Chcete rozšifrovat tajemné pozadí vzniku této fotky? Čtěte níže!
Hm...tak mě to tak nějak popadlo a rozhodla sem se v půl dvanáctý v noci, že nejsem tak důležitá jako Peter Jackson, a nikdo tady na další moje pokračování asi rok čekat nebude. Kdoví jestli sem ještě někdo občas zabrousí. Ale protože sem sketa, co si sama dává reklamu na Facebook, tak se to třeba ještě změní.
Říkala sem si, jestli nemám změnit datum tohodle postu na nějakej hezkej květnovej den, aby nebyla moje tvůrčí krize tak očividná, a že pak z vás budu dělat blázny, co si neuměj aktualizovat stránku. Ne. V tý krizi fakt sem. Ale jedná se hlavně o mojí bakalářku. Dneska sem měla napsat stránku, místo toho sem si jela do města koupit časopisy. A když už tak zewluju a stejně nemá cenu nic novýho začínat, tak asoň něco starýho dokončim.
4.noc
Po karaoke sem zase na chvilu zalezla k Elišce do postele, ale nemohly sme dospávat dlouho. Ten den slavila narozky naše kamarádka z Wasedy, Finka Leena, takže sem punktovala sraz s Anne-France(Fr.) a Samanthou(Austr.) na Haradžuku a ještě s Elis sme se jaly prodírat se davem na Takešita dóri(ta ujetá ulička pro mladý), jíst oběd, dělat bláznivou purikuru, nakupovat v Orientálním bazaru. To byl ostatně pravej důvod, proč sme se sešly, všechny holky kromě mě si chtěly koupit kimona nebo
jukaty=letní lehký kimono, ale trochu se ná, to zvrhlo a nakonec sem já byla jediná, kdo tam udělal pořádnej nákup, jmenovitě 20 kusů různobarevných klíčenek ve tvaru suši. A taky sme koupily dáreček pro Leenu.
Protože sme už z pobytu pěkně zblblý a nepřijde nám ani divný potkat 50ti-letýho týpka v sukni a kovbojských botách, večer sme si nalepily štrasový kamínky na obličej (pro kluky: to je jedno, že nevíte, co to je:))) za cílem bejt prostě nejvíc a vyrazily sme přát Leeně. Na partě z Wasedy je krásný, že je tak velká. Sešlo se nemíň dvacet lidí a v podniku, kam nás zavedla, sme seděli okolo pekelně strašidelnýho hořáku a na plynu si dělali maso.
Jestli si na něco fakt nezvyknu, jsou to dvouhodinový lhůty na sezení v hospodě. V Tokiu je tolik lidí, že by se asi všichni najednou nevešli a musí se to prostřídat, takže všude vás po dvou hoďkách vyhoděj. I když je tam prázdno!!:o
Kromě anglickýho HUBu a Tojama parku, což je taková naše jistota.
Tenhle večer sem měla hrozný štěstí a mohla spát u Sami, takže to vlastně nebylo moc dobrodružný, až na to, že je u nich taky striktně zakázaný nechat přespávat lidi- maj tam holubník.
Spánek: 3:00 - 11:00
Celkem: 8 hodin
Únava: V porovnání s předchozíma nocma se toto jeví jako stoletej spánek a ráno mám pocit, že sem vstala z mrtvých.
Zbývá: 3 noci
5.noc
Je božsky krásný počasí a s Eliškou sme vymyslely nejlepší plán, jakej naše lehce upjatá kolej viděla. Vzaly sme si rozpracovaný fotoalbum pro Kenza a Tsubasu ven a udělaly si před kolejí piknik na dece. (Po 5 minutách začalo foukat a rozštříhaný fotky nám letěly pryč)
Neboť sem si předešlého dne příznivě naklonila obě zahraniční kamarádky (interní vtip pro Elišku:)), ujala se mě na noc Anne-France. Dokonce sme od ní obě dostaly pozvánku na večeři. Tak sme koupily vínko a pošmákly si na syrovým tuňákovi(sašimi) s rejží.
Spánek: 11:00 - 9:00
Celkem: 10 hodin s tim, že se následující tři dny nevyspim:)
Únava: V porovnání s předchozí nocí se TOTO jeví jako stoletej spánek a ráno trapně zabloudim při cestě z Hošienu. Anne-France mi oznamuje, že trpí od dětství nespavostí a spí 3 hodiny denně. Chudák. Ale zase toho stihne mnohem víc než ostatní lidi a proto je tak chytrá.
Zbývá: 2 noci
6.noc
Tahle noc byla určitě nejvtipnější.
Je 22. března! a to znamená OASIS!
Nevim proč, ale všechny koncerty tady začínaj už v 6 nebo 7 večer (asi kvůli dopravě?). Během dne sem si s krvácejícm srdcem zrušila bankovní účet a zdravotní pojištění.
Bratři Gallagherové vystupují v Makuhari Messe aréně, což, jak zjišťujeme není v Tokiu, ale v Čibě. Čibě je prefektura nad Tokiem, ale musí se tam jet přes hodinu vlakem s přestupem na stanici Tokyo Eki. Máme v plánu, že se s Rickem, kterej nás de fakto na koncert překecal, sejdeme na Tokijským nádru a máme pocit, že sme to trochu podcenili s časem a nestíháme. Rick volá, že má hodinu zpoždění a jestli se tam dá dostat z Ikebukura. Jak to máme vědět? Japonskej internet v mobilu fakt moc neovládáme, tak na Elišku a ona na něj štěkáme, ať nevymejšlí blbosti a maká přijet. Prej ať jedem samy. A počkáme na něj před arénou.
Na Tokijským nádraží si hrozně zvednu náladu, protože tam maj jezdící pásy. Ježiš, to je asi nejlepší vynález ever. Vždycky když sme šly nakupovat do obchoďáku Sunshine City, tak Eliška nevěřícně zírala, když sem z těch pásů dostávala záchvaty výskání a chtěla si je sjet několikrát za sebou, protože mi přišlo super...no to byste nepochopili. A tady byly tři asi stometrový jezdící pásy za sebou!!! Skoro sem brečela radostí, fakt. Eliška mi to dosvědčí.
Cestou vlakem sme minuly Disneyland a obrátily sme oči v sloup, protože tohle šílenství nechápem (většina našich kamarádek a spolubydlící tam byla aspoň dvakrát) Ale když to přišlo super i Fuxoftovi, tak na tom asi něco bude, jinak fakt nevim:))
U Makuhari sou tisíce lidí a koncert začíná za půl hodiny. Tak si narvózně sedáme na židličky a pijem
horký kafe v plechovce z automatu. A Elišce se pomalu vybíjel mobil. (můj mimochodem už byl několik dní nepoužitelnej k volání, protože mi krachnul mikrofon). Ale Rick naštěstí ještě stihnul zavolat zajímavou novinku, že zapomněl vystoupit a přejel to a přijede o dalších dvacet minut dýl:D
Jestli ste četli příspěvek o tom, jak Jamie ztratila na horách vázání a Kenzo šel hledat šroubky na svah, tak asi tušíte, co to se mnou udělalo a jak nas...rozzlobená sem mohla bejt.
Tak sme se přesunuly do haly že počkáme tam. Potom sme si řekly, že počkáme v řadě. Řada postupovala, tak my taky. Že počkáme u vchodu do sektoru B. Pět minut před začátkem sme stály ZA vchodem do sektoru B a čekaly to toho trotla. Eliščin mobil byl deadlej. Pak se zhaslo a začala předkapela. A my furt stály u toho vchodu a čuměly ze tmy, jestli ho neuvidíme. Neuviděly. Když dohrála kapela, kterou sme si bezvadně užily z úplně zadních pozic, a rozsvítilo světlo, vzdaly sme to a šly dopředu hledat místečko. A pak se Eliška po chvíli náhodou otočila za sebe a koukala přímo na něj, jak si to šině k nám. Tak sem ho boxla pěstí na přivítanou a pak už to bylo neuvěřitelný slyšet na živo Masterpan, Rock´n´roll Star, What´s the story (Morning Glory) a dojmout se, jak všichni sborově zpívaj Don´t look back in anger. A samozřejmě hráli i novou desku. A Japící zpívali...Oni sou celkově super publikum, Late of the Pier byla skvělá párty a atmosféra na The Kooks byla tak nepopsatelně
přátelská!
Po koncertě se Rick rozhodl, že potřebuje tričko pro svýho taťku, ale protože před nim ve frontě stály tři tisíce lidí, tak sme zdrhly (ehm...doslova:/)
Na noc sem šla...tramtadadá! do Mekáče.
To už sem si ostatně předtím jednou úspěšně vyzkoušela.
Nebylo zbytí. Pěkně sem si vzala tašku, počítač, NANU- teď sem už dodělala desátej díl a nemám další:((, dopisní papíry a vyrazila na dobrodružství. Nonstop Mekáč se v noci mění v takovou zvláštní komunitu lidí, co tam spolu mlčky přečkávaj noc, protože jim třeba ujel poslední vlak (viz Mukarakamiho Afterdark) a má to takovou magickou atmosféru.
Překvapivě to uteklo docela dobře- měli tam akci na kuřecí nugetky za 100 jenů, takže sem si chodila každý dvě hodiny a mezitim sem psala srdceryvný dopisy kamarádům. Koupila sem si předtím úplně epesní dopisní papír s
pandama a všem důležitejm osobám napsala, jak je miluju. Úplně sem se při tom dojala a bylo ráno.
Spánek: chichi
Celkem: chacha
Únava: chocho
Zbývá: jediná noc
Poslední noc
Co sem dělala poslední den v Tokiu, si teda vůbec nepamatuju. Myslim, že sem dobalila strojení a krabice s věcma, co se nevešly do kufru a pořád sou u Elišky:D A na sto procent sme si zašly pro Karé Majo (kuřecí s majonézou) a udělaly poslední purikuru s Min-Yon a Yun-Son, našima roztomilejma Korejkama.
A v osm večer nastalo loučení. Sešlo se nás asi dvacet na Babě. Přišly skoro všechny holky z koleje, dokonce jediný moje dvě japonský kamarádky z Gakušuinu, lidi z Wasedy, partička Alex, Naomiči, Cubasa a Kenzo. Další lidi čekali už u Waššoi, kde sem měla zamluvenej salónek pro 25, ale ve vrcholnym momentě tam bylo tak 35-40 lidí a nedalo se tam projít:) Dostala sem spoustu dárků a hlavně od kluků, co sme s nima chodily. Od Kenza sem si vysloužila plyšovej hamburger na zip a japonský cd s nějakejma děsnejma hoperama na obalu, od Naomičiho román Loď na kraby, což je významné dílo japonské proletářské literatury:), od Alexe masku ve tvaru onigiri (to je trojúhelníček rejže v řase) a Cubasa mě ozdobil růžovým pyžamem, úchylnejma korálema, růžovejma brejlema a růžovým kovbojskym kloboukem, do čehož sem se potom přestrojila a dělala ostudu. Ale nejkrásnější dárek sem pak stejně dostala od Elišky. Dala mi fotokoláž mě s ní, Jamie, Anne-France, Šinem, Kenzem, Cubasou a Tacujou a bylo to takový růžový a všude byly srdíčka a pandy a podepsaný lid se vzkazama.
Všichni si pořád chtěli připíjet, no bylo to hrozný!
Po dvouhodinový lhůtě sme se chtěli odebrat do HUBu, kde vždycky končily všechny akce, ale zrovna ten den bylo zavřeno! Samozřejmě sme skončili v parku a naposled sem si vylezla na strom. Byla to klasická afterparty a kolem druhý se lidi začali trousit dom. Protože sem neměla kde spát, hrstka nejvěrnějších (Eliška, Kenzo, Cubasa, Jamie, Rick, Marta, Šigeru, Nathan a Masaši) se mnou zůstala a do rozednění sme přečkali...v jinym Mekáči. Tam sem myslim trochu vytuhla, neb když sem se probudila, měla sem popsaný nohy fixou.
V osm ráno sme se vzpamatovali a kráčeli směrem na Babu kolem brány naší školy, kde vznikla moje nejoblíbenější a zároveň úplně poslední fotka. Je to ta na začátku příspěvku. Vtipný je na ní to, že v době focení stál už opodál vrátnej, okolo kterýho sme každej den chodily a on nás s úklonou až k zemi zdravil a byl děsně High Class ozdobou našeho ústavu. A pak taky, že za náma je napsáno Socugjóšiki a to znamená
maturitní ceremoniál. Všimnout si, můžete i Kenzových spodků, který sem si prostě zamilovala
Spánek: No, trochu sem uchrápla
Celkem: 30 min.
Únava: Na to vůbec není čas myslet
Zbývá: Odletět domů
EPILOG
Na koleji sem si vzala věci a vyšla ven. Čakaly tam na mě holky, všechny seřazený a totálně nešťastný. Loučení bylo fakt smutný. Když sem se objala s Min Yon (Miňonka), propukla v hroznej pláč a dokonce brečela i Jajama-san a říkala, že nikdy neměla na koleji tak dobrou partu holek, jako sme byly my. Eliška mi říkala, že když odjížděla o tři dny později Marta, tak prej naše domácí nebrečela, takže mě asi přes všecko to zmatkování, chození pozdě a hlučení hudby měla ráda.
Posbírala sem si věci, Eliška mi vzala cestovní tašku a vydaly sme se ulicí vzhůru na Medžiro nádraží. Holky stály na ulici a mávaly mi, dokud sem po třista metrech nezmizela za roh. Ve vlaku sem dostala dvě nejhezčí sms od Jamie a Cubasy a to byl fakt konec.
BLA BLA BLA, ujel nám vlak, přišla sem pozdě na letiště, nestihla se pořádně rozloučit s Eliškou (ale bylo to tak mnohem lehčí, protože si nedokážu představit, jak by to vypadalo, kdybysme na to měly čas) a skoro mi uletělo letadlo.
Vyfasovala sem skvělý místo vedle mladýho kluka, kterej letěl na měsíc cestovat do Francie po architektonických památkách a tak sem si měla s kym povídat. On si teda začal povídat se mnou. Zeptal se mě, jestli vim, o tom, žem mám na zádech napsáno
"JSEM BLBÁ". Nevěděla:)))
Díky vy dva!
Na letišti ve Vídni sem vystoupila a šla prázdnou chodbou k odbavování do Prahy a tady mi konečně došlo, že už nejsem v Japonsku a rozbrečela sem se. Proto, že tam bylo ticho. Takový ticho sem za ten půlrok v Japonsku nikde nezažila, kolem naší koleje vedla Jamanote trať, na ulicích lidi pokřikovali, nabízeli zboží, hrála muzika. Ve vlacích, na záchodech, ve výtazích podávaly ženský hlasy instrukce, v parcích aspoň krákali mega zmutovaný havrani a mně najednou ten kravál hrozně chyběl.
Na Ruzyni mě přivítala mamka s Myšákem a odvezly k babče, od který bydlíme 2 kiláky. Měla sem štěstí, že u ní byli zrovna tetička a bratránci Zbynda a Maty. Jo, zapomněla sem se zmínit o jednom detailu, a sice, že nikdo nevěděl, že jedu domů dřív, protože ze všeho na světě mě nejvíc baví dělat překvapení.
Nakonec ale teda spíš oni překvapili mě, páč když sem tam vešla a zeptala sem se babičky, jestli nemá něco k jídlu, tak teta jenom prohlásila: "Hele, Žanetka", Zbynda mi řekl čau a Maty aniž zvednul oči od novin, jenom zabručel pozdrav. Asi za 2 vteřiny jim, došlo, co se stalo a byl povyk a vítání občánků.
Nejvíc k vzteku je, že babička se moc neradovala a byla spíš dost naštvaná, že pro mě nemá řízek.
Se ségrou to vypadalo úplně stejně:) (Tam se nejdnalo o řízek, ale o to, že byla fakt šokovaná)
Druhej den s taťkou taky, když šel v poledne na dohodnutej oběd s Dyndou a místo toho našel mě v sobích šatech.
Polabinská babička s dědou to vzali překvapivě v klídku (asi mě maj prokouklou) a hned druhej den se k nám sjeli kamarádi na přivítací večírek. Udělala sem okonomijaki a radost mi kazilo jedině to, že se neobjevila moje nejlepší kamarádka (ale ona bydlí v Mechově, takže sem chápala, že k nám se jen tak dostat nemůže). V 11 mi jí z ničeho nic bratránek přivezl!!! Od Lucie sem obdržela lahvovýho Gambáče se vzkazem "Vítej zpátky naše miloučká roztomiloučká Srandopando!"
Tak asi chápete, že aklimatizace zas tak těžká nebyla:D
Dodatek:
Děkuju moc všem, co mi komentovali, ať už semka nebo stydlínům na FB:)) Jinak...dá se komentovat i když nejste přihlášený, prostě jako anonym a můžete naspat svý jméno;)
Vim, že ke konci sem sklouzla k vyprávění svých zážitků místo psaní nějakejch zajímavostí. Vezmu si z toho ponaučení:D
Pro ty, kdo nevědí, jakej sem pitomec, jenom ve zkratce: V Japonsku bylo tak dobře, že sem si zapomněla podat přihlášku na magistra a když sem šla v Olomouci prosit na studijní, samozřejmě mi to neprošlo. Takže teď mám rok volna a jak sem se teď trochu otrkala, tak mám chuť někam cestovat a pracovat. Tak jestli se mi to podaří a najdu si třeba práci v Ameru, Kanadě nebo Británi a bude někoho bavit číst si o tom, tak si změnim jméno třeba na Surikatu a napíšu pokračování.
P.S. Děkuju moc, Watanabe-sensei!!!
A na konec, fotka z Park Hyatt Tokyo, místa, kam sem si nikdy nemyslela, že se podívám
...tak mladá:D:D
Nejen, že po mně na konci koncertu cíleně hodil Aaron paličku (jak zoufale sem asi musela vypadat?!?) kterou chytnul o devět hlav vyšší Jiří za mnou :D, ale dovolili mi, abych na ně v autogramiádovym stanu chvíli mluvila a pak se s nima vyfotila. Oproti RfP, kde sem neúspěšně lovila The Kooks, je tu viditelná změna k lepšímu. Jiří se navíc ukázal jako kamarád největší a paličku mi následně daroval. Co se týče merchant designu, výběr byl mezi tričkama, vlajkou a náramkem, takže nic moc, ale vybrala sem pro Loze jedno tričko a nechala ho podpísnout (a on mi pak na to napsal thanks for the shirt hunni. did you have fun?) Po tomhle se Awolnation sbalili a odletěli z Evropy zpátky do Texasu. A já mám doma na památku tyhle dva úlovky:
