Arcade Fire

Nezažila sem The Beatles. Zažila sem ale Arcade Fire.

(Upozorňuju, že pokud nesnášíte šílené a nekritické fanynky, budete při čtení strašlivě trpět!!)Nevim, kolik z Vás je zná, ale sem si jistá, že tomu, kdo ano, vstávaj při Wake Up chlupy na celym těle úplně stejně jako mně. Působěj na vás taky tak zhoubně? Poslední album sem ještě nepřestala od srpna v kuse točit, při Neighbourhood #1 Tunnels se mi dobře brečí, tohle není normální! Možná to je tim, že je mám spojený s naprosto tragickou láskou k jistému klukovi, kterej mi kdysi u sebe na gauči dal do ruky pivo, zapnul hi-fi, vložil originální Neon Bible do přehrávače a pak sem se na 4 minuty a 19 sekund neodvážila ani nadechnout, abych ten okamžik nepokazila. Možná, kdybych k nim nepřišla takhle, neomdlívala bych na jejich koncertech blahem...tolik. To už se ale nedozvim. (To zni, jako by byl mrtvej- neni prosimvas)

30. Listopadu sem seděla ve Skotsku v obýváku a truchlila, že nemůžu bejt se sestrou v Mnichově a zažít je na živo, hodit jim na podium nějakou tu podprsenku a tak. O půl desátým sem přijala telefonní hovor a když sem rozpoznala No Cars Go, byla sem ještě nešťastnější, že je nikdy nebudu mít šanci vidět (minimálně v krátký budoucnosti). Tak sem si to aspoň představovala. Protože to sou Kanaďani, semka nejezděj každej měsíc a zrovna turné k megaúžasnýmu The Suburbs by byl vrchol všeho.

Druhej den samozřejmě okamžitě Skypuju na lince Inverness - Pardubice a Dynda mi jen tak mezi řečí suše oznamuje, že budou taky ve Skotsku. Googlim, ale vim, že budu zklamaná, páč mi už přesně za 12 dní letí letadlo a i kdyby byl koncert snad příští týden, není šance na lístky.

Koncert je 12. prosince v Glasgow.
Můj let je 13. prosince z Edi.
Místa na stání sou sold out.
Místa na sezení!!!
Lístky mám druhej den.
Jedu na AF, koncert, o kterym by mě ani v nejdivočejšich snech nenapadlo, že se na něj dostanu (ehm, ono taky...s těma Strokes to bylo podobně haha).
A nejlepší na tom je, že nejedu sama, ale s Eliškou, se kterou už sme už objely další moje srdcovky - The Kooks s mym budoucim manželem Lukem a Oasis těsně předtim, než se rozpadli. Shodou okolností to taky byla Elis, kdo musel v Tokiu poslouchat moje útrpné nářky nad onou nenaplněnou láskou, takže dobře chápala, o co de.
Jako třetího sme s sebou přibrali Kiwiho Amose, kterýho mám z kanadského dobrodrůža, a který se teď v Edi na nějakej čas usazuje.

Abych vám ještě nastínila, kdo to jsou AF, tak si piště, že letošek pro ně byl tak velkej, že jejich třetí album The Suburbs Q a Clashmusic je vyhlásili albem roku, podle NME jsou druzí, Pitchfork 11. místo (pf), na last.fm, kde se výroční žebříček počítá podle počtu poslechů, jsou na třetím (a to vydali Suburbs až v srpnu!!) Zajímavý je srovnání třeba takový Katy Perry, se třema shitkozníma singlama, který teenageři omílaj furt dokola, díky čemuž je v žebříčku taky. No a AF maj podle lastu počet přehrání jednotlivejch skladeb v takovym počtu, kolikátá skladba je to na albu, z čehož vyplývá, že to album je tak úžasný, že si ho drtivá většina posluchačů pouští od začátku do konce, než by vyzobávala jednotlivý skladby. To je co říct. Taky abych nezapomněla, U2 před nástupem na podium hrávali jejich Wake up. Po letošním roce, budou asi U2 rádi, když AF budou hrát je :))) Kromě toho, že druhý album nahráli ve vlastním kostele, kterej si koupili, aby tam měli varhny, videoklip k Neon Bible natočili ve výtahu, dělaj rádi interaktivní experimenty. Třeba znova k Neon Bible (a musíte klikat). Nebo grandiózně vygradovaný We Used to Wait, kde spojili síly s Google Maps (a musíte znát svoji adresu a mít Google Chrome). Kromě toho jsou držiteli titulu za nejromantičtější apokalyptický love song, který jsem jim udělila já.



Do Edi sem dorazila v sobotu večer, přivítala se s Elis a Adamstrem, mejma druhejma rodičema, zavolala sem Amosovi a pěkně sme se přejedli v Bonsaji. Pak nás oba studentíci vzali do The Library, studenstkýho baru s pivem za dvě libry!!, kde sme seděli a rozebírali starý časy, též v Panoramě s Amosem a dělili se o lechtivé příhody z této wild wild oblasti. Na koncert sme vyrazili v neděli odpolko v domění, že to začíná v sedm (jak stálo na lístcích). Tak sme tam od pěti seděli, pak sme seděli v hale a závistivě koukali na těch sto lidí pod podiem a nechápali, kde všichni sou a proč nám tvrdili, že ná stání sou vyprodaný, když tam nikdo není. Pak sem se zhrozila, že třeba přijde málo lidí, protože všichni sou moc busy s poslouchánim Lady Gaga. V sedm se nezačlo. Začlo se v devět a o předkapele se zmiňovat nebudu, protože nás uspala. Pak konečně začali lidi zaplňovat prostor na stání a mě pomalu opustila otrávenost z téhle akce.
Pak na podium vylezlo všech 7 (+1) multiinstrumentálních členů kapely, Win dal rozkaz: "Stand up" a začal konec světa.

Koncert začal stylově s Ready To Start, skladbou, ke který vzniknul úchvatnej, vášnivej a neuvěřitelně dynamickej klip z live koncertu. Ok, s timhle otravuju na FB už dost, ale nemůžu si pomoct.

Scéna byla celkem jednoduchá, kapela stála prostě pod billboardem, na kterym běžela projekce, ale ten nápad s billboardem skvěle zapadá do celý koncepce The Suburbs.
Keep the Car Running všechny roztancovala, fakt sem nečekala, že když některý skladby zahrajou rychle, může z nich bejt takovej nářez. Aby to bylo ještě vtipnější, tak v podstatě nikdo nehraje dvě skladby za sebou na stejnej nástroj, všech 8 jich skáče od jednoho nástroje k druhýmu, jednou hrajou dva bubeníci naráz, podruhý dva bušej paličkou do jednoho společnýho bubínku. Basa, housle, varhany, kytary, tamburíny, tympány klasika.

Sice si nepamatuju playlist, ale překvalivě hodně hráli z Funneral (člověk by čekal, že přehrajou celý Suburbs, ne?). Z prvního alba teda zahráli Neighbourhood #1,2,3, Haiti, Rebellion a Wake up.
Z Neon Bible Keep The Car Running, No Cars Go, (Antichrist Television Blues) a hlavně My Body Is a Cage, kterou prej normálně moc nehrajou. Oujé, jakmile se ozvaly varhany, věděla sem, že dojde i na Intervention :)))
Ze Suburbs - Ready to Start, Modern Man, The Suburbs, Rococo, We Used To Wait, Month of May - ta bohužel tak nějak nevyzněla, album verze je podle mě lepší :(( a Sprawl II.



Při Tunnels, která přišla na řadu v polovině, byla obrazovka černá a jenom dolů padaly sněhový vločky, Eliška mě chytla z ručku a společně sme řvaly, říkám řvaly, protože sem ji nikdy nezpívala takhle nahlas:))
Jestli byl celej koncert skvělej, tak poslední ctyřka byl 20 minut stupňovanej orgasmus. Nejdřív Power Out, která na konci propukla v bílo-červený stroboskopický peklo. Na ní navázala Rebellion (Lies), a to, co přišlo ve 4:30...Na tom videu to není tak dobře slyšet, ale to, jak se všechno zastavilo, kapela odložila nástroje, postavila se do řady a 5 tisíc lidí na konci Rebellion jednim dechem zpívalo závěrečnej popěvek..nevim, na jakym jinym koncertu bych tohle mohla ještě zažít. To bylo prostě kouzelný a nepopsatelný.

ve 4:30...

Přídavek sme si vydupali na tribunách jako skřeti bitvu o Helmův Žleb a na podiu se objevily obří varhany. Intervention, nic lepšího už zahrát nemohli.
Vlastně mohli. Před posledí skladbou nám Win pověděl, že když začínali, tak v publiku stálo všeho všudy pět lidí, z toho tři byli jeho rodiče a že táta mu po koncertě povídá:"Nejlepší byla ta skotská válečná. Tak my vám ji teď, Glasgow, zahrajeme". Načež nás dodělali úchvatnou emotivní mega hymnou, kterou sem si pouštěla, jak mě tenkrát tamten nechtěl, takže je mi jasný, že mi ji zahráli na objednávku.
Something filled up
my heart
with nothing
Someone told me not to cry.

Upřímně, jakkoliv v tu chvíli všichni zpívali "my heart is colder", pravdou byl naprostej opak.

Dvě města, jeden rok

První město: EDINBURGH

Návrat z Ibizy sem samozřejmě pojala po svym, takže sem pobyla tři dny v Edinburghu s Eliškou, Adamem a naší kamarádkou Monikou z Německa. To bylo vůbec vtipny! Monika patřila k Waseda partě, se kterou sme kalili ve Wasshoi hospodě, ale protože dělala brigádu, nechodila moc často. Znaly sme ji z fotek, zdravily se a občas prohodily pár slov. Monika byla na Eliščině narozeninový párty, když už sem já byla zpátky doma, ale jinak se nedá říct, že bysme byly nějaký super kámošky. Potom sme se s Elis vypravily do Madridu a po nás se za Shinem vydala i Monika. Najednou sme měly ještě víc společných kamarádů, třeba Shinovi spolubydlící Alexe a Lucase a občas sme se v komentá

řích na FB pošťouchly. Nebo sme se společně bavily o hokeji a fotbale se Švédem Jakobem. Pak Monika poslala Elišce vlastnoručně zavařenou marmeládu jako svatební dárček a my se zeptaly:"proč nepřijedeš do Skotska?" Víte jak to chodí...Monika přijela :D

Takže vám ještě jednou ukážu krásy Edinburghu, protože sem se už ujistila, že to je jedno z nejkrásnějších měst, kde sem kdy byla a atmosféra kamennýho Edi je romantická a tajemně strašidelná. Před rokem mi Jamie Lamie nebyla schopná vysvětlit ohledně města ani fň, takže sem zde nemohla publikovat ani některé cestovatelské teze, což bych chtěla napravit. Páč do hlavního města Skotska? Tam fakt JO!

Mrkejte na ty nádherný modrý Stínadla.

Středověk, strašidla, úzký uličky, turisti.

První večer byl Adamster ve škole, takže mě Eliška uvedla do studentskýho života a protáhla mě na promítání studentský filmový společnosti. Neochotně přiznávám, že sem si teprve teď doplnila Tarantinovu Jackie Brownovou. Potom sme zůstaly ve stejný budově, ale v jiný sekci nazvaný Library, což je...studentskej bar. Pivo za libru. Ráj. Adamster přišel posléze a rodina byla kompletní.

Druhej den přijela Monika, takže sme fotily a chodily.

Nejdřív vám tradičně ukážu mapičku města, abyste věděli kudy kam :)
Edinburgh je v podstatě rozdělenej na dvě části železnicí. Na severu máme hlavní třídu Princess street, kde se nachází vélkej pomník sira Waltera Scotta, krásný Princess Gardens, starobylej obchodní dům Jenners, kterej doporučuju kvůli architektuře (ty interiéry!) a oáza klidu Calton Hill, kopec uprostřed města, první veřejnej park ve Skotsku, kde na jedny hromadě najdete mauzoleum nějakýho maníka, co neznám, Iónské sloupořadí, Observatoř a starou kamennou rozhlednu, odkud se dá...rozhlídnout. Vstupný asi tři libry.

Pozdrav z Řecka

S Monikou sme kousek od kopce našly pozapomenutej starej hřbitov. Takovej ten s velkejma rodinnejma hrobkama, co maj dveře, erby a nápisy typu:"Zde leží roční Anna, tříletá Margaret a pětiletý Christoph" z roku 1800.

Adam se sice chlubil, jaký to nemá fešácký mezinárodní kamarády, nicméně, skalpy žádný nedopravil, takže sme večer ve čtyřech vyrazili do restaurace Bonsai na suši, agedaši tofu, sunomono salát, takojaki, kacudon a nějakýho lososa na horký pánvi (?) mňam mňam. Do Bonsaje, bere Eliška, steně jako pod most ve Velkym Meziříčí, každýho :D

Druhej den museli Vytlačilovic chudáčci do školy, tak sme se zas s Monikou couraly.

Ok, teď je čas zmínit druhou část Edi, tu na jih od železnice. Hlavní třídou je Royal Mile, táhnoucí se od Hradu (vstupný dost vysoký, takže nevim) kolem impozantní St. Giles Cathedral, která je impozantní hlavně pokud je modrý nebe, protože to vytváří krásnej kontrast. Po cestě sou stovky krámků, který vás přesvědčej, že pokud si nekoupíte kilt nebo nálepku se skotským národním psem (nebo co to je), tak ste ztracený. Socha Davida Hummea.

Svérázná interpretace

Na Edinburghu je krásný, že z centra je to kousíček do přírody. Nad městem se totiž tyčí kopec zvanej Arthurs Seat. Původně vulkanická vyvřelina je součástí parku Holyrood a procházka nahoru se vyplatí hlavně kvůli úžasnýmu výhledu.

Večer sme si šli sednout do Live Music Pubu Whistley Binkies, kam sem pozvala kámoše Simona, co se s nim bydlela na farmě v Kanadě a nemohla ho zaboha vystát jako spolubydlícího, ale jako kámoše do hospody to jo. Simon nedorazil, protože mu ten večer umřel pes :( Vzhledem k tomu, že se do Kamennýho města podívám znova v polovině prosince, napíšu mu znova. Jo a mám tam sraz s Amosem, dalším Kiwim, co opustil Kanadu a objíždí svět. Vlastně sem se ani nezmínila o tom, jak mi jednoho dne psal Skippy, u kterýho sem bydlela na matraci v Londýně, že jede s kámošema do ČR a jestli bych ho ubytovala. Moje milá sestra a její spolubydlící si asi už pomalu zvykaj, takže tentokrát sem jí do pražskýho bytu nastěhovala Skippyho, Jacka a Racheal, jeho spolubydlící, co znám z Londýna.

To mě fakt podržte! Takový seskupení! Děcka byly údajně nadšený z piva,

města, Karlštějnu a Krumlova.

Tak ono je to taky dost výhodný pro mě haha, páč mě aspoň bude mít kdo províst po Canbeře juch!

P.S. Jestli si Eliška a Adam myslej, že se vetřou na mym blogu všude, tak to maj sice pravdu, ale fotku jim sem z trucu nedám! Až v prosinci.

Druhý město: VANCOUVER

NORMÁLNĚ SEM SI UVĚDOMILA, ŽE SEM NIKDY NENAPSALA, JAK SEM LETĚLA DO KANADY A O PRVNÍCH NĚKOLIKA DNECH VE VANCOUVERU!

A teoreticky by to mohlo bejt přínosný pro nějaký dobrodruhy, takže bych vám chtěla odvyprávět, jak sem se seznámila se Psem.

Bylo září, neměla sem ubytování v Kanadě, byla sem sama a byla sem nervózní. Na FB už probíhaly nějaký pokusy lidí seznámit se dohodnout se na bydlení, tak sem tenkrát odepsala na inzerát jakési Racheal z NZ, co sháněla čtvrtýho do baráku. Než Racheal stihla odepsat, dostala sem tu nejsladčeji uštěkanou zprávu od Psa Pralesního:

Ahoj Žanet, já taky snad mířím do Panorama (pořád ještě nemám pracovní povolení),

ale tak snad se zadaří. Dneska mi přišel email,

že nějaká slečna schání parťáka na ubytování, tak třeba si to ty :)

Každopádně bych byla ráda, kdyby sis mě přidala a mohly bysme poklábosit.

Směj se. Aneta :)

Tak sme se staly "kamarádkami". Letenku sme sice měly koupenou od jinejch společností, takže sme nemohly letět spolu, ale slíbily sme si, že se potkáme ve Vancouveru v hostelu. Uplynuly dva měsíce a já se sama vyzbrojená jenom kufrem a vázáním v něm, dostavila do Vancouveru.

Stojim na letišti ve frontě na imigračnim a oujé! Asi tak 30 lidí přede mnou stojí holka s červenejma dredama po pás. Tolik podobnejch lidí zas na světě není! Její oči netečně přejely přeze mně a najednou se zarazily a čučely...Cenim zuby, jako že ano! sem Panda! Haha, tolik naše seznámení. Pes přiletěl z Čech přes Londýn ve stejnej okamžik jako já z Mnichova přes Madrid!

Že si úžasně sednem, sme zjistily už asi po pěti minutách a na nástupišti na vlak směr centrum Vancu potkáváme další dva nebo tři Čechy s prknama. Děláme skupinku. Nejaktivnější člen se jmenuje Adam a páč je nějak moc drsnej a hustej, docházíme se Psem k závěru, že je to pitomej svalnatej machýrek. Vedle Psa sedí ve vlaku santusácky vypadající kluk, co nám oznamuje, že je Němec, jen tak si přijel hledat ve Vancu práci a hustí do nás cosi o biologickejch farmářskejch komunitách u Mnichova. Uh.

Plán centra Vancouveru. Pamatujete na most,

přes kterej sme šli směrem k hokejovýmu stadionu na Olympiádě?

To byl Granville Bridge. Chinatown nestojí za nic.

Hezký je přístaviště Hastings s hospůdkama.

Náš baťůžkářskej hostel Samesun, kterej nám Student Agency zaplatila na dvě noci, sme našli s menšíma potížema a já byla naprosto unešená!!! Sice tam prej sou blechy, říkala Helča, ale ono se to vykompenzuje něčim jinym. Já naštěstí blechu neviděla.

Je to několikapatrová budova toho nejlevnějšího typu, kde sou po stěnách chodeb vylepený plakáty, čmáranice, rozvalujou se tam mladý lidi z celýho světa snažící se chytit wi-fi a všichni si mezi sebou povídaj a zvou sena pivo v baru, kterej je v přízemí. Batohy sme hodily do pokojů, potkali Ausíka Lokiho, přibrali "nafoukance" Adama a během večera u piva zjistily, že Adam je děsně boží a je s nim sranda, páč má výborně černej smysl pro humor, a člověk nemá nikdy soudit podle prvního dojmu. Bar je ověšenej hokejovejma dresama, pivo se leje do plastovejch džbánů a připadám si jak v jinym světě- chce se mi hlasitě se chechtat radostí. Když jdu pro pivo, všimnu si tří roztomilejch kluků, podle přízvuku z Anglie. Jeden z nich vypadá jako malej bráška Luka Pritcharda, já sem okouzlená, on na mě nekouká...

Druhej den vyrážíme se Psem a Adamem na dobrodružnou výpravu do spleti mrakodrapů. Na druhym roku potkáváme Němce ze včerejška. Pořád vypadá jako santusák, ale máme radost, že tam už známe tolik lidí a berem ho s sebou. Páč vlastnim průvodce a mapičku, sem jakoby vedoucí. A rozhoduju, že nejdřív se pude do Stanleyho parku (ano, ten samej Stanley jako jeho Cup) na totemy.

Tohle v Edinburghu nemaj. Ale v Kanadě zas kluci nenosej sukně...Totemy původních indiánskejch kmenů. Tady na místě dnešního parku stávala squamishská vesnice X̱wáýx̱way

V parku, kterej se de facto rozkládá na poloostrově, se dá kromě totemů obdivovat socha Dívky v neoprénu, což je parafráze na kdaňskou Malou mořskou vílu, zachovalý prales s masivníma stromama a veverky, co se toho nebojej! Taky je to tam jak dělaný v létě na kolo nebo brusle. Nebo běhání. Ale o tom já nic nevim. Marcus už není santusák, ale fajn týpek, takovej dobromyslnej a free jak já když mi bylo 16. Protože jestli má Vanc s něčim teda problém, tak je to doprava, trvá celou věčnost dostat se někam na oběd. My, co sme vyrostli na tokijským metru, nechápem, kde maj nějaký metro nebo vlaky a proč je všechno tak hrozně daleko. Vyptáváme se a dostanem tip, jít na oběd na Denman Street. Ta se celá skládá ze stovek maličkejch jednopatrovejch domků s japonskýma, indickýma, čínskýma kdovíčímvším dalšíma restauracema. Dáváme si "sněz kolik můžeš nudlí a zeleniny" za 11 dolarů. A banán.

Odpolko se jde mezi ty mrakodrapy pořádně konečně, neb sem se dočetla, že budova soudu je skvostná a sou tam balkónky s kytičkama uvnitř. Tak ostatní chtě nechtě pochodujou se mnou a hledáme to hodinu. Budova evidentně oslnila jenom mě, takže aby si spravili chuť, kluci se rozhodnou, že MUSÍ existovat způsob, jak se dostat do toho superluxusního mrakodrapu, co je hotelem a jdem dovnitř. Že jako vyjedem úplně nahoru a pokocháme se výhledem. Ve výtahu zjišťujem, že namáme kartu...zklamání. Přichází postarší dáma a vstupuje do výtahu. My nenápadně za ní. Obdivuhodně a mile nás vyvezla do skoro nejhořejšího patra a nadšeně vylejzáme z výtahu. Paní mizí v jedněch z pokojových dveřích.

Je to v kelu...sme v kruhový chodbě a pokoje sou po obou stranách, okna nikde žádný. Navíc nemáme kartu a tak se nemůžem dostat pryč. Muži aktivně najdou bezpečnostní schodiště, takový to, jak po něm vždycky běhaj SWAT v akčních filmech...Lol, sme na děsivym schodišti, dveře se za mnou zabouchly a zjišťujem, že sou opět na kartu, takže se ze schodiště nedostanem už vůbec. V této fázi sem pochcaná strachy. S bušícím srdcem slejzáme všech 27 (!) pater a modlim se, aby poslední dveře na konci byly otevřený. A přemejšlim, jak vysvětlíme ochrance, co tam děláme, až ty dveře otevřem. Ne, na takovýhle dramata fakt nejsem, v tomhle ohledu sem ta ROZUMNÁ.

"Nesnášim vás!" :D

Dopadlo to dobře skobře, dveře otevřít šly a nenápaně sme se odtamtud vymotali.

Večerní obhlídka Vancouver Lookout Tower je povinností. Stojí to peníze, tak sme si vymysleli šibalskej plán a na věži sme zamířili místo na vyhlídku do luxusní otočný restaurace a každej si dáváme kolu nebo víno. Výhled pěknej, nejvíc nás vzrušujou svítící Olympijský kruhy uprostřed Burrard zátoky. A výhled na okolní rozsvícený hory, kde už pomalu začíná sezóna. Jaj!

Druhej den byl ve znamení běhání po úřadech a získávání mobilu, pojištění social insurance number. Naštěstí za asistence (příšerné) paní z místní agentury. V baru si večer všímám hocha v bílé čapce. Tyjo! Takovejch kluků! By mě zajímalo, který z nich jedou do Panoramy. Samesun je obrovskej a zdaleka ani ne desetina má namířeno tam, kam my...

Třetí noc pro mě do Samesunu přichází Jódži! Z Japonska! Abych nemusela platit za další noc, kouřim u něho na koleji (superluxusní!!!) vodní dýmku a nechápem, že se vidíme po takový době. Chudáček Jódži spí na zemi haha.

Před odjezdem do Calgary, odkud nás autobus odveze do Panoramy, si kupuju prkno na 2nd Avenue. Pes mě familérně oslovuje Pandiku, ja jeho Pse.

Tak takhle nějak to bylo.

P.S. Tři kluci z Anglie jsou pozdější sousedi Beatlesáčci a ještě netušim, že s Williamem historie přece jenom bude.

P.P.S. Kluk v čapce je budoucí Žraločák z Irska

P.P.P.S. Racheal, se kterou sem nakonec nebydlela, si místo mě našla jiný dva spolubydlící. Jmenovali se Matt a Mitt...

Cestování autem, tipy na výlety a hlavně o příšerách

Everywhere you go you always take the weather with you
Everywhere you go you always take the weather

Tááák, anglický orgie nad svými kamarády mám za sebou a teď se můžu opět sebestředně zaměřit na sebe. Tak jak to máme všichni nejradši. A na cestování.


Loni, když sme s Adamem chtěli jet na Skye, čučela sem na net a snažila se neúspěšně najít nějaký zajímavý informace a tipy, co a kde vidět. Našla sem sice krásnej pdf soubor slibující úžasnou dovolenou po severním Skotsku za roztomilých 24.000, ale rozhodla sem se fušovat jim do trochu řemesla a popsat pár výletů, který sme v okolí Inverness Johnovým autem absolvovali my.
Ještě bych ráda prohodila něco o novinkách zde na severu. Za prvý, byla sem povýšena. Už nejsem servírka, teď vařim snídaně. Mohlo by se i stát, že rovnou pro všech devatenáct lidí, co se nám sem vejde. Je to dost vtipný, vzhledem k tomu, že nejim vejce a teď mám jakoby bejt odborník na sázený vejce, smažený vejce, míchaný vejce a omeletu. Za druhý, byla sem na důchodcovským bálu a tančila s důchodcema skotský tance. Za třetí byla sem na vesnický párty, kde hrála nejvíc rave kapela s dudama a houslema, co sem kdy viděla. Já jim říkám Bagpipe Soundsystem.

Za čtvrtý, koupila sem si nechutně úžasnou zimní bundu Roxy z limitovaný edice, co původně stála 6 litrů a už si brousim zuby na Aukro. Pokud by byla nějaká zájemkyně, může se hlásit a nezájemkyně můžou alespoň udělat Ach a Och! I když nevim nevim. Kdyby se nějakym zázrakem přece jenom prodala, asi se mi o tom budou ještě týden zdát noční můry, že ji musim dát pryč. Možná se to pokusim sama sobě sabotovat.

Tak, ještě musim připomenout, že pracujem se ségrou do dvanácti, takže podle toho ty výpady do přírody vypadaj. Jsou spíš takový odpolední a třeba co vy víte, se semka jednou podíváte a nebudete mít do čeho píchnout...

Výlet 1- Zdolání vrcholu Ben Wyvis a koupání v No Name řece
Vzdálenost autem: 45 minut po A835 směrem přes velkej Invernesskej most na sever
Dýlka trailu:údajně 5-7 hodin, my to dali za necelý 4, přičemž sestra Dingo by to dala tak za dvě páč cestou nahoru běžela
Na kruháku u Glackmoru si taky můžete udělat zajížďku do Rosemarkie, kde maj fajnovej maják, Severní moře a hlavně delfíny (který ovšem nikdo nikdy neviděl)
Po cestě k Ben Wyvis se dá zastavit na odpočívadle u místa, kde silnice křižuje úplně boží řeku, kterou googlemaps nezná, ale ty kaskády a vodopády se ani přehlídnout nedaj! Koupáníčko je tam přímo božský. Mimochodem, jak teďka už skoro umim galštinu a rozumim už! čtyřem slovům, tak vás mohu poučit, že Ben je to samý jako Mt. Takže Ben Nevis je Mount Nevis. Chytrý, co?
Hned následující odpočívadlo po pravý straně je začátek trailu na Wyvis. Pak už se jdem pěkně nahoru po pěšince. Wyvis má něco málo přes tisícovku, takže polovina cesty nahoru je po kamení. Taky se tam dost mění počasí. My vycházeli za krásnýho počasí zatímco nahoře začalo pršet a lehnce sme mrzli. Ano, i mně byla trochu zima,

ale nerada bych, aby se to dostalo na veřejnost.

Výlet 2,3 a 4- Koupáni v Loch Ness, Nairnu a Loch Insch
Myslíte si, že sem trochu jednostranně zaměřená na koupání? Neasi!
Ness
Autem: 15min
Dýlka jezera: 35km
Monstrum: ano
Jak už sem zmiňovala někdy předtím, nejlepší místo na koukání, pozorování Lochnesky a cachtání se ve vlnách Loch Nessu, je mestečko jménem Dores. To je takový klamavý, protože většinou všechny šipky směřujou na druhej břeh lochu, kde je sice Urquhart Castle a podobně, ale žádná pláž. Kdežto na levym břehu (beru to z pohledu od Inverness) u Dores je nádherná oblázková pláž, ze který nedohlídnete na druhej konec jezera. Taky tam jsou kachničky. Takže v tomhle případě jeďtě proti proudu řeky Ness. A vůbec. Jeďte tam na kole, páč je to ještě lepčí. Pak je taky fajn objet celej loch kolem dokola. Cesta je tam v pohodě a kvalitní, toho se Adam loni trochu bál. Vemte to přes Fort Augustus (jinudy to stejně nejde).
Nairn
Autem: 20min po A96 směrem na východ podél mořskýho pobřeží
Do Nairnu zásadně na písčitou pláž, kde vás bude ovívat vítr a očichávat cizí pes. Taky se tam hezky dělaj stojky a pikniky.
Insch
Autem: 40min směrem východ k Aviemore a národnímu parku Cairngorm
Monstrum: ne:(
V národnim parku jako takovym sem nebyla, ale určitě je to tam krásný. Insch je centrum vodních sportů a když se vám zadaří a je fakt teplo, tak je roztomilý si půjčit za dvacet liber lodičku nabo jezdit na kajaku, windsurfu a nebo si dát při západu slunce na pláži v restauraci večeři.

To není ta restauraci vy bezvěrci
Jak sem zjistila já s Johnem, je to tam dobrý na brodění, ale bacha,abyste se omylem nedostali na ostrov, kde se trkaj ptáci, protože jinak tam za váma přijede hlídka na lodi říct vám, ať je nerušíte a když ste dost drzý, tak vás ta hlídka vezme na motoráčku na nějaký hezčejší místo, kde budou ovce. U Loch Insch maj taky sjezdovku, co stojí za to, i když má jenom 12 metrů! Jo a právě někde v týhle oblasti se nachází jediný britský lyžaský středisko. Doufám, že tim nemyslej tohle chudáčci...

Vsuvka
O monstrech
Jezerní příšery existujou. O tom se snad se mnou nebudete přít! Musim to vědět, protože proč jinak bych byla tak podělaná z nočního plavání v Nessu?
Skoti ale nemaj jenom Nessie!
Podle všeho se v každym kvalitnějšim lochu musí nějaký to monster schovávat, jinak si o ten loch nikdo ani neopře kolo. Nejznámější monstra nejdeme v Loch Morar, Loch Awe, Loch Lomond, Loch Lochy (ťuťuňuňu), Loch Maree a Loch Schiel. Některý maj roztomilý jména: Lizzie (ty sou pro jistotu dvě), Morag nebo Wee Oichy (to je asi něco ze Star Wars), a některý se naopak nedaj vyslovit: Muc-sheilch a Seileag.

Historky o monsters (budu to psát takhle, příšery zněj lacině) se datujou až do 7. století. Tenkrát si poprvý nějakej mnich zaznamenal do deníčku, že viděl čtyři maličkatý nožičky a dlouhej krk =Nessie. Potom se podobný úkazy začaly množit a od roku 1933 to bylo jasný, páč byla zvěřejněná první fotografie. Od tý doby se uskutečnilo několik výprav, žádná sice nepřinesla nějakej úplně nabušenej důkaz, ovšem skoro pokaždý sonary zachytily něco, co by se do škatulky monstra nacpat při dobrý vůli dalo. Vždycky to bylo nějaký zviřátko u dna a přinejmenšim 6 metrů malý, co tu a tam plavalo rychlostí 19 km/h nebo super rychle utíkalo od kamery.
Co se týče slavný fotky s černobílou hlavou Nessie čouhající nad hladinu, to byl fakt vydařenej podvrh a oficiálně se na to přišlo až v roce 1994, kdy se k tomu ten týpek doktorskej přiznal. Jeden borec v 70.letech jménem Robert Rines ale vyfotil něco fakt zajímavýho a vypadalo to takhle a taky takhle. Ale taky je možný, že to není plesiosaurus, ale jenom to miminko z Lynchovy Mazací hlavy...nevim.

Zatim poslední výpravu sponzorovala BBC v roce 2003 a udělali to tak důkladně, že si dovolili prohlásit, že Nessie možná vyhynula. A jak že se jí mohlo podařit přežít v Loch Nessu? Už sem jednou říkala, že nikdy nezamrzá a je tam spousta jeskyní na dně, nevíc propojených s mořem, takže dobu(y) ledovou mohla klidně přežít. Akorát nechápu, že si nikdo neláme hlavu nad tim, jak tam jedna obludka může sama žít tak dlouho. Copak nikdo nepřišel s teorií o rodince? Podívejte jaký historický odhalení tady na svym blogu dělám!
Poslední, kdo zatim Lochnesku viděl, je Johnova teta a stalo se to minulej týden.

Muck muck Muc-sheilch a Lizzie spolu něco maj
Kryptozoologové (ti mě teďka určitě vemou mezi sebe) dokonce koumaj, jestli plesiosauři můžou chodit po souši a přemisťovat se mezi jezerama, což by vysvětlovalo, proč sou vídaný tak sporadicky na různejch místech. Navíc je pravda, že mnoho z historek o tom, jak někdo viděl Nessie, se točí kolem toho, jak přecházela silnici a skočila do vody(?).

Ještě mám v zásobě historku o monstru z jezera Maree, kde jsme byli s Dingem, Johnem, Eliškou a Adamem. Zdejší monster je to nešťastný Muc-sheilch a podle mýho názoru, jestli se chce fakt proslavit, tak si bude muset dát umělecký jméno. Muc to měl v životě těžký, protože mu v 50.letech 19.století šlapal na paty pan Banks, kterej se nejdřív snažil Loch Maree vysušit (ehm, prosím?) a pak taky otrávit.
Morag má přesně opačnej problém, byl viděnej jenom párkrát, protože Loch Morar není moc přístupnej lidem. Navíc jezero je ještě hlubší než Ness, takže je snadno přehlídnutelnej. Pokud tedy hoch nepřejde do jiný kaluže, může se stát, že na něj lidi zapomenou (kromě těch dvou, kterejm v roce 1968 málem překlopil motorovej člun).

Loch Maree

Tak, to je vše, co vím o monstrech z lochů a případné dotazy ráda zodpovím :D

Výlet 5- Loch Maree a Beinn Eighe mountain trail
Autem: hodina a půl, tetokrát na západní břeh Skotska
Monstrum: ano
Dýlka trailu: 3-4 a více hodin
Jeden týpek mi poradil, ať se cestou stavíme ve vesničce Achnasheen. Tak sme to udělali a nic tam nebylo. Kromě malý kavárničky vedle vlakový zastávky, kde sme všichni zjistili, že si nikdo z pěti lidí nevzal žádnej cash, protože sme spolíhali na ostatní. Eliška měla aspoň na vodu, Adam na slaninu a John na okoralou palačinku.
Nutno ale říct, že příroda je tam překrásná, takže v podstatě je možný odstavit auto kdekoliv a proste někam jít...

O Loch Maree se říká, že je jedno z nejkrásnějších ve Skotsku. A je to pravda, i když sme se dostali jenom na jeho začítek. Při příjezdu rozhodně nemůžete přehlídnout obří Victoriin vodopád na protějšim strmym srázu.

Naše trasa začíná skoro na úrovni moře a šplhá do 550metrů, ovšem je nutno podotknout, že nahoře jsou podmínky a příroda údajně stejný jako na severu Grónska nebo Špicberků za polárnim kruhem. A tak to hezky začalo! Slunečno bylo a než vylezete nad level stromů, vypadá to tam jak v ňákejch druhohorách! Nahoře můžete obdivovat malý "plesa", například Lunar Loch a nějaký pěkný fotky dodám jakmile Adam přestane dělat mrvýho brouka. Pak se teda počasí trochu zkazilo a cestou dolů nám hodinku lilo na hlavy. Přesto poučnej zážitek, taky díky mapičkám, co sme si našli na parkovišti.


Láska k mapičkám mě nikdy nepustí a proto sem si dovolila...kdybyste se neurazili...


Plus toho času v Japonsku, nejlepší kapela pro mě...teď mi ji Pablo znovuobjevil a tenhle "klip" je proste fantastickej!

O věrnosti...kamarádské

We'll do some wine and fall about
The sun will shine again tomorrow
For all the friends you've ever met
Some you'll love and some forget
Just hold on for tomorrow

Olla Amigos
už sem tady tak dlouho, že už zas jedu domů. Ale jenom na chvíli. A ještě trochu za chvíli.
Se toho pomatenýho Japíka snad nezbavim nebo co...Shinův roční pobyt v Evropě už začíná bejt nějakej dlouhej a taky myslim, že by si měl najít jiný kamarády než Elišku a mě. Fakt. To přece není normální, že je vídám častějc než vlastní rodiče, a co víc, na dost jeblejch místech, kam za sebou musíme navzájem lítat. Ne, upřímně, fakt nepobírám, kam se naše přátelství dostalo, protože naklonit si Japonce tak, že to přátelství myslí upřímně, není vůbec lehký.
Ha! po dlouhých měsících tady na vás mám trochu toho poučování, jak sem to dělávala, když sem vám přibližovala z Tokia tu jejich kultůru.

Takže nejdřív si předvedeme, proč bylo při našem evrpoským smyslu pro humor těžký sblížit se s LuisVuiton kráskama na Gakushuin University (a obecně s náhodnejma Japoncema):


Japonská společnost funguje tak pěkně proto, že se všichni snaží řídit se heslem HEIWA O MAMORU 平和を守る, což znamená zachovat mír, rovnováhu (ve společnosti) a hádání je pro ně nemilá věc. I když si myslej svoje, pro zachování míru vám radši lezou do zadku a lžou do očí:) (omlouvám se za svůj cynický úhel pohledu, ale my si to fakt zažily. Ony stačí třeba už jenom ty neupřímný kamarádský řeči o tom, jak sme super a rozhodně musíme na karaoke a suši, načež nás ty pipinky druhej den ani nepozdraví). Proto mám z naší japonský školy kamarádku jenom jednu (Jošie mimochodem míří za mnou do Inverness). A další partu tří holek, co sem si je pořídila v Šibuja O-East klubu na koncertech Late od the Pier a The Kooks. Všechny sou na last.fm, dvě jsou DJ a na rozdíl od prestižně vzdělaných holek z Gakushuin jsou normální.

Ale já sem dneska nechtěla nadávat. Chtěla sem se pozastavit nad naším trojlístkem a jak mezi nás Shin krásně zapad. I když má ten trotlík kámoše taky úplně všude a Evropu už projezdil a pronavštěvoval skoro celou, s nikym jinym se neviděl čtyřikrát (počítám i Eliščinu svatbu za tři tejdny), takže budu věřit, že nás má rád. Ale že chudák musí přetrpět hodně...

Neboť on je taková křehká dívenka , co si před focením vždycky upravuje vlasy, nejčastějc se mu smějeme a říkáme mu, že je tlustej (na to je citlivej), že má velkou hlavu (to si myslej všichni) a na Japíka až moc velký oči. Protože od podzimu musí začít s job huntem ve svý rodný zemi, a jakmile si najde práci, bude se muset ostříhat a stát se sararímanem, čili workoholikem s kufříčkem, mým oblíbeným hobby je připomínat mu, že má už život za sebou, páč příští dovolenou dostane až v důchodu chacha.(to je strašlivá pravda).
Taky je na rozdíl od Japonců sprostej. Česky. Blbý je, že nám s Elis už dokonce začíná rozumět, když si spolu povídáme. Eliška taky tvrdí, že od tý doby, co byl ve Španělsku, stalkuje Španěly v zahraničí a snaží se s nima povídat, ale oni to vůbec nepobíraj a koukaj na něj legračně. Shin je prostě spěšl a jakmile zmizí zpátky domů, bude nám dost chybět. Žádnej jinej Japonec nám nikdy neřekne přesně to, co si doopravdy myslí, takže si ho musíme moc vážit.


Návštěva v Inverness
Začnu tradičně počasím. Byla středa a už tři dny lilo, takže sem přemejšlela, co tady proboha s nima budu dělat, když:
1)nebydlej u nás, ale v hostelu
2)do hostelu nemůžu já
3)sem jim chtěla ukázat krásy Skotska okolo
Ve čtvrtek naprosto absurdně pršet přestalo a bylo přes 25 stupňů, což je na Skotsko hodně. A začal třídenní šílenej maratón, na jehož konci sem skoro únavou upadla do komatu.
Jakmile sem ve čtvrtek v poledne skončila s prací, popadla sem Jessicu, Catherine, přibrala Bianku a šly sme vítat návštěvu. Prošli sme se po městě, ubytovali je v baťůžkářským hostelu Bazpackers a odpoledne sme strávili na ostrově u řeky, sedíce na dece, dělali piknik, pili Tennents pivo (ew...) a Shin s Eliškou přivezli vlastnoručně dělaný onigiri, což je tradiční japonskej snack do ruky, co vypadá jako trojúhelníkovej bochánek z rýže, převázanej řasou nori a vevnitř směs tuňáka s majonézou. Bylo tam pěkně veselo, protože Donald si přived kamaráda, rybařili sme a všichni potom pošťuchovali exota Shina a děti se snim praly a honily se s nim.

A já skončila omylem ve vodě
Pak sme se opalovali. Všichni kromě Shina, kterýmu byla zima, takže si zapnul mikinu i koženou bundu ke krku. Taky sme pili bahno, který nám dvojčata nutily v plastový lahvi, protože sme nechtěli vypadat vypadat jako strašpytlové (anglicky fearsack, lol). A s Eliškou sme mlely o svatbě a jíkaly a plánovaly.

Cestou zpátky domů sme se stavili na zmrzku v božím Bellfield parku. To samo o sobě tak zajímavý není, ale když ta historka o Elišce zase...No prostě toalety jsou ve stejným přízemním baráčku jako okýnko se zmrzlinout, takže se Elis omluvila, a že hned bude zpátky. Když sme měli zmrzky koupený, usedli sme na lavičku naproti záchodkům a povídali si a čekali. Elis přišla za pět minut zpoza úplně jinýho rohu, uviděla značku ladies, udělala AHA! a šla na záchod. Protože se Shinem známe její smysl pro orientaci dost dobře, úplně nás to složilo.

Večer sme si nakoupili cidery, rum a kolu a svoje miláčky sem dovedla na utajený, ale božský místo. Abyste veděli, na řece Ness se rozkládá velkej park tvořenej několika ostrovama, je to všechno propojený hezkejma mostkama a já je dovedla na úplnej začátek jednoho ostrova, kde je to vybetenovaný to tvaru U, takže se řeka dělí na dvě větve a my seděli na krásnym místě uprostřed a popíjeli.
Eliška tvrdí, že s ní pití nic moc neudělalo, ale pravda je taková, že fotky z onoho večera sou dost zaujímavý a matně si vzpomínám, jak sem zvedala Shina nad hlavu, pak sme se skáceli na kameny, kde sem si lehce přinarazila ruku a Shin se skutálel do rozvodněný řeky, odkud sme ho s Elis tahaly. Cestou domů mně ruka ustrnula v podivný poloze jako pařát a nemohla sem s ní hejbat, což vyvolalo další salvy smíchu. Na místě, kde sme odpoledne seděli s dětma (a kde sem minulej rok plavala s Bohem) sme se rozhodli, že se pudem taky vykoupat, neb Shin prohlásil, že:"when I drink with you guys, it makes me wanna swim". A navíc byl už stejně mokrej. Na to, že voda teče od LochNessu, byla dost teplá.

Ve dvě sem se dostala do postele a usnula spánkem novorozeňat.
Ten trval AŽ! do sedmi, kdy sem musela vstávat a servírovat snídaně. Hned v poledne sem zas vyrazila za těma dvěma, co spali asi tak to jedenácti a ještě se snažili čas setkání usmlouvat na půl jednou, čimž mě dost dožrali a tak sem jim přes skype vynadala a řekla že ani nápad. Nakoupili sme si sendviče a plechovky v Poundlandu a vyrazili k LochNessu neb bylo nádherně (to nádherně si musíte znásobit, protože normálně je tady tak slabejch dvacet, takže slunce a horko je fakt odvaz). Jeli sme taxíkem jako fajnovky. Vesnička, kde se pláž nachází, se jmenuje Dores.

Na pláži bylo pár desítek lidí, ale nikdo se nekoupal natož aby se nějak hardcore opaloval. My sme to s Elis rozsekly a následující tři hodiny pobuřovaly Skoty nahoře bez (neřekla bych, že sou na to zvyklý...), což se nesmí dozvědět Shinova přítelka a naše francouzská kamarádka AF, protože jinak by náma nechala prorůst bambus. bojim bojim

Na cachtání v lochu taky došlo, ale Eliška nebyla nějak vytrénovaná, takže po chvíli plavání lezla ven. Jo. Trochu (víc) sme se se Shinem zasmáli jejím tanga kalhotkám v tělové barvě, který- mokrý- nebyly na těle moc vidět, a strávili ve vodě půl hodiny a snažili se ignorovat ošklivé skotské rowdies, co na nás volali, jestli sme mental.
Čekání na autobus sme si zkrátili pitím horký čokolády v Dores Inn na břehu lochu, lepením si marchmallow na ksichty, houpáním se na dětským hřišti a lepením si psích (?) srajd na boty. Dom sem se dostala v šest a za hodinu už sem jela směnu v pětihvězdném Heathmount hotelu jako BARMANKA. Jo, sem totiž nebezpečně drsná s míchátkama:D Shin s Eliškou přišli posedět asi o půl desátý a museli dvě hodiny počkat než skončim. Lehká únava už. Přesto je vedu do Hootananys hospody. Sekuriťák tvrďácky povídá, že bohužel už nikoho dovnitř nepouštěj, protože je půlnoc. HEZKY HO PROSÍM.

Umím prosit moc hezky. V přízemí hraje skotská kapela, v prvním patře odsmdesátková psychedelická diskotéka, nahoře v louge tři děcka na harmoniku, housle a kytaru. Jedno děcko vypadá obstojně. Zůstáváme tam a Eliška se snaží pořídit mi fotku onoho jinocha. Shin a jeho posedlost Španělama. Po třiceti minutách už na sedačce nesedíme tři, ale asi 9. My, tři Španěláci, dvě Francouzky a Skot. Přestože já tančím jenom na Rihanu a Girls Aloud, jde se i do prvního patra.

Dom se dostávám ve tři ráno a vstávám zase v sedm. U snídaně mám celkem podlitý oči (z ospalosti, skoro nic sme nepili). V poledne doráží dvojka do našeho guesthousu a dělám jim profesionální kafíčko v jídelně.

Sem úplně přírodní blondýna
No a hlavně sobě. Chvilkama poprchává, ale vyrážíme na hrad, kde toho nic moc není a pak do Bellfield parku. Čumění na dece. Nostalgický kecy a dívčí focení obličejů. Shin přichází ze záchodu s golfovejma holema a míčkama. Hrajeme golf a přesto, že sem to projela, terčem posměchu je chudák Eliška, která si to ale vůbec nezaslouží.


Autobus jim jede až v sedm, takže k večeru jdeme do Morrisons supermarketu pro jídlo na cestu a cider na večer, protoža až přijedou do Edinburghu, bude všude zavřeno.
V supermarketu sme se stali obětí největší buzerace v historii buzerací. Protože jenom vyprovázim na bus, nemám s sebou peneženku, ale slečna na pokladně chce vidět občanky všech tří, přestože si jablečnej cider (to snad ani není alkohol, panebože) kupujou jenom Eliška se Shinem. Říkám slečně, že je mně dvacet čtyři a že je snad úplně jedno, jestli na ně čekám za rohem nebo jdu do obchodu s nima. Slečna volá ochranku, která mi vysvětluje to jejich dementní pravidlo. No comment, porodnice. Obracim oči v sloup nad IQ toho, kdo to vymyslel a jdeme na kafe. Po 15ti minutách se zvedáme a Shin má v provokativní náladě chuť jít to zkusit znova. Já s Elis jdem teda za roh a Shin se vrací za pár minut se svěma flaškama. To si teda fakt pomohli, no...

Na autobusáku je nádherně. Racci lítaj kolem, povykujou, večení sluníčko svítí přímo na lavičku, kde sedíme a Shin mi strká za krk autobusouvej nafukovací polštářek, protože nemůžu pomalu udržet oči dokořán. Chce se mi hrozně spát, ale ještě přece jenom počkám a zamávám. Objímačka, ale tentokrát není tak dojemná, protože všichni víme, že se za dva tejdny uvidíme znova. A nejen my tři. Eliščina svatba bude velká.


P.S.Den, kdy si Shin ostříhá vlasy, bude tragickej. Beze srandy.

Další obrovské WTF mého života

Neděle
No tak moment! Kdo říkal, že sem nakonec na RockNessu nebyla :P To mně neznáte, nebo co???
Doteď tomu nevěřim.
Ohledně Festivalu...
Stále je tu ta možnost, že boty odnesu zpátky, koupim lístek a vydám se s deseti librama v kapse za hudbou.Většina lidí, co u nás v guesthousu zůstávala přes víkend, byli návštěnvíci festivalu. Mezi nima dva kluci, na kterejch to bylo vidět už od prvního pohledu. Když sem byla hotová s prací, potkala sem je v hale zrovna když se vraceli z města s holinkama. Tak sem se s nima dala do řeči, jak je to s dopravou a podobně, až sme se dostali k tomu, že Martin tam má bratra a možná mi sežene lístek zadara. Začala sem se radovat a zmateně vymejšlet, kde vezmu holinky, protože mě kluci informovali, že bez nich se tam nedá a že celý Inverness je vykoupený (proto měl Marc dámský holinky z leopardím vzorem haha). Slíbili, že zavolaj bratrovi a přijdou mi říct. Mezitim sem si začala zkoušt boty mejch dětí. Mattheowy byly moc velký, Charlotiny sem nenašla, takže na mě zbyly Donaldovy. Donaldovi je deset a má číslo 3. Já mám anglickou pětku :D
Když sem měla boty naražený (doslova) na nohách, přišli kluci a moc se mi omlouvali, že bratr říká, že to nejde. Nahodila sem smutnej výraz a sklopila ocas.

No a potom ke mně přiběhla Charlotte a ukázala mi náramek, co našla při uklízení v jednom z pokojů. Byla to NEPORUŠENÁ V.I.P. NOVINÁŘSKÁ PÁSKA NA ROCK NESS
...
...
...

Hlavní stage, za ní není vidět Loch Ness

O hodinu pozdějc sem v holinkách číslo tři a dvěma Skotama po boku vystoupila z taxíku a sebevědomě (jenom navenek) ukázala sekuriťákům ruku. Prošla sem bez jakýhokoliv problému dokonce i přes čmuchací psy:)
První dvě hodiny sem teda strávila s mejma novejma kámošema z Glasgow, Martinem a Marcem. Společně sme patriotsky šli hlavně na glasgow kapelu Twin Atlantic, která byla na živo vážně dobrá,



vyhnula sem se lehce ufňukanejm a ne moc zajímavejm The Maccabies a dobře si zaskákala na Dananananaykroyd (kolik těch "na" tam vlastně maj?)



Kluci potom chtěli jít na nějakýho stand-up komika a já si byla pretty sure, že mu nebudu rozumět, takže sem napsala Rossovi a dali sme si sraz u mediků. Vítání nevídaný, Paul s Rossem na mě skočili a pak už nepřestali. Asi měli dost radost a já tim pádem ještě větší. A setkání nebylo vůbec divný! Protože Bůh má zároveň super hudební vkus a věřim mu, nechala sem se s jeho partou dotáhnout na koncert dvou kapel do malýho stanu. Jméno tý první si nepamatuju, ale po seznámení se s Rossovým kamarádem Georgem a jeho kapelou a po pařbě na jejich hudbu, sem se stala groupie kapely The Side. The Side už sem viděla dvakrát a Georgův strhující frontmanskej výkon za klávesama mě prostě nepřestane udivovat.
Jakmile skončili, běželi sme ven na Vampire Weeekend. Jako tu letní atmosféru nemusim vůbec popisovat. Přestalo pršet, vykouklo večerní sluníčko a my sme řvali ej ej ej a kluci mě pořád objímali a skákali po mně a nikdo nemoh zůstat nehybnej.


Tohle video je sice z loňskýho Readingu, ale přesně takhle to vypadalo.

Vampire Weeekend jsou dokonalá festivalová kapela se vším všudy a když je slyšíte naživo, máte chuť dát si piňacoladu a všechny kolem olíbat.
V mezeře sme šli na šleh do ujetýho stánku s kyslíkem. To je tak: posadíte se na barovou stoličku, do nosi si vrazíte trubičku a před sebou máte čtyři bublající skleničky s melouovou, citronovou, jahodovou a pomerančovou vodou (nebo co). No tak to dejcháte a má vás to dostat high, což se ale nestane, takže jenom vypadáte pět minut jako trubky.

Wow, já sem ale vystajlovaná!

Potom Bůh hrál u stanů na kytaru Mr. Brightside (a mně se zvýšil tep asi padesátkrát) a Paulovi sem se snažila propašovat na svym krku pod vlasama chlast, což se ale nepovedlo, neb sem před sekuriťákem vyměkla a flašku všas zahodila dřív než mě prohmatal.

Humbuk kolem Blondie asi nepochopim, podle mě sou to hrozný limonády a to, že maj cool plakáty neznamená, že je žeru stejně jako Briti.
Pak přišel naprostej vrchol večera The Strokes. Ještě jednou. Dostala sem se zadarmo na Strokes...



Prostě nemám na to to popisovat. Z RockNessu nejsou na netu žádný obstojný videa, tak vybírám ty nejpopisnější live, abyste si to mohli trochu předstvit. Hroznej hroznej hroznej kotel. A řvaní Take it or leave it. na konci. Setlist byl složenej z těch největších vypalovaček, ale nejvíc místa samozřejmě zabraly ty z Is this it, což je vlastně to, co od nich všichni čekaj. Já bych byla úplně nejvíc šťastná kdyby tam někam vtěsnali ještě Ask me anything, ale nedá se nic dělat.

Paul, já, Ross
Můj pocit naprostýho štěstí zakončil ohňostroj na LochNessem, kterej vypuknul hned po skončení koncertu. Tak sem tam tak stála, Paul a Ross mě drželi kolem ramen, koukali sme na nádheru na obloze a bylo hezký bejt zase zpátky...

P.S. Na záchod sem chodila do V.I.P. koupelniček. Tss, ňáký Toitoiky:))
Jo a kdybychj chtěla, tak sem samozřejmě mohla do backstage! Akorát že tam letos nebyl můj budoucí manžel Luke Pritchard, tak to nemělo cenu. Ty woe, moje štěstí všem!

Hnusný fotky ale edukativní zeměpis

Ahoj parto.
Už sem tady ve Skotksu skoro měsíc a přitom sem se v blogování ještě nedostala ani za Derby?! Kadence mých příspěvků překvapuje i mě, ale za chvíli přece jenom převládne šeď všedních dnů a určitě se zas odlmčim. Pokud teda nebudu psát ódy na Boha. Ti, kterejma se nechávám dobrovolneě stalkovat už rok, budou vědět, kdo to je a jakou roli hrál v mým životě vloni. Křesťanům se omlouvám za rouhání, ale on je opravdu božskej. Ale o tom vlastně až pozdějc.

Tak teď ten zeměpis.
Pro začátek sem si připravila malou pomůcku, aby se vám to nepletlo:

Najděte deset rozdílů mezi Jamiem a Jamie

Úterý
V Derby u Jamieho a Johna sem zůstala dva dny. Derby je moc hezký město s příjemnou pěší zónou (ne jako v Pardubicích) a druhou nejvyšší katedrálovou věží v zemi. Ta věž je mimochodem od Jamieho okna vzdálená asi dvacet metrů, takže mu hodiny odbíjej přímo do okna, což je opravdu milý. V Derby žijou hluchý lidi. Fakt. Víc jich na jedný kupě žije už jenom v Londýně. Taky tam maj Toyotu, pro případ, že bych tam chtěla dělat kariéru. To by tak bylo o Derby. Zas sme všichni o něco chytřejší...

Středa
Ve středu pršelo, takže sem klukům vyžehlila košile (aniž bych do nich vypálila díry), uvařila a umyla nádobí a když skočili v práci, oba mě doprovodili na nádraží a Jay (ale já vlastně říkám Jay i Jamie z Leedsu) mě objal a slíbil, že na konci července dorazí domů, do Inverness. V luxusním buse po mně nikdo nechtěl lístek, tak sem si v klídku dojela do vedlejšího Nottinghamu, sídla IndieBoye Robina Hooda

Konkrétně tohodle (ano ano, o kvalitě bbc seriálu se přít nebudeme. Ráda bych si udržela nějaké čtenáře a uznávám, je to hrozná trapárna)
ale samozřejmě sem hned vyhlížela, kde že ho uvidim.

V Nottinghamu sem se po x-letech setkala se Sarah. Je to zvláštní, jak s ní mám spojený skoro celý dětství, přitom Sarah s náma v Čechách strávila necelej jeden rok.
Až do minulýho měsíce sem vlastně ani neznala příběh o tom, jak se absolventka anglický univerzity sbalila a přijela do čerstvě postkomunistický země vyučovat angličtinu a jak se zrovna mým rodičům podařilo ji lohnout všem ostatním pro sebe, když ani pořádně anglicky neuměli. No, nějakym zázrakem se tenkrát stalo, že ačkoliv u nás Sarah nebydlela, stala se členkou naší rodiny a z dětství mám plno fotek ála sedmiletá já, čtyřletá sestra a Sarah na pramenu Labe. Když o tom tak přemejšlim, možná ona byla ten důvd, že mi angličtina nikdy nepřišla jako moc cizí jazyk. Nepamatuju se sice, že bych s ní někdy mluvila anglicky, ale tak nějak bylo přirozený, že s náma byla a že můj nejoblíbenější seriál byl Muzzy goes to Gondoland. Pamatuje si někdo Dereka a papuška Ringa v kosmický raketě? Já doteď skoro každý slovo.
Potom, co se s náma Sarah rozloučila a vrátila se do rodnýho Bristolu, viděla sem jí ještě dvakrát. Hned následující léto sme s Dyndou pindou, mamkou a taťkou odjeli do Londonu. A i když sem byla celkem mrňavá, tak si přesně pamatuju, jaký památky sme viděli, že Tower Bridge zrovna slavil sto let, vybavim si nádraží, kde nás po celodenní cestě busem vysadili a taky nechutnou pomerančovou marmeládu, kterou tam taťka nepochopitelně pořádal (a kterou já teď jedu po tunách). Taky proběhla návštěva Walesu, Bristolu nebo Bathu. A patom sem Sarah znovu viděla v 15ti, když nás přijela navštívit a vzali sme jí na kola na Šumavu.

No a teď sme se teda shledaly po nějakejch devíti letech znova. Sem byla celkem šťastná, že sme se vůbec zkontaktovaly, protože naše rodina je prostě hrozná a na Sářino každoroční vánoční přání sme odpověděli asi tak zhruba...jednou a to asi ještě přehánim:/
Pár faktů o Nottinghamu? Nottingham je dost do kopečku, protože stojí na pískovcový skále. Tam bych se asi vyřádila s Lamie ještě víc než v Edinburgh Dungeons, páč je celý město skrz na skorz podkopaný jeskyněma. Ve středověku tam prosím žili lidi! a zakázaný to je až asi od 18. století. Za druhý světový sloužily jeskyně jako kryty a v jedný jeskyni se nachází údajně nejstarší anglická hospoda Ye Olde Trip To Jerusalem, pojmenovaná tak proto, že se tam údajně scházeli rytíři před křížovejma výpravama. Tu moc doporučuju, protože si i vařej vlastní hooďácký pivo.

U hradu maj sochu Robíka, ale bohužel nevypadá tak, jak mi ho malovali v seriálu... Nějak se s tim srovnám.

Super kvalitní fotografie z mobilu. Úplně jako ty fotky z ostrova Skye od Adama...
Dala sem si třetí curry během dvou dni a Sarah mě vzala k sobě do maličkýho domečku na předměstí, kde sama bydlí a kde mi ukázala fotky z Mordoru, když byla na NZ a bylo toho dost, co si vyprávět při anglickym čaji.

Čtvrtek
Následující ráno mě Sára dovezla na autobusák, abych chytla bus do Leedsu za Jamie Lamie, což už sem tradičně podle zkušenosti, věděla, že to s ní bude největší sranda. A taky že byla. viz SOS z Anglie. Do Leedsu sem dorazila v půl dvanáctý aniž bych tam někdy byla a telefon hluchej. Tak sem prostě popadla kufr a naprosto náhodnym směrem sem se odebrala hledat. Nemůžu za to, že většina mejch kamarádů sou skauti, takže sem samozřejmě náhodou došla přímo do centra města a našla veřejnou knihovnu a uprosila je, aby mě pustili na net. A čas sem využila k zoufalýmu výkřiku na blogu. Když se Jamie probudila z opice (neb v noci prodělala hospodskej maraton), hned mi děvenka moje starostlivá volala. Do telefonu zněla Jamie dost zoufale, neustále se mi omlouvala a ve tři sme se šťatsně setkaly, načež ona trvala na tom, že mi bude tahat kufr. Nechtěla se, aby se cejtila blbě, tak sem ji nechala :D

Cestou přes univerzitní kampus k ní na hrad sme šly okolo obrovský školní kašny obklopený kamerama a rozhodly se, že se v ní musíme v noci rozhodně vykoupat. S Jamie je všechno tak jednoduchý! Řeknu "dem se koupat" a jde se, aniž by o tom sekundu přemejšlela. U Jamie na hradě (nekecám) sme si odložily a Jamie mi věnovala super boží šaty z Tokia, který nechce nosit (protože sou moc krátký) a Elis mi je naštěstí nevyfoukla, když je Jamie před měsícem nabízela jí.
Potom sme se vydaly nakupovat do obchodu, co mi chyběl nejvíc. V TK MAxX najdete všechno. Takže sme z věšáků vybraly ty nejhnusnější a nejdivnější kousky a jaly se zkoušet v kabinkách.

Jo, sakra, a taky bílý šaty sme si zkoušely:/
Protože Jamie je na rozdíl od Elišky ucucávající víno a umešu (ok, v Madridu začala pořádně pít pivo) pivařka, nesměla chybět zastávka v super hospodě uvnitř lodě, co stojí uprostřed města. Hospoda se jmenuje Dry Dock a především interiér je dost stylovej.

Z města sme se vracely s Jamieinejma novejma botičkama a nařasenou sukní a pár promilema, takže shodit šaty a v plavkách skočit do vody, nebylo zas tak těžký. Bylo to trochu studený, ale náš hlavní cíl byl vůbec tam z hecu a na truc kamerám vlízt (Jamie se tam prej chtěla vykoupat od prváku, ale nikdy se k tomu neodhodlala), a plavání nebylo třeba. Potom sme bosý běžely k ní a zasvěceně mudrovaly o tom, jakej je to úlet, že se vidíme takhle často. Kdo by si to tenkrát v Tokiu pomyslel, fakt!
A padly sme.

Pátek nebyl moc zajímavej. Jenom sme vstaly, Jay mi udělala snídani a doprovodila na nádraží. Potom mi bylo divný, že jdeme nějakym zvláštnim směrem, ale nechtěla sem jí urazit, tak sem cupkala za ní. Pak Jamie zjistila, že se ztratila, tak sem jí ukázala, kudy se v jejím vlastním městě dostat na nádraží lol.
Rozloučily sme se (ale ne na dlouho!) a já se sunula dál, přes Manchester do Inverness.

Cesta trvala asi 12 hodin a dorazila sem v deset večer. V inboxu na mě doma čekala zpráva od Boha. Jestli prej dorazim na Rock Ness.

Tak za prvé- vstupenka stála 70 liber na jeden den a já si mohla dovolit jít jenom na neděli.
Za druhé- víme, jak Bůh pěkně slibuje (haha, jako když sme vloni "šli" na Franz Ferdinand a Bloc Party) a pak bodá do zad:)
Na druhou stranu- line-up vidíte sami...

Páč samozřejmě právě meškám Rock for People, docela sem měla chuť jít. Takže mě čekalo důležitý rozhodnutí: Utratit posledních přesně 70 liber za fesťák a nemít vůbec nic, nebo oplakat, že se s Rossem a Paulem nepotkám, koupit si Conversky (protože se mi rozpadaj starý boty) a mít aspoň nějaký peníze v kapse? V sobotu sem šla zjišťovat, kde se daj koupit lístky a napsala Bohovi na mobil, jestli to jako myslí vážně a jestli se tam najdeme. Protože sem tak nějak nehodlala vyrazit si na fesťák sama, aby mě zas podrazil. Odpověď nepřišla, takže vyhrála varianta bé a odnesla sem si domů epesní Conversky za šest stovek jupí. Ross odpověděl večer, že "samozřejmě zlato, nemůžu se dočkat. Dej nám vědět, až dorazíš", takže sem rázem měla chuť se jít zabít.


Pf...docela štreka to byla.

P.S. Letos tu mám spolubydlící z Namibie. Bianca se jmenuje, já jí říkám Bian a k mýmu překvapení není černá. Je super, máme stejnej vkus na filmy. V praxi to znamená, že teď mám skvělý kámoše, u kterejch můžu přespávat, na všech světadílech kromě Antarktidy:))