Rozmazlená anglická mládež

Pokračujeme v rubrice Jak se oblékají a žijí moji vrstevníci v různých zemích…
Bláznivé japončíky už sme probrali před rokem, tak vám teď přiblížim děcka kolem mě, protože si teda myslim, že to za to stojí (a protože v podstatě nemám co jinýho říct:)

Jak dneska poznamenal Jura na chatu, když někde dýl žijete, přijde přelomovej den, kdy se tam začnete cítit jako doma. Já sem k tomuhle milníku právě dospěla.
Dneska sem si zažádala o Insurance number, abych mohla víc pracovat a o Worker´s registration, což je moc užitečná věc, protože stačí vysolit tři litry a rázem pracujete v Anglii (Skotku, oni si na to rozlišování docela potrpěj) doživotně legálně. Nicméně ne, tohle není ten úplně nejvíc důvod, proč se tady teď cejtim podomácku. Dneska sem si totiž koupila úzký džíny!!! Já takový věci vůbec nenosim, ale už sem to nemohla vydržet a chtěla trochu zapadnout do davu. Už si nepamatuju, jestli sem se takhle cejtila když sem si v Japonsku koupila šaty se sobama…asi jo.
Tak co se tady odehrává.

Mám tady už 2(slovy dva) kamarády!!! S hrůzou sem zjistila, že Summer je mi docela dost podobná povahou a že je tudíž naprosto super a je to moje BESTIE (čtěte bestý, ne bestieJ) Takže jí skvěle využívám a už sem od ní vyfásla tílko Rolling Stones, protože ho nenosí a šly sme zadarmo do kina na Time travellers wife, protože manažer kina je její kámoš. A před dvěma (možná už třema) týdnama vzala mě a našeho kámoše Ala (NZ) na moji první houseparty.

To je vůbec vtipná historka, protože právě tam sem potkala svýho druhýho největšího kámoše Jamieho, kterej se tam taky dostal úplnou náhodou. Summer totiž jednoho dne šla do obchodu s mobilama a vrátila se odtamtud wtf s pozváním k jakési Leanne domů. Tak sme se dostaly jednoho večera do baráku plnýho super lidí, z nichž asi tak 10/12 tvořili kluci…a vzhledem k tomu, že my tři sme byli jediný cizinci a o Ala se kluci moc nezajímali, tak pozornost padla na mě se Summer. No comment-asi tak nějak si představuju NebeJ Takže si z toho pamatuju hlavně Staropramen, výřivku a kluky pokřikující na mě kampai! (japonsky NA ZDRAVÍ) a na zdraví (česky NA ZDRAVÍ). A taky jednoho Boha, ze kterýho sem úplně vydřená a bojim se, že ho ještě někdy potkám a nebudu samym vydřením schopná ani otevřít pusu.




Teda já dost doufám, že Rosse ještě někdy potkám, protože kromě toho, že je kámoš s White Lies a jeho táta prodal barák bubeníkovi z Franze Ferdinanda, tak se zná s manažerem klubu Ironworks a sežene mi(nám) lístky na vyprodaný gigy FF a Bloc Party (Whoa, again!!!) Jé, když ten výčet tak teďka po sobě čtu, tak sem asi fakt děsně Naive. 1.Každej tady zná někoho důležitýho. Já třeba znám trenéra místního curlingovýho týmu a to se vyplatí.
Jak teda zapadaj tihle super lidi do mýho nadpisu? Byla to moje první párty, kde se šňupal koks :D Teda já si toho vůbec nevšimla, nějak to proběhlo beze mě, ale druhej den mi Summer řekla, že jí někdo nabízel 8-O
Těm děckám je 22. Ne že bych teda byla ve svejch 23 nějak extra dospělá, ale tohle my v Čechách snad běžně neděláme, ne???


Címž se dostávám k anglickejm holkám. Adam měl pravdu, ony se fakt strašně opíjej a pak se plazej, případně spěj po ulicích. A nosej úplně šílený hadry!!! Japonsko, to byla ještě pohoda, ale před týdnem sem v obchoďáku viděla slečnu oháklou do tak krátký sukně, že jí z ní lezl CELEJ ! zadek. A měla úplně epesní makeup. A nejvíc mě překvapilo, že její kluk jí veřejně držel za ruku. Byla sem tak konsternovaná, že sem ani nepořídila fotku. 2.V sobotu večer vypadaj skoro všechny holky jako šlapky :) Hlavně co nejvíc černý oči a i když máte 99 kilo, tak si navlíct minišaty.

Další poznatek 3.Nikdo nikdy neplave v Loch Nessu. Nechápu to. Když sem asi tři dny po párty šla s Jamiem do hospody, vytáhla sem z něho, že se v jezeře nikdy nekoupal a následně ho vyhecovala, že to někdy musíme udělat. Nadšení ho opustilo celkem rychlostí světla a když druhej den pršelo, začal kňourat, jestli jako fakt. Trvalo mi tři tejdny než sem ho donutila (ehm…ono taky auto je jeho, takže si moc vyskakovat nemůžu).
Plánovala sem sice hromadnější výlet, ale z reakcí na můj patetickej (pro Cishe i když nevim, co je to „libá konotace“, papetickej) pokus o event na Facebooku ocituji například reakci Deana:“V Loch Nessu se plavat nedá, podchladíš se a dostaneš zástavu srdce“ nebo Paul:“You can´t just jump into Loch Ness!!!“
Takže nakonec sme zbyli dva odvážní. A uskutečnilo se to včera večer o půl devátý našeho času.

Celej den foukal naprosto skvělej vítr, takže i večer byly na lochu obrovský vlny a byl to neuvěřitelnej zážitek! Poprvý mě napadlo, jak šťastný místní lidi jsou, ale moc si toho navážej, protože kdybych JÁ bydlela na břehu Loch Nessu, chodila bych plavat každou noc a umřela bych zdravá a stará 130ti let.
No, zkusím vám ten pocit popsat: představte si černý jezero s vlnama jako na moři obklopený horama a konec jezera je daleko, daleko v nedohlednu. Je skoro úplná tma a to jezero je tak hluboký, že se pomalu nedá změřit. A docela studený. A víte, že v tu chvíli děláte tu šílenost jediní na světě, a někde v tý vodě je dinosaurus…
…
…
…
Jenom sem chtěla, abyste si to pokud možno trochu představili a přála bych každýmu tohle zažít. Je to skoro tak dobrý jako padat ze stromu. Život je super. Není to snad o těhle maličkostech? Nedokážu si představit, co bych dělala dva tejdny třeba v Tunisu v hotelovym bazénu…



Poslední novinkou je, že sem si našla brigádu. V Heatmouth hotelu, co má čtyři hvězdičky. Ne, já jim to nezazlívám, nemohli tušit, koho to přijali do týmu.
První den udělali chybu a postavili mě omylem za bar-hahaha. Přitom sem měla bejt servírka a měla sem od Summer naučený príma finty jak nosit talíře…
Napodruhý už mě postavili do latě, dali mi bzučák a řekli chudákům Kieře a Caroline, ať mě to naučej.
A tak sem tam pobíhala a nevěděla, co dělat, ale tenhle pátek už jdu po šestý a sem celkem vpoho, protože už se ani nebojim na někoho promluvit, a taky sem zjistila, že můžu bejt sebevětší tele, ale když udělám psí oči a řeknu, že je mi to moc líto, tak je to lidem sympatický, konkrétně těm chlápkům, co mi řekli, že sem LOVELY i když sem jednomu vzala talíř, co z něho ještě jed,l a pokonila jim objednávku piva a oni mi za to dali dýško 10 liber…
Jo, už znám asi 20 druhů piv, máme i lahvovej Budvar, umim servírovat vína a whisky a taky sem se po pěti dnech konečně naučila GinTonic. Uf.

I když to vypadá, že se tady mám strašně dobře, tak přece jenom je mně občas smutno. Jamie studuje v Glasgow (konstrukce letadel, aerodynamika a tydlecty věci :-O ) a v neděli se tam stěhuje a domů jezdí jenom na Vánoce. A Summer si na párty našla budoucího manžela a stěhujou se spolu do novýho, tak nevim, jestli na mě bude mít čas.

Ještěže mám děti a mám s kym koukat na Sám doma. I když mě v sobotu pěkně rozčílily. Udělala sem švestkový knedlíky, z nějaký pitomý bezglutamátový mouky, trvalo mi to asi dvě hodiny, byla s tim šílená práce a oni je nakonec nesnědly. Ale taky je to dost možná jenom prokletí knedlíků. (Eliško, je to možný, že je to už skoro rok? Rok, co sme se mořily s knedlíkama pro Gakushuin slavnosti a za odměnu potkaly Kenza a Cubasou?)
Jo a smažák jim smrdí!!! Tsss. No nejsou rozmazlený?:D

Dostala sem dva dopisy. Jeden úžasně dlouhej staropanenskej (na dopisním papíře jsou květiny!!!:)))) od Elišky, za kterej strašně moc děkuju a brzo odepíšu. A druhej mě hrozně překvapil, protože je od Tacuji:



Nápis praví, že: Pandas just lie around doing nothing every day. Dopis je sice krátkej, ale vtipnej (například záměna slov reply a replayJ), ale hlavně mi poslal moje králičí ouško, co mi čórnul 17. února na oslavě mejch narozenin a já myslela, že už ho nikdy neuvidim. No, radost největší…

Tak mě taky rozveselte. Třeba napište, jestli máte taky takovej magickej zážitek jako bylo pro mě plavání v Loch Nessu. Nebo pošlete nějaký prachy, ať si můžu jít koupit boty, prej to pomáhá na splín :P
A mějte se krásně! Čeká mě výlet do Edinbourghu za Adamem a Jamie Gehrke, co dokáže sníst 4 hamburgery v kuse.
Pozdrav pro Anet, která mi přesně teď poslala sms. Ano, půjdu s tebou na ryby! Užij si Seč.

Zanda'koupu se kdekoliv'Panda



Na co ty lidi koukaj dalekohledem ?!?



P.S. Když si tady koupíte něco na sebe a zjistíte, že se vám to nelíbí, tak to do 14 až 28 dnů můžete vrátit. Stačí mít jenom doklad a pokud možno by ten kus strojení (kašlu vám na oblečeníJ) nemusel mít díru na břiše… Chápu to teda správně, že si dneska něco epes totál koupim, v sobotu si to vezmu na sebe a pak jim to vrátim???

O Lochnesce a tak

Ahoj lidi, zdravim všechny do Čech!
Já vim, všechny tak šokovalo moje zjeveni v Birminghamu, že ohlasy byly vskutku bouřlivý:D Musim volit nějaký provokativní témata (jak před rokem poznamenal Adam: Nápis máááálé porce, ale sexy zadky!!! prostě svádí k přečtení), pročež slibuju, že až dočtete do konce někteří lidé vyprovokovaní budou. A nebudou to Skoti…

Takže na vysvětlení (třeba pro Čarodku, až se zejtra vrátí z Etiopie a nenajde mě doma).
Víte jaký sem měla patálie s pracovním povolením a plno lidí mi drželo palce, aby to vyšlo (povětšinou to bylo díky sympatiím k mýmu budoucímu manželovi Sidneymu), takže všem moc díky, protože můj pas právě cestuje do Vídně na ambasádu, aby mi tam nalepili povolení a vízum (ani tam nemusim jet, chápete?:))
Na začátku prázdnin sem musela jet do Prahy na poslední rozhodující pohovor s manažerkou hotelu v areálu Panorama Resort v Britský Kolumbii. Víte jak sem psala, že sem si mohla prioritně vybrat tři zaměstnání? No tak sem je asi náramně uchvátila svým hlasovým projevem a získala sem exkluzivní práci…pokojský. Haha. A řekli mi, že mě chtěj až 4. prosince, z čehož sem si sedla na zadek, protože sem neměla šajn, co budu do tý doby dělat. Tak sem strávila tři tejdny hrozným zevlováním a hledáním brigády, až přišlo Deus ex machina a taťka mi zavolal, že má pro mě práci ve Skotsku. Za 4 dny sem byla ve Skotku:)

Tak teď píšu z městečka jménem Inverness v severním Skotsku. Je to poslední větší město na severu a pak už je asi jenom ledová tříšť a polárním surikaty. Inverness je skoro tak velký jako Tokio. Žije tu 60.000 lidí a já. Bydlim u rodiny, která vlastní Bed a Breakfast a maj 6 dětí. Nejstarší už tu nebydlí, ale zbejvajících 5 ho vcelku snadno vykompenzuje. Jé, teď nevim, jestli to třeba není neetický psát o cizích dětech. Snad můj blog nečtou žádný moc úchylové…ale radši se budu krotit v podávání informací, protože mně by se taky moc nelíbilo, kdyby o mně někdo psal blog. (tady se musím zasmát svýmu vlastnímu vtipu, sorry)
Matthew (12), Charlotte (10- uááá, to jméno!), Donald (8) a bezzubý roztomilý dvojčata Catherine a Jessica (6) mě, ač to některým lidem přijde nepochopitelné, že Eliško a Jirko?!, milujou.



Moje práce vypadá následovně: Od půl osmý servírujem snídaně, myslim, že se k nám vejde 19 hostů a už umim udělat Full Scottish se slaninkou, klobáskou, houbičkama, vajíčkem, rajčátkama a černym pudinčíčkem. Britský snídaně sou celkem vydatný, takže nakládám lidem omelet, uzenejch ryb, baget, džusu a pomerančový marmelády co to jde. (vzdělávací vsuvka: když se řekne marmeláda, tak je to vždycky jenom a zásadně pomerančová, všechno ostatní je džem). Do toho běhaj děti a pálej se toasty:)) V deset je všechno hotovo a přijdou dvě holky, Polka Dorota a především Australanka Sommer-to není překlep, její tatínek byl humorista- a jdeme nahoru načechrávat polštáře a tak. Pracuju 4 a půl hodiny denně za 80 liber týdně, což mi přijde docela fér vzhledem k tomu, že bydlim a jim zadarmo a nemam jakýkoliv výdaje kromě toho, že sem HOLKA a musim se strašně držet, abych šla do města nakupovat hadry maximálně jednou tejdně :D

Po odpolednech taky těžce makám. Například musim jet s rodinou na pláž nebo do zábavního parku nebo na koupálko a hlídat dvojčata aby nevypadla z tobogánu a nezlomila si všechny kosti. Tohle sem stihla hned za první tejden. A to není zdaleka všechno.
Teď vám povim něco o blízkém, 35 km dlouhém jezírku. Jmenuje se Loch Ness a žije v něm jedno udatné druhohorní děvče jménem Nessie :)) (vzdělávací vsuvka: Loch znamená jezero. Co znamená Ness sem se taky ptala, ale nikdo neví:/, čilichili Lochnesské jezero se neříká, protože slovo jezero už je obsažené v názvu)
Je to tady nádherný. Kamarádka Helča tu byla o prázdninách a trochu mě vyděsila předpovědí počasí, protože tenkrát tady byla extrémní zima, v červenci jenom…kolik to bylo…15? Já si to ale posichrovala a radši si na první tejden přivezla 24 stupňů a slunečno.

Takže když mi Fred a Penelope oznámili, že jedem k lochu, zaradovala sem se a vzala si plavky, načež oni vyvalili oči, jestli sem normální. Prej že je hrooooozně studený a nikdo se tam nekoupe. To mi potvrdila i Charlotte (prej v životě v Loch Nessu neplavala), tak sem jí řekla, ať nejančí a kouká si vzít neoprén. Autem je to k lochu jenom 15 minut. Lidi, to místo je naprosto magický!!! Ten den sice slunečno zrovna nebylo, a kdoví, jestli tam, vůbec někdy svítí slunce, ale o to byla atmosféra lepší. Jezero je hrozně temný, a bylo větrno, takže vlny jako na moři. No neodolala sem a hned tam skočila. Donald šel chytat ryby, dvojčata udělala trapnej pokus namočit si v jezeře nohu, zato Charlotte naprosto rulovala a strávil se mnou ve vodě asi tak hodinu, protože TA VODA BYLA ÚPLNĚ NORMÁLNÍ. Tady sou jediný dvě fotky, na kterejch nevypadám jako blbeček.



Kdyžtam mi někdo vyretušujte břicho, dík.
Sem si myslela, že Skoti, co žijou takhle nahoře, budou otužilí nebo co ale tohle mě teda fakt dostalo. Já vim, že mám trochu jinou tepelnou škálu, ale teď fakt nekecám když říkám, že i „ponorná řeka“ v Černý hoře byla studenější, nemluvě o Říčce v Orlickejch horách.



Sem hrozně ráda, že si tady můžu vyzkoušet věci, co bych jinak doma asi nedělala. Třeba lanovej park. To bylo docela zábavný. Maj tam věc, co se jmenuje SkyDiving. Vylezete (vy, já ne) na 15ti metrovej kůl a skočíte dolů. Jo, ste jištěný na laně, ale udělat ten jeden krok do prázdna…Já tam zase vyrazila se Charlotte a stály sme ve frontě nádhernejch produktivních 40 minut a já se pomalu připravovala na smrt, protože jestli se něčeho fakt bojim, tak jsou to hadi, bouřka a vejšky. Šplhání po horách a stromech mi nevadí, ale postavit se na barovou stoličku je pro mě fakt problém:0 No a když už sme tam stály tak dlouho, tak nám řekli, že fronta je jinde. Takže sem svůj seskok přežila docela dobře.
Nebo taky chytáme ryby.




Já už sem ostatně zkušenej rybář. Věřili byste, že tohle je focený ve městě? Invernessem protýká řeka Ness a maj tady vybudovaný ostrůvky, kam se choděj lidi procházet nebo povalovat nebo, jako já a Donald, rybařit. Donald si totiž ten den, co sem přijela, koupil prut a protože sám k řece nemůže, tak se asi tak každej třetí den nechám ukecat, popadnu knihu a jdu s nim, páč pak mám radost, že mě má rád a chutnaj mu moje palačinky se špenátem…



Sice sem teď adrenalinová borka, ale na druhou stranu se ze mě stává dobrá pipinka. Protože máme děti, tak se musíme dívat jenom na rodinný filmy a romantický komedie, kterejch už mám vážně plný zuby. Během prvních dvou tejdnů sem viděla ty nejhrůznější filmy s Anne Hathaway, Kate Hudson a podobnejma hvězdama. Nestrašnější byl ovšem Báječný svět šopaholiků, ze kterej bych někoho pověsila. Akorát nevim, jestli režiséra, scénáristu anebo tu šílenou slepici v hlavní roli. Uf počítám do deseti.
Jo a všichni tady hrozně žerou seriál Dr. WHO. Už sem to viděla několikrát, ale pořád to jaksi nechápu. Nechápu, jestli je to pro děti nebo pro teenagery nebo pro dospělý a jestli je to komedie nebo navážno a už vůbec nerozumim tomu, proč má Dr. Who s vizáží 17ti letýho Hugha Jackmana pořád tak vykulený oči, napnutej krk a otevřenou pusu. A proč tam jsou vražedný vánoční stromečky? Ne, asi potřebuju delší dobu.
Protože nemám internet, někdy fakt není co dělat, takže si čtu. Sommer



je totiž ehm…velká fanynka Stmívání. Já sem o prázdninách přečetla první díl, kterej mě sice moc neuchvátil, ale protože mi Summer může knihy pučit a nemusim si nic kupovat, tak proč ne? Takže sem druhej a třetí díl (cca 1200 stran) přečetla za 8 dní a zjistila, že se to číst dá, ale nesmí se tam vyskytovat jedna z hlavních postav, totiž upír Edward, kterej je asi ta neotravjněší postava ve vesmíru. Ono se tam totiž pořád mluví o tom samym!!! Bella miluje Edwarda, ale on se bojí, že je pro ní moc nebezpečnej. Ale Edward ji miluje taky a furt jí říká, že ji radši opustí, aby byla štastnější, nečež ona mu odpoví, že on je její život a že chce bejt taky upír ale on nechce protože mu na jeho vlastním štěstí nezáleží a nechce Belle komplikovat život, tak radši odejde a takhle furt dokola. Nebudu pokrytecká, čte se mi to dobře, ale Edward by mohl třeba konečně odjet napořád. Spolier Nejlepší část je ve třetím díle, když spolu na 26(!!!) stranách diskutujou, jestli budou mít sex, protože Edward si samozřejmě myslí, že je to moc nebezpečný. Grr…nicméně, čekám na poslední díl.

Když už sme u tý kultury, tak ještě zavýskám nad cenama cédéček. První tejden sem si koupila starý Franz Ferdinand za 5 liber, tenhle týden The Kooks za 4 libry. A pak nemáme bejt v Čechách piráti…
Tak, asi takhle tady teď žiju. A teď na konec ta šokující zpráva pro mojí rodinu. Mám tetování. Já vim, já vim, v roce 2009 mi totálně jeblo. Než se ale budete chytat za hlavu a myslet si, že sem si nechala vytetovat Ježíše nebo kostlivce nebo hnusnýho modrýho delfína na záda, tak mi veřte, že ne a to moje je velice vkusné, malé a velice nenápadné a když nebudete chtít, tak ho vůbec nemusíte vidět. Jsem teď oficiálně NAIVE a až to uvidí Luke, tak se o mě ještě se Sidneym poperouJ Bych vám to tetování klidně i vyfotila, akorátže ještě mám všech pět pohromadě a nejsem taková pipinka, abych se sama fotila a dávala to na net:))) A taky ještě čekám, jestli to třeba nezezelená nebo nezačne plesnivět. Jo a dost to bolelo.
Tak jo, to je zatím asi tak všechno, co sem měla na jazyku. Jestli sem někdo máte cestu, tak mi dejte vědět, budu tu až do konce října. Začíná to vypadat, že se po 6 měsících potkám s milovanou Jamie, která bydlí v Edinbourghu (vzdělávací vložka: Edinbourgh se Skotsky čte Edinbraa) a konečně se vrací z Tokia.
Jak sem minule psala, že je čtvrt na jedenáct a je úplný světlo…tak to sem samozřejmě měla středoevropskej čas a ve skutečnosti bylo o hodinu míň...:/
Slyšela sem, že doma máte pretty horký dny, tak si je pořádně užijte a plavte a neseďte doma, když máte ještě 6 týdnů prázdnin (někteří) a vyražte někam. Třeba chytnout Lochnesku za ocas. A hlavně mi sem odtamtud pošlete čumkartu, protože tentokrát tu s sebou nemám Elišku a až dočtu Stmívání tak budu muset po lonely večerech číst po čtyřicátý Nanu nebo návod k foťáku.
P.S. Výprava z Etiopie se dnes vrací domů to byla ale legrace, že?
P.S.S. Terko, vážně mě strašně mrzí, že nemůžu bejt na tvojí svatbě.

Jak Panda prožila strašně strašidelnou noc v cizím státě a cizím městě

A dala si šest anglických piv (a platila jenom jedno)

Tyjo, tak Vás normálně zdravim ze Skotska:)))))
Prvně: babičky a dědo, sem živá.
Pro ty, co nechápou, že sem najednou ve Skotsku: Já to taky nechápu

Že to teda čte i rodina, tak pro jednou se nebudu dělat tak cool, jak bych chtěla bejt a přiznám, že vaše obavy o me trochu chápu, protože letět do Birminghamu, tam se dostat z letiště do města, najít stanici Megabusu, pak čekat od sedmi večer do půl třetí ráno v neznámým městě a nasednout do správnýho autobusu směr Glasgow a pak ještě pochopit huhlajícího Skota, že musíte ten autobus v devět ráno opustit a sednout si do jinýho, je celkem fuška.
V Japonsku to teda bylo mnohem lehčí, protože se na mě podívali a hned věděli, že na mě musej mluvit trochu velkoryseji. Tady to musim nejdřív každýmu vysvětlit.

Hm…takže…co tady dělám…blablabla…Lochneska….Bed a Breakfest…6 dětí…Radši rovnou přejdu k těm pivům:D

Páteční noc byla vážně senzační. Do centra Birminghamu sem se dostala asi v osm a jakmile sem vystoupila z busu, začalo samozřejmě pršet. Docela dost. Jo, je mi to trapný, dělat si z Angličanů srandu kvůli počasí, ale todle byla teda vážně ironie. Co to s touhle zemí je???

Takže sem táhla svůj zmoklý dvacetikilový kufříček vzhůru ulicí a ptala se asi 7 lidí, kde je ta autobusová zastávka . Jejich reakce mě ani moc nepřekvapila, páč něco podobnýho sem zažila v Ósace, když sem (hahaha, opět v dešti) hledala svůj hotel a každej mi ukazoval jinej směr. Naštěstí sem narazila na dvě holky, co mi poradily cestu k informacím v nějakym obchoďáku srovnatelym s Paladiem a za chvíli nejenže už sem věděla, kde autobus staví, ale taky sem vyfásla mapičku a když sem vylezla ven, už nepršelo a mně se konečně ukázal Birmingham v celý svý kráse. Měla sem vlastně hrozný štěstí, že sem nemusela trávit noc někde na okraji města, ale přímo v samým centru, na hlavní promenádě a přilehlejch uličkách. Eliščin Adam mě sice s popisem B. pěkně odbyl s tim, že tam nic není, ale já myslim, že je fakt pěknej! (Birmingham;)
Ale taky je možný, že to tam tolik žilo jenom kvůli kriketovýmu zápasu Anglie:Holandsko.

Jak sem se tak tahala s tim kufrem a neschopnou MAPIČKOU a hledala nějakou útulnou hospůdku v podzemí, kam se na 6 hodin zašiju, tak sem potkala kamarády. Teda já sem akorát chtěla vědět, jestli sou místní a znaj to tam, ale oni nebyli a já asi vypadala moc papeticky, takže ukázali na roh ulice a řekli ať jdu s nima, že jdou zapít zápas. Tak sem se octla v mojí první anglický hospodě. (poprvý když sem tady byla, teda v Londýně, tak sem ještě pila sunar…tak ne, ale džusy určitě!)
Prosím vystěhujte tu snobskou restauraci s renesančníma portýrama z Národního domu a místo toho tam doprostřed postavte výčep a okolo dejte stolky na stání a budem mít taky tak super anglickou hospodu, v jaký sem se ocitla. Na hospodách, kde se musí stát, něco je! A není náhoda, že náš nejoblíbenější podnik v Tokiu, byl HUB, že Eli?:)) Takže tady k vám zkrátka servírka nechodí, ale vy si musíte k baru sami a rovnou se tam platí.

Mojí společnost tvořila parta ehm…7 mužů kolem pětatřicítky z Londýna, Holandska a Austrálie:))) První pivo sem dostala darem a abych jakože dokázala, že Češi sou hustý a pivo máme dost rádi, tak sem ho pěkně rychle vypila (a taky proto, že u baru stáli takoví hezcí Briti a já si tam mohla jít pro další:/
Bohužel sem tu partu u baru nezaujala asi ani zhruba z jednoho procenta, tak sem se jala ostošest konverzovat s mojí partou a nechala si vysvětlit, co že je cool na kriketu, jestli se líp surfuje v Austrálii nebo v Holandsku a jeden z nich na mě pak vybalil NIHONGO DE HANASEMASU KA?, čímž mě totálně odzbrojil, protože sem nečekala, že si v Birminghamu s někym pokecám japonsky. Díky tomu ke mně pojali ještě větší důvěru (a já k nim taky, protože to evidentně byli velicí vzdělanci, když hovořili japonsky:))) a přesunuli sme se o půl jedenáctý na večeři.

Do indický restaurace.
Teda…kuře Vinaloo už opravdu znova nechceš!!! To je tak děsně pálivá věc, že budu radši do smrti jíst teplou polévku Gaspačo, než tohle. Přinesli nám toho děsnou hromadu a pak si všichni nabírali od všech a byla to super směska (já měla skvělý kuřecí cosi cosi), až do tý doby, než sem zkusila právě to zatracený Vindaloo.
Takže sem to samozřejmě musela zapít. A gentlemani mi následně zakázali zaplatit…
Po jídle sme se rozloučili, já jim poděkovala, oni naskákali do taxíku a byla už půlnoc a zbývaly jenom dvě a půl hodiny.
Teda…teď mi to připadá, jakoby se to ani nikdy nestalo. Takovej ujetej přízračnej večer.

Tak sem zas vytáhla mapičku a o 48 vteřin pozdějc našla další kamarády. Až se budete někdy cítit osaměle, tak vytáhněte mapičku, fakt to pomáhá!!!
Ti už byli ve stejnym věku jako já a bylo jich pět. Zase ukázali na roh a tam sme šli. Takže sem dostala darem další pivo ( tady musim poukázat na to, že oni ode mě nic nechtěli!) a pokecala si s nima o hudbě (jeden byl velkej fanda Kings of Leon) a na jednoho sem pro zpestření převrhla skleničku s vodou.
Potom sem chtěla pomalu jít hledat nástupiště, ale ten nejmilejší mi řekl, že je to pro holku s kufrem v noci nebezpečný a asi podplatil i zdejšího číšníka, protože ten tvrdil totéž a oba mi zakázali jít a ve dvě pro mě přijel taxík, na kterej sem i přes vzpouzení se dostala pět liber:) Tak sem se rozloučila a nasedla. Za deset minut sem zase vysedla a mrtě šťastná se zeptala sedící dvojice if it was a busstop for the Meagabuss heading for Glasgow. Oni řekli, že yes a já se s nima dala do řeči, protože to byli Češi.

Když autobus přijel, tak sem ukázala vytištěnej papír s mým číslem, kterýmu sem moc nevěřila, ale řidič kývnul, vzal mi kufr a hodem rozdrtil 6 perníkoých koníčků, co sem vezla dětem jako dárek do Inverness.
A pak už sem vesele trávila cestu spánkem až do Inverness s přestávkou. Jediná zajímavá událost asi byla, že když sem se ráno v osm probudila někde před Glasgow, tak bylo venku tak hnusně, že sem si nejdřív myslela, že mám na hlavě mikrotenovej sáček a proto je všude kolem taková mlha a všechno tak rozmazaný.
No poteš…

P.S. Nějak sem se nedostala k tomu, co tady vlastně dělám, že?
P.S.S. Ráda bych vás pro oživení pravidelněji informovala o výpravě do Etiopie. (akorát že o nich nikdo nic neví:))
P.S.S.S. Pozdrav pro Ondru, co vymyslel, že mám psát blog. Koukej mi poslat link na přišpendli, ať ti můžu přišpendlit Birmingham;)
P.S.S.S.S. Luke Pritchard bydlí v Brightonu, což je přesně na druhym konci Velký Británie.

Poznámka: je čtvrt na jedenáct večer a je světlo jako v poledne. Nejsem někde u polárního kruhu? Zjistit!

Jak sem na RfP dělala novinařinu...od stanu

...


Ahojte
Mám pár novinek.
1. Asi tak nejdůležitější je, že to vypadá na navýšení kvóty a opravdu pojedu!!! Všechno se rozhodne v pondělí a hlavně v úterý, kdy pojedu do Prahy na pohovor se zaměstnavatelem. Dokonce sem si už i mohla vybrat z pěti povolání tři, který preferuju. Takže když to dobře klapne, budu dělat na hotelový recepci, v pizzerii nebo pokojskou (to už tak super není, ale za ten skipass to fakt udělám:))

2. Byla sem ve Varech a jestli nebudou dávat v kinech Yattermana, tak si to všichni sežeňte, protože něco tak luxusního sem ještě neviděla. Pozice Ztraceno v překladu se fakt otřásá:D



3. Dneska mi nejspíš moc nepude humor, protože sem ňáká přešlá z toho, že sem mejch 7 kamarádů včetně nejlepší kámošky právě vyprovodila na sebevražednou misi do Etiopie. Teda...on to má bejt jako čundr nebo výlet nabo tak něco, a chvíli sem jim to snad i záviděla...asi tak do tý doby, než bratři Francovi začali spřádat plán, jak si od domorodců půjčej lodičku a pojedou chytat krokodýly a budou mezi nima nocovat.

To by znělo jako docela dobrej joke, kdyby to ale nemysleli vážně. U nich je totiž možný naprosto všechno. Vloni se třeba uskutečnila výprava do Ruska a že tam budou v divočině chytat ryby a medvědy. Tušim, že s sebou měli ti magoři pepřák a luk s šípy:)) Naštěstí to ale nedopadlo úplně podle jejich představ, neboť za celou dobu neviděli jediný zvíře kromě jedný veverky, která se topila v řece a přesně v momentě, kdy ji kluci vylovili pádlem, radši umřela (chtěla sem tam dát smajlíka, ale asi se to nehodí)
Je hrozně legrační sledovat, jak holkám (poměr je 4:3, kluci:holky) postupně začal zamrzat úsměv s tím, jak získávaly informace o tom, proti čemu všemu se musej dát očkovat, že tam jedou na měsíc a to přímo v období deštů (Muhahahahaha) a že tam bydlej černý mamby. Vyvrcholilo to ve středu, těsně předtím, než sem se vydala na půlnoční premiéru Prince dvojí krve, když sme zašly s Čarodkou (sorry, ale odmítám tě nazývat Lucií:)) a Terry na pivo. Čarodka totiž zjistila předpověď počasí a oznámila Terry, že v Addis Abeba bude 11 stupňů. Terry se se smíchem složila na stůl a poprosila mě, abych jela místo ní. Já se jí zeptala, jestli si bere opalovák.

Ale abych si z nich zas jenom nedělala srandu, tak musim uznat, že to bude bomba zážitek, budou si tam popíjet hustou v kávu s domorodcema, a jestli přivezou nějaký zvířátko nebo ten Kalašnikov pro Milánka na zeď, tak budou hustý i oni. A že už těch objednávek na zvířata maj hodně. Mája bude mít hrošíka, Péťa žiráfku a já si samozřejmě řekla o surikatu, protože NEEXISTUJE víc cool šelmička než je surikata:



A kdo tvrdí, že jo, tak lže:D
Prosím prosím, jestli vás kousne mamba do prstu, tak si ho fakt prostě usekněte, jenom se vraťte živý!
Jééé, nechala sem se trochu unýst!

4. Protože se mě na to už pár lidí (=1) ptalo, chtěla sem psát o Rokáči a jak sem málem udělala kariéru u médií. S tématem blogu to souvisí tak, že chudák Sidney je coby potenciální manžel až na druhym místě a já se nejprve jala uhánět zpěváka The Kooks, kterej přijel právě na RfP. (Spolu s Arctic Monkeys, Bloc Party a Hadouken!)



Na svou obranu musim říct, že sem nikdy takhle jeblá nebyla, ani v pubertě ne a na zdi mi tenkrát visela asi Lara Croft a tohle pobláznění trvá teprve asi dva roky:))
Takže...

Protože byl letos slabší ročník na účast kamarádů (sestra ačkoliv neumí asi plavat, sedí ve Washingotnu u bazénu coby plavčík a lakuje si nehty:))) a Jiříček nedal Patologii:((, vyrazilo nás jenom pět. S Čarodkou sme hned první den v sobotu udělaly takovou chytrou dohodu, že já s ní půjdu do kotle na AM a ona na oplátku ve předu přežije nenáviděný hlasový projev mého idola (to byla celkem výhra, vzhledem k tomu, že já se nemusela dvakrát přemáhat a na Opice bych šla stejně...) O podivné zbývající trojici přátel se nebudu moc vyjadřovat, páč to je teda asi nadlidskej úkol donutit Péťu, Martinku a Zdendu tančit vepředu:)

Takže sme s Luckou absolvovaly děsný inferno na T-mobile stagei. Nejdřív v kotli na Wohnouty, u kterejch sme se shodly, že doba, kdy sme na ně chodily i šestkrát za rok, sou definitivně pryč a my sme definitivně starý mrécy a málo skejťačky a navíc neznáme nový písně.
Pak 45 minut v tlačence při čekání na Hadouken!



Ale to se dalo vydržet, protože zvuková zkouška byla celkem zajímavá už jenom proto, že jsou moc roztomilí. Samotnej výstup pak byl docela povedenej, ale je fakt, že noční atmosféra by jim sedla mnohem líp, neb by mohly udělat pořádnou světelnou rave party místo (špatně ozvučenýho) rockovějšího koncertu. Kvůli děsnýmu zvuku se tak moc nepovedla Crank it up, a vtipná Tuning in o pokecu s nudnou holkou nezahráli vůbec:/ Ale ve třetí řadě to teda zas tak moc nevadilo protože tam se člověk musí soustředit na jiný věci...třeba aby skákal, jak se píská. To už sme hájily pozici na AM něco přes dvě hodiny a přišlo na řadu další, hodinový čekání na hlavní hvězdy. Z toho si pamatuju hlavně to, jak sem se málem poprala se šestnáctiletým děvčetem, co nechápalo, že když někomu típne cígo o rameno, tak se to dotyčné(mně) nebude líbit a při dalším pokusu jí dá(m) možná do nosu:)

O koncertě AM toho, myslim, bylo napsáno už dost, tak aspoň napíšu, že patřim k táboru, co byl dost zklamanej. Nikdo se snad na mě nemůže zlobit, když čekám skvělej koncert, kde si zaskáču na Bet that you look good on a danceflor. První polovina byla ale skvělá. Tím, že sme byly vepředu, neměly sme páru, že za náma lidi postupně odcházej a fakt sme se všichni bavili. Nabito bylo tak, že nám sekuriťáci hromadně podávali vodu, abysme tam neumřeli:) Že něco není v pořádku mi došlo, když ve druhý půlce po pomalý skladbě zahráli novou(=neznámou) skladbu a pak další pomalou a pak ještě jednu jéště jednu pomalejší. Pocit unuděnosti pak ještě umocňoval Alex, když si brnkal vyloženě pro sebe a zapomněl, že je frontman. Tady sem vám vyfotila dav nadšenejch fanoušků při posledním přídavku:



Druhej den to s naší morálkou šlo z kopce. Jak každej rok nadávám ségře a Jiříčkovi, že jenom seděj u stanu a pijou, tak tak to dopadlo letos s náma. S Čarodkou sme si akorát zašly shodit pár kilo na ska koncerty Fastfoodů a Polemic, s nadšením zjistily, že Kooks budou mít autogramiádu a pak se nás sedm sešlo u stanu a strávili sme pěkný 4 hodiny vymejšlením taktiky, jak co nejlíp požádat o ruku Luka Pritcharda. Myslim, že Martinčin novej kluk musel nejdřív čumět, co sem to za slepičku, ale když zjistil, že sháním zásnubní trsátko, tak už se tlemil s náma. Probrali sme, jestli mám na něj koukat z podhledu (to ne, protože mám odrostlý melíry) nebo z nadhledu (to taky ne, aby neviděl moje chloupky v nose:D) a mezitim přišla Péťe sms od kamaráda, že dělá s The Kooks rozhovor a jestli nás nenapadaj nějaký otázky. Tak sem se horečnatě zapřemýšlela a vypotila ze sebe jednu inteligentní, která se nakonec fakt v rozhovoru objevila (jako první) a pak jednu, která patrně připadala kamarádovi úplně pitomá (já se mu nedivim) a dotaz, co by Luke dělal, kdyby ho na autogramiádě fanynka požádala o ruku, do rozhovoru bohužel nezařadil. Pak mu ještě Péťa napsala, jestli se do backstage nedá dostat a následně díky tichýmu režimu zmeškala jeden hovor od téhož kamaráda. Jak sme se pak dozvěděli, volal proto, aby mě protáhnul dovnitř:))



Před vystoupením sem si vzala Čarodku stranou a poprosila jí, aby se Lukovi moc nesmála. Já sem totiž sice riddicolously in love, ale zase s lehkým srdcem uznám, že on je opravdu ale opravdu děsnej lůzr, i když se snaží vypadat mrtě cool. Třeba když si machrovsky pohodí mikrofonem a on mu spadne na zem, nebo když chce běžet za fanynkama dopředu a nestačí mů šňůra:) Nemluvě o tom, že když mluví, tak mu není rozumět jediný slovo. Koncert byl skvělej a nebudu to moc hrotit, protože byste si ťukali na čelo. Nevim, jestli mi milosrdně nelhala, ale Luci mě ujistila, že Luke je opravdu super a koncert se jí líbil.
Autogramiáda byla taky naprosto skvělá, až na to, že ji Kooks zrušili a já sem se se svojí anglickou vlajkou, co sem si chtěla nechat podepsat, mohla jít tak maximálně vycpat. Tak sem tam ještě půl hodiny pobíhala mezi Merchandise stánkem a Press centrem (vzdálenost cca 2 metry) a vyfotila se aspoň s jedním podobně postiženým anglofilem.



Zklamání se přetavilo v euforii na noční lahůdce jeménem Tatabojs, kteří prostě NEMAJ konkurenci a kdo spoň jednou slyšel povel Tak do tance mládeži! naživou, chápe, co tim myslim.
Jako poslední sme ještě zašly do stanu na Eggnoise, pro jejichž rockovej jazz máme prostě už pár let slabost a taky proto, že je to po TB druhá nejusměvavější česká kapela a Ondra má okouzlující ďolíčky ve tvářích (...sakra, už zas mi to ujíždí:))

Protože je už moje tragikomickácká "recenze" na festival dost dlouhá, doplnim, že Placebo mě moc neberou, takže v pondělí byli asi nejen pro mě vrcholem Bloc Party a zároveň to byla úplně nejlepší blok párty ever, díky vtipnýmu a upřímnýmu projevu Keleho, skvělejch fanoušků v publiku, úžasnýmu playlistu, stagedivingu, létajícím čepicím a vůbec úchvatný atmosféře.



Fakt o kapičku lepší než Kooks, abyste viděli, že nejsem stoprocentně pomatená a zaujatá.

Včera, když jeden kamarád slyšel, že jedu do Kanady a chci si vzít Sidneyho, zeptal se mě, jesti to jako fakt myslim vážně. Ani nevim...
Všem, co se právě lekli, čí blog to čtou: dejte si panáka.

P.S. komiksová Nana je zbouchnutá...

Díra v plánu

Lidi! Nejde to! Všecka ta sláva a vědomí, že mám aspoň DESET fanoušků mi nedaj spát a chce se mi psát.
Navíc vám povim něco o mý babičce. Moje babička trpí utkvělou představou, že až její vnoučata vyrostou, budou to chytří a kultivovaní lidé. Proto chce mít z bratránka, kterej je momentálně nadšený člen Sboru dobrovolných hasičů Výsonín a budoucí starosta téže obce, zubaře (ačkoliv Zbynda by radši bagroval na stavbě:)) Druhej bratránek, sportovec Maty bude asi chudák právník :/ Omlouvám se, ale nevim přesně, čim má bejt sestra(kdyžtak mi to sem napiš), ale ekonom se babičce asi docela líbí. No a se mnou, která má problém napsat tří stránkovej refert do školy to má vymyšlený tak, že budu spisovatelka, protože sem jako malá pořád něco psala (nevim co). A když jí jedu navštívit, tak se ptá, kdy už konečně začnu něco psát :/ Načež se jí vysměju. Takže jí aspoň udělám radost takhle.

Napadlo mě, že bych mohla začít hrát takovou hru: zadat si nějakej nelehkej úkol a pak o něm v průběhu jeho plnění psát. Asi jako když sem se v 17-ti ze srandy rozhodla, že chci do Japonska a vyfotit se v Park Hyattu. To sice nějakou chvíli trvalo, ale v podstatě to nakonec byla brnkačka:D
Tentokrát mám před sebou novou výzvu. Jak sem za tu dobu zestárla a v době, co sem byla pryč, se mi minimálně 3 skvělý kamarádky usadily, tak bych taky asi chtěla manžela. Problém je v tom, že si chci vzít buď Luka Pritcharda z The Kooks nebo Sidney Crosbyho z Pittsburgu a to se momentálně jeví...jak to říct eufemisticky...nesplnitelně.
I když...

Ne, nezcvokla sem se. Ono to tak trochu souvisí s tím, o čem bych chtěla v budoucnu znovu na etapy psát.
Jak sem psala, tenhle rok bych chtěla znovu cestovat. A taky už sem byla jednou nohou v Kanadě, dokud se nevyskyt problém. Přihlásila sem se totiž na Work Experience in Canada s tim, že na půl roku pojedu makat někam do horskýho hotelu, kde:
a)naučim se geniálně anglicky
b)vydělám si nějaký peníze
c)budu mít zadara ski pass a po práci budu jezdit na prkně

Všechno šlo skvěle, vyplnila sem mrtě lejster, absolvovala první pohovor v ájině, napsala (asi dobře) test, volala do kanadský agentury, kde mě super milá paní vyzpovídala ohledně mých zkušeností a přišel mi mail, že můžu podat žádost o pracovní povolení do vysněné země. O dva dny pozdějc mi přišel další mail, že se naplnila kvóta pro udělení pracovních povolení a program se zastavuje.
Důvod sou naši Romové, co zdrhaj a místo mi vyfoukli. Já teda nejsem rasista, nikdy sem neměla žádnej problém, ale tohle je Grrrr...zvlášť když pak zas hnedka jedou domů. Nicméně se jedná s ambasádou o navýšení kvót. A je jen na mně, jestli si podám za dva a půl litru žádost a počkám jak to dopadne. Neb když to dopadne, tak ti, co budou mít odevzdáno mezi prvníma, se tam snad vejdou...
Můj podělanej optimismus mě donutil vysolit ty šílený peníze (program stál mimochodem 14 tisíc a doufám, že je kdyžtak dostanu zpátky), vyplnit žádost, sehnat během 12 hodin výpis z rejstříku trestů, 25 tisíc na účet, ofotit pas, napsat 2 motivační dopisy v AJ, zjistit, kdy se narodili rodiče- to teda fakt sorry nevim-, sehnat otevřenou letenku a pár dalších věcí a čekat. Hned po víkendu sem jela do Hradce a tam odevzadala jistojistě mezi prvníma.
Teď čekám.

Abysme se dostali k tý podstatě, jestli to vyjde, tak pojedu do Kanady a Sidney Crosby je...Kanaďan. Tentokrát je mi jasný, že jestli na konci neseženu fotku s ním, tak se mi tady děsně vytlemíte, ale svět potřebuje tragédy a vy budete mít komu fandit, když zrovna neběží v televizi mistrovství světa v hokeji:))

Dokud ale nepřijde zpráva, že se kvóta zvýšila, je to jenom takovej návrh.
Ale neb se pořád kolem dějou zajímavý věci, a než budou mý naděje definitivně pohřbený, něco napíšu.
Třeba bych vám ráda přiblížila, jak vypadá takový čundr, když se pět slepic rozhodne, že pojede...na čundr. Akorát že vzhledem k tomu, že sme si na čundr vzaly auto, lak na nehty, Bravíčko a děravej stan, není se moc čim chlubit, páč to dopadlo tak, že díky autu a jedné nepijící slepici sme ušly celkem asi tak 1 Km za tři dny (jednalo se o cestu mezi hospodama)a díky děravýmu stanu sme se zabydlely na verandě cizí chatičky uprostře divočiny. A netušim, jestli někdo z vás není pan Pátek (popřípadě Pávek- když sme jednomu jeho sousedovi lhaly, že sme příbuzný, moc sme nepochytily jméno), tak to radši nebudu moc rozmazávat.
Každopádně mě strašně překvapilo, jak sou všichni děsně překvapený, když viděj pět holek na vejletě. To jak kamarádky, tak kamarádi a cizí lidi, co sme cestou potkaly. Sakra, trochu emancipace, ne?



Sorry, jestli ste zklamaný, že už se nevěnuju Japonsku a vyměnila sem to za pubertální výlevy (ještě nevíte, o čem chci psát příště:))), ale neříkejte mi, že v Kanadě nejsou divný věci, kterejm se můžem smát! Zjistim to, ju?
Držte palce
P.S. Extra pozdrav pro Cishe: report bude zejtra;)

Loučení

Chcete rozšifrovat tajemné pozadí vzniku této fotky? Čtěte níže!



Hm...tak mě to tak nějak popadlo a rozhodla sem se v půl dvanáctý v noci, že nejsem tak důležitá jako Peter Jackson, a nikdo tady na další moje pokračování asi rok čekat nebude. Kdoví jestli sem ještě někdo občas zabrousí. Ale protože sem sketa, co si sama dává reklamu na Facebook, tak se to třeba ještě změní.
Říkala sem si, jestli nemám změnit datum tohodle postu na nějakej hezkej květnovej den, aby nebyla moje tvůrčí krize tak očividná, a že pak z vás budu dělat blázny, co si neuměj aktualizovat stránku. Ne. V tý krizi fakt sem. Ale jedná se hlavně o mojí bakalářku. Dneska sem měla napsat stránku, místo toho sem si jela do města koupit časopisy. A když už tak zewluju a stejně nemá cenu nic novýho začínat, tak asoň něco starýho dokončim.

4.noc
Po karaoke sem zase na chvilu zalezla k Elišce do postele, ale nemohly sme dospávat dlouho. Ten den slavila narozky naše kamarádka z Wasedy, Finka Leena, takže sem punktovala sraz s Anne-France(Fr.) a Samanthou(Austr.) na Haradžuku a ještě s Elis sme se jaly prodírat se davem na Takešita dóri(ta ujetá ulička pro mladý), jíst oběd, dělat bláznivou purikuru, nakupovat v Orientálním bazaru. To byl ostatně pravej důvod, proč sme se sešly, všechny holky kromě mě si chtěly koupit kimona nebo jukaty=letní lehký kimono, ale trochu se ná, to zvrhlo a nakonec sem já byla jediná, kdo tam udělal pořádnej nákup, jmenovitě 20 kusů různobarevných klíčenek ve tvaru suši. A taky sme koupily dáreček pro Leenu.

Protože sme už z pobytu pěkně zblblý a nepřijde nám ani divný potkat 50ti-letýho týpka v sukni a kovbojských botách, večer sme si nalepily štrasový kamínky na obličej (pro kluky: to je jedno, že nevíte, co to je:))) za cílem bejt prostě nejvíc a vyrazily sme přát Leeně. Na partě z Wasedy je krásný, že je tak velká. Sešlo se nemíň dvacet lidí a v podniku, kam nás zavedla, sme seděli okolo pekelně strašidelnýho hořáku a na plynu si dělali maso.



Jestli si na něco fakt nezvyknu, jsou to dvouhodinový lhůty na sezení v hospodě. V Tokiu je tolik lidí, že by se asi všichni najednou nevešli a musí se to prostřídat, takže všude vás po dvou hoďkách vyhoděj. I když je tam prázdno!!:o
Kromě anglickýho HUBu a Tojama parku, což je taková naše jistota.
Tenhle večer sem měla hrozný štěstí a mohla spát u Sami, takže to vlastně nebylo moc dobrodružný, až na to, že je u nich taky striktně zakázaný nechat přespávat lidi- maj tam holubník.

Spánek: 3:00 - 11:00
Celkem: 8 hodin
Únava: V porovnání s předchozíma nocma se toto jeví jako stoletej spánek a ráno mám pocit, že sem vstala z mrtvých.
Zbývá: 3 noci

5.noc
Je božsky krásný počasí a s Eliškou sme vymyslely nejlepší plán, jakej naše lehce upjatá kolej viděla. Vzaly sme si rozpracovaný fotoalbum pro Kenza a Tsubasu ven a udělaly si před kolejí piknik na dece. (Po 5 minutách začalo foukat a rozštříhaný fotky nám letěly pryč)
Neboť sem si předešlého dne příznivě naklonila obě zahraniční kamarádky (interní vtip pro Elišku:)), ujala se mě na noc Anne-France. Dokonce sme od ní obě dostaly pozvánku na večeři. Tak sme koupily vínko a pošmákly si na syrovým tuňákovi(sašimi) s rejží.

Spánek: 11:00 - 9:00
Celkem: 10 hodin s tim, že se následující tři dny nevyspim:)
Únava: V porovnání s předchozí nocí se TOTO jeví jako stoletej spánek a ráno trapně zabloudim při cestě z Hošienu. Anne-France mi oznamuje, že trpí od dětství nespavostí a spí 3 hodiny denně. Chudák. Ale zase toho stihne mnohem víc než ostatní lidi a proto je tak chytrá.
Zbývá: 2 noci



6.noc
Tahle noc byla určitě nejvtipnější.
Je 22. března! a to znamená OASIS!
Nevim proč, ale všechny koncerty tady začínaj už v 6 nebo 7 večer (asi kvůli dopravě?). Během dne sem si s krvácejícm srdcem zrušila bankovní účet a zdravotní pojištění.

Bratři Gallagherové vystupují v Makuhari Messe aréně, což, jak zjišťujeme není v Tokiu, ale v Čibě. Čibě je prefektura nad Tokiem, ale musí se tam jet přes hodinu vlakem s přestupem na stanici Tokyo Eki. Máme v plánu, že se s Rickem, kterej nás de fakto na koncert překecal, sejdeme na Tokijským nádru a máme pocit, že sme to trochu podcenili s časem a nestíháme. Rick volá, že má hodinu zpoždění a jestli se tam dá dostat z Ikebukura. Jak to máme vědět? Japonskej internet v mobilu fakt moc neovládáme, tak na Elišku a ona na něj štěkáme, ať nevymejšlí blbosti a maká přijet. Prej ať jedem samy. A počkáme na něj před arénou.
Na Tokijským nádraží si hrozně zvednu náladu, protože tam maj jezdící pásy. Ježiš, to je asi nejlepší vynález ever. Vždycky když sme šly nakupovat do obchoďáku Sunshine City, tak Eliška nevěřícně zírala, když sem z těch pásů dostávala záchvaty výskání a chtěla si je sjet několikrát za sebou, protože mi přišlo super...no to byste nepochopili. A tady byly tři asi stometrový jezdící pásy za sebou!!! Skoro sem brečela radostí, fakt. Eliška mi to dosvědčí.

Cestou vlakem sme minuly Disneyland a obrátily sme oči v sloup, protože tohle šílenství nechápem (většina našich kamarádek a spolubydlící tam byla aspoň dvakrát) Ale když to přišlo super i Fuxoftovi, tak na tom asi něco bude, jinak fakt nevim:))
U Makuhari sou tisíce lidí a koncert začíná za půl hodiny. Tak si narvózně sedáme na židličky a pijem horký kafe v plechovce z automatu. A Elišce se pomalu vybíjel mobil. (můj mimochodem už byl několik dní nepoužitelnej k volání, protože mi krachnul mikrofon). Ale Rick naštěstí ještě stihnul zavolat zajímavou novinku, že zapomněl vystoupit a přejel to a přijede o dalších dvacet minut dýl:D
Jestli ste četli příspěvek o tom, jak Jamie ztratila na horách vázání a Kenzo šel hledat šroubky na svah, tak asi tušíte, co to se mnou udělalo a jak nas...rozzlobená sem mohla bejt.
Tak sme se přesunuly do haly že počkáme tam. Potom sme si řekly, že počkáme v řadě. Řada postupovala, tak my taky. Že počkáme u vchodu do sektoru B. Pět minut před začátkem sme stály ZA vchodem do sektoru B a čekaly to toho trotla. Eliščin mobil byl deadlej. Pak se zhaslo a začala předkapela. A my furt stály u toho vchodu a čuměly ze tmy, jestli ho neuvidíme. Neuviděly. Když dohrála kapela, kterou sme si bezvadně užily z úplně zadních pozic, a rozsvítilo světlo, vzdaly sme to a šly dopředu hledat místečko. A pak se Eliška po chvíli náhodou otočila za sebe a koukala přímo na něj, jak si to šině k nám. Tak sem ho boxla pěstí na přivítanou a pak už to bylo neuvěřitelný slyšet na živo Masterpan, Rock´n´roll Star, What´s the story (Morning Glory) a dojmout se, jak všichni sborově zpívaj Don´t look back in anger. A samozřejmě hráli i novou desku. A Japící zpívali...Oni sou celkově super publikum, Late of the Pier byla skvělá párty a atmosféra na The Kooks byla tak nepopsatelně přátelská!
Po koncertě se Rick rozhodl, že potřebuje tričko pro svýho taťku, ale protože před nim ve frontě stály tři tisíce lidí, tak sme zdrhly (ehm...doslova:/)
Na noc sem šla...tramtadadá! do Mekáče.
To už sem si ostatně předtím jednou úspěšně vyzkoušela.



Nebylo zbytí. Pěkně sem si vzala tašku, počítač, NANU- teď sem už dodělala desátej díl a nemám další:((, dopisní papíry a vyrazila na dobrodružství. Nonstop Mekáč se v noci mění v takovou zvláštní komunitu lidí, co tam spolu mlčky přečkávaj noc, protože jim třeba ujel poslední vlak (viz Mukarakamiho Afterdark) a má to takovou magickou atmosféru.
Překvapivě to uteklo docela dobře- měli tam akci na kuřecí nugetky za 100 jenů, takže sem si chodila každý dvě hodiny a mezitim sem psala srdceryvný dopisy kamarádům. Koupila sem si předtím úplně epesní dopisní papír s pandama a všem důležitejm osobám napsala, jak je miluju. Úplně sem se při tom dojala a bylo ráno.

Spánek: chichi
Celkem: chacha
Únava: chocho
Zbývá: jediná noc

Poslední noc
Co sem dělala poslední den v Tokiu, si teda vůbec nepamatuju. Myslim, že sem dobalila strojení a krabice s věcma, co se nevešly do kufru a pořád sou u Elišky:D A na sto procent sme si zašly pro Karé Majo (kuřecí s majonézou) a udělaly poslední purikuru s Min-Yon a Yun-Son, našima roztomilejma Korejkama.
A v osm večer nastalo loučení. Sešlo se nás asi dvacet na Babě. Přišly skoro všechny holky z koleje, dokonce jediný moje dvě japonský kamarádky z Gakušuinu, lidi z Wasedy, partička Alex, Naomiči, Cubasa a Kenzo. Další lidi čekali už u Waššoi, kde sem měla zamluvenej salónek pro 25, ale ve vrcholnym momentě tam bylo tak 35-40 lidí a nedalo se tam projít:) Dostala sem spoustu dárků a hlavně od kluků, co sme s nima chodily. Od Kenza sem si vysloužila plyšovej hamburger na zip a japonský cd s nějakejma děsnejma hoperama na obalu, od Naomičiho román Loď na kraby, což je významné dílo japonské proletářské literatury:), od Alexe masku ve tvaru onigiri (to je trojúhelníček rejže v řase) a Cubasa mě ozdobil růžovým pyžamem, úchylnejma korálema, růžovejma brejlema a růžovým kovbojskym kloboukem, do čehož sem se potom přestrojila a dělala ostudu. Ale nejkrásnější dárek sem pak stejně dostala od Elišky. Dala mi fotokoláž mě s ní, Jamie, Anne-France, Šinem, Kenzem, Cubasou a Tacujou a bylo to takový růžový a všude byly srdíčka a pandy a podepsaný lid se vzkazama.
Všichni si pořád chtěli připíjet, no bylo to hrozný!
Po dvouhodinový lhůtě sme se chtěli odebrat do HUBu, kde vždycky končily všechny akce, ale zrovna ten den bylo zavřeno! Samozřejmě sme skončili v parku a naposled sem si vylezla na strom. Byla to klasická afterparty a kolem druhý se lidi začali trousit dom. Protože sem neměla kde spát, hrstka nejvěrnějších (Eliška, Kenzo, Cubasa, Jamie, Rick, Marta, Šigeru, Nathan a Masaši) se mnou zůstala a do rozednění sme přečkali...v jinym Mekáči. Tam sem myslim trochu vytuhla, neb když sem se probudila, měla sem popsaný nohy fixou.



V osm ráno sme se vzpamatovali a kráčeli směrem na Babu kolem brány naší školy, kde vznikla moje nejoblíbenější a zároveň úplně poslední fotka. Je to ta na začátku příspěvku. Vtipný je na ní to, že v době focení stál už opodál vrátnej, okolo kterýho sme každej den chodily a on nás s úklonou až k zemi zdravil a byl děsně High Class ozdobou našeho ústavu. A pak taky, že za náma je napsáno Socugjóšiki a to znamená maturitní ceremoniál. Všimnout si, můžete i Kenzových spodků, který sem si prostě zamilovala

Spánek: No, trochu sem uchrápla
Celkem: 30 min.
Únava: Na to vůbec není čas myslet
Zbývá: Odletět domů

EPILOG
Na koleji sem si vzala věci a vyšla ven. Čakaly tam na mě holky, všechny seřazený a totálně nešťastný. Loučení bylo fakt smutný. Když sem se objala s Min Yon (Miňonka), propukla v hroznej pláč a dokonce brečela i Jajama-san a říkala, že nikdy neměla na koleji tak dobrou partu holek, jako sme byly my. Eliška mi říkala, že když odjížděla o tři dny později Marta, tak prej naše domácí nebrečela, takže mě asi přes všecko to zmatkování, chození pozdě a hlučení hudby měla ráda.
Posbírala sem si věci, Eliška mi vzala cestovní tašku a vydaly sme se ulicí vzhůru na Medžiro nádraží. Holky stály na ulici a mávaly mi, dokud sem po třista metrech nezmizela za roh. Ve vlaku sem dostala dvě nejhezčí sms od Jamie a Cubasy a to byl fakt konec.
BLA BLA BLA, ujel nám vlak, přišla sem pozdě na letiště, nestihla se pořádně rozloučit s Eliškou (ale bylo to tak mnohem lehčí, protože si nedokážu představit, jak by to vypadalo, kdybysme na to měly čas) a skoro mi uletělo letadlo.
Vyfasovala sem skvělý místo vedle mladýho kluka, kterej letěl na měsíc cestovat do Francie po architektonických památkách a tak sem si měla s kym povídat. On si teda začal povídat se mnou. Zeptal se mě, jestli vim, o tom, žem mám na zádech napsáno "JSEM BLBÁ". Nevěděla:)))


Díky vy dva!

Na letišti ve Vídni sem vystoupila a šla prázdnou chodbou k odbavování do Prahy a tady mi konečně došlo, že už nejsem v Japonsku a rozbrečela sem se. Proto, že tam bylo ticho. Takový ticho sem za ten půlrok v Japonsku nikde nezažila, kolem naší koleje vedla Jamanote trať, na ulicích lidi pokřikovali, nabízeli zboží, hrála muzika. Ve vlacích, na záchodech, ve výtazích podávaly ženský hlasy instrukce, v parcích aspoň krákali mega zmutovaný havrani a mně najednou ten kravál hrozně chyběl.

Na Ruzyni mě přivítala mamka s Myšákem a odvezly k babče, od který bydlíme 2 kiláky. Měla sem štěstí, že u ní byli zrovna tetička a bratránci Zbynda a Maty. Jo, zapomněla sem se zmínit o jednom detailu, a sice, že nikdo nevěděl, že jedu domů dřív, protože ze všeho na světě mě nejvíc baví dělat překvapení.
Nakonec ale teda spíš oni překvapili mě, páč když sem tam vešla a zeptala sem se babičky, jestli nemá něco k jídlu, tak teta jenom prohlásila: "Hele, Žanetka", Zbynda mi řekl čau a Maty aniž zvednul oči od novin, jenom zabručel pozdrav. Asi za 2 vteřiny jim, došlo, co se stalo a byl povyk a vítání občánků.
Nejvíc k vzteku je, že babička se moc neradovala a byla spíš dost naštvaná, že pro mě nemá řízek.
Se ségrou to vypadalo úplně stejně:) (Tam se nejdnalo o řízek, ale o to, že byla fakt šokovaná)
Druhej den s taťkou taky, když šel v poledne na dohodnutej oběd s Dyndou a místo toho našel mě v sobích šatech.
Polabinská babička s dědou to vzali překvapivě v klídku (asi mě maj prokouklou) a hned druhej den se k nám sjeli kamarádi na přivítací večírek. Udělala sem okonomijaki a radost mi kazilo jedině to, že se neobjevila moje nejlepší kamarádka (ale ona bydlí v Mechově, takže sem chápala, že k nám se jen tak dostat nemůže). V 11 mi jí z ničeho nic bratránek přivezl!!! Od Lucie sem obdržela lahvovýho Gambáče se vzkazem "Vítej zpátky naše miloučká roztomiloučká Srandopando!"
Tak asi chápete, že aklimatizace zas tak těžká nebyla:D



Dodatek:
Děkuju moc všem, co mi komentovali, ať už semka nebo stydlínům na FB:)) Jinak...dá se komentovat i když nejste přihlášený, prostě jako anonym a můžete naspat svý jméno;)
Vim, že ke konci sem sklouzla k vyprávění svých zážitků místo psaní nějakejch zajímavostí. Vezmu si z toho ponaučení:D
Pro ty, kdo nevědí, jakej sem pitomec, jenom ve zkratce: V Japonsku bylo tak dobře, že sem si zapomněla podat přihlášku na magistra a když sem šla v Olomouci prosit na studijní, samozřejmě mi to neprošlo. Takže teď mám rok volna a jak sem se teď trochu otrkala, tak mám chuť někam cestovat a pracovat. Tak jestli se mi to podaří a najdu si třeba práci v Ameru, Kanadě nebo Británi a bude někoho bavit číst si o tom, tak si změnim jméno třeba na Surikatu a napíšu pokračování.

P.S. Děkuju moc, Watanabe-sensei!!!
A na konec, fotka z Park Hyatt Tokyo, místa, kam sem si nikdy nemyslela, že se podívám



...tak mladá:D:D

Žádná žandapanda, ale bezdomovec v Tokiu

...

2.noc
Takže první noc sem měla celkem úspěšně za sebou a u Elis sem se ještě trochu dospala. Ale měla sem moc zařizování s posledníma nákupama pro rodiče a kamarády, nějaký to kopírování knih na bakalářku (už sem si prostě zvykla, že naše knihovna na Gakushuin není určená ke studování:) atd. A taky sme začaly dělat na upomínkovým fotoalbu pro hochy, se kterými sme si zatim neřekly poslední sbohem.
Co se týče plánů pro dnešní noc, naštěstí sem měla štěstí a Robin mně a Martě okamžitě dovolil zůstat u něho v novym bytě na noc. Jo, mimochodem, běhěm dne přišla Jamie s tím, že jí do batohu někdo strčil použitý spodky :D, ale neodvažovaly sme se hádat, čí byly. Podala mi je chudák značně štítivě:)
V jedenáct sem popadla tašku s dekou a před kolejí se sešla s Martou a jejím přítelem jménem Šigeru, což je tak neskutečně sympatickej kluk, že to ani není možný. Cesta pěšo byla docela dlouhá, ale já to vydržela s výhledem na úžasnou noc, která mě čeká.

Spánek: 7:00 - 10:00
Celkem: 3 hodiny (Šigeru neočekávaně zůstal s Martou na rozkládací pohovce v obýváku, čímž sem přišla o vrstvu Martiný deky, se kterou sem počítala a tudíž sem CELOU noc neusla zimou, pže sem spala jenom v tílku a neměla nic jinýho na sebe a Robin nezapnul topení a já si teprvě když odešel ráno do práce urvala trochu jeho peřiny a na chvíli usla.
Únava: Hodně velká a navíc bylo ráno venku víc teplo než u Robina doma
Zbývá: 5 nocí

3. noc
Nesehnala sem kamaráda:)) Jde se na celonoční karaoke. Já, Eliška z věčné solidarity se mnou, Jamie proto, aby si mohla zazpívat ty svoje praštěný písničky z Disney pohádek a Marta, protože je na tom stejně jako já (ale na rozdíl ode mě se noc předtím skvěle vyspala:)
Popisovala sem už někdy trochu podrobnějc karaoke? Myslim, že ne a myslim, že je třeba dodat blogu znovu trochu edukativního obsahu, abyste věděli, co vás čeká, až vás tam jako příště vezmu s sebou;) Karaoke baráky jsou v Tokiu všude. Na Takadanobaba, zkráceně, na Babě, máme 3. Karaoke Kan je nejdražší. To sme si omylem vyzkoušly jednou s Amíkama. Protože má celá budova asi tak 6 pater, nahoře jsou velký prosklený okna a je tam úžasnej výhled na noční ulice, takže člověk neodolal.



Jenže je to trochu (čti hrozně)zbytěčně drahý, zvlášť když hned naproti přes ulici stojí Uta Hiroba s útulnejma malejma kobkama bez oken, kam se můžete zašít na celou noc, v týdnu jen za 1000jenů. A ještě si můžete objednávat pití kolik chcete. Nealko je v ceně. Takže i kdybyste nezpívali a jenom spali, je to asi tak 6 krát levnější než Love hotel (kam sem se taky jednou neúspěšně snažila dostat s Eliškou a Krystiánem, kterýmu ujel poslední vlak, ale ta ženská na recepci nás tam prostě nechtěla nechat ve třech 8-O)
Ale my sme samozřejmě nezahálely a prozpívaly celou noc. Aby taky ne, když je tam neskutečnej výběr muziky od japosnkýho anime Evangelion (muhaha), přes Britney (Baby...one more time je prostě klasika, ne že ne) až po moje typický oblíbený vypalovačky typu When the sun goes down od Arctiků nebo Blur, Kaiser chiefs nebo Mando diao!
Zajímavej je způsob, jakym se pití objednává. To totiž musíte vzít sluchátko a zavolat si o něj. Fuj.
A potom vás v pět vykopnou. A protože do deseti na otevření koleje prostě čekat nemůžu, tak se jde do Mekáče. (Kdykoliv potřebujete někde přečkat noc, jděte do Mekáče:))

Spánek: 6:00 - 9:00
Celkem: začíná to bejt nuda, ale zase jenom 3 hodiny.
Únava: Mega moc, ale příští noc se už natuty vyspim...
Zbývá: 4 noci

Japonský noční život II.

Původně sem chtěla zakončit svoje strhující vyprávění historkou o tom, jak sme šly s Elis do Park Hyatt Tokyo, a vyrazily si z kopejtka, který máme na vysoké noze. Ale to by rozhodně nevystačilo na plnohodnotný dramatický oblouk.
A taky poté, co sem minulý víkend jela na vejlet s kámošema do lesa a našla tam deset metrů dlouhou rouru...úzkou a rezavou rouru...a vsadila se o oběd, že jí prolezu i přes pavouky a jednu strašidelnou plechovku, mi došlo, že vlastně žádný kopejtko ani vysokou nohu, čili úroveň nemám, a radši to zakončim trochu stylovějc. Popíšu vám, jak sem poslední týden prožila v magic city Tokio jako BEZDOMOVEC.

Abych nastínila situaci. Nový semestr na japonský vejšce začíná první týden v dubnu. Zvací dopis sem měla od školy až do března, takže sem si letenku logicky koupila na 31. března. Chápete?
Pak sem přijela, a jak se dočtete v první kapitole blogu, měly sme přivítací hostinu s karé rice. A tam nám Jajama-san, naše mega milá a potrhlá domácí, předložila ubytovací smlouvy, ať je podepíšem. No! a ono tam bylo napsáno, že ubytování budem mít do 15. března. Nechápete?
Tak to máte podobně pitomej výraz jako já, když sem se jich ve studentským centru ptala, proč jako. Odpověděli mi, že přece o prázdninách každej stejně cestuje!!:)

Ale já moc dobře vim, že oni ty dva týdny potřebujou na dezinfekci našich pokojů:D

Sem si řekla, že to za ten půlrok nějak vyřešim.
Pak už to byl jenom měsíc.
Týden před vyhazovem šlo do tuhýho.
Vzdávám to a přesunuju si let na 22. března. 20. totiž hrajou v Čibě Oasis, na který mám lístek už dva měsíce a teda opravdu ho nehodlám prodat:))
Přemejšlela sem, jestli mám nějaký kamarádky. Nebyla sem si jistá, páč většinu mých nejlepších kamarádů tvořili kluci. Konkrétně ti, co maj svoje holky.
Byl čtvrtek a šla sem do studenskýho prosit o smilování a svolení spát u Elišky na podlaze. Moje argumenty jsou, že si nemůžu dovolit platit za spaní v hostelu kažej den litra. A jet domů hned taky nemůžu, protože "nejbližší volný let je čirou náhodou až za týden".
Ty ženy jsou nemilosrdné:)) a ještě víc pravidla, která se prostě neporušují.
Příkaz zněl jasně. Nesmim bejt na koleji před desátou ranní a po jedenácté večerní. Jo jasně...a taky nesmí projet muž s koženou brašnou...

V pátek jdeme s Martou a Elis na Australskou ambasádu. Ne že bysme snad byly nějak důležitý, ale máme tam věrnýho kamaráda Robina, co sám pořádně neví, jakou má vlastně národnost, ale pioslední dobou je to Australan a pracuje tam. Na ambasádě se koná každej pátek bar-párty. Tentokrát sem se mimochodem oblíkla normálnějc než poprvý, kdy sem se ohákla, jako bych šla na párty na ambasádě a ostaní kolem zatím měli trencle. Z Marty vypadlo, že má úplně stejnej problém. Ne snad ohledně trenclí, ale spíš s ubytováním. Kamarádka, co jí slíbila azyl, jí to z ničeho nic po dvou měsících odřekla. To je tady úplně normoš. Kujeme pikle, jak spolu uděláme na Robina psí obličej.

Neděla večer. Vypuká to.

1.Noc
...sme si domluvily párty s klukama. Doufám, že si pamatujete na naše roztomilé kamarády Kenza a Tsubasu ze snowboardovýho výletu:)) Pravda je, že za ten půlrok sme se s nima skamarádliy natolik, že když sme se jednou za dva týdny scházeli, ti jeboňové se k nám spíš než jako k holkám chovali jako ke svejm kámošům (což je teda pro mě osobně důkaz pravýho přátelství).
Tak tedy...
Z poloviny zabalenej kufr sem nechala u Elišky, vzaly sme Jamie a jely vlakem so Šimokitazawy. Ano tušíte správně, na scéně se znovu objevuje Alexův "..." (do uvozovek si můžete dosadit libovolné slovo vystihující místo, kde někdo bydlí) Já volim výraz smrdutej pelech:))) Hoši si nás vyzvedli v obchodě, kde sme pak taky udělali nákup. Jelikož sme děcka nostalgická, pokoupili sme přísady na OKONOMIJAKI.



Jste taky nostalgičtí? To dost pochybuju, ale pamatujete na baštu, co nám paní na horách vařila na takový tý velký plotně? To bylo okonomijaki po hirošimsku, my zvolili klasickou Ósackou formu (brrr...Ósaka, víme, že?;)
Páč majitel Alex chudák netušil, že se u něj už jedna kalba konala, musely sme dělat hrozně překvapený, kam nás to zavedi. Ale zahráy sme to dobře a rozesadili se po zemi. Atmosféra se docela blbě popisuje, takže vypíchnu jenom ty nejujetější body:

-Eliška Kenzovi ze srandy neprozřetelně napsala, ať jako vždy vezmou nějaký masky (kdykoliv sme s nima někam šly do města, mohly sme očekávat, že se na nás zpoza rohu vyřítěj v převlečení za Batmana, úchyláka, Buddhu, popřípadě v té lepší variantě, za koně s vypoulenýma očima).
Asi tak kolem jedenáctý sem se šla podívat ven, co tam jako Kenzo s Tsubou tak dlouho dělaj. Kenzo si zrovna svlíkal kalhoty, tak sem zase radši zalezla a čekala, co z toho bude. Načež si to dovnitř přihasil v černým koženým SM oblečku, co se skládal z kalhotek, tílka s roláčkem až ke krku a policejní čepice. Myslim že tohle si Eliška fakt nepředstavovala:)))



-uchvacuju Kenzovy spodky. Protože sou to děsně boží Kelvin Klein.
-věřící a ctnostná Jamie je totálně zkažena v okamžiku, kdy si nasadí červenou paruku a zapálí svůj první doutník v životě a prokládá to kouřením vodní dýmky a pitím šóčú.
-Přichází Alexův teplý kamarád, kterej se ale bude následujících pět hodin sápat po všech přítomných dívkách.
-je tam děsnej bordel
-Kenzó nám ukazuje holej zadek a Jamie si svůj zděšený obličej zakrývá rukama
-Eliška furt někoho prudí, jestli neviděl "její" policejní čapku:)
-JEŽIŠ, PROČ TO SEM VŮBEC PÍŠU!
-každej v mísnosti od teď ví, že rum se pije zásadně jenom s kafem a cukříkem (Mexická pěst), pokud má někdo zájem, naučim:)
-Netušim proč, ale kluci se jdou z ničeho nic sprchovat
-Tsubasa mi slibuje, že spolu pojedeme surfovat na Bali.
-Alex jde druhý den na pohovor do práce, takže musí jít na noc do mekáče, aby mohl pracovat na počítači.
-Kluci mě nenechaj spát a perou se se mnou. Tsubasa mi do ucha šeptá památnou větu:" I love me. Do you love me?"
-Jdeme spát a já jenom tak ze zvědavosti poodhrnu závěs. Venku je denní světlo.
-spodky sou oficiálně moje

Spánek: 6:00 - 9:00
Celkem: 3 hodiny
Únava: Je tam nějaká a ještě sem vysílená od lechtání
Zbývá: 6 nocí