Penang - obec má nejmilejší

Bruce Lee

Pamatujete si ještě ten pocit, když vás jako děti pustili rodiče do ulic, kde jste si mohli volně běhat a hrát, svět byl jednoduchý a ten nejúžasnější zážitek byla třeba jenom vaše první jízda na kole? Možná jsme poslední generace, která to ještě tak měla a někdy je potřeba připomínat i tyhle časy.

Na téhle nostalgické myšlence začal v roce 2012 stavět mladý litevský umělec Ernest Zacharevič, když se účastnil penangského festivalu Mirrors of Penang. Dva roky od jeho prvního tahu štětcem po omítce historického domu v UNESCO čtvrti Georgetown se jeho myšlenka vyzdobit celé staré město nástěnnými malbami a graffiti rozrostla do neuvěřitelných rozměrů. Stará zchátralá čtvrť se pomalu mění v bludiště, kde na vás na každém druhém kroku může vybafnout barevné překvapení.Když jsem před čtyřma rokama poprvé zavítala do Penangu, graffiti po městě ještě nebyly, ale něco mě na něm uchvátilo. A nebylo to jenom proto, že sem si do pokoje uložila Olivera Twista a jeho kytárku (a o rok později Loze a o tři roky později Čalouníka :D). Byla to těžko vyjádřitelná atmosféra zachovalé koloniální čtvrti Georgetown, kde jsem se tenkrát ubytovala. Dneska bych se vám chtěla nějak (jakkoliv) pokusit popsat, proč je Penang moje nejoblíbenější místo na světě a proč byste tam měli jet.

Lebuh Armenian

1. ARCHITEKTURA

Penang byste našli na severu Malajsie, skoro u hranic s Thajskem. Je to ostrov na západě, tedy v Indickém oceánu a s pevninou je spojený dvěma mosty. Srsly, až pojedete na Pulau Pinang z jihu, tak nespěte, tenhle most je totiž něco nevídanýho. Celou horní polovinu ostrova zabírá město Penang a v jeho úplném středu se nachází jádro pudla - Georgetown. Představte si to jako několik km čtverečních nádhernejch osobitejch domků s podloubíma, kde se můžete procházet několik hodin a pořád budete něco obdivovat. Co je na těch domcích ale zajímavýho, je, že jsou už několik generací obydlený čínskýma rodinama, takže všude visí rudý lampiony, hořej vonný tyčinky a stojej tu zaparkovaný rikši. Penang je dokonalý spojení orientu a západní civilizace, místo, kde cítíte historii na každym kroku. Bijou se tu paradoxy, jako je nedokonalá kanalizace, kterou musíte přeskakovat mezi silnicí a domy, krysy a příčně zaparkovaný Mercedesy.

Při mý poslední návštěvě, kdy sem čekala na Čalouníka, až vylezte z meditace, sem se tu potkala se dvěma kamarády- Smíškem a Eliščiným bráchou Honzou. Jeden večer se strhla strašná průtrž mračen. Bylo teplo, ale lilo asi tři hodiny a my měli chuť na pivo. Obchůdek s nejlevnějším pivem, se nachází kousek od hostelu, takže sme se rozhodli, že tam doběhnem a budeme se držet v podloubích. Bylo to jenom pár bloků, ale pamatuju si, že někde bylo potřeba přeskočit silnici, která se díky naprosto přeplněným odvodovým kanálům proměnila v řeku. V uličce nebyl nikdo kromě nás a my do tý vody skočili a začali s v ní máchat. Než sme nakoupili pivo, byli sme promočený na kůži a  u jednoho opuštěnýho domu sme našli stoleček a tam sme stáli a povídali si při svitu lampionů v okolních domech asi dvě hodiny. Je to taková historka o ničem, ale důkaz, jaký krásný okamžiky tady můžete zažít, je to, že o tom po půl roce dokážu s takovym zapálenim vyprávět. A přitom je to taková blbost. 

Love Lane

Nejlepší na tom je, že druhou polovinu Georgetownu obývaj barevní a hudební Indové. Doslova ujdete sto metrů, přejdete dlážděnou žlutou silnici a jste v Little India. Mezi tím vším stojí nádherná mešita, ze který nikdo nikdo nevyvolává a o kus dál je křesťanský kostel. 

Georgetown právě prochází stavebním boomem. Historické jádro se samozřejmě nesmí bourat a domy jsou neudržované, na druhou stranu se začaly množit nádherně zrekonstruovaný domy, z nichž asi nejklasičtější ukázkou je Sedm Teras. Co ten barák ukrývá za skvost za svojí fasádou, kolem který sem stokrát nevědomky prošla, je úžasný. A pak jsou majitelé, co nedrží striktně půdovních stavebních plánů a domečky si upravují podle sebe.

V každý uličce pravděpodobně najdete kromě jednoho zatlučenýho domu (nevim, jak vy, ale já si na stáří hodlám jeden koupit), taky stoprocentně nějaký mini hipster kaféčko, což je další super věc. Jako fakt by mě zajímalo, to se v Georgetownu všichni tihle talentovaní mlaďoši s talentem na architekturu/graffity/dělání muffinů narodili tady nebo se sestěhovávaj z celý země? Namátkou si třeba vzpomínám, jak sme se Smíškem našli starou výrobní halu v jednom z domů. Zvenku stála červená anglická poštovní schránka a vypadalo to na pohled pěkně, tak sme vešli v domění, že půjde o galerii. Místo toho sme našli obchod s pohledama. Ale jakej! Byly to pohledy z různejch zákoutí města, nejčastějc s obrázkama streetartu na krásnym kvalitnim papíře. Uprostřed místnosti stál stůl s dvaceti razítkama různejch veselejch druhů a inkousty asi pěti barev. Plus propisky a tužky. A paní prodávala známky. JUST LIKE THAT. Geniální nápad, pro někoho jako já, kdo jede na cestu kolem světa a není deset měsíců schopnej poslat pohled, protože nejdřív nemá tužku, pak známku a pak neví, kde je pošta. Ten den sme poslali se Smíškem asi osm pohledů a dovlekla sem tam pak i Čalouníka.

Nejlepší zpráva na konec - cena za jednu noc v hostelu v srdci Georgetownu začíná na 30 ringitech za double pokoj za noc (203 Kč). Většina míst má svoji vlastní předzahrádku v podloubí, kde se dá sedět a popíjet pivko a povídat si s ostatníma cestovatelema. Můj soukromý tip je ulička Love Lane.

2. JÍDLO

Že je Penang hlavní město jídla, poznáte především podle toho, že má svoji vlastní tištěnou gastro mapu (aka Penang Food Trail), kterou dostanete i v tom nejlevnějším hostýlku. A to nemyslim jenom nějakou zkomercializovanou mapu, v týhle najdete taky nejslavnější pouliční stánky a super přehlednej výčet, co kde najít. No který jiný město to má. Ve dne nevypadá hlavní ulice Lebuh Chulia nijak úžasně, to se ale mění se západem slunce, kdy vyjedou do centra stánkaři a začnou pražit, smažit, vařit a dusit.

Každej, kdo do Penangu přijede, by si měl na následujících pár dní najít novej životní cíl a sice vyzkoušet toho co nejvíc ze seznamu penangských specialit.

Z těch základních, který sem ozkoušela i já, bych jmenovala Nasi Lemak, Mee Goreng, Hokien Mee, Roti Canai (na sýrový zásadně do restaurace Kassim Mustafa), Satay kuřecí špejle (ze stánku), zmrzliny Cendol a Kacang a set Banánový list (kdekoliv v Little India). Slavná Assam Laksa si moje ani Smíškovo srdce nezískala, ale uvidíte. A pokud tu strávíte delší dobu, tak k chuti přijde i ten hamburger s americkejma bramborama, co dělá týpek na Lebuh Chulii. Kousek od Chrámu Bohyně milosrdenství směrem do Little India zase můžete zajít po ránu pro čerstvě usmažený banány v těstíčku a různý samosy plněný masem. Pokud dáte dohromady partu, můžete nejvíc zamachrovat, když ostatní vezmete do Red Garden, velkýho zastřešenýho food marketu.

Můj oblíbenej oběd: obyčejná jídelna na Lebuh Chulia naproti Swiss Hotelu s vystaveným jídlem přímo na ulici. Nandejte si, kolik sníte, počítá se, kolik různých druhů jídla si naložíte na talíř. Já jdu jako slepice na zob po sladkym kuřecím masu s červenou cibulkou. K tomu limonádu z chryzantémy a účet je za 47 Kč :)

Moje oblíbená večeře: obyčejně vyhlížející, ale místníma napráskaná rodinná restaurace v Carnarvon Street Tek Sen. Dvojitě smažený vepřový s bamusovejma výhonkama a fermentovanejma fazolema a domácí pšeničná limonáda pro zdraví.

A jedna ekoinformace na závěr: v Penangu není potřeba utrácet a množit plastový lahve, všude po ulicích jsou automaty na pitnou vodu, kde si za pár halíšů můžete natočit.

3. Pouliční umění

Zacharevič svýma šesti malbama (Děti na kole, Chlapec na motorce, Chlapec s dinosaurem, Děti na houpačce, Chlapec na stoličce a Děti hrající basketbal v galerii na FB) spustil lavinu zájmu o streetart. Doslova teď, jak píšu, vznikaj nový a nový graffiti, většinu z  nich nemá město absolutně pod kontrolou. Některý na druhou stranu už skoro zanikly (odroleného Chlapce s dinosaurem, sem už skoro neviděla). Výsledkem je, že je město plný lidí, kteří pořádají foto-hony ve stylu pokemon (Get them all!) a je to fakt zábava! A samozřejmě, že Penang má i k tomuhle fenoménu svoji mapu!

Jsem si vědomá toho, že jsem otravná, když píšu post s asi pětiměsíčním zpožděním. Ale hecnu to a ještě nás čeká pár příspěvků zpětně :)

Chtěla bych se ale zeptat, jestli by někoho zajímalo, kdybych sepsala, jakým způsobem sme se na cestu připravovali, co jsme si vezli atd. Občas mi někdo z vás píše na mail o rady. Byl by zájem o souhrnnej článek?

Mějte se super

Žanda

Vipassana - hovory s bolestí

Zdravím všechny čtenáře Pandy! Ta byla tak hodná a vpustila mě Čalouníka (mé jméno je Lukáš mimochodem, těší mě:) na svůj blog, abych poreferoval o mé zkušenosti s kurzem meditace Vipassana, kterého jsem se ztenhle měsíc zúčastnil (a přežil).

O kurzu Vipassany, o kterém jsem předtím neměl ani ponětí, mi pověděla Emma, cestovatelka z Nového Zélandu, kterou jsme potkali s jejím přítelem Dannym na indonéském Pulau Weh. Ani nevím jak na to přišla řeč. Řekla nejspíš něco ve smyslu: "Byla to ta nejtěžší zkušenost v mém životě" a to asi rozhodlo. Challange accepted! Až si přečtete o co se na kurzu jedná, tak pochopíte.

Po nějakém čase, kdy jsem zjišťoval o co vůbec půjde, jsem se tedy ujal registrace a výběru místa, kde kurz provézt. Věděli jsme, že nejlevnější lety jsou s Air Asia do Kuala Lumpur, takže z těch 118 center, co mají jen v Asii, jsme šáhli po těch Malajských. Možnosti byly dvě: středisko Dhamma Malaya na východním pobřeží, zavedené velké středisko pro stovky lidí, nebo dočasné středisko Penang Hill East, který je na ostrově Penang poblíž města Georgetown na severozápadě Malajsie a který má Panda, pokud čtete její blog, tuze ráda. Bylo rozhodnuto.

Registrace byla zpočátku hladká, prostě jen vyplníte online nějaké formuláře. Ale jak se datum 29.10. blížilo, začaly chodit čím dál divnější emaily. Nejprve jestli se nechci přeregistrovat do většího Dhamma Malaya. Já že ne, že Penang nebo nic. 
Oni: "Ale je to tam větší, pohodlnější a vhodnější pro anglicky mluvícího cizince." Já že to je naprosto v pořádku, že to zvládnu i tam. 
A oni:" Zavolejte na číslo XY ať si můžeme ověřit Vaši znalost anglického jazyka". To už mi začalo být podezřelé, jako by nechtěli ať jedu do Penangu. Nenechal jsem se a řekl, že nemám fungující telefon a ať to vymyslí jinak a v reakci na to mi byla registrace potvrzena. Uff.

Výhled na Penang

Čas tedy plynul a po našem japonském dobrodružství už jsme zas vysedali v KL, skočili na bus směr Penang a po 7mi hodinách už nasávali atmosféru koloniálního a streetartového Georgetownu. Žanda to tady miluje jak jsem už říkal, takže se mi v pár hodinách snažila ukázat co nejvíc věcí. Čas byl nicméně neúprosný a druhý den už jsem si to po výtečném obědě, posledním mase na dalších 10 dní hasil busem směr místo setkání, z kterého se bude organizovat doprava do střediska. Do prudkého kopce nás kyvadlovým způsobem navozila milá asiatka a po pár minutách už jsme obdivovali shluk nenápadných baráčků, meditační středisko, můj domov a vězení na 10 dní, Penang Hills East.

Ani se nenadějete a už máte svou postel, místo v jídelně a v meditační místnosti a manager, btw. člověk který tam je na meditaci jako vy, ale je tam ne jako student, ale tzv. server (s krabici plnou koaxiálů to nemá nic společného) čili člověk, který "slouží" ostatnim, vás seznamuje s pravidly a omezeními, kterým se musíte upsat. Veškeré info o vipassaně, kurzu, pravidlech a časovém rozvrhu dám do odkazů dole, jejich popis tady by byl asi kontraproduktivní. Pro ty co budou líní to otevřít zmíním hlavně zákaz mluvení, alkoholu, drog, tělesné dekorace, segregace mužů a žen a hlavně ŽÁDNÝ MOBIL, FEJSBUK ANI NIC PODOBNÉHO. Nic co by Čalouník nezvládl!

Tak to bylo stručně (doufám?) na úvod, teď už rozpis událostí po jednotlivých dnech.

Můj meditační koutek

DEN 0

Příjezd na středisko, podepsání papírů, instrukce k pobytu a chování obecně. Na kurzu, který je zadarmo, financovaný z příspěvků studentů před vámi, je nás 12 – 5 mužů a 7 žen. Protože většinou neznáte jejich jména a v průběhu kurzu se nemůžete zeptat, tak si časem vymyslíte přezdívky. Tady uvádím ty hlavni (čti „ty nejvýraznější“, popř. „těch co mě nejvíc prudili“):

Merdeka Zvraceč Boží – postarší asiat, kterému k stereotypnímu vzhledu typického Číňana chyběl jen klasický kónický klobouk. Jeho specialitou byla škytavka, asi psychosomatická reakce na meditaci, kterou dostal pokaždé, kdy si sednul. Blbý je, že to znělo, jako když si nemůže odříhnout, popř. pozvracet. Nejhorší rušivý element.

Pytlík Prdů a Pytlík Krků (od slova „krkat“) – dvě starší Asiatky, které si nebraly servítky a jejich divoká flatuence a říhání byly každodenní realitou meditační haly. To nebylo až tak hrozné, kdyby ho nevydávaly tak nepokryté dvě celkem mile vypadající dámy!

Mr. Afekt – Viktor, Malajec, 27, měl jsem možnost s ním mluvit před kurzem, ale rychle získal tuhle přezdívku pro své neurvalé způsoby a neustálý kravál, který provázel celé jeho počínání na kurzu od chůze (dupal), přes čištění zubů (dávil se při něm), spaní (mluvil ze spánku), meditace (vzdychal, prděl), jídla (mlaskal, mlátil s nádobím), nicnedělání (blbě čuměl) atd. atd. Několiktát jsem měl chuť vzít ten neho kuřecí krk a omlátit mu hlavu o jídelní stůl (seděl vedlě mě). Ale jinak milý hoch!

Zbylí dva hlavní protagonisti byli Pilot a Anglán, což byli Angličani James (55) a Harry (21) kteří byli total na pohodu. Vidíte, že v Asii mají prostě jiné způsoby…

DEN 1

Budíček ve 4:00. Čekal jsem, že se proberu ve stavu podobném chodící mrtvole, ale nic takového se nekoná. První meditace, ve které také poprvé slyšíme hlas, který nám bude hrát v hlavách i dlouho po skončení kurzu - Mr. S.N.Goenka. Nasazuje chanting (ukázka ), který se podobá vyvolávání ďábla díky velké hloubce jeho hlasu. Po chantingu dává instrukce pro první část kurzu - meditační techniku anapana. Místo soustředění na můj dech ale mé ztuhlé tělo zápaďáka, který seděl posledních 25 let buď za lavicí nebo v kanclu, reaguje prudkou bolestí v kyčli a koleni na turecký sed, ve kterém by se mělo sedět celý dvouhodinový blok. Začíná uvědomění reality: budeš tady trpět chlapče! 
Zbytek dne pak při meditacích hledám vhodnou konfiguraci polštářků různých velikostí podkládající mě na různých místech tak, aby se posed dal snést alespoň pár minut, než se budu muset zase vrtět a měnit polohu. Rovněž se snažím ignorovat roztodivné zvukové projevy Merdeky, Afekta a obou Pytlíků. V 19:00 probíhá první video "discourse", kde Goenku vidíme na živo. Ty budeme vídat každý večer a v podstatě jde o shrnutí dne a teoretické části s plno příběhy a někdy i vtípky. Jediná multimediální zábava celého kurzu! Do postele jdu zbitý a děkuji za lahvičku koňské masti, kterou mi kamarádka přivezla do Japonska (Téro!).

Příjemný chlapík ten Goenka

DEN 2

Anapana pokračuje. Našel jsem si tři polohy, které měním po cca 15ti minutách a cítím zlepšeni při dýchání (cílem je vybudovat citlivost mysli na nejmenší podněty a zlepšit soustředěnost). Máme první pohovor s učitelem - Indkou Indirou, která mateřsky bdí nad našim progresem. Její angličtina není z nejlepších, ale z kontextu se dá leccos odtušit. Po náročném dni plném boje s vlastním tělem ulehám vyčerpaný a spánek přichází hned.

Tady, na konci druhého musím zmínit důležitou věc. Začnu ze široka: zkuste (ne teď, vy hlupáčci) zavřít oči. Tak a teď se soustřeďte tak, aby jste vnímali jen svůj dech, bez jakýchkoli myšlenek okolo, alespoň 10 minut. Impossible? O to v anapaně jde. Nedovedete si představit, co vám probíhá hlavou za blbosti, když máte zírat dvě hodiny na vnitřní stranu víček a totálně se koncentrovat. Vzpomínky z dětství i na věci nedávné, úryvky z filmů, fantazie, plánování budoucnosti, virtuální prohlídka míst kde jste byli, komentování situace (bože jak to zvládnu?, hmm, dal bych si něco sladkého..., kolik je asi hodin?,...) zpívání písniček, nemluvě o brutálně vlezlém chantingu Goenky, který vám opravdu zní v uších i když dávno skončil. A právě písničky a hudba se mi krádaly do hlavy snad každou druhou vteřinu. Proto vám ke každému dni připíšu tu, co celý den převažovala ať jsem se jí snažil zapudit sebevíc. Pro tento den to byla, a neptejte se  proč, Ghostbusters. Můžete si ke čtení pustit odkaz a vžít se tak víc do mé denní reality.  

DEN 3

píseň dne: Sledgehammer, Peter Gabriel

Cítím se čím dál lépe. Anapanu už mám prakticky zvládnutou - dokážu vypozorovat sebemenší záchvěv nozder při výdechu. Se získaným sebevědomím se do meditace ponořuji víc a víc. Bolest se snažím překonat v discourse s mnohokrát omílaným buddhistickým: "Realita je pomíjívá (impermanence, aničča), jediným defenitivem je smrt. Přijmi realitu i s jejími bolestmi a radostmi a nech je proplouvat, aniž bys na ně reagoval. Buď si jich vědom, ale tvá mysl je musí přijmout bez avarze či puzení" (moje formulace, neberte mě doslova - bylo to moje první setkání s buddhismem). 

Celý den tedy probíhalo přijímání bolesti s tím, že jednou přejde. A to se lehčeji říká než dělá. Večer přichází tropická bouře, která dělá z poslední meditace v kombinaci s voláním muezzínů z okolních mešit nesoucím se údolím (už jsem zmiňoval že jsme na kopci?) neuvěřitelný zážitek. Den 3 končí a já s povznesenou náladou očekávám zítřek, kdy má přijít to hlavní, vipassana.

DEN 4

píseň dne: Reflektor, Arcade Fire

Ok vipassano, předveď se! První polovina dne se ovšem nese ve stejném duchu jako předchozí 3 dny. Jedinou změnou je můj přesun z otevřeného prostoru meditační haly k její zadní stěně, abych se mohl opřít zády a v 15:00 to začíná. 

Goenka nás z repráků instruuje, ať pocity, na které jsme se doteď soustředili v oblasti nozder, máme přenést na vršek hlavy. Ok, jdu na to. Téměř okamžitě cítím lehké mravenčení! Nevsugeroval jsem si to? Znáte ten pocit, když má někdo tak příjemný hlas, že při soustředění na něj se vám ježí zátylek? Já jsem měl tyhle pocity, když jsem stál modelem ve výtvarce a poslouchal, jak se zhmotňuji tahy uhlu na papíře, nebo při bezpečnostních instrukcích letušek před odlety. Někdo to má dokonce při pozorování uklízeček při čištění podlahy (zdravím Janu!:)) Nevím o co jde, ale bylo to podobné. 

Zbytek dne jsem pocity snažil vnímat i na ostatních částech hlavy, ale moji soustředěnost rušili komáři a ostatní havěť, která mi způsobovala hotové peklo. A to nemluvím o prdících spolumeditátorech. Pytlík Prdů jednou vydal jednou tak mocný úfrk, že jsem povyskočil leknutím. Jak jsem psal, vipassana je o nereagování jak na příjemné tak nepříjemné podněty, kam se rozhodne komáří štípanec nebo averze k projevům ostatních řadí. Navíc dnešním dnem až do konce jsou zavedeny tzv. "hours of strong devotion" a to 3x denně, což se dá volně přeložit jako "masochismus po buddhisticku". Kousne tě komár? Neškrábej se, je to vžitá reakce tvého nevědomí, musíš to porazit a zbavit se jí. Bolí tě koleno, kyčel, záda? Bolest je jen dočasná, vše je přeci pomíjivé. A tak to začlo. Přišel jsem si jak voják hradní stráže, o kterých mám zažitý blud, že se nesmí pohnout i když je štípne vosa. Bolest byla někdy tak nesnesitelná, že jsem se v duchu začal hystericky smát v touze ji zahnat. OK tak to bude oříšek. Ulehám s pocitem, že na té vipassane fakt něco je.

DEN 5

píseň dne: Where the wild roses grow, Nick Cave & Kylie Minogue

Pokračuje pozorování vlastních pocitů v reakci na okolí (angl. sensations - může to být cokoliv, od komářího píchnutí po kapku potu stékající po zádech, tlak od sezení na zadku a bolest obecně, vánek na čele nebo ježící chlupy na rukou - důležité je nereagovat). Cítím, jak jsem koncentrovanější a moje tělo citlivější, jak se mysl zaostřuje. Taky už máme za sebou cca 40 hodin meditace, což prakticky způsobí, že máte 17 hodin denně zavřené oči. Hlavu a ruce dokážu procítit a pozorovat, co se děje, ale zbytek těla je tzv. zamlžený, čili buď necítím nic, nebo vnímám tupou bolest, přes kterou se nedostanu. Jedna z účastnic kurzu, mladá Australanka, odpadá. Z večerní videosession s Goenkou si odnáším poznatek, že většina bolesti a utrpení, které v životě cítíme, vychází z nesplněného chtění, nebo když nám někdo šlape na naše JÁ a MOJE. Je to tak, éra egocentrismu vládne světu.

DEN 6

píseň dne: I can´t dance, Genesis

Stále rozšiřujeme oblasti vnímání sensations na těle, tentokrát se snažíme "skenovat" více částí naráz. Představte si že si na hlavu vylejete kýbl vody, ta vám pak stéká po celém těle dolů a vy ji při tom samozřejmě cítíte. Asi tak to má vypadat. Spodek těla mám od sezení mrtvý, tak se uchyluji i k extrému, jakým je konverzace s bolestí ("Respektuju tvoji přítomnost tady, nechci a netoužím ať odejdeš, ale pro mě neexistuješ"). Sranda je, že to na pár okamžiků pomohlo. 
Podle Goenky má bolest odejít a "rozpustit" se pokud vydržíme dostatečně dlouho. Snažím se představit, jak ji zametám a ona mizí a mizí. Jako odměna za moji práci se v poslední devotion hour dne moje bolest kolene rozplývá v záplavě tepla a brnění. Začínám přemýšlet nad anatomickými pochody tohoto jevu a na mysl vyvstávají pojmy jako hormony a endorfiny. Ještě to musím nastudovat. Tento den, jsouc jedním ze dvou kritických, kdy to vzdává nejvíce lidí (tím prvním je den 2), jsem musel více času trávit na vzduchu, když to šlo. Při odpočinku v posteli po obědě jsem měl neustále pocit, že slyším Goenkův hlas a jeho chanting. Řekl jsem si že, pokud se nechci zcvoknout, tak musím začít něco dělat, takže nastoupila studená sprcha, kliky, strečink a chůze do kopce s prozpěvování mých oblíbených pecek. Lehoučký podvod, ale zachránilo mě to. Jede se dál.

DEN 7
píseň dne: Staid, Outside

Další den tvrdé dřiny. I po týdnu snažení jsou pro mě rána slabší částí dne a trvá mi pár hodin, než se dokážu soustředit natolik, že už mi před zavřenými víčky nelítají zběsilé obrazy a výjevy z gymplu (stále mě pronásleduje, jak jsem v primě místo diskotéky šel s Kubíčkem běhat okolo tábora). Spíš to jsou obrazce, které bych přirovnal k videoequalizéru WM Playeru, které se neustále mění, když hýbete očima. Bolest občas ustoupí v záplavě brnivého tepla, ale zatím se nekoná nic podobné tomu, co má přijít později.

DEN 8

píseň dne: Insight and the Catharsis (od 6. minuty), Dimmu Borgir 

Klasický průběh dne si zpříjemňuji pozorováním místní fauny, kde totálně svou epičností dominují mravenci. Nechci zabíhat do detailů, ale vydržel jsem koukat celou odpolední pauzu na chaotickou bitku všech proti všem černých mravenců, do které se postupně zapojovali mravenci červení a dokonce jeden zmatený pavouk. Vzhledem k míře dostupné zábavy na té ploše cca 100 metrů čtverečních, které jsme měli k dispozici to bylo to nejlepší k mání. Písni dne přikládám pro dnešek zvláštní význam, protože možná díky ní jsem se v průběhu rána a odpoledne dostal do stavu (má totálně magický refrén, od 6:00 videa), který mi při poslední "hodince utrpení" dovolil zažít nevídané, možná pro to, že mám husinu pokaždé, kdy to slyším. 
Bylo to už na konci, kdy jsem po 40ti minutách celkem klidného sezení začal cítit nastupující bolest spodku těla. Po 15ti minutách se to stupňovalo do míry, kdy už jsem myslel, že to vzdám, ale utěšoval jsem se, že už musí přijít konec. A taky že jo. Každá meditační session je zahájena, ale taky ukončena chantingem. Jeho nástup na konci sezení vás vyleká, protože přichází celkem zostra do naprostého ticha a soustředění, takže jsem s sebou pravidelně trhal. A při tomhle trhnutí, nevím co se stalo, se veškerá bolest mého těla rozplynula v mravenčení, ne nepodobné pocitu po prokrvování odkrvené a zalehnuté končetiny. Vibrace, rozlévající  se teplo... 
Není to moje sugesce? Seděl jsem na svém místě dalších pár minut s blaženým výrazem, snažíc si to moc neužívat, abych si nevytvořil další "sankharu", což se dá hodně hrubě přeložit jako "zakořeněná reakce", než mě učitel musel naznačit, že už je pět minut konec. Když jsem mu řekl, co jsem zažil a že mi to přerušil, tak ho to celkem mrzelo...
Důležitý byl pocit naprostého splynutí, kdy zažíváte lásku ke všemu a všem. Což pokud mě znáte, u vás nutně musí vyvolat ironický úsměv. Každopádně další motivační boost na mojí cestě.

DEN 9

píseň dne: Vermillion, Slipknot 

Situace, kdy zažíváte něco, co vaše tělo ještě nezná, se dnes už nekonala. To mi nicméně jako skoro-absolventovi kurzu nemohlo vadit, protože podstatou celé meditace je přijímat realitu tak jak je a nepídit se po libých pocitech. Takže jsem prostě jen dál piloval to, co jsme se naučili v předchozích dnech s vidinou toho, že zítra už je po všem.

DEN 10

píseň dne: Bleed, Meshuggah.

Poslední den, je to možné? Zákaz mluvení, "noble silence" končí v 10 hodin takže se začíná vesele diskutovat a seznamovat. Přezdívky jsou vyměněny za jména a staré averze zapomenuty. Dáváme dobrovolné příspěvky, z kterých se bude financovat další kurz a do postele jdeme s turistickou horečkou lidí, co se nemůžou dočkat až už vypadnou z rutiny.

DEN 11

Úklid a loučení. V 8:00 jsme už v civilizaci, protože budíček ve 4:00 vám přeci dovoluje být tak efektivní…

No a to je všechno, díky že jste vydrželi číst až sem. 
Závěrem ještě pár postřehů:

Dříve by mi dvě jídla denně a absence masa fakt vadily ale po 9 měsících na cestě už jsem byl "vycvičený", jak Žanda ráda říkává. Vybudovaná tolerance k jiným kultůrám taky pomohla, protože na to říhání a prdění na veřejnosti u nás fakt nejsme zvyklí. 
Dále fakt, že jsem se mohl přesunout z mého určeného místa a opřít si při meditaci záda, by naprosto zásadní. Když vidíte ta obrovská centra, kde se mačká 200 lidí, tak sem těch našich 12 fakt ocenil. Většina lidí končí právě kvůli nemožnosti se přesunout do lepší polohy, protože nevydrží sedět v tureckém sedu a zároveň se koncentrovat. No a to hlavní byla velikost střediska, které bylo svou intimností totální výhra. I když vše bylo otlučené a hodně základní, tak fakt, že nečekáte na jídlo s další stovkou lidí, byl naprosto super. Hodně příjemné.

A co se týče samotné vipassany, toho co jsem si odnesl do života a pokračování meditace v budoucnu?

Jsem z podstaty skeptik, realista, optimista a racionálně uvažující člověk. Mám rád důkazy, fakta a rád je analyzuji. I vipassanu sem podrobil detailní analýze – dříve jsem se ničemu takovému nevěnoval. V pátrání po náznaku nějakého podvodu, snahy Goenky si budovat kult osobnosti apod. jsem nic nenašel. Totiž první u čeho zbystříte je, že je celý kurz zdarma. Čech si řekne: „V tom je nějaká kulišárna! O co jim jde? Kde je háček?“ Ale ten tam není. Je to vědecká, racionální technika, kterým jediným cílem je takříkajíc hodit celý svět do klidu. A tím to hasne. Prostě chovat se hezky k ostatním, šířit dobrou náladu, pomáhat, být pozitivní a vyrovnaný. Zní to jak nějaké klišé? Asi trochu jo, ale je snad lepší vyznávat egocentrismus, honbu za penězi a pokrytectví? A to, že je to zdarma? Nejchytřejší věc na světě. Tím, že byste předem zaplatili, byste přišli o pocit úcty a vděčnosti k těm před vámi, díky kterým tu jste. A hlavně: vše by bylo podrobeno neustálé kritice. „Hmm, za ty prachy bych čekal lepší jídlo/ubytování/pohodlí/učitele…takhle prostě berete co je a jste vděční. Navíc vás to má na deset dní vrhnout do reality lidí žijících jako mniši apod. Žádná sranda! 
A samotná technika, pokud se úplně odprostíte od buddhismu a všeho kolem, je jen cvičení vaší soustředěnosti, vnímavosti a sebeovládání. Já osobně jsem teď více soustředěný, vyklidněný, mám neustálý pocit rovnováhy, kterou si, když ji něco naruší, nenechám rozhodit. Vipassana není jen kurz, něco co si dáte za rámeček s duševní poznámkou SPLNĚNO, je to životní styl. Už ji začínám aplikovat do každonenních situací, snažím se denně meditovat a při konfliktech využít co jsem se naučil. Jde jen o to se zaměřit na svůj dech, objektivně zhodnotit své pocity a reakce a hlavně si uvědomit: Nic není stálé… a ty jsi pánem svého života a štěstí. Nikdo jiný.

ODKAZY:

Rozvrh dne a popis techniky: https://www.dhamma.org/en/about/code

Středisko Penang Hill East: http://www.malaya.dhamma.org/en/penang.shtml

Wiki o vipassaně http://cs.wikipedia.org/wiki/Vipassan%C3%A1

PS. Pokud budete mít jakékoliv dotazy nebo poznámky k textu tak se na mě s klidem obraťte :)

"Jdeš na oběd? " "Indie nebo čína?"

Penang, ostrov na severozápadě Malajsie, kam sem se úchýlila na posledních šest nocí. Ne snad, že bych nevěděla, co dál dělat, ale tak nějak došly peníze, který sem si vyšetřila na Malajsii a nechtěla sem šahat na zásoby, co mám do Austrálie. Z toho důvodu sem se rozhodla vychladit souostroví Langkawi s tropickými plážemi a Nebeským mostem a užít si zbytek ušetřených financí ve světově proslulém ráji gurmánů, městě Georgetown na ostrově Penang.

Do Penangu sem teda už přijela sama bez Tomase a mám takovej pocit, že to byla sobota 2. Dubna. Minibus z Cameron Highlands mě po čtyřech hodinách jízdy (38 MYR) vysadil na hlavní třídě penangského chinatownu.

Tomas samozřejmě trval na bookování hostelu, tak sem mu mileráda přenechala apartmánek v Banana Hostel a našla si uličku Love Lane, která zní dost šlapkovsky, ale ve skutečnosti je nacpaná levnýma hostelama. Minibusem nás jelo asi sedm a shodou náhod hned za mnou vyskočil Sebastian z minulýho dne. Tak nějak přirozeně sme začali hledat ubytko společně. Doporučovanej Love Lane Inn sme přešli, neb majitel nevypadal zrovna pohostinně a později sem si o jeho pajzlíku přečetla pár recenzí.

Najít dokonalý ubytko trvalo dalších pět vteřin. Hned vedle se totiž nacházel Civillians Inn a to bylo něco pro nás! Dormitory byla sice o trošku dražší než obvyklejch 12 MYR (stála 15) a nevýhodou je, že hostel stojí na rohu dvou ulic, takže je trochu hlučnější, ale jinak sem si to tam zamilovala tak, že mi těch šest nocí uteklo jako nic. Společná noclehárna byla pro 20 lidí, ale byla úžasně klimatizovaná (žádnej bzučivej větrák) a postele byly ze dřeva!!, takže nevrzaly a krásně se tam spalo. Wi-fi je v malajských hostelech samozřejmostí a i tady byla zadarmo asi do půlnoci. Dál se mi zamlouvala terasa na sušení oblečení, kde sme se scházeli na pokec, když na druhý straně domu bylo moc parno a absolutně největší bomba byl vchod do hostelu, kterej byl krásně světlej, čistej, velkej pro několik stolečků a otevřenej do ulice. Každý ráno sem dostala zadarmo kafčo, prohrábla se v knihovničce a čínští majitelé byli hrozně vstřícný, i když sem jim stokrát za den strkala na recepci svůj laptop, abych ho nemusela nosit nahoru.

Proč věnuju tolik místa popisu Civillians Inn? Musíte pochopit, že ČR sem opustila 20. Března a od tý doby sem všude zůstala maximálně na tři dny, takže když se mi tady poštěstilo chvíli zastavit, bylo děsně příjemný mít takovýhle zázemí. Každej den k večeru sme pak už jenom seděli ve skupinkách jako poslední otevřenej hostel v ulici a zvali kolemjdoucí, ať si k nám jdou na chvíli sednout. Kdo je MY? Píšu My, protože sem v Penangu měla strašný štěstí na úžasnou partu lidí. Já, Oliver, kterej opravdu dorazil ten večer za mnou a jen mnou, Sebastian a Kanaďanka Celine sme spolu sice strávili jenom dva dny, ale hned první den,

kdy si Oliver zahrál na průvodce a podle mapky nás vodil po místních památkách=kostelech, chrámech a mešitách, byla hrozná sranda. Všechny ty baráky byly označený nějakym číslem a bylo jich fakt mrtě. Bohužel Oliver požadoval znalost čísel a pokoušel se nás i zkoušet. Nepamatuju si nic, naštěstí mám fotky, takže o ty kvanta baráků nepřijdete. Když sme obešli, co to šlo a dali si mls v jedný pouliční restauraci v Little India (roti janai-mňááám), vydali sme se hledat slavnou penangskou pláž na severu ostrova, kde sem hodlala proválet následující tejden, co mi zbýval do odletu k protinožcům. Bus číslo 101 nás vysadil u Floating Mosque čili Plovoucí mešita. Fakt, doteď sem netušila, že by bílá Evropanka mohla bejt vpuštěna do mešity, islám mi, upřímně, nepřipadá zrovna super přátelskej. Nicméně paní se na mě a Celine usmála a nafasovaly sme epes černý hábity (nebo co to je?) a mohly vlízt dovnitř. Kluci to vzaly celkem s klidem, ale my s Celine sme byly hrozně odvázaný z naší nový image a musely sme to fotit. Celine se mi opravdu líbila, měla děsně dobrej smysl pro humor a dělala legrační obličeje, když se jí něco nezdálo.

Po mešitě následoval pochod na pláž (Oliver si mě pěkně vedl za ručičku a obecně byl totálně sladkej).

K našem překvapení sme nic jako pláž nemohli najít. Přímo po pobřeží vede silnice, voda je špinavá a o nějakym písku nemohla bejt ani řeč. Tak sme se tomu chvilku chechtali a nevěděli, jestli je to vtip. Vygooglený obrázky Penangu vypadaly teda trochu jinak. Následoval útrpný autostop a nějak sme se dostali dál podél moře a nakonec tu pláž objevili. No nebylo to tak hnusný jako Francie, ale písek byl nic moc, voda špinavá a teplá a hlavně tam byly medůzy. Já si šla jako jediná dvakrát zaplavat a když sem lezla z vody, nějakej týpek na mě mával a hrozně posunkoval na ceduli. Měla sem teda kliku, protože o chvíli pozdějc sme narazili na skupinku lidí z Cameron Heighlands (to je na takovýmhle cestování to nejlepší, že neustále potkávátě známý lidi) a jedna holka byla požahaná. Bylo tak strašný vedro, že sme se nezmohli na nic jinýho než sedět na pláži v baru a objednávat si jeden ovocnej zmrzlinovej drink za druhym. Rozmixovaný li-či u mě vítězí.

Večer sme dali dohromady velkou partu asi 16 lidí a šli společně do pořádný indický restaurace. Anglickej jídelníček samozřejmě neměli, takže nám objednávka trvala asi čtvrt hodiny, protože jedinej, kdo věděl, co je co, byl Seb, kterej strávil v Indii 9 měsíců a byl fakt profík přes jídlo.Byly sme prostě příšerně bílí no. To už sem si pomalu zvykala na ostrý jídla. Pozvali sme taky Tomase, protože bydlel s tou druhou polovinou lidí a doufala sem, že všechno bude ok. Bohužel Tom se choval trochu debilně a při jídle si nesundal kšiltovku. Smála sem se tomu a chudák Oliver se s nim pokoušel konverzovat, všechno marný, byl děsně nespolečenskej. Tak sem se mu omluvila, že nemám na to, abych jela na Langkawi a dala mu jméno hostelu Zackry Guesthouse, kterej sem zabookovala. Oukej oukej prejže. Bude tam bydlet s Hannah.

Další den odpoledne Oliver odlítal do Thajska, takže bylo mojí french romace konec. Tak sem s nim aspoň šla na zastávku a zamávala mu na rozloučenou. Pak sem se z našeho pokoje přestěhovala za ostatníma do společný místnosti.

Ani nevim, jak bych popsala následující dny. Představte si, že ste někde, kde bez přestání svítí slunce, máte hovno na práci (leda blogování), restaurace sou sto metrů od vás a nálož jídla stojí 40 korun. Se Sebem a Celine sme teda neustále žrali. Před každym jídlem samozřejmě vyvstala šíleně těžká otázka: Indie nebo Čína?

STRAŠNĚ DLOUHO TEĎ NECHCI VIDĚT REJŽI A NUDLE.

Mezi další aktivity, kterými sme trávili čas, bylo koupení a ochutnávání durianu, nechutně smradlavýhko ovoce, který sme koupili se slevou 50% v supermarketu (tak si k tomu ještě představte, jak asi bylo čerstvý), a masáž nohou rybičkami. To je taková ta věc, jak zaplatíte 35 MYR, strčíte chodidla do jezírka a rybičky vám je ožerou až do zlata. Rybičky z mejch a Celininých nohou zas tak odvázaný nebyly, ale Sebastiana málem sežraly celýho.

Hm a to je asi tak všechno, co sme dělali, když nepočítáte sezení do noci před hostelem, pití plechovkovýho piva a poznávání novejch lidí (fajnovej párek Yellow a Nill z Holandska, Japonec Suguro, Nor Nikolai, Švýcarka Anii, Slovák Peter a Malajec Jimmy a další). Lidi odcházeli a přicházeli. Anni nás jeden večer vzala do Red Garden, což doporučuju, protože je to takovej market s krytou střechou, kolem jsou stánky s místní, thajskou, japonskou, filipínskou atd. kuchyní.

Vyberete si z toho množství a řeknete jim číslo svýho stolu, kde taky platíte. Po devátý hodině navíc spustila místní kapela a Číňani tančili, bylo to moc legrační a fajn.

Den, kdy Tomas odjel na Langkawi, byl extra zajímavej, protože si ve Švédštině dal na FB nějakou větu, já si jí přeložila a zjistila sem, že se ubytoval někde jinde a nehodlal mi o tom ani říct! V původním hostelu samozřejmě měli moje údaje z kreditky a v případě, že se rezervace nezruší, tak vám ji strhnou, že? Tak sem byla úplně rozlícená, že mi udělal takovej naschvál a budu muset platit 120 MYR za oba za tři noci. Sviňa jedna! Napsala sem teda omluvnej email a večer mi přišla odpověď, že mi rezervaci zrušili. Ale byla sem fakt naštvaná, podrazák fuj fuj. Existencionalisty jako ty Sartre, tady nemáme moc v lásce…

Poslední den sem měla další stresy, protože mi pán v hostelu zamluvil autobus zpátky do KL a cesta měla trvat 5 hodin. Odjíždět sem měla v poledne a let byl o půl desátý, tak sem si libovala, že budu mít dobrou rezervu. Bylo čtvrt na dvě a autobus teprve vyjížděl (po mym nešťastnym urgování).

Do KL sme dojeli v sedm večer, navíc někam úplně mimo město a jenom cesta na letiště měla zabrat další hodinu a půl. V autobuse sem byla už pološílená, že nestihnu let. Takže jestli si tohle někdo přečtě a bude to pro něj užitečný: nechte si na cestu Penang-KL celej den a vyražte už třeba v deset ráno. V Malajsii totiž nikdy nevíte. Nakonec sem si musela vzít taxík a to se při 45 minutový cestě dost prodražilo…

Celkově bych svou cestu do Malajsie hodnotila jako moc krátkou, ale úspěšnou. Už dávno nejsem naštvaná na Johna, že mě v tom nechal a musela sem jet sama. Získala sem díky němu boží zkušenost, naučila se spolíhat hlavně na sebe. Odteď vim, že přežiju sama i v Malajsii, a když já, tak vy taky, tak nečumte a kupte si letenku.

Jak sem vyšmelila Švédsko za Francii

Cameron Highlands, kouzelná vysočina 200 kilometrů severně od Kuala Lumpur, kde jsem se naučila spoustu cizích slov, se kterými na vás dnes budu machrovat. Místo, kde se nepečete, protože přes den je tu příjemných 22 stupňů. Pralesy, ve kterých na deset dní rozkvétají největší květiny na světe, slavné raflésie. Kopce pokryté plantážema čajových lístků zelených tak, že to vypadá jako fotošop. Zelení hádci jsou bonus. Je to ráj. Jenom ty raflésie jsou ve skutečnosti houby...

Konec zeměpisné lekce

"Panda horečnatě balila svoje saky paky do krosny. Nebylo to nic pěkného, balit se bez rozloučení a vysvětlení a přemýšlela, jak to později asi vysvětlí Hannah, proti které absolutně nic neměla. Nicméně s tim volem nemohla po právě prožitém dni vydržet už ani minutu. To, že na ni byl namíchnutý, poznala už dvě vteřiny poté, co po neplánované noční návštěvě Oliverova pokoje dotáhla domů (=přes chodbičku) v devět ráno. Hannah naštěstí uvolňovala atmosféru neustálým chichotáním a organizačními dotazy, takže snídaně na střeše proběhla krásně, ale Panda si nemohla nevšimnout, že na její věty Tomas sarkasticky odsekává a naopak na cokoliv, co pronese Hannah, reaguje hystericky umělým smíchem. Boj o sympatie evidentně začal. Cesta minibusem do Cameron Highlands byla utrpení. Za prvé, Panda předešlou noc vypila čtyři rumy s kolou a za druhé jí Tomasův hlas připadal čím dál nepříjemnější. Ale možná byla jenom podrážděná tím, že za celé čtyři hodiny nezavřel pusu a poučoval nezkušenou Hannah o kdejaké kravině, jíž se mu nepodařilo za poslední tři dny ohromit Pandu. Atmosféra zhoustla ještě víc následující den a Pandin pohár trpělivost přetekl právě v 15:24, kdy se od Hannah a Tomase odpojila, protože místo exkurze čajové továrny chtěla dát přednost dalšímu výšlapu. Ušla asi jeden a půl kilometru dolů z kopce a uvědomila si, že odbočka k čajové továrně je tady a ne o kus výš, jak se společně domnívali. Panda tedy běžela do kopce, nejen jeden a půl kilometru, ale o něco dále, poněvadž Hannah s Tomem měli náskok a také stihli něco ujít. Když je celá zadýchaná dohonila a pověděla jim, že jdou špatně, Tomas mlčky přikývl. Hannah se zeptala:"To jsi běžela celou tu dobu kvůli nám? Ježiš, díky moc!!!". Tomas s pošklebkem mlčel.

Tomasi, Fuck off!"

Den před odjezdem do Camron Heighlands sme s Tomasem obíhali město a snažili se zabookovat nějakej autobus. Společností jezdí docela dost, ale my zásadně odmítli jet s Kurnia Bistari (recenze vyprávěly historky o tom, jak autobusák cestou "ztrácí" krosny). Místo toho sme si vyhlídli Unititi Express, protože měl odjíždět z KL Sentral station, kde sme to dobře znali. Bohužel na hlavní stanici nikdo o společnosti nevěděl, dokonce ani slečna na informacích. My se nechtěli dát, protože nám připadalo, že se moc nesnaží nám pomoct, tak sme ji dokonce donutili někam volat. Řekla nám, že společnost je zavřená (či co) a nejezdí. Pozdějc sme zjistili, že to byl kec, jenom byla pravděpodobně líná něco zjišťovat. Když už sme nevěděli coby, praštili sme se do čela a šli do našeho hostelu a zeptali se na recepci. Minibus za 35 MYR sme měli zamluvenej během dvou minut a dokonce pro nás příští den přijel přímo před hostel. Proč jednoduše, když to de složitě totiž!

Centrum turistiky v Cameron se soustředí do malého městěčka s jednou (nacpanou) ulicí Tanah Rata. Většina trailů vede odtud. Nebyla bych to já, abych neměla v záloze jednu poctivou mapičku:

Pro low budget travelers jsou tu dva hostely s dormitories. První je Kangs Travelers Lodge a když sem ho viděla, trochu sem zalitovala, že nejsme ubytovaný tam. Bohužel Tomas chtěl do Fathers Guesthouse, kterej je sice taky fajn, jedinej problém byl, že neměli žádnej pokoj volnej, takže sme měli zabookovanej apartmán asi pět minut od guesthousu. Hannah, která se k nám připojila pozdějc, zůstala ve společný noclehárně. Jako...apartmán ok, vlastní kuchyň a lcd televize jak kráva v obýváku, jenže k čemu to je, když si večer nemůžete dát pivko a pokecat s ostatníma? Opravdu happy sem byla až když sem v jednom šuplíčku objevila tenkou knížečku o Cameron Heighlands s mapou a jala se plánovat, kam vyrazim. Tomas mě okamžitě schladil s tim, že si zaplatí nějakou tour. O_o

Organizovaný výpravy tu pořádá kde kdo a on si chtěl vybrat tu, kde vás vezmou autem na kopec, pak do pralesa, na čajový plantáže, do továrny na čaj, na motýlí farmu a na jahodovou farmu. Hannah, že oukej.

Já koukla do mapy a říkám jim, že je to pitomost, protože po Trailu 1 můžeme sami vylízt na Gunung Brinchang (2000mnm), pak sejít na k Sungai Palas plantážím, továrnu si zaplatit sami a pokud budou chtít, tak motýli i jahody budou taky cestou zpátky a rozhodně teda není potřeba dávat někomu peníze a nechat se vodit za ruku. Tomas odsek, že a co ten prales?!? Tak mu povídám, že když je ta výprava organizovaná takhle, tak logicky musí bejt i prales někde po cestě a přinejhoršim vysledujeme, kam ty skupinky voděj. Hannah nadšeně zaplesala, že to je úžasnej nápad. Tomas mi odměřeně řek, že by taky chtěl slyšet nějaký informace o těch kytkách co tam rostou neasi! Tak sem řekla, ať si to vygooglí a zeptala se jich, jestli jdou se mnou. Hannah že jo a Tomas pokrčil ramenama že "sure".

Vstali sme o půl šestý a pokusili se stihnout první ranní autobus, protože východ slunce na Sungai Palas vypadal na obrázcích božsky. Bus nám bohužel ujel, protože Hannah je v mnoha ohledech podobná skotskému zlatíčku Lamie a dostavila se pozdě :D

To absolutně nevadilo, protože sme jednoduše došli do indický restaurace a poprosili (ehm, já poprosila samozřejmě) místňáky a ti nám ochotně a zadarmo zavolali taxík. Týpek byl super, vůbec nás nenatáh a za 8 MYR nás odvez 7 km na sever do městěčka Brinchang, odkud trail začíná. Bohužel se ukázalo, že jenom cesta na vrchol trvá asi tři hodiny, takže východ slunce určitě nestihneme, ale to nevadilo, protože cesta mojí první džunglí ever byla prostě fantastická. Noc předtim pršelo, takže sme se drápali po kdovíjak letejch kořenech stromů, podlejzali spadlý kmeny a brodili se bahýnkem. Bylo by úplně ideální, kdyby Hannah neměla bílý Nike, ale po chvíli sme se tomu všichni tři vesele smáli. Nálada byla dobrá, protože ta džungle prostě stála za to a Hannah nám furt děkovala a říkala, že je to její první výšlap v životě:)

Na vrchol Gunung Brinchang sme dorazili přesně ve chvíli, kdy z druhý strany začaly přijíždet auta s trapnejma turistama.

Ha! Ráda bych vám na ukázce předvedla můj a Tomasův vztah.

Já při pohledu do mapky:"Jé, ona tam je nahoře i rozhledna!"

On takovym tim opovrhujícím tónem, jakože sem úplně blbá:" Ano. My víme. Včera nám to říkal chlap v cestovce"

Já:"Hm, tak ses moh podělit ne?"

Vylezli sme teda na rozhlednu, aneb, jak mít perfektní makeup i na vrcholu.

Najít Mossy Forest nebylo vůbec nic těžkýcho. Druhou stranou se z kopce slejzá bohužel po asfaltce, což není moc fajn, ale prales sme našli asi po pěti minutách při cestě. Měli byste vidět, jak to Toma žralo. Úplně to z něj kapalo, že sem měla zatim ve všem pravdu. Cestička pralesem je zbudovaná tak, že chodíte po dřevěnejch můstkách a schůdkách a obdivujete prastarý stromy okolo. A taky masožravky rozvěšený po větvích.

Potom sme šli asi hodinu a půl k plantážím. Ti dva se šíleně táhli, tak sem šla trochu nespolečensky napřed a hledala správnou cestu, protože všude byly slepý odbočky.

Tak sme šli a šli, až za jednou zatáčkou se nám najednou odkryl ten nejkrásnější výhled na Sungai Palas Tea Plantations. Kulatý kopečky pokrytý čajem. V průvodcích to vypadalo nádherně a v reálnu ještě líp. Jenom se nikde v průvodci nedočtete, že je tam v podlstetě jediný místo, odkud se daj ty krásný fotky nafotit:/ Ne, že bych byla trošku zklamaná...ale mělo přijít něco tisíckrát lepšího... Kousek za plantážema sme narazili na křižovatku, o který sme usoudili, že vede k továrně a rozdělili sme se. Já si zvesela vykračovala dolů a po chvíli dorazila k baráčkům trhačů čaje. Tam už bylo trošku rušno, tak sem zvedla palec a za dvě minuty mi zastavili Holanďani. Dovezli mě až do Brinchangu k hinduistickýmu chrámů. Ten není až tak zajímavej, spíš je lepší vyptat se na skrytou cestu mezi barákama a najít čínskej Sam Poh Temple Za Sam Poh sem měla v úmyslu vlízt na Trail 2, pak se připojit na 3 a 4 a dojít zpátky do Tanah Rata. Hrozně sem tam bloudila, protože tam bylo trojcestí a nenapadlo mě lízt po schodech kolem chrámu nahoru. Dala sem se do řeči se dvěma sladkejma indickýma holčičkama, co šly ze školy, tak sem jim vzala tašku a ony mi ukázaly, kde bydlej. Nakonec sem nějak trail 2 našla. Bohužel systém značení trochu selhal a ztratila sem v džungli cestu. Prostě najednou tam nebyla! Tak sem se někudy prodrala zpátky k městu a prošla někomu po zahradě. Stopla sem si týpky s korbičkou a ti mě vzali k hlavní silnici, odkud sem chtěla stopovat. U silnice sem narazila na skupinku tří holek, se kterýma sem se za ten den už párkrát potkala, tak mě vzaly do party a oklikou po vedlejších silničkách sme došly dom. Ta nejfajnovější se jmenovala Caroline a byla to Číňanka z Austrálie, která učí na Havaji angličtinu a zemák. Hrozně dobře sme se skamarádily a sem pozvaná na Havaj :D Tak sem jí povyprávěla, co mám za trable s Tomasem a ona mě ukecala, ať se přestěhuju k nim do Kangs Lodge, páč tam maj každej večer ohníček a Jungle bar.

Přišla sem s krosnou, ubytovala se v dormitory za 10 MYR (levnější než v Fathers Guesthouse) a večer si šla s Tomasem promluvit. Na rovinu sem se ho zeptala, jestli má nse mnou nějakej problém, nebo proč se tak chová. Samozřejmě se zbaběle vymlouval, že všechno je ok a že sorry, jestli sem měla nějakej blbej pocit. Řekla sem ok, ale stejně se stěhuju. Dostavil se krásnej pocit úlevy, dokonce sme si zase ve třech s Hanou zašli na jídlo. Doporučuju Chicken Tika Set v restauraci KUMAR.

Zbytek večera sem už strávila v rozmanitý společnosti asi 10 lidí bez Tomase a vyprávěli sme si legrační historky u ohně. Třeba dva Němci, co učili ájinu ve Vietnamu, tvrdili, že je Vietnamci nepoznávaj na fotkách z pasu a když si nechali dělat místní řidičák, tak je hrozně upravili ve photoshopu, jakože jim vymazali pihy a děsně vybělili, až vůbec nevypadali jako oni a teprve pak je začali lidi na fotkách poznávat! Taky musíte mít bezpodmínečeně deset prstů, abyste získali řidičák.

Druhej den jeli Hannah a Tomas na zaplacenou tour za raflésiema. To by se mi bejvalo ze všech tours líbilo nejvíc, ale chtěla sem šetřit a navíc sem měla vyhlídlý další dva kopce. Gunung Jasar a Gunung Perdah, teda Trail 10 a Trail 11. V Lonely Planet se píše, že si máte vzít s sebou místního průvodce, protože je to blbě značený a těžký, tak sem si odfrkla a vyrazila sama. Kdyby někdo hledal začátek 10ky, tak je to hned za koncem Tanah Rata, po pravý straně kolem bílých Olli Apartments a skrz starou čínskou zahradu. Pak už je značení bez problémů. Celá trasa měla trvat tři hodiny, na vrchol sem dorazila asi za 45 minut a potkala tam milej německej párek s průvodcem. Ten průvodce čirou náhodou uměl japonsky, tak sem si čirou náhodou lehce zakonverzovala!

Pak za náma vylez takovej pěknej černovlasej maník a já sem hned skočila a měla kamaráda. Slíbila sem mu, že ho nebudu zdržovat a vydali sme se na druhej vrchol a přitom čile hovořili o všem možnym. Vincent se jmenoval a byl to Frantík. Vincent byl tak úžasnej, že vlastnil nějakou podpultovou mapu, protože na žádný jiný nebyla Trail 6 vyznačená, takže sem o její existenci nevěděla.

Šestka prakticky začíná tam, kde se desítka vynořuje z pralesa a na skále jsou tam šipky. Prodloužili sme si teda trasu a vydali se oklikou po šestce s tim, že dorazíme na Bharat Tee Plantations, který nejsou skoro vůbec známý, protože se tam nepořádaj výlety. Cesta byla divoká, chodili sme po strmejch políčkách s kapustou a sešli po nějaký době do Asli Vilage, neboli vesnici domorodců. Ještě než se silnička začala zvedat na kopec, kde vesnice stála, pustili sme se po úzký cestičce po proudu vody a podél roztomilýho zavlažovacího systému. Pohled na Bharat byl dechberoucí!!!

Předchozí den sme plantáže obdivovali jenom ze silnice, ale teď sme opravdu chodili mezi čajovejma keříkama! To už sem nahlas vyřikovala nadšením a Vincent se dmul pýchou, neb sem mu dokola děkovala, že mě vzal s sebou. Cestou sme zase narazili na kluky s minináklaďáčkem a nechali se svízt. To bylo úplně šílený, co to auto dokázalo a jak se šplhalo. V jednu chvíli sem myslela, že přepadnem do propasti na straně. Vyklopili nás v další vesničce, odkud už byla nahoře nad náma vidět silnice vedoucí zpátky do města. Bylo tam tak čisto! Všechno upravený, dokonce tam měli i parčík s vodopádem. S Vincentem sme se na sebe podívali a bylo nám jasný, na co myslíme. Abysme nepohoršovali muslimy, šli sme kus po proudu řeky a skočili do vody. Ani moc nesmrděla. A byli sme fakt v dobrý náladě, že sme oba stejně ujetý. Pak sem vylezli k silnici a objevili suvenýr shop, kde sme si sedíce s výhledem na tu krásu, vypili úžasnej ledovej místní čaj.

Cestou nám okamžitě zastavilo auto s milým Indem, co fandil českýmu fotbalu. Stopování v Cameron Heighlands je hračka, místní si strašně rádi povídaj. Odpolko sme si dali s Vincentem polovečeři a rozloučili se. Sedla sem si v poklidu na rozlehlou krytou terasu v Kangs Lodge a připojila se online. Zewlila sem asi dvě hodiny, Caroline už byla bohužel pryč, ale dala sem se do řeči s Belgičanem Sebastianem, kterýho sme si pamatovala z Kuala Lumpur, jak sem tam první ráno málem exla na střeše v baru. Seb ten den z KL odjížděl, takže sme si tenkrát vyměnili jenom pár vět, ale bylo milý vidět někoho známýho. Ostatně, ona Malajsie zas tak velká není a většina lidí má naprosto stejnej cestovní plán jako já, takže sem ho vlastně jenom dohnala.

A pak skrz dveře prošel někdo další s povědomym ksichtem - Fracois a za ním ách OLIVER TWIST. A zase sme seděli, já, Francois, Seb, a Oliver hrál na svojí minikytaru a já z něho byla zas hotová, páč když se na mě usmál tou svojí propíchnutou tlamičkou, tak sem ani nemohla uvěřit, že je to na mě. U ohně se objevilo pár novejch lidí a s vervou sobě vrozenou sem začala zeširoka popisovat, který traily musej jít a kudy se tam dostat. Dokonce sem jim donesla mapu a řekla časy autobusů a ceny. Jeden místní zasloužilý Malajec se hrozně smál a řek mi, že bych tam měla zůstat a dělat průvodce po džungli:)

Bohužel sem druhej den v sedm ráno zase odjížděla, tentokrát směr ostrov Penang a nebyla moc šance, že se někde s opožděnym Oliverem potkáme na delší dobu...

Předtim než sem se od ohně odebrala na svoje lože v noclehárně a jala se klepat kosu, protože v noci v Cameronu teploty dost klesaj, zastavil mě Oliver a pošeptal:"Zítra večer tam budu bejby. A zamluv nám pokoj".

Dobrou noc kůzlátka
fotky na zande pande :)