede na vrcholek, kde není tolik lidí. Čelovku s sebou!!! Atmosféra, kdy native havajanka/ranger zpěvem vítala slunce, byla magická. Cestou dolů sem nepřejela chráněnou husu ne-ne.

Krátery všude kolem

Pro zájemce o trekování v NP Haleakala mám pár tipů:

Nahoře se nacházej tři horský kabiny Kapalaoa, Holua a vzdálená Paliku (první a třetí mají i primitivní kempiště), který si můžete zadarmo zarezervovat a přejít tak za 2-3 dny celý kráter.

Mapka ke stažení zde.

Jako ideální trasu navrhuju:

Vyjet autem do kempu HG a vyspat se tu. Ráno vyrazit stopem na vrchol a počkat na východ slunce. Vyrazit na 10 km trasu a přespat na Kapalaoa Cabin. Druhý den udělat velký trek uvnitř kráteru a přespat v Holua cabin. Poslední den se vrátit do HG pěšky k autu. 

Náklady na takový výlet jsou naprosto minimální. Kapaloa Cabin nemá vodu, ale u ostatních chatek jsou záchytný kontejnery na pitnou vodu, takže filtr s sebou!

Silnice

Druhá nejznámější destinace na Maui je městečko Hana, respektive cesta do něj. Road to Hana je legendární klikatá silnička po východním mokrém pobřeží, která překračuje asi 50 vodopádů různých velikostí a skýtá super výhledy (když nechčije). Některý z vodopádů jsou fakt masivní a nemůžu nezmínit mrňavou restauračku po cestě, kde sme si objednali coconut shrimps, neboli krevety smažený v kokosovym těstíčku.

12 dolarů

Jeden z mnoha

Projet ty šílený serpentýnky do Hany nám zabralo aspoň 3 hodiny a občas to byly nervy, hlavně proto, že mokrá tvář Havaje o sobě dávala vědět a silnice byla steží pro dvě auta. Naším cílem ale nebylo tohle ospalý městečko, nýbrž druhý (a poslední bezplatný) kemp Kipahulu hned vedle přírodní krásy Seven Sacred Ponds. Kipahulu totiž taky zasahuje do NP Haleakala a nikde jinde, než v NP se na Maui zadarmiko nevyspíte. Aspoň ne legálně a klidně.

Součástí ohruhu kolem kaskád Seven Sacred Ponds je i slavná Pipiwai Trail, nicméně my sme ještě neměli pořádně suchý boty z dobrodružství předešlýho dne, takže sme si dali jen asi 4 km dlouhý trečík, mrkli na obří vodopád Makahiku, obdivovali krásný banyan strom a mudrovali, jak je sakra možný, že se dá v rozbahněných jezírkách někdy plavat a neumřít (odpověď zní: když pár dní neprší). Od kempu, můžete očekávat fajnovější noční teploty (16⁰C), pěknej trávník, suchý záchodky, vodu u infocentra a naopak nečekejte moc pěkný plavání, protože žralok.

Zajímalo by mě, jestli tohle někdy někdo viděl s čistou vodou

Při pohledu na mapu Maui mě nejvíc trápilo, jestli se dá ostrov objet z jihu zpátky na sever kolem dokola. Protože nám druhej den letělo letadlo už v 9 ráno, vůbec sem nebyla nadšená (=byla sem vystrašená) z představy, že bych za tmy měla znova absolvovat Road to Hana. Na mojí mapě byl ovšem notnej jižní kus silnice značenej jako offroad, což se dá vyložit různě, takže se Danča poptala místních a po konzultaci s infoletáčkama sme se definitivně rozhodli, že to zkusíme spodem (a kdyžtak budem tlačit), protože prý „road has been improved“. Sice sme moc nevěděli, co to bude znamenat v praxi, ale těch třicet nezpevněných kilometrů sme projeli úplně v pohodě a zbytek pak byla zbrusu nová silnice. Bohužel byla tma, takže sme nic neviděli, ale ve dne to musí bejt nádhera. Taky proto, že za Hanou už zase začíná suchá část ostrova. A bacha, Hana je poslední místo, kde si koupit jídlo a benzín, dál už je to docela divočina, kde vás nikdo moc nezachrání.

To, že předchozí den při večerním grilování klobás přišla pěkná smršť a zmáčela nám večeři, co sme s Radimem a Pepou pracně připravovali, byla zatím jenom taková předzvěst toho, že se musíme mít před bohyní Pelé na pozoru.  

Zpátky v Kahului sme v pořádku odevzdali auto a na letišti si počkali na privátní letadélko Káně, o kterym napíšu taky příště.

Pokud jste byli na Maui dýl než já (což je fakt lehký), já i mí čtenáři ocení vaše top zážitky v komentářích.

Petr "Béďa", Danča, Radim "Nick Slaughter", Petr "Pepa" a já.

Následuje samozřejmě mapka, neasi...

Vaše Panda

Nervydrásající historka o pochodu k zakázanýmu vodopádu

Ach ta Hawaii, kéž bych na vás do Čech mohla fouknout trochu tý atmosféry a barev. Nemůžu si pomoct, když mluvim o Hawaji, lezou mi něžný růžový kytky i z uší. První fázi kempingu sme teda přežili bez toho, aby nás Erin někde v lese knockoutoval a vykuchal. Rozloučili sme se s ukulelistou Alikou, Shaunou a dalšíma a nasedli do busu 92 směr Hauula. Cestou sme míjeli spoustu děsně roztomilejch místních názvů, co se blbě vyslovujou jako třeba Kamehameha Highway nebo Kaaawa (fakt tři a po sobě?). Kemp v Hauule byl od prvního trochu odlišnej. Plus bylo krásný místo a míň lidí. Supermarket sedm ninut pěšky. Na druhou stranu je to kousek od silnice a nedá se tady moc dobře plavat kvůli skaliskům. Celkově se nám tu ale taky líbilo, protože Hauula, daleko od velkejch měst, měla takovej víc přírodní feeling. Asi největší překvapení bylo, když sme si jeden den stopli mladýho Kanaďana Jona, kterej nám prozradil existenci vodopádu Sacred Falls. Shodou okolností trek začíná asi dva kilometry od našeho kempu, což sme pozdějc hodně ocenili a přidali na seznam plusů.

Zatímco jižní část Oahu je hodně zalidněná, ta severní je plná různejch rezervací a údolíček. Silnice, která vede po pobřeží prochází jenom menšíma městečkama, který sou ze západu ohraničený vysokou hradbou pohoří Ko´olau a prostor se otevírá až na úplnym severu ostrova, jehož turistický cetrum je malebná Haleiwa. Právě tady na severnim pobřeží se v zimě lámou ty největší vlny a konaj nejšílenější mistrovství v surfování. Fakt bych chtěla vidět takovou Banzai Pipeline v plnym proudu. 

High five bro, až na tu helikoptéru přímo nad náma

První den sme se vydali na vejlet do Waimea Valley, která slibovala vodopády, plavání v řece a botanickou zahradu s ukázkama nějakejch domorodejch staveb. Turisti se můžou s místní kultutrou seznámit v Polynéskym kulturnim centru, což je taková předražená šaškárna vedená mormonama, která navlíkne studenty do plastovejch sukýnek a nechá je tancovat a předvádět, jak se rozdělává oheň a já nevim co. Tuhle atrakci sme si po přečtení pár webů odpustili a radši se rozjeli do Waimey. Cestou nahoru nám zastavil Jon a povyprávěl, jak právě jde z nějakýho strašně zakázanýho treku, což nás celkem zaujalo a po tom, co sme došli ke vchodu a zjistili, že chtěj za vstup do údolí patnáct dolarů, sem se celkem naštvala. Jako, já vim, že to není zas tak moc, ale za 30 dolarů sme já a Čalouník strávili TŘI dny v Grand kaňonu i s kempovánim. Ve světle předchozích zkušeností z USA, okolních obchodů se suvenýrama a faktu, že cedule nás ujišťovaly, že se nemáme čeho bát, protože u jezírka s vodopádem je lifeguard a dostaneme záchranný vesty, sme si řekli, že to asi taktéž nemáme zapotřebí. V hlavě se mi začaly rojit myšlenky za zakázanej vodopád...

A přitom to cestou k Waimea Valley vypadalo fakt slibně...

Ten den sme si nicméně udělali ještě výlet do Haleiwy. Tady musim zmínit krásnou tradici food trucků, což sou odstavený a pomalovaný dodávky, kde se prodávaj místní speciality. Nejčastějc sou to shrimp trucks a některý z nich maj celkem kultovní status. Mezi nima Camaronova dodávka. A tady přišel konečně vhod kupón, tak se nesmějte, jo? Za 9 dolarů sme si dali garlic shrip special a i přesto, že nám ho dali to plastový krabičky, tak provedení bylo prostě hawajský, radost se podívat. Není divu, když je skoro dvacet procent obyvatel japonskýho původu. A víme, že Japonci si na estetiku potrpěj. Z dalších mňamek bych doporučila ještě zkusit coconut shrimp. Ještě trochu slavnější je Giovanni shrimp truck, ale ten byl daleko od centra a my neměli auto. 

Druhá kultovní zastávka je Matsumotova Shaved Ice, což je nadrcenej led postříkanej různejma příchutěma. Tady sem dostala neskutečnou lekci, jak se podniká. To ste fakt neviděli. Nejenže před Matsumotovým obchodem stála front až ven, ale uvnitř to bylo úplně surrealistický. Kolik peněz musí vydělávat obchod se zmrzlinou, kterej zaměstná šest nebo sedm lidí? Obyvatelé Honolulu sem prej jezděj o víkendu jen tak! Cesta autem trvá asi dvě hodiny, jenom, aby si tady koupili zmrzlinu? A nejlepší na tom, je, že je to fakt pravda. Uvnitř obchodu si taky můžete koupit stovky různejch suvenýrů s logem Matsumoto Shaved Ice. Jako, kdo si proboha koupí jejich ručníky, surfový šortky a bločky? Krásně sme si naplnili břicha. Čalouník si dal nějakou ovocnou kombinaci, což byla od pohledu docela chemie, ale dobrá. Já sem nostalgicky sáhla po specialitě - zmrzlině ze zelenýho čaje s japonskejma mochi a azuko beans. Azuko fazole zbožňuju. A porce byly taky obří. Klobouk dolů teda. Kdo chce ušetřit a má kupón, super shaved Ice je i v general storu, kterej se snaží vcelku dobře dělat Matsumotovi konkurenci. 

Odpoledne smi si užili na širokánský písečný Waimea Beach, kde se dá skákat ze skalisek. Ke šnorchlování je na severu ideální Shark Cove, kde naštěstí žádný žraloci nejsou (ale ne, že mě pak zažaluješ, až ti jeden ukousne nohu). Jako vždycky platí, že šnorchlování je nejlepší brzo ráno. Na západy slunce, kterejch sme si we Waimanalu moc neužili, je pak Sunset Beach, i když, až vám ukážu fotky západů slunce z Filipín, asi budete víc nadšený z nich. Nicméně pláže na severovýchodě sou často poloprázdný a super na bodysurfing. 

Nádherný kempování v Hauule

 S internetem a nabíjenim foťáků a v mym případě počítače k blogování, může bejt problém. Ve Waimanalu sme po zavírací době chodili nabíjet na poštu, kde byla ve vejšce dva a půl metru z nějakýho důvodu zásuvka, takže mě Čalouník vždycky musel vysadit. V Hauule sme pak chodili do podniku Papa Olle, kde maj internet a nabíjeli ve vedlejším Domino Pizza, protože tam byla hodná obsluha. Vygooglila sem si, jak se dostat k Sacred Falls, uložila si info do hlavy a šli sme se vyspat na to zítřejší dobrodružství.

Sacred Falls, to je smutnej příběh... Dřív to bejval nejnavštěvovanější vodopád a vedl k němu nádhernej trek kolem řeky a džunglí. Bohužel v květnu roku 1999 se tady stala tragédie, kdy došlo k bleskový záplavě a obřímu sesuvu půdy. 8 lidí tenkrát umřelo a dalších padesát bylo zraněno. To je opravdu neštěstí. Jenže, co se nestalo, pozůstalí začuchali peníze a hromadně zažalovali stát Hawaii za to, že tu chyběly varovný cedule a vůbec, byl to prostě zbytečnej bullshit. Nicméně výsledek byl, že Hawaii prohrála a musela solit. V návaznosti na to se trek na neurčito zavřel a pokuta za vstup je dneska 25.000 dolarů. Takže díky moc. Celá cesta k vodopádu je posetá výstražnejma cedulema, který naváděj k obrácení se. Musim přiznat, že trochu těžko bylo i nám. Pocit, že děláme nějakej strašlivej přestupek, je všudypřítomnej. Na druhou stranu, nejsme s Jonem jediný na světě, kdo se tam vydal a od prvního pohledu na víc než zachovalou stezku džunglí je jasný, že si sem cestu minimálně každej den někdo najde.

Vyrazili sme teda brzo ráno podle návodu pěšky ke žlutý závoře, která značí začátek parku. Byla sem fakt nervózní, protože sem si na netu přečetla zkazky o tom, že vás můžou nabonzovat i rezidenti z okolních domů, když vás uviděj. To, že sme hned jako první museli přelízt vysokej plot, mi na sebevědomí moc nepřidalo. No ale byli sme uvnitř a ze začátku sme šli po široký provozní cestě a uši měli super nastražený. Za celou dobu sme nikoho nepotkali a to ani, když se cesta začala zužovat. Po chvíli sme si nepříjemně uvědomili, že se dneska musej konat nějaký vojenský manévry (a že je na Hawaji těch posádek mrtě), protože sme nad sebou neustále slyšeli dvě až tři helikoptéry. Nebyl to hezkej pocit, ale nebyl důvod si myslet, že by se o nás vojáci nějak zajímali. Stejně sme ale tu jednu mýtinu, která jako by vypadla z LOST, přešli hezky rázně a s radostí zase zalezli do rákosí. I když ne, že by to nebylo jedno, když nás stejně můžou zachytit na těch svejch termovizích, žejo? Pokračovali sme dál a cesta trvala asi 50 minut, než se před náma konečně otevřel výhled na Sacred Falls. 

Kromě toho, že je vodopád opravdu krásnej, je taky opředenej mýtama. Podle místního folklóru tudy totiž procházej tzv. Night marchers (jo, zní to jako něco, co žije za Zdí). Jsou to duchové pradávných zemřelých válečníků, co bloudí po nocích po ostrově. Nejčastěji na ně můžete narazit na místech dávnejch bitev. Na Night marchers nechcete narazit hlavně proto, že když se jim omylem podíváte do očí, tak vás nebo někoho z vašich příbuzných stihne smrt. Zachránit se před jejich smrtelným pohledem můžete dvěma cestama. 

Buď jste pokrevně spříznění s jednim z nich (což u nás asi nehrozí), a pak ste v bezpečí. Nebo si lehnout na zem tváří k zemi, dělat mtvýho a modlit se, abyste neupoutali jejich pozornost. Přítomnost Night marchers poblíž vás poznáte díky mrazení v zádech, náhle studenýmu větru a zvuku bubnů. Místo, odkud v noci průvody vyrážejí strašit, domorodci připisujou právě Sacred Falls, takže se věří, že celý místo je prodchnutý tajemnou energií, manou. Na místě sme se cejtili trochu stísněně. Skočili sme do vody, objali se, že máme první část za sebou a udělali pár fotek. Během toho nad náma asi dvakrát přeletěla helikoptéra a my se neměli kam schovat. Když přiletěla potřetí, už bylo celkem jasný, že koukaj přímo na nás, protože se nad náma na několik okamžiků zastavila. To už sme byli hodně nervózní a začali se urychleně oblíkat. Celou cestu zpátky sem měla nepříjemnej pocit, že za chvíli na nás vyskočí rangerův pes odněkud z křoví, kde už si na nás dávno číhaj. Pocit byl čím dál nesnesitelnější a sem si jistá, že i v Čalouníkově hlavě se začaly formulovat výmluvy a omluvy, co budeme za chvíli muset říkat nahlas. Šli sme mlčky až ke křižovatce s provozní cestou, která je dost široká na auto. 

V tu chvíli sme uviděli, že proti nám někdo jde. Zalétli sme do trávy, ale Čalouník si byl jistej, že to sou jenom výletníci. A měl pravdu, nějaký tři místní děcka nás jenom pozdravili a prošli. To už sem byla uvolněná, protože bylo jistý, že se u brány fakt nepořádaj nějaký šílený manévry, aby nás chytili. Jen, co sem se po deseti minutách uchlácholila, Čalouník mě zarazil, a zatáhnul za ruku znova do křoví. Padesát metrů před náma stálo auto. Nevěděli sme, jestli je těch děcek, ale vzhledem k tomu, že brána, přes kterou sme prve lezli, byla zamčená a klíče nemůže mít jen tak někdo, sme se rozhodli bejt opatrný. Taky bylo klidně možný, že ty tři měli obrovský štěstí a dostali se dovnitř těsně předtim, než si pro mě s Čalouníkem někdo přijel. Chvíli sme potichu zvažovali, co dělat a pak se rozhodli radši prolízt džunglí, než zjišťovat, komu auto patří. 

Hahaha, viděli ste někdy džungli? Následující hodinu a půl sme nejdřív strávili  plazením a proplejtánim lesním porostem tak daleko, aby nás nebylo od auta slyšet. Pak sme se dostali na obří podmáčenou louku a lezli skrz tři metry vysokou trávu na druhej konec. Tam sme zjistili, že sme v pasti, protože louka končila říčkou a pozemkem, kde si zrovna rodina hrála na zahradě a my jim jaksi nechtěli vysvětlovat, proč je stalkujeme z jejich remízku. Museli sme se vrátit a prolejzat mangrovama. To už sme byli podle doslechu kousíček od silnice, ale nebylo jak se přes mangrovy dostat. Nezbylo nám nic jinýho, než skočit i s našema pohorkama do řeky a bahnem se vybrodit na světlo boží. Dobrali sme k místu, kde se dalo vylézt z říčního koryta a tam sme naopak objevili, že sme uvízli mezi soukromejma oplocenejma pozemkama. Třešničkou na tomto povedeném výletu pak už byl jenom přechod (sprint) přes něčí pozemek s kozama a přelezení vysoký brány zpátky k silnici jako nějaký zloději. Teprv tam sem si konečně oddychli a vylili vodu z čvachtajících bot. 

Naše sladkovodní odměna

Zajímavý bylo, že když sme se blížili k závoře, odkud sme ráno vyráželi, zrovna odtamtud vycházeli dva ze tři teenagerů, co sme potkali před hodinou. Za prvý nevypadali moc vesele, za druhý nebyli komplet a za třetí nás od nich dělila asi hodina, což znamená, že za tu dobu nemohli stihnout dojít k vodopádu a zpátky. Jejich příběh se už asi nedozvíme, ale konečně sme docenili právě prožitý dobrodružství. 

Ačkoliv si nepřipadám jako kriminálník za to, že sem se šla podívat na nějakej vodopád, samozřejmě vám nebudu tenhle výlet doporučovat. Ať se každej rozhodne sám, jestli mu za to ten stres stojí. Pokud by někdo neměl dost překračování hawajských zákonů, mrkněte taky na další zakázanou trail Stairway to Heaven ;)

Asi nejlepší hawajská nezávislá Do It Yourself webovka je blog tohohle maníka. V sekci hiking najdete tady zajímavý tipy na treky a hlavně návody na ty zakázaný ;)

Tim bych vyprávění o naší cestě na Hawaii zakončila a konstatovala, že se nám tu strašně líbilo, protože nám Hawaii dala možnost cestovat si naprosto po svym s fajn základnim táborem v jednom ze svejch nezčetnejch friendly kempů.

A to nejfajnovější na konec. Náklady
Za 14  dní v jsme oba na Hawaji utratili 10.290 Kč.
Ubytko: 151 Kč za dvě osoby/ noc (deset nocí ofiko v kempu, dvě za plotem, dvě v bezdomovecký komunitě)
Jídlo: 439 Kč za dvě osoby na den (nákupy v supermarketech a vlastní vaření plus na celodenních výletech do civilizace sme kupovali dolarový burgery v Mekáči, dále cca 6 caramel frappucino ve Starbucks)
Doprava: 87 Kč za dvě osoby na den (žádný dálkový spoj, většina z toho byla za jízdy do Starbucksu, abych tam mohla blogovat, většina výletů byla stopem)
Ostatní (vstup do Bjódóinu, laundry, luggage storage u USS memorialu, Hanauma Bay): 58Kč za dvě osoby na den. To. že sme si nakoupili spoustu oblečení, včetně second hand plavek za dva dolary a dárky, nepočítáme.

Celkově sme si vystačili s rozpočtem 735 Kč za dvě osoby na den. To je o deset korun levnější rozpočet, než Nicaragua. Za přepodkladu, že bysme cestovali alespoň s dalším párem, rozpočítalo by se kempování a bylo by to ještě levnější, což je podle mě obrovsky povzbudivý a palec nahoru.

MAHALO. Díky za přečtení a případný komenty

Na rozloučenou dvě ukulele písničky, první je sice novozélandská, ale má hawajskou atmosféru a vtipný video. A je to Gin. Druhá je z Hawaje.

Honolulu Baby

Nalaďte se se mnou!

O obřích vlnách a bezdomovcích

Asi se shodnem, že Hawaii není pro našince  úplně běžná dovolenková země. Za prvý je to dost daleko - přeletět dva oceány a k tomu celý USA trochu času zabere. A  za druhý máme kvůli televizi vytvořenou falešnou představu,  že Hawaii je hlavně o Waikiki, takže pokud nemáte na kontě dost na pětihvězdičkový hotel na pláži, nemáte šanci. Tak na to pěkně rychle zapomeňte, protože vám dneska povim, že víc pohodovej backpacking sem asi na naší cestě nezažila. Hawaii je smíchaná z těch nejlepších ingrediencí. Vezmete přátelskost a otevřenost Amíků, smícháte s perfektně fungujícím veřejným transportem v Japonsku, přidáte pláže z Karibiku a doředíte exotickou místní kulturou.

Přesto...při mym prvnim pohledu na hawajský stránky to tak vůbec nevypadalo. Absolutně sem nemohla přijít na to, jak se bookujou kempy, podle všeho se do hawajskýho busu nesmí s krosnou a objemnejma nákladama a navíc nesmíme nic nechávat ve stanu, protože Oahu se hemží bezdomovcema a perníkářema (nemyslim tim Pardubáky). Vyděšeně zhasínám lampičku a du radši spát.

Vzhledem k našemu budgetu se budeme pohybovat jenom po hlavním ostrově Oahu, na kterym leží hlavní město Honolulu, i když takovej Big Island s aktivní sopkou a liduprázdnejma plážema by nás taky lákal.

S kempovánim je to na Oahu tak. Jediný komerční kempiště je tohle. Podle mě je zbytečně drahý a z dlouhýho listu pravidel, jak se chovat, by se člověk rozbrečel. 

Dál existujou State Parks. Jak se rezervujou sem úplně nepochopila, ale cena 18 dolarů za kempiště už není nic tak hroznýho.

Můj favorit jsou ale rozhodně County parks. Za paušální poplatek 52 dolarů smíte na vybranejch kempištích spát pět nocí, cože je podle mě hodně fér. Existujou i kempiště po třech nocích, což stojí 32 dolarů. Každý kempiště pojme až deset lidí, cena je pořád stejná. Stačí si udělat profil na jejich stránkách, a vybrat si, kdy chcete kempovat a kde (většinou podle toho, jak se vám líbí přiložená fotka). Potom si musíte vyčíhat přesně 14 dní předem v pátek odpoledne v 17:00, kdy se systém automaticky updatuje a otevře volný místa na váma vybranej turnus. No a pak už se jenom bojujue a místečko. Platební terminál funguje bezchybně.

Dramatické pohledy na Waimanalo Beach Park. Jenom ten vítr ne a ne jít někam.

Jediná vada na kráse hawajskýho kempování je fakt, že se kempuje od pátku do úterka. Středeční a čtvrteční noc sou všechny kempy zavřený. Teď už chápu, že je to z důvodu, aby si nikdo nemohl permanentně postavit někde stan a tam bydlet. Nicméně mi to samozřejmě trochu dělalo starosti, páč sme do Honolulu přiletěli akorát hezky ve středu a tim pádem neměli na první dva dny ubytko. Čalouník, ten můj poctivec, má chudák noční můry, kam ho zas zatáhnu squattovat a co do hledání ilegálního ubytka se mu nedá příliš důvěřovat. Naštěstí na tohle mám šestej smysl, chvíli se porochňám v Google Earth, zazoomuju, odzoomuju a vim, kam vyrazit. 

Dvě kempiště, co sem bookla, sou Waimanalo na jihovýchodě a Hauula na severovýchodě ostrova.

Na letišti sem se nejdřív trochu urazila, že mi hnedka holky s kokosovejma podprsenkama nevěšej kolem krku věnec lei. Ale nedalo se nic dělat, tenhle zvyk se přestal praktikovat asi před padesáti lety. Dneska si každej turista musí koupit vlastní někde ve stánku. Tak sem si aspoň nacpala kapsy letákama a brožurkama, což se ukázalo jako super užitečná věc, vzhledem k tomu, že ten nejlepší, časopis This week hawaii, obsahuje spoustu informací, co tady dělat a hlavně má vzadu sekci s kupónama, který sem se pozdějc jako správná hospodyňka jala vystřihovat a zakládat.

Na zastávce autobusu sme opravdu našli ceduli, že pokud se naše zavazadlo nevejde pod sedačku, nemůžeme s nima jet. Připravila sem si prosebnou speech na řidiče, ten se ale jenom usmál a Aloha. Batohy sme silou vůle strčili pod řadu sedaček a modlili se, aby nenastoupilo moc lidí. Samozřejmě sme se ale začali přibližovat centru Waikiki a nakonec při vystupování vzbudili rozruch, protože autobus byl napráskanej a my tak daleko od dveří. No nic, v centru sme nakoupili nějaký zásoby jídla na dva dny, co se budeme ukrejvat a sedli na autobus 57 směr Waimanalo. Vystoupili sme už za šera v polovnině cesty u krajnice před městem Kailua. Sešli sme kousek do vnitrozemí a můj instinkt mě nenechal na holičkách, objevili sme vysokou trávou a rákosim zarostlej oplocenej pozemek, kterej byl evidentně nechán ladem a hlavně měl díru v plotě. Prolezli sme, pochválili si místečko a postavili stan.

Druhej den sme vyrazili pěšky do Kailuy. Stan sme sebevědomě nechali stát na místě s tim, že ho nikdo nemá šanci najít. Méňě sebevědomě sme se cítili ohledně krosen, takže sme je radši vzali s sebou. V Kailue sme našli popořadě tato místa: 7/11 s donatama a čokoládovym mlíčkem, coin laundry, protože naše oblečení z Mexika bylo už zas nechutný, Mekáč kvůli internetu a hlavně obchod Armády Spásy, kde sme se strašně rozšoupli a za 12 dolarů nakoupili Hawajskou košili, tři trička a dvoje žabky.
Odpoledne sme se věnovali čumění na nádherný Kailua Beach.

Po příjemně prožitym čtvrtku sme se ještě jednou vyspali za plotem a druhej den byl pátek a od 8:00 se otevírá Waimanalo kemp.
Teď něco k dopravě po Oahu. TheBus je dlouhodobě právoplatně volen jako nejlepší servis veřejný dopravy v celý USA. Nejenže jezdí do všech koutů ostrova, je přehlednej a řidiči vžycky rádi poraděj, ale navíc je propojenej s GoogleMaps, takže se stačí někde připojit na net a je hrozně snadný naplánovat cestu a přestupy. Jeden lístek stojí USD2.50 a dá se na něj jet třikrát, než za dvě a půl hodiny vyprší. Každej bus má vepředu rošt na kola, což už je takovej pěknej bonus.

Příjezd na Waimanalo Beach byl trochu šok, protože sme zjistili, že naše kempiště číslo 9 je to úplně, ale úplně nejblíž komunitě bezdomovců, co si postavili stany v lesíku vedle. protože tam dole nemaj, kde vařit a sedět, většinou se srocujou u laviček nahoře, což je u nás. Řekli sme si, že budem mít koule a postavili stan s tim, že až přijedou ostatní lidi a postavěj si stany vedle nás, nebude to už tak divný.
Odpoledne sme se vrátili ke stanu a zjistili, že kemp už je plnej, ale všichni si postavili stany na jednu hromadu co nejdál od nás, na druhý straně kempu. Pohled na náš opuštěný staník musel bejt fakt smutnej. Pomalu se začali trousit bezdomovci a oťukávat si nás. Znáte mě, sem lidumil a mám vlídný slovo pro každýho.
Moje hierarchie lidí podle toho, jak ráda se s nima bavim, vypadá tak, že na vrcholu je Čalouník a rodina a pak kamarádi. Pak milí lidé, pak rozumně nebo aspoň polovičně rozumný bezdomovci a pak teprve stáda turistů z Waikiki beach.

Nasadila sem teda úsměv a dělala, že těm roztomilým bezzubým individuím rozumim. Ne, některý byli opravdu fajn a po tejdnu mezi nima sme je už i znali jménem a oni se nám vždycky snažili se všim poradit. Stmelila nás hned první noc, když přišla bouřka (my s Čalouníkem preferujeme slovo hurikán) a brutálně nám napršelo do stanu a málem nám popraskaly tyčky, jak jím lomcoval vítr. Nespali sme celou noc a ráno museli všechno vyklidit a usušit. S ostatníma stanama to vypadalo stejně, tak sem tu a tam přiskočila a pomohla vymejt písek ze stanu a tak.

Bezdomovci nás začali mít rádi a když přijelo auto z nějaký politický kampaně, že vezou zbytky jídla (kontejnery s míchanýma vajíčkama, rejží, párkama a palačinkama se sirupem), byli sme okamžitě přizváni a feast :) To se opakovalo ještě večer, kdy k nám naopak přišel Amík od "normálních" camperů, že ugrilovali moc masa a jestli jim nechcem pomoct. Patrně nás litoval, že tam sedíme tak sami vzadu a marně se snažíme ve větru rozdělat oheň na vařiči. Dostali sme nevídanou flákotu masa marinovanou v nějaký skvělý omáčce a k tomu brambory a zeleninu v alobalu. Abysme si ještě víc pojistili status socek, další ráno pro změnu přijela slečna z pekárny, že je neděle a vyklízí zbytky. Bohužel bylo na nás sníst asi dvacet muffinů, doughnutů a různejch sladkejch pečiv a baget. Bezdomovci si tentokrát nebrali servítky, aby si bedny odnesli ke svojí lavičce a rovnou si udělali sešn u nás.

Waimanalo beach byla trochu daleko od supermarketu, takže sme vždycky museli pro zásoby jídla busem nebo stopem, ale na druhou stranu sme měli v okolí spoustu vyžití. Z vejletů zmínim Valley of Temples, což je obří hřbitov/louka, kde sou rozmístěný všechny možný kostely všech možnejch náboženství. Měl lákala replika Bjódóinu z japonský Nary. Vstup byl asi 3 dolary a podařilo se nám tam i zpátky dostopovat většinou na korbách osobních aut. Tušim, že byla zrovna sobota a všude sme viděli cedule na Garage sales a podobně. Prošli sme se asi po třech a ukořistili šnorchlovací výbavy za pár dolarů, batoh, zlevněný opalováky a já objevila na jednom z věšáků úžasný hawajský retro šaty.

Pro šnorchlování je kousek odtud proslulá Hanauma Bay, kam se dá taky dostopovat. Vstupný 7.50.

I to zatracený Waikiki mělo svý kouzlo, i když pláž byla úděsně přeplněná. Utrhli sme se tady ze řetězu a nakoupili hromady dárků. Kromě toho sme taky našli happy hour bar a dopřáli si místní Mai tai koktejl.

Trochu divočiny sme si šli užít na Makapu´u Beach, kde se v zime pořádaj soutěže v bodysurfingu. vlny sou tady až čtyřmetrový. V létě se naštěstí moře uklidní a vlny sou jenom třímetrový, takže pohoda. Ne, co zas machruju...bylo to strašný a potom, že do mě bily bez ustání deset minut v kuse největší vlny co znám, sem to vzdala a seděla na pláži, jak buchta. Aspoň, že sem se odpoledne mohla věnovat disciplíně hajkování, protože hned vedle je Makapu´u maják a scénický pohledy na skalnatý pobřeží kolem.

Půjde si se mnou někdo rekreačně zaplavat?

Pearl Harbour má perfektní návštěvnický centrum tak obsáhlý informacema, že bych na místě mohla začít učit děják. Vstupný je sem zdarma a centrum obsahuje park s torpédama, raketrama, memorialem s plaketama všech ponorek ztracenejch během druhý světový, dvě muzea, kino a vyjížďku lodí k potopenýmu křižníku USS Arizona, kterej leží pohřbenej na dně Pearl harboru spolu s tělama vojáků, co se nepodařilo nikdy vylovit. Dneska na tom místě stojí pietní memorial. Pearl Harbour je neuvěřitelnej zážitek a je jedno, že nejste na muzea, tohle se prostě musí vidět, aby si člověk uvědomil tu hrůzu, co nám dneska připadá už jenom jako nějaká daleká historie. Mně osobně nejvíc dojely plakety s osobníma příběhama všech ponorek. Krásně napsaný kolego.

Pearl Harbour byl náš poslední výlet z Waimanala. Museli sme měnit prostředí a stěhovat se na sever ostrova, do Hauuly. Abych byla přesná, ve středu ráno sme samozřejmě museli vyklidit kemp. V tu dobu už sem se cejtila v komunitě naprosto v pohodě (stan sme přestali zamykat asi třetí den), že sme se normálně zeptali jednoho stařešiny, jestli jim nebude vadit, když se na dvě noci přestěhujeme k nim dolů. Nikdo nic nenamítal, dokonce nám slíbili, že nám budou hlídat stan :) Za celej tejden se nic neztratilo. Kromě toho sem si našla obdivovatelku a kamarádku, dvanáctiletou Shaunu, co bydlela se svojí matkou ve stanu kousek od nás. Jedinej důvod, proč se mi z její situace nechtělo bulet, bylo, že ona ta Hawaii vlastně není k bezdomovcům tak krutá. 

Navíc Shauna byla skoro drsnější než já a taky byla skvělym zdrojem informací, jako třeba, když nás jistej mladík Erin chtěl vzít na trek do okolních hor. Erin měl docela určitě dobrý srdce, ale sem celkem vděčná, že nám Shauna jen tak mezi řečí oznámila, že Erin se tu skrejvá před policií.