O úchylkách

No moc nečumte, sem přežila v JV Asii už tejden!!! Úplnej Willy Fog neasi.

Teď vám teda povim, jak bylo během prvních dvou fází mého výletu. Co bych tak řekla o Londýně...Tak jako samozřejmě sem se hlavně potkala po deseti měsících s Mattem. Naše poslední setkání nebylo úplně šťastný, končilo sms z my strany, ať jde někam (no...), ale během pobytu ve Skotsku se náš vztah zlepšil. Až natolik, že mi chudáček neprozřetelně napsal, ať kdykoliv řeknu, když budu potřebovat v LDN přespat.

Nebudu to natahovat...přivítání a pokec byl jako obvykle pro mě mrtě emocionální (vevnitř, na venek sem děsně drsná). Gentleman jako zastara, ani najíst mi v deset večer nedal po tý dlouhý štrece. Pak sme se rozhodovali, kde budu spát. Jestli u něho (ale má jenom jednu postel!!!) nebo v obýváku. Nějak se to seběhlo a už sem lezla po žebříku (!!!) do jeho pokoje. Mimochodem, myslim, že Matt není úplně normální. V Kanadě měl jako jedinej v domě pokoj ve sklepě, kam se chodilo po temnym schodišti skrz závěs. Tentokrát sem se teda ocitla na nějaký půdě, 3x3 metry, kam se lezlo po železnym žebříku padacíma dveřma. Taky tam nebylo okno a topení. Vůbec sem se potměšile nezaradovala, že absolutně nemá šanci přivíst si tam nějakou normální holku...

No, ale to nejhorší teprve přišlo. Pak sme teda jako šli spát a byla tma. Přichází erotický zážitek roku, páč Matt se dotknul palcem u nohy toho mýho. Mrcha jedna. Takhle mi srdce netlouklo ani když mě po Černý Hoře honil bejk. Fakt trapas, že sem z toho tak jatá. Tak sme tam normálně leželi ve tmě jak náký páťáci a dotýkali se palcema.
Volnej čas sem ty tři dny trávila sama, potkávala sem se se starejma známejma a chodila dost pěšky. Metíček mezitim pracoval a pak sme se vždycky potkali večer doma. Druhej večer sem provedla socilogickej průzkum a zeptala se ho, proč nemá holku. Odpověď mě úplně uzemnila, páč prej, že je ještě mladej. Jak kdybych se ho ptala na vdavky:) Z toho sem konečně našla navždy pokoj v duši, neb sem usoudila, že chyba teda v Kanadě nebyla ve mně a že přece nebudu řešit někoho, kdo mi ani nenabídne čaj. Dále už asi lady pomlčí.

Velmi se omlouvám za ten skluz, ale nějak není čas psát. Pokusim se to dohnat.

Hnusný fotky ale edukativní zeměpis

Ahoj parto.
Už sem tady ve Skotksu skoro měsíc a přitom sem se v blogování ještě nedostala ani za Derby?! Kadence mých příspěvků překvapuje i mě, ale za chvíli přece jenom převládne šeď všedních dnů a určitě se zas odlmčim. Pokud teda nebudu psát ódy na Boha. Ti, kterejma se nechávám dobrovolneě stalkovat už rok, budou vědět, kdo to je a jakou roli hrál v mým životě vloni. Křesťanům se omlouvám za rouhání, ale on je opravdu božskej. Ale o tom vlastně až pozdějc.

Tak teď ten zeměpis.
Pro začátek sem si připravila malou pomůcku, aby se vám to nepletlo:

Najděte deset rozdílů mezi Jamiem a Jamie

Úterý
V Derby u Jamieho a Johna sem zůstala dva dny. Derby je moc hezký město s příjemnou pěší zónou (ne jako v Pardubicích) a druhou nejvyšší katedrálovou věží v zemi. Ta věž je mimochodem od Jamieho okna vzdálená asi dvacet metrů, takže mu hodiny odbíjej přímo do okna, což je opravdu milý. V Derby žijou hluchý lidi. Fakt. Víc jich na jedný kupě žije už jenom v Londýně. Taky tam maj Toyotu, pro případ, že bych tam chtěla dělat kariéru. To by tak bylo o Derby. Zas sme všichni o něco chytřejší...

Středa
Ve středu pršelo, takže sem klukům vyžehlila košile (aniž bych do nich vypálila díry), uvařila a umyla nádobí a když skočili v práci, oba mě doprovodili na nádraží a Jay (ale já vlastně říkám Jay i Jamie z Leedsu) mě objal a slíbil, že na konci července dorazí domů, do Inverness. V luxusním buse po mně nikdo nechtěl lístek, tak sem si v klídku dojela do vedlejšího Nottinghamu, sídla IndieBoye Robina Hooda

Konkrétně tohodle (ano ano, o kvalitě bbc seriálu se přít nebudeme. Ráda bych si udržela nějaké čtenáře a uznávám, je to hrozná trapárna)
ale samozřejmě sem hned vyhlížela, kde že ho uvidim.

V Nottinghamu sem se po x-letech setkala se Sarah. Je to zvláštní, jak s ní mám spojený skoro celý dětství, přitom Sarah s náma v Čechách strávila necelej jeden rok.
Až do minulýho měsíce sem vlastně ani neznala příběh o tom, jak se absolventka anglický univerzity sbalila a přijela do čerstvě postkomunistický země vyučovat angličtinu a jak se zrovna mým rodičům podařilo ji lohnout všem ostatním pro sebe, když ani pořádně anglicky neuměli. No, nějakym zázrakem se tenkrát stalo, že ačkoliv u nás Sarah nebydlela, stala se členkou naší rodiny a z dětství mám plno fotek ála sedmiletá já, čtyřletá sestra a Sarah na pramenu Labe. Když o tom tak přemejšlim, možná ona byla ten důvd, že mi angličtina nikdy nepřišla jako moc cizí jazyk. Nepamatuju se sice, že bych s ní někdy mluvila anglicky, ale tak nějak bylo přirozený, že s náma byla a že můj nejoblíbenější seriál byl Muzzy goes to Gondoland. Pamatuje si někdo Dereka a papuška Ringa v kosmický raketě? Já doteď skoro každý slovo.
Potom, co se s náma Sarah rozloučila a vrátila se do rodnýho Bristolu, viděla sem jí ještě dvakrát. Hned následující léto sme s Dyndou pindou, mamkou a taťkou odjeli do Londonu. A i když sem byla celkem mrňavá, tak si přesně pamatuju, jaký památky sme viděli, že Tower Bridge zrovna slavil sto let, vybavim si nádraží, kde nás po celodenní cestě busem vysadili a taky nechutnou pomerančovou marmeládu, kterou tam taťka nepochopitelně pořádal (a kterou já teď jedu po tunách). Taky proběhla návštěva Walesu, Bristolu nebo Bathu. A patom sem Sarah znovu viděla v 15ti, když nás přijela navštívit a vzali sme jí na kola na Šumavu.

No a teď sme se teda shledaly po nějakejch devíti letech znova. Sem byla celkem šťastná, že sme se vůbec zkontaktovaly, protože naše rodina je prostě hrozná a na Sářino každoroční vánoční přání sme odpověděli asi tak zhruba...jednou a to asi ještě přehánim:/
Pár faktů o Nottinghamu? Nottingham je dost do kopečku, protože stojí na pískovcový skále. Tam bych se asi vyřádila s Lamie ještě víc než v Edinburgh Dungeons, páč je celý město skrz na skorz podkopaný jeskyněma. Ve středověku tam prosím žili lidi! a zakázaný to je až asi od 18. století. Za druhý světový sloužily jeskyně jako kryty a v jedný jeskyni se nachází údajně nejstarší anglická hospoda Ye Olde Trip To Jerusalem, pojmenovaná tak proto, že se tam údajně scházeli rytíři před křížovejma výpravama. Tu moc doporučuju, protože si i vařej vlastní hooďácký pivo.

U hradu maj sochu Robíka, ale bohužel nevypadá tak, jak mi ho malovali v seriálu... Nějak se s tim srovnám.

Super kvalitní fotografie z mobilu. Úplně jako ty fotky z ostrova Skye od Adama...
Dala sem si třetí curry během dvou dni a Sarah mě vzala k sobě do maličkýho domečku na předměstí, kde sama bydlí a kde mi ukázala fotky z Mordoru, když byla na NZ a bylo toho dost, co si vyprávět při anglickym čaji.

Čtvrtek
Následující ráno mě Sára dovezla na autobusák, abych chytla bus do Leedsu za Jamie Lamie, což už sem tradičně podle zkušenosti, věděla, že to s ní bude největší sranda. A taky že byla. viz SOS z Anglie. Do Leedsu sem dorazila v půl dvanáctý aniž bych tam někdy byla a telefon hluchej. Tak sem prostě popadla kufr a naprosto náhodnym směrem sem se odebrala hledat. Nemůžu za to, že většina mejch kamarádů sou skauti, takže sem samozřejmě náhodou došla přímo do centra města a našla veřejnou knihovnu a uprosila je, aby mě pustili na net. A čas sem využila k zoufalýmu výkřiku na blogu. Když se Jamie probudila z opice (neb v noci prodělala hospodskej maraton), hned mi děvenka moje starostlivá volala. Do telefonu zněla Jamie dost zoufale, neustále se mi omlouvala a ve tři sme se šťatsně setkaly, načež ona trvala na tom, že mi bude tahat kufr. Nechtěla se, aby se cejtila blbě, tak sem ji nechala :D

Cestou přes univerzitní kampus k ní na hrad sme šly okolo obrovský školní kašny obklopený kamerama a rozhodly se, že se v ní musíme v noci rozhodně vykoupat. S Jamie je všechno tak jednoduchý! Řeknu "dem se koupat" a jde se, aniž by o tom sekundu přemejšlela. U Jamie na hradě (nekecám) sme si odložily a Jamie mi věnovala super boží šaty z Tokia, který nechce nosit (protože sou moc krátký) a Elis mi je naštěstí nevyfoukla, když je Jamie před měsícem nabízela jí.
Potom sme se vydaly nakupovat do obchodu, co mi chyběl nejvíc. V TK MAxX najdete všechno. Takže sme z věšáků vybraly ty nejhnusnější a nejdivnější kousky a jaly se zkoušet v kabinkách.

Jo, sakra, a taky bílý šaty sme si zkoušely:/
Protože Jamie je na rozdíl od Elišky ucucávající víno a umešu (ok, v Madridu začala pořádně pít pivo) pivařka, nesměla chybět zastávka v super hospodě uvnitř lodě, co stojí uprostřed města. Hospoda se jmenuje Dry Dock a především interiér je dost stylovej.

Z města sme se vracely s Jamieinejma novejma botičkama a nařasenou sukní a pár promilema, takže shodit šaty a v plavkách skočit do vody, nebylo zas tak těžký. Bylo to trochu studený, ale náš hlavní cíl byl vůbec tam z hecu a na truc kamerám vlízt (Jamie se tam prej chtěla vykoupat od prváku, ale nikdy se k tomu neodhodlala), a plavání nebylo třeba. Potom sme bosý běžely k ní a zasvěceně mudrovaly o tom, jakej je to úlet, že se vidíme takhle často. Kdo by si to tenkrát v Tokiu pomyslel, fakt!
A padly sme.

Pátek nebyl moc zajímavej. Jenom sme vstaly, Jay mi udělala snídani a doprovodila na nádraží. Potom mi bylo divný, že jdeme nějakym zvláštnim směrem, ale nechtěla sem jí urazit, tak sem cupkala za ní. Pak Jamie zjistila, že se ztratila, tak sem jí ukázala, kudy se v jejím vlastním městě dostat na nádraží lol.
Rozloučily sme se (ale ne na dlouho!) a já se sunula dál, přes Manchester do Inverness.

Cesta trvala asi 12 hodin a dorazila sem v deset večer. V inboxu na mě doma čekala zpráva od Boha. Jestli prej dorazim na Rock Ness.

Tak za prvé- vstupenka stála 70 liber na jeden den a já si mohla dovolit jít jenom na neděli.
Za druhé- víme, jak Bůh pěkně slibuje (haha, jako když sme vloni "šli" na Franz Ferdinand a Bloc Party) a pak bodá do zad:)
Na druhou stranu- line-up vidíte sami...

Páč samozřejmě právě meškám Rock for People, docela sem měla chuť jít. Takže mě čekalo důležitý rozhodnutí: Utratit posledních přesně 70 liber za fesťák a nemít vůbec nic, nebo oplakat, že se s Rossem a Paulem nepotkám, koupit si Conversky (protože se mi rozpadaj starý boty) a mít aspoň nějaký peníze v kapse? V sobotu sem šla zjišťovat, kde se daj koupit lístky a napsala Bohovi na mobil, jestli to jako myslí vážně a jestli se tam najdeme. Protože sem tak nějak nehodlala vyrazit si na fesťák sama, aby mě zas podrazil. Odpověď nepřišla, takže vyhrála varianta bé a odnesla sem si domů epesní Conversky za šest stovek jupí. Ross odpověděl večer, že "samozřejmě zlato, nemůžu se dočkat. Dej nám vědět, až dorazíš", takže sem rázem měla chuť se jít zabít.


Pf...docela štreka to byla.

P.S. Letos tu mám spolubydlící z Namibie. Bianca se jmenuje, já jí říkám Bian a k mýmu překvapení není černá. Je super, máme stejnej vkus na filmy. V praxi to znamená, že teď mám skvělý kámoše, u kterejch můžu přespávat, na všech světadílech kromě Antarktidy:))

O kulturním Londýně a jak sem se sunula na sever

Takže mám za sebou pochod nočním Londýnem s matrací nad hlavou a dvěma Australanama a Kanďanem po boku. Co dál? Matrace byla docela dost pohodlná (znovu upřesňuju, že byla nová, voňavá a ještě v igelitu!:D) a nemuseli sme teda s Jakem spát na pohovkách v kuchyni. Mírná nevýhoda byla, že matrace zaplnila veškerý volný prostor ve Skippyho pokoji a následující dva dny se tam nedalo hnout...

Jedna z kavárniček v Camden Town
Neděle
Dnešní den bude alternativnější, plný umění, exotiky a fanouškovství.
Ráno sme se znovu sešly s Hankou na Waterloo. Dojely sme k St. Paul´s Cathedral, okoukaly sme její krásu zvenčí a kousek od ní se nalodily na Millenium bridge, což je mimochodem ten most, co zničej Smrtijedi v šestým Potterovi. Most hezkej, nejpěknější pohled je skrz něj od Tate muzea umění.

Hanka a warholovský plakáty s krávou
Tate Modern je bejvalá továrna předělaná na ohromnou galerii rozdělenou tušim do čtyř nebo pěti pater s několikama expozicema. Prohlíka celýho muzea by tvala několik hodin, takže sme se s Hankoun shodly na Poetry and dream a vyrazily na Picassa a nějaký další kubisty, futuristy a avantgardu. Jako druhou sme vybraly expozici State of Flux, která byla moc hezky barevná, protože známe Warhola, že? Moje nejoblíbenější dílo bylo ale paradoxně toto:

Potom sem ještě jednou zavýskala, protože moje bystré oko zaostřilo sochu Polibek od Augusta Rodina. Láska k Rodinovi u mě už trochu hraničí. Poprvý si tu sochu pamatuju už z doby, kdy mi bylo 8 a byla sem v Londýně s rodičema. Potom sem se šťastnou náhodou dostala na putovní expozici v Benátkách ve třinácti letech. Když sem byla v 18ti v Paříži, navštívila sem tam jediný muzeum: Augusta Rodina a na vlastní oči viděla Brány Pekla, Balzaca, Myslitele a další, věci, co mě neuvěřitelně fascinovaly od tý doby, co sem v osmý třídě přečetla pětisetstránkovou knihu Nahý jsem přišel na svět od Davida Weisse (v tý době sem byla mimochodem nějaká výkonná, protože ve čtenářským deníku mám z tý doby ještě Řecký poklad o tom, jak Schliemann kopal Tróju a Mykény, Benátčana o malíři Tizzianovi, Íllias(!!!) a Tajemství Velkého Vonta)
Jojo, tohodle libovýho týpka prostě můžu.
Ještě dám jeden malej turistrickej tip: Vstupný do všech londýnských muzeí a galerií je zadarmo.
Od Tate jsme se couraly po pobřeží Temže přes roztomilý přístavní uličky, koukaly na panorama, neb odtud je vidět ten jejich slavnej okurkovej mrakodrap (kterej jim stejně Japončíci obšlehli) a prohlížely si slony, což je nějaká místní obdoba Cow Parade. Na druhou stranu sme se dostaly přes Tower Bridge, přičemž Tower of London a ty davy tam nás vůbec nebraly. My sme totiž hrozně prahly po Subwayi.

Slon Parade
Poté, co sme se nechutně napráskly rádobyzdravým fastfoodem, nemohly sme se moc hejbat, ale bohužel byl čas jít a sejít se s Hančinou kamarádkou Čiharu. Čiharu je naštěstí z těch Japonek, co jsou už poevropštěný nějakým tím rokem žití v Evropě, takže se s ní na rozdíl od slepiček z Gakušuinu dalo mluvit. Co mluvit, Čiharu je skvělá, vtipná, pohotová a inteligentní. A její přítel je Čech. Ve třech sme se teda přesunuly metrem do Camden Town a já se rázem octla zpátky v Tokiu, konkrétně na Haradžuku, konkrétně na Takešita Dóri!! Camden town je čtvrť pro pomatence, punkery, technaře, gotik lolity, no prostě se skládá ze tří obřích tržnic plných obchodů, jaký opravu můžete jinak najít jenom v Tokiu. Bylo tam všechno, všechno a všechno to chci.

Nejvíc nám suverénně spadla čelist v obchodě nazvaném CyberDog. Je to ohromnej podzemní prostorosvětlenej v podstatě jenom neonovejma udělátkama, svítícíma tričkama a dunící techno všude ve vzduchu.

Ví někdo, co je tohle?!
a daj se tam potkat takovýhle lidi...

a samozřejmě v případě, že se hodláte nechat v brzký době vystřelit do kosmu, si podobnej epesní obleček můžete koupit taky. Pro milovníky techna a rave parties to musí bejt asi úplnej ráj. V nejspodnějším patře byl ještě sexshop, ale nechci nechci hádat, co to bylo za věci...
S ledovým kafíčkem v ruce sme pak procházely ty stovky stánků a já nemohla odolat a koupila si tašku přes rameno. K večeru Čiharu něco měla, takže sme zůstaly s Hankou opět samy a zbývala jediná věc, kterou sem musela v Londýně udělat a to přímo s Hankou, páč s nikym jiným by to nebylo ono.

Další turistickej tip: Vyfotit se na Abbey road je pěkně těžký, protože tam neustále jezděj auta a postávaj skupinky lidí, snažících se pod ty auta vběhnou a pořídit pohodovou fotku.
Na Abbey Road se opět dostanete Jubilee Line, stanice St.John´s Wood, tušim. Tam sme se taky už musely rozloučit a poděkovaly světu za to, že je tak malej.
Večer sem ještě pokecala se Skippym, kterej od osmi pracoval (jako číšník), a pak měla konečně čas si odpočinout.

Ponělí
Loučení se Skippym, Jackem a Rachael. Levnej Coach bus Natioanal Express jede z Victoria Coach Station, což mimochodem není to samý jako Victoria station a musí se mezi oběma přejít asi 15ti minutová vzdálenost. Horko těžko sem to našla, koupila si jízdenku do Derby přes Leicester a ještě těžší bylo najít nástupiště. K obědu sem si do busu koupila krabičku celkem levnýho suši a usadila se vedle mladýho Inda, což sem samosebou ještě nevěděla. Z mladýho Inda se vyklubal Anubhav, stejně starý student produkce na leicesterský univerzitě a celkem zajímavej dokumentární filmař. Anubav natáčí film o prominentních lidech a snaží se najít odpověď na otázku, co tyhle lidi dělá úspěšnýma. Má svoji vlastní stránku na wiki atd.
Jo a nevim, jestli je to kec, ale možná bych tomu i věřila, Anubhav chodil s herečkou Aishvaryou Rai, ale dostal kopačky. Pět hodin v buse rozhodně uteklo příjemně a navíc sem se těšila na Beatlesáčky, Britíky z Panoramy.
Několik dní předem sem si psala s Chrisem a napsala mu, že v ponělí budu projíždět ať sežene kluky na pivo. Že prej jo. V pondělí sem psala hromadnou zprávu, že teda jedu, ale nemám na něj mobil, tak ať mi napíšou na můj. Will hrál mrtvýho brouka, ale Tom odepsal, že sežene kluky. V Leicestru na nádraží nikdo nebyl, opět nebylo možný se připojit na net a mrknout, jestli mi něco neposlali, takže sem z busu vystupovala a strávila tam hodinu a půl úplně zbytečně. No, zas tak hrozný zpožďení to nebylo, jenom že v Derby na mě už netrpělivě čekal Skot Jamie (ten, kterýho sem donutila plavat v noci v Loch Nessu a kterej byl mým nejlepším kamarádem v Inverness), co mě celej den bombardoval smskama, jestli sem našla autobusák, jestli jedu, jestli jsem v pořádku atakdále.
Miláček Jamie si pro mě přišel, byl nadšenej a okamžitě mi vzal kufr. Jak sme tak cestou k němu do bytu brebentili a vítali se, napadlo mě, že takhle asi vypadá, kyž se na vás někdo doopravdy těší. Že vám jako vezme těžkej kufr a tak. A jak sem hrozně independent a poradim si i bez kluků, tak ve srovnání s Mattem, sem si uvědomila, jak je Jamie super a Matt debil a spadl mi kámen obrovskej jako pták kiwi ze srdce a úplně sem se odmilovala. Někdy stačí fakt málo, aby člověk otevřel oči.
Seznámila sem se s Jamieho spolubydlícím Johnem, super Skotem. Kluci jsou spolužáci na Glasgow univerzitě a momentálně už půl roku dělají v Derby praxi. Jamie studoval něco jako konstrukci letadel a pozór, intership dělá u Rolls Royce!
Společně sme si uvařili večeři, po věčeři koukali na film a pili mexickou pěst (tuzemák, kafe turek a cukr). Jamie se u toho hrozně šklebil, ale Johnovi to neobyčejně chutnalo a kdyby k tomu nepil ještě whisky, tak druhej den nemusel jít do práce o čtyři hodiny pozě.
Jamie na rozdíl od Johna v úterý při cestě do práce jenom usnul v buse a přejel svojí zastávku.

P.S. sms od Beatles sem dostala druhej den. Ptali se, v kolik teda přijedu do Leicesteru. Volové:)

vystavila: KyberPanda

Mnohá setkání v Londýně

Sun is in the sky
oh why oh why would I wanna be anywhere else?

When you look with your eyes
Everything seems nice
But if you look twice
You can see it's all lies

Další česká parťačka Hana "Alice". Fotka jak od šestnáctiletejch na Libku, ale po zážitku s Kiwim si musim srovnat sebevědomí

Pátek večer
Moje laxní cestování bylo opět veselé a vydařené.
Se Skippym sem byla domluvená, že teda od pátku do pondělí ok, ovšem jedinou instrukci, kterou sem z něj byla schopná dostat, byla :“dostaň se do Londýna a napiš mi“. Takže první věc, co si zasluhuje poznámku, je, že letiště Luton je několik desítek kiláků od Londýna a musí se z něho jet vlakem. Což je dost blbý, když ani nevíte kam, že jo...Nevim proč mi v zahraničí nejdou posílat sms z mobilu, takže sem Skippimu musela volat. Těsně předtim, než se mu vybila baterka mi stihnul říct, ať jedu na Water...že by Waterloo station??

Skippy, jak si ho pamatuju z Kanady
Tak sem nejdřív pobíhala sem tam po letišti a zjišťovala, jak se NĚKAM dostat. Porovnala sem ceny busů a vlaků v poměru k rychlosti a rozhodla se pro vlak. (Kam sem musela dojet busem:) Na zastávku sem se nějak doplácala a čekala na platformě na vlak. Když přijel, nefungovaly dveře a musela sem jinejma prolízt první třídou, kde ale byly úzký uličky a můj kufr se tam nevešel. Kufr sem odstavila, dobrý. Ale pořád sem nevěděla, kam jedu. Naštěstí vedle mě seděl sympaťák, co mi prozradil, že nejlepší to bude na Victoria station a odtud metrem na Waterloo.
Potom náseldovala snaha koupit si metro jízdenku a nastoupit správně, prtotože zrovna Waterloo Line se na dvou místech rozdvojuje. Pomineme, že sem samozřejmě zrovna jela špatně.
Fuj, znáte londýnský metro? Chci zpátky Tokio prosím!!! Londýnský metro je humus na humus. Úzký, strašidelný, místy opuštěný a hrozně dlouhý transfery, žádný výtahy pro kufry a nikdo, kdo by dal radu. Už na Victoria st. sem se snažila Skippymu dovolat, co teda jako (bylo deset večer) a ten pablb měl vypnutej mobil. Napad mě spásnej nápad. Matt se sice už vůbec neozval, jestli v pátek může se mnou a Skippym (oba byli vlekaři a kamarádi) na pivo, ale já byla fakt trochu zoufalá. Takže sem zavolala Mattovi...
Asi že neznal moje číslo, tak hovor přijal.
Vtipný bylo, že sem mu do mailu den předtím psala, že nepotřebuju v Londýně babysitting a teď sem ho jako malý dítě prosila, aby pro mě přijel na Waterloo, že Skippy mi to nebere. Souhlasil a za pár desítek minut sme se po dvou měsících potkali tváří v tvář v Londýně.
Já sem si samozřejmě dala dost záležet, abych ve zlatobílejch šatičkách vypadala náležitě krásně, ale čekat snad nějakou jeho reakci bylo naive asi jako čekat luznej tón od vuvuzely. Ale fajn, podali sme si ruce, mně se rozklepaly nohy a vydali sme se směrem k London Eye.

Ani ho nenapadlo vzít mi dvacetikilovej kufr, což mi přišlo roztomile povědomý. Ale ze schodů mi s nim pomoh, to zas jo. Pod kolem sme se posadili, já vytáhla ferneta a popíjeli sme, povídali si a pokoušeli se volat Skippymu. Ach jo. S žádnym klukem se mi nikdy nepovídalo tak lehce jako s nim. Bylo toho tolik, co si říct, že sme neudělali pauzu ani na deset sekund, jedno téma střídalo druhý, i přesto, že sme se oba uctivě vyhýbali jakýmkoliv narážkám na naší minulost. Já vyzvídala, jestli nakonec vyhrál nebo prohrál ve Veagas, poslouchla, jak vypráví o Coachelle (festivalu v Californii) a smála se jeho přízvuku, on mi říkal „babe“ a „you reckon?“ jako za good old days. Bylo by tak lehký se znova zamilovat.
Naštěstí se asi po hodině Skippymu rozsvítilo a řekli sme mu, kam přijet. Vidět Skippyho, mýho ToyBoye, bylo báječný a skočila sem mu hned kolem krku. Potom ještě přišel Jack, Skippiho kámoš, kterej pracuje v pubu na druhý straně řeky a zásahem shora sme zjistili, že kluci a Matt bydlej na stejný stanici metra. Chápete?!? Z celýho několikamilionovýho Londýna, zrovna oni bydlej na úplným okraji a k tomu na Willesden Green?!? Oni se totiž do tý doby ještě nepotkali, Matt dorazil jenom 4 dny přede mnou. Takže sme se shodli, že Ausíci znaj blízko od baráku levnou hospodu. Jubilee Line sme dojeli do hospody, která se jmenovala „U Vrány“. Psáno tak, jak to vidíte. Byla to česká hospoda... Blázinec, fakt:) dvě hodiny sme poseděli a při loučení sme si řekli, že teda catch up on weekend a rozešli se. Já, Alex-Skippy a Jack jedním směrem, Matt druhým.
To bylo naposled, kdy sem ho viděla.

(dramatizace!)

Protože v neděli ráno mi na zprávu, jestli chce se mnou a Hankou do Camden Town, napsal, že se zrovna probudil a že probably not. V neděli večer, kdy všichni pracovali a neměla sem co dělat, sem znova skousla svoji hrdost a zeptala se ho o půl desátý večer, jestli nechce na jedno předtim, než v pondělí odjedu. Napsal, že už je v posteli a probably not, ale ať mu napíšu ráno, že mě vyprovodí. Byla sem tak šťastná, že je mi ochoten věnovat deset minut svýho cennýho času, že sem mu napsala, ať si jde –sobecky jako vždy-nasrat a naposled si do deníčku napsala, že už se mám na to vykašlat. Takže z kamarádství sešlo a doufám, že už o něm v životě neuslyšim. Vyloženě happy end.

Tak a teď se můžu věnovat tý nejlepší části- úžasnýmu víkendu v Londýně.

Příchod do Skippyho shared house, kde bydlí 22 lidí!!! Po seznámení se se spolubydlícíma Rachael a Jackem a jejich soužitím se Skippym v jednom pokoji, začínám chápat, proč mu všichni ostatní v Panu říkali Sloppy (=Ufňukánek). Na pštrosí farmě sem si toho nevšimla, ale ten kluk je šílenej. Bordel děsnej, pořád od svejch kamarádů somruje jídlo, pastu, prostě všechno, k tomu mu smrděj boty a zamořujou celej pokoj a opravdu neustále roztomile kňourá:D

Sobota
Au-pairky musej držet spolu, takže na Waterloo (Jason Bourne tam nebyl) sraz s Hankou. Hanka je ve stejný životní fázi jako já. Ale úplně. Byla na Taiwanu jako výměnná studentka, vrátila se domů, kde se nic nedělo a nemohla tam zůstat, takže utekla na čas pryč. Hanka bývala moje spolubydlící v Olomouci a studovaly sme obě japonštinu. Ale to se už zdá jako sto let zpátky. Je to taková lehce svérázná osoba (sakra, ona umí česky!!!) s woodstockovou duší (proto pžedívka Alice z písničky od Jefferson Airplane) a totální láskou k The Beatles a všemu poangličtěnýmu:) Daří se jí přežívat život i přesto, že věří, že jí každou sekundu může zabít padající meteorit. Ráda bych přidala k dobru i její vegetariánskou historku, ale musim ji poprosit o povolení.
Takže s touhle božandou sme se vydaly vstříc památkám a zajímavým místům.

Westminster Cathedr...ne, to je vlastně Hanka s tričkem, co mám chuť ukrást
Tak sme to vzaly krásně po nábřeží Temže kolem Oka směrem k mostu vedoucímu k Parlamenu. U Westminsteru sme si sdly na trávník a já si užívala první slunečnej horkej den, protože sem odjela z Čech dřív, než sem mohla něco takovýho zažít tam. V multikulturním Lodnýně ovšem zrovna probíhal velkej protest proti Izrali, takže nad náma lítal vrtulník a vůbec tam byl pekenj bzukot. Cestou nás napad Darth Vader, ale Hanka vytáhla z tašky světelnej meč a podaly sme si ho.

K Buckinghamu sme to vzaly přes St. James's Park, což nám opět trvalo asi dvě hodiny, protože sme si znova sedly a Hanka se rozpovídala o svym objektu zájmu. V parku sem šáhla na čumák veverce a u paláce si společně s třema stovkama dalších lidí fotily chudáka vojáka na stráži. No jo, první den byl jasně komerčně zaměřenej, takže sme neminuly ani Piccadily Circus a hlavne China Town. Když bych ho měla srovnat s těma, co sem už viděla, tak dostává 65%. Ve Vancouveru to bylo tragický, tak na 9%, Jokohama je Chinatownem pověstná, takže tam byla atmosféra na 90. Londýnskej stojí opravdu zato, už jenom z toho důvodu, že je tam jediná purikura v Evropě!!!. Jo, ale nikde se nedočtete, že je ten automat starej asi třicet let...

Abych se držela japonské terminologie, tak věrní čtenáři vědí, že subeteru.
Tak dobrá věc aspoň byla, že tam nebylo dalších patnáct milionů Japonek okolo a mohly sme se s fotkama vyblbnou ve čtyřiceti minutách. Ale že by to nějak pomohlo...
Potom mi ještě Alis ukázala tu ulici, na který se odbývaj světový premiéry filmů (třeba ehm o Harry Potterovi). Pěkný.

Hanka musela ten večer bohužel hlídat dítě, takže se nemohla přidat ke mně a Skippymu na večerní výpravu do města za Kanaďanem Jakem. Kdo je Jake? Historka o tom, jak sem ho potkala je celkem vtipná. Když bylo před třema rokama v Pardubicích MS světa juniorů v hokeji, přijelo nám tam na 6000 Kanadskejch fanoušků a kamarádky Pája s Hermélií u sebe měly přes coach-surfing partičku čtyř K v čele se sympoškou Mell. Po zápase Česko Kanada sme se je jeden večer rozhodly vzít do naší oblíbený hospody, do Nory. Jak sme tak v houfu šli a pokřikovali, začali se k nám nějak přidávat další a další Kanaďani a do Nory nás přišlo zhruba třicet. A není toho moc, co si pamatuju. Akorát to, že jich tam bylo mrtě a já sem pořád pokukovala po super pohlednym týpkovi, kterej se nějakym zvláštnim způsobem ocitl asi ve dvě v noci za barem a čepoval pivo místo slečny O_o

Jake je ten s čepicí!
To byl Jake, jak sem zjistila o něco pozdějc, když sme se už spolu váleli po tamním stole. Přátelskej vztah nám zůstal až do dneška a bylo na čase ho znova potkat. Jakea si totiž vždycky budu pamatovat z toho, jak mi vyprávěl, že už je rok z domova a cestuje si po světě, kam chce a mně to tenkrát přišlo hrozně neuvěřitelný a hipsně sem mu záviděla.

Takže s timhle Jakem sem si dala v Londýně rande a dotáhla na něj i Skipyho a šli sme do Jackovy hospody na břehu Temže. Shledání to bylo celkem nostalgický, když vezmeme v potaz, že mezitim sem stihla navštívit Tokio a jeho rodnou zem a doteď sme spolu online komunikovali hlavně při hokejovejch zápasech. Komunikovali=pošťuchovali. Nejzábavnější část večera byla, jak sme se pěkně zmastili, čekali na Jacka až skončí šichtu, Jakeovi se nechtělo domů, tak sme nastoupili do "náhodnýho" autobusu, kterej nás po hodině vysadil "někde blízko" a pak sme asi půlhodinu šli za Indem, co nám slíbil, že nás zavede ke Skippymu domů. Potom ale Skippy a Jackem našli vyřazenou novou matraci před nějakym barákem a rozhodli se, že jí musíme vzít, takže příštích dvecet minut sme nad hlavou ve tři ráno nesli ve čtyřech matraci velikosti XL. Bizarní zážitek opět.

Příště neděle a bus trip na sever. Mám skluz a už se nemůžu dočkat, až vám napíšu, co sem zažila tady ve Skotsku hned třetí den po příjezdu!!!

P.S. Jaro, už mi odpust, že poslouchám Marinu, prosimte:D :D Moc mi tady chybět tvý komenty!
P.P.S.Léto. Doufám, že si taky všichni někam zajedete! A nečumte a taky berte matrace!

SOS z Anglie

...

Trocha adrenalinu:
Sem v Leedsu (UK) uz tri hodiny.
Pred trema hodinama me tady totiz mela vyzvednout Jamie.
Nevyzvedla.
Nebere mobil.
Zoufale heldam wi-fi po meste.
Neni
Internet cafe
Neni
Nasla sem verejnou knihovnu v jiny casti mesta nez je autobusak. Uprosila je, aby me nechali jit na net.
Jamie neni online na FB.
Posilam ji treti sms.
Eliscin Adam online je. Eliska s Adamem byli Jamie navstivit v Leedsu pred dvema mesicema. Adam diktuje pribliznou polohu jejiho sidla.
Jmenuje se to Springfiled Mount a je to hrad. Nebo kostel? Z Eliscinych fotek se dozvidam, jak to priblizne vypada...


todle je obyvak, takze asi chapete, ze bych to rada nasla:


Od vratnyho mam mapicku. A kufr. Ten je muj. Vubec se nam neopakuje zazitek z lonskyho Birminghamu!!!
Sem trosicku nervozni.
GooleMaps
Opisuju si do mobilu cestu.
Adam se louci a preje hodne stesti.
Jamie stale nezvestna.
Uz budu muset jit.
Pokud se dozijete novyho postu, kterej uz mam skoro dopsanej, tak sem se dozila taky. Ale to se jeste nevi...
Rodino, nebojte se niceho nic!
Londyn byl krasny!


Jeste nekdo bude tvrdit, ze Facebook je blbost, kdyz zachranuje zivoty???

pip pip pip :D :D :D

Jak Panda prožila strašně strašidelnou noc v cizím státě a cizím městě

A dala si šest anglických piv (a platila jenom jedno)

Tyjo, tak Vás normálně zdravim ze Skotska:)))))
Prvně: babičky a dědo, sem živá.
Pro ty, co nechápou, že sem najednou ve Skotsku: Já to taky nechápu

Že to teda čte i rodina, tak pro jednou se nebudu dělat tak cool, jak bych chtěla bejt a přiznám, že vaše obavy o me trochu chápu, protože letět do Birminghamu, tam se dostat z letiště do města, najít stanici Megabusu, pak čekat od sedmi večer do půl třetí ráno v neznámým městě a nasednout do správnýho autobusu směr Glasgow a pak ještě pochopit huhlajícího Skota, že musíte ten autobus v devět ráno opustit a sednout si do jinýho, je celkem fuška.
V Japonsku to teda bylo mnohem lehčí, protože se na mě podívali a hned věděli, že na mě musej mluvit trochu velkoryseji. Tady to musim nejdřív každýmu vysvětlit.

Hm…takže…co tady dělám…blablabla…Lochneska….Bed a Breakfest…6 dětí…Radši rovnou přejdu k těm pivům:D

Páteční noc byla vážně senzační. Do centra Birminghamu sem se dostala asi v osm a jakmile sem vystoupila z busu, začalo samozřejmě pršet. Docela dost. Jo, je mi to trapný, dělat si z Angličanů srandu kvůli počasí, ale todle byla teda vážně ironie. Co to s touhle zemí je???

Takže sem táhla svůj zmoklý dvacetikilový kufříček vzhůru ulicí a ptala se asi 7 lidí, kde je ta autobusová zastávka . Jejich reakce mě ani moc nepřekvapila, páč něco podobnýho sem zažila v Ósace, když sem (hahaha, opět v dešti) hledala svůj hotel a každej mi ukazoval jinej směr. Naštěstí sem narazila na dvě holky, co mi poradily cestu k informacím v nějakym obchoďáku srovnatelym s Paladiem a za chvíli nejenže už sem věděla, kde autobus staví, ale taky sem vyfásla mapičku a když sem vylezla ven, už nepršelo a mně se konečně ukázal Birmingham v celý svý kráse. Měla sem vlastně hrozný štěstí, že sem nemusela trávit noc někde na okraji města, ale přímo v samým centru, na hlavní promenádě a přilehlejch uličkách. Eliščin Adam mě sice s popisem B. pěkně odbyl s tim, že tam nic není, ale já myslim, že je fakt pěknej! (Birmingham;)
Ale taky je možný, že to tam tolik žilo jenom kvůli kriketovýmu zápasu Anglie:Holandsko.

Jak sem se tak tahala s tim kufrem a neschopnou MAPIČKOU a hledala nějakou útulnou hospůdku v podzemí, kam se na 6 hodin zašiju, tak sem potkala kamarády. Teda já sem akorát chtěla vědět, jestli sou místní a znaj to tam, ale oni nebyli a já asi vypadala moc papeticky, takže ukázali na roh ulice a řekli ať jdu s nima, že jdou zapít zápas. Tak sem se octla v mojí první anglický hospodě. (poprvý když sem tady byla, teda v Londýně, tak sem ještě pila sunar…tak ne, ale džusy určitě!)
Prosím vystěhujte tu snobskou restauraci s renesančníma portýrama z Národního domu a místo toho tam doprostřed postavte výčep a okolo dejte stolky na stání a budem mít taky tak super anglickou hospodu, v jaký sem se ocitla. Na hospodách, kde se musí stát, něco je! A není náhoda, že náš nejoblíbenější podnik v Tokiu, byl HUB, že Eli?:)) Takže tady k vám zkrátka servírka nechodí, ale vy si musíte k baru sami a rovnou se tam platí.

Mojí společnost tvořila parta ehm…7 mužů kolem pětatřicítky z Londýna, Holandska a Austrálie:))) První pivo sem dostala darem a abych jakože dokázala, že Češi sou hustý a pivo máme dost rádi, tak sem ho pěkně rychle vypila (a taky proto, že u baru stáli takoví hezcí Briti a já si tam mohla jít pro další:/
Bohužel sem tu partu u baru nezaujala asi ani zhruba z jednoho procenta, tak sem se jala ostošest konverzovat s mojí partou a nechala si vysvětlit, co že je cool na kriketu, jestli se líp surfuje v Austrálii nebo v Holandsku a jeden z nich na mě pak vybalil NIHONGO DE HANASEMASU KA?, čímž mě totálně odzbrojil, protože sem nečekala, že si v Birminghamu s někym pokecám japonsky. Díky tomu ke mně pojali ještě větší důvěru (a já k nim taky, protože to evidentně byli velicí vzdělanci, když hovořili japonsky:))) a přesunuli sme se o půl jedenáctý na večeři.

Do indický restaurace.
Teda…kuře Vinaloo už opravdu znova nechceš!!! To je tak děsně pálivá věc, že budu radši do smrti jíst teplou polévku Gaspačo, než tohle. Přinesli nám toho děsnou hromadu a pak si všichni nabírali od všech a byla to super směska (já měla skvělý kuřecí cosi cosi), až do tý doby, než sem zkusila právě to zatracený Vindaloo.
Takže sem to samozřejmě musela zapít. A gentlemani mi následně zakázali zaplatit…
Po jídle sme se rozloučili, já jim poděkovala, oni naskákali do taxíku a byla už půlnoc a zbývaly jenom dvě a půl hodiny.
Teda…teď mi to připadá, jakoby se to ani nikdy nestalo. Takovej ujetej přízračnej večer.

Tak sem zas vytáhla mapičku a o 48 vteřin pozdějc našla další kamarády. Až se budete někdy cítit osaměle, tak vytáhněte mapičku, fakt to pomáhá!!!
Ti už byli ve stejnym věku jako já a bylo jich pět. Zase ukázali na roh a tam sme šli. Takže sem dostala darem další pivo ( tady musim poukázat na to, že oni ode mě nic nechtěli!) a pokecala si s nima o hudbě (jeden byl velkej fanda Kings of Leon) a na jednoho sem pro zpestření převrhla skleničku s vodou.
Potom sem chtěla pomalu jít hledat nástupiště, ale ten nejmilejší mi řekl, že je to pro holku s kufrem v noci nebezpečný a asi podplatil i zdejšího číšníka, protože ten tvrdil totéž a oba mi zakázali jít a ve dvě pro mě přijel taxík, na kterej sem i přes vzpouzení se dostala pět liber:) Tak sem se rozloučila a nasedla. Za deset minut sem zase vysedla a mrtě šťastná se zeptala sedící dvojice if it was a busstop for the Meagabuss heading for Glasgow. Oni řekli, že yes a já se s nima dala do řeči, protože to byli Češi.

Když autobus přijel, tak sem ukázala vytištěnej papír s mým číslem, kterýmu sem moc nevěřila, ale řidič kývnul, vzal mi kufr a hodem rozdrtil 6 perníkoých koníčků, co sem vezla dětem jako dárek do Inverness.
A pak už sem vesele trávila cestu spánkem až do Inverness s přestávkou. Jediná zajímavá událost asi byla, že když sem se ráno v osm probudila někde před Glasgow, tak bylo venku tak hnusně, že sem si nejdřív myslela, že mám na hlavě mikrotenovej sáček a proto je všude kolem taková mlha a všechno tak rozmazaný.
No poteš…

P.S. Nějak sem se nedostala k tomu, co tady vlastně dělám, že?
P.S.S. Ráda bych vás pro oživení pravidelněji informovala o výpravě do Etiopie. (akorát že o nich nikdo nic neví:))
P.S.S.S. Pozdrav pro Ondru, co vymyslel, že mám psát blog. Koukej mi poslat link na přišpendli, ať ti můžu přišpendlit Birmingham;)
P.S.S.S.S. Luke Pritchard bydlí v Brightonu, což je přesně na druhym konci Velký Británie.

Poznámka: je čtvrt na jedenáct večer a je světlo jako v poledne. Nejsem někde u polárního kruhu? Zjistit!