Jak sem vyšmelila Švédsko za Francii

Cameron Highlands, kouzelná vysočina 200 kilometrů severně od Kuala Lumpur, kde jsem se naučila spoustu cizích slov, se kterými na vás dnes budu machrovat. Místo, kde se nepečete, protože přes den je tu příjemných 22 stupňů. Pralesy, ve kterých na deset dní rozkvétají největší květiny na světe, slavné raflésie. Kopce pokryté plantážema čajových lístků zelených tak, že to vypadá jako fotošop. Zelení hádci jsou bonus. Je to ráj. Jenom ty raflésie jsou ve skutečnosti houby...

Konec zeměpisné lekce

"Panda horečnatě balila svoje saky paky do krosny. Nebylo to nic pěkného, balit se bez rozloučení a vysvětlení a přemýšlela, jak to později asi vysvětlí Hannah, proti které absolutně nic neměla. Nicméně s tim volem nemohla po právě prožitém dni vydržet už ani minutu. To, že na ni byl namíchnutý, poznala už dvě vteřiny poté, co po neplánované noční návštěvě Oliverova pokoje dotáhla domů (=přes chodbičku) v devět ráno. Hannah naštěstí uvolňovala atmosféru neustálým chichotáním a organizačními dotazy, takže snídaně na střeše proběhla krásně, ale Panda si nemohla nevšimnout, že na její věty Tomas sarkasticky odsekává a naopak na cokoliv, co pronese Hannah, reaguje hystericky umělým smíchem. Boj o sympatie evidentně začal. Cesta minibusem do Cameron Highlands byla utrpení. Za prvé, Panda předešlou noc vypila čtyři rumy s kolou a za druhé jí Tomasův hlas připadal čím dál nepříjemnější. Ale možná byla jenom podrážděná tím, že za celé čtyři hodiny nezavřel pusu a poučoval nezkušenou Hannah o kdejaké kravině, jíž se mu nepodařilo za poslední tři dny ohromit Pandu. Atmosféra zhoustla ještě víc následující den a Pandin pohár trpělivost přetekl právě v 15:24, kdy se od Hannah a Tomase odpojila, protože místo exkurze čajové továrny chtěla dát přednost dalšímu výšlapu. Ušla asi jeden a půl kilometru dolů z kopce a uvědomila si, že odbočka k čajové továrně je tady a ne o kus výš, jak se společně domnívali. Panda tedy běžela do kopce, nejen jeden a půl kilometru, ale o něco dále, poněvadž Hannah s Tomem měli náskok a také stihli něco ujít. Když je celá zadýchaná dohonila a pověděla jim, že jdou špatně, Tomas mlčky přikývl. Hannah se zeptala:"To jsi běžela celou tu dobu kvůli nám? Ježiš, díky moc!!!". Tomas s pošklebkem mlčel.

Tomasi, Fuck off!"

Den před odjezdem do Camron Heighlands sme s Tomasem obíhali město a snažili se zabookovat nějakej autobus. Společností jezdí docela dost, ale my zásadně odmítli jet s Kurnia Bistari (recenze vyprávěly historky o tom, jak autobusák cestou "ztrácí" krosny). Místo toho sme si vyhlídli Unititi Express, protože měl odjíždět z KL Sentral station, kde sme to dobře znali. Bohužel na hlavní stanici nikdo o společnosti nevěděl, dokonce ani slečna na informacích. My se nechtěli dát, protože nám připadalo, že se moc nesnaží nám pomoct, tak sme ji dokonce donutili někam volat. Řekla nám, že společnost je zavřená (či co) a nejezdí. Pozdějc sme zjistili, že to byl kec, jenom byla pravděpodobně líná něco zjišťovat. Když už sme nevěděli coby, praštili sme se do čela a šli do našeho hostelu a zeptali se na recepci. Minibus za 35 MYR sme měli zamluvenej během dvou minut a dokonce pro nás příští den přijel přímo před hostel. Proč jednoduše, když to de složitě totiž!

Centrum turistiky v Cameron se soustředí do malého městěčka s jednou (nacpanou) ulicí Tanah Rata. Většina trailů vede odtud. Nebyla bych to já, abych neměla v záloze jednu poctivou mapičku:

Pro low budget travelers jsou tu dva hostely s dormitories. První je Kangs Travelers Lodge a když sem ho viděla, trochu sem zalitovala, že nejsme ubytovaný tam. Bohužel Tomas chtěl do Fathers Guesthouse, kterej je sice taky fajn, jedinej problém byl, že neměli žádnej pokoj volnej, takže sme měli zabookovanej apartmán asi pět minut od guesthousu. Hannah, která se k nám připojila pozdějc, zůstala ve společný noclehárně. Jako...apartmán ok, vlastní kuchyň a lcd televize jak kráva v obýváku, jenže k čemu to je, když si večer nemůžete dát pivko a pokecat s ostatníma? Opravdu happy sem byla až když sem v jednom šuplíčku objevila tenkou knížečku o Cameron Heighlands s mapou a jala se plánovat, kam vyrazim. Tomas mě okamžitě schladil s tim, že si zaplatí nějakou tour. O_o

Organizovaný výpravy tu pořádá kde kdo a on si chtěl vybrat tu, kde vás vezmou autem na kopec, pak do pralesa, na čajový plantáže, do továrny na čaj, na motýlí farmu a na jahodovou farmu. Hannah, že oukej.

Já koukla do mapy a říkám jim, že je to pitomost, protože po Trailu 1 můžeme sami vylízt na Gunung Brinchang (2000mnm), pak sejít na k Sungai Palas plantážím, továrnu si zaplatit sami a pokud budou chtít, tak motýli i jahody budou taky cestou zpátky a rozhodně teda není potřeba dávat někomu peníze a nechat se vodit za ruku. Tomas odsek, že a co ten prales?!? Tak mu povídám, že když je ta výprava organizovaná takhle, tak logicky musí bejt i prales někde po cestě a přinejhoršim vysledujeme, kam ty skupinky voděj. Hannah nadšeně zaplesala, že to je úžasnej nápad. Tomas mi odměřeně řek, že by taky chtěl slyšet nějaký informace o těch kytkách co tam rostou neasi! Tak sem řekla, ať si to vygooglí a zeptala se jich, jestli jdou se mnou. Hannah že jo a Tomas pokrčil ramenama že "sure".

Vstali sme o půl šestý a pokusili se stihnout první ranní autobus, protože východ slunce na Sungai Palas vypadal na obrázcích božsky. Bus nám bohužel ujel, protože Hannah je v mnoha ohledech podobná skotskému zlatíčku Lamie a dostavila se pozdě :D

To absolutně nevadilo, protože sme jednoduše došli do indický restaurace a poprosili (ehm, já poprosila samozřejmě) místňáky a ti nám ochotně a zadarmo zavolali taxík. Týpek byl super, vůbec nás nenatáh a za 8 MYR nás odvez 7 km na sever do městěčka Brinchang, odkud trail začíná. Bohužel se ukázalo, že jenom cesta na vrchol trvá asi tři hodiny, takže východ slunce určitě nestihneme, ale to nevadilo, protože cesta mojí první džunglí ever byla prostě fantastická. Noc předtim pršelo, takže sme se drápali po kdovíjak letejch kořenech stromů, podlejzali spadlý kmeny a brodili se bahýnkem. Bylo by úplně ideální, kdyby Hannah neměla bílý Nike, ale po chvíli sme se tomu všichni tři vesele smáli. Nálada byla dobrá, protože ta džungle prostě stála za to a Hannah nám furt děkovala a říkala, že je to její první výšlap v životě:)

Na vrchol Gunung Brinchang sme dorazili přesně ve chvíli, kdy z druhý strany začaly přijíždet auta s trapnejma turistama.

Ha! Ráda bych vám na ukázce předvedla můj a Tomasův vztah.

Já při pohledu do mapky:"Jé, ona tam je nahoře i rozhledna!"

On takovym tim opovrhujícím tónem, jakože sem úplně blbá:" Ano. My víme. Včera nám to říkal chlap v cestovce"

Já:"Hm, tak ses moh podělit ne?"

Vylezli sme teda na rozhlednu, aneb, jak mít perfektní makeup i na vrcholu.

Najít Mossy Forest nebylo vůbec nic těžkýcho. Druhou stranou se z kopce slejzá bohužel po asfaltce, což není moc fajn, ale prales sme našli asi po pěti minutách při cestě. Měli byste vidět, jak to Toma žralo. Úplně to z něj kapalo, že sem měla zatim ve všem pravdu. Cestička pralesem je zbudovaná tak, že chodíte po dřevěnejch můstkách a schůdkách a obdivujete prastarý stromy okolo. A taky masožravky rozvěšený po větvích.

Potom sme šli asi hodinu a půl k plantážím. Ti dva se šíleně táhli, tak sem šla trochu nespolečensky napřed a hledala správnou cestu, protože všude byly slepý odbočky.

Tak sme šli a šli, až za jednou zatáčkou se nám najednou odkryl ten nejkrásnější výhled na Sungai Palas Tea Plantations. Kulatý kopečky pokrytý čajem. V průvodcích to vypadalo nádherně a v reálnu ještě líp. Jenom se nikde v průvodci nedočtete, že je tam v podlstetě jediný místo, odkud se daj ty krásný fotky nafotit:/ Ne, že bych byla trošku zklamaná...ale mělo přijít něco tisíckrát lepšího... Kousek za plantážema sme narazili na křižovatku, o který sme usoudili, že vede k továrně a rozdělili sme se. Já si zvesela vykračovala dolů a po chvíli dorazila k baráčkům trhačů čaje. Tam už bylo trošku rušno, tak sem zvedla palec a za dvě minuty mi zastavili Holanďani. Dovezli mě až do Brinchangu k hinduistickýmu chrámů. Ten není až tak zajímavej, spíš je lepší vyptat se na skrytou cestu mezi barákama a najít čínskej Sam Poh Temple Za Sam Poh sem měla v úmyslu vlízt na Trail 2, pak se připojit na 3 a 4 a dojít zpátky do Tanah Rata. Hrozně sem tam bloudila, protože tam bylo trojcestí a nenapadlo mě lízt po schodech kolem chrámu nahoru. Dala sem se do řeči se dvěma sladkejma indickýma holčičkama, co šly ze školy, tak sem jim vzala tašku a ony mi ukázaly, kde bydlej. Nakonec sem nějak trail 2 našla. Bohužel systém značení trochu selhal a ztratila sem v džungli cestu. Prostě najednou tam nebyla! Tak sem se někudy prodrala zpátky k městu a prošla někomu po zahradě. Stopla sem si týpky s korbičkou a ti mě vzali k hlavní silnici, odkud sem chtěla stopovat. U silnice sem narazila na skupinku tří holek, se kterýma sem se za ten den už párkrát potkala, tak mě vzaly do party a oklikou po vedlejších silničkách sme došly dom. Ta nejfajnovější se jmenovala Caroline a byla to Číňanka z Austrálie, která učí na Havaji angličtinu a zemák. Hrozně dobře sme se skamarádily a sem pozvaná na Havaj :D Tak sem jí povyprávěla, co mám za trable s Tomasem a ona mě ukecala, ať se přestěhuju k nim do Kangs Lodge, páč tam maj každej večer ohníček a Jungle bar.

Přišla sem s krosnou, ubytovala se v dormitory za 10 MYR (levnější než v Fathers Guesthouse) a večer si šla s Tomasem promluvit. Na rovinu sem se ho zeptala, jestli má nse mnou nějakej problém, nebo proč se tak chová. Samozřejmě se zbaběle vymlouval, že všechno je ok a že sorry, jestli sem měla nějakej blbej pocit. Řekla sem ok, ale stejně se stěhuju. Dostavil se krásnej pocit úlevy, dokonce sme si zase ve třech s Hanou zašli na jídlo. Doporučuju Chicken Tika Set v restauraci KUMAR.

Zbytek večera sem už strávila v rozmanitý společnosti asi 10 lidí bez Tomase a vyprávěli sme si legrační historky u ohně. Třeba dva Němci, co učili ájinu ve Vietnamu, tvrdili, že je Vietnamci nepoznávaj na fotkách z pasu a když si nechali dělat místní řidičák, tak je hrozně upravili ve photoshopu, jakože jim vymazali pihy a děsně vybělili, až vůbec nevypadali jako oni a teprve pak je začali lidi na fotkách poznávat! Taky musíte mít bezpodmínečeně deset prstů, abyste získali řidičák.

Druhej den jeli Hannah a Tomas na zaplacenou tour za raflésiema. To by se mi bejvalo ze všech tours líbilo nejvíc, ale chtěla sem šetřit a navíc sem měla vyhlídlý další dva kopce. Gunung Jasar a Gunung Perdah, teda Trail 10 a Trail 11. V Lonely Planet se píše, že si máte vzít s sebou místního průvodce, protože je to blbě značený a těžký, tak sem si odfrkla a vyrazila sama. Kdyby někdo hledal začátek 10ky, tak je to hned za koncem Tanah Rata, po pravý straně kolem bílých Olli Apartments a skrz starou čínskou zahradu. Pak už je značení bez problémů. Celá trasa měla trvat tři hodiny, na vrchol sem dorazila asi za 45 minut a potkala tam milej německej párek s průvodcem. Ten průvodce čirou náhodou uměl japonsky, tak sem si čirou náhodou lehce zakonverzovala!

Pak za náma vylez takovej pěknej černovlasej maník a já sem hned skočila a měla kamaráda. Slíbila sem mu, že ho nebudu zdržovat a vydali sme se na druhej vrchol a přitom čile hovořili o všem možnym. Vincent se jmenoval a byl to Frantík. Vincent byl tak úžasnej, že vlastnil nějakou podpultovou mapu, protože na žádný jiný nebyla Trail 6 vyznačená, takže sem o její existenci nevěděla.

Šestka prakticky začíná tam, kde se desítka vynořuje z pralesa a na skále jsou tam šipky. Prodloužili sme si teda trasu a vydali se oklikou po šestce s tim, že dorazíme na Bharat Tee Plantations, který nejsou skoro vůbec známý, protože se tam nepořádaj výlety. Cesta byla divoká, chodili sme po strmejch políčkách s kapustou a sešli po nějaký době do Asli Vilage, neboli vesnici domorodců. Ještě než se silnička začala zvedat na kopec, kde vesnice stála, pustili sme se po úzký cestičce po proudu vody a podél roztomilýho zavlažovacího systému. Pohled na Bharat byl dechberoucí!!!

Předchozí den sme plantáže obdivovali jenom ze silnice, ale teď sme opravdu chodili mezi čajovejma keříkama! To už sem nahlas vyřikovala nadšením a Vincent se dmul pýchou, neb sem mu dokola děkovala, že mě vzal s sebou. Cestou sme zase narazili na kluky s minináklaďáčkem a nechali se svízt. To bylo úplně šílený, co to auto dokázalo a jak se šplhalo. V jednu chvíli sem myslela, že přepadnem do propasti na straně. Vyklopili nás v další vesničce, odkud už byla nahoře nad náma vidět silnice vedoucí zpátky do města. Bylo tam tak čisto! Všechno upravený, dokonce tam měli i parčík s vodopádem. S Vincentem sme se na sebe podívali a bylo nám jasný, na co myslíme. Abysme nepohoršovali muslimy, šli sme kus po proudu řeky a skočili do vody. Ani moc nesmrděla. A byli sme fakt v dobrý náladě, že sme oba stejně ujetý. Pak sem vylezli k silnici a objevili suvenýr shop, kde sme si sedíce s výhledem na tu krásu, vypili úžasnej ledovej místní čaj.

Cestou nám okamžitě zastavilo auto s milým Indem, co fandil českýmu fotbalu. Stopování v Cameron Heighlands je hračka, místní si strašně rádi povídaj. Odpolko sme si dali s Vincentem polovečeři a rozloučili se. Sedla sem si v poklidu na rozlehlou krytou terasu v Kangs Lodge a připojila se online. Zewlila sem asi dvě hodiny, Caroline už byla bohužel pryč, ale dala sem se do řeči s Belgičanem Sebastianem, kterýho sme si pamatovala z Kuala Lumpur, jak sem tam první ráno málem exla na střeše v baru. Seb ten den z KL odjížděl, takže sme si tenkrát vyměnili jenom pár vět, ale bylo milý vidět někoho známýho. Ostatně, ona Malajsie zas tak velká není a většina lidí má naprosto stejnej cestovní plán jako já, takže sem ho vlastně jenom dohnala.

A pak skrz dveře prošel někdo další s povědomym ksichtem - Fracois a za ním ách OLIVER TWIST. A zase sme seděli, já, Francois, Seb, a Oliver hrál na svojí minikytaru a já z něho byla zas hotová, páč když se na mě usmál tou svojí propíchnutou tlamičkou, tak sem ani nemohla uvěřit, že je to na mě. U ohně se objevilo pár novejch lidí a s vervou sobě vrozenou sem začala zeširoka popisovat, který traily musej jít a kudy se tam dostat. Dokonce sem jim donesla mapu a řekla časy autobusů a ceny. Jeden místní zasloužilý Malajec se hrozně smál a řek mi, že bych tam měla zůstat a dělat průvodce po džungli:)

Bohužel sem druhej den v sedm ráno zase odjížděla, tentokrát směr ostrov Penang a nebyla moc šance, že se někde s opožděnym Oliverem potkáme na delší dobu...

Předtim než sem se od ohně odebrala na svoje lože v noclehárně a jala se klepat kosu, protože v noci v Cameronu teploty dost klesaj, zastavil mě Oliver a pošeptal:"Zítra večer tam budu bejby. A zamluv nám pokoj".

Dobrou noc kůzlátka
fotky na zande pande :)

Welcome to Kuala Lumpur

Dobré ráno San Piego a ostatní krásná česká města!!!

Mám se nádherně, život je krásnej atd. atd.

Nálada nad sto stupňů celsia.

Zdravim z ostrova Penang na severozápadě Malajsie, kam sem dorazila před třemi dny. Sama. Bohužel se Švéďákem sme si nepadli zrovna do oka (problém je samozřejmě v něm haha) a tak sem se znovu stala Independent woman, hodila krosnu na záda a vypravila se do neznáma, přenechávajíc náš zabookovaný pokoj v hostelu Tomovi (o něm se dočtete dneska). Vlastní ubytko sem po chvilce vyjednávání a hledání našla v další Čínský čtvrti (Chinatown 4ever woe!).

Vlastně, zas tak sama sem tady nebyla...

Je to dlouhá a telenovelní story, která započala v KL ve chvíli, co sem vylezla na střechu našeho hostelu, objednala si rum s kolou, otočila se a uviděla Olivera, jak se na mě zubí...

Malajsie, rozmanitá země, kde pěkně po hromadě a bez problémů, žije 27 milionů malajských muslimů, čínských budhistů a indických hinduistů. Země pálivýho jídla, deštných pralesů, orangutanů na Borneu a překrásných pláží na severu. Země durianu, ovoce tak smradlavého, že je zakázáno nosit ho do veřejných budov. Země, kde se nacpete k prasknutí za 58 korun. Ale radši ne durianem...

Konec zeměpisné lekce

Je neděle, 27. března a sedim v nočnim buse ze Singaporu do Kuala Lumpur. Venku je opravdu příšerný vedro, takže naplno zapnutá klimatizace v buse, je požehnání. Jo, lidi si častou stěžujou, jak hrozně mrzli a bla bla, ale s klímou tady počítejte všude a pro takovýhle cesty si nechte navrchu batůžku aspoň nějakou tenkou mikču. Nebudeme fňukny přece!

Asi o půlnoci dorážíme na hranice s Malajsií a ne moc příjemnej cápek mě vykazuje kamsi pro potřebný papíry na vyplnění, páč se tam chvíli motám jak vítr v bedně a nikdo mi nechce poradit. Od nepříjemnýho cápka si pučuju propisku (div za ni nechce zálohu) a snažim se nebejt tak podělaná z poslední větičky na úředním papíře, totiž, že pašování drog se trestá smrtí. Když mi bylo 15, měli sme nějakou dobu HBO a párkrát sem nechtěně viděla film Téměž bez šance o těch dvou holkách, co byly odsouzený na doživotí v Thajsku. Tak doufám, že mně nikdo nic nestrčil do batohu.

Mám vyplněno a jdu radši k vedlejšímu mladýmu kolegovi a snažim se ho přesvědčit úsměvem o tom, že k nim nejedu lovit orangutany. Jakmile mi nakoukne do pasu, je vyhráno. Ano ano...Baroš...ano Peter Czech yes! Přidává se i ten nepříjemnej a už je příjemnej. Batůžek prochází skenem a jur! Sem v Malajsii!

Podle jízdního řádu máme dorazit v šest ráno. Bohužel už o půl čtvrtý mě vyháněj jako poslední spící z autobusu, že sme v KL. Páč je tma jako v pytli, musim následující tři a půl hodiny do rozednění prospat na kovový lavici. Tentokrát už to trochu na fňuknu je, neb to není moc pohodlný, moje krosna je pořád na letišti, takže u sebe skoro nic nemám a je fakt kosa. Nejvíc se mi chce fňuknovat při pohledu na toalety, kde není papír, ale jenom hadice trčící ze zdi a nevim, co s tim mám dělat (teď už sem v omývání profík samosebou, ale nepřipravenýho člověka to překvapí, to ne že ne).

No, v sedm se rozednívá a vyrážim vlakem do KL Sentral station a pak rapidem na následující Pasar Seni, odkud je Chinatown asi tak metr. Plán KL veřejné dopravy zde.

Po hodině chození křížem krážem (a jednou nechtěnou odbočkou do dva metry úzký uličky, kde po obou stranách seděj chlapi a prodávaj použitý mobily, boty a šroubky a ostatních 300 na to čumí a já sem tam jediná ženská a ještě bílá!) sem našla Backpackers Travelers Inn. Pokud vám nevadí trochu skromější pokoje, co vypadaj jako vězeňská cela, je to volba přesně pro vás! Já byla spokojená děsně! Hlavně proto, že majitel Stevie pořádá výlety například za slonama, do jeskyní a podobně, organizuje autobus za 35 ringittů přímo do Cameron Heighlands (moje následující destinace) a hlavně kvůli baru na střeše, kde si ráno dáte úžasnou banánovou palačinku za 4 ringitty (ok, oficiální zkratka měny je MYR, takže ji teď budu používat, kurz je asi 5,50Kč za 1 MYR, takže si to můžete násobit pěti a budete tušit). Kolem 11 se bar zavře a ožije až v 8 večer, kdy vám Australan Chris prodá plechovku piva za 6 MYR (dost drahý bohužel, ale furt levnější než z obchodu) nebo rum s kolou (čtvrtej drink zdarma!) Takováto akce pak většinou končívá tim, že se lidi sbalej a kolem jedný vyrazej do nedalekýho Raegge Baru, kterej vlastně vůbec není raegge a všechno je tam strašně drahý, ale dokonce i JÁ!! sem tam poslední večer skončila. Cena za postel v dormitory je 12 MYR, obvykle se ceny za dormitory v Malajsii pohybujou mezi 10 a 15 MYR. Krát pět ok?

Protože sem přijela hrozně brzo a nástup na pokoje je až v poledne, musela sem jít na střechu, plácla sem hlavou na stolek a bylo mi jedno, že se postupně scházej lidi na snídaně a vypadám pravděpodobně jako omráčenej bezďák. V 11 sem měla svůj pokoj, vlastně bych měla začít říkat náš, páč sem si už měsíc předtim našla parťáka na cestování. Je jím Švéd Tomas, kterej podle pokecu přes skype vypadal moc vpohodě. Jediný, s čim sem nebyla moc spokojená bylo, že chtěl všechno rezervovat předem (já sem víc dobrodružná, jakože se prostě vždycky něco najde) a chtěl vlastní double pokoj. Udělala sem Ach jo, ale ok teda...

Dojela sem si na LCCT letiště pro krosnu a přesunula se zpátky na ubykaci. A pozor! KL má ve skutečnosti letiště asi tři, což mě dost zmátlo, páč sem myslela, že přiletíme stejným letadlem. Takže všechny nízkonákladovky, tedy i AirAsia, lítaj tam. Pak je tam hlavní International letiště, neboli KLIA který přijímá většinu ostatních.

Tom se dostal do hostelu večer a už sem o něm dopředu věděla, že je mu 27 a je elektrický inženýr. Pokecali sme nahoře i s ostatníma lidma a šli spát. Střešní bar sem si opravdu zamilovala, byla to fakt paráda sedět ráno a večer, kdy už nebylo takový strašlivý vedro, uprostřed střech nad rušnou čínskou ulicí a popíjet ledovej čaj a poznávat se z lidma, co přicházeli a odcházeli. Začala sem si zvykat na batůžkaření.

CO DĚLAT V KUALA LUMPUR

Menara Tower

Druhá nejvyšší telekomunikační věž na světě s vyhlídkou a otočnou restaurací. Doporučuju zeptat se v hostelu na slevu, protože my dostali lístek za 25 MYR místo 38 MYR.

Výhled je pěknej, daj se tam koupit ňáký suvenýry a taky tam maj fajn naučnou výstavu, kde porovnávaj nejvyšší věže světa. Protože věž stojí lehce na kopečku, můžete si u brány odchytit free shuttle minibus, kterej vás vyveze. My to udělali, ne že bysme byli unavený, ale za chvíli klimatizace fakt dáte cokoliv. Jak podotknul můj oblíbený kolega-bloger Vojta, mohli to postavit rochu jinak, jako aby se jim nezakrejvaly věže Petronas Tower. Ale co s tim teď no...Pokud máte rádi tenhle blog, pak možná zkuste na Vojtův kliknout, mám pocit, že máme úplně stejnej styl humoru, ocěňujeme stejný věci a především sme low budget, takže máme samý dobrý rady. Jenom Vojtův report z KL asi nebude tak pozitivní jako ten můj:)

Od Menara to je asi 15 minut chůze k nejslavnější budově KL, Petronas Towers, kterou sem si zamilovala už onehdy v době HBO, kdy tam každej druhej den běžela Past s Catherine-Zeta Jones a Seanem Connerym jakožto lupičích provádejících loupež milénia. Sestra, vzpomínáš? No koho by napadlo, že se tou věží vyfotim! Pokud chcete na Skye Bridge, kterej obě dvojčata spojuje, ujistěte se, že není pondělí. Cenu sem nezjišťovala, nemám na to a fotky vypadaj mnohem víc cool ze zdola! Navíc chvíli předtim sem byla na Menaře, není čeho litovat. Za věžíse rozkládá pěknej parčík s vodou a tak. Taky tam maj fontánku s pitnou vodou, takže se dá doplnit a je pitná. Voda ve vodovodu se nedoporučuje pít. No, až jednou sami uvidíte Chinatown v KL, ani nebudete mít odvahu :D

Oběd v Borneo Baruk Club - stylovej prostornej a větranej hudební klub s jungle výzdobou. Úžasně milá obsluha podá výklad o bornejský kuchyni. Každej den meníčko za 10 MYR. V ceně je nealko fialovej drink, pravděpodobně extrakt z nějaký kytky, vonělo to jako jasmín. Dál hustá polívka, sladká. Pak hlavní chod, já si dala tradiční malajskou Laksu, zde konkrétně specialitu podniku laksa sarawak. Všechno dost pálivý.

Nakupování v Chinatown -tady se prostě musí vyjednávat s prodejcema. Koupila sem si epesní fake Quiksilver surf šortky (určo byste to nepoznali) za 35 MYR. Původně mě chtěli natáhnout až za 75 MYR!

Pokud máte obří koule, dejte si někdo jednu z těch zelenejch nafouklejch žab, co maj v akvárku na hromadě před jednou místní pouliční restaurací.

Lake Gardens, Bird Park, Butterfly Farm, Deer Park- všechno se nachází pohromadě na západní straně centra KL. Vstup není nic tak tragickýho, ale motýly sem už na farmě viděla a cestou sme potkali opice, což pro mě byla mnohem větší atrakce. Někdo povídal, že Bird Park je sice super, ale dost často se stane, že sou ptáci někde schovaný...Cestou k parku se můžete mrknout na Národní mešitu. Nic proti ní, ale nic moc styl.Oproti Masjid Jamek je ta národní trochu...ne moc historická.

Little India -rozkošná fialová indická čtvrť, kde hraje bollywoodská hudba a na obchody se sárí fakt radost pohledět. Taky sme vyzkoušeli kokos s brčkem. Zajímavý nic než moc, ale zvědavost je mocná. Jedno ráno sme si vyhradili pro návštěvu Imbi Marketu, dočetli sme se, že si tam máme dát snídani. Stanice Imbi se nachází na trase jednokolejky a najít tržiště je trochu složitější, ale když se 3krát 4krát zeptáte, dá se to najít. Najedla sem se famózně, vepřový kousky ve sladký omáčce a nudle asi za 3 MYR. Ledový kafíčko s velmi kalnou a nebezpečnou barvou za 2 MYR (chuť skvělá). Mimochodem, pokud si na ulici koupíte kafe, dost možná ho vyfasujete v igelitovym sáčku, ze kterýho trčí brčko, jako já pozdějc ten den :)

Věcí, co dělat, je spousta, já toho už asi víc nestihla, tak mě třeba někdo poučí, co sem nestihla.

Dneska to bylo opět zeměpisné, ale všimla sem si, že máte rádi vztahové příběhy, takže vás navnadim na příště, když vám prozradim, že po třech dnech mě už Tomas svojí neschopností cokoliv zařídit/rozhodnout/vymyslet začínal dost srát. Jako že si vymyslel Imbi Market, tak sme vstali v sedm a on mi pak řek, že si zapomněl průvodce. Místo aby se teda někoho zeptal, stáli sme uprostřed ulice jak trubky a já schválně zkoušela, jak dlouho tam on vydrží stát než se ho zeptám, jestli to jako bude nějak řešit. Výsledek je DLOUHO. Dokonce sem mu musela i ukazovat, koho by se měl zeptat. Uf. Taky měl děsně chytrý kecy a hrozně uměle se smál, navíc dost často právě těm svejm obecně pravdivejm cancům. Taky se občas choval dost povýšeně a velmi zdůrazňoval, že je elektrický INŽENÝR. Já sem ale zdvořilá, tak sem to zatim nechala.

Nicméně...začala se stahovat mračna.

Poslední den sme očekávali příjezd třetí parťačky Hannah z Británie a očekávali sme jí na střešním baru. A tady sem mezi třema Francouzema sedícíma u protějšího stolu zbystřila naprosto kouzelnej úsměv Olivera Twista. On se usmál na mě, já na něj. Pak takhle asi desetkrát dokola, pak se šlo do Raegge Baru, tančilo se a následně Tomas nerozdejchal, když sem se do pokoje vrátila v devět ráno. Oliver Twist mi oznámil, že má stejnou trasu jako já, jenom je o dva dny zpožděnej, takže se zase uvidíme v Cameron Heighlands.

Tam začal bejt Tomas neúnosně nepříjemnej. Story o tom, jak sem od Tomase zdrhla, a pak se náhodou s Olivierem zase potkala a pak s nim tři dny chodila (v tomto pořadí!!!), je napříště.

Sing Sing Singapore - dobří lidé po celý den!

Singapůr je státeček na jihu malajskýho poloostrova a skládá se ze zhruba 160 ostrovů včetně hlavního města, který leží na pevnině. Páč patříval Britům, ti si o něj celkem pečovali (dobrej strategickej námořní bod). Nachází se pouhých 180 km od rovníku a je tu celý rok tropické vedro. Neoprávněné držení žvýkací gumy je přísně zakázáno. Kromě lidí a psů mají patrně i holubi zakázáno kadit na chodník, tak je tady čisto.

Konec zeměpisné lekce!

Do Singaporu sem dorazila nějakej den. Jako já vlastně ani nevim, co je dneska za den v tejdnu, takže to prostě nebudeme řešit. Krosnu sem nechala za poplatek v Kuala Lumpur na letišti a musela si vystačit s jednim tílkem na převlečení, řasenkou a notebookem, kterýho sem se odmítla vzdát. Už na letišti mě omráčili dva týpci. Zašla sem za dvěma klukama v uniformách zeptat se, jak se dostanu k terminálu 2 a oni na to, že zrovna padla a že je mám následovat. Načež mi koupili jízdenku!!! a posadili na metro. Mluvili naprosto perfektně anglicky, jeden byl evidentně Ind a druhej Singaporec a hrozně mě vítali. S kym mám co do činění sem pochopila, když se na mě v metru všichni děsně usmívali a sami od sebe mi radili, kam mám jet a kde přestupovat.

Linka metra mě dovezla do stanice Chinatown a exitem A sem se ocitla přímo v tom úžasnym mraveništi stánků, červených luceren, jídelniček a dobromyslných Číňánků.

Hostel sem si prostě nemohla vybrat líp. Místo se jmenovalo Beary Good Hostel a na recepci se střídali dva pohodoví kluci, co se všim poradili a pomohli. Je pravda, že ubytko nebylo úplně nejlevnější, ale 25 sing. dolarů nebyla tragédie. Vevnitř to bylo medvědově doztomilý. U recepce se nacházelo Hang out room s pohovkou, televizí, playstationem, DVD a knihovnou, kde se ráno a večer scházeli lidi a společně surfovali na místních laptopech nebo wi-fi zadarmo! V ceně byla i snídaně, takže sem si vždycky než sem vyrazila, dala toasty s marmoškou a uvařila kafčo. Nejlepší kamarády mi tam dělali Brazilec Reggie a parta šesti veselejch Filipínek, se kterejma sem si pak druhej večer zašla na večeři. Reggie, to vám byl zajímavej týpek. Víte, čim se baví?? Prosim vás řekněte mi, že nejsem poslední člověk na Zemi, co o existenci tohoto hobby nevěděl!

První večer sem si našla kousíček za rohem super levnou večeři za 3 dolary a bylo to Kuřecí Congee a k tomu jako zákusek Siew Mai masový knedlíčky. Na cestě k restauraci sem si chtěla koupit pití a mezitim, co sem se orientovala v singaporskejch mincích, týpek stojící za mnou, místo aby mě seřval, že mi to trvá, vyklopil na pult dolar a s úsměvem mi petku vrazil do ruky. Singapore je úžasnej.

Co se týče spaní v dormitory, tedy společný noclehárně, zas tak dobře sem se nevyspala...Kvůli časovýmu posunu sem chodila spát o půl třetí ráno a probouzela se v sedm. Ale celej den sem pak byla čerstvá, to jo! První den sem se potkala s Andrém, Australanem z Perthu, kterýho sem si vyhledala na netu a krásně sme si sedli. Musim poděkovat kamarádce Míše A. za dobrou radu ohledně Singaporu, fakt je to tak na dva tři dny maximálně!

První den sme teda pěšo prošli čínskou čtvrť,

navštívili chrám

Sri Mariamman Temple

Pak sme to vzali k nábřezí do moderního centra s mrakodrapama, kde se nachází největší singaporská blbina, socha možského lva MerLiona, s kterým si každej správnej turista musí udělat fotku. Bohužel nás strašně vypekli, protože kolem Merliona postavil nějakej Japík v rámci uměleckýho projektu hotel a tudíž nebylo nic vidět. Kromě červený krychle. Poněvadž byla ale hned vedle taková malá náhražka, byli sme s Andrém asi půl hodiny takoví lehce zmatení a nechápali, jestli je to jako ONO! Podle mně je to fakt ptákovina, tak si kdyžtak Merliona vygooglete sami:)

Okolí zátoky Marina bay stojí za rozhled, ulice sou plný květin, všechno eňo ňuňo upravený a vypiplaný. Zaujala mě hlavně stavba Marina Bay Sands, což jsou tři pilíře a na nich ve výšce je položená obří jakoby loď.

Odtamtud je fajn vzít to po Esplanade Road a pak Stamford road, která vede kolem moc fajn kopečku Fort Canning, kde se rozprostírá park a maj tam lijány, na kterejch se dá houpat a eskalátor naprosto WTF zasazenej do přírody.

Když se člověk potlouká kolem tohohle parku, řeka a nádherný nábřeží je jenom malej kousek odtud. My si s Andrém dali výbornej oběd (zase čínskej) v jedný z levnejch pouličních restaurací. Poučka, že člověk má jíst tam, kde je nabito, je úžasná a díky tomu, kdo mi ji vštěpil. Když budete mít štěstí, možná náhodou taky narazíte na roztomilej hippie Alkaff Bridge made by nějakej Filipínec.

Centrum

všeho se podle všeho nachází na masivním bulváru Orchard Road, kterej se táhne pěknejch pár kiláků městem a vypadá to trochu jako nějaká nákupní pěší zóna v džungli, protože jsou tam krásně nasázený obří stromny, co chráněj před všudepřítomným tropickým sluncem.Já zas tak odvázaná z věcí typu Dior, Armani a MacDonalds nejsem, ale z místní architektury si uděláte celkem dobrej obrázek o tom, jak je na tom Singapore s penězma. Spíš záporně mě zaujala hlavně budova Ngee Ann City, což je taková koňská zhůvěřilost, že musí zaujmout přední místo v top 10 důvodů, proč nenávidět kapitalismus každýho dobrýho socialisty. Fuj, je to tak obří a na první pohled zbytečný, až mi z toho dobře nebylo. A to ani nejsem socialistka!

Na Orchard se nachází taky kvalitní turistický centrum, kde si můžete nahrabat mrtě mapiček a brožurek na podpal. My se tam konkrétně dozvěděli, že zrovna ten den zahajuje módní týden a tak sme šli na přehlídku do obchodního centra a těšili se na modelky. Ta zas tak povedená nebyla vzhledem k tomu, že tam nechtěli skoro nikoho pustit a ty zamračený holky v šedejch legínách maj do Češek dost daleko. Nos ohrnul i André a šli sme dom. Cestou zpátky sem to vzala znovu po nábřeží, ale Clarke Quay se v noci mění k nepoznání a naskytl se mi pohled na neuvěřitelnou pařící pěší zónu, kde se odehrává všechen noční singaporskej život. Pěkně pod jednou (architektonicky vtipně vyřešenou) střechou. Akorát si na tom obrázku představte tisíc lidí a je to mnohem větší. Chápu, že existují i lidé, co maj jiný hobby než bejt low budget a poslouchat hrdelní písně mongolských pastevců Huun Huur Tu, a těm říkám: di na drink a zapařit!!!

Komu nestačí přehled architektonických skvostů v podání ex-studentky filmu a japonštiny, může si kliknou semka a trošku se pokochat dalšíma hezkýma nápadama.

Den druhý. Ok, žádám vás hned z kraje, abyste se mi nesmáli!!! Několik kilometrů na jihozápad od centra města se nachází ostrov Sentosa Island. Za druhý světový tady měla v pevnosti Silosa základnu britská námořní armáda, v 70. letech se singaporská vláda rozhodla přestavět Sentosu na rodinný rekreační resort. Hned zprvu musim ujistit Elišku, že je to něco podobnýho jako Disneyland a samozřejmě sem tam nešla! Jenomže kromě Vodního světa, Zpívající fontány, Universal Studios prohlídky nebo casina tady maj taky uměle naveženou písečnou pláž, palmy a celkově je to místo krásně upravený pro procházky. Nebo, jako v mym a Andrého případě, projížďky dětskym vláčkem. Musim uznat, že bejt dítě, asi bych na takovym místě jako je Sentosa byla blahem brzo ťuhík. Na ostrov se dá dostat dvěma způsobama. Lanovkou (pro ty, co jsou z Mongolska a nikdy žádnou neviděli) za asi 26 dolarů. taky si můžete pronajmout tu s drahokamama. Nebo po jednokolejce z obchodního centra Vivo city, zpáteční jízdenka za 3 dolary. Dojeli sme až na konečnou Beach station a nechali se dovízt na pláž, krásné místo pro víkendovej beach volej s kamarádama, plavání a polehávání v síti s piňa coladou v ruce. A to už sem byla naštvaná jako čert! Neměla sem plavky. Naštěstí André prohlásil, že jemu teda opravdu vadit nebude když pudu ve spodnim prádle a parta místních plavčíků mu dala za pravdu. Přece jenom, Singapore je muslimskej a nechci jim to tady nějak česky zneuctít. Sem si jistá, že není potřeba se rozepisovat, co všechno se dá na Sentose dělat, ale je toho fakt mrtě a jestli si rádi hrajete, je to nádherný místo.

Highlitem dne pak bylo zjištění, že zpátky na pevninu se dá dojít po zastřešený dřevený lávce s PĚTI pojízdnejma pruhama za sebou!!! Eliška tuší, jak moc sem se na těch travelátorech (od slova travel a eskalátor) poplavila. Den sme završili jízdou na stanici Little India, což je na přímý lince jako Vivo city. V India town maj pěkný barevný domky, spoustu krámků s ovocem a v jedný restauraci sme si dali Banana list kuřecí set a přinesli nám jídlo na banánovym listě. Jenom těma rukama jako místní sme to fakt nedali...André mi byl celou dobu veselým společníkem, učil mě nějakej afroaustraleskej slang a pořád nemohl pochopit, že sem low budget a evidentně mu mě bylo dost líto, protože sme se celý dva dny hádali o placení a on mi furt kupoval kokakoly (i když sem před nim utíkala). Nakonec mě ještě nechal u sebe v hotelu vysprchovat a mezitim šel na internet do lobby. Taková dávka důvěry mě dojala! Bylo teprve pět a noční bus měl jet o půl desátý, ale stejně sem vyrazila s tim, že si na autobusovym nádraží sednu a budu blogovat. Bohužel se ukázalo, že společnost Transnasional Coach Services odjíždí z ošklivýho špinavýho parkoviště. Chvilku sem pokecala s taxikářem ("v Malajsii nikomu neveř" "nikomu neukazuj peníze, budou tě sledovat a přepadnou tě" apod.) a vydala se do nedalekýho hotelu, že je ukecám, ať mě tam chvilku nechaj jsedět a chytat wifinu. Dvě minuty nato mě zastavil Brazilec Jo, slovo dalo slovo a seděli sme na rohožích tatami v nějaký akademii bojových sportů. Jo dost dělá do brazilskýho Jiu Jitsu a všechno mi pěkne vysvětlil i s videama. Byl to dobrej borec a vydržela sem v jeho příjemný společnosti až do půl desátý, kdy mně Jo zamával a já odjela. Vzhůru do divoký Malajsie!!!

Fotky sou na zande pande ve svete :)

P.S. Zatim se mi po vás nestýská ♥

O úchylkách

No moc nečumte, sem přežila v JV Asii už tejden!!! Úplnej Willy Fog neasi.

Teď vám teda povim, jak bylo během prvních dvou fází mého výletu. Co bych tak řekla o Londýně...Tak jako samozřejmě sem se hlavně potkala po deseti měsících s Mattem. Naše poslední setkání nebylo úplně šťastný, končilo sms z my strany, ať jde někam (no...), ale během pobytu ve Skotsku se náš vztah zlepšil. Až natolik, že mi chudáček neprozřetelně napsal, ať kdykoliv řeknu, když budu potřebovat v LDN přespat.

Nebudu to natahovat...přivítání a pokec byl jako obvykle pro mě mrtě emocionální (vevnitř, na venek sem děsně drsná). Gentleman jako zastara, ani najíst mi v deset večer nedal po tý dlouhý štrece. Pak sme se rozhodovali, kde budu spát. Jestli u něho (ale má jenom jednu postel!!!) nebo v obýváku. Nějak se to seběhlo a už sem lezla po žebříku (!!!) do jeho pokoje. Mimochodem, myslim, že Matt není úplně normální. V Kanadě měl jako jedinej v domě pokoj ve sklepě, kam se chodilo po temnym schodišti skrz závěs. Tentokrát sem se teda ocitla na nějaký půdě, 3x3 metry, kam se lezlo po železnym žebříku padacíma dveřma. Taky tam nebylo okno a topení. Vůbec sem se potměšile nezaradovala, že absolutně nemá šanci přivíst si tam nějakou normální holku...

No, ale to nejhorší teprve přišlo. Pak sme teda jako šli spát a byla tma. Přichází erotický zážitek roku, páč Matt se dotknul palcem u nohy toho mýho. Mrcha jedna. Takhle mi srdce netlouklo ani když mě po Černý Hoře honil bejk. Fakt trapas, že sem z toho tak jatá. Tak sme tam normálně leželi ve tmě jak náký páťáci a dotýkali se palcema.
Volnej čas sem ty tři dny trávila sama, potkávala sem se se starejma známejma a chodila dost pěšky. Metíček mezitim pracoval a pak sme se vždycky potkali večer doma. Druhej večer sem provedla socilogickej průzkum a zeptala se ho, proč nemá holku. Odpověď mě úplně uzemnila, páč prej, že je ještě mladej. Jak kdybych se ho ptala na vdavky:) Z toho sem konečně našla navždy pokoj v duši, neb sem usoudila, že chyba teda v Kanadě nebyla ve mně a že přece nebudu řešit někoho, kdo mi ani nenabídne čaj. Dále už asi lady pomlčí.

Velmi se omlouvám za ten skluz, ale nějak není čas psát. Pokusim se to dohnat.

Garáž a letiště

Think I need somebody
A real somebody now
Gonna need somebody
I use somebody :P

Tak parto, odjíždět na Zéland s kocovinou jakoby není úplně ideální...
Díky za včerejší hojnou účast vy zvířátka!

Ale tak trochu přemejšlim co to mám proboha za kamarády?! Vtípky o manku, a že nebudu mít za co jet do Brna na letiště, se nakonec ukázaly jako trochu mimo, neb když sme s poslední skupinkou platili, tak Smíšek povídá:" a já měl osm až deset piv..." a číšník říká:"tady mám už jenom dvě" Smíšku, gratuluju!
A vy ostatní, ste chodili určitě do skauta, co?!

Jako kamarády vás řadim do šedi vysokého nadprůměru.

Jinak teď mi všichni prosim držte pěsti, za tři hoďky se potkám s Metíčkem (ehm, jak sem před rokem blogovala, že už o něm nechci nikdy slyšet, tak na to zapomenem jo? :D )
a budu u něj tři dny bydlet v Londýně. Asi chápete, že jakožto ta, co dostala kopačky, musim prostě dneska vyzerat úplně megadobře, aby viděl, jak sem děsně independent a cool bez něho haha. Já mu dám. A strašně se na něj těšim. Jestli mi řekne Hey babe, tak to se mnou asi sekne.
Taky je ještě v plánu potkat se s Britíkem Bartem z Kanady, Minami z Tokia, se kterou sem absolvovala Late Of The Pier koncert kdysi!!!, Blonckou Alison z NZ a pak se uvidí.
Další letadlo na mě bude čekat na letišti Stansted v pět odpoledene léta Páně 23. března...Tentokrát už na férovku do Malajsie.

Držte mi palce, zachovejte přízeň, žeru vás do jednoho.

Dík za tričko Šimůnková!

Zvláštní poděkování Kátě a Kátě a Kátě za to, že včera neuvěřitelně dorazily na mojí báj báj párty.

Jedu Kick Ass! muck

Uka, co máš v kabelce

The countdown is on!!!
Čtyři dny do odletu, ježišmarjá.

Tak copak mi to už tři dny leží na zemi:
-Kytky do vlasů od Páji(abych vzbuzovala roztomilost a soucit)
-Mapa NZ a Austrálie od tatíčka
-Mp3 do letadla od matičky a spol.
-Moje boty Meindl, dárek k patnáctym narozeninám, který se mnou vydržely už DESET LET, prošly x krát Slovenský hory, Dolomity, Černou Horu a posloužily i v Kanadě
-Přívěšek ZAKOUSNI OBDIVUJ od Čarodky, geniální a milovanej dárek k narozeninám
-Mezinárodní řidičák, aby mě Lawrenc nechal po Austrálii řídit karavan jůůůůů
-Kudla na zlý lidi a zvířátka od tatíčka
-Brejle za dvě libry, abych vypadala drsně, když to bude třeba
-Čelovka, aby bylo vidět na skalpy (od mamči a Myšáka)
-Pas (Australské turistické a NZ pracovní vízum)
-Průvodce do Austálie a na NZ od tatíčka
-Manikůra, co sem původně rozněžněle koupila ve Skotsku a dala Psovi, kterej řekl na růžovou barvu fůj (ale pořád ji jakž takž chtěl), ale bohužel odjel na Erasmus do Německa a tak je to teď teda moje :)))

+ Kartáček na zuby (začínám se dost zlepšovat. Už nejmíň dvakrát sem si ho vzala na cesty s sebou!!!)

Zvláštní poděkování pro úžasné podporující babičky. Babičky jsou radost!
Cestovní horečka.
V sobotu se můžem naposled vidět v Garáži:)

Co se týče Japonska...
Všichni na to čumíme s otevřenou pusou, ano. Já doufám, že média strašně ale strašně přeháněj, nicméně pravda je, že Shin a Tatsuya zdrhli z Tokia někam dolů (jak tam zas bují ta sopka) a Rick nemá vodu. Nejkrásnější situaci asi má moje ex-spolužačka z Olomouce, Pája, která tenhle rok studuje v Ucunomiji, městě asi sto kiláků nad Tokiem, takže asi necelejch dvě stě kiláků od Fukušimy 1, a všem (důležitejm) je úplně jedno, že je už téměř poslední na koleji a nemá peníze na čtyřnásobně drahou letenku domů. Držim palce.
Ale abych to odlehčila...V den zemětřesení se na Shinově FB objevilo tohle:


Pamatujete, co je to HUB?

Debile milovanej!!! :D :D
Shin strávil celou tu noční paniku v hospodě...Fakt klasik.

Co dál...poslední dva tejdny sem strávila ve Velký Úpě v Krkonoších jako instruktorka snowboardu a úplně sem si to zamilovala. Opálila sem se tak, až je to hanba, poznala partu bezva lidí, vypila pár piv na Skleníku, naučila se dělat vlekařku a hlavně dostala slíbeno, že v roce 2012 mě vezme na rande jeden hot hot božan z Kojčic (to je až u Pelhřimova XD!)
Tak aby to nebylo jak s Johnem, co vydržel plnit svůj slib o Malajsii asi tři měsíce. Budu muset bejt rafinovaná...páč ho jako fakt chci.

S mojí klientkou
Největší radost sem ale stejně měla, když se mi podařilo naučit jezdit šestiletou holandskou holčičku Brigitte.

Díky všem, co se zapojili do nenávistné gigakampaně vůči Silentu :D
Včera sem totálně přišla o iluze, že mi pošlou třeba spoň ty tři litry, co mi vypočítali. Mamčin Myšák a mamka jim volali ještě asi tak pětkrát a ty zmetci pokaždý slíbili, že peníze budou (sice ne mejch šest, ale aspoň něco) a Michálek Myšákovi řek, že tu flashku nepotřebuje a že si ji můžu sežrat (asi ne takhle doslova), ale že peníze budou do 10. na účtu. V pátek jim tam zase zavolal a Michálek povídá, že už je poslal a ať si počkám, než je banka převede. Tak čekám celej víkend a v úterý nic. Tak Myšák s neuvěřitelnou výdrží volal zas, co jako je. Tentokrát to zvedla Janička a povídá, že Míchálek je na WC (jauje!) a že o žádnejch penězích nemůže bejt řeč, protože sem jim neposlala flashku. Tak teď budem psát udání a pošlem jim tam nejen tu hygienu, který se pořád tak báli ("Žaneto, kdyby přišla hygiena, tak řekněte, že kuchař je na měsíc na dovolený!"), nehledě na to, že mě tam vlastně zaměstnali načerno a taky na černo ubytovávaj všechny, co tam pracujou. Hlavně se mi postarejte o to, ať tam nejede někdo z vašich rodin nebo kámošů.

Jo a ještě něco, na fb sem založila stránku, kam budu házet linky na hostely a vůbec takový ty praktický věci o mý cestě necestě. Taky třeba jestli se tu vyskytuje někdo, koho neznám osobně, ale chtěl by vidět nadcházející fotky, budou tam. Woe a Twitter byste ještě nechtěli? Ne.
žanda panda ve světě
Dik lidi

The Asteroids Galaxy Tour

Moc děkuju Michalovi S. za sdílení týhle dánský popový kapely. Album je roztomilý retro a tu holku chci chci! Čim se odlišujou? Trumpetky, saxíky a chill out.


Album FRUITS 2009

Hotel Silent

Znáte to, když máte super matroš na blog, ale už ste tu historku vyprávěli tolikrát, že vám začíná lízt krkem...nebo se prostě bojíte, že když jí zveřejníte, stihne vás strašlivá pomsta?

Moc dlouho sem to teda v těch Krkonoších nevydržela, jen co je pravda. Přitom deal zněl krásně: přijeďte hned zítra, potřebujem recepční do hotelu, ubytování a strava zajištěna, prkno s sebou, dáme vám permici na den za stovku.

Protože sem byla ták strašně blbá a 14 dní čekala na slibovanou "maminku ze Sokolova, co mi do Harrachova přiveze smlouvu", mám teď velký kulový, natož snad nějakou smlouvu. Dneska se podělím o zasmáníhodnou příhodu, kterak sem 14 dní zadarmo pracovala v nejjeblejšim českym hoteluv Harrachově. Vzhledem k tomu, že peníze mi už stejně nepošlou a já na ně chtěla bejt hodná aspoň do doby, kdy už to bude jistý, teď vypršela ta moje lhůta. Takže na tvrdo.

VYHNĚTE SE OBLOUKEM HOTELU SILENT V HARRACHOVĚ

První den, kdy sem pracovala, byla sobota. Vzheldem k tomu, že noc předtim sme měli slučák základky po deseti letech (panebože) a spolu se zbývající partou 6 lidí sme jeli nonstop, byla cesta do Krkonoš celkem únavná (=na nádraží sem v šest ráno došla jako zombie, praštila sebou o sedačku ve vlaku a skoro zaspala 3 přestupy).

Pan majitel Michálek mě vesele uvítal a podrbala sem na hřbetu psa. Vzhledem k tomu, že sem tam tak trošku přijela s nečestnými úmysly přivydělat si tam pár tisíc na Zéland, cejtila sem se lehce blbě, ale jakmile se ukázalo, že o pracovním poměru nemůže bejt ani řeč a budu pracovat na dohodu, ani sem nemusela vyloženě lhát.

Práce za 11tisíc na měsíc na recepci, kde sme se měly střídat dvě a s bydlenim zajištěnym, není nic moc, ale na přežití malajskýho pekla by to mohlo bejt fajn, řekla sem si.

První dojem byl celkem fajn, hotel sice lehce komunistická hegeš ze 70. let a nazývat to hotelem se skoro-třema-hvězdičkama, je skoro podvod, ale majitela vypadal jako nadšený amatér a tak sem se vždycky nenápadně snažila přispět poznatkama z Kanady a Skotska. Diktovala sem si to na recepci tak dobře, že mi majitel druhej den řek, že si asi vybral provozní (HAHA, to určitě) a o dalších pět dní nato souhlasil, že mi zvýší plat na 13 litrů, páč se ukázalo, že ta druhá, se na recepci až tak moc nevyskytuje (s výjimkou hodiny odpoledne, kdy si sedla k fejsbuku) a já makám od 8 a.m. do 8 nebo 9 p.m. Bylo mi vlídně vysvětleno, že "takhle to na horách chodí", ale slíbil mi teda víc. A ŽE MÁM POČKAT NA MAMINKU ZE SOKOLOVA.

A propos...ta druhá...

Ta druhá, co byla jakoby moje šéfka, byla majitelova přítelkyně Janička. Představte si tu nejhloupější holku ze základky s naprosto nulovou sociální a vlastně jakoukoliv inteligencí a od tohohle člověka máte poslouchat poučky. Jeeezus. Pevně sem proto skousla jazyk a snažila se bejt na tuhle ošklivou a nepříjemnou bečku uctivá. To se většinou projevovalo v tom, že sem se musela dívat na dementní youtube videa a souhlasně přikyvovat, že nahej tlouštík zpívající Rihanu, je fakt funny. První den sem teda převzala recepci i s jejich složitym rezervačnim systémem, což byl cár papíru s tabulkou, kde byly zvýrazňovačema napsaný jména hostů. Chvilku sem tomu nevěřila a bylo mi vysvětleno, že tady předemnou bývala slečna, co je hrozně podvedla, nadělala škody a ukradla jim 200 tisíc. Přízrak téhle slečny Nikoly se nad recepcí vznášel neustále a vysvětloval chaos v účtech, fakturách i rezervacích. To už sem měla zbystřit...

Já se místo toho jala vytvářet (při mé inteligenci) v excelu tabulku rezervací a objednávek, což ejhle umožnilo najednou přesouvat hosty mezi pokojema a zvýšit kapacitu hotelu asi tak třikrát.

Nad vodou mě drželi hosté, co mě milovali a nosili mi čokolády nebo dávali aspoň dýška a já si s nima mohla normálně pokecat. Jo, občas byl někdo naštvanej, že na pokoji nemá televizi (kterejch sme měli asi deset, takže sem každej den běhala po pokojích a přenášela televize jenom proto, aby hosti hotel- a mě- úplně nenenaáviděli). Jak mi slibovali, že budu mít permici za stovku, tak to nakonec bylo tak, že sem měla permici, na kterou sem za stovku mohla jezdit tři hodiny. Jezdit sem nebyla ani jednou, páč sem měla během 14 dnů volno jednou a to za mnou přijel Pes a kámoš MY COOL a jeli sme jinam. Ubytování mě taky štvalo, protože to byla ošklivá místnost, ze který sálal puch od toho, jak tam dlouhý léta někdo vykuřoval a v předsíni byl beton, kterej mi teda první den slíbili přikrejt linem (ehm).

A já si říkala:"už jenom měsíc. Už jenom tři tejdny. Už jenom..."

Aspoň, že mi Michálek na začátku povídá, že tam u mě může kdokoliv bydlet, že je mu to jedno.

Celkem dost alergická sem začala bejt, když mi ve druhym tejdnu začal šéf říkat věci jako"Žaneto, kdyby přišla hygiena, tak kuchař je na měsíc na dovolený!!!" popřípadě "Žaneto, kdyby mě dneska někdo hledal, tak tady nejsem". Blbý bylo, že to druhý mi řek nahlas do vysílačky zrovna ve chvíli, kdy mi u recepce stepoval týpek, co přivez maso a chtěla peníze.

Největší morální problém sem měla, když chodily recenze na hotel a já dostala přikázáno volat do cestovky a prosit je, aby ty negativní recenze mazali. To už sem byla nasraná, protože v těch recenzích nebyla nic než pravda.

Udělala sem rebelku a dovolila si jednu uloupit a uložit. Podívejte se natvrdo na todle svinstvo, o kterym sem předtim díky svá naivitě ani netušila.

Tady je originální verze:

Pobyt v tomto hotelu nám připadal jak návrat do dob ROH,personál v kuchyni-dvě mladá děvčata bez energie,znuděně odnášejí použité nádobi,stoly utřou papirovým ubrouskem,příbory jen doplní na nepoužité ubrousky!Jedna z divek byla ok,druhá bych řekla nafoukaná až drzá-když jsme nejedli večeři, bez okolků natvrdo nám řekla,proč jsme si to tedy brali!!!Odešla do kuchyně a ihned dovedla kuchaře,aby se podíval na lidi,kteří večeři nejedli-nebyli jsme ovšem jediní-někteří to jen rozvrtali.

Nikde nebyl vyvěšen jídelní lístek-nabídka večeří,tudíž jsme ani nemohli vědět,co je na talíři.Takže naše večere byla pouze na zeleninové misce salátu.Výběr večeře z jednoho jídla není dobrá varianta pro každého.

Doporučila bych informaci o přehledu večeří,protože pokud strávíte den na lyžích a pak vám zrovna typ jídla nevyhovuje,je lepší být informován včas a zařídit se,než být zklamán a jít na večeří do jiného hotelu.

Jediné plus bylo milé přivítání na recepci a její personál,milá,příjemná,ochotná slečna,ráda poradila,zařídila a pomohla.Ta si zaslouží pochvalu nejvyšší.

Máme na co vzpomínat a jsme poučeni pro příště.

A tohle je pro srovnání upravená verze:

Personál na recepci příjemný,ochotný,rád poradil a pomohl.Obsluha v jídelně-dvě mladá děvčata bez energie,znuděně odnášely použité nádobí,stoly pouze setřely ubrouskem,na nepoužité ubrousky doplnily příbory.Na foto hotelu je na stolech prostírání,to jsme po celou dobu pobytu neviděli-jen papírové ubrousky,na kterých byl příbor.Informaci o tom co bude na večeři jsme zjistili až u stolu,pokud vám dané jídlo nechutná,máte smůlu nic jiného než zeleninový salát není.Pokud jídlo odmítnete-mladá slečna o vás informuje kuchaře,ihned mu ukáže,že tito lidé jídlo nechtějí-aniž bychom jídlo nějak kritizovali,pouze jsme ho nejedli-nebyli jsme ovšem jediní. Parkování je pod hotelem,v zimním období na neupraveném parkovišti. Tv na pokoji se špatným signálem a pouze ČT1 a cizí televizní stanice.

S timhle jako fuck off!

Jednou z dalších věcí bylo, že mi Janička přikázala psát do knihy hostů jen asi každýho čtvrtýho, aby se z nich nemusely platit daně (!). Woe, tohle už je trochu mimo zákon, ne? MAMINKA ZE SKOLOVA BY UŽ TU MĚLA BEJT KAŽDOU CHVÍLI.

Pak bohužel odjely ty dvě holky, praktikantky z hotelovky a přišla sem o možnost pokecat a zasmát se s jednou z nich, sympatickou Nikolou. Místo nich přijeli jejich dva spolužáci a já kráva s nima šla první večer na pivo a mimo jiné jim řekla o Zélandu...Kdybych věděla, co mi potom ošklivý Pavlík, jehož hlavním hobby, je dělání vyhazovače na své oblíbené diskotéce, provede, asi bych se mu nesnažila poradit s jeho nešťastnou láskou k 25leté mamince, do které se zamiloval, když pozoroval, kterak se opojně svíjí na oné diskotéce.

Ze začátku sme byli kámoši, ten druhej kluk mi přišel hrozně v pohodě, ale postupně, když sem zvysoka kašlala na pozvánky přijít si večer sednout do zahulenýho baru v pátym patře a povídat si s ostatnim personálem o hovně, začali píct s panem majitelem.

Na moje narozeniny přijel MY COOL a dva dny u mě spal a chodil jezdit do Rejdic do parku a taky mě vytáhnul do města na pizzu, protože ten den byl už zase guláš (jako fakt? Během 13 dnů uvařit 4krát guláš?!?). Zrovinka ten večer sem na recepci skončila o hodinu dřív a ve dveřích se minula s MAMINKOU ZE SOKOLOVA.

A druhej den to přišlo...Já už sem fakt stěží skrejvala opovržení vůči šéfovi, jehož oči se velmi nebezpečně blýskaly a on měl evidentně problém s tim, že mám o hotelu větší přehled než on. Ten den mi přijela rodina, kterou sem neměla ani v počítači ani na mailu ni na nějakym papíře a stálo mě dost stresu najít jim tři pokoje. Všechno sem jakž takž zvládla

"V tomto hotelu jsem strávila víkend a první překvapení,které nás čekalo při příjezdu,bylo,že o nás na recepci vůbec nevěděli,že máme přijet.Takže jsme čekali,až nám najdou 3 volné pokoje. Slečna recepční byla příjemná.omlouvala se a snažila se situaci co nejrychleji vyřešit (...)"

ale namíchnutá sem byla pěkně. Pak přijel pan doktor z Prahy a manželkou.

Tady musim vysvětlit ještě jednu věc. Víc než polovina hostů byla v našem hotelu, protože si přes jakýsi spa.cz koupili wellness (opět chachá) pobyt v našem hotelu s HODINOU PRIVÁTNÍHO SAUNOVÁNÍ ZDARMA, jak to stálo v poukaze. Už sem byla zvyklá se lidem omlouvat, že to máme špatně napsaný, protože ta sauna je moc velká a nemůžeme si dovolit dát je tam samotný, a pokoušela se je nějak udobřit a do tý doby to všichni přijali. Pan doktor ale ne a po právu mi řekl, slečno, nezlobte se, ale zavolejte mi pana vedoucího. To sem taky udělala a nevěřila sem vlastním uším, co následovalo. Michálek se na něj utrhnul a místo, aby jim nabíd nějakou dohodu a omluvu, posměšně se jich ptal jestli věděj, kolik stojí vytopení sauny a podobný píčoviny. Když hosti odvětili, že to ale maj v poukaze, klidně se k nim otočil zády. No jednání toho největšího hovada. To už byl pán vyprovokovanej a začal se hádat. Já tam stála se sklopenejma ušima a TAK STRAŠNĚ SE STYDĚLA. Michálek jim teda řek, že jestli chtěj mít saunu sami pro sebe, tak můžou, ale musej tam přijít od dvou do tří ráno. Hosti to vzdali, protože to, co jim můj šéf říkal, bylo neuvěřitelně absurdní a trapný, že na to neměli.

Pak sem se k němu obrátila a řekla sem mu, že tam končim, protože nemůžu souhlasit s jeho jednánim. On řek ok a já mu řekla, že bych chtěla svoje peníze za těch 14 dní, co sem tam pracovala. On řek ok, ale já mu povídám, že chci přesně tu polovinu z dohodnutýho platu, takže 6 a půl tisíce. On řek, že to platilo předtim. Bylo mi jasný, že s tímhle dementem, kterej lže dodavatelům, hostům a vlastně každýmu do očí, nic nenadělám a udělala sem jedinou rozumnou věc, co mě v tu chvíli napadla DRAG DROP IN ony my flashcard a všechno, co sem jim tam 14 dní zadarmo tvořila v počítači, sem vyhodila do koše.

Nejsem na to pyšná, ale vlastně sem.

Pak se kolem mě sešel celej polokulturní personál a bavili se tim, jak sem oškubaná a zoufalá a bylo už asi sedm večer a já tam nehodlala zůstat ani chvíli a MAMINKA ZE SOKOLOVA PRO MĚ POŘÁD ŽÁDNOU SMLOUVU NEMĚLA. Sedla si a vypočítala mi celkovou pěknou odměnu za moji práci 3200 poté, co odečetla peníze za ubytování (!) a ještě měla tu drzost mi říct, že sem tam pracovala jenom 11 dní. No haluz, hádej se se šmejdem, že jo? Potom ještě Janička přišla s tim, že chybí jeden poukaz na pivní lázeň v hodnotě 1800 Kč. To už sem fakt čuměla, protože sme spolu tři dny předtim řešily, že chybí a ona mi to před svojí matkou řekla jako úplnou novinku. Tak jí říkám, jestli je magor a ať aspoň nelže vlastní matce. Pak sem jim řekla, že když mi nedaj mý peníze, tak zejtra nebudou vedět ani kolik jim má přijet lidí, neb mám všechno u sebe.

Janička: "Jak si to můžeš dovolit?!?"

Já: "Já bych to neudělala, kydyby mi tady pan Michálek neřek, že mi nedá, co mi patří. Přesně sem věděla, jak to tady dopadne a že mě pošlete pryč bez peněz."

Janička: "A jaks to asi mohla vědět, co?!?"

Já: "Tak asi sem tady už dva tejdny a tu vaši úroveň pozoruju..."

Janička: "Ty nemáš co pozorovat!"

Pak se ještě otočila ke svojí matce a pronesla památnou větu:"A vona chce 6 a půl tisíce jo?!? Za čtrnáct dní? Dyť to sem brala já za měsíc!"

Teď už se tomu zase směju, ale povim vám, že sem děkovala osudu, že u mě dole v pokoji seděl MY COOL a čekal s autem, že mě odveze dom. Nohy se mi klepaly páč když sem ze stolu shrálbla hmotnou odpovědnost zatim bez mýho podpisu (tyhle lidi by si mě tam podepsali sami a řekly by, že sem jim čorla dalších 200 litrů jako Nikola přede mnou), tak Janička po mně normálně skočila a začala mi jí rvát z ruky. No cirkus to byl. Taky neopomenul přijít Pavlík s tim, že jedu na Zéland, což majitele rozzuřilo ještě stokrát víc než flashka.

Maminka ze Sokolova mi říkala ať se uklidnim, že mi peníze pošle a já jí říkala, že sem nechtěla aby to takhle dopadlo a že tu flashku k ničemu nepotřebuju a nechci jim uškodit, jenom chci mít od nich pokoj. Pak mi ona podala ruku, řekla, že to s majitelem vyřeší (ona je totiž oficiálně in charge) a řekla mi, že peníze budou. Už mi fakt bylo jedno, jestli mi daj za ty dva tejdny tři tisíce a prostě sem odjela s holou prdelí.

KONEC ZVONEC WOE

P.S. když Michálkovi volal Myšák a snažil se mu domluvit, tak mu Michálek řek, že mě maj natočenou na průmyslovou kameru, jak se chovám jak maniak a kopu do věcí. EH, blbý je, že tam žádná průmyslová kamera nebyla a kdybych fakt do něčeho kopala, tak to bude leda tak on a Janička. Ale tak zas mám trochu úroveň, no ne?

Tak co říkáte? Stálo to za post?

P.P.S. Jak sem měla hacknutej FB, tak to udělal Pavlík, kterej nevěděl, že umim udělal screenshoty a na tu policii klidně i pudu

Sorry za gramatiku, čárky a vůbec, tohle se nedá psát s klidnou hlavou

GangstaPanda