20 japonských jídel (na každý den vaší návštěvy jedno)

Zdroj Flickr

Zorientovat se a neumřít hlady v zemi, kde je jiný úplně všechno, včetně dopravního značení, může být trochu makačka. Zvlášť pokud neumíte číst znaky. Naštěstí mají Japonci ve většině případů ve výlohách resturací plastové modely, takže budete mít alespoň nějakou představu, do čeho jdete. Tady je 20 tipů na dobroty, na který je potřeba se připravit před cestou do Země vycházejícího slunce. Tak nabruste hůlky a jdem na to.

Nudle

Nudle budou pravěpodobně jídlo, na které budete narážet v Japonsku nejčastěji. Malou nudlárnu najdete snad v každé vesničce nebo japonské nádražce. Druhů je spousta, ale my si povíme o 3 nejznámejších.

Soba, udon, rámen

Tenké pohankové nudle soba jsou velká dobrota ať už po krkv namočené ve vývaru s pórkem pro zimní dny nebo jejich studená verze (zarusoba) na talířii zalitá sojovkou, které oceníte v létě. 

Udon jsou na rozdíl od soby vyrobené z pšeniče a mají širší zploštělý tvar. Opět je to obří dobrota jako vývar. V některých podnicích můžete k nudlím dostat navrch i tempuru, ke které se ještě dostaneme.
Třetím druhem jsou nudle rámen (to jsou takové ty z pytlíků s čínskou polívkou), Japonci je ovšem doplňují zeleninou, hovězím masem a vejcem.

Snad nemusím zdůrazňovat, že cokoliv z téhle kategorie je taky skvělé na kocovinu po noci plné karaoke a alkoholu :)

Sushi a sashimi (suši a sašimi)

Asi nemusím moc představovat. Pro nás je to typické japonské jídlo, ale při návštěvě Japonska můžete být trochu překvalení, ze suši restauraci nenajdete na každém rohu. Pro domácí obyvatele jsou suši restaurace místem, kam zajdou až navečer. Samozřejme ale můžete narazit i na místa o velikosti dva krát dva metry, kde houkáte názvy jednotlivých druhů suši na mistra za pultem a ten vám na místě hněte valéčky rýže a přidává kýženou rybu navrch. Taková místa jsou asi nejtradičnější, protože do sebe házíte na stojáka suši, vedle vás stojí ostatní Japonci a menu je japonsky, takže musíte ukazovat.

Pro nejlevnější variantu můžete zajít na running sushi, ideálně, pokud je za 100 jenů za talířek (21 Kč). V tomto případě budete nejspíš obklopeni japonskými rodinkami s dětmi.

Sašimi jsou plátky ryby bez rýže, které se namáčí do sojovky s wasabi a je to jedno z jídel, která patří do dražších restaurací.

Jídla s rýží

Bez rýže by Japonec nevydržel ani den, rýže je všude a je šíleně levná. 

Malá pomůcka pro vás: pokud nějaké jídlo končí na -don, jedná se o jídlo, co bude servírování v misce právě na kopečku rýže.

Gyuudon (gjúdon)

Tohle super levné jídlo asi nevypadá na první pohled skvěle, je to ale ultimátní obědové jídlo.

Výborné hovězí maso s rýží ochucené různými omáčkami, sezamem a nakládaným zázvorem stojí asi 70 Kč (a pak že je Japonsko super drahé :)

Tendon

V těstíčku obalované a smažené kousky krevet a zeleniny (cuketa, houbičky, dýně nebo lusky) se  obecně jmenují tenpura (tempura). Podává se k nim úžasná omáčka pro namáčení taré a tempuru můžete dostat jako topping k nudlím, separátně a nebo na kopečku rýže (a pak se jídlu říká tendon).

 Katsudon (kacudon)

I Japonci milují svůj vepřový řízek! Říká se mu tonkacu a přílohu kromě rýže obyčejně tvoří i masivní kopec nakrouhaného zelí, které je snad ještě populárnější než rýže a neptejte se mě proč. Když se vyklepne na misku s rýží, stává se z něj kacudon.

Unadon

Asi ta nejluxusnější chuť, kterou si můžete plácnout na misku rýže, je mořský úhoř neboli unagi.
Pečený úhoř je jedna z nejlepších pochoutek.


Oyakodon (ojakodon)
Hodně levný je ještě oyakodon, dosti morbidně a legračně nazvané jídlo.
Pojďte rozluštit ten název se mnou.
Oja=rodič
Ko=dítě
Don=miska rýže
Ojakodon je miska rýže s kuřecím masem a vejcem. Nádhera.

Udělej si sám

Pokud chcete během návštěvy resturace zažít taky trochu zábavy, Japonsko nabízí rovnou několik různých jídel, které si můžete připravit u stolu svépomocí. Ale nebojte, ingredience jsou většinou už připravené, vaším úkolem je hlavně je hlídat, jak se vaří :)

Okonomiyaki (okonomijaki)

Zdroj Flickr
Tahle "japonská pizza" je moje absolutně nejoblíbenější jídlo! Okonomijaki se dělá z podobného těsta jako palačinky, ale nacpe se do něj spousta zelí a slaniny nebo masa. Navrch patří spešl omáčka, majonéza, fish flakes a zázvor. Většinou už okonomijaki dostanete hotové na talíři, ale v některých případech si misku těsta můžete vyklepnout na železný plát před vámi, udělat placku a nakonec si ji sami ozdobit.

Nabe

Nabe si tak úplně nevaříte sami, ale je příjemné dostat horký kotlík (někdy i na ohřívači) a povit z něho zeleninu, nudle a houby. Asi nemusím zdůrazňovat, že je to perfektní jídlo hlavně když se nacházíte někde na venkově hlavně na pozdim nebo v zimě a je vás hodně.


Shabu shabu (šabu šabu)

Tenké plátky hovězího masa si vaříte společně s dalšími kousky různé zeleniny v horké vodě. Většinou máte na stole před sebou plynový vařič s mísou a používáte obracené hůlky pro namáčení pochutin do vody.

Streetfood

Jídlům z téhle kapitolky se také říká festival food, protože stánky s nimi většinou vyrostou jako houby po dešti na místech, kde se zrovna konají akce jako hanami (obdivování sakur), hanabi (ohňostroj), různé festivaly nebo hudební produkce. Dobrou šanci taky máte za pěkného počasí u frekventovaných parků. Jejich upgradované varianty samozřejmě můžete ozkoušet i v izakayi (hospodě), jen za vyšší cenu.

Yakitori (jakitori)

 Jakékoliv maso  nebo i zelenina na špejli, většinou grilované na dřevě. Asi nejznámější je kuřecí maso, ale můžete narazit i na vepřové maso, hovězí jazyk (gyutan), vnitřnosti (reba) jako srdíčko, játra, pórek (negi) a nebo chobotničku (tako).

Kushiage (kušiage) nebo Kushikatsu (kušikacu)

Je podobný princip, ale jedná se o různé masové kuličky, rybí kuličky ala fishcakes atd. na špejli.

Takoyaki (takojaki)

Tohle možná nebude znít tak dobře z popisu, ale je to moje oblíbená jednohubka. Takojaki jsou malé kuličky s testíčkem a kusy chobotniček zalité stejnou omáčkou jako okonomijaki. Obvykle se prodávají ve stáncích do krabičky. Jenom sledování zručných výrobců a jejich skills je dost zajímavé. Ale bacha! Jsou horké, takže si hned nestrkejte celou kouli do pusy, ale počkejte, až trochu vychladnou.

Korokke

Jsou bramborové  a masové smažené kulaté kroketky. Já je na posezené dokážu sníst klidně i tři!

Satsumaimo (sacumaimo)

Pečené sladké brabrory - k dostání hlavně na podzim stejně jako horké kaštany.

A okonomijaki už znáte :)

+KEJDA teda pardon Karéraisu

Japonská odpověď na indické curry s rýží, Jen to nevypadá moc vábně, fotku sem nedám, nechci si zaneřádit blog :). Pálivost se liší a já osobně karéraisu moc nemusím, ale je to ještě jedno hodně tradiční jídlo ze školních jídelen a levných stravoven.

Pokud nemáte dost, doporučuju zájemcům další článek na téma japonské stravování hlavně mimo restaurace z pohledu holek z Vývařovny.

Tak tady to máte, velkýho průvodce, díky kterýmu už nikdy nebudete muset čumět na japonský jídlo takhle:

Panda

P.S. fotky nejsou moje, ale z Instagramu

Cesta z japonskýho města

Ne vždycky má cestovatel v Japonsku dost času nebo možná spíš i informací k tomu, aby se vyhnul těm nejturističtějším místům a zavítal do míst mimo trasu šinkansenů. Naše dubnová expedice, kterou jsem vedla pro Zirhamii, se ale podle mě mrtě povedla a než, abych tu omílala pořád dokola fotky z tokijskýho Harajuku, dneska vás vezmu na japonskou ves. Dvakrát. 

Píšu dubnová expedice, ale myslím spíš aprílová. Už měsíc předem jsem na srazu v hospodě apelovala na nižší pudy účastníků a prosila je, aby si nezapomněli "půjčit" v letadle huňatou dečku jako vystýlku do spacáku. Tak nějak sem čekala, že v Alpách, který pokrývaj většinu ostrova Honšú, nebude v noci úplně teplo. Ovšem vyskočit z autobusu po náročnym dni v jedný z nejhezčích zahrad Japonska přímo do půl metru sněhu, to mě teda zaskočilo. Vzhledem k tomu, že sem v závěsu za sebou měla ségru Dyndu, Péťu, Tomáše, Yanu, Jirku, Silvu, Kamila, Markét a Kouďáka, nemohla sem si jít hned hodit mašli ale po chvíli hledání sme v kopci našli místo vedle prázdné stodolky, kde bylo možný postavit stany pro deset lidí, aniž by nás UNESCO obyvatelé zažalovali. V druhý destinaci si na nás zase počkal pořádnej šedej mrak, co přestal pršet až večer, kdy už sme si hřáli kosti v nádhernym hotýlku s onsenem. Počasí a nálada naší partičky byly naštěstí dvě totálně odlišný věci (takovýho smolíčka můžu mít i v srpnu v Chorvatsku žejo - teda bez toho metru sněhu) a tak sme do sebe v kombinaci s rozjíveným a lehce nervózním gebením vyklopili v kolečku zbytek Becherovky a dali se jednu noc na snow camping. Všichni sme na sobě za ty dva týdny pořádně mákli, obě místa řádně prozkoumali a můžeme proto přinýst trochu toho poučování do stojatých vod tohoto cestovatelského blogísku. Mapa naší expedice s vyznačenýma místama, o kterých píšu, je k nalezení na konci článku.

Destinace 1: SHIRAKAWA-GO

V Japonských Alpách je v zimě pořádná zima. O tom žádná. Tahle vesnička s 1.700 obyvateli je nádhernej příklad soužití nejen rodiny, ale celého osazenstva vesnice za účelem přežití. Dneska už to asi zní trochu pateticky, ale opravdu bývaly doby, kdy tudy ještě nevedla horská silnička spojující města Toyama a Takayama, a kdy tu pravidelně nasněžily minimálně tři metry sněhu, které celou vesnici na dlouhé měsíce naprosto odřízly od zbytku světa. Bavíme se tu o období Edo (1603 -1868), kdy místní horalové dovedli tuhle schopnost přizpůsobit se naprosté dokonalosti. Podstatou byly právě sousedské vztahy. V těch několika měsících tepla bylo prostě potřeba obdělat políčka s rýží, ale nadělat taky obrovský zásoby zeleniny a dalších potravin, prodat pár tun toho hedvábíčka a nařezat dříví, protože ...winter is coming.

Aby se pod nánosama sněhu nekupil sníh, jako na střechách Tesca, začaly se stavět domy ve stylu, kterému se říká gasshó-zukuri podle toho, že vypadaly jako dvě spjaté ruce k nebi. A nebyly to jen tak nějaký domky, ty největší pojaly až tři generace plus všechny nádeníky a měly až čtyři patra. Podobných vesniček se v centrálním Honšů samozřejmě nacházelo víc, ale Shirakawa - go je kouzelný seskupení asi 130 domků, což z ní činí největší obývanej skanzen v Japonsku. Vesnice si navíc vede docela dobře, místo, aby vymírala, stěhují se sem dokonce i vyhořelí sararímani, co neunesli stres Tokia a radši tu budou pěstovat daikon. 

Co se týká samotnejch domů, na které se nepoužívají hřebíky, nýbrž provazy z rákosu (!), mnoho z nich je otevřeno k prohlídce za symbolické ceny kolem 300 Yenů. Uvnitř si můžete prohlídnout všechna patra s vystaveným nářadím nebo si posedět u ohniště irori. V létě, kdy roste rejže, je pak pohled na celou vesnici z nedalekýho kopce naprosto dechberoucí. Jo a střechy se měněj každejch 20 let a je to tak namáhavej proces, že je potřeba skoro celá vesnice.

Co se týká cestovatelských tipů, tak:

1) Letní sezóna je tu celkem krátká a o víkendech tu budou kvanta turistů. Doporučuju proto navštívit v týdnu, brzo ráno a na okrajích sezóny. Na druhou stranu bacha, já si taky myslela, že 10. dubna už tu bude jaro :D 

2) Cesta z Takayamy autobusem trvá asi 50 minut a stojí docela dost - 2400 yeníků. Poslední bus odjíždí mimo sezónu někdy v pět odpoledne a potom ve vesnici naprosto chcípne pes bez možnosti se najíst (vlastní zkušenost? haha)

3) Ubytovat se můžete přímo u rodin žijících v gasshó zukuri domcích. Ceny se ale pohybujou od 1200 - 3000 Kč za noc se snídaní a večeří. Přehled tady.

4) Pak je tu samozřejmě PunkANDA varianta a sice kemping. Obyvatelé reprezentovaní jedním starým pánem, co se mě příliš vyptával, nejsou našemu stylu moc naklonění. Nejlepší místo na přespání je proto na kopci nad vesnicí, kde stával dřív hrad. Dnes jsou tam ruiny, stromy, je to daleko od obydlí a nikomu byste tam neměli na jednu noc vadit. Navíc, pokud vstanete v nějakou normální hodinu, nepolezou vám tam hned zrána turisti. Kousek odtud teda stojí restaurace, ale ta otevírá až s prvním turistickym busem. Ten kopec je mimochodem vidět na fotce s narcisama.

5) My sme si prohlídli domy dva. Kanda house, kde se podává zdarma matcha čaj, což bylo vzhledem k naší snowcamping noci naprosto úžasný a pak Wada house, kterej zase patřil nejbohatší rodině v okolí a taky podle toho vypadá. Je jich tu ale i spousta jinejch. My tu strávili čas asi do dvou odpoledne.

Teplíčko = štěstíčko

Je to celý svázaný

Destinace 2: Stezka NAKASENDÓ

O období Edo už dneska řeč byla, ale co to vůbec bylo. Řekněme jednoduše, že to bylo období, kdy byl císař jemně uklizen do Kjóta a vládu v zemi převzal vojenský velitel, neboli šógun. V našem případě to byl rod Tokugawů, který sídlil v Edu (dnešní Tokio). Dvě nejdůležitější města tehdejší doby samozřejmě musela být nějak propojena, aby se k oběma dvorům dobře cestovalo a tak vznikla slavná přímořská Tókaidó a její míň slavná sestřička, horská Nakasendó.

Po Nakasendó cestovali lenní pánové, obchodníci, umělci (třeba básník Matsuo Bashó) a později i potulní samurajové (což natolik okouzlilo účastnici Yanu, že to byl hlavní bod expedice, na kterej se těšila a dělala nám malou přednášku). Nakasendó měla 69 tzv. staničních městeček. Ta vznikala podél stezky za jediným účelem, poskytnout ubytování, stravu a odpočinek pro cestující. Z těchhle stanic se pak dochovaly především dvě nejatraktivnější - Magome a Tsumago. Vzdálená jsou od sebe 8 kiláků a cesta mezi nimi se vine skrz bambusové lesíky, přes říčky a kolem vodopádů. Není to nijak těžká trasa a bez krosen je to asi příjemná procházka. My si s krosnama už trochu mákli, co dělalo ale cestu mnohem příjemnější, jsou odpočívací přístřešky, který v dešti přišly k dobru. Zhruba na tři a půltém kilometru sme se pak nechali pozvat od staršího pána do velkého domu u cesty, který spolek místních dobrovolníků provozuje jako čajovnu. Pán nám s pýchou ukázal fotky nedaleké sakury, rozdal nějaké mapičky (scored!) a nalil nám výbornej čaj. Tak vidíte, i když počasí nepřeje, dobromyslní Japonci jsou vždycky poblíž a o to je zážitek sladší :)

Samotné Magome a Tsumago jsou nááádherný místa, atmosféra na vás dejchne už ze samsungovejch fotek. Po cestě sou otevřený různý kavárničky a malý jídelny, kde můžete vyzkoušet rýžový bochánky a nudle. Srandu po cestě zajišťují zvony proti medvědům, na které se při průchodu zvoní. 

Cestovní tipy:

1) Nakasendó se nachází v údolí Kiso mezi městy Nagoya a Matsumoto. Dostanete se sem vlakem, který staví ve stanici Nakatsugawa a odtud ještě musíte busem do Magome. Stezka se jde lépe odtud.

2) V první fázi to je spíš o stoupání, ale stejně se budete mrtě kochat městečkem a výhledama. V Tsumagu můžete buďto skončit a dojet busem na vlakáč v Nagiso nebo si cestu prodloužíte a ty 3 km navíc do Nagiso ujdete sami. Vlaky jezděj každejch 45 minut, no stress.
3) Kempovat by se v okolí určitě dalo a taky to byl náš plán, nicméně počasí nás dohnalo k poněkud drsnějšímu plánu B a sice zútulnit se v hotýlku. Medvědi by při většim počtu účastníků neměli bejt problém, ale jestli někoho kvůli mě sežere, tak za to může ten medvěd černý a ne medvídek panda, jakým jsem já.

Magome

Tsumago

Vodní mlýn

Děkuju za pozornnost a účast na expedici těm, kterých se to týká a pac a pusu ostatním a přemejšlejte o Japonsku :)

Vaše Žanda

Bobříci v onsenu

Ahoj, za dva tejdny odlítám na první expedici, kterou povedu přes Japonské Alpy a jak se blíží let, tak stoupá i natěšenost. V rámci horečnaté předcestovní konverzace naší skupinky se objevilo jedno exciting téma - "kde se budeme mýt, když hodláme cestovat se stanem". A protože i na Hedvábné stezce se občas lidi ptají na stejnou věc, bylo generální ředitelkou žandapanda blogu rozhodnuto, že se podělim o malý japonský low budget know how. Dneska to bude o VODĚ. O japonský vodě. Sama nemám zatím žádnou sbírku fotek, takže všechny tady zobrazené jsou od šikovnějších lidí z internetu.

Voda je v Japonsku metaforou životní energie a nedílnou součástí tamní estetiky. Zenová zahrada bez jezírka a tradičního bambusového pítka kakehi prostě není vončo. Japonsko je zemí celkem extrémního počasí. V létě, kdy teploty stoupaj na třicet, ale dusno by se dalo krájet, skýtá voda úlevu.  Co je ale ještě víc super a nečekaný, je zima, kdy přicházej na řadu onseny. Asi ste slyšeli o tom, že Země vycházejícího slunce je tak trochu geologicky aktivní. Není to jenom o cunami a náhodných výbuchách sopky. Celý Japonsko je taky doslova protkaný dírama do země, odkud vyvěraj horký prameny. Na rozdíl od Rusů na kolonádě se ale voda nepije, nýbrž se kolem pramenů stavěj lázně nebo spíš lázničky, kterým se říká onsen. Onsenů jsoi v Japonsku opravdu tisícovky, některý menší, některý větší a mezi nejoblíbenější oblasti patří poloostrov Izu, NP Hakone a jižnanský Beppu. Většinou onseny najdete u hotelů, některé rodinné hotely mají i třísetletou tradici a v minulosti se stavily právě u horkých vřídel, aby si tu pocestní nebo později turisti mohli pohovět nebo se stavěly jako veřejná lázeň a sloužily k socializování a setkávání lidí. Protože sem chtěla psát o tom, jak onseny využít při cestování, nesmim opomenout zmínit ještě tzv. sentó, což je výraz označující přímo veřejný lázně. Samotný onseny se taky dají ještě rozlišit na vnitřní a venkovní, kterejm se říká rotenburo a sou to přesně takový ty krásně upravený jezírka většinou zasazený do super zastřižený zahrady nebo nějakýho výhledu.

Tradičně jsou onseny 温泉 rozdělený podle pohlaví, ale za starých časů (do restaurace Meiji v roce 1868), než tohle pravidlo donutili zavést Američani, se lidi koupali společně. Málokterá domácnost měla svoji vlastní koupelnu a tak se to řešilo stavbou veřejných lázní, kde se na poklábosení a vydrhnutí těla scházela celá čtvrť. Vstup do onsenů a sentó se většinou pohybuje kolem 400 yenů (cca 80 Kč) a můžete tam strávit, kolik času chcete v závislosti hlavně na tom, jak příšerně horká daná voda je a jak dlouho se v ní dokážete vařit. Vstup poznáte podle buď podle znaku yu pro horkou vodu. Znak vypadá takhle ゆ a většinou bude namalovanej na vstupních norenech (to sou takový ty modrý závěsy). S sebou většinou nepotřebujete plavky, do onsenu se chodí na naháče, dá se tu pučit ručník a někde mívaj i celou výbavu na mytí vlasů a v nejhutějších případech i makeup a různý krémy. Proto není podle mýho vůbec nutný cestovat v Japonsku po hostelech, jen aby se člověk umyl. Jestli je v blízkosti nějaká možnost koupání v horkých pramenech, se můžete úplně normálně doptat v informačnim středisku danýho města. V některých městských mapách sou taky prameny označený tímhle znakem. 

Jediná překážka, která by vám teoreticky mohla v návštěvě onsenu bránit, je přehršel tetování. Zákaz vstupu tetovanejm osobám byl vyhlášenej proto, aby se zabránilo vstupu členům jakuzy - japonský mafie. Tohle rozlišování na hodný lidi a kriminálníky na základě kérky je dneska už samozřejmě dost blbárna, pravidlo zatim ale úspěšně přežívá a opravdu se může stát, že pokud máte vytetovanýho něco jen trochu většího než motýlka na kotníčku, bude vám vstup zapovězenej. Realita je ale taková, že pokud se rovnou hloupě neudáte přímo u vstupu, tak vevnitř vás snad nikdo nenabonzuje. Jinak se dá kérka zalepit náplastí nebo se můžete prostě držet zádama víc ke zdi. 

A teď návod, jak se do onsenu chodí. Nejdřív musíte zaplatit a rozhodnout se, jestli ste muž (jdete do modrýho vchodu) nebo žena (jdete do červenýho). Před vstupem budete ještě vyzváni, abyste sundali boty a uložili si je do skříňky. V šatně najdete poličky nebo košíky, kam uložíte svoje oblečení. Vůbec se nemusíte bát, na cennosti vám nikdo taky nesáhne. Teď je na vás, jestli si obmotáte ručník nebo těch pár metrů ujdete nazí, každopádně většina Japonců nosí ručník položenej spíš na temeni hlavy - jakože na ochlazení. Ocitnete se v místnosti, kde bude bazének s vodou a po stranách u zdí kohoutky se sprchovejma hadicema. Vezměte si jedno štokrle, džber s vodou a pořádně, ale fakt strašně pořádně se vydrhněte. Pro Japonce neexistuje snad hnusnější pomyšlení, než že s nima někdo špinavej nebo od mydlinek vleze do lázně! Vlasy si zatim nemejte. Když ste čistý, jak dětský prdelky, můžete vlízt do bazénku, doporučuju co nejdál od přísunu vody, protože někdy bejvá teplota v lázni fakt hardcore. Pokud máte štěstí, tak můžete přelízt i do venkovního rotenbura a vyvalovat se tam. Aby vám z toho nemáklo, je potřeba se jít občas polejt ledovou vodou a na hodně místech najdete i automat na vodu do kelímku. 

Když už to dál nejde, máte povoleno se ještě jednou umejt, tentokrát i s vlasama. V hodně dobrejch onsenech pak holky najdou u zrcadýlek krémíčky a pudříčky, většinou je tam zanechávaj jako reklamní vzorky kosmetický společnosti. Fén a masážní přístroj na nohy bývá pravidlem.

Z tokijských onsenů zmínim dva nejslavnější, kde sou taky naštěstí zvyklí na zahraniční návštěvníky.

První je Oedo Onsen Monogatari. Obří, dá se říct až zábavní park. Celý onsen je vytvořen jako replika starého Tokia z 19. století. Kromě horkých lázní tu taky najdete spoustu obchodů a rodin s dětma. Pěkný ale je, že při vstupu taky vyfasujete lehké kimono yukatu, ve který se můžete procházet a dělat si fotky. Tetování je bahužel velký No No. Onsen najdete na umělym ostrově Odaiba, kam jezdí monorail.

Druhý místo je možná trochu moc moderní, ale zato je to pravý sentó. Lázeň je přidružená k Edo-Tokyo Open-air museu a předpokládám, že tu bude víc klidu.

Z toho vyplývá, že Japonsko je docela ideální země na backpacking. Kempů je tu dost, stanování není nelegální, ještě kdyby se tu tak dalo stopovat. To je ale asi nesplnitelný. Nám nicméně stačí tahle vřelá vychytávka na to, abysme si občas udělali pohodlíčko, vydechli a odsmradili se. Navíc to lze brát jako další super zářez na seznamu setkávání se s místní kulturou. Protože jak líp ještě poznat Japonce, než se jim podívat pod kalhoty.

link

http://www.kanpai-japan.com/wp-content/uploads/2012/04/private-onsen-beppu-2.jpg

Rotenburo ve městečku Takaragawa link

Makakové si hověj v Jigokudani link

Teda...už se nemůžu dočkat, až v dubnu prozkoumám další část týhle nepochopitelný země!

Pandí průvodce po Kjótu za tři dny

"Vyprávění" o tom, jak sme jezdili v Kjótu od památky k památce, není nijak dramatický, takže dneska sem dala dohromady dalšího obrazovýho průvodce. Jakožto bývalá Tokijčanka nemám patent na Kjóto, takže moje doporučení jsou based na dvou návštěvách města v rozmezí šesti let a 4 dnech sightseeingu. Kjóto, jakožto bejvalý hlavní město Japonska a sídlo císaře, je takovej Českej Krumlov Japonska. Zasazený v mezi horama prošpikovaný stařičkejma chrámama a 17 (!) památkama UNESCO, Kjóto je pro spoustu návštěvníku numero uno hned po hlavním městě. Proč? To vám vysvětlim foktama :)

1.Císařský palác

Dovnitř se sice nepodíváte, ale má pěkný okolní zahrady a viděli ste ho ve Ztraceno v překladu

http://japantravelmate.com/wp-content/uploads/2014/04/main-gate-shishinden-kyoto-gosho.jpg

2. Nijó-jó

Šógunovo sídlo s ochrannýma prvkama jako vrzací podlahy a skrytý místnosti s ozbrojenou stráží jsou must see hlavně pro kluky. Kromě dobrýho vhledu do historický problematiky císař vs. šógun se můžete projít pěknejma zahradama skýtajícíma hradní příkopy, jezírka, borovice a čajovej altánek.

 

3. Zlatý pavilon Kinkaku-ji

Kinkaku-ji je nejkrásnější, když vám počasí dopřeje a slunce se odrazí od zlatem pokrytýho čajovýho pavilonu a modrá obloha se zračí v jezírku, který ho obklopuje. V tu chvíli máte pocit, že stojíte před nejúchvatnějším výtvorem středověkých architektů. Seriously, Taj Mahal jde stranou! Pokud není modrý nebe, ani se neobtěžujte a počkejte si.

4.Ryóan-ji

Slavná suchá zenová zahrada sloužící k meditaci. Zárověň ovšem jedna z nejnavštěvovanějších kjótských památek, což meditaci trochu ztěžuje.

5.Arashiyama bambusový háj Free

Pro trpělivý fotografy je to ráj, jinak jde o několikaminutovou procházku mezi ploty. Samotná čtrvť je ale moc pěkná, stačí jen zalízt do útulnýho kaféčka a obdivovat japonskej cit pro podzimní  estetično.

6. Kiyomizu-dera

Nejstarší dřevěný budhistický chrám s výhledem na Kyóto. Tady je asi nejzásadnější pokusit se poslepu přejít mezi kamenama lásky.

https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjH42Cxz2440YBvZPuPGgd1g65bukHM-1wgMa8QYotcx4NGqP4Uar69lPfL9JknMPSG4ec7HrE_mZZrSJ87CTxW9mccdjdo0mNK0A3S3Sh84qrgFieoKkC-QzDxW_hRuitXZjA8xULVRoSO/s1600/Kyoto+%25286%2529.jpg

7.  Ninen-Zaka, Sannen- Zaka Free

Dvě zrestaurované dřevěné čtrvti pod chrámem Tódai-ji. Jde o takovou Zlatou uličku, jenom ve větším měřítku, s hezčími suvenýry a především se spoustou ochutnávek zdarma. Čalouník se nemohl otrhnout od mochi. Čtrvť se táhne několik kilometrů až do pěknýho parku Maruyama a po cestě si můžete sami objevit další malý chrámy a svatyně.

8. Gion Free

Stará dochovalá čtvrť s dřevěnými domky a nejluxusnějšími podniky, kde zábavu neobstarává nikdo jinej než pravé gejši. Zahlídnout gejšu je otázka naprostý náhody, ale svoje šance zvýšíte tím, že se tu projdete mezi sedmou a osmou večerní. Naše skupinka může šťastně potvrdit.

9.Nishiki Market Free

Zasazený do několika pasáží v samém centru Kjóta, Nishiki Market vás spolehlivě zabaví klidně na celý deštivý den. Najdete tu všechno od obchodů s oblečením (tričko s japonským tetování na zádech), přes nejrůznější suvenýry (plyšový ultraroztomilý lachtan velikosti menšího auta) až po obchod specializovaný jen na originální samolepky (!). Tohle bludiště skýtá kavárny, videohry, kino, všechno zabaleno do japonskýho stylu, žádný Paladium. Pro Evropany bude ovšem nejzajímavější část s jídlem, kde se prodávaj speciální ingredience pro luxusní restaurace. Tady se dá sehnat snad všechno, většinou ale nevíte, co to přesně je. Food ulička ovšem zavírá kolem třetí odpoledne, takže je potřeba přijít brzo.

10. Fushimi Inari Taisha Free

 Znáte ten obrázek tří tisíc bran torii? Tak to je tady. Brány lemujou stezku na vrchol kopce a prochází skrz staré hřbitovy a svatyňky. Lehce zmatená mapka vypadá jednoduše, ale procházka je to delší, než se na první pohled zdá. Liška je patron zdejší svatyně. Dřív se věřilo, žen lišky jsou poslové bohyně Inari, která byla zodpovědná za úrodu. Klíč v její puse je symbolicky od sýpky.

Extra dvě, kde jsem zatím nebyla

11. Stříbrný pavilon Ginkaku-ji

https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEieuA-N3PD0SghO-jnWv6GAQaiZOEi1P9Y6tXfb8TBdioBPZkLc1gG-FlnbakLxM9fp4mwvnx-zNUcu_m0u7vPWglOaUXuhFPWPRiRdE3tk5XoQz45N39gjySGitUqdwVMQ7W0MTq21y2ck/s1600/DSC_0006.JPG

12. Císařská vila Katsura

https://c1.staticflickr.com/7/6098/6345127083_1265756726_z.jpg